Lässig je německá rodinná firma, kterou před více než deseti lety, v roce 2007, založili manželé Lässigovi. Od té doby posbírali množství ocenění, jejich produkty se prodávají po celém světě a v Německu patří k nejvýznamnějším značkám na trhu potřeb pro rodiče a děti. K tomu, aby se z jejich značky, při vyslovení jejíhož jména se nám Čechům jazyk zkroutí do ruličky, stala moje srdcovka, ale vedlo něco jiného. Co?

1. Top kvalita. Kolikrát v životě jsem si jen koupila kabelku, batůžek nebo cokoli jiného, co se po dvou letech rozpadlo… Tenhle koloběh se mi nelíbí. Je neekonomický, neekologický, ale hlavně mě nutí rozloučit se se svými věcmi v době, kdy si je opravdu zamiluji.  Věci s kolouškem, které máme, jsou po dvou a víc letech jako nové – a to je nešetříme!
2. Inovativní design. Lässigu nestačí dělat věci kvalitní. Nestačí ani, aby byly krásné. Ani propracovaná funkčnost se spoustou vychytávek by nestačila. Musí se to všechno spojit dohromady. A zjevně se jim to daří, protože několik jejich produktů dostalo ocenění za design Red dot a firma pak Top Innovator nebo Best brand award.
3. Týmový duch. U žádného jiného výrobce jsem ještě neviděla takový zájem o názor zákazníků. Lässig dokonce založil internetovou komunitu, kde ostatním ukazuje vyvíjené produkty a ptá se na jejich názory na použité materiály, funkčnost či vzhled. Také tam odtajňují připravované novinky. Jsem členkou a budu se starat, aby vám nic neuniklo!
4. Ohleduplnost k životnímu prostředí a udržitelnost. Jop. Kdo v posledních letech nemá udržitelnou kolekci, ať už je realita jakákoli, že ano. Ale Lässigovým to věřím. Vyrábějí z recyklovaných materiálů. Své produkty pečlivě testují, a to nejen těsně po výrobě, ale i po půl roce, aby měli jistotu, že se z použitých materiálů neuvolňují žádné škodliviny. Nestačí jim splnit limity dané německými normami. Nesmí se uvolňovat ŽÁDNÉ škodliviny. Osobně navštěvují továrny, kde se jejich zboží vyrábí, a dohlíží na výrobu i na to, že zaměstnanci pracují za férových podmínek.
5. Dobročinnost. Svůj úspěch sdílejí i s těmi, kdo měli v životě míň štěstí. Charita, dobročinnost, na to já slyším. Před Vánoci zabalili na podporu akce „Vánoce v krabici od bot“ hradbu z krabic, za kterou by se schoval celý tým spolupracovníků. Commit and Act, mezinárodní organizace, která podporuje traumatizované dívky a ženy v nejchudších zemích světa. Dále podpořili či podporují výsadbu stromů, budování studní, výstavbu a provoz dětských hospiců či terapii plaváním pro revmatické děti. Podporují postižené sportovce a snaží se postižené motivovat ke sportu, v rámci projektu Switch Kids posílají děti na čtyřdenní pobyty do rodin z jiných kultur, pomáhají iniciativě chránící žraloky nebo koloušky a útulek pro zachráněná zvířata, financují fotbalovou školu. Jasně, většina těch projektů míří na Německo. No a co? Na mě dělá dojem, že v tom byznysu neztratili srdce a dělají dobré věci. Na dobré věci u nás v České republice ráda přispívám ze svých peněz.
6. Srdeční záležitost. Tenhle bod nedovedu úplně přesně vysvětlit. Možná je to tím kolouškem ve znaku. Možná drobnými detaily – jemnou paspulkou kolem podsádky, citátem pro lepší den vedle cedulky. Možná kombinací všeho, o čem píšu v tomhle článku. Ale je snadné se do výrobků téhle značky totálně zamilovat. Tak pozor na peněženku!

Upřímně, jsem samozřejmě ráda, že práce ambasadorky na Modrém koníku je placená. Z působení ostatních ambasadorek je mi jasné, že je to docela náročná práce a občas budu muset pracovat i na úkor rodiny. Ale ta částka by nikdy nestačila k tomu, abych své jméno a tváře svých dětí spojila se značkou, které bych nevěřila. Součástí týmu značky Lässig se ale stávám s hrdostí a nadšením.

Tak konečně mám chvíli sepsat, co nás potkalo.. Bylo 22. října 2018, a my se s partnerem těšili na 3D ultrazvuk, že konečně uvidíme jak vypadá a komu je nejvíc podobné to naše zlato.. Do této chvíle celé těhotenství probíhalo bez problémů, obě předchozí screeningová vyšetření vždy dopadla na jedničku a nic nenasvědčovalo tomu, že by něco nemělo být v pořádku.. 

Když si nás pozvala paní doktorka dovnitř, tak už při prvním nějakém měření se jí nezdálo množství plodové vody, tak si vyžádala ještě názor pana doktora, který normálně pracuje v nemocnici U Apolináře. Mezi tím nám vytvářela krásné fotky, i když chvíli malý dělal drahoty.. No musím říct, že díky tomu množství vody máme nádherný fotky, poslední kterou nám paní doktorka chytila byla, jak se na nás malý usmívá, asi už tehdy nám chtěl naznačit, že všechno bude v pořádku Pan doktor opravdu potvrdil větší množství vody, které k mému týdnu těhotenství vůbec nesedělo.. Hned si nás vzal do vedlejší místnosti, kde nám udělal 3 screeningové vyšetření.. Krásně nám zase popisoval, co kde má, co je v pořádku, musím říct, že to na mě v tu chvíli působilo, jako by povídal pohádku... Takže když přišel na ten problém, který nám hned popisoval a vysvětloval, tak jsem ani já, ani partner hned nepochopili, že je to špatně, spíš to na nás působilo, že to tak má být.. Tak tedy k problému.. Hezky na ultrazvuku nám ukázal, jak malý polyká plodovou vodu, jak teče do žaludku, dál do duodena (dvanáctníku) a dál už nepokračovala, ale bylo krásně vidět, že se vrací zpět do žaludku, který byl kvůli tomu větší.. Ultrazvuk ukázal tzv. Double bubble - místo tenkého dvanáctníku byla jedna bublina a že žaludku druhá.. Všechno to pak vzalo rychlý spád... Hned z Hloubětína nás poslali na Karlovo náměstí, kde na nás čekala paní doktorka z genetiky.. Kde jsme spolu probrali možné i nemožné nemoci v rámci obou našich rodin.. Protože jsme se dozvěděli, že tato vývojová vada je ve většině případů přidružená vada. Tedy malému hrozil Downův syndrom a další vady srdce.. Panem doktorem nám byl doporučen odběr plodové vody, ke kterému se paní doktorka tedy moc neklonila, protože výsledky z prvního screeningu jsem měla riziko 1:13500. Srdíčko a všechny ostatní orgány měl malý v pořádku a pro můj vlastní klid jsem se rozhodla, že odběr plodové vody podstoupím. Hned ve středu mě objednali v nemocnici U Apolináře, kde mi zákrok provedl pan doktor ze screeningového centra.. Co se týče mě, tak jsem pondělí i úterý probrečela, protože jsem se strašně o malého bála, kdyby se potvrdila jiná a větší vada, tak jsem si nedovedla představit, že bych ho musela porodit, protože jsme byli s partnerem za jedno, že by jsme těhotenství ukončili.. Partner mi byl od začátku velkou oporou, a když jsem se v úterý málem složila, jak jsem samu sebe vynervovala, tak se chtěl balit z práce a přijet za mnou.. To už jsem ale seděla skoro na balkóně, zabalená v dece a musela zhluboka rozdýchávat.. Ve středu mě doprovázel na zákrok, který byl tedy dost rychlý a můžu to opravdu přirovnat k odběru krve z ruky.. Dokonce bych řekla, že to ten doktor uměl napíchnout líp, než nějaká sestra, kam chodím normálně na odběr krve.. Pan doktor i sestry byli moc milí a srandičkami mi situaci dost ulehčili.. Vodu jsem měla krásně čirou a zákrok proběhl rychle a o první část výsledků jsem si mohla volat už ve čtvrtek.. Takže jen přežít noc a vydržet asi do 10 dopoledne.. Byla to naše nejdelší noc.. Bylo to mnohem horší, než když jsme podzim předchozího roku čekali, jestli nám potvrdí mimoděložní těhotenství.. Tady už šlo totiž o naše skutečné miminko, o malou kopii svého táty, o fotbalistu, který mi dělal v břiše bubliny a dokázal šťoucat na několika místech najednou. Tolik jsme se báli.. Ale jsem vděčná, že mám vedle sebe skutečného chlapa, mojí oporu, mojí lásku.. A spolu zvládneme všechno. Druhý den jsem si volala sama o výsledky, doktorka nevolala, což bylo dobré znamení, protože kdyby volala, tak víme, že je něco hodně špatně.. Konečně když jsem se dovolala, a doktorka našla výsledky, tak mi spadl ten největší kámen ze srdce.. Malý je jinak v pořádku, pak čekat ještě měsíc na zbylé výsledky.. Ale těch už jsme se nemuseli bát, protože tyto vady nejsou běžně přidružené k malého vývojové vadě.. Od pondělí jsme si toho s partnerem o vadě dost načetli, já si pro svůj klid sepsala 2 stránky A4 otázek, protože hned v sobotu jsme měli domluvenou schůzku v Motole s paní doktorkou z dětské chirurgie.. Měli jsme opravdu štěstí, že všechno vzalo tak rychlý spád.. V sobotu nás paní doktorka více uklidnila, vlastně nám neřekla nic nového - všechno už jsme měli načtené.. Co jsme se tedy dozvěděli.. 

* Hrozí nám předčasný porod. 

* Malý se musí narodit nejpozději do 37tt, protože by jinak byla placenta moc slabá na jeho vypuzení. 

* Malého čeká nejpozději do 24 hodin po porodu operace. 

* Dle jeho stavu ho budeme moct mít po porodu chvíli u sebe. 

Vzpomínky na dětství… Ty drobné maličkosti jako prázdniny u babičky a dědečka. Skákání gumy. Céčka, pogy, anebo to, co právě bylo v módě. Odřená kolena a nerozlučná přátelství. Běhání venku, dokud se nezačalo stmívat. Hračky jako mončičáci a tamagoči. Sladké vzpomínky na dětství, které nám vykouzlí úsměv na tváři. Očistí duši. Dobijí baterky. Přesně tyto vzpomínky ve mně vyvolaly nákupy v drogerii. Jak? Jediným pohledem…

Hledala jsem olejíček pro mého malého špunta. Prohlížela jsem si celou nabídku obchodu, až mi pohled spočinul na starém dobrém Aviril dětském oleji. Po pár minutovém útěku do říše vzpomínek na dětské časy jsem zvedla ruku a bez přemýšlení sáhla právě po tomto oleji. A jak to u mě občas (dobře, celkem často) bývá, když jdu pro jednu věc, odešla jsem s plnou taškou. Znáte to i vy? Jinak to nebylo ani tentokrát. Když v poslední době nemám možnost rozšoupnout se na nákupech oblečení, bot, či jiných potřebných nepotřebností, užívám si i takovýto běžný nákup. Praktický. Protože když jste na mateřské, i nákup potravin nebo drogerie je snadno vrcholem socializace, blaha a nákupního ráje. Hlavně bez dětí. S umytou hlavou. V čistém, nedomácím a nepoblinkaném oblečení. A tak jsem si to dovolila, nechala se unést tímto ne tak častým pocitem a nakoupila jsem další produkty z této řady, které ve mně vyvolaly ten příjemný nostalgický pocit vzpomínek na dětství. Přihodila jsem tak ještě dětský zásyp a krém na opruzeniny. Spokojená s nákupem jsem přešla na další položky v mém pomyslném nákupním seznamu. Co dalšího potřebuji jako matka? Přece vlhčené ubrousky. Hodně ubrousků. A tu jsem objevila, že Alpa, která je tu s námi už od roku 1913, má speciální řadu Batole pro ty nejmenší. Vzala jsem tedy vlhčené ubrousky a šla uspokojovat své nákupní chutě dál. Koupila jsem ještě dětský šampon, koupel a pleťové mléko s olivovým olejem. Tak a je to, nákupy mám hotové. Moje ženská stránka prahnoucí po marnotratném utrácení a chvilce klidu je uspokojená. Aspoň částečně 🙂

Doma už na mě čekal můj malý poklad, který mě přivítal s otevřenou náručí a křikem „mama“, který jsem ten den slyšela aspoň 348x. Chvilku o samotě jsem si užila, potřebovala jsem ji jako sůl, ale to jistě taky znáte. A přestože se vracíte zpět do známého kolotoče povinností a chaosu, netoužíte po ničem víc. Odpočinutá jsem se chystala otestovat své kosmetické úlovky na svém nejmenším. A rovnou všechny najednou. Na využití vlhčených ubrousků nebylo třeba čekat dlouho, příležitost se našla hned. Večerní rituál koupání, který u nás vždy vypadá divoce, jsme si zpříjemnili produkty Batole a Aviril. Všude bylo hodně vody, smíchu, vůně a dobré nálady. A když jsem po tomto náročném úkolu ukládala moje malé voňavé klubko spát, ještě dobrou půlhodinku jsem u něj ležela a užívala si jeho miminkovskou vůni. Protože přesně tak voní přípravky Batole. Jemně. Čistě. Miminkovsky. Není divu, že jsem při dalším výjezdu do obchodu doplnila náš arzenál o další produkty. A že jich je dost 🙂

A víte co? Vlastně jsem u nich (nejen) v ten večer zůstala o něco déle. Čekala sice na mě kuchyně jako po výbuchu, prádlo v pračce, které bylo třeba pověsit, a i ten večerní film jsem chtěla vidět. Aspoň do prvních reklam. Ale řekla jsem si, že všechno počká. Kuchyně nikam neuteče, prádlo dám vyprat ještě jednou a ten film i tak nemám šanci dokoukat celý. Za to tyto krásné okamžiky tu nebudou napořád. Zpomalte, nehoňte se za dokonalostí a nesnažte se přizpůsobit této hektické době. Vychutnávejte si chvíle s těmi nejdůležitějšími. Užívejte si drobnosti a nasávejte vůni dětství a vzpomínek. A tak jsem tam teda ležela, užívala jsem si toho malého spícího človíčka, očichávala ho a vzpomínala…

Zastavte se na chvilku i vy a zavzpomínejte si na své dětství. Co vás napadne jako první? Popište nám tyto vzpomínky na vaše dětství a možná právě vám pošleme štědrý balíček přípravků, které se o vašeho mrňouse postarají od hlavy až k patě 🙂

-----

Vykojený mozek a auto bez náhradních klíčů je dost nebezpečná kombinace zvláště v tomto pořadí🙂.

Muž byl výjimečně dopoledne doma (čerpání otcovské dovolené) a tak jsem se rozhodla jako správně urvaná matka v šestinedělí, že půjdu v klidu sama nakoupit. Dojela jsem do nákupního centra a auto nechala na tamním parkovišti. V pohodějsem si prošla DMko aniž bych musela pospíchat a nikdo mě nerušil🙂. Po nákupu jsem došla na prakoviště, odemkla auto, otevřela pouze kufr auta, dala tam nákup a odložila na chvilku klíče...a zabouchla kufr samozřejmě! To znamená auto zamčený, klíče uvnitř a mně je to jasný: to je pr*ser😀.

Naštěstí mám kabelku s mobilem a doklady na rameni a tak volám muži, co mám jako dělat.  Dá mi číslo na zámečníka, který mi to naštěstí hned zvednul a že za chvilku přijede...

Zámečník vidí auto a už se trochu kroutí, že u novějších dvojkových oktávek to asi tak snadno nepůjde. Zkouší to přes zámek u řidiče, ale neúspěšně. Vzadu máme otvírání okýnek pouze na kličku (ne elektrická) a tak jsme prý zachráněni. Zkouší tedy otevřít zadní okýnko nějakýma udělátkama (vůbec nevím co to je), za chvilku poootevře na pár milimetrů a teď by to měl jako otevřít otočením kličky pomocí nějakého drátu. Jenže my máme fest tónovaný okna vzadu, takže skrz nevidí vůbec nic😀. Po chvilce je celý orosený a že to asi vzdá...pak jsem zase orosená já, jestli mám jako běžet na autobus za svým kojenečkem nebo co jako... Naštěstí má zámečník dost chlapské ješitnosti a nechce to vzdát. Zhruba po půl hodině ho napadne točit kličkou na druhou stranu😀 a za chvilku je hotovo. Já vlezu okýnkem dovnitř, vezmu si klíče a vítězoslavně odemknu auto😀.

Pán je hrdej, že to zmáknul, já neskonale vděčná (a lehčí o 1200 Kč) a taky bohatší o jeden super adrenalinový zážitek🙂.

P.S. Ano, náhradní klíče si necháme udělat🙂.

Už jste slyšela, že umělé nehty nejsou vhodné pro vaše zdraví? Že jejich nošení způsobuje rakovinu a další nepříjemné choroby? Péče o tělo je v dnešních dnech tématem číslo jedna a není divu, že mezi všemi těmi radami, které se na nás hrnou ze všech stran, je těžké se vyznat. Jak být krásná a přitom pořád zdravá? Které mýty o gelových nehtech jsou nepravdivé a zavádějící? A máme se vůbec čeho bát? Vybrali jsme 5 nejčastějších tvrzení, se kterými se můžete setkat, a podíváme se, co je na nich pravdy.

Umělé nehty způsobují rakovinu

Začneme tvrzením, které zní nejvíc hrůzostrašně. Žádný produkt na nehty distribuovaný do zemí EU nesmí obsahovat nebezpečné látky, které prokazatelně ničí zdraví. Před nákupem UV gelů a gel laků se proto ptejte prodejce, jaké je jejich složení. Obzvlášť si dejte pozor na látky jako je formaldehyd, toluen nebo dibutylftalát, který může ohrožovat reprodukční schopnosti a nesmí se v EU používat. Poraďte se s prodejcem i o tom, jak s produktem správně zacházet - spousta látek je neškodná, pokud zůstane na povrchu nehtu, ale může být nebezpečná při požití. Sledujte proto i varovné symboly na lahvičkách.

Gelové nehty zničí vaše přírodní nehty

Kvalitní a profesionálně odvedená modeláž nehtů naopak vaše přírodní nehty posílí - funguje jako ochranný plášť, který pomáhá proti zlomení a třepení nehtů. Pokud jste od kamarádek dostaly varování, že ony měly nehty zničené a vy tak dopadnete taky, věřte, že je to ve většině případů způsobeno neodborným odstraněním modeláže. Pokud si umělý nehet strhnete sama, pak se vám sloupne i vrstva vašeho přírodního nehtu, a pak je opravdu budete mít „jako papír”. Každý materiál je třeba z nehtů odstranit odborně. S tím vám pomůže vhodný pilník nebo bruska na nehty.

Pod umělými nehty bují plíseň a nehty nedýchají

Co si představíte pod pojmem dovolená? Zřejmě to budou písečné pláže nebo zasněžené hory, výlety přírodou a hlavně klid a čas pro odpočinek. Dovolená, kterou vám ale v novém videu Modrého koníka ukážou maminky, je trochu jiná. Přesto se všechny shodnou na tom, že je to ta nejkrásnější dovolená. Řeč je o mateřské a rodičovské dovolené!

I když během této dovolené maminky sotva opustí byt nebo dům, zažívají každý den nová dobrodružství. Ačkoliv nemají dostatek času samy na sebe a celý den obskakují toho malého človíčka, milují ho nade vše. Tohle spojuje maminky na Modrém koníku a spolu zde tvoří jedinečnou atmosféru. Web, kde se maminky dělí o radosti i starosti. Web, kde si maminky navzájem pomáhají, to je Modrý koník.

Všechny ženy ve videu jsou reálné

Žádné profesionální herečky, žádné nereálné kulisy - vše, co ve videu uvidíte, je stoprocentně pravé. Protože tohle jsou skutečné ženy, které navštěvují stránky Modrého koníka. Maminky, které ukazují, jak vypadá život na mateřské dovolené bez příkras a ideálů.

V polovině února tohoto roku Modrý koník vyhlásil výzvu a hledal maminky, které by si chtěly "zahrát" ve videu. Přihlásilo se 17 odvážných žen, ze kterých Modrý koník vybral 5 maminek. Natáčení probíhalo přímo u nich doma. Patří jim velký dík za odvahu a statečnost. Dvě z pěti statečných maminek jsou xantista a reiricha.

Spouštíme YouTube kanál Modrého koníka

Krásný den všem!

Mám velkou radost, že se vám mohu představit jako nová ambasadorka Modrého koníka. A hlavně mám radost, že vám mohu představit německou značku Lässig s mým milým kolouškem ve znaku. Právě tuto značku zde budu jako ambasadorka zastupovat.

Jmenuji se Zuzana, je mi 38 let a jsem máma tří malých čertíků – pětileté Terezky, tříapůlletého Davídka a půlroční Jasminky. A hlavně manželka báječného chlapa, Ondřeje, bez nějž by nic z toho nebylo. Taky jsem redaktorka, editorka a korektorka, vystudovaná učitelka, milovnice koček, želviček a čokolády, vášnivá čtenářka, malířka a snaživá švadlenka (věčná začátečnice), skautka (odtud také pochází má přezdívka), která se ráda prochází po městě a ještě raději po lese. A miluju dobré jídlo! No, a taky krásné, kvalitní, promyšlené a užitečné věci, což ze mě už před několika lety udělalo fanynku značky Lässig.

Lässig v němčině znamená ležérní či nedbalý, hlavně je to ale příjmení Claudie a Stefana, kteří tuhle rodinnou firmu založili. Moc se mi líbí jejich filozofie a přístup k podnikání. Nestačí jim vyrábět designově vydařené a kvalitní věci, kladou důraz i na ekologii a udržitelnost. Vyrábějí z recyklovaných materiálů, pečlivě je testují, zda neuvolňují škodliviny, zakládají si na svém týmu zaměstnanců a část zisku navíc dávají na charitativní účely. 

V Německu a ve Švýcarsku je tahle značka hodně oblíbená, u nás ji ale skoro nikdo nezná. Jsem moc ráda, že mám takovouhle příležitost, pomoci to změnit. Připravuji pro vás zajímavosti o značce, recenze produktů, soutěže a spoustu dalšího.

Pokud chcete mít vše z první ruky a dozvědět se mnohem více, než kolik se vejde do mého blogu, zvu vás do nově vzniklé skupinky Lässig pro mámu, pro děti, pro rodinu. Budu moc ráda, když se přijdete pochlubit svými „koloušky“ a podělit o zkušenosti, nebo jen nakouknout a hledat inspiraci.

    Na Modrého koníka jsem přišla v roce 2013 jako čerstvě vdaná manželka a rozhodnutí mít děti byl vlastně zcela logický krok v naší další cestě. Takže jsem jen přešla z beremese, částečně ze zvědavosti, protože sem přecházely skoro všechny nevěsty, které měly svatbu v termínu jako já a mě hrozně zajímalo, jaké budou jejich další osudy.  Částečně pak taky kvůli informacím. Možná se budete smát (a já se tomu teď rozhodně řehtám na celé kolo), ale tenkrát jsem netušila nic o ovulaci, prostě jsem si myslela, že je možné otěhotnět kterýkoliv den cyklu🙂 Ale mohlo být hůř, že jo, mohla jsem taky věřit na čápa🙂

    Až na Modrém koníku jsem pochopila, že pokud chci mít mimíska, musím tuleníčko s manžou naplánovat na poměrně krátké časové období🙂 Je to zvláštní, ale tyhle věci nám  nějak ve škole neřekli. Jediné, co jsme se ve škole ohledně početí dozvěděli, byl jakýsi příběh o neposkvrněném početí, a ten se nás naštěstí netýkal. Zaplaťpábůh🙂

    Na základě spousty nových informací se ze mě časem stala maminka dvou úžasných chlapečků a z místa, které jsem chápala jako místo odreagování, zábavy a pochopení, se pro mě stalo i místo pracovní. Stala jsem se ambasadorkou. Mou pracovní náplní bylo být v tomto prostoru hodně aktivní a seznámit vás s tím, že někde v Praze se konají veletrhy, kde můžete pro své děti pořídit snad cokoliv vás napadne  - veletrhy For Kids, For Toys a For Babies. Rok uběhl jako voda a moje mise je u konce (stejně jako pracovní smlouva). Předpokládám, že moje hlásná trouba zafungovala dobře a nenajde se zde nikdo, kdo by o existence výše zmíněných veletrhů nevěděl. A to bylo hlavním cílem mojí ambasadorské mise a přišel čas rozloučit se. 

    Ambasadorkou jsem byla strašně ráda a je mi líto, že už nebudu. Nicméně se na všem snažím vidět i klady a docela se tak těším na dobu, kdy budu moct být na stránce aktivní jenom, když budu mít chuť. A ne každý den. Dokonce několikrát.

    Takže vy, co mě a moji rodinu máte rádi, nebojte, rozhodně zde nekončím. To vlastně ani nejde, protože mi tu spousta z vás přirostla k srdci a ráda sleduju, co je u vás nového. Jsem tu ráda. Ode dneška jsem zase jedna z vás - maminka bez reklamy. Minimálně té zaplacené - i nadále se s vámi totiž moc ráda podělím o doporučení na hračky, místo na výlety, recepty, atd.

    Na závěr chci říct jedno obrovské díky všem, které jsme mě a mé ambasadorské posty četly, lajkovaly, komentovaly, soutěžily, atd. Bez vás by to nešlo a nebylo by to ono. Obrovské poděkování si zaslouží také @gradan - šedá eminence Modrého koníka, který má na starosti ambasadorky (a mnoho dalšího) - většina z vás ho sice nezná, ale tohle je šéf, kterého bych přála každé z nás - je férový, vždy se snaží udělat pro vás maximum a kromě toho je taky moc milý. Vivi, ještě jednou díky. Poděkování samozřejmě letí i za @dominika_c, se kterou spolupráce bohužel trvala jen chvíli.

“Naše domácnost produkuje tolik kompostovatelného odpadu, až je škoda, že to vyhazujeme do směsných kontejnerů. Bydlíme v paneláku, chatu se zahrádkou nemáme, jen lodžii mimo byt, takže možnosti jsou omezené. Na vermikompostování jsem přišla terpve nedávno a je to  perfektní metoda, která se nám hned zalíbila a osvědčila,” vypráví svou zkušenost jedna z maminek v diskuzi.

Základním principem vermikompostování je schopnost žížal přeměnit rostlinné zbytky na vermikompost. Bioodpad se tak může efektivně přeměnit na organické hnojivo, které následně můžete využít při pěstování rostlinek jak doma, tak na zahrádce. A ještě ke všemu je vhodný i do bytu. Vermikompostování má řadu výhod, pojďme se na ně společně podívat!

Základem vermikompostování jsou žížaly

Mnoho lidí, když slyší něco o žížalách, se otřese a naskočí jim husí kůže. Přeci jen to nejsou nejkrásnější tvorové pod sluncem. Spousta z vás teď znechuceně čte tyto řádky a říkáte si, že kompost, ještě nedejbože v bytě, musí strašně smrdět. Jenže opak je pravdou - žížaly ve vermikompostéru jsou právě tím důvodem, proč z něj nevychází žádný zápach.

Říkáte si, jak je to možné? Bioodpad se v kompostu rozkládá pomocí bakterií. Žížaly nemají zuby a proto čekají, než se zbytky v kompostu začnou rozkládat a pak ho začnou pojídat samy. To zaručí vermikompost stále svěží a půdu v něm krásně čistou.

A co je vlastně ten vermikompost?

„Pro vyšší věk podstoupím odběr plodové vody. Chtěla bych se zeptat vás maminek, co přesně dokáže odhalit? Nejde mně o Downa, to je jasné. Spíše např. cystická fibróza, rozštěpy, špatné srdce, zakrnělé končetiny, tedy rozsah vad, které miminko může mít. Děkuji předem.“

Těhotenství není jen radost, ale také spousta různých vyšetření, která mají za úkol odhalit možná zdravotní rizika pro vás i pro miminko. Některé diagnostické metody jsou pak důležité k odhalení vad plodu. Mezi ně patří i amniocentéza neboli odběr plodové vody. Musíte se jí opravdu bát? Jak vlastně vyšetření probíhá?

Odběr plodové vody je velmi častým a nejdéle používaným výkonem v prenatální medicíně. Nebolí a riziko případných komplikací je velmi malé. V České republice 1 % a prenatální centra uvádí dokonce riziko do 0,5 %. Přesto z něj některé ženy mají doslova panický strach. Ze samotného zákroku i z čekání na výsledky. Ty totiž nevíte hned, ale přibližně do 14 dnů.

Jak se provádí odběr plodové vody?

„Manžel jako opora šel se mnou. Pan doktor mě nejdřív vyšetřil, poté zavolal manžela k samému zákroku. Zkontroloval ještě plod. Miminko bylo moc hodné, zrovna asi spinkalo, nevrtělo se, a tak pan doktor nemusel mít nikterak obavu, že by mu ublížil. Manžel mě držel za ruku a já to opravdu potřebovala, protože jsem se moc bála. Přes ultrazvuk jsem sledovala jehlu a dítě. Nebolelo to, spíš bych to přirovnala k určitému tlaku.

Pan doktor odebral 18 ml plodové vody. Ukazoval mi jí a konstatoval, že je krásně čirá, snad malinké povzbuzení, že je všechno O.K. Ještě mi pár kapek nakapal na ruku, abych věděla, co je to za vodu, jak se tam princezna má a jak je jí tam krásně teploučko. Pan doktor pak ještě zkontroloval miminko, zda je všechno v pořádku. Vše bylo, tak jak mělo a já mohla jít domů.“

Mé první tehotenství bylo mimodeložní,byl mi odebrán vejcovod.Snaha po třech letech skončila u IVF které napoprvé vyšlo.

Byla středa, já v 35tt a šla jsem na kontrolu do nemocnice. Doktorce se nelíbil ultrazvuk zavolala si staršího lékaře. Špatné ozvy,dítě neprospívá musí ven.Tohle jsem nečekala. Okamžitě vyvolávací tablety,zabrala skoro hned. Bylo okolo 13 hodiny.Já měla hrozné nervy,bála jsem se.Kontrakce byly ale asi to nebylo tak hrozné jak to všichni popisují🙂 Ráno 8.4 byla kontrola a pak už to šlo nějak rychle.Bandáže, kanyla ....jako že cože?císaře? Klepala jsem se hrozně... Volala jsem manžela ať jede nenechává mě v tom samotnou.Na sále bylo spousta personálu.Ale přes můj třes obdivují anestezioložku,že mi napíchla epidural.Povídala si se mnou o nemocnici ve který jsem pracovala,pořád mě uklidňovala,přístroje pískaly.Měla jsem vysoký tep,tlak.A najednou se ozval Tonda🙂 křičel takovým tichým hlaskem a já začala hrozně brečet.1620g a 44 cm štěstí. Tonícka přemístily na nedonošence mě na jip.Říkám si super večer snad ty nohy ucítím a půjdu za Toníčkem.Omyl.Odpoledne bolest v podbřišku jako no prostě velká. Říkám si to je asi ta děloha stahuje se....Opět přístroje pískaly...Přiběhla doktorka,pak doktor s ultrazvukem a já opět na sál. Krvácela jsem...Probudila jsem se na ARu s transfuzí... Bylo to šílené chtěla jsem být se svým synem.Asi po týdnu jsme mohly být u sebe...Nekojila jsem,nerozjelo se mi to.Celé své šestinedělí jsem strávila na nedonošencích.Domů jsme odcházeli s Toníkovou váhou 2100g.Dneska je z něj velký chlapák,miluji ho....I když jeho začátek života byl pro nás oba těžký

Touhle dobou před čtyřmi lety bylo úterý po Velikonocích. A na Velikonoce sněžilo.

Touhle dobou před čtyřmi lety jsem ležela v Podolí s prasklou vodou a s napíchanými kortikoidy pro dozrání plic miminka.

Touhle dobou před čtyřmi lety mi doktor po vyšetření řekl, že mimčo už musí ven.

Touhle dobou před čtyřmi lety jsem volala manželovi, ať honem přijede, že dneska rodíme.

Touhle dobou před čtyřmi lety mi píchali epidural. Klepala jsem se tak, že jsem rozklepala i zřízence, co mě podpíral. I zuby mi cvakaly.

Touhle dobou před čtyřmi lety se v 10:18 narodil náš syn. Měl 33 cm a necelé kilo. Viděla jsem ho jen na 2 vteřiny, když ho, celého zabaleného, nesli do inkubátoru.

Kdopak z nás by neznal rčení: “Co Čech, to muzikant” a právem jsme na to jako národ hrdí. Hře na hudební nástroj jako mimoškolní aktivitě se věnuje velká část dětí školou povinných. Pokud i vy chcete, aby se váš potomek věnoval této bohulibé činnosti, ale nevíte, kdy je ten nejlepší čas na to začít, zbystřete. Podobné otázky si klade i mnoho rodičů na Modrém koníku.

“Ahoj, zvažujeme, zda dát dítko od příštího roku do ZUŠ. U nás jsou hodiny rozděleny na nauku (povinná 1x týdně) a "praktické hodiny" hry na nástroj (1x týdně). Po 3. roce výuky pak musí děti povinně navštěvovat i hodiny orchestru či sborového zpěvu (tj. docházka 3x týdně). Je to u vás také tak? A jaké jsou vaše zkušenosti se ZUŠ, dali byste tam už prvňáčka?” V tomto článku najdete odpovědi na ty nejzásadnější otázky, které vás v souvislosti s hrou na nástroje napadnou.

Kdy je nejlepší doba na to, aby dítě začalo hrát na hudební nástroj?

Začít hrát na hudební nástroj se dá samozřejmě kdykoliv v průběhu celého života. Tím je ovšem spíše myšleno to, že nikdy není pozdě. Rodiče ale asi bude více zajímat, od kolika let může jejich ratolest s hrou na nějaký hudební nástroj začít. Odpověď na tuto otázku však bohužel není jednoznačná, protože záleží hned na několika faktorech. Jedním z těch nejdůležitějších faktorů je to, jaké dítě je a zda je schopno porozumět pokynům, které jsou mu udělovány učitelem a zda je také ochotno je plnit.

Hra na hudební nástroj je mnohdy těžká cesta, která dítěti postaví do cesty mnoho překážek. Je vaše dítě vytrvalé, nebo se u prvního nezdaru vzdává? Chce na hudební nástroj hrát samo od sebe, nebo jen proto, že to chcete vy? Na tyto otázky je potřeba si popravdě odpovědět. Hra na nástroj musí vycházet ze zájmu dítěte, jen tak mu bude přinášet uspokojení a radost. A jako rodič také rozhodně musíte počítat s tím, že přijdou chvíle, kdy i dítě, které hudbu a hru na nástroj od počátku milovalo, nebude chtít věnovat svůj čas právě cvičení a tréninku.

Většina učitelů hudby a pedagogických odborníků se shoduje v tom, že ideální dobou, kdy je vhodné s učením se na hudební nástroj začít, přichází kolem 5. roku života dítěte (samozřejmě existují i výjimky). V tomto věku je zpravidla dítě již schopno přesně chápat, co se po něm chce a navíc udrží pozornost po delší dobu. Tuto skutečnost reflektuje i většina ZUŠ (pozn. redakce - základní umělecké školy či “Lidušky”) a začíná brát děti právě v tomto předškolním věku, zpravidla do přípravných tříd, ve kterých se snaží rozvíjet celkovou hudebnost dítěte.

Vážené maminky,

pokud máte dítě ve věku 18 až 36 měsíců, jste to právě Vy, koho hledám pro spolupráci na výzkumu zaměřeném na náročné situace s batolaty.

Vaše účast ve výzkumu (vyplnění anonymního dotazníku) umožní lépe porozumět souvislostem mezi konflikty s batolaty a rodičovským vyhořením, a může tak být přínosem nejen pro výzkumnou oblast, ale také pro poradenskou a psychoterapeutickou praxi. Dotazník a podrobnější informace najdete pod tímto odkazem:

https://forms.gle/Vu2jDvSJ9RRzWJCh8

Vážím si Vaší spolupráce a investovaného času. Bez Vás by to nešlo.

Hana Strnadová

Upozornění: Autorům budu v článku říkat "kluci", doufám, že to nebude nikoho drásat😉

Knížku o medvědovi Wrr a další navazující produkty vymysleli dva kluci z Hradce Králové. Na financování vydání zrealizovali úspěšnou kampaň na Hithitu a neusnuli na vavřínech, ale pokračují v dalších projektech, což lehko zjistíte, když si projedete jejich internetové stránky a profily na sociálních sítích. Z jejich postaviček, knížek a her přímo sálá, jak moc na nich klukům záleží, jsou do detailu vymazlené. Už jen to, že produkty na testování dorazily v papírové krabici s adresním štítkem, převázané červenými tkaničkami od bot - přesně v takové krabici, v jaké se medvěd Wrr ocitne na staré poště. A děti si takových detailů všimnou, to mi věřte🙂

Knížka Medvěd Wrr: Po přečtení zavřít je plná krásných celostránkových ilustrací a jejím cílem je nalákat v dnešní digitální době děti ke čtení. Moji synové (7 a 9 let) se okamžitě zaradovali, když zjistili, že moc psaní v knize není, takže ji budou mít rychle přečtenou a téměř zadarmo jim tak přibyde další kniha do čtenářského deníku. Já si ji přečetla taky a musím říct (nerada), že kluci líp malujou než píšou. Příběh je akční, ale místy by neuškodilo vsunout 2-3 věty navíc, aby děj lépe navazoval a byl srozumitelnější. Takhle jsem občas po otočení stránky listovala zpátky, jestli jsem nějakou nepřeskočila.

Druhá knížka - Prckův deník - je parádní. Je to deníček vašeho dítěte od narození, vlastně už od početí, až do tří let a má přesně takový rozsah, jaký bych si u takové knížky já představovala. Opět v ní hrají výraznou úlohu ilustrace, které jsou hravé a vtipné, nic sentimentálního, nic růžového, pořídit ji můžete pro holčičku i pro chlapečka. Uvnitř je dostatek místa na fotky, vlastní psaní a najdete tam i originální prvky jako shrnutí milníků za každý rok, které si vyznačíte nalepením samolepky k příslušnému měsíci. O knížce jsem v záchvatu činorodosti natočila před pár dny krátké video, kde si ji můžete se mnou celou prolistovat - video na Youtube.

Na příběh mědvěda Wrr navazuje stejnojmenná karetní hra určená pro 2-4 hráče od 7 let. Pravidla nejsou složitá, ale doporučuju nechat si na nastudování klidnou půlhodinku a až potom hru vytáhnout před dětmi. Partie má spád, netrvá dlouho, pobavíte se, k výhře vám pomůže z části štěstí, z části taktika, prostě ideální kombinace🙂 Věk 7 let je tak akorát, s mladším dítětem si sice můžete zahrát taky, ale budete ho muset při hře vést a neužijete si naplno to taktizování. Oceňuju i hezkou pevnou krabičku a hře dávám 10/10.

V balíčku byl v neposlední řadě ještě sám plyšový medvěd Wrr, o kterého se kluci, samozřejmě, nejdřív shádali, aby na něj po pár dnech zapomněli. Dále pexeso s postavičkami z knížky, které jsem, přiznám se, zatím nerozstříhala, protože mě odrazuje jeho šestiúhelníkový tvar. A nakonec ještě papírová vystřihovánka medvěda, kterou jsem si nechala do zálohy na tvoření za nějakého deštivého odpoledne.

Začalo jaro a to pro mnohé z nás znamená mimo jiné i plánování letní dovolené. Někteří rádi cestují po Čechách, jiní se zase raději vydají do hor a poměrně velká skupina českých turistů zamíří také k moři. Zatímco nad účastí miminka na dovolené po krásách českých se moc nezamýšlíme a bereme ho prostě s sebou, s plánovanou dovolenou u moře už to tak jednoduché není.

Především v očích starší generace se zdá cestování s miminkem do vzdálených zemí zbytečné a riskantní. Ale je to opravdu tak? Je rodič, který vyveze své roční dítě letadlem k moři, nepřekonatelný hazardér? Rozhodně ne, stačí dodržet pár tipů a i s malým dítětem můžete zažít báječnou dovolenou, na kterou budete dlouhá léta vzpomínat, jako například uživatelka jituss:

“My jsme se v neděli vrátili z dovolené s miminkem a malá vše zvládla na jedničku, od letadla až po pobyt nebyl jediný problém. Je fakt, že to každé miminko zvládá asi jinak a je pravdou, že to naše je celkově hrozně pohodové, ale myslím, že když člověk dodržuje to, na co je miminko zvyklé, tak se to dá v pohodě zvládnout. Jela bych klidně zase hned, tady je na nás zima. My si užili týden teploučka v Černé Hoře  a nemělo to jedinou chybu.”

Každý rodič zná své dítě nejlépe

Pokud začínáte plánovat dovolenou s malým miminkem, je potřeba si zodpovědně odpovědět na několik otázek:

• Jsem na plánované dovolené schopen svému dítěti zajistit vše, co potřebuje ke své spokojenosti?
• Hrozí na místě dovolené nějaké reálné nebezpečí?
• Jak moje dítě snáší cestování a celkově pobyt jinde než ve svém známém prostředí?

Proč je kůže drsná a napnutá, pokrytá drobnými šupinkami, často svědí nebo má silné sklony k zánětům? Hlavní příčinou je porušená ochranná kožní bariéra.

Ochranná „zeď“ pokožky

Přirozená ochranná bariéra pokožky se skládá z:

• lipidů (tuků), bohatých na nenasycené mastné kyselin (zejména kyselinu linolovou), které vytváří pružné spoje mezi buňkami rohové vrstvy,
• tzv. přirozeného hydratačního faktoru, který je tvořen ureou a kyselinou mléčnou, jež stabilizují obsah vody v kůži.

Tato vrstva za normálních okolností chrání pokožku před zvýšeným odpařováním vody a také před škodlivými látkami zvenčí, které mohou pokožku podráždit a často bývají impulsem k novému vzplanutí nebo zhoršení atopického ekzému.

Ochranná kožní bariéra může být oslabována například:

„Holky, kupovaly jste těhotenský polštář? Pořád nad jeho koupí uvažuji, ale není zrovna levný, tak abych pak nelitovala vyhozených peněz. Je to dobrá investice? Jsem v 19.tt, občas mě bolí záda v kříži, hlavně po probuzení. Někdy mě i tahá břicho, když ležím na boku a často před usnutím hledám správnou polohu. Když jsem si ale dala mezi kolena normální polštář, tak mi to zas jako takový zázrak nepřišlo. Tak nevím. Litovala jste některá té koupě?”

Tímto dotazem začíná jedna z diskuzí o těhotenském polštáři. Vyplatí se do něj investovat? A jaký je vlastně rozdíl mezi těhotenským a kojícím polštářem? Více se dočtete v dnešním článku.

Nemůžete v těhotenství najít pohodlnou polohu na spaní?

Jste těhotná a trápí vás klasické těhotenské neduhy jako je špatná kvalita spánku nebo bolest zad a kyčlí? Řešením by mohlo být pořízení těhotenského polštáře, který pomáhá právě s těmito problémy. Pokud si koupíte ten správný typ polštáře, tak jej po porodu můžete používat i jako kojicí polštář, který zpříjemňuje proces kojení jak mamince, tak miminku.

Těhotenský polštář byl vyroben pro těhotné ženy, aby jim zpříjemňoval každodenní spaní, které je v těhotenství často nepohodlné. Určitě to znáte, nevíte, jak si lehnout, překáží vám bříško, po chvíli je každá poloha nepohodlná. A co teprve, pokud vás bolí záda nebo kyčle. Těhotenský polštář se nejčastěji používá při spaní na boku, ale fantazii se meze nekladou, lehnout si můžete tak, jak vám to bude pohodlné. Využijete ho i k relaxaci nebo odpočinku přes den.

Těhotenský versus kojící polštář

Záchranáři u nás byli za chvilku. Pamatuju si jen, jak jsem na sebe třesoucíma rukama navlékala košili a legíny, protože jsem měla nachystané vše, ale rozhodně ne to, v čem pojedu do porodnice. A bylo mi tak zle, že rozhodně nepřicházelo v úvahu obléct si džíny a uplé tričko, které jsem měla ten den na kontrole.

Protože jsme řekli, že jsem schopná chůze, vydali jsme se pomalu na cestu k sanitce. U ní nás čekali tři statní záchranáři (To jsou všichni záchranáři tak vysocí? Nikdy jsem si toho nevšimla.)Pomohli mi nastoupit do sanitky a zároveň se zeptali manžela, jestli má jak dorazit do porodnice. Protože řekl, že může jet MHD, že auto nemáme, nakonec jej vzali zároveň se mnou. A tak jsem poprvé v životě jela v sanitce a rovnou s houkačkou. Vždy jsem si myslela, že jízda sanitkou musí být pro toho nemocného ohromně pohodlná, pamatuju si ale, že kromě toho, že se mnou jeden ze záchranářů dělal příjem, cítila jsem snad každou nerovnost a měla jsem pocit, že jedeme hodinu. Pořád jsem se ptala, kdy už tam budeme.

Do porodnice na Obilní trh jsme přijeli v 15:50. Přebrala si mě porodní asistentka, která mě vzala do ordinace, kde po mě chtěla vložku. Já jí ji předala s tím, že doma už jsem jich asi šest vyhodila a že nevím, jestli na ní ještě něco bude. V tom stresu jsem si prostě neuvědomila, že bychom jednu měli vzít sebou. Asistentka se ušklíbla, vysvětlila mi, že na ni našplíchá speciální roztok a že uvidíme, jestli to byla plodová voda. Mé tvrzení, že to ze mě doma teklo proudem, nijak nekomentovala. Vložka byla suchá a plodová voda se nepotvrdila. Bylo vidět, jak nelibost asistentky roste. Začala mě připojovat na monitor a u toho se mě vyčítavě vyptávala, proč jsme jako jeli sanitkou a nezajistili si jiný odvoz. Cítila jsem se, jako ten nejhorší člověk, který zneužívá naše záchranné složky, aby si z nich udělal taxík. Snažila jsem se asistentce vysvětlit naše důvody, ale tu to stejně nezajímalo. Po připojení na monitor odešla a já tak zůstala v ordinaci úplně sama. Mého muže za mnou totiž nepustili.

Když za mnou chtěl jít, řekla mu ta PA, že tam jít nesmí, co kdyby tam byla jiná maminka? A tím ukončila veškeré diskuze. Já seděla v křesle a čekala, až se natočí monitor. Jak jsem za celou jízdu v sanitce měla jen asi tři kontrakce, teď se to zase rozjelo. Opravdu jsem měla problém sedět. Dívala jsem se, jestli někde není nějaké tlačítko, které bych mohla zmáčknout, abych někoho přivolala. Nikde ale nic nebylo. Nejsem z těch, které by řvaly na celý dům a tak jsem se situaci snažila sama zvládnout. Neměla jsem u sebe žádné věci a tak jsem ani nemohla zavolat manželovi, aby pro někoho přišel. Po chvíli už pro mě nebylo možné sedět. Kroutila jsem se v křesle všelijak, pak jsem si ale řekla, že se na ně můžu vykašlat. Vstala jsem a začala kontrakce prodýchávat.

V tu chvíli jsem ale začala cítit stahy, které jsem předtím necítila. Tělo mě nutilo tlačit. Nikde nikdo nebyl a já se cítila naprosto bezradně. Přitom stačilo otevřít dveře a někoho zavolat. Já ale byla v takovém ustrašeném stavu, že mě to ani nenapadlo.  Naštěstí se za chvilku otevřely dveře a vešla PA. Okamžitě jsem dostala vynadáno, že stojím. Začala jsem se omlouvat a vysvětlovala jsem jí, že jsem dělala, co jsem mohla, ale že už jsem sedět prostě nemohla a že mě tělo nutí tlačit.

PA mi okamžitě vysvětlila, že mě naprosto chápe, ALE že mě rozhodně nemůže odpojit od monitorů protože jak jsem se zvedla, posunuly se sondy a miminku tak spadly ozvy a že proste BUDU MUSET znova na těch monitorech sedět dalších dvacet minut, dokud se monitory nenatočí.

Jako každá těhotná jsem odpočítávala poslední dny do termínu porodu. Hladila jsem si bříško a vysvětlovala naší malé berušce, že už se na ni moc těšíme, jsme připraveni a už může na svět.

Termín porodu se nezadržitelně blížil a tak v nás pořád narůstalo to zvláštní vzrušení, kdy už to konečně nastane. Poučeni kamarádkami, které už to měly za sebou, jsme nikomu neřekli přesný termín. 

I tak, jakoby to okolí cítilo, už nám všichni psali a ptali se, kdy už to bude. Jestli už se něco děje. Když jsem náhodou nebrala telefon, zvládla moje maminka ve své starosti a těšení zalarmovat celou rodinu 🙂. 

Termín porodu uplynul, kontroly v poradně se opakovaly stále častěji, ale pořád se nic nedělo,nález pořád stejný. Všechno je krásně připravené, můžete rodit kdykoliv. No jo, ale uběhl den, tři, pět a nález byl pořád stejný. A já, vyplašená prvorodička, která absolvovala všechny kurzy, viděla všechny série čtyř v tom a byla si sama sebou jistá, že to bude vše v pohodě, jsem začala pomalu panikařit. V Brně se nechává přenášet 10dnů a kontrola, na které jsem si měla domluvit vyvolání, se nezadržitelně blížila. Vyvolání porodu je něco, čemu jsem se chtěla pokud možno za všech okolností vyhnout, protože jsem všude četla, že je to mnohem horší než spontánně nastartovaný porod. 

Abych se vyvolání vyhnula, zkoušeli jsme všechno. Pálivé jidlo, svižnou chůzi, sex, víno, vanu, kořeněné čaje. Ale nic se nedělo. Jen v naší skupince už byly pomalu po porodu i ty, které měly termín až 14 dnů po mně. 

S vyvoláním jsem se nakonec smířila a tak jsem na poslední kontrolu před akcí vyrazila pěšky (mám to od domu tak 35minut) vybavená seznamem otázek, abych byla připravená. 

Vzhledem k tomu, že můj druhý porod byl zcela jiný a jinak, než jsem si vůbec dovedla představit a připustit, jsem se rozhodla se o něm trochu rozepsat. Příběh má tři části. Důležitá je i část těhotenství a pro mě velmi důležité téma strachu z porodu, který mě v podstatě provázel od počátku…

Zavřela jsem dveře od záchodu a v ruce držela test, kde už se viditelně vybarvila i 2. čárka. Vítězoslavně jsem ho šla ukázat manželovi, který byl ohledně mých domněnek, že jsem těhotná, skeptický. Spal po noční, ale tohle jsem mu musela říct hned. Ihned byl vzhůru, upřímně se zaradoval, řekl dceři, že bude velká ségra a spal dál. Tušila jsem to už dýl, vlastně jsem i přesně věděla, kdy jsme druhé miminko počali. Zcela plánovaně hned na poprvé, co jsme si řekli „tak už“.

První rok Bereničina života jsem si druhé dítě vůbec neuměla představit. A to jsem vždycky říkala, že první 2 děti z plánovaných 4 budeme mít cca 2 roky od sebe. No a pak, když měla naše princezna rok pryč, se mi vrátil cyklus a začali jsme řešit co dál. Dohodli jsme se, že jakmile bude mít Beru rok a půl, „začneme“. Měla jsem strach, Beru byla pořád kojená, ale zároveň jsem cítila, že už je ten správný čas. No a povedlo se, rok a půl měla Beru v půlce května a na začátku června už jsem měla první viditelně pozitivní test. 

Byla jsem šťastná, trochu vyděšená, ale šťastná. Stejně jako u Beru mi při pohledu na test blesklo hlavou, že miminko bude v pořádku. Seděli jsme s Jakubem na náměstí a Beru kolem nás pobíhala. „Za rok už tu budeme čtyři.“ Podíval se na mě Jakub zasněně. Bylo krásné na něm vidět, že se taky těší.

Ještě než jsem byla na první kontrole u svého gynekologa, šla jsem si na hematologii pro injekce na ředění krve. V prvním těhotenství mi je nasadili později a začátek těhotenství mi zkomplikovala trombóza. Tomu jsem se teď chtěla pokud možno vyhnout. Ten samý den jsem i napsala svojí PA, že bych si přála, aby byla opět u mého porodu. K mému nadšení, souhlasila.

První trimestr obvykle bývá ve znamení nevolností, ale patřím k těm šťastným, co na ně netrpí, ale aby mi to nebylo líto, tak mě tentokrát začala velmi brzy pálit žáha. Kromě toho jsem hned na začátku měla problém se svěděním celého těla a v noci jsem se tak škrábala na krku, že jsem tam měla šrámy. Naštěstí však šlo jen o krátkodobý problém, který mě dále nijak netrápil. Byla jsem ale celkem unavená, což se mi moc nehodilo, protože měla v červenci přiletět Dilek. Kamarádka, se kterou jsme se neviděly 2,5 roku a po které nese Berenika druhé jméno. Byly to krásné tři týdny, moc jsme si to užily. Dilek se mnou byla i na ultrazvuku a pak mi řekla, že si nemyslí, že čekáme chlapečka, ale druhou holčičku. Berunku si totálně zamilovala a ona ji také. Procestovaly jsme co se dalo a akorát si potvrdily, že i když se vidíme jen jednou za čas, o to vzácnější a krásnější to je.

Dnes (2. 4. 2019) se koná světový den povědomí o autismu. Vzhledem k tomu, že spousta lidí má stále dost zkreslené představy o tom, jak takový autista může vypadat, rozhodla jsem se  tomu sepsat pár řádků a také dát odkaz na nějaké (dle mého názoru) hodnotné zdroje.

Hodně lidí se představuje autistu jako Rainmana. Nic proti tomuto filmu. Je skvělé, že tehdy téma autismu takto otevřel a že autisté už nejsou pojímáni jako lidé, kteří jen musí být  zavření v ústavu a pod léky. Ovšem není každý autista jako on. Ve skutečnosti je každý autista zcela JEDINEČNÝ se svými projevy i svými talenty - někteří dokonce nemají žádné zvláštní schopnosti. A hodně bývá rozdíl v autistických projevech i mezi dívkami a chlapci.

Hodně jsem přemýšlela a hledala materiál, který bych Vám doporučila. Po internetu například koluje tento obrázek:

Chybí mu však právě ta zásadní informace, že autista nemusí vykazovat všechny tyto znaky. Dokonce se může projevovat právě naopak. Například hodně autistů je velmi mazlivých, někdy až moc. Oční kontakt mohou mít, většinou však nepřiměřený. A hypersenzitivita a přehnané reakce se nemusí týkat pouze zvukových vjemů, ale vjemů obecně (jakýchkoliv smyslových vjemů). Atd. Někteří se dokonce mohou zdát v určitých situacích jako normální. Zkrátka, autismus není jeden vzorec projevů, je to celé široké SPEKTRUM projevů.

Moc pěkně autismus vysvětlují tato dvě videa, bohužel jsou obě v angličtině:

https://www.youtube.com/watch?v=7JdCY-cdgkI 

Mateřská dovolená 2019 se netýká všech žen, ale jen těch, které předtím pracovaly. Změnily se v letošním roce nějak podmínky čerpání? Víte, jak vysoký bude příspěvek v mateřství a jestli si můžete přivydělat?

 Peněžitá pomoc v mateřství (PPM) má sloužit jako náhrada mzdy nebo platu během mateřské dovolené (MD). Mateřskou dovolenou poskytuje maminkám zaměstnavatel na dobu maximálně 28 týdnů (u vícerčat 37 týdnů). Peněžitá pomoc v mateřství je dávka, kterou rodičům dává stát, pokud předtím žena odváděla nemocenské pojištění.

Kdy začíná mateřská dovolená?

Na mateřskou dovolenou nastupuje budoucí maminka 6 až 8 týdnů před termínem porodu. Když by porodila dříve, počítá se mateřská ode dne nástupu na ní až do uplynutí 28 týdnů. Pokud by však žena z mateřské vyčerpala méně než šest týdnů z jiného důvodu, má nárok jen na 22 týdnů ode dne porodu.

Komu vzniká nárok na mateřskou dovolenou a peněžitou pomoc v mateřství?

Mateřskou podporu vyplácí Česká správa sociálního zabezpečení. Aby vám vznikl nárok, musíte být v době nástupu na mateřskou dovolenou plátcem nemocenského pojištění. Znamená to, že buď je nutné mít zaměstnání nebo být v tzv. ochranné lhůtě. Ta činí 180 dnů od zániku nemocenského pojištění.

Asi se to na vás už teď valí ze všech stran – máma je na prvním místě! A je to dobře. Protože to je základ spokojené rodiny – mít každý sám sebe na prvním místě.

Ale také jste už určitě zaregistrovali, že – zejména v šestinedělí s čerstvým miminkem – to prostě vždycky nejde. (Novorozenec nepočká s kojením, až si zacvičíte nebo dopijete kafe 😉)

Pro tohle období říkám, že se může pořadí v rodině dočasně upravit (samozřejmě že není nutné dodržovat striktně šest týdnů, ale neprotahujte to donekonečna 😉).

Dočasně se zájmy miminka dostanou do popředí. Ale byla by velká chyba, svou osobu odsunout do pozadí. Je potřeba na sebe myslet stále.

Jak prakticky na to?

Dám konkrétní příklad:

Od doby, co jsem se stala ambasadorkou pro PEPCO, ostro sleduji všechny novinky, které se v prodejnách objeví. Dnes přicházím proto s recenzí horké novinky ze sortimentu společenských her pro nejmenší, která mě na první pohled okouzlila a musela jsem ji okamžitě vyzkoušet, osahat a otestovat.

Pro prťata

První, co mě zaujalo bylo určení této hry. Je určená pro děti od  2 do 4 let, což je věkové rozmezí, pro které jsou společenské hry docela nedostatkové zboží. Hra je promyšlená důmyslně a nabízí 6 herních variant a to po dvě varianty pro věk 2+, 2 a 1/2 a 3+.

Hra má za cíl rozvíjet logické myšlení, trénovat paměť a manuální schopnosti, naučit batolata hledat podobnosti, spolupráci a v neposlední řadě děti díky hře poznávají rozdíl mezí vítězstvím a porážkou. Na krabici naleznete informaci, že hra byla vytvořena ve spolupráci s dětským psychologem, což je její velké plus.

Co v balení najdete?

- dřevěnou kostku