Sedím tady a dívám se na tebe. Jsi nervozní. Zase spěcháš. Nervozním hlasem na mě potichu mluvíš, tak, aby nikdo neslyšel, jak to tebou lomcuje. Snažíš se mi narvat na nožičku novou bačkůrku a já krčím prstíky. Tlačí mě ponožka, nechci bačkůrku na zmuchlanou fusku. Maminko, nezvedej hlas, prosím. Říkaly jsme si přece, jak to bude super, až půjdu do školky. Říkáš, že ti to celý ztěžuji. Promiň maminko, já jen nechci abys odešla tak, že se zlobíš.  A tlačí mě bačkůrka. Vrátíš se vůbec ještě pro mě, když jsem tak zlobivá holčička? Omlouvám se, maminko. Nebudu brečet, neboj, jen mi, prosím, neodcházej s takovou. A co ty děti kolem? Proč pláčou? Taky je tady chtějí nechat? Co když pro ně nepřijedou? A co když ani ty pro mě? Maminko, máš mě ještě ráda, když mě sem odkádáš?

Přeháním, já vím, a co když ne? Co se asi odehrává v dětské hlavičce, když poprvé zůstává ve školce? Samotné. Vidí maminku odcházet, nechává ho na cizím místě... Situace dosud nepoznaná. Ano, některé děti to zvládnou hrdinsky. Do třídy naběhnou suverénně, jako kdyby se pro kolektiv narodily. Ale co ti ostatní?

Mám v živé paměti, jak moc jsem plakala. Denně. Nesnášela jsem tetu Alicku. Nesnášela jsem Karinku, která mě tolikrát nepustila na záchod, když už jsem moc musela. Nesnášela jsem odpolední spánek, do kterého nás nutily. Pro mě byla školka strašák. Kolikrát jsem z domu odcházela s bolavým bříškem. 

Nebudu se tvářit, že přesně vím, jak a co dělat, abychom předcházeli trápení našich malých školkovníků, sepsala jsem ale několik svých poznatků, které by k usnadnění nástupu do školky mohly přispět.

KO-MU-NI-KA-CE

Nejdůležitější ze všeho, podle mě, je komunikace. Povídat si o školce je jedným s nejdůležitějších kroků k úspěšnému startu. Jelikož jen minimum mateřských školek nabízí takzvaný "adaptační program", je povídání si o tom, co děťátko čeká velice zásadní.

Je pátek 17.5.2019. V 8:14 se Alex narodil a okolo 13:30 mi ho odvezli z Olomouce do Prahy do Motola. Asi nemusím popisovat, že jsem to celé probrečela. Ale byla jsem tak vyčerpaná a hladová, že mě pak převezli na vozíku na oddělení pro gynekologické pacienty. Zřejmě abych nemusela potkávat maminky s miminky, když já žádné nemám u sebe. 

Porodila jsem absolutně bez poranění, ani škrábnutí. Takže kromě toho vyčerpání mi nic nebylo. Jakmile jsem se dostala na pokoj, lehla jsem si a odpočívala. Přišla pak i laktační poradkyně s odsávačkou a za chvilku mi dorazil chlap s naším starším synem a mojí mamkou. Zatím jsem nic víc nevěděla, jen že jsou s Alexem někde na cestě. Přesný termín operace jsem taky nevěděla. Zdrželi se jen chvilku, abych se mohla prospat. Ale stejně to nešlo. Každé 3 hodiny odsávat, mezitím nějaké to jídlo, sprcha a tak. Nakonec jsem večer vytuhla rychle a prospala se docela dobře. Brzo ráno jsem hned odsávala, pak se nasnídala a přišel doktor. Vše v pořádku. Šla jsem pak na JIPku využít telefonické konzultace s nemocnicí v Motole. Operace měla být v sobotu kolem poledne, nakonec přesunuta až na neděli odpoledne. Podepsala jsem tedy negativní revers a odpoledne jsem už byla doma. 

Rychle jsem zabalila nějaké věci a v neděli jsme odjeli k mým rodičům do Podkrkonoší. Jeli jsme hned ráno, aby se Aleš mohl vrátit zase domů. Jedna cesta trvá víc jak 3 hodiny, je to přesně 210 km, takže mazec. S Adamem jsme se tedy přechodně ubytovali u našich, v baráčku, kde já jsem vyrůstala. 

V neděli večer jsem volala, jak dopadla operace. Paní doktorka mi tedy oznámila, že se jícen nepodařilo spojit a že pahýly jsou daleko od sebe. Protože Praha je i od mých rodičů víc jak 100 km, rozhodla jsem se za Alexem jet už ve středu, tedy ani ne týden po porodu. Jel se mnou můj brácha. Už tam mi paní doktorka naznačila, že teď bude nějakou dobu trvat do dalšího pokusu o spojení. A co víc, budou ho muset přeložit jinam. Samozřejmě, že jsem si přála, aby byl umístěn "na výkrm" (jak tomu říkají) do Olomouce. To ale nevyšlo. Další možnost byl Hradec Králové (cca 50 km od mých rodičů) a ten už vyšel. Takže mi bylo jasné, že nějakou dobu strávíme s Adamem mimo domov a daleko od "táty". 

Nikdo ale nečekal, že to nakonec bude více jak 3 měsíce. Ale to už předbíhám. Alexe tedy převezli 30.5.2019 na Dětskou kliniku Fakultní nemocnice v Hradci Králové. A musím říct, že jsem moc ráda, že byl Alex zrovna tam. Odsávala jsem mléko, nejdříve jsem ho balila do sáčků a mrazila. Pak mi v Hradci dali svoje lahvičky a do nich jsem odstříkávala. Mléka mám doteď strašně moc, daruji ho do mléčné banky právě v Hradci. Jezdila jsem za Alexem 3x týdně, vždy na 2-3 hodiny. Jeden víkend jsem se dokonce nechala hospitalizovat, abych tam byla pořád s ním a dávala mu čerstvé mléko. 

Zpočátku Alex moc nepřibíral, ba dokonce ubíral a dostal se na svoji porodní váhu. Nakonec se zjistilo, že mu chybí sodík (ze slin, které polykat nemůže). Jakmile mu ho dodali, začal krásně přibírat. Zároveň absolvoval v Hradci rehabilitace, takže byl tak šikovný, že ve 2 měsících se snažil zvedat hlavičku a krásně "pást". 

Dobrý podvečer vám všem,

dnes přicházím s vyhodnocením dovolenkové soutěže od Viledy! Moc děkuji za krásných 300 komentářů. Opravdu mě to moc těší, protože vidím, že Vileda tady má pořád své místo a je stále oblíbená (a možná i já trošku s ní).

Můj plán byl trošku jiný. Chtěla jsem zveřejnit příspěvek, že ve 21:00 hod. sem napíši číslo, které vybral náhodný generátor. A vy sami si spočítáte, kdo je vítězem soutěže. Ten, kdo by napsal první správnou odpověď, získal by balíček od Viledy. 

Říkala jsem si, že s počtem 300 odpovědí, by to mohlo být zajímavé, protože generátor losuje čísla typu 186 atd. a to je pak počítání hodně zajímavé. Jenže, kdo mohl tušit, že generátor vybere číslo 4. Tudíž ten můj plán nemá moc smysl, ale určitě ho někdy použiji.

Takže gratuluji odpovědi číslo 4 a tou je @zebruska - získává set ULTRAMAT TURBO XL

Budou další soutěže, budeme soutěžit o větší i menší ceny, pořád mám cen ještě mnoho.

Dobro jutro lijepa (krásné dobré ráno),

v rámci Dnů s ambasadorkami jsme se mohli podívat na Island, do Španělska, na Gibraltar, do Spojených Arabských Emirátů, do Izraele, do Slovenských Tater a na Kanárské ostrovy. 

Dlouho jsem zvažovala jakou destinaci si pro svůj výlet vyberu já. A rozhodla jsem se pro své nejmilovananější a tím je Chorvatsko (možná je to i tím, že jsem tam v roce 2013 byla požádána o ruku). Snažila jsem se spočítat, kolikrát jsem tam za svůj život byla a myslím, že číslo 25 je hodně reálné. Je to možná destinace, kde většina z nás byla úplně poprvé u moře (pravda, nejspíš Chorvatsko a Itálie). Jeden by řekl, že Chorvatsko je takové obyčejné, ale pro mě je to země neobyčejná. Miluji jejich kulturu, chorvaty, jejich náturu. Ale o tom více v článku. 

Pojďme si nejprve něco říct o Chorvatsku oběcně.

Chorvatsko, (úředním názvem Chorvatská republika, starším názvem Charvátsko, Charvátská republika, chorvatsky Hrvatska, Republika Hrvatska) je evropský stát, který se geograficky nachází na pomezí střední a jižní Evropy, jde o jeden z nástupnických států bývalé Jugoslávie. Jeho sousedy jsou Slovinsko, Maďarsko, Srbsko, Bosna a Hercegovina a Černá Hora. Hlavním městem je Záhřeb, který je i jedním z 21 tamních krajů. Moderní Chorvatsko je parlamentní republikou.

Jedná se o 18. nejpopulárnější turistickou destinaci na světě. Turismus je i jedním z nejdůležitějších zdrojů příjmu státu, podílí se 20 % na HDP. Vzdělání pro své občany Chorvatsko poskytuje zdarma, včetně státních vysokých škol. Jeho nejdůležitějšími obchodními partnery jsou Itálie, Slovinsko a Německo.

Údajně když se na žurnalistice učí psát kritiku, dostanou jako úplně první úkol napsat něco pochvalného. Nevím, zda tomu tak je, ale napsat něco pochvalného na železnici ve Vracově by zvládl levou zadní snad každý. Tedy až na Sašíka, který po zážitku řekl (a to cituji naprosto přesně): "Nemám slov!" A to jsme tam rozhodně nejeli kvůli němu, ale zejména kvůli nejmladšímu, který vláčky a dopravní prostředky zkrátka miluje.

O vláčcích ve Vracově jsem se dozvěděla už loni, ale bylo to až na podzim a navíc jezdíme přece na vláčky do Olympia parku v Brně, takže jsem Vracov vedla v patrnosti tak nějak okrajově. Tedy v tom smyslu, že pokud bude čas a příležitost, tak tam můžeme mrknout, ale nic, za čím bychom se vyloženě cílově vydávali. Jenže zrovna včera jsme se rozhodli, ač byl původní víkendový plán trošku jiný, že pojedeme někam na výlet. A čirou náhodou jsem si vzpomněla i na vláčky ve Vracově a koukám na stránky a... aha, oni tam mají i jiné atrakce pro děti. A aha, ony jsou tam ty vláčky tři a jsou větší... A cože? Mají to otevřené jen cca 2x měsíce a o letních prázdninách naposledy zrovna dnes?

Předpověď počasí byla příznivá (dají-li se tímto kulantním slovem označit teploty kolem 30 stupňů ve stínu) a tak bylo rozhodnuto, že tam vyrazíme. Vzhledem k tomu, co jsme na webu četli o parkování, jsme vyjeli tak, abychom tam byli cca o čtvrt hodiny dříve. Evidentně mělo tento nápad mnoho dalších návštěvníku, ale určitě nemá smysl tam být nějak moc dlouho předem (a zbytečně dlouho čekat, fronta pak rychle po otevření ubývá) a na dobré místo k parkování - myšleno v tom zatravněném příjezdovém obdélníku - to bylo tak akorát.

Areál je soukromou zahradou a ač je to v okolí velmi oblíbená atrakce, nesnaží se na tom "rejžovat", jsou tam velmi milí, všechno (téměř) se tam zdá jako dokonalé a jako splněný sen pro děti. Za svou vstřícnost požadují (kromě příspěvku na provoz) jen vstřícnost od ostatních - tedy neničení ničeho, nekouření (v hlavním areálu) a střídání (na vláčcích a atrakcích). A víte co? Ono to tam funguje! Doporučený příspěvek činí 50 korun na osobu, my jsme jim dali o něco málo víc, ale dle mého mají zážitky, které si odtamtud odnesete, ještě mnohem vyšší hodnotu... No posuďte sami - za toto opravdu nízké vstupné si mohou (hlavně děti) v areálu zcela bez omezení (až na jízdu motoráčkem, kterou smíte absolvovat pouze jednou) užívat:

• dva další vláčky (všechny tři mimochodem jezdí prakticky pořád po celou otevírací dobu)
• malý řetízkáč (ano, žádný obyčejný kolotoč, ale řetízkáč!)
• dva domečky (plastový a dřevěný)
• trampolíny (velkou i mini)
• nespočet houpaček (určitě přes 10, a také houpací křesílko) a několik klouzaček
• zastíněné pískoviště
• travnaté minihřiště s fotbalovými brankami a basketbalovým košem
• skákací hrad
• nějaké další venkovní hračky jako např. plastové motorky, auta (i bagr), házecí hračky...
• vodní mlhu (v tom horku přišla několikrát vhod všem věkovým kategoriím!)

V areálu je spousta zeleně, okrasné i užitkové, a také vodník hlídající rybníček, i když ten byl včera takový trošku poloprázdný. Nechybí možnost občerstvení a posezení, i když laviček tam zase tak moc není (posedět si ale můžete i na trávě nebo ve vláčku :D).Na internetu jsem hledala mapku areálu - a nenašla - a slovní popis na stránkách areálu mi přišel poněkud nepřehledný. Mapka je pak k dispozici přímo v areálu na hlavním nádraží, ale zahrada je relativně malá, takže se tam za chvíli snadno zorientujete i bez plánku. O to víc je fascinující, co vše je tam na té malé ploše k dispozici.

Přirozeně otěhotnět nemusí být tak snadné, jak se na první pohled zdá. Obzvláště v dnešní době, kdy se rodičovství odkládá na stále pozdější dobu (až po studiu, nastartování kariéry, finančním zabezpečení…), přičemž věk ženy je jedním z mnoha důležitých faktorů pro pravděpodobnost přirozeného početí. Se zvyšujícím se věkem se mění hladiny hormonů a tím pádem je mimo jiné ovlivněn i menstruační cyklus (např. může častěji probíhat bez ovulace). Věk muže hraje v otázce přirozeného početí daleko menší roli.

Mnoho studií prokázalo, že pokud se pár rozhodne pro miminko, přirozeně počít se ho do 6 měsíců podaří cca jen 60 % párů. Jako neplodnost je pak nejčastěji označován stav, kdy žena neotěhotní při pravidelném pohlavním styku (minimálně 2x týdně) po dobu jednoho roku. Počet neplodných párů se přitom neustále zvyšuje. Někteří odborníci v této souvislosti poukazují právě na zmíněné odkládání mateřství na pozdější dobu, jiní např. na znečištěné prostředí či nadměrný stres.

Příčin neplodnosti může být spousta, jak u ženy (poruchy ovulace, srůsty vaječníků, myomy, endometrióza, změny složení poševního hlenu, tvorba protilátek proti spermiím, psychický faktor…..), tak u muže ( různé poruchy spermií, nízké hladiny mužských pohlavních hormonů,…… ale třeba stejně jako u žen i tvorba protilátek proti spermiím či psychický faktor).

Jak jít tedy přirozenému početí naproti, když se to všechno zdá tak složité?

Nejjednodušší, ale možná nejdůležitější rada zní – hlavně to brát v klidu a pohodě. Prostě a jednoduše, pokud se rozhodnete založit rodinu a mít miminko, dopřávejte si nechráněný pohlavní styk kdy vás napadne, ideálně ho pak „načasujte“ do období ovulace🙂

Jenže ono se to jednoduše řekne a hůř udělá, obzvlášť, pokud už se snažíte pár měsíců a touha po miminku je větší a větší. Takže tady je pár konkrétnějších tipů:

Nebo teda byly, ale někdo by to v nadpise mohl považovat za hrubku 🙂

Poštěstilo se mi sehnat zpáteční letenku Brno - Berlín za 250 Kč, protože si ale manžel nemohl vzít dovolenou, přesvědčila jsem maminku, že Berlín je ta pravá dovolenková oblast, kam se hrabou termály.

Na cestu jsem se pečlivě připravovala, vymyslela program na celou dobu krátkého pobytu, abychom stihly co nejvíce, abychom se neotrávily a abychom to fyzicky zvládly.

První den

Přiletěly jsme do Berlína. Let byl trochu zpestřený lehčími turbulencemi, drsné přistání celému zážitku taky moc nepomohlo. Obzvlášť ale oceňuji podporu své nejmladší dcery, která stihla asi desetkrát zopakovat, že "ulčite havalujeme". 

Ubytování jsem zamluvila hned u Hauptbahnhofu (mimochodem, cena přes Booking 10500, cena přímo přes stránky hotelu 6500. Takže volba jasná.)

Krásné dobré ráno vám všem,

už jste si zajisté všimli, že tento týden je věnován soutěžím, dovoleným, vzpomínkám, moři, létu, pohodě a klidu. Ano správně, jsou tady Dny s ambasadorkami. Samozřejmě se zapojila i Vileda a já s ní.

Abyste při čtení krásných článků, o různých dovolenkových destinací, mohli i něco vyhrát, zapojte se dnes do soutěže s Viledou.

Soutěžíme o novinku roku 2019 a tím není nikdo jiný než úžasný, skvělý, baječný mop ULTRAMAT TURBO XL (set plochého XL mopu a kbelíku se šlapacím pedálem, o 20 procent delší hlavice ve srovnání s produkty ze standardní řady).

K získání tohoto úžasného mopu vede jen jedna cesta:

1) dát lajk tomuto článku 👍

Krásné dobré letní ráno!! 🌞 🌹

Tak už i na moji maličkost připadla příležitost napsat vám něco málo o letní cestovatelské výpravě, která mě zatím uchvátila nejvíce. Abych vám řekla pravdu, vůbec nemám chuť sem psát přesné údaje, počty obyvatel, rozlohy, názvy měst a harmonogram, který jsme si pro tuto příležitost přichystali. Zato bych vám ráda popsala vnímání tohoto "výletu" mýma očima... Cestování na Island mi připomělo, jak krásná je Země, jaké máme štěstí, že po ní můžeme chodit a objevovat tato místa. Drsná příroda v kontrastu s barvami, tichem a křehkým uvědoměním si, že bychom se měli více starat o krásy přírody.

Jako jednu z prvních věcí byste o mě měli vědět, že jsem děsivě rozpolcená osobnost. Někdy si užívám plánování a potřebuji znát každý detail cesty, jindy mě to vůbec nezajímá a ráda plánuju za pochodu. (manžel z toho roste:D) Tehdy, při plánování výpravy na Island, jsem byla ve druhém módu. Vybrala jsem jen hlavní body a místa, která bych ráda viděla, manžel naplánoval vše okolo (kempy, cesty, auto..) a přidal pár dalších míst, která chtěl vidět i on a mě tolik nezaujala.

Někdy v roce 2015, kdy jsme se rozhodli odjet na 14dní, se ještě nelítalo za tak supr ceny, takže nás jen letenky a celkově pronájem starého, rezavého auta přišel na poměrně hodně peněz, tudíž byla volba cestování se stanem naprosto jasná. Připravení jsme byli na náročné počasí a zimu, což se hezky vyplnilo. Ještě než začnu psát o tom, jak jsem po příletu prskala, ráda bych podotkla, že Island byl mým snem, manželovým také ... a předčil všechna naše očekávání=) Důvodem naší cesty tedy bylo poznat syrovou přírodu a její zázraky, užít si společný čas jen sami dva, bez povrchních vymožeností a péče hotelových komplexů.

Ihned po příletu na letiště v Keflavíku jsme ochutnali to pravé Islanské počasí. Uvítal nás déšť a hlavně strašný vítr, který zabodával kapky do tváří jako jehličky. Nebylo místo, kam by vám ten studený syčák nevlezl. Stupňů bylo asi 8, ale s tím větrem to bylo jako -10. Dalo mi hodně práce se usmívat a zabalit se tak, aby mi nečouhal ani milimetr kůže navíc:D V tu chvíli jsem si uvědomila, že opravdu budeme spát ve stanu a není žádné teplé zákoutí, kam bychom se uchýlili. Naštěstí brzy vysvitlo sluníčko...to mi dalo jistou naději. Naše první putování směřovalo pro auto a odtamtud do prvního kempu v Rejkjavíku.

Přijeli jsme poměrně pozdě odpoledne, takže po obhlídnutí prostoru a zapsání do kempu (který byl moc hezký, měl dobré vybavení a zázemí), jsme se vydali dál do města, očíhnout okolí, nakoupit něco k jídlu a postavit stan. Což teda v tom větru opravdu nebylo jednoduché. Většina lidí okolo měla stany s pevnou kontrukcí, aby jim vítr nedal co proto. Náš stan nic takového neměl, takže když už se nám podařilo jej konečně postavit, celou noc mi vnitřní tyčka mlátila do hlavy za lomozu větru. Ondra spal jak miminko ve svém fusaku do -5 stupňů, já se klepala zimou v tom do -20. Ano, nebyla jsem nadšená a začala jsem mít oprávněný strach, jak to zvládnu. Zvládla:D

Krásné dopoledne🌷🌷🌷 Díky za zapojení do včerejší soutěže, některé vaše vzpomínky na nejlepší dovolenkové drinky a jídla úplně vyvolávají chutě 🥗🍹🤤 každopádně vyhrát mohl jen jeden příspěvek a určitě vás zajímá, kdo to je 😯

Soutěžních komentářů bylo 191 a generátor náhodných čísel z nich vybral číslo 64, což je komentář uživatelky @horseska19 🍀 možná je losování poslední dobou nějak ovlivněné vašimi myšlenkami, nebo mými, já fakt nevím 🙈 ale já s ní a jejím malým Domčou jdu v pondělí na kafe ☕ Tak vám to takhle rovnou provalím, ať mě potom někdo nenařkne z nestrannosti, ale byla to fakt náhoda 🤷‍♀️💣🍀

Takže Kačce a hlavně tedy jejímu Domčovi moc gratuluji k výhře 🎁🎁🎁 A ostatní tímto vůbec nenabádám k tomu, aby mě kvůli zajištění výhry v dalších soutěžích zvaly na kafe 😂😂😂

Krásný den a ať vás taky potká nějaká aspoň malá milá náhoda 😘

Sláva nazdar výletu 🌹 !

mám vylosováno! Zúčastnilo se vás velké množství, což mi udělalo ohromnou radost🙂 Vaše tipy na zajímavá místa jsem si procházela dlouho do noci a přemýšlela, kam že bych se to jednou chtěla podívat, co bych si mohla přidat na seznam. A že toho bylo;) Každopádně vyhrát mohla jen jedna z vás a generátor byl nekompromisní. 

Číslo, které bylo vylosováno:

Tadáá! Moc gratulujuu! Brzy přiletí zpráva :-* Všem ostatním co nejdříve rozpošlu pár srdíček, jako díky za krásné příspěvky a zapojení se🙂

Ještě jednou vám moc děkuju za účast, za přízeň i za sledování... a moc držím palce, pokud zkoušíte štěstí i u ostatních holek v rámci akce #dovolena_s_ambasadorkami !

Dneska se soutěží u @monny3 ! 

S radostí vám představujeme novou Ambasadorku, která vás bude zásobovat informacemi o značce Fred & Flo. Nová značka od Tesco kompletně nahrazuje původní produkty Tesco Loves Baby! Ať už si svět Fred & Flo představujete jakkoliv, vstoupíte do země plné barev, fantazie a hlavně spokojených dětí. Fred & Flo není jen značka plenek, je to všechno potřebné pro vaše děťátko.

Fred & Flo je značka, která má široký sortiment a vyrábí vše, co miminko potřebuje. Produkty jsou dostupné za výhodnou cenu. Při výrobě se soustředí na použití nejnovějších technologií a výrobních procesů. Produktová řada plenek využívá speciální  technologii třech kanálků na udržení komfotního sucha v plence. Všechny vlhčené ubrousky a toaletní potřeby Fred & Flo obsahují přírodní výtažky - z aloe vera, heřmánku, nebo mandlového oleje. Mezi nimi najdete i výrobky určené pro mimořádně citlivou pokožku.

Kdo je nová Ambasadorka?

Ambasadorkou pro Fred & Flo se stala Míša alias michalelka. Míšu i jejího syna Jonáše některé z vás z Modré koníka již dobře znáte. Jejím největším koníčkem je šití a ostatní maminky na koníku pravidelně baví svými veselými příspěvky. A v tom bude určitě i pokračovat v roli Ambasadorky. Těšte se na pravidelnou dávku veselých historek, fotek nejen Jonáše, spoustu zajímavých informací o produktech Fred & Flo a samozřejmě soutěží!

Kde můžete Míšu a Fred & Flo sledovat?

Míšu sledujte na jejím profilu michalelka a připojte se i do tématické skupiny Fred & Flo s láskou pro naše nejmenší. Ať vám neunikne žádná zajímavá akce, soutěž o srdíčka i věcné výhry!

Krásné dopoledne, moje milé. Ani nevíte jakou mám radost, že se s vámi mohu konečně  podělit o tohle malé tajemství. Znáte ten pocit, když něco chcete někomu opravdu moc říct, ale nemůžete hned?

Od dnešního dne tu jsem pro Vás na Modrém koníku jako ambasadorka značky Fred&Flo. Mnohé z vás mě již za ty společné roky odtud znají, ostatním se velmi ráda představím a ještě raději se s vámi seznámím. Jmenuji se Michaela, je mi 31 let a jsem máma ztřeštěného torpéda Jonáše, který se do všeho vrhá po hlavě a nejlépe s řevem.

Není to tak dlouho, co jsme si s manželem koupili nejmenší baráček na “konci světa” mezi Jičínem a Hradcem Králové a společně jej opravujeme. Je to docela fuška, hlavně s mými představami a sny. Ale můj muž Pavel má pochopení a za 12 let “praxe” už ví jak na mě. Aspoň občas. Moc jsem Vám chtěla ukázat, jak to u nás vypadá, ale nejvýstižnější je stále tato stará fotka. Jen máme oba kratší vlasy, ale praštění jsme stále stejně.

Mou velkou zálibou je šití, snad už od pradávna. Vystudovala jsem textilní výtvarnictví, takže když čas dovolí, neváhám a usedám k šicímu stroji. Nejčastěji šiji na Jondu, dokud neprotestuje a s nadšením nosí mnou vymyšlené modely. Moc ráda maluji, tvořím, ale poslední měsíce to flákám, ale určitě se k tomu brzy vrátím, snad i s Jonášem.

Rádi jezdíme celá rodina na výlety, hodně času trávíme na naší chatě na Vysočině, na které se parádně griluje, oslavuje, výletuje a lenoší. Největším povalečem je vždy Yogi, náš chundelatý pes a tak trochu první dítě, i když strašně rozcapený a uštěkaný. Ale hlavně jsem obyčejná ženská, co ráda klevetí s kamarádkami u vína, miluje svoji rodinu a užívá si každého dne.

Hlavní náplní a úkolem ambasadorky pro mě bude společně si s Vámi vyzkoušet kosmetické produkty, které značka Fred&Flo nabízí a hlavně se tu s Vámi mít dobře.

Rozzářené pohledy, úsměv od ucha k uchu, dětský smích a sladce provoněné kuchyně. I tak by se dala popsat soutěž HARIBO Malý cukrář 2019, která probíhá již od května letošního roku, jak jsme informovali v minulém článku. Máme za sebou první dvě soutěžní kola a blížíme se nevyhnutelně do finále! Jak nám to doposud šlo? Pojďme se spolu podívat.

Připomeňme si nejdříve, že soutěž je určena pro dvoučlenné týmy (dospělý a dítě), jejichž úkolem je vymyslet sladký recept, upéct ho a následně vyfotit. Kreativitě se meze nekladou. Jedinou podmínkou je do receptu zakomponovat oblíbené bonbony HARIBO. Do finále se dostane z každého soutěžního kola vždy jedna dvojice z kategorie dospělý a dítě ve věku 5-8 let a z kategorie dospělý a dítě ve věku 9-13 let. 

Soutěž probíhá v Čechách a na Slovensku ve 3 kolech:

1. soutěžní kolo od 18.5.2019 do 30.6.2019

2. soutěžní kolo od 1.7.2019 do 31.7.2019

3. soutěžní kolo od 1.8.2019 do 31.8.2019

Nový Zéland, severské země, Maledivy, Bali, Kuba, nebo i sousedné Slovensko či moje oblíbené Španělsko. Na všechna tato místa jste mě včera zavedly. Malinko jsme si spolu zasnily a teď už zpátky do reality.

Letenky do vaši vysněné destinace pro žádnou z vás sice nemám, ale zpříjemnit den jedné "pětistovkou" na nákup v PEPCO taky není špatný plán.

A generátor náhodných čísel rozhodl, že se z něho bude těšit komentář s pořadovým číslem 109.

GRATULUJI uživatelce @pavlk. 

Ostatním přeji krásný zbytek léta! 

Katka a PEPCO

Jednou z dovolených, na které s manželem rádi vzpomínáme, byla určitě dovolená v Izraeli a Palestině. A rozhodně to byla dovolená, která v nás rezonovala nejdéle ze všech našich cest, následně ovlivnila "novinové" (internetové) články, které jsme si četli, osoby a reportéry, které jsme sledovali na sociálních sítích, filmy, na které jsme se společně dívali... Proč to všechno? Protože je to území, kde už desetiletí (a střídavě vlastně už po dlouhá staletí) panuje dramatická atmosféra plná problémů, nenávisti, utlačování, osočování a bojů. Takhle to zní jako místo, kam by člověk rozhodně jet nechtěl, ale na druhou stranu je to i místo, které vás může silně oslovit, ta staletí lidských osudů a vývoje událostí na každém kroku vnímáte, historické budovy zdůrazňující svůj náboženský původ a důvod existence vás nabádají k zamyšlení a při vykročení z města i v nehostinné krajině najdete zajímavá historická místa a artefakty, ke kterým se váží neuvěřitelné příběhy. A proč jsme se na tuhle cestu vydali my? Dost možná vám ten důvod bude připadat úplně pitomý, ale my to takhle prostě máme 😀 Jednou večer jsme se dívali s mým pubertálním synovcem na film Světová válka Z, kde Brad Pitt zachraňuje svět před zombí apokalypsou a sice byl ten film úplná katastrofa, ale byly v něm úžasné záběry z krásného historického města (když jsem si tedy odmyslela ty zombie 😉 ), a tak jsme zjistili, že to město je Jeruzalém a ještě než film skončil, vygooglili jsme si, že letenky stojí pár tisíc a měli jsme rozhodnuto o naší příští dovolené 🙂 

Stěžejní pro nás tedy byla cesta do Izraele a přímo Jeruzaléma, ale nakonec nás velmi oslovilo také území Palestiny. Popisovat takovou cestu slovy je na dlouho a proto vám to doplním i mnoha obrázky, tak snad jste na wifi a nevyplýtváte si na moje fotky všechna data 😀 

To hlavní, proč jsme se na cestu vydali, tedy bylo město Jeruzalém. Město je opravdu zajímavé a stejně jako my, jej většina turistů vyhledává zejména kvůli tzv. Starému městu, kde vedle sebe stojí významné budovy hned 3 světových náboženství a to křesťanské, židovské a muslimské. My s manželem nejsme věřící, takže jsme se zajímali o místa všech náboženství (do Jeruzaléma ale jezdí celé zájezdy i z Česka zaměřené výhradně na křesťanskou historii v Izraeli a na místa různě spjatá zejména s Ježíšem Kristem). 

Staré město je rozděleno na části podle náboženství a vede do něj také několik bran, které jsou kvůli častým problémům a útokům hlídány ozbrojenými hlídkami. Ostatně ozbrojené hlídky jsou v celém Jeruzalémě a to opravdu na každém kroku. Mnoho lidí nám říkalo, že by to v nich vzbuzovalo strach, ale na nás to působilo spíš obráceně, že je všechno tak hlídané, že se není čeho bát. Ke všemu vražedné útoky, ke kterým zde dochází (ano, to je realita, která vás prostě ovlivní a nás navedla k většímu zájmu o izrelsko -palestinský konflikt), nejsou zaměřeny na turisty, ale jsou vedeny mezi Palestinci a Izraelci. 

Většinu turistů určitě zajímá židovská Zeď nářků, ta zde samozřejmě je a Židé se u ní opravdu modlí a čtou svaté texty. Co jsem dříve nevěděla je, že zeď, respektive prostor u ní, je rozdělen na mužskou a ženskou část, takže k ní jít můžete, ale pouze do odpovídající části (mužská část je mnohem větší než ženská).

Hned nad Zdí nářků je muslimská část - Chrámová hora, kde se nachází mešita al-Aksá pro tisíce muslimských věřících a také asi na pohled nejvýraznějsí budova Jeruzaléma - islámská svatyně s ikonickou pozlacenou kopulí Skalní dóm.

SOUŤEŽ BYLA UKONČENA.

Jako malá jsem měla jeden velký cestovatelský sen. Vidět zblízka pyramidy. Vlastně jsem byla docela okouzlena všemi antickými civilizacemi a vidět jakoukoli ze starověkých památek by bylo tenkrát pro mě zážitkem. 

Postupně se ale moje zamilovaní v antice začalo vytrácet. Moje cestovatelské sny se měnily a postupně se stávají reálnější, splnitelnější. Vlastně mě návštěva Egypta už vůbec neláká. 😂 

Nedávno jsem si na fotkách zamilovala místo v Itálii, na které se určitě bezpodmínečně musím jet podívat. Nebo, lépe řečeno, jet se vykoupat. Je ním Grotta della poesia. Přírodní koupaliště v Roca Vecchia. Konkrétně tady:

Na tohle místo se prostě MUSÍM dostat. A čím dříve, tím lépe! Já myslím, že to je docela reální sen, žádná nesplnitelná fantazie,proto věřím, že se mi jednou splní.

Jasně, navštívit Island, Nový Zéland, Moskvu a Havanu by se mi líbilo taky, ale to jsou zatím přání více-méně nesplnitelná z různých důvodů. 

    Ležela jsem na operačním stole a dívala se okolo sebe. Poslední myšlenka, co mi bleskla hlavou, než jsem usnula, byla, že tohle je jen zlý sen, to nemůže být pravda. Že se ráno probudím a budu rodit v termínu s Laďkou. Ale sen to nebyl.

    Byl čtvrtek a já se probudila bez bolestí zad, které mě od úterý trápily. Mohla jsem se zase narovnat a i když jsem cítila, že nejsem úplně fit, bylo to o 100 % lepší. Čekala mě poslední kontrola u mého gynekologa. Byla jsem docela unavená, přeci jen jsem předchozí den moc nespala. Všechno jsem ale přisuzovala bolavým zádům. Sestřička mi naměřila vysoký tlak, říkala jsem jí, že jsem nervózní a navíc jsem v noci moc nespala. Za 5 minut mě přeměřila a hodnoty byly o trochu lepší, i když pořád vysoké. Uklidnila jsem ji, že se budu doma měřit a kdyby byl nějaký problém tak se ozvu, eventuálně bych zajela do nemocnice. Šla jsem k mému gynekologovi a pověděla mu o bolesti zad, potvrdil mi, že se mi vlivem toho může i špatně dýchat, že zablokované lopatky tohle umí. Můj lékař mě tedy oficiálně “předal” do porodnice, popřál hodně sil na poslední týdny a taky na porod, který ale podle něj „zvládnu jako profík”.

    Odpoledne jsem šla na milované cvičení pro těhotné ve vodě. Uteklo to moc rychle a já se těšila na další lekci, která vycházela až na začátek února, týden před termínem. Po cvičení jsem ještě spěchala k fyzioterapeutce, se kterou jsem cvičila od poloviny těhotenství. Tentokrát mi měla cíleně pomoci od bolestí zad. I když už to bylo o 100 % lepší, když projížděla jednotlivé body na těle, cítila jsem, jak se mi bolest řetězí až do kyčlí nebo dokonce až do chodidel. Aby mi fyzioterapeutka trochu ulevila a záda podepřela, nalepila mi na ně a na břicho tejpy. Vypadalo to, že už bude líp, prý můžu ty tejpy pár dní víc cítit, ale nemělo by to bolet. Při nejhorším ty tejpy můžu vždycky sundat.

    V pátek jsem se probudila a hned jsem věděla, že je zle. Bolest byla zpět. Zase jsem se nemohla narovnat a chodila shrbená, snažila jsem se cvičit různé pozice a ulevit si od bolesti. Vzpomínala jsem na protahovací cviky z cvičení s fyzio a se svou PA. Poprosila jsem svojí maminku, aby k nám přijela, protože manžel měl celý víkend noční a já jsem nechtěla zůstat sama. Bolest mě tak moc paralyzovala, že jsem se ani nemohla pořádně postarat o dceru. Domluvili jsme se, že u nás přespí a další den kdyžtak pojedu radši k rodičům. Protože bolest byla velká, rozhodla jsem se sebe co nejlépe utlumit a dceru zabavit tak, aby po mně nic nechtěla. Dala jsem ji svůj mobil, zapnula pohádky a sama jsem si vzala paralen. S bolestí to ale nic neudělalo. Jediná poloha, ve které jsem mohla být, byla klečet opřená o hromadu polštářů, takže jsem měla záda neustále zakulacená.

Čekala jsem na příjezd mamky jako na smilování. Psala jsem kamarádce gynekoložce dotaz, kolik prášků si můžu maximálně vzít. Dvojitá dávka už zabrala a já se konečně mohla narovnat. Myslela jsem si, že mám od bolesti pokoj, ale byl to teprve začátek velmi dlouhého a bolavého víkendu.

    V sobotu jsem fungovala jen díky „oknům”, kdy jsem si mohla vzít prášek a mít na chvíli od bolesti pokoj. Většinu dne jsem klečela na posteli a snažila se relaxovat nebo cvičila na uvolnění. Když už jsem nevěděla co dělat, vlezla jsem do vany, ve které jsem se ponořila až po krk. Nic moc ale nepomáhalo a vana byla vyloženě kontraproduktivní, protože po tom, co jsem vylezla, byla ta bolest snad ještě horší. V neděli mi ke všemu začalo tvrdnout břicho. Byla jsem přesně 3 týdny před termínem, takže miminko už by bylo považováno za hraničně donošené. S těmi poslíčky to bylo ještě daleko horší, protože na ty pomáhalo jen ležet na boku, což jsem zas nezvládala kvůli zádům. Poslíčky vždycky nějak uvolnilo magnezium a masáž břicha pod sprchou. Odpoledne jsem psala svoji PA, aby mi poradila, co s těmi zády. Poradila mi bolavé body masírovat tlakem, případně použít tvrdý balonek. Za 2 hodiny mi volala, aby se zeptala, jak mi je. To už jsem měla několik hodin bolesti do břicha, které nešly ničím rozehnat. Když slyšela, jak dýchám, zeptala se mě jak „daleko” jsem. Když jsem řekla, že konec 37. týdne, tak mi řekla že to může být klidně už porod a že by mě radši viděla. Já jsem do nemocnice jezdit nechtěla. Minule jsem tam strávila 20 hodin, i když jsem jela s kontrakcemi po 3 minutách. Pořád jsem opakovala: „To nemůže být porod, nemůžu rodit s blokovanými zády.” Na to mi PA povídá: „Měla bys ale přijmout tu myšlenku, že nejsi ta, která o tom rozhoduje.” Tak jsem se tedy rozhodla, že pojedeme na kontrolu do porodnice a pokud bych nerodila, tak přijedu zpět. Rozloučila jsem se s Berunkou, která zůstala doma s mou sestrou.

2. 5. 2019 předání do péče porodnice a má průkazka hlásí 39+2. Miminko na monitoru nespolupracuje a spinká, tak jsem odeslána na procházku a velmi ráda toho využiju a dám si kafe a zákusek 🙂. Zjišťuju, jak se má starší syn doma a nic neřeším, jen si užívám klid. Monitor OK, prohlídka taky ok, otevřená pro prst a je mi nabídnut hamilton, který s díky odmítám (jsem rozhodnutá dát si následující den rycinový drink). Doma mě bolí podbřišek, čemuž ze zkušeností se synem nepřikládám váhu, neb po vyšetření mi to přijde normální. Jdu na poštu, na nákup a bolesti jsou stále, ale celkem nepravidelné, tak jsem to přisoudila poslíčkům. Jen manželovi oznamuju, ať je v pohotovosti, že třeba budu rodit :D. Hysterčím a chovám se jako prvorodička a píšu známé, jak poznám, že rodím (se synem mi praskla voda, chvíli se nic nedělo a pak se porod rozjel na plné obrátky). Po sprše bolesti stále asi po 8 minutách, ale netřeba je prodýchávat. Jdu si lehnout na bok a syna hlídá táta (je asi 18 hod). Bolesti přestaly, závěr poslíčci. Ve 21:30 uspávám syna, který s tátou nemohl zabrat a už vím, že spát nebudu 🙂 bolesti se vrátily. 22:30 a ku...a rodím, tuhle bolest už dobře znám. Dobaluju tašku a posílám manžela pro mou mámu. Stojím v kuchyni a hekám. Před půlnoci odjíždíme do porodnice a já se na schodech, když jsem viděla mámu, jak trpí se mnou, rozbrečela 🙂. Porodnici máme asi 5 minut od baráku a kontrakce jsou už po 2 minách, takže si nedávám ani pás v autě a prodýchávám kontrakce a v pauzách vtipkujeme s manželem. Zvoním na příjem, sestra velmi příjemná, když jsem ji vzbudila :D, převlékám se, sepisujeme příjem a alou na sál. Okamžitě mě posílají na box a následuje vyšetření porodní asistentkou, která věděla, že to bude rychlovka (známá PA dala echo, že dorazím a že první porod byl rychlý), otevřená na 9, branka nezašla, miminko je vysoko. Píchají mi kanylu pro ATB na GBS pozitivní. Lehám si na bok a tlačím s každou kontrakcí (po souhlasu PA), jinak bych bolesti opět řvala na celou porodnici a cítím, jak miminko krásně sestupuje a bolest je o dost snesitelnější. Po cca půl hodině na sále, čas kol 1 ráno, následuje vyšetření DR, vše jde krásně a ještě chvíli a budeme tlačit a někde mezi tím mi praskla voda.  Branka zašla a já tlačím a na první sérií kontrakcí cítím hlavičku, jak leze ven. Druhá série kontrakcí a princezna Mariánka je na světě 3. 5. v 1:35 s mírami 2890 g a 48 cm. Všechno šlo jak po másle a délka celého porodu asi 3,5 hodiny. Mariánku mi dávají na bříško a nechají dotepat pupečník,který jsem si sama přestřihla (manžel nechtěl), porodím placentu, Dr mě zkontroluje, mám malou ranku u močové trubice, což vyřeší nějakým zásypem a pak už nás nechají nerušeně odpočívat ve třech. Splnilo se mi vše, co jsem se synem neměla (ne že bych nechtěla, ale zkalená voda a jeho poporodní stav bylo nutné sledovat a vyhřívat ho). Porod bez medikace, nádherný zážitek z vnímání celého porodu (po celou dobu jsem měla zavřené oči), bonding, přestřihnutí pupečníku, samopřisátí Mariánky a na šestinedělí mi vyšel i nadstandard, takže prostě všechno TOP. 

Teď už rození nechám mladším ročníkům a budu si ty svoje dvě děťátka užívat.