Ve chvíli, kdy mi dorazila zpráva, že jsem byla vybrána na testování, byla jsem celkem zaskočená. První myšlenka byla, že vlastně takové testování nemusí být úplně sranda. Avšak hned, jak jsem balíček otevřela, jsem věděla, že testování bude hračka. Pestrost balíčku navnadila prvním pohledem.

Pojďme si shrnout, co vše jsme dostali a jak jsme vlastně byli spokojeni.

Jako první představím VODĚODEOLNÉ TATTO NÁPLASTI. Tyto náplasti měly u dětí očekávaný úspěch a první testování na sebe nenechalo dlouho čekat. Jako první se ho zhostil skoro 7letý Filda odřeným loktem. Byl z celé situace rozhořčen a dle toho si i vybral svoji první zamračenou náplast.

Dle všeho měla náplast veliký úspěch i ve školce a o to víc mě překvapil výběr druhé náplasti na sedřené holeni. Prý kvůli Terezce. První láska, sousedka, spolužačka ze školky a jdou i do stejné třídy na ZŠ 😀 (nesnáší růžovou)

Další testování probíhalo ve vodě. Na suchu náplast držela super. Nikde se neodlepovala. Filda zkusil zátěžový test na koupališti, kde teda se nezdráhal a řádil jako kůň. Musím říct, že jsem byla opravdu překvapená, když náplast po celém odpoledni vypadala úplně stejně, jako když jsme přijeli. S takovou náplastí jsem se ještě opravdu nesetkala 🙂

Adélka, naše dnes čtyřleté čertě, si mezitím stihla poslední den ve školce dost nehezky odrovnat obě kolena, ale celou cestu domů se těšila, až si bude moct  konečně taky vybrat svoji náplast a šla ji rovnou zatížit do bazénku na zahradě. Zkušenost dle očekávání stejná jako v předchozím případě. Náplast se ani nehla.

Na prvním místě bych velice ráda poděkovala za to, že jsme byli právě my vybráni na testování Spofaplast. Po dlouhé době jsem se přihlásila na Modrého koníka a viděla, že se vybírají adepti na testování náplastí a okamžitě mne napadlo, že se zkusím zapsat a opravdu mile jsem byla překvapena, když mi po pár dnech přišla zpráva, že nás vybrali.

Téma náplastí, neboli zálepek, jak říká naše mladší dcera, je u nás opravdu ožehavé téma. Už dlouhou dobu jsou náplasti součástí našeho každodenního života a nesmí chybět v povinné výbavě kabelky, ať už jedeme na výlet nebo se vydáme pouze na krátkou procházku. Jak už to tak s dětmi bývá a to především s těmi malými, odřenina se stane, kde se vzala tu se vzala, a tak musíme být připraveni na všechno. Naše šestiletá dcera se teď věnuje především různým sportům, takže se nám každou chvilku stane, že něco nevyjde, jak má a odřenina je na světě.

Proto jsme netrpělivě čekali na balíček, který dorazil po pár dnech a my se okamžitě pustili do testování. Hned po otevření mne mile překvapilo, co všechno nám bylo poskytnuto k testování. Nejednalo se jen o dětské náplasti, ale našli jsme rovněž voděodolné náplasti pro dospělé, gelové náplasti na puchýři na prstech a patách a jako bonus lepící papírky, které využíváme na nákupy a také lepidla. Ta nejvíc potěšila děti, které se hned věnovaly tvoření a lepení ještě víc, než předtím. Při tom počtu, který jsme obdrželi, předpokládám, že nám zásoba lepidel na čas vydrží.

Teď k samotnému testování. Naneštěstí se nám přihodil hned první den úraz, takže jsme mohli otestovat první dětské náplasti tattoo. Dcera si odřela koleno, na které si bez slziček nalepila náplast, kterou si sama vybrala. Nejvíce se jí zalíbil vysmátý smajlík 😀 Velice mile mne překvapila aplikace, kdy se náplast doslova přicucne na kůži a krásně drží. Pak jen odstraníte bílé proužky po obvodu, zatáhnete do stran a je hotovo. Jelikož bylo ten den horko, vydali jsme se do bazénu a narozdíl od náplastí jiných značek nám tato Spofaplast vydržela celý den i přes nápor dětských hřišť a půl dne cachtání ve vodě.

Dceři se natolik smajlíci zalíbily, že si musela hned pro jistotu vylepit dalšího, tentokrát na ruku i přesto, že tam žádné bebíno neměla. Rozhodla jsem se, že otestujeme, co taková náplast vydrží a když se ani po třech dnech nejevil nejmenší náznak toho, že by se chtěla sama odlepit, musela jsme ji sloupnout ručně. Avšak další, co mě překvapilo bylo, jak lehce šla sundat a ani to nebolelo. Nemusela jsem ji silou páčit, jako jsme zvyklé u konkurenčních značek, že děti doslova řvou, jak je lepení bolí. Navíc mladší dcera má na téměř všechny náplasti dostupné na trhu alergickou reakci, takže musíme opravdu pečlivě vybírat a to se nám s náplastmi Spofaplast nestalo ani jednou.

Starší dcera si zase pro změnu mimo klasických šrámů vytvořila puchýř na patě z nových bot. Nalepili jsme tedy opět smajlíkovku, jak jsme jim začali říkat. Ta se ovšem na patě po pár hodinách namáhání v botách a v kombinaci s tropickým vedrem začala lehce odlepovat. Sundali jsme jí a nahradili náplastí přímo určenou k tomuto účelu. Tedy Gelová náplast na puchýře na patách. A opět milé překvapení. Aplikace jednoduchá, krásně se přicucla, udělala super bariéru mezi puchýřem a samotnou botou, takže puchýř přestal bolet a dcera byla nejspokojenější na světě. Navíc dle jejich slov krásně chladí. Snažila jsem ji vyfotit, ale náplast není na kůži téměř vidět. 

Původně jsem tento článek psát nechtěla, protože příchod naší vymodlené holčičky nebyl zrovna snadný a nekončil držením miminka v náruči a slzami stěstí. Proto upozorňuji nastávající maminky s citlivější povahou, aby to raději nečetly a zbytečně se nestresovaly. Drtivá většina porodů končí nádherným happyendem, takže se nebojte 🙂

A jak náš příběh začal?

Na konci dubna 2018 jsem po dvou letech toužení, marných snah a modlení zjistila, že se nám sen konečně vyplnil a na testu byly krásné dvě čárky. Manžel měl za dva týdny narozeniny, tak jsem si toto nádherné překvapení nechala pro sebe...a že to nebylo vůbec jednoduché, tvářit se takovou dobu, jakoby nic 😀 Narozeninový dárek byl skvělý a manžel štěstím bez sebe. 

Měsíce plynuly jako voda a my si užívali rostoucí bříško, první pohyby a těšili se na termín 5.1.2019, na naší holčičku, které jsme vybrali jméno Taťánka. Těhotenství jsem měla ukázkové. Žádné nevolnosti, žádné potíže, prostě pohoda a klídek....až do porodu.

Byl poslední den roku 2018 a já se těšila, jak připravím silvestrovské jednohubky a užijeme si konec roku v klidu doma, naposledy ve dvou. Jak jsem se mýlila. Už od půlnoci z 30.na 31.12.2018 jsem cítila drobounké pobolívání v podbřišku, které jsem považovala za poslíčky. Dala jsem si v klidu sprchu. Když jsem vylezla ze sprchy, nestačila jsem se divit....já se počůrala?!? Ale ne....praskla mi voda. 

Vzbudila jsem manžela, že asi pojedeme do porodnice. Bolesti byly nepravidelné a hodně slabé. Přirovnala bych to k slabší menstruaci. Ještě jsem si jako frajerka umyla vlasy (přece mi to musí slušet až mě dcerunka poprvé uvidí), udělala jsem mužovi sváču a jeli jsme celí natěšení do porodnice v Klatovech. Porodu jsem se nebála. Uklidňovala jsem se vědomím, že přežiju chvíli bolesti a pak už bude jenom dobře. Zvládla to spousta žen přede mnou, tak já taky. Přijali nás a umístili na porodní box. Bolesti postupně sílily a musela jsem je už dost prodýchávat. Několikrát jsem si dala vanu s aromaterapií, aby se otevřely porodní cesty. Moc platné mi to nebylo. Po několika hodinách byly už kontrakce pravidelné po 3 minutách a dost silné. Myslím, že jsem to zvládala obstojně. Uzavřela jsem se do sebe a soustředila se jen na dýchání a úlevu od bolesti. Bohužel jsem se ale neotvírala a bolesti jsem měla jen ve spodní části bříška. Rodila jsem celkem 14 předlouhých hodin a byla otevřená jen na necelé 3cm. Když už jsem mlela z posledního, dali mi kapat oxytocin, aby se cesty konečně otevřely a mohla jsem přivést Táničku na svět. 

Na začátku léta jsem se holek na diskusi ptala, jak odplenkovat nemluvící batole. Syn neměl k nočníku úplně dobrý vztah, posadit se tam nenechal, hned utekl. Držet ho tam nemělo cenu, to by brečel. Nicméně, díky radám zde se mi povedlo úspěšně odplenkovat a to i navzdory tomu, že nemluví a většinou se mu nic nového nechce učit.

Říkala jsem si, že bych mohla popsat postup, jak se to nakonec povedlo, protože je léto a jistě se spousta maminek snaží o totéž. Takže mám pár tipů:

1. Dobré načasování

Ideální je léto, kdy může dítě běhat bez kalhot. Musí si uvědomit, co se s jeho tělem děje a na to je nejlepší, aby bylo dítě doma nahé. Co se věku týče, mnoho kamarádek mi nezávisle na sobě, poradilo věk okolo 2 let. I známá indiánská metoda se provádí v tomto věku.

2. Připravte si arzenál.

Nebudu vám lhát, nehody budou. A budou někdy pěkně špinavé. Stočte na nějaký čas koberce a podobné věci, ať vás netrápí případná nehoda. Do každé místnosti si připravte látkovou plenu pro případ nehody skvěle a rychle saje, používám ji jako hadru. Nočník dejte na místo, kde se dítě ochomýtá nejčastěji. U nás to byl obývák. Doporučuji i nějaký nočník do auta / kočárku / k babičce, prostě tam, kde trávíte dost času.

Hola hola 📣 s radostí vyhlašuji výherce červnové soutěže ve skupině Fisher Price, kde tentokrát cenou byl skvělý nočník s motivem tučňáka 🐧 Předně tedy všem děkuji za milé příspěvky, je vidět, že děti prostě mají ke zvířátkům vztah, už jsou to ta živá nebo alespoň plyšová 🐶🦍🦊🐱🐯🦁🐮🐺🐵🦌🦓🦄🐷

A kdo vyhrál tedy vyhrál 😯 ? Představte si, že generátor náhodných čísel vybral hned číslo 1?! Takže si nemyslete, že když odpovíte v soutěži jako první, máte malou šanci vyhrát 🍀 no a jako první připojila soutěžní příspěvek uživatelka @verunkanatalka které tímto gratuluji a doufám, že nočník najde uplatnění 🎁🎈🎉

Tak ještě jednou díky a také v červenci můžete ve skupině vyhlížet soutěž o nějakou pecku nebo pecičku od fisherpcie, tak to nezapomeňte sledovat 🎁🍀😘 

Při přípravě článku, který právě čtete, jsem jako dvojnásobná adoptivní maminka dostala zásah přímo do srdce. Proč? S Petrou Pávkovou, která se dětem v adopci věnuje už mnoho let, jsme mluvily o velké a skryté bolesti našich milovaných přijatých dětiček. O takové Pandořině skříňce, kterou pečlivě ukrývají ve svých duších.

Uvědomila jsem si, jak moc jsou ty naše přijaté dětičky uvnitř křehké. Jak moc jsou zraněné, i když to není třeba na první ani druhý pohled očím viditelné. Článek mi dovolil si uvědomit, že ztráta biologické rodiny není jen tak něco, ale je to naopak velká věc, která se vine v různých formách celým životem našich dětí jako ošklivá černá nit.

Došlo mi, že bez uvědomění a znalosti této problematiky se nám může často stát, že svým dětem a jejich projevům vlastně vůbec nerozumíme. Jen láska nestačí. Je třeba chápat, vnímat a rozumět.

Péťo, proč vlastně mluvíme u dětí v náhradní rodinné péči o „syndromu špatného já”? Jak vlastně vzniká?

V angličtině je někdy dokonce používán výraz „defective self” - defektní já. Jde o to, že přestože ke ztrátě biologické matky dojde většinou v době, kdy jsou děti velmi malé, toto oddělení plně vnímají, byť na nevědomé úrovni. Tato ztráta je jakoby vtisknuta do celé jejich bytosti, buněk, mysli. 

Vztah k mamince je výlučný a je to nejdůležitější vztah pro nás všechny. Pokud je tento vztah přerušen, je to pro dítě obrovské trauma. Dítě vnímá a cítí, že bylo odloženo, tedy nebylo chtěné (bez ohledu na realitu, která se mohla odehrávat zcela jinak) a tenhle prožitek ho pak pronásleduje dál dětstvím. Pokud mě někdo odložil, nechtěl, tak to znamená, že jsem špatný. Jde o velmi hluboké zranění, které sice není vidět, ale hluboko uvnitř je.

Naše pokračování, člověk si myslí, že ten boj si už vybojoval, když vidí ty dvě čárky na testu. 

Jak jen se člověk mýlí. Těmi dvěmi čárkami boj teprve začíná. 

V úterý odpoledne 11.12. jsem zjistila, že jsem pravděpodobně těhotná, volala jsem okamžitě své obvodní doktorce, jelikož jsem den předtím dostala antibiotika na zánět na plicích, doporučila mi vysadit antibiotika, pít jen čaj a hlavně ležet. 

Přítel Patrik byl v tu dobu v práci, nechtěla jsem mu to říct přes telefon, tak jsem netrpělivě čekala doma a uvažovala jak mu to říct. Zavolala jsem mamce, měla neskutečnou radost. Objednala jsem se na gyndu, termín 28.12.

Už jsme měli nazdobený stromeček,tak jsem to vymyslela tak, že těhotenský test a kryt na telefon, který jsem měla už pár měsíců koupený, tak zabalím jako vánoční dárek. 

Patrik přišel domů a samozřejmě jako typický chlap si ničeho nevšimnul 😀

Přečetla jsem už spousty článků tady na koníkovi a došla jsem k závěru, že občasné vypsání nějakého příběhu může pomoct k duševní pohodě, proto bych se s vámi chtěla podělit o mou cestu k těhotenství.

Koncem prázdnin budeme s manželem slavit 5 let od našeho seznámení a jen za pár dní 1. rok od svatby, zároveň se nám koncem prázdnin narodí syn, takže nás tento podzim čeká pár celkem důležitých milníků.

Ale od začátku, s manželem jsme se seznámili na internetové seznamce, při prvním rande nás dělilo 60 km a manžel nelitoval benzínu a snažil se za mnou jezdit co nejčastěji, případně já k němu, ale brzo nám to přestalo stačit, takže sestěhování bylo na spadnutí. Věděla jsem celkem brzo, že manžel je TEN, který se jednou stane otcem mých dětí, a jelikož jsem z velké rodiny, mám silné rodinné vazby, po dětech jsem vždy toužila. Takže ani debata o vysazení antikoncepce na sebe nenechala dlouho čekat a v tu dobu jsme sice o svatbě nemluvili, já jsem ji dokonce ani nepovažovala za nutnou, domluvili jsme se, že když otěhotním, vezmeme se.

Sestěhovali jsme se, já si hledala práci, musela jsem obměnit lékaře, protože jezdit z Brna do Třebíče kvůli lékařům se mi nechtělo, a vysadila jsem antikoncepci. Nedělala jsem si s tím hlavu, věděla jsem, že chvíli trvá než se tělo po anti vzpamatuje, přesto mi to nedalo a trochu jsem se bála vzhledem k nepravidelnému a nikdy neupravenému menstruačnímu cyklu. Ale věděla jsem, že to prostě potrvá. No a tady to začalo...první menstruaci po vysazení jsem dostala až skoro po třech měsících a prakticky se nedalo počítat s nějakým cyklem. Dala jsem si další tři měsíce, během kterých byla jedna menstruace a poté jsem navštívila gynekoložku. Ta po vyšetření řekla, že nevidí nic co by bylo v nepořádku, že je ještě brzy něco řešit, doporučila kapky gynex, inofolic kyselinu listovou, případně nějaké bylinky a my doma prostě pokračovali. Jezdili jsme na výlety, chodili na akce a čím víc nám utíkal čas, tím víc na nás hlavně příbuzenstvo začalo tlačit, kdy že si pořídíme tu rodinu.

Za další rok marných snah, nulového menstruačního cyklu, neschopnosti dobrat se vůbec plodných dní, jsem začala o sobě pochybovat. Věděla jsem, že problém mám já, vyčítala jsem si, že nejsem schopná počít, už mi to prostě začalo lézt na mozek :D Záchvaty pláče tišil manžel (tehdy tedy ještě jen jako přítel), nespočítám kolikrát jsem mu skončila na klíně v objetí nebo kolikrát měl umazané triko od řasenky. Další věc, která mě trápila, že jsem nechala všechny kamarádky i rodinu v bývalém bydlišti a v současném jsem byla prakticky sama, vzhledem ke své velmi introvertní povaze, nenavazuji vztahy lehce, a možnost tohle vše probrat s nějakou kamarádkou mi velmi chyběla. Přišel čas další kontroly na gynekologii a už i paní doktorka uznala, že by mi mohla nechat udělat alespoň hormonální profil a dle toho se rozhodnout jak budeme postupovat dál. Tady už končila legrace, protože mám syndrom bílého pláště a každého nového lékaře strašně špatně snáším, k tomu připočítejme přímo panický strach z injekčních jehel a injekcí všeoběcně. Ale zatnula jsem zuby, nechala jsem si odebrat pár zkumavek krve a čekala na výsledky. Verdikt zněl: zvýšená hladina prolaktinu, objednejte se na endokrinologii a výsledky nám doneste, domluvíme se na dalším postupu. Absolvovala jsem prohlídku na endokrinologii + další krevní testy, ty ale dopadly všechny v normě, ani po pečlivé prohlídce paní doktorka neshledala nic neobvyklého a poslala mě zpátky na gyndu s tím, že není potřeba mě trápit ještě docházením na endokrinologii.

V té době moje doktorka na gyndě odešla na mateřskou a k mému štěstí ji zastupovala jiná, která pracuje na CAR. Nejdřív znovu potvrdila, že u běžné prohlídky nenachází nic neobyvklého a že mě pošle už přímo na CAR na další podrobnější krevní testy, na test průchodnosti vejcovodů a partnera na spermiogram. Tady jsem se bála, že tam nebude chtít jít nebo mi třeba začne ty problémy vyčítat, ale naopak vzal papír, hned se objednal a šel. Mě samotnou to hodně trápilo, vyčítala jsem si, že nejsem žena, že jsem určitě v minulosti udělala něco, co ty problémy zapříčilo a aby moje nervy neměly klid, v práci začala těhotnět jedna kolegyně za druhou. Sotva jedna odešla na mateřskou, pár týdnu na to přišla další, že je v tom. A já pořád nic, s cyklem, který nefungoval a nulovou ovulací. Absolvovala jsem vyšetření na CAR, výsledky se tvářily dobře, zásoba vajíček veliká (aby ne, když jsem neovulovala a nemělo co dozrávat), průchodnost vyšla ne úplně průkazně, a partner měl tolik životaschopných spermií, že by mohl podarovat spoustu dalších žen. A tak jsem si dala další pauzu od lékařů s tím, že se zkusím hodit do pohody a třeba se to pohne, ostatně tuhle radu jsem slýchala od všech a pořád ,,musíš se uklidnit, ty to moc prožíváš, nesmíš na to myslet, dělej víc koníčků" a tak dále a dále.

Milé maminky, pokud jste si už někdy položily otázku, jak u dětí efektivně vyřešit přechod z klasických lahviček na hrníčky, či si lámaly hlavu nad představou polité kuchyně a potopy v obýváku, určitě vás i vaše nejmenší potěší naše nové testování.

A nebudou v něm chybět ani oblíbené dudlíky, které svým tvarem i roztomilým vzhledem vykouzlí úsměv na tváři. Společně vyzkoušíme hned dva výrobky oblíbené značky NUK!

Co testujeme

Jak už možná úvod napovídá, tentokrát budeme testovat učící hrnečky a silikonové dudlíky značky NUK. Zdravý a spokojený vývoj je velmi důležitý, proto byly oba tyto výrobky vyvíjeny s největší pečlivostí a s láskou k dětem. 

V balíčku, který bude odeslán k testování, bude k dispozici hrneček NUK Magic Cup 230 ml, který je vhodný pro děti od 8 měsíců a silikonový dudlík NUK Space pro děti od 6 do 18 měsíců.

Učící hrníček NUK Magic Cup je skvělým pomocníkem pro vaše nejmenší, kteří jsou připraveni naučit se jednomu z nejdůležitějších kroků ve svém vývoji – samostatnému pití. Magic Cup je díky systému 360° možno využívat ze všech stran. Kouzelným rozdílem oproti klasickým hrnečkům je ovšem to, že je zabezpečen proti vylití.  Silikonový disk utěsňuje nástavec zevnitř a tenký okraj se otevře pouze při sání. 

Fajn cestu do porodnice jsme zvládli, je 22 hodin, plodovka odtekla, stahy po 5 minutách a ani to moc nebolí…jsem dítě štěstěny a porod máme snad za chvíli za sebou. Na monitoru vylézají křivky, takže to kontrakce opravdu jsou. Tak kde je ten doktor, aby mi řekl, na kolik centimetrů jsem dole otevřená? Jsem ráda, že má službu doktor – chlap, hlavně z toho důvodu, že jsou takový šetrnější při vyšetřování. „Dobrý večer, vylezte si na křeslo a podíváme, jak je to dole připravené na porod.“ Aha…chlapi jsou šetrnější při vyšetřování?! No tak k tomuhle panu doktorovi se to asi zřejmě ještě nedoneslo. Auuu nejen že se mi kloubky prstů totálně opřel o stydkou kost, ale navíc se tam vrtá, jako by se chystal nadívat krůtu. „Tak maminko, na porod si budeme muset ještě počkat. Kontrakce máte zatím velmi slabé, a navíc to dole není vůbec připravené na porod a spíše je to vše zatuhlé. Sestřičko odveďte paní na sál.“

„Máme zatím volné všechny tři sály, takže si můžete vybrat. Tady si lehnete vy a tatínek může být tady na křesle vedle vás. Odpočívejte, ať máte zítra dost sil na porod. Budu vás chodit pravidelně kontrolovat a vždycky vás připojím na monitor, abychom viděli, jak se zesilují a zrychlují kontrakce a jak se daří miminku.“ Počkat, počkat. Říkala: ať máte ZÍTRA dost sil na porod? No tak snad to budeme mít v brzkých ranních hodinách za sebou. Super máme tu vanu. Doufala jsem, že si budu moct zkusit pohovět před porodem ve vaně. Ty jo to porodní křeslo je fakt obrovský. Jsem zvědavá, za jak dlouho napadne taťku na něj lézt a předvádět scénu z Přátel….přesně 12 vteřin po odchodu sestry ze sálu.

Hodiny ubíhají, taťka chrápe na křesle, kontrakce trochu zesílily, miminko má na monitoru dobré ozvy, ale moc se nehýbe. „Zkusíme ho trochu probudit.“ A už mi sestra vrtí s břichem. Asi taky spí. Jsou dvě hodiny ráno a kontrakce už začínají být docela nepříjemné. „Můžete si zkusit dát teplou sprchu, většinou to uspíší porod a kontrakce tolik nebolí.“ Fajn, sprcha je dobrý nápad. Opravdu, kontrakce tolik nebolí. Aha ony tolik nebolí, protože ustávají. „Je pět hodin, pan doktor by Vás chtěl vyšetřit, tak pojďte se mnou.“ Bože, prosím, ať už má službu jiný doktor než ten, který mě přijímal. Hm smůla, takže si dáme nadívanou krůtu podruhé s porcí kontrakcí navíc. „Stále nejste dostatečně otevřená, a navíc Vám ustávají kontrakce. Dám Vám čípek na uspíšení porodu.“ Fajn čípek na uspíšení, sem s ním. Počkat! Čípek se přeci vždycky někam strká. A sakra! Takže extra nadívaná krůta potřetí. „Mám špatnou zprávu. Ten čípek se mi tam nepodařilo umístit, a navíc se mi už rozmočil. Musím, tam zavést nový.“ Takže extra nadívaná krůta počtvrté. Nemám tě ráda, doktore!

Je asi šest hodin a už to frčí. Jestli sis do teď myslela, že cítíš kontrakce, tak ses hodně pletla. „Jestli chcete můžete si vlézt do vany.“ Jo, jo, jo! Teplá vana sem s ní. Je ti úplně jedno, jak vypadáš a kroutíš se ve vaně jako had. Chvíli na čtyřech, chvíli v tureckém sedu, zase na čtyři, zase turek. Taťka nestíhá sledovat, ale statečně pomáhá sprchovat břicho a záda. Bolí to jako čert, ale oproti ležení na posteli je to mnohem lepší. „Tak maminko, potřebujeme, abyste na chvíli vylezla z vany a dáme si 20 minut monitor.“ Jasný, 20 minut to dáme. V pohodě. Ne-ko-neč-ných 20 minut! Trpíš, hekáš a funíš jako zvíře! „Výborně, maminko, kontrakce se nám krásně rozběhly. Teď dáme klystýr a pak si zkusíte vylézt na křeslo.“ No tak to jsem zvědavá, kdy mi chtějí dát klystýr, když mám kontrakce snad ani ne po minutě. „Nevím proč, ale pan doktor ten klystýr pořád oddaloval.“ Já toho šmejda už vážně nesnáším! Dobrý klystýr se nám nějak povedl. Teď se dostat na záchod. Záchod, který je až na druhé straně místnosti! 5 metrů se občas jeví jako fakt nepřekonatelná vzdálenost. Běž a nepusť to! Běž a a a a …kontrakce… nepusť to! Dobrý, vydržela jsi zdárně až do cíle. Tak a teď se dostat zpátky. Taťka je úžasný, pomohl ti zpátky k lůžku, ale ležet už nechceš. Stojíš opřená a vlníš se v bocích. „Ááá maminka, už nám lyžuje. Jestli už vás to nutí k tlačení, tak klidně tlačte.“ „Můžu tlačit? Ale vždyť stojím, co když ze mě ten prcek vypadne na zem?“ „Nebojte a pojďte si vylézt na křeslo.“ „Jak proboha?“ Sápeš se nahoru, jako bys lezla minimálně na Mount Everest. „No vidíte, že to jde. No ale vy jste se nám v té vaně krásně otevřela, tak to to budete mít za chvilku za sebou.“ Super zpráva, je už totiž skoro 10 dopoledne.

A jak dlouho jsi čekala ty na tu nádhernou větu: „Jste dostatečně otevřená. Porod máte za chvíli za sebou.“? Byla to rychlovka, nebo sis taky dala několika hodinový maraton?

Když bylo Vanesce 14 měsíců, rozhodli jsme se s manželem, že bychom chtěli pro ni sourozence. Zadarilo se hned na poprvé. Za měsíc jsem cítila, že je semnou něco jinak. Rozhodla jsem se proto koupit si těhotenský test. Musela jsem s testem hodně otáčet, ale byli tam 2 čárky. Za týden jsem zkusila znovu a čárka už pěkně zesílila. Objednala jsem se proto k doktorovi aby mi tehu potvrdil. Byla jsem tam dřív jak u dceri takže ještě nešlo ani pořádně vidět srdíčko. Prý si mám za týden ještě dojít. Když jsem přišla po týdnu, bylo srdíčko krásně vidět. Říkala jsem si super vypadá to, že tohle tehu bude jiný a neprozvracim celý 1 trimestr. Omyl. Za týden to začalo a bylo to ještě horší jak u dcery. Zhubla jsem 10kg, dopoledne jsme se nikam nedostali. Byla jsem ráda, že jsem uvařila a zvládla se o dcerku postarat. Na druhém screeningu paní doktorka zjistila, že má syn vrozenou dětskou vadu pes equinarus (nevím jestli jsem to napsala dobře)😃byla jsem z toho nešťastná ale doktorka nás ujistila, že to není žádná hrůza a dá se to léčit. Na druhém screeningu nám byl taky potvrzen chlapeček. Super, budeme mít doma páreček 🙂  Dceru jsme pomalu připravovali na to, že bude mít doma brasku. Furt hladila bříško a objimala ho a já měla co dělat abych nebrecela dojetim. Na to jak dcera spichala na svět, tak syn moc nepospichal. Bylo mu u maminky dobře. 🙂  Pán doktor se mě ptal jestli chci po císaři rodit přirozeně. Říkám, že ano když to bude možné tak budu ráda. Když jsem byla 39+3 tak mi paní doktorka řekla na ko, že jsem otevřená pro prst ale nic se nechystá. Proto mi byl nabídnut na dalsi ko hamiltonuv hmat ať si to rozmyslím. Po císaři se nesmí prý porod vyvolávat nadělalo by to paseku. Proto by se musel udělat znovu císařský rez. Uběhl týden a nic se nedělo. Došla jsem na ko kde se mě doktorka zeptala na ten hamiltonuv hmat. Odmítla jsem.  Vysetrila mě a řekla, že nález je furt stejný ať přijdu za dva dny a ten hamilton by se udělal. Měla jsem z něj děsný strach. Večer jsme si s manželem objednali pizzu. Volali, že už jsou před domem tak jsem pro ni letěla. Šel semnou i pes a ten večer byla děsná brecka. Pes mi utekl na druhou stranu a nereagoval na moje volání. Zrovna jela pizzerie. Rozběhla jsem se za psem aby neskocil pod kola a v prostředku mi to na té brecce podjelo a rozplacla se tam. Večer jsem uspala dcerku a šla spát. Ráno v 7h mě vzbudila pobolivani v podbřišku. Říkám si asi poslicky, ale cítila jsem že je něco jinak. Pořád jsem chodila celý dopoledne na velkou. Bolesti byli furt stejný a nepravidelný. Pro jistotu jsem manželovi řekla, ať zajede pro svou mamku ať pohlídat malou. Cítila jsem, že už je to tady. Manžel jel kolem půl 2 pro tchyni. Já si uspala dcerku, rozloučila se s ní se slzami v očích (ještě jsme bez sebe nebyli). Osprchovala se a jeli jsme. Dojeli jsme zhruba o čtvrt na 3. Vzali nás až tak o trictvrte na 3. Udělali monitor, vyšetřila mě paní doktorka, že jsem už otevřená na 3 prsty. Sepsali semnou papíry, že mi udělají klystyr a půjdu na hekarnu. Manžel čekal zatím na chodbě. Po klystyru poslali manžela zamnou. Asi o trictvrte na 4 mě přišla zkontrolovat paní doktorka. Mezi tím bolesti byli trochu silnější trochu slabší ale pořád v různých intervalech. Byla jsem otevřená na 4cm. Nemohla jsem ležet pořád mě to nutilo chodit. Manžel, že si jenom na hodinku odjede aby mohl privest mamce nějaký léky, hygienu atd. Bylo asi půl 6 když odjížděl. Já se naložila do sprchy a byla tam asi hodinu. Bolesti sileli. Nestíhala jsem prodychavat. Skončila jedna za chvíli byla druha.  Vylezla jsem a furt se procházela. Pak jsem si musela na chvíli lehnout. Došla PA a říká jak se cítím říkám, že ty bolesti jsou snad furt za sebou. Říká, že si mě prohlídne. Prý už jsem na 8cm a za chvíli bude porod. Voda stále nepraskla. Došla mě asi za 15 min vyšetřit doktorka a že už jsem na 9 a praskneme vodu. Bylo 18:45 volám manželovi kde je, že už budu rodit. Že už projede kruhac a je u mě. Prasklo mi vodu, zacitila jsem teplo, akorát doběhl manžel a že už jdeme rodit. Tlačila jsem, ale ne správně, musela jsem si u toho občas i zakřičet. Prý nemám křičet že mě to vysiluje, ale to fakt nešlo. Nemohla jsem malého vytlačit do těch porodních cest abych ho mohla vytlačit ven. Manžel mi byl velkou oporou. Držel mi hlavu, pomáhal dýchat, hladil záda. Asi až na 8 kontrakci se pohl a sjel hlavičkou kam měl. Pak už na dvě kontrakce byl venku. Neslyším pláč. Říkám paní doktorce co se děje. Paní doktorka říká, klid maminko. Miminko se rozkoukava. A pak jsem slyšela to pomnoukavani. Ani se tomu nedalo říkat pláč. 😃( Syn neumí pořádně plakat ani teď, ale za to se vztekat umi😃)  když jsem viděla tu záři v manzelovych očích jak drží ten náš uzliček v náručí. Choval si malého asi hodinu. Byla jsem úplně vyřízená, klepala se tak jsem měla strach si malého pochovat. Za hodinu jsem si ho vzala abych přiložila k prsu a ponuchala se s ním. Dodnes nezapomenu na ty ksichtiky jak se tvářil. (, jako co to je) 😃a teď jaký je z něj prsomil 😃 

Danielek se narodil 9.1. v 19:58 přirozeně. Vážil 3176g a měřil 45cm.

Vim trochu dlouhé, ale snad si přečtěte do konce. Jaksi jsem se u tohohle psaní rozjela 😃😃

Barevný svět Fred & Flo plný fantazie, spokojených dětí a každodenních dobrodružství hledá Ambasadorku. Pokud máte doma malého dobrodruha, který rád objevuje svět, určitě vás potěšíme!

Špinavá pusa po dobrém obědě, který skončil i všude kolem, špinavé ruce od dovádění venku či hotová potopa po večerním koupání? I v těchto chvílích spočívá krása rodičovství. Nová řada produktů Fred & Flo si poradí s běžnými úskalími každé maminky. Jde o značku, která má široký sortiment a vyrábí vše, co vaše miminko potřebuje - pleny, toaletní potřeby, vlhčené ubrousky a užitečné příslušenství pro maminku i miminko. Vstupte do této pestré země a staňte se její součástí.

Jaká by měla být Ambasadorka Fred & Flo?

Hledáme aktivní maminku s děťátkem do 3 let, která si užívá života plnými doušky. Ráda vaří, cestuje, pečuje o domácnost a s dítětem tráví čas aktivně. Zároveň však hledá způsoby, jak si zjednodušit to, co se zjednodušit dá. Den má přece jen 24 hodin a je toho tolik, co bychom chtěly stihnout, že? Budoucí Ambasadorka má být zkrátka aktivní, komunikativní, inspirativní a praktická maminka.

Jaké výhody přináší práce Ambasadorky?

• systematickou práci na jednom konkrétním projektu s reálným využitím v dalším pracovním životě,
• nové a moderní dovednosti, které se hodí do životopisu,
• jedinečnou zkušenost propagovat svou šikovnost a talent prostřednictvím důvěryhodné a stabilní značky,
• a samozřejmě finanční odměnu 4 706 Kč měsíčně na autorskou smlouvu.

Naše stickery s náladovým koníkem - maskotem Mikym si už stáhlo a používá tisíce maminek. Už jsi vyzkoušela našeho chatbota Mikyho? V aplikaci Viber ho najdeš zde. Je vtipný, aktuální, dobře informovaný, je s ním zábava a připomíná se ti každý den.

Vyměňuj si s ním informace: Jak to máš ty a jak to mají jiné maminky?

Každý den ti položí Otázku dne. Otázky souvisí nejen s mateřstvím, ale i s jinými zajímavými tématy. Určitě jsi zvědavá, jak to mají jiné maminky. Proto se s tebou Miky rád podělí o to, jak odpověděly ostatní uživatelky Viberu. Můžeš se s nimi porovnat nebo se přesvědčit o tom, že nejsi výjimkou. Když se Miky hecne, umí být docela vtipný, takže se s ním rozhodně nebudeš nudit 😉

Dobře informovaný zdroj pro maminky v očekávání

Pokud čekáš děťátko, Miky ti každý týden prozradí, jak se miminko má a jak už je velké. Také se dozvíš, co je obvyklé pro tvůj daný týden těhotenství, i to, kdy tě čeká velký ultrazvuk. Pravidelně dostaneš čerstvé zprávy a novinky o vás dvou a odkaz na další informace na Modrém koníku.

Miky pro tebe vybere články, které tě budou bavit

Na jaře jsem se zúčastnila brněnského veletrhu ProDítě, kde jsem se setkala se svým „šéfem“ z Joie! Důvod byl ten, abychom si společně prohlédli nové produkty a vybrali zboží, na které se můžu v roce 2019 těšit k otestování.

Prohlédla jsem si nové barvy kočárků, byly mi představeny vzory jídelních židliček, lehátek a postýlek a samozřejmě jsme důkladně prošli i novinky mezi autosedačkami, kterých v poslední době nebylo málo.

O autosedačce i-Level už jsem měla načteno předem, takže jsem na ni byla moc zvědavá a rozhodně jsem doufala, že právě ona se nám dostane do rukou k otestování! A taky že jo! 🙂

Už na výstavišti jsem si vybrala k testování vínovou barvu Lychee, protože prostě nemám ráda černou na dětském zboží a ta barva je naživo opravdu krásná! Autosedačka je vyrobena z velmi příjemného kvalitního materiálu a řádně vypolstrovaná, aby děti měly pohodlí. Co mě velmi potěšilo je, že je polstrování ramenních popruhů nesklouzává z pásů, takže není tak snadné je ztratit- na to jsem totiž expert. 🙂 

 V loňském roce v testu autoklubu ADAC věnovanému dětským autosedačkám získala autosedačka Joie i-Level vynikající hodnocení (1,7). Umístila se mezi nejlepšími letos testovanými autosedačkami a opět potvrdila špičkový poměr cena / výkon, který je doménou výrobků značky Joie. Na výsledky testu se můžete podívat i přes Dtest, pokud jste předplatiteli.

Na úvod opět základní informace o autosedačce i-Level s ISOfixovou základnou:

Vždycky jsem byla zvědavá na to, jak miminka reagují na multifunkční houpátka, takže když jsem se dozvěděla, že budeme jedno takové houpátko testovat, měla jsem fakt radost! Říkala jsem si, že zrovna s Kristiánkem by to mohlo být fajn, jelikož je celkem klidné miminko a rád pozoruje okolí. A nepletla jsem se, i když se teda nikdy nepodařilo, že by ho houpání či písnička uspala, ale výhled z něj měl teda parádní! 🙂

Testovali jsme poctivě vážně všichni! Dokonce i pejsek z Fisher price a Bořek Stavitel! 🙂

A teď pár základních informací o houpátku:

Joie Sansa je houpátko a lehátko v jednom. Nabízí nepřeberné množství funkcí, pohybů a také možnost sundat samostatné lehátko, což dělá ze Sansy 2in1 jeden z nejuniverzálnějších výrobků tohoto typu na trhu. 

Mnoho možností houpání- Sansa 2in1 nabízí možnost houpání dopředu a dozadu, ze strany na stranu, nebo i jejich kombinaci zároveň. Snadno tak naleznete ten nejoblíbenější pohyb pro právě vaše dítě.

Kompaktní parťák na cesty - Sansa 2v1 patří mezi nejméně rozměrná multifunkční houpátka na trhu.

Menší výlev třídní učitelky devítky, těsně před slavnostním rozloučením zítra ve škole.

Napadl mě nejprve název "Jak znám puberťáky". Ale není možné ho použít - za prvé: neznám je, protože až na zázračná souznění duší podle mě nikdo nikoho nezná. A slovo "puberťák" mi poslední dobou vážně jde proti srsti. Proč? Čím dál častěji si všímám, jak dospělí na dospívající reagují. A není to pěkné.

Úplně od začátku. Mnoho rodičů sdílí fotky a situace týkající se jejich ještě nenarozených, čerstvě narozených, pak malých, roztomilých dětí. A náhle přijde věk zlomový, "dospívání", a ... nic. Raději se o nich snad nemluví. Jako by nebyli, protože najednou jim nerozumíme. Najednou přijde pocit, že se není čím chlubit? Dávají nám až moc silné zrcadlo? Jako by všichni zapomněli, že i oni touto fází prošli. Jako by si dali klapky na oči a zámek na paměť, jako by si v hlavě vypnuli snahu pochopit své dítě, své vnouče...

Co mě v poslední době opravdu zvedlo? Na setkání rodičů, kde jsem byla jako matka, řekla má kolegyně, skvělá učitelka, větu v rámci rozhovoru s ostatními rodiči: "A nebo co myslíš ty, Ivet?" a já: "Zařídím se podle tebe, protože já pracuju se staršími dětmi a ohledně prvního stupně úplně věřím tobě." A jeden tatínek řekl: "Na druhým stupni? To musí být strašný!" Odpověděla jsem tak nějak automaticky, že jeho dítě bude za pár let taky v devítce, tak není proč přemýšlet o tom, že děti na druhém stupni jsou strašný. Ale jako by si mě toto téma celý školní rok hledalo. Mému manželovi v práci se divili, že jeho žena je učitelka a ještě třídní devítky! Hrůza, jak může přežít? A je normální? (Tak to nevím, to si vždycky vzpomenu na větu mé kamarádky, že nikdo není normální - velká pravda). Když jsem někde zmínila, že učím, byly reakce dvou typů: To jsi dobrá, jak to můžeš dělat? / Neumíš nic lepšího? (Častá reakce můžů a žen ve vedoucích pozicích. Jinými slovy, ale v podstatě s tímto významem. - Ne, nic lepšího jsem zatím nenašla. A nechtěl bys jít taky učit? Chlapi ve školství vážně  chybí, ale málokdo na to má. 😀 / A víš, že vlastně manažeruju tým 26 lidí? To je, viď?). 

Další příklad? Vezmete děti na prohlídku na zámek a průvodkyně je vyřízená už předem, protože ví, že povede školu. Odpovědí jí na pár dost záludných otázek (zdalipak víte, kdo jsou Tuaregové - "naše" děcka to vědí a nemyslela tím to auto), pak nevědí jednu věc a ona reaguje slovy: "Tak vidím, že na vás škola moc stop nezanechala. A vy jste tu jako za trest?" - "Ne, paní průvodkyně, oni tu nejsou za trest, ale představte si, že některé z nich historie vážně zajímá, naopak někteří se dostanou na prohlídku zámku jen s námi učiteli. A my jsme rádi, že nám pomáháte vytvořit jim lásku k památkám a rozšířit rozhled a budeme potěšeni, když na nás budete vstřícná. " 

Naopak, při slavnostním výletovém obědě byly naprosto skvělé servírky v restauraci, připravily nám slavnostní tabuli a chovaly se k nim jako k dospělým hostům. A jak to fungovalo a co všechno se skoro dospěláci při tom slavnostním obědě o etiketě a chování díky skvělému personálu naučili!) Paní asi tak sedmdesátiletá, která nás potkala na procházce, nám na ulici řekla, že to je úžasné, jak s nimi chodíme a ukazujeme jim, co je tu hezkého a popovídala si s námi o úžasné zkratce dírou ve zdi mezi ulicemi, kterou po čtyřiceti letech zazdili zrovna, když ji chceme vyzkoušet.