Vyžádali jste si pokračování článku o bezpečném obchodování, tak tady ho máte 😉

Co je nejdůležitější?

Nikdy neodesílejte zboží předtím, než obdržíte peníze! Nestačí slib zájemce, že peníze odešle, až... Nestačí prohlášení, že už částku posílá. Nestačí potvrzení o tom, že peníze byly odeslány. (Věděli jste, že každá transakce se dá i po odeslání stornovat?) Potvrzení se dají zfalšovat.

Počkejte, až budete mít peníze u sebe a teprve poté odešlete zboží, jinak se smiřte s myšlenkou, že nejenže zboží nejspíš někomu dáte zadarmo, ale navíc zaplatíte poštovné.

Pokud chcete posílat zboží na dobírku, nechte si raději předem zaplatit doběrečné, ať nepřijdete o poštovné v případě, že si zájemce zboží nepřevezme.

Než budete posílat zboží do zahraničí, prosím, vyhledejte si pro jistotu na internetu informace na téma Nigerijský podvod. Tomuto tématu se věnuje i diskuze na beremese.cz.

Byť je už nějaký ten pátek jaro, rozhodla jsem se zavzpomínat na zimu (což asi před 14 dny vzpomínali všichni) a protože F-M je pro mě brána do Beskyd tak bych ráda napsala něco o lyžování v Beskydech. A proč naše? Protože nerada píšu a doporučuji něco jsem sama nezkusila, takže budu psát jen o těch areálech, kde jsme sami lyžovali tak se nedivte pokud tam nenajdete zrovna vaši oblíbenou sjezdovku.

Palkovice - lyžování za domem

Palkovice leží kousek od F-M a i z Ostravy to tam i v zimě trvá asi  minut (alespoň z naší strany) takže ideální místo, pokud si chcete zalyžovat jenom na hodinku dvě. Prostě si odskočíte a pak zase domů.

Můžete si tady užít i večerního lyžování, které má skvělou atmosféru a mezi námi, kdyby manžel viděl svah poprvé za světla, asi bych ho dolů nedostala (lyžoval v 5-ti letech a pak v 25 😀)

Je tam i dětský svah, kde můžou děti lyžovat jenom na úplně spodním kousku svahu, kde je vlek jenom lano nebo se staršími se už dá sjíždět celý menší svah kam vás vyveze kotva. Děti stály letos na lyžích poprvé, takže se statečně držíme ve spodní části svahu.

Ski areál Bílá

Procházka v přírodě je vítaným a hlavně zdravým zpestřením během dne stráveného uvnitř bytu nebo ve školce. Jaro navíc přímo vybízí k výpravám do probouzejícího se lesa nebo zelenajícího se parku. Všechno kolem voní, kvete a pučí. A právě zde se silně projeví dětská superschopnost ochutnávat okolní svět ústy. Mějte se ale na pozoru, některé rostliny jsou sice krásné, ale silně jedovaté. Pojďme si projít takový malý herbář těch nejběžnějších, se kterými se malí průzkumníci mohou v přírodě setkat.

Bolehlav plamatý

V houštinách a u potoků se můžete setkat s dva metry vysokou rostlinou s hnědofialovými skvrnami na lodyze a květy podobnými bezu. Jde o Bolehlav plamatý. K otravě stačí nadýchat se jeho vůně. K příznakům patří těžknutí končetin, pocit na zvracení, problémy s dýcháním, polykáním a mluvením.

Břečťan popínavý

Plazí se po zemi a polorozpadlých budovách. Břečťan sice dokáže evokovat romantickou atmosféru malebného venkova, je ovšem mírně jedovatý. Po konzumaci většího množství plodů se dostavují křeče, úporný průjem a může se objevit i vyrážka. 

Durman obecný

Frýdek-Místek vznikl v roce 1943 spojením dvou do té doby samostatných měst Frýdku a Místku.  Ač je to delší dobu musíte si před místními dávat pozor na to zda to použijete správně, není nic horšího než když někomu řeknete že jste ve Frýdku a přitom jste v Místku. Snad tedy nezmotám a napíšu správně kde leží Frýdek a kde Místek. Hranici mezi oběma městy tvoří řeka Ostravice.  Frýdek leží na pravém břehu řeky (bráno po proudu) a Místek leží na druhé straně.

1939 - Czajankovy kasárny

Když v roce 1939 obsahovaly vojenské jednotky nacistického Německa Československa vojáci v Czajankových kasárnách byli jediní, kteří kladli odpor. O této události se ještě dnes učí děti ve školách v dějepisu.

Kasárny se do dneška bohužel nedochovaly.

Frýdecký zámek

Najdete jej na Zámeckém náměstí jak jinak než ve Frýdku. Původně se jednalo o gotický hrad, dnes je to oblíbené místo pro svatbu. V zámku sídlí i Muzeum Beskyd a koná se tam velké množství kulturních akcí. Loni jsme tam byli s dětmi na sympoziu řezbářů a pokud nechcete do zámku můžete si projít zámeckou zahradu.

Testování Hami přišlo v pravou chvíli, asi 3 týdny poté, co jsem přestala Martínka kojit a hledala, jaké mléko mu nejlépe sedne. 

Zkoušeli jsme toho víc - začali jsme u Bebivity, kterou jsem odložila hned po první lahvičce, mně samotné to tak strašně nechutnalo. A přece nebudu malému dávat něco, co bych sama nepila… Pak jsem koupila oranžový Sunar, ten jsem totiž nějakou dobu dávala starší dcerce a moc jí chutnal. Jenže je hodně sladký, tak tentokrát jsem ho úplně nechtěla. Do třetice tedy padla volba na nové Hami. A musím říct, že super, super, super!

Martínkovi se líbil už balík, který dorazil. Klárka mu pomohla ho vybalit, společně jsme mu vydnali z pusy výplňový materiál a předvedla jsem mu mlíko. Mně nadchlo řešení dózy - krabice z tvrdého kartonu, nahoře víčko se zacvakávacím dávkovačem. Do té doby jsem měla zkušenost jen s papírovou krabičkou a pytlíkem v ní, dávkovač hozený někde vedle, rychle obalený práškem… Musím říct, že teď nechápu, jak jsem s tím mohla žít, protože ta pevná dóza je skvělá. A držátko na dávkovač super nápad.

Chuťově je Hami fajn. Sladké ani moc, ani málo. Martínkovi zachutnalo taky okamžitě, tak jsem si oddychla. Líbí se mi i to, že se dá snadno rozmíchat a nedělá cucky, jako se mi to stávalo u jiných mlék teď i dřív u dcery.

Díky tomu, že je balení 800gramové, tedy větší než u jiných mlék, vydrží dlouho. U nás to bylo 10 dnů.

A největší bonus? Martínek začal v 10 měsících spát celou noc!! (i když tímhle jsem to zakřikla a už se to nikdy nebude opakovat 🙂 )

V poslední době je vitamín D často diskutovaný především v souvislosti s Vigantolem, plošně předepisovaným léčivým přípravkem dětem do jednoho roku. Mnoha dětem totiž působí bolesti bříška a maminky hledají alternativy, často se pak dozvídají, že ani není třeba ho dodávat a stačí jen sluníčko. Celé to ale není tak úplně jednoduché a vitamín D rozhodně není pouhou prevencí křivice, tedy poruchou tvorby kostí, jak se běžně říká.

Co je dobré vědět ohledně vitamínu D

Vitamín D (obecně kalciferol) je životně důležitý, to je fakt. Jde o steroidní hormonální prekurzor, což zjednodušeně znamená, že je výchozí látkou pro tvorbu hormonu, který hraje svou nezbytnou roli při metabolismu vápníku a fosforu. Dělit ho lze na vitamín D2 (ergokalciferol, rostlinného původu) a vitamín D3 (cholekalciferol, živočišného původu). Jeho význam je pro lidské zdraví ale mnohem širší.

Podílí se na správném růstu a vývoj kostí, ovlivňuje celkovou imunitu člověka a podporuje správnou mozkovou aktivitu. Snižuje riziko vzniku těhotenského diabetu a preeklampsie.

Příznivý efekt má i na potíže s krevním tlakem. Působí preventivně  před vznikem rakoviny. Při diabetu příznivě ovlivňuje léčbu. 

Jeho nedostatek podle studií souvisí se vznikem autoimunitních onemocnění, především roztroušené sklerózy, používá se i jako podpůrný prostředek při léčbě. 

Když jsme na profilu Modrého koníka objevili zprávu, že nás vybrali pro testování mlíčka Hami 6+, byli jsme velice rádi.

V úterý 18.4.2017 dopoledne u nás zazvonil kurýr a předal mi balík, ve kterém byly dvě krabice 800g mlíčka HAMI. Hlavní tester se již těšil, až ochutná.

Po rozbalení balíku mě zaujala praktická dóza i s umístěním odměrky, žádná papírová krabice s vloženými sáčky, které jsem musela vždy přesypat do nějaké uzavíratelné plastové dózy.

První balení nám vydrželo 11 dnů. U jiných značek kojeneckých mlék, vydrželo balení tak maximálně na 5-6 dnů.

Sebík je veliký jedlík a tak nám mlíčko nedělalo žádný problém a malý byl spokojený. Bříško nás netrápí od narození, takže za nás veliké plus pro mlíčko HAMI.

Asi po týdnu testování Sebík začal spinkat celou noc.

Znáte ten pocit, kdy víte, že by jste něco měli cítit. Víte přesně co, dokážete si danou emoci přesně představit, máte její chuť na jazyku. Ten pocit ale nepřichází. Je to jakoby vás někdo zmrazil a vy jen stojíte a čekáte, kdy vás pohltí bolest, strach a beznaděj… Čekáte na ně jako na smilování. A pak to najednou přijde a vy máte pocit, že vás to zevnitř sežere, roztrhne a že vy už nejste vy.

Říká se, že smutek obecně má 5 fází. Za prvé – popírání. Ach, ano. Popřela jsem naprosto všechno. Popřela jsem Boha i anděly na nebi, popřela jsem slunce na Zemi, popřela jsem smysl světa i zcela všechny důvody proč bojovat dál. Popřela jsem, že by mně to mohlo zničit. Že bych se mohla nohama dotknout samotného dna. Kdepak nohama…že bych na to dno padla rovnou ksichtem napřed. Najednou ale už nezbylo co popírat. Najednou si člověk uvědomí, že nemůže nechat zavřené oči. Najednou jsem ty oči otevřela. Se strachem, pokorou a vědomím že se ženu do záhuby. Kdo ví, jestli se tomu dá vyhnout?

„Protože ve svém podvědomí jsme všichni nesmrtelní (jak víme, naše podvědomí nepřipouští možnost vlastní neexistence), je pro nás zcela nepředstavitelné, že bychom i my měli stanout tváří v tvář vlastnímu konci.“

(z knihy: O smrti a umírání)

Fáze dva – hněv. Tak oči jsou najednou dokořán, mysl je rádoby mrtvá a krvácející srdce potřebuje něco cítit. Co takhle vztek… A na koho se vlastně zlobit? Na sebe? Na zradu vlastního těla, na myšlenky plovoucí stejným směrem den co den, noc co noc? Na svůj mozek, svou mysl neschopnou spát, neschopnou myslet, neschopnou umlčet srdce. Na ně? Že to nedokážou pochopit. Necítí, co cítím já. Nedokážou najít slova schopná léčit, pohledy schopná chápat. Na něj? Je-li tam i po předešlém všeho zapření. Že mi je vzal, než jsem mohla cítit jejich dech na své kůži, jejich malá srdíčka ťukající vedle mého. Na konci je úplně jasné, že to nemá smysl. Neexistuje nikdo a nic na koho se dá namířit vztek bez další bolesti. Lze ho v sobě jen udusit jako plameny ohně šlehající uprostřed ničeho.

3. fáze – smlouvání. Doslova a do písmene s ďáblem, s Bohem, s kýmkoliv. Prodala bych vlastní duši za to, aby se to nestalo. Tato fáze je spíš voláním do tmy. Chvíli člověk zvažuje svoji příčetnost, pak křičí a prosí… S poslední slzou stékající po tváři zjistí, že když mu za ty dny nikdo neodpověděl a žádnou dohodu nenabídl, je to jen ztráta času.

V okolí Řepišť, Ostravy i F-M je spousta míst kam se dá vyrazit na kole tak bych Vám ráda doporučila ty, které jsme sami vyzkoušeli.

Podél řeky Ostravice

Podél řeky Ostravice je teď udělaná cyklotrasa, která vede z centra Ostravy až do Beskyd. My zatím projeli pouze část a to z centra Ostravy do centra Frýdku-Místku. Cestou jsou udělané občerstvení/posezení pro cyklisty aby nabrali síly a děti si mohly poběhat. My pro tento účel využili např. cyklopláž v Paskově, kde k občerstvení navozili hromadu písku na kterém si můžou děti hrát zatímco nabíráte sílu. Cesta z Vratimova do Frýdku-Místku je  převážně ve stínu tak se dá s dětmi jet i když praží slunce, protože jste před ním v bezpečí.

Na trasu můžete vyrazit nejen na kole ale i na bruslích.

Za koupáním na Žermanice nebo na Olešnou

Určitě existují i jiná skvělá místa na koupání, ale na Žermanice nebo na Olešnou se můžete dostat na kole a koupel je tou nejlepší odměnou za šlapání. Na obě místa se dá dojet i z Ostravy a F-M, záleží jen na tom jak se na to cítíte.

Dnes jsem byla objednaná na 3D UTZ...brala jsem sebou moji maminku aby se pokochala pohledem na mimi...

Mimi nespolupracovalo, bylo špatně natočené, fotit se taky nechtělo, vypadalo tam jako rozmazané bahýnko...no tak nic...pak doktor alespoň udělal 2 screening..vše v naprostém pořádku, srdíčko bilo, jeho komory přesně tak jak mají být...kopalo nožičkami..

Povídám panu doktorovi zda se může podívat jestli je to vážně holčička...ale mimi ne...mělo tak nacpané nožičky a ne a ne ukázat....

až po chvíli pan doktor povídá...že vidí pindíka a já cože??a on vidíte tohle??(nic nevidím)..tak tohle je nožička..vedle jsou kouličky a toho je penis...

Ach můj Bože..to nemůžu Liborovi říct..hlavou se mi míhají myšlenky jako neřeknu mu ani slovo...budu mlčet do porodu a pak jééé oni se asi spletli...ale zase mu bude podezřelé že nekupuju růžové oblečení....no taťkovi jsem to oznámila...a v telefonu jen slyším NEEEEEEE

Libor když vidí ty dnešní kluky..tak se děsí že z něj bude to samé...tak mu povídám že si ho teda bude muset vychovat....

Taky to znáte? Chvíle s miminkem si užívám, ale upřímně musím říct, že nás potkala i období, která byla dost kritická. Po narození dcerky šlo vše jako po másle, ale zhruba před půl rokem se začaly objevovat opruzeniny střídavě s potničkami. Byla jsem z toho zoufalá, hlavně, když jsem viděla, jak je dcerka neklidná a že ji něco trápí. Nejhorší bylo, že jsem nevěděla, jak jí pomoct…

Naštěstí jsem měla šťastnou ruku a v drogerii mě upoutala řada BATOLE s veselým tučňákem na obale. Nejprve jsme testovali olejíček a krém a po několika dnech jsem s překvapením zjistila, že opruzeniny mizí a úsměv na tváři dcerky je zpátky. Dneska máme doma snad všechny výrobky z řady J Mým největším favoritem je olejíček BATOLE, který na pokožce vytvoří jemný ochranný film. Asi i vás potěší, že BATOLE nakoupíte za super cenu, vše seženete kolem 40 korun.

Olej, krém i koupel BATOLE používáme dlouhodobě a odměnou mi jsou hebká pokožka děťátka a jemná vůně. Vždycky si spolu užijeme společné chvilky, třeba při koupání J Večerní očista se nám stala rituálem, na který se těšíme i s manželem. Dcerka si cachtání ve vodě a relativně volný pohyb ve vaničce opravdu užívá. A po koupeli? Pořádně promazat!

S koupáním to přesto až tolik nepřeháníme. Kůže jako největší orgán lidského těla přílišným máčením může utrpět. A co teprve ta dětská, která je pětkrát tenčí než kůže dospělého člověka!

A můj tip? Nedějte si vrásky z toho, budete-li vaše miminko koupat třeba jen co druhý den. Samozřejmě to neznamená vypustit zažitou hygienu, ale je tady možnost, jak pokožku zbytečně nedehydrovat. Prostě partie jako podpaží, intimní partie, obličej a okolí krku můžete omývat ručně. Prostě na sucho. Nejlépe se k této očistě hodí olejíčkem BATOLE navlhčený tampón. Tímto způsobem nemusíte děťátko vystavovat každodennímu máčení celého těla ve vodě, a stejně bude čisté a voňavé.

A tip pro maminky na závěr: takový olejíček nemusí být jen pro miminka - na suché ruce, lokty či paty se péče jako pro miminka jistě hodí i vám 🙂

Ahoj všichni, 

Chtěla bych se s Vámi podělit o to, jakým způsobem měním svůj život. V prvé řadě jsem potřebovala doslova nakopnutí zvenčí. Dneska mi to už přijde nesmyslné, ale dříve jsem si myslela, že to že se nemám ráda, nelíbím se sobě a nevěřím si považovala za normální a dokonce správné. Na počátku bylo třeba přiznání sama sobě, že takhle to v pořádku není. A za tím stál především můj manžel, který doopravdy vytrvale bojuje s tím, že ten koho miluje neumí být šťastný. A už spoustu let se mě snaží vysvětlit, nebo nějak dokázat, že jsem fajn, hezká a že si ten pěkný život prostě zasloužím. Mimochodem stejně jako každý jiný. Všichni jsme lidi, všichni máme stejnou hodnotu, všichni si zasloužíme být šťastní. Podpora zvnějšku to nastartovala. 

Pak přišlo na řadu zjištění, že já, protože chci, si vždycky najdu nějakou výmluvu, proč věci kolem vlastně nejsou v můj prospěch. Například jsem si dlouho myslela, že můj manžel se mnou je, protože si ještě neuvědomil jak špatná jsem. A hned jak mu to dojde, tak mě opustí. Že si ho musím pořád nějak zasluhovat. Že to že se mu líbím je buď lež, nebo důkaz jeho absolutního nevkusu. A doteď tyhle myšlenky občas mám. 

Tak jsem zkusila jít k psycholožce a čekala, že mě spasí. Že mi dá návod. Že bude stejně jako ostatní říkat: "vy jste tak hezká, chytrá, šikovná". Prostě jsem potřebovala a stále potřebuji, aby mě někdo uznávál. A proč? Protože ten jediný člověk, který mě doopravdy musí uznávat,si mě neváží. A jsem to já. No, tak psycholožka mě zklamala a návod mi nedala. 

Následovalo další těhotenství, ještě prohloubenější pocit vlastní nedostatečnosti. A právě děti mě donutily jít dál. Právě teď se chystám potřetí na sezení k pánovi, který dělá rodinné konstelace. Díky němu jsem si uvědomila, kde tento stav vznikl a že to nikdo nezpůsobil naschvál. A že moji rodiče měli svoje problémy, se kterými se třeba ještě ani nevyrovnali. Neustále potkávám lidi, které mám. Buď jsou na tom podobně jako já. A já se pak můžu podívat na část sebe zvenčí. A nebo to setkání s nimi mě nutí překonávat sama sebe. Hrozně moc se mi líbí takové to toltécké: "Ty mé druhé já". Nejčastěji u lidí, kteří mě doopravdy rozčilují, vidím po odkrytí té masky pro veřejnost stejné zranění, jako mám já. Jsou stejně méněcenní, stejně maličcí. Je to super zjištění. Protože člověk, kterého jsem se dříve bála, se nejen nebojím, ale často se cítím i silnější. Já narozdíl od něj mám tu odvahu si přiznat, že nejsem v pořádku. Já mám tu odvahu to zkoušet měnit. 

Nazvala jsem tenhle článek Sám sobě terapeutem. V tom je klíč. O to jde. Uvědomit si , že všechno mám ve svých rukou. Že nikdo mi neřekne, jak to mám udělat. Je hlavní a nezbytné si přiznat, že jsem natolik důležitá, že řídím svůj život. Já. Já sama jsem zodpovědná za to co se mi děje. Automaticky to vede k sebeobraně ve stylu: "Já za to přece nemůžu, že nemám peníze, nebo talent, nebo jsem ze špatné rodiny, mám dluhy, nešlo to jinak, mám špatnou práci" no, to není jednoduchá fáze. Ale opravdu jsem si to způsobila vždycky já.  Vždycky jsem tomu alespoň dala svolení, nebo se nechala ovládat, přemluvit. Nezasáhla jsem.

Mnoho maminek má potíže, když mají do svého dítěte dostat lék. Týká se to především těch nejmenších, které ještě moc nechápou, že lék je pro jejich dobro a pomůže jim bojovat s nemocí. Naštěstí si ale umíme poradit.

Nenásilné pokusy o aplikaci léku

Pamatuji si, když jsem byla malá a brala léky, měla jsem problém polknout prášek. Maminka ho vždy rozdrtila a na lžičce s trochou čaje podala. V případě antibiotik v tobolce je prostě na lžičku vysypala.

Teď už jsou naštěstí léky pro nejmenší děti většinou v tekuté formě, což nám hraje do karet, nicméně to nemění nic na jejich často odporné chuti. Ta děti odrazuje od jejich polknutí. Podívejme se na pár triků.

Zkuste dítěti klidným hlasem říct, co se děje a proč mu lék dáváte a hlavně popisujte každý krok. Jednak vycítí váš klid a také se víc bude soustředit na váš hlas, než na blížící se lék k jeho ústům či nosu. Tenhle způsob se mi u dcery osvědčil při podávání kapek do nosu už od malička.

Můžete také dítěti pod vaším dozorem nechat osahat lahvičku a aplikátor a opět vysvětlovat každý krok, který bude následovat. Nechte dítě účastnit se procesu v maximální možné míře, které je schopno. Zabírá to.

Přiblížilo se vaše dítě věku tří let a vy byste rádi, aby začalo chodit do školky? Pak vás čeká pěkná honička, neboť zapsat dítě do státní školky dnes není rozhodně snadné.

Zápis negarantuje přijetí

Pokud si myslíte, že se stačí dostavit do vybrané školky s potřebnými dokumenty, dítě zaregistrovat a to může prvního září směle nastoupit, pak se bohužel pletete. Ačkoliv současné ročníky nejsou tak silné, jako ty předešlé, stále platí, že míst ve státních školkách je málo a speciálně u těch nejmladších dětí není jisté, že bude moci nastoupit. Zápisem do školky odstartujete přijímací řízení

Na vesnicích berou i dvouleté

Neplatí ovšem, že ve všech obcích je situace takto kritická a zoufalá. Pokud provozuje školku nějaká menší obec, ve které nezuří babyboom, je možné, že zde dokonce uvítají i dítě mladší tří let.  Ve velkých městech a v exponovaných satelitních obcích však platí, že místo ve školce není rozhodně garantované a na přijetí dítěte má vliv hned několik okolností.

Trvalé bydliště je základ

Taky nechápete, jak se bezdětné páry můžou vůbec kvůli něčemu hádat? Já teda ne...

O víkendu jsme byli s Pažoutem bezdětní a při té příležitosti jsem zjistila, že máme velmi harmonický vztah. Pokud se tedy slovo harmonický odvozuje od slova harmonika. Když nemáme děti a Pažout je zalezlý u harmoniky a já u kytary, věřte nebo ne, ale ty konfliktní situace tak nějak zmizely.

Naše rodičovstvím zdegenerované mozky si pomalu začínaly vzpomínat, jak vlastně chutná život. Všechno šlo jako po másle. Jenže pak si zřejmě někdo nahoře řekl: „To jsou pořád nějaký kafíčka, vínečka, nerušená dřina na zahradě a u nástrojů. Tak by to chtělo zase nějakej pořádnej trest.“ Tak ten nahoře ukončil prodloužený víkend.

Už celý proces vyzvedávání odjištěné nálože byl značně komplikován tím, že se ze dvou andílků (v péči babičky) rychlostí blesku vylíhli dva hadi (v mé péči). Po prvních sedmi minutách cesty jsem měla sto chutí zastavit na nejbližším odpočívadle, vystrčit je z auta a rychle ujet. Bohužel vyndat ty dva vzpouzející se hady ze sedaček a vyšoupnout ven je nemožné. Než bych vyřídila toho druhého, první je zpátky v autě.

Děti jsem dovezla domů v 18:30 a o hodinu později jsem měla pocit, že mi v hlavě permoníci provrtávají šedou kůru mozkovou ve snaze najít nějaké zlato.

To bylo tak... Trvanlivost naší dočasně uklizené domácnosti vypršela po těch 48 hodinách, přesně v 18:40, když si Valja vybalila k večeři croissant. Eliš se však nenechal zahanbit. Potřeboval si umýt hlavu. Jenže to by nebyl Eliš, kdyby si těch pár chlupů nechal namydlit po dobrém, že. Tudíž namísto rychle a bezbolestně proběhla akce hlučně a hystericky, přičemž se poté neopomněl vztekle rozmáznout na podlaze, aby demonstroval všechna svá příkoří.

Zatímco dříve oblečení pro těhotné symbolizovaly hlavně lacláčové kalhoty a volné šaty typu sport, dnešní nabídka je o poznání pestřejší. Bohužel, v běžných řetězcích obchodů s oblečením na těhotenskou módu až na výjimky nenarazíte a je třeba hledat.

Úpletové šaty zvolila také těhotná herečka a blogerka Nikol Štíbrová.

Zdroj: Instagram

Těhotenské kalhoty jsou základ

Zhruba od třetího měsíce budete pozorovat, se nevejdete do svých běžných kalhot, od pátého měsíce je třeba volit už speciální těhotenské oblečení, abyste se zbytečně netísnila. Pochopitelně si můžete vystavět celý těhotenský šatník, otázka ale je, zda na to chcete věnovat tolik peněz. Naštěstí je dnešní móda značně variabilní a nediktuje striktně štíhlé střihy, takže užijete i široká trika, mikiny a svetry, pod které se schová i bříško v devátém měsíci. U kalhot, byť by byly pružné ale neváhejte a pořiďte si těhotenské, uvidíte, že jde o neporovnatelné pohodlí.

V „háemku“ pořídíte nejlépe

Pýcha nad tím, jak dokonalé a schopné naše děti jsou.

Z ležících, plakajících stvoření, se mění v samostatné, hrdé a milující osobnosti.

Pád, když řeč dojde na tabulky a všechna ta " co by už měly umět a neměly dělat."

Ve věku šesti měsíců nám přijde roztomilá holčička, která spokojeně cumlá dudlík s ovečkou. Rozplýváme se nad ní nejenom my, ale i okolí.
Proč už nám ale méně roztomilá přijde o rok později?

K napsání dnešního článku mě částečně inspirovala jedna naše velmi známá blogerka.

Ve svém posledním videu(doufám, že to píši dobře, že bylo poslední 🙂/ se má potřebu vyjadřovat k cucání palce její dcery. V jejím projevu je cítit velký kus odvahy a zároveň obavy, protože tohle téma je něco, o čem se nemluví.
Cítím z ní, že ji to samotnou trápí. A naprosto ji chápu. Myslím, že my všechny tomu rozumíme.

Když se narodí miminko, je pro nás samozřejmé, že do výbavičky zahrneme různé dudlíky nebo prostředky, jakými ho můžeme uklidnit.
Ano vím, že jsou mezi námi mámy, které všechno tohle odmítají a chtějí dítě utěšit jen svou přítomností.
Já přiznávám, že dudlík měly všechny naše dcery, některé z nich měly dokonce na spaní dva.

Někdy prostě bylo potřeba dudlík použít, když jsem musela odběhnout. Věřím, že kdybych mohla každou z nich celý den nosit v šátku nebo jakkoliv jinak ji chovat, třeba by dudlík nebyl třeba. U nás ale byl a zřejmě ještě chvíli bude.

Naše nejmladší, tříletá dcerka totiž ještě dudlíka na spaní má. Ano, čtete správně, přestože jí byly v lednu tři roky, ještě pořád usíná s dudlíkem. A kromě něho, také spí se dvěmi plyšovými sovičkami a tulící dekou.

Před pár lety bych to možná řešila a snažila se jí ho násilím vzít. Bohužel způsoby jako "dáme ho jinému miminku" nebo "hodíme ho do řeky" u nás nefungují. 

Ani povídání pohádky o ztraceném dudlíčku nebo přesvědčování, že už je velká.
A i když se ostatní dcerky dudlíka vzdaly mnohem dříve, teď stojím nad otázkou, co s tím?

Upřímně, nevím.
Nevím, jak jí ho vzít a poslední dobou začínám přemýšlet nad tím, proč bych i měla.

Je škodlivý, nebezpečný?
V očích veřejnosti určitě je.
Dudlík patří přeci miminku a velké děti ho už nemají. A pokud mají, měly bychom se za to jako mámy stydět.

Nestydím se.

Jsem na svou dceru pyšná z tisíce různých důvodů.

Ve svých třech letech krásně mluví, zpívá a projevuje mi tolik lásky, že mě často dojímá až k slzám.

Od dvou a půl let se sama dokáže obléknout a uklidit si oblečení do skříně.

Když se v noci vzbudí, rozsvítí si sama lampičku a dojde na záchod.

Každé ráno, když vstává, se sama převlékne, pyžamko dá do postýlky a přijde za mnou dolů do kuchyně. Když někam odcházíme, sama se převleče a obuje a čeká u dveří.

Dokáže si nalít pití, namazat chleba, zamést nepořádek. Věší se mnou prádlo a utírá prach.

Jsem na ní každý den pyšnější, protože vidím, jak sebevědomý a krásný člověk plný lásky nejenom k okolí, ale i k sobě samé, z ní roste.
Proč bych ji měla brát jedinou věc, kterou potřebuje a uklidňuje jí?

Mohla bych pokračovat ve jmenování toho, co naše dcera dokáže. Nejenom ona.

Všechny naše dcery jsou individuální, překvapují mě každý den.
I Vaše děti jsou takové.
Milujete je naplno, obdivujete a chcete, aby byly spokojené.

Vpřed, rychleji, honem.
Tabulky.Děsivé, barevné sloupečky na dveřích dětských lékařů.
Jsou jimi plné časopisy o mateřství, všude se o nich mluví. Všechny je známe. A všechny čas od času zabrousíme očima do sloupku, který má o našem dítěti jen podle jeho věku říct víc, než víme my samy.
Kdy se má obrátit na bříško nebo pást koníky. Neobrací se ještě? Jak ho donutit na bříšku zůstat.
Kdy má sedět, kdy se má postavit, kdy má začít jíst první mrkvičku, kdy má obcházet nábytek, kolik má říkat slov a jaká, kdy má mít ten nebo onen úchop apod.
Statistika děsivých pokroků, když se Vaše dítě vymyká standardu a dělá všechno po svém a jinak.A nikdo nemá moc rád něco jiného, než co je obvyklé.Ať už je to šidítko, plenka nebo počet dětí. Zvláště o tom posledním vím své 🙂

Stejný stres zažívají maminky, když se téma stočí na nočník a plenky.
Dítě v roce a půl s plenkami na den, budí doslova hrůzu, jakoby přenášelo jadernou zbraň.

Většina nastávajících maminek se těší, až bude chystat výbavičku pro své děťátko. Ono to ale někdy nemusí být úplně jednoduché, zejména tedy, pokud čekáte děťátko první. Co vše nakoupit? Kde to sehnat? A především kolik čeho budu potřebovat? Těžké odpovědi. Je to hodně individuální, protože každé miminko je jiné. No, a pokud nám chybí zkušenost, může být shánění základní výbavičky doslova „fyzicky i psychicky„ náročná záležitost.

Co vše budu potřebovat

Nenechte se vykolejit, nenervujte se a užívejte si těhotenství, co seženete, seženete, a zbytek za chodu dokoupíte. Věřte, že malé miminko toho opravdu mnoho nepotřebuje a v dnešní době není problém věci pořídit kdykoliv a kdekoliv.

Do začátku vám postačí mít doma opravdu jen to základní, tedy autosedačku, kočárek, postýlku, zavinovačku, deku, několik oblečků a pár hygienických potřeb. K nim patří hlavně plenky, vatové tyčinky do uší či polštářky z buničité vaty, vlhčené ubrousky nebo místo nich ubrousky textilní a obyčejná voda, odsávačka na nos a nůžky na nehty nebo pilníček. Kdo chce, přidá chůvičky a monitor dechu, vaničku, pár hraček a je to. Žádný problém.

Základem je zorientovat se

Ideální je, udělat si seznam základních věcí a postupně odškrtávat. Jen u oblečení se trochu rozepište, zde je potřeba více různorodých kousků ve větším počtu. Body s krátkým i dlouhým rukávem, punčocháče, ponožky, dupačky, polodupačky, rukavičky, čepičky, trička, svetříky, mikiny a podle ročního období i kombinézy a teplé čepice.

Jak @linee správně odhalila budeme se pohybovat v Řepištích a okolí.

Řepiště jsou obec v okrese Frýdek-Místek, ale krásně se z nich dostanete nejen do F-M, ale také přímo do centra Ostravy a to dokonce MDH. Je to obec o cca 1600 obyvatelích.

Z Řepišť pochází rodina mé babičky a stále tam jsou moji příbuzní. Rodný dům mojí babičky stále stojí a je obyvatelný, což je úžasné když si uvědomíte, že existuje dům starý víc než sto let, který stále obývá jedna rodina.

Řepiště mám spojené s letními prázdninami, kdy jsme jezdili s babičkou na chatu, kterou si postavila s dědou na zahradě jejich rodičů (chatu v současnosti obýváme my a dětem se nikdy nechce domů), s výlety na kole po okolí, výlety za koupáním na Žermanickou přehradu a spoustou krásný vzpomínek.

V obci najdete i malý dřevěný kostelík Sv. Michala, kolem kterého se nachází stále fungující hřitov.

Nedávno jsem zjistila, že kostel byl postaven jako katolický, ale v průběhu staletí patřil jak katolíkům tak protestantům.

"Jednou se na mě přijela podívat maminka, zatím jen na návštěvu. Šly jsme do herny a tam jsem běhala pořád dokolečka. K tomu jsem točila korálkem na šňůrce. Pak si mě maminka vzala na klín a houpala mě. Pak to ale musela jet dořešit na soud. Pár týdnů jsem tam ještě musela zůstat. Nakonec to dopadlo dobře. Máma pro mě přijela i se svými dcerami – mými ségrami. Byla jsem šťastná a smála jsem se od ucha k uchu. Líbilo se mi, že můžu jet domů. V rodině jsem šťastná"

Dnešní příspěvek ke mě přišel docela sám. Jsem za něj moc vděčná, protože se jedná o hlas - názor dítěte vyrůstajícího v náhradní rodině, ale také bohužel i v ústavní péči. Za dnešní příběh děkuji mladé dívce, která strávila prvních pět let svého života nejdříve k kojeneckém ústavě a následně v dětském domově.

Pro zachování autentičnosti, jsem ponechala téměř bez úprav..

Vyrůstala jsem jako malé miminko v nemocnici. Pak jsem byla v kojeneckém ústavu. Nelíbilo se mi, když tam plakala další miminka. Bylo jich hodně. Miminka pláčou, protože neumějí říct, co je trápí. Jsem hodně empatická. Když jsem slyšela pláč miminek, tak jsem cítila, že pláčou proto, že si jich nikdo nevšímá, protože tam nemají maminku.

Pak jsem byla v dětském domově. Byly tam také tety a děti. Dětem se v dětském domově vždy dobře nežilo. Maminka jim tam hrozně chyběla. Cítily se tam bez ní samy, necítily se dobře a často plakaly.

Lepší než v dětském domově je to doma v rodině. V dětském domově si děti samy neuměly poradit. Neuměly se domluvit, byly malé a smutné. Chtěly, aby si pro ně přijela maminka. V rodině se dětem žije lépe. Maminky je houpou, konejší, zpívají jim ukolébavky a na dobrou noc jim čtou pohádky.

Ahoj, ženy, holky, maminky a tatínkové. 

Začnu tam, čím jsem posledně skončila. Ahoj, jsem Lucka a nemám se ráda. Dospěla jsem do skličující fáze. Odhalila jsem svůj vnitřní "program" a jednoduše řečeno jsem ve svých očích ve všem nedostatečná. Všichni asi známe takové ty vnitřní rozhovory. Ty moje tedy stojí za to. Aktuálně bojuji s tím, že mám obrovský dar absolutně vším se potrestat. Alkoholik může přestat konzumovat alkohol a už do konce života se ho nemusí dotknout. Bude na něj narážet, ale není potřebné, aby ho pil. Ale jak se mám vyhnout všemu? No, asi těžko. Možná se vám zdá že přeháním, což mimochodem rozhodně patří k věci a určitě se k tomu při našich "sezeních" dostanu. 

Jsem jako velká část z vás doma s dětmi. Začala jsem se trestat péči o děti a domácnost. Celý den jsem se nezastavila a nesedla si. Dohnala jsem to tak daleko, že jsem si začala psát dlouhý seznam úkolů, co jako mám všechno ten den udělat. Zpočátku to bylo uspokojující, jako každá droga. Cítila jsem, že se obětuji . Že mě lecos i bolí a že jsem doopravdy unavená jako kůň. A měla jsem radost. Můj vnitřní diktátor mával bičem a šeptal: "tak je to správně, jsi hodná holka, MUSÍŠ se snažit, aby jsi měla doma čisto, aby jsi dobře a kvalitně a zdravě vařila, děti musí být šťastné a veselé a chytré, nadprůměrné, to je tvoje práce a nezapomeň být krásná, musíš být krásná a štíhlá a cvič, aby jsi byla dětem dobrým příkladem, a buď veselá, podívej se co všechno máš, buď milá a veselá, aby měl manžel doma klid, aby na něj čekala krásná a usměvavá žena, která mu dopřeje po dlouhém dni v práci čas na zábavu a nachystá mu dobrou večeři, a nezapomeň být nepřekonatelnou milenkou, aby tě nevyměnil, za nějakou lepší, hezčí, mladší, a uvař mu oběd do práce, je to tvoje vina, když jí ty blafy z kantýny a pak je nemocný "a dál a dál a dál a pořád má něco na srdci. Jak už to bývá s jakoukoliv drogou, dávka která původně způsobovala štěstí a pocit naplnění přestala stačit. A jako ukázkový závislák jsem přidala. Ale pocit štěstí už nepřicházel. Naopak. V uších mi stále zní málo, nedostatečně, udělej to lépe, jinak, jsi pomalá. Do seznamu se mi vloudila položka hrát si se synem, což je samo o sobě dost alarmující. Já si k tomu přidala ještě konkrétní rozpis her, které ho budou rozvíjet a tabulku, kam jsem zapisovala úspěchy, aby snad nikdo nemohl říct, že se mu nevěnuji. No, už teď když to píšu, tak si říkám, že tohle teda už bylo fakt moc. 

Jak většina z vás už tuší, tak není možné dělat všechno nejlépe na světě. Ono totiž nejde se ani dlouhodobě snažit dělat všechno nejlépe. Je v pořádku dělat vše nejlépe, jak v daný okamžik můžete, ale né lépe. Dám příklad. Někdy je prostě pro vás i děti lepší, když dostanou kvalitní skleničku z obchodu k obědu, než domácí oběd z farmářských bio produktů. Když zrovna při vaření té božské krmě se jedno dítě bouchlo a potřebovalo obejmout a druhé se pokakalo a potřebovalo doopravdy hned přebalit, neboť právě teď zrovna byla nadměrně překročena kapacita plenky a je otázkou vteřin, kdy děti a domácí zvířata začnou studovat obsah oné pleny. Nikomu nepomůže, když do toho bude pobíhat hystericky maminka, vynadá jednomu za to, že si dovolil se pokakat a druhému, že úplně naschvál nedává pozor a mlátí se do hlavy. A jen kvůli tomu se spálí to předražené jehněčí, na kterém závisel maminčin pocit dostatečnosti. 

Dobrá, už to vím v mém případě je seznam úkolů zlo. Tak jsem začala více odpočívat. Opět se dostavil pocit naplnění, dokážu se povznést nad nepořádek a budu odpočatá a šťastná = dobrá máma =dobrá manželka. Ale ono to tak úplně nebyla  pravda. Soudce se ozval: "jsi líná, nevěnuješ se dostatečně domácnosti, dětem, manžel přijde z práce a musí za tebe dělat domácí práce" a co teď. Kde je střed. 

Střed je přeci ve mě. Vůbec nejde o to, jak moc je uklizeno. Nebo jak úžasné jsou děti, nebo jak krásná jsem. Jde o to, že jsem pro sebe pořád nedostatečná. Jde přeci o to, konečně si doopravdy uvědomit, že nemusím udělat všechno a ještě ke všemu nejlíp. Že i částečně může a dokonce musí být považováno za správné. Že chyba je v pořádku, že je děláme všichni. A chyba není špatná. Chyba je ukázka toho, že něco děláme o něco se snažíme, něco tvoříme. Spousta velikých vynálezů vznikla chybou, nebo nedostatkem. 

Letošní jaro je vlahé, až nejisté. Jako já. Jako by ani ono nevědělo, jestli se má rozpučet vší silou nebo přijít pokorně pomalu, protože jeho příchod je nevyhnutelný. Blíží se Beltine a já se musím rozhodnout. Proto tě, Belene, prosím o radu či znamení! Zda uposlechnout dobře míněné otcovo přání nebo se bezhlavě rozeběhnout do světa. Zda rozum nebo cit? 

Můj otec jako mladý odešel z rodného hradiště uprostřed Boiohaemia. Zlákalo ho vyprávění kupců o dálkách a římské říši. Chtěl poznat svět a tak šel. Po čase se mu zastesklo po klidu jeho rodiště, ale už se nemohl vrátit a žít jako v mládí. Příliš si zvykl na římský způsob života. Usadil se tedy v osadě blízko Danubisu. Byl to takový mezisvět, kde se střetával svět jeho předků a ten nový, římský. Byl klid po dlouhých bojích a v tomto příhraničí chtěli lidé žít v míru. Z otce se stal obchodník, přeprodával kožešiny, šperky, zbraně a další předměty, které mu vozili keltští přátelé z hradišť v Boiohaemiu. Do tohoto mezisvěta jsem se narodila já. Ani Keltka, ani Římanka. Oba světy blízko a přeci daleko. Matku již nemám a otec je starý, bojí se o mne. Bojí se, že by mohla přijít válka do našich klidných pohraničních osad, už dlouho byl mír. Proto se dohodl se svým přítelem Bronem, který mu vozí ty nejlepší kožešiny, že se stanu jeho ženou, až dovrším 18 jar. Bron mě odveze do klidného hradiště v Boiohaemiu a dobře se o mě postará. Letos po Beltinu má být svatba. Otcovo přání se bere jako předem splněno. Je už starý a v zimě se mu velmi přitížilo. Oslepl a má velké potíže s pohybem. Myslím, že už tu dlouho nebude. Po jeho odchodu nemám, kam bych se poděla a kdo by se o mne staral, proto je otcovo vroucí přání provdat mě za Brona, co nejdříve. Já jeho přání respektovala a až do nedávna jsem neměla jinou představu o své budoucnosti. 

Stalo se něco, co by mě ani v bláznivých snech nenapadlo. Poslouchej Belene, i když už jistě tušíš. Otec se přes zimu velmi roznemohl a tak jsem na trh s naším oslíkem vyrážela sama. Trh se konal pravidelně jednou v měsíci v městečku na druhé straně Danubise. Přes řeku vedl most, který hlídali legionáři. Cesta to nebyla nikterak nebezpečná, protože vždy spolu se mnou šlo na trh několik známých obchodníků z naší osady, kteří na mě po očku dohlíželi. Trh a obchodování jsem znala, protože jsem otci často vypomáhala. Zbožňovala jsem tento svět! Různé předměty ze vzdálených zemí, cizokrajné látky a koření, směs lidí a řečí, jejich povídání o dálkách. Běžnou rutinou bylo prohlížení obchodních vozíků na mostě, který hlídali římští vojáci. Jeden černooký s milým úsměvem si však více prohlížel mě. Čas od času jsem ho na mostě viděla. Z dálky jsem se na něj usmívala a on úsměv oplácel. Jednou, když už jsem chodívala sama, jsem ho zahlédla na trhu. Sám si jistě, Belene, dokážeš představit, že jsme se spolu dali do řeči. Velmi jsem se styděla, ale na druhou stranu jsem byla potěšena jeho zájmem. Jeho zastavení u mého stánku se stávalo pravidlem při každé mé cestě na trh. Jak já jsem se na tato střetnutí vždy těšila. Povídával mi o sobě, o Římě, o světě a já poslouchala. 

Stalo se, že jednoho dne, už téměř na konci zimy, přišla sněhová vánice. Obchodníci z mé osady si netroufali na cestu zpět. Někteří se rozhodli přenocovat v blízkém hostinci, jiní chtěli pouze počkat, než to přejde u pohárku svařeného vína. Maro, soused ze vsi, se nabídl, že nám zaplatí oddělené pokoje na přespání. Že se potom s otcem srovná, neboť jak je otec slepý a chromý, tak by ho hnal, kdyby mě nechal samotnou v tomhle počasí a bez dohledu v krčmě. V celku ráda jsem souhlasila.

V krčmě bylo příjemné teplo a živo. Hrála hudba, vonělo dobré jídlo a Maro mi poručil svařeného vína víc, než jsem snesla. Bylo mi dobře a lehce, asi jako všem v tom okamžiku. A protože venku bylo opravdu nevlídno, každý kdo se chtěl zahřát, skončil v krčmě. Užívala jsem si atmosféru a najednou mě někdo nečekaně políbil letmým polibkem do vlasů. Málem se mi zastavilo srdce, když jsem vedle sebe uviděla sedět Quinta! Nikdo se nepozastavoval nad tím, že vedle mě sedí legionář. Bylo tu málo místa a přátelská atmosféra, navíc Maro seděl hned vedle. Měl však nějaké řešení s mladou obsluhou. Quintus využil chvíle, kdy jsme byli nehlídáni a já opojená nejen vínem, ale i láskou. Šeptal mi do ucha krásná slůvka plná touhy a snažil se mě svést. V tom zasáhl Maro a poslal Quinta pryč. Dobře věděl o tom, že jsme si blízcí už z dřívějška. Nechtěl, ale aby padlo na jeho hlavu, že mě neuhlídal. Nedalo se nic dělat a strávila jsem noc sama v hostinském pokoji. 

Měsíc uplynul jako voda a já se mohla zbláznit nedočkavostí, až zase Quinta uvidím. Přišel když už jsem byla smířená s tím, že ho ten den neuvidím. Oznámil mi, že dostal rozkaz, že se po Beltinu musí vrátit zpět do Říma a naléhal na mě, abych šla s ním. Oslav Beltinu se tady v příhraničí mohou účastnit i Římané a tak jsme se domluvili, že mu při této příležitosti dám odpověď. Buď odejdu s ním nebo zůstanu. Nevím, co jsem si namlouvala, jak může toto okouzlení pokračovat dál, ale nečekala jsem, že budu postavena před takové rozhodnutí. 

U první dcery jsem zjistila, že kojení není pro každého. Přestože kojit možná moc chcete, poručit mlékovodům je někdy nadlidský úkol, zvlášť pak v momentě, kdy s Vámi hormony mlátí víc než v pubertě, všechno Vás bolí a nemůžete se normálně ani vyspat. Zkrátka cítíte se hůř než Rocky po zápasu s Apollo Creedem. Když se vám k tomu všemu udělají na bradavkách ragády, zánět prsu nebo se vám prsy „ jen“bolestivě nalévají", jste tak akorát zralá na psychiatrickou léčebnu, flašku ginu, nebo aplikaci lehkých drog.

Tentokrát jsem byla připravena, že i když kojit nebudu, svět se nezboří. A ejhle, ono to jde! Většinou totiž všechno vězí v hlavě! Ačkoliv to zní jako klišé, sebedůvěra je v oblasti kojení to nejdůležitější, takže vzhůru do ringu!

Stejně to ale není zadarmo. Přestože momentálně nemám na prsou žádnou prasklinku, ani zánět, kojení mě prostě bolí. Prsa si na tlak malého upírka musí zvyknout a bohužel to není hned. Je to přesně 16 dní co Matyldu kojím a vždycky když se poprvé přisaje, tak úpím bolestí. Je to sice o něco lepší než na začátku, nicméně pořád nejsem ve fázi "favorit zápasu“. Upřímně nevím, jak dlouho to vydržím, jen zkrátka doufám, že se to brzo zlomí. A jak tedy bolest knock outovat, položit na lopatky, udělat ji K.O.?

Více se dočtete na: 

http://www.pihatamama.cz/trapime-se/kojeni-je-boj-tak-neboj-se-a-koj-aneb-kdyz-kojeni-boli/

Deštivé páteční ráno. Jedinou motivací, proč se vůbec vypravit do práce, je výborná kávička z firemního kávovaru a tradiční pokec se stejně závislými kolegyněmi. Dnes se scházíme čtyři. Probereme plány na prodloužený víkend a spoustu dalších věcí. Dopíjím, oplachuji hrníček a vydávám se do kanceláře.

Na schodech si uvědomím, že jsem si v kuchyňce zapomněla tašku s dokumenty. Dveře do kuchyňky jsou pootevřené. Hlas mé kolegyně Martiny, utahané matky dvou rozjívených školáků, zrovna rozhořčeně praví: "To bych si taky jezdila na výlety a chodila na jógu, kdybych se starala jen sama o sebe. Na jejím místě bych nehnila v téhle mizerné práci, ale makala na sobě. Dyť co celý dny dělá? Leží na kanapi a čte nebo mééédituje na karimatce." Není pochyb, ta lemra líná jsem já. Kolegyně Zuzanka, dáma před důchodem, anděl naší firmy, se mě snaží zastat: "Ale ona asi chodí na nějaký to umělý, ne? Kája ji nedávno potkala, jak vychází z té nějaké kliniky."Kolegyně Sylvie, velmi dobře rozvedená biomatka: "Ále, prosím tě, Zuzi. Kdyby chtěla, tak už je dávno těhotná. Kdo chce, tak se mu to nakonec podaří."

Chvíli bojuji s pokušením do debaty zasáhnout, ale nakonec se tiše vyplížím na chodbu. Pro dokumenty si zajdu za chvíli. Protože před takovými patnácti lety bych na ženu kolem 40, bez dětí, poletující po výstavách, divadlech a  výletech, měla stejný názor. Buď děcka odkládala a teď čučí, nebo si raději užívá, než aby se o někoho starala. A ano, pokud nekmitá kolem dětí, mohla by nastudovat další cizí jazyk nebo chodit předčítat do hospicu noviny. To já, ve 40 už budu mít děti alespoň čtyři.

Dříve jsem se za to, že nemám děti styděla. Styděla jsem se za to, že jdu ráno do práce odpočatá a odpoledne vyrazím s kamarádkou na kafe. Že si zajdu ke kadeřnici, kdy chci a mám peníze na  tu novou sukni. Večer si mohu v klidu přečíst kus detektivky nebo s manželem probírat závažná filozofická témata. Teprve před několika týdny jsem si to začala naplno užívat. Protože tím, že se budu trápit, nic nezměním. Já si chodím do divadla, maminky uspávají doma své děti. A i když mi to divadlo, jógu, výlety závidí, pochybuji, že by se mnou měnily. Já s nimi ano...

Plakávala jsem večer ve vaně, aby mě manžel neslyšel, a nebyl smutný i za mě. Protože se sám dost trápí, že stále není tatínkem, jak si kdysi představoval. Nikomu jsem nevyprávěla o tom, jak je mi po všech hormonálních koktejlech špatně, bolí mě tělo i duše. Ani o tom, jak to bolí, když před 3D ultrazvukem, ze kterého měly být fotografie pro šťastné babičky, lékař zjistí, že dítě již nežije.

Už dlouho nikoho neposuzuji. Protože každý si s sebou nese svoji třináctou komnatu. Neseme si traumata z dětství, vzpomínky na velký zadek z doby dospívání, smůlu na chlapy, nízké sebevědomí, vzpomínky na exmanžela tyrana, smutek z bezdětnosti... A možná je škoda, že o tom nemluvíme. Pak bychom si nejen my, ale i naše (tedy, lépe napsáno vaše🙂 ) děti uvědomily, že nás v životě může potkat spousta trápení. Ale s pomocí víry a dobrých lidí se jim dá čelit. Když o lidech, kteří jsou nějakým způsobem jiní, s dětmi nemluvíme, ochuzujeme je o příběhy, které jim třeba někdy v budoucnu pomohou.

V období okolo 36. týdne těhotenství se provádí screening streptokoků skupiny B v porodních cestách. Při negativním výsledku je maminka oznčena za GBS negativní a žádná další opatření pro ni nejsou nutná.  Pokud stěry potvrdí přítomnost streptokoka, tak je maminka označena jako GBS pozitivní a při porodu jí budou aplikována antibiotika. Antibiotika se nepodávají kvůli mamince, ale kvůli miminku, které by se v porodních setách mohlo tímto patogenem nakazit.  GBS infekce u novorozence může probíhat jako velmi závažný septický stav doprovázený zánětem mozkových blan.

Antibiotika se aplikují nitrožilně při odtoku plodové vody nebo nástupu pravidelných kontrakcí.

Antibiotikem první volby je penicilin aplikován po 4 hodinách až  do porodu. Pokud je rodička na PNC alergická, tak je možno použít klindamycin po 8 hodinách.

Různé jsou názory n GBS proflaxi při plánovaném císařském řezu. Novorozenec neprochází porodními cestami a tudíž by se neměl ani nakazit. Dosud však neproběhla dostatečně velká studie, která by tuto tezi potvrdila. Takže záleží na zvyklostech daného pracoviště....