Jaro je v plném proudu. Ředkvičky, mrkve i cibule již máte jistě zasazeny. Pokud vám ještě zbývá na zahrádce nějaké místo, nechte se inspirovat následujícími tipy, co zasadit. Vybrala jsem pro vás zeleninu, jejíž pěstování je nenáročné a přitom výsledek stojí za to. Jak se říká, za málo peněz, hodně muziky!

Mangold

Mangold je středomořská listová zelenina. Je velice nenáročný na pěstování, jeho listy se zpracovávají stejně jako špenát, řapíky mohou nahradit chřest. Mangold netrpí na žádná onemocnění, ze škůdců ho napadají pouze mšice. Vyséváme v dubnu, listy sklízíme průběžně od května do října. Na rozdíl od špenátu většinou nevybíhá do květu a vytváří mnoho listů celou sezónu. Pokud na podzim mangold přihrnete hlínou, či přikryjete chvojím, příští jaro obrazí znovu.

Zkuste lasagne či pizzu s mangoldem. Mladé listy lze použít do salátů. U větších listů je třeba vyříznout tužší řapík. Ten se dá připravit v celku na páře nebo přidat nakrájený k dušené zelenině.

Salátová řepa

Další z řady „nezničitelné“ zeleniny. Velká semena vyséváme v dubnu či květnu a pak už jen čekáme na úrodu řep. Koncem léta již začínáme postupně sklízet malé bulvy, před zámrazem pak vytaháme všechny. Řepu využijeme na polévky, omáčky, do salátů. Můžeme ji péct, dusit, nakládat, zavařovat i odšťavňovat. Je velice bohatá na železo.

Miminko se na vás spokojeně usmívá v kočárku a vy prožíváte nejkrásnější období svého života. Jedinou vadou na kráse jsou těhotenská kila, kterých se stále nejde zbavit. A protože nechcete kvůli drastickým dietám ohrozit zdraví své i vašeho miminka, pohybujete se v začarovaném kruhu.

Jestliže se často trápíte otázkou, jak zhubnout efektivně a bez drastického hladovění, máme pro vás jasnou odpověď. Prvním krokem k úspěchu je správně nastartovat své trávení. A jak na to? Zkuste to třeba takto:

První krok: Pozor - špatná diéta je krok zpět!

Drastická či neodborně stanovená dieta společně s náhlou a radikální změnou vašeho jídelníčku vede jednoznačně k problémům s trávením a zažíváním. Může se jednat o plynatost, zácpu, průjem či nejrůznější bolesti břicha. Aby zažívání bylo v pořádku, je potřeba důsledně dbát na vyváženou stravu, která bude obsahovat správný podíl jednotlivých složek potravy, jež pokryjí energetickou potřebu daného jedince. Toto si běžně žádný člověk nestanoví sám „na koleni“, a proto je dobré se poradit s odborníkem, který s vámi probere správnou skladbu jídelníčku.

Druhý krok: Malé porce, velký hubnoucí efekt

Ideální je rozplánovat denní příjem jídla do co možná nejmenších porcí. Nezdravé přejídání vás vysílí jak fyzicky, tak psychicky. Abyste se cítila svěží a fit, je potřeba přemýšlet o tom, jaké množství potravy je pro vás ideální. Jak to poznat? Při konzumaci jídla se věnujte pouze této aktivitě. Nenechte se ničím vyrušovat. Zcela nevhodné je stravovat se u televize či počítače, jelikož je vaše pozornost rozptýlená a vy si neuvědomíte aktuální pocit sytosti.

Začala bych asi tím, že každé matce záleží na tom, aby pro své děťátko našla ty nejvhodnější pleny. Plen je na trhu opravdu velmi hodně k výběru, ale ne každá je vhodná pro jednotlivý zadeček děťátka. 

Jelikož můj synek má velmi citlivou pokožku a stále jsem ve fázi hledání, tak jsem využila šance zúčastnit se testování nových plenek od Huggies na trhu. Měla jsem velikou radost, když mi přišlo oznámení, že jsem byla vybrána a s velikým očekáváním jsem čekala na kurýrní službu, až mi balík dorazí domů.  Hned jsem Maxíkovi oznámila,že budeme mít nové plenky.

První dojem je vzhled pleny... Měkký na dotek, jemně aromatické oproti jiným plenám.

Nejvíce mě zaujalo a mile překvapilo zadní zpevnění, které je pružné a krásně obepíná tělíčko dítěte. Vysoké okraje, které bezpečně chrání, přitom neškrtí a nezanechává zarudlé stopy.

Plenka krásně sedí, nikde netlačí a další plus oproti do teď používaným značkám je,že nemusím použít žádný krém nebo pudr. Maxíkovo zadeček je v plenkách Huggies čistý a nezapařený. ÚŽASNÉ!!! 

Nesmím zapomenout podotknout, že i Maxík se intenzivně zapojil do testování svých nových plenek. Zjistil, že nejsou k jídlu! 

Také se občas přistihnete, jak stojíte před otevřenou lednicí a v hlavě jako puzzle skládáte možné varianty toho, co by se z jejího obsahu mohlo použít jako přijatelná večeře? Jenže k kečupu, sklenice kyselých okurek a jahodového jogurtu by nevykouzlila nic ani Magdalena Dobromila Rettigová. V nouzi pak objednáte pizzu nebo namažete chleba máslem. Jenže takovéto večeře lezou jednat do peněz a jednak zavání rodinnou vzpourou. Předejít těmto situacím je tak snadné…

Ani drobek nazmar

Udělejte si večer chvíli času, klidně se sklenkou vína v ruce, a sepište seznam jídel, která budete v týdnu vařit. Má to hned několik výhod: jednak se nestane, že budete neustále opakovat stejná jídla. Také lépe a efektivněji využijete nakoupené potraviny a ušetříte si práci s dalším vyvařováním. A v neposlední řadě výrazně ušetříte peníze. 

Jedno kuře, prosím

Až budete mít příště chuť na kuřecí řízky, nekupujte drahá prsa ale cenově přijatelnější kuře celé. Z jater vykouzlíte báječnou paštiku se smetanou nebo je podávejte s pikantní omáčkou a rýží. Stehna patří k nešťavnatějším částem kuřete a výborně se tak  hodí na soté, do rizota, na obalování i k rychlému zapečení. Křídla můžete použít do vývaru a pak z nich obrat maso do polévky.

Všechno,  co nám z kuřete zůstane, využijte na přípravu silného  vývaru. Když přidáte i kousek mrkve, celeru, petržele a cibuli, získáte další vděčné jídlo. Pokud jej rovna nepotřebujete, vyvařte vodu co nejvíce, aby vám zbylo minimum vývaru a ten pak vlijte do nádoby na led. Jakmile je vývar zmrzlý, kostky vyjměte a vložte do sáčku. Zásoby vývaru se budou v budoucnu hodit. A co s prsíčky? Ty se hodí úplně všude, ale nejlépe si rozumí s bramborovou kaší v podobě dozlatova osmaženého řízku.

    Víte, že v Bretani můžete zvýšit svou plodnost a najdete tu hněd několik elixírů mládí? Pojďme tedy v dnešním článku zjistit, kde je najít a jak je využít. A společně s tím získáme i zajímavé typy na výlety ve formě krátkého videa s bretonskou hudbou...

Kameny v Carnac a k čemu slouží? 

     Kde jinde byste mohli najít větší seskupení megalitických památek, než právě v Bretani? Pravděpodobně k náboženským obřadům, možná i proto, že jsou v Bretani, v zemi plné tajemství, mystiky a legend se o nich vypráví spousta nejrůznějších příběhů. 

    Ženy jsou dodnes přesvědčeny, že kameny mohou zvýšit plodnost a tak se posadí na kámen, nebo se po něm jen tak skouznou a vstřebají jeho magickou moc. Nejefektivnější však je vykasat si sukni, aby energie měla volný průběh. Na jejich kouzlu něco musí být, protože každá žena, byť podle lékařů neplodná, poté do půl roku otěhotní. Náhoda?!

    Podle nejnovějších poznatků, postavili stavitelé menhiry tak, aby s jejich pomocí studovali pohyb měsíce a dalších nebeských těles a určovali tak čas. Tato teorie vypadá celkem věrohodně, v každém případě asi nebudeme nikdy  schopni s jistotou říci, co ty tajemné kameny vlastně znamenají. 

Údolí bez návratu

Nevím jak Vám, ale mně se nekdy zdá,

že mít svůj > jiný názor než jiná matka je až trestné.

Je to smutné, že v této vyspělé době, kde má každý člověk právo na vlastní názor, je zároveň tak odsuzován.

Jsem horší matka, když dítě očkuji/neočkuji ?

Jsem horší matka když dám dítěti kotníčkvou obuv/barefoot?

Jsem horší matka, když dávám dítě spát pozdě/brzo?

Zaskočila mě nepřipravenou,jako vždycky,ale tentokrát mi asi něco došlo, konečně?

Že mám epilepsii,jsem zjistila v roce 2008, bylo mi 23 let,studovala jsem vysokou a byla úplně normální, až do toho dne,kdy začal nový semestr. Seděla jsem ve třídě a blikala tam zářivka, to je poslední, co si pamatuju před záchvatem. Pak už jsem jen ležela na zemi a někdo mluvil o Hance a ať jsem v klidu a že už jdou. Nechápala jsem. Bolela mě hlava,ale bylo mi krásně,tak dětsky roztomile šťastně. A pak přišli, saniťáci. Řekli mi, co se stalo. Odvezli, vyšetřili,odkázali na epi poradnu. Tam jsem dostala léky a zjistili jsme,že jsem měla epi už jako dítě. Ve formě absencí. Tenkrát nikoho nenapadlo,že by to mohla být nějaká nemoc. 

Brala jsem léky, dodržovala režim a měla strach. Pak přišla znovu, tentokrát večer. Tehdejší přítel seděl vedle gauče a já cítila,jak ho strašně miluju a jsem zase strašlivě šťastná. Než mi řekl, že jsem měla záchvat.

Další navýšení léků a další záchvat. Vběhla jsem pod auto na přechodu. Probrala jsem se na křižovatce má zemi a zase strašně šťastná,než přijela sanitka a mě došlo, proč se valím na zemi.

Další navýšení léků a poslední záchvat v práci,spadla jsem do skříně na šanony. Hned mi řekli, co se stalo a odvezli mě domů. Cítila jsem se tak trapně!

No a tak jak šel čas,tak jsem začala řešit děti. S přítelem jsme spolu byli asi 3 měsíce,když jsem mu oznámila,že začnu dělat kroky proto,abych v budoucnu mohla mít zdravé děti. Dařilo se mi moc dobře, jeden lék jsme odstranili úplně a druhý snížili na polovinu. Otěhotněla jsem bez problémů a porodila také v pohodě. Bez záchvatu. A za 5 měsíců na novo, druhé těhotenství i porod opět bez problémů. Dnes mám dvě zdravé děti a do minulého týdne jsem neměla záchvat. Bylo to 6 let od posledního.

Hody, hody, doprovody, dejte vejce malovaný… Asi nejčastěji odříkávaná velikonoční koleda doprovázející chlapce/děti, kteří drží pomlázku a těší se na vykoledované vajíčko, sladkost, drobný peníz, ti dříve narození na panáka. Ne všude jsou však Velikonoce stejné. Víte, jak to chodí ve světě?

Austrálie

Není lepší místo kde začít, než u protinožců. Austrálie je země mnoha národností a tak vypadají i velikonoční svátky. Nezřídka se stává, že v jednom domě dodržují jiné zvyklosti než sousedé. Přesto je možné najít několik styčných bodů. Jedná se o nejdůležitější svátky v zemi. Tomu pak odpovídá okázalost výzdoby a to, že regály v obchodech se doslova prohýbají pod velikonočním zbožím (dekorace, barevná vajíčka, zajíčci). Australané tyto svátky vnímají jako prázdniny – mají volno stejně jako my, na Velký pátek i Velikonoční pondělí. Celé rodiny se v tomto období scházejí a společně navštěvují mše. Také se peče tradiční pečivo – podobně jako u nás mazance. To má podobu kříže a nazývá se hot cross buns. Z Austrálie se přesuneme trochu severněji, konkrétně na Filipíny.

Filipíny

Jako bývalá španělská kolonie (ještě později americká) jsou téměř výhradně křesťanské. Z toho vychází i velmi nábožensky pojaté oslavy na Velký pátek.

V ulicích hlavního města Manily se v tento den objevují průvody, které napodobují poslední cestu Ježíše Krista. Účastníci nesou na svých ramenou kříže, nechávají se bičovat (případně se bičují sami) a na konci této cesty dochází k ukřižování, a to zcela reálnému. Filipínci si tak připomínají utrpení Ježíše a vykupují své minulé hříchy. V kontextu této zvyklosti se najednou naše šupání pomlázkou už nezdá tak barbarské.

Policie bije na poplach. V Česku se prý rozšířila nebezpečná hra Modrá Velryba, která se šíří po sociálních sítích a přišla z Ruska, kde pod jejím vlivem spáchalo 150 dětí sebevraždu. Máme se čeho bát?

Podle původních zpráv děti vysílají po Instagramu, nebo Facebooku zprávu o tom, že se chtějí do hry zapojit. Na základě toho se jim prý ozve „kurátor“, který jim pošle seznam 50 úkolů, na každý den jeden. Mezi úkoly jsou třeba takové záležitosti, jako chození na střechu, poslouchání depresivní hudby, řezání se do ruky, nebo vstávání každý den kolem půl páté (čas 4:28 je dalším z kódů pro zasvěcené). Vše má vyvrcholit tím, že bude dítěti oznámen datum a čas, kdy má jít na střechu vysoké budovy a vzít si život…

Název hry pochází od zvířete, které v sebevražedné misi migruje na pobřeží, odkud se již nedostane a zde umírá. Hra má původ v Rusku, což je jeden z základních faktů důležitých pro pochopení celého problému. Rusko je totiž značně problematická země, alkoholismus, špatné sociální podmínky si vybírají svou daň, bohužel velmi často i na dětech. A právě pro to je v tomto státě opravdu vysoká míra sebevražednosti dětí. Pro srovnání, zatímco u nás páchá sebevraždu půl dítěte na 100 000 obyvatel, v sibiřské části Ruska je to ale až 20 dětí na 100 000 obyvatel, tedy čtyřicetkrát více než u nás!

V takových podmínkách v Rusku na ruské sociální síti Vkontakt vzniklo několik skupin, které měly Modrou velrybu v názvu a kde děti sdíleli příšerný obsah, který se právě sebevražd týkal. A zde se také hra Modrá velryba začala původně hrát. Její úkoly byly nejdříve neškodné, správci skupin ale postupně přitvrdili. Je faktem, že je zdokumentovaných hned několik sebevražd dětí kolem patnácti let (šlo o dívky), které byly s danými internetovými skupinami spojené, posléze se ale ukázalo, že dívky přišly do skupin už rozhodnuté k sebevraždě a spíše zde zjišťovaly informace, jak ji „úspěšně“ dokonat, což se jim také podařilo.

Policie České republiky vydala nedávno varování s tím, že se tato hra rozšířila i u nás a že by si rodiče měli dát pozor na zvláštní chování svých dětí, ke kterému patří také sebepoškozování. Proti tomu se nedá nic namítat, je určitě dobré s dětmi o nebezpečích mluvit.

Varování Policie a to, že zprávu přebralo mnoho médií ale mělo zatím jeden velký efekt. A to sice značnou publicitu této hry. Pokud se podíváte třeba na Instagram, vepíšete heslo „curatorfindme“, zjistíte, že se zde nachází obrovské množství dětí, které se chtějí do hry zapojit a to asi není dobrá zpráva, i když většina dětí tak činí z nudy, nebo z touhy po něčem zakázaném. Kolik z nich asi čelí skutečným problémům, takže uvažují třeba i sebevraždě?

Miluji sladké snídaně. Nejraději dělám lívance, akorát ne vždy se mi chce přes půl hodiny čekat, než mi nakyne těsto 🙂 Lepší variantou jsou občas vafle, u kterých nemusím moc dávat pozor, aby se mi na pánvi nerozteklo těsto, případně abych je správně otočila a nezmuchlala (ano, i to se mi stalo). Vafle jednoduše zavřu ve vaflovači a čekám, až se udělají 😀 

Objevila jsem tento zdravý recept a musím říct, že je skutečně moc chutný. Mým měřítkem již nějakou dobu nejsou mé preference, nýbrž reakce obou dětí. A naštěstí tyto měly úspěch!

Ingredience

• 1½ střední batáty (cca 380g, nakrájená a předvařená)
• 1 hrnek ovesných vloček
• 1 PL kypřícího prášku do pečiva
• 1 ČL skořice
• 2 PL třtinového cukru
• 1 vajíčko
• ¾ hrnku mandlového mléka
• 1 PL kokosového oleje
• 1 PL vanilkového extraktu

Ozdoba:

• ¼ hrnku borůvek
• 1 PL arašídového nebo mandlového másla
• 1 ČL javorového sirupu nebo medu

    ..řekli mi bretonci, když jsem tu začala žít. Zatvářila jsem se nechápavě a zklamaně. K tomu jsem pročítala na internetu, že tu stále prší, v létě je moře studené a člověk se neopálí. V dnešním článku vyvrátíme tyto mýty a dozvíme se pravdu. Pravdu o zdejším počasí a o tomto bretonského výroku, kterou jsem pochopila až potom, co jsem tu zažila všechna roční období.

  Bretaň je zkrátka plná magie a tajemství - od obyvatel, jídla, nápojů a bohužel či bohudík až po počasí a klima. Ano, déšť je tu velmi důležitý, ale pokud se všude dočítáte, že v Bretani stále prší a že se tu neopálíte, budu se muset Bretaně v dnešním článku zastat. 

   2 důvody, proč je tu krásně, protože tu ,,často" prší: 

Důvod první: Nemáte rádi velká a ustavičná vedra? Nemáte rádi zimu? Ani když je počasí stále na jedno brdo? Pak jste na správném místě! Bretaň je zkrátka zlatý střed, ideální pro toho, kdo nemá rád zimy, ani velká vedra a překvapivě! - ani ustavičné deště. V zimě je vyjímečně nejnižší teplota  -5 v noci, ve dne 10 stupňů a více. V létě obvyklá teplota 20-35 a jen pár dní, kdy je 40 stupňů na slunci.

    Další důvod je více podstatný. Bretaň je ekonomicky nejlepší region ve Francii. Napadlo by vás proč? Díky zdejšímu klimatu se tu daří nejen velké řadě rostlinám a palmám (díky kterým je Bretaň tak nádherná a barevná), ale hlavně zelenině! Věděli jste, že v Bretani se pěstuje a následně zpracovává nejvíce zeleniny z celé Francie a má nejlepší zeleninu na světě?

    Díky zemědělské a rybářské sezóně od zimy do jara a turistické sezóně od léta do podzimu tu není o práci nouze. Proč je tak častý jev vidět opuštěné domy a zavřené okenice v jižní Francii? Jejich majitelé odešli za prací do Bretaně...

„První pocit, když jsem uviděla biologickou matku našeho miminka, byl strach. Strach, že si přišla pro naše dítě! Já nevěděla, proč k tomu soudu přišla, jen jsem věděla, že do té doby nepodepsala souhlas s adopcí.“

Za dnešní příběh děkuji adoptivní mamince, která si svého dlouho očekávaného syna přivezla jako desetidenní miminko přímo z nemocnice. Dnes je totiž možné přijmout do rodiny miminko ihned do porodu – jedná se o tzv. přímou adopci. Biologičtí rodiče totiž dávají souhlas s osvojením konkrétními vybranými žadateli. Jaká úskalí a výhody to přináší, Vám myslím velmi hezky přiblíží následující příběh…

Náš příběh začal celkem klasicky, a to velkou touhou po dítěti. Podání žádosti o adopci předcházelo několik marných let snažení o početí vlastního dítě včetně různých metod asistované reprodukce. Bohužel vše bez úspěchu. Jen možná trochu naopak než to bývá u jiných párů. Adopci jsem se nejdříve bránila já, manžel jí byl nakloněn hned od začátku.

Strach z adopce jsem neměla, na rozšiřování vlastních genů mi nikdy nijak moc nezáleželo. Co pro mě ale bylo velmi těžké a s čím jsem se musela nejdříve smířit, byla velká touha prožít si těhotenství, opravdu jsem po tom bytostně toužila. Časem jsem z tohoto požadavku tak nějak musela ustoupit.

Kouzelný telefon

Podání žádosti, přípravka a posuzování u nás probíhali hladce. Musím říct, že nám to dalo opravdu hodně, rozhodně to neberu jako vyhozený čas. Je škoda, že část příprav se nekoná až po předání dítěte. Protože mnoho informací, které se tam člověk dozví, je potřeba až mnohem později, kdy už si je dávno nepamatuje. Také je mnoho témat, která se člověku otevírají a chápe je, právě až ve chvíli kdy už je rodičem.

Osobně jsem nikdy nebyla až tak velkým fanouškem Velikonoc. Ono to bití tou pomlázkou mi nikdy nepřišlo až tak strašně vtipný, nevím, možná to bude tím, že jsem holka a ani žádný mazání medu kolem huby v podobě slibů neuschnutí a krásy mě nepřesvědčily, že je to vlastně absolutně boží zvyk. Je možný, že jsem cynikem po mámě, která nakupovala tu nejsušší pomlázku mýmu malýmu bráchovi. "Ta se rychle zlomí a hlavně to s ní nebojí." Dělila se o zkušenosti moje máma s mým šestiletým já zatímco předávala šťastnýmu chlapečkovi ubohou, vopelichanou, rozpadající se soušku s pár krepákama na konci. To trvalo jen rok nebo dva, pak se táta s bráchou naučili plíst svoje vlastní.

Zhubnout se dá i jinak, než hladověním

Ano, český Velikonoce jsou fakt uhozený a ty moravský jakbysmet. Můj devadesátiletej děda pocházející z Těšínska nelenil a na každý Velikonoční pondělí vstal za kuropění, aby hrníčkem studený vody polil babičku a absolutně mu nevadilo, že mu ta cesta z koupelny do ložnice díky jeho šouru a plicím fungujícím na třetinu trvala klidně čtvrt hodiny. Ten jeho potměšilej úsměv, když pak vyprávěl jak babička vždycky ječela, stál opravdu za to.

No a vhoďte do tohohle šílenství Amíka a stačí jedny český Velikonoce a Amík má vzpomínku na celej život. To jsem ho takhle dva měsíce a něco po našem nezapomenutelným seznámení pozvala na hory. Na hory, kam jsem jela s rodičema, jejich kamarádama a plán zněl jasně, nebudeme muset platit za ubytování.  Amík přijel den před Velikonočním pondělí, můj otec a jeho kamarádi se slezli a začali při notným posilováním slivovicí plíst pomlázky. Přizvali naprosto nechápajícího Amíka a začali mu vysvětlovat, proč pletou ty větve dohromady. Po čtvrtý slivovici už bylo stejně jedno, že Amík nemluví česky. Někdy kolem půlnoci chudák utekl. To ještě netušil, co se bude dít ráno. Ano, koledování, honění dospělejch ženskejch po baráku, včetně jeho nový přítelkyně. Zážitek naprosto neopakovetelnej a námět mnoha veselejch historek tady za oceánem.

Ani se chudákovi Amíkovi nedivím, že nechápal. Ono to srovnání je dost brutální tady v New Yorku se Velikonoce tolik neslaví. Velikonoční pondělí je normální pracovní den a pokud chodí lidé do kostelů, tak chodí v neděli. Obchody jsou trochu nazdobený, ale ve srovnání s Halloweenem nebo Vánocema je to pěkný prd. Žádný bandy koledníků nikde neuvidíte, ono se tady nekoleduje. Pokud vím, tak u kostelů pořádají hledání vajíček a to je tak všechno.

Takže Veselý Velikonoce! Já se pomlázky nebojím a myslím, že mini chlapíkovi taky nechybí a až jednou budem na Velikonoce v Praze, tak mu možná koupím jednu sušenou pomlázku.

https://www.facebook.com/Mamazavodou/

Aktualizace: recenze našich uživatelek si můžete přečíst v tomto fóru.

---

Třídění prádla na hromádky, hledání ztracených ponožek, manželovo spodní prádlo, bodýčko... Ach, je to i vaše denno-denní realita, že? A nejhorší na tom všem je fakt, že se tento kolotoč 'praní, sušení a žehlení', neustále opakuje a vy už máte pocit, že je to nekonečný proces.

Naštěstí to tak nemusí být. Henkel vám přináší pomocníky značky K2r, kteří vám při praní pomohou a ušetří vám z každého "pracího" dne mnoho času. Vítáme vás při nové výzvě zkušeností a představujeme vám výrobky, které budete moci následující týdny testovat.

Co testujeme:

• Colour Catcher (ubrousky proti zabarvení) - chrání vaše oblečení a šetří čas a peníze díky tomu, že umožňují prát bez třídění. Jejich použití je velmi jednoduché: ubrousek/ubrousky vložíte do pračky, ve které máte oblečení všech barev. Počet ubrousku záleží od sytosti a kombinace barev. Fungují jako magnet na uvolněnou barvu během pracího cyklu. K dispozici je varianta s 10 a 20 kusy. Jsou vyrobeny z čistě přírodních materiálů, recyklovatelné a biologicky odbouratelné.

Znáte to všechny. Jste celý den v jednom kole a když po tom kolotoči hraní, praní, vaření a uklízení všechno v domě úspěšně uspíte, ráda byste si odpočinuly. Jenže u čeho? U tisícího dílu Ordinace, když už si ani nepamatujete, kdo s kým ano a kdo s kým ne?

V tom případě zaberou osvědčené české filmy, jak se svěřují koníkovky na fóru: "Mám hrozně ráda starší české komedie s Menšíkem, Sovákem, ti nezklamou nikdy," podotkla uživatelka elastiq. Doplňuje ji uživatelka karotky: "Zaručeně mě rozesmějí filmy Duše jako kaviár, Báječná léta pod psa, Homolkovi, Drahé tety a já."

Pokud ale nechcete zůstávat v minulém století a raději se přesunete do současnosti, přinášíme vám několik tipů na komedie, u kterých si vyčistíte hlavu a skousne je i manžel. 

1) Špion (Spy) 

Komedie, co by se správně měla jmenovat Špionka, protože vypráví o zakřiknuté analytičce CIA s pár kily navíc v podání Melissy McCarthy (Sookie z Gilmorek), která se dostane konečně do akce. A stojí to za to! K tomu přihoďte pro potěchu dámského oka britského krasavce Juda Lawa nebo amerického drsňáka Jasona Stathama (toho určitě bude znát váš manžel z nějakých akčňáků).

via GIPHY

Stála jsem u okna a přes závěsy pozorovala oblohu. Bylo šero a začínalo sněžit. V dubnu. Normálně by mě to trápilo, ale moje myšlenky lítaly úplně někde jinde. Upoutalo mě hýření na zemi. Pořád přijížděla nová auta, ze kterých vystupovaly známé tváře. Srdce mi bušilo jak o závod a na chvilku se mi zamotala hlava. Chytla jsem se za břicho a snažila se zhluboka dýchat.

"Jsi v pořádku?" Ozvalo se mi za zády a já nepatrně přikývla. Lucie, seber se! Okřikla jsem sama sebe, narovnala se a nasadila úsměv. Velmi těžce jsem snášela všechnu tu pozornost, já, největší trémistka ze všech. Taky jsem si plně uvědomovala důležitost situace a tíhu odpovědnosti, že je to na celý život. 

"Co když cestou zakopnu?" Špitla jsem směrem k Romči (mojí družičce). 

"A proč bys zakopávala?" Zasmála se.

Vyhrnula jsem šaty nad kotníky a demonstrovala, jak jsou mi velké boty, že se mi v nich hýbe noha. V tom jsem za dvěřmi uslyšela hrát hudbu.

Knedlík v krku mi narostl na velikost bochníku, ale moje srdce narostlo s ním. Cítila jsem neviditelné lano, které se začalo utahovat směrem ven, z místnosti. Netrpělivě jsem si stoupla ke dvěřím a čekala, když do pokoje vešel můj kmotr, aby mě odvedl k oltáři. Nastavil paži jako pravý gentleman a povzbudivě se na mě usmál. Oba jsme čekali na počáteční tóny Hallelujah. 

Jaro je bezesporu nejkrásnější část roku. Ne však pro ty, kteří vědí, že je čeká období plné nepříjemných alergických projevů. Zkuste letos vyhrát proti alergii novým způsobem  a vychutnejte si jarní sluníčko naplno s celou rodinou.

Když vám pyl nedá dýchat

Za posledních 30 let vzrostl počet alergických onemocnění až čtyřnásobně. Vědci předpokládají, že pokud tento trend bude pokračovat podobným tempem, za 100 let bude různými druhy alergií trpět asi polovina Evropanů. Pylová sezóna u nás trvá téměř deset měsíců a nepříznivý vliv na alergii mají nejen pyly stromů ale i mnohých trav.

Probiotika - náš málo známý spojenec

O probioticích se i mezi širokou veřejností v současnosti velmi často diskutuje - mnohým z nás však jejich skutečný význam a vzácné schopnosti zůstávají málo známé. Spojujeme si je zejména s užíváním antibiotik, když nám je jako doplněk doporučí lékař nebo lékárník. Jejich skutečná hodnota, účinek i význam pro lidské zdraví jsou však mnohem vyšší, než bychom předpokládali.

Lactobacillus Bulgaricus - probiotická bakterie přímo ze srdce přírody

Každej rok tak kolem března mi začne při pohledu na kalendář běhat studenej mráz po zádech neb se blíží Amíkovi narozeniny.

Amík bral odjakživa svoje narozeniny smrtelně vážně. Byl to pro něj ten nejdůležitější den v roce, beze srandy. Pamatuju si měsíc a půl po seznámení jsem Amíka na jeho narozeniny odtáhla na večeři a pak mu řekla, že podle českýho zvyku za mě může zaplatit. Málem ho chudáka kleplo, zvlášť kvůli tomu, že měl slíbenou večeři a pití od kamarádů. Velice rád na tenhle večer vzpomíná a ještě raději na náš českej zvyk za odměnu narozenin zvát jiný lidi na pití a večeře.

Před třema a něco lety se mi skoro podařil ten nejlepší dárek. Mini chlapík se měl narodit dva dny před Amíkovejma narozeninama a já bláhová žila skoro 8 měsíců v naději, že budu mít na furt vyřešenej problém s dárkem. Tak krásně jsem si to malovala, že budu rok co rok vázat mini chlapíkovi mašli kolem krku a jako dárek nejvzácnější ho předávat jeho milujícímu otci. Bohužel mini chlapík se rozhodl jinak a raději se narodil o měsíc dřív. Je to jasný, narozeninový šílenství mají oba dva v genech.

Letos se stal zázrak, Amík nešílel, normálně nešílel ze svejch narozenin. Šílel mini chlapík, kterej se rozhodl, že pro velikej úspěch si svoje třetí narozeniny zopakuje o měsíc později. Kdykoliv jsme jenom nadhodili možnost, že narozeniny bude mít jeho dáda, mini chlapík začal srdceryvně protestovat: "Dassi sad, dassi haptoo." Ano, dokonce si i vytvořil svoje vlastní slovo pro narozeniny. "Haptoo," zkratka z "happy birthday to you." Amík vesele rezignoval a smířil se s pošťuchováním mini chlapíka: "Narozeniny budou moje, jenom moje." "No, no Dassi haptoo. Mama, Dassi haptoo." Křičel mini chlapík dožadujíc se rozsouzení celýho sporu nejvyšší instancí matky.

Den před Amíkovejma narozeninama jsme dokonce scháněli mini chlapíkovi i dárky a s mámou jsem se přistihly jak nerozhodně dumáme v hračkářství nad několika možnostma. "Hele, vždyť to ani nejsou jeho pravý narozeniny. Co tu šílíme." Rozsekla to se smíchem máma v ruce dva dary.

Můj sen se stal skutečností a my jsme slavili Amíkovi a mini chlapíkovi narozeniny najednou. Tchýně upekla dva dorty a mini chlapík si vzal ten větší. Pokud to takhle půjde i příště, mám Amíkovi narozeniny z krku, těch pár angličáků nebo lego vymyslím vždycky. A Amík? Ten se dobrovolně vzdal svejch narozenin. Tomuhle se, pánové, říká láska!

    Jmenuji se Tea a žiji na ,,Konci světa" a v tomto magickém kraji žiji skoro rok. Ne, vážně nepřeháním... 

    Nečekejte však Středočeský kraj ani Jihomoravský kraj. Tento týden se vydáme mnohem dál. Tak tedy, nebojte se, sbalte si svůj uzlíček, jako ten Honza v pohádce a hurá do světa! (respektive až na jeho konec).

    Hodily jste všední starosti za hlavu a rozhodly se vyrazit? Výborně!

Nacházíme se na poloostrově Bretaň., která je jedním z 18 regionům (zjednodušeně krajem) Francie. V tomto článku vás s ním seznámím, stejně jako s jeho obyvateli i užitečnémi informacemi.

Bretaň není Francie

    Nečekejte zde Francii, tak jak ji znáte. Není to ta sladká Francie v podobě Eiffelovky, šneků a obrovského množství vinic. Jakmile opustíte okolní regiony, jakým je Normandie otvírá se vám rázem nový, samostatný svět. Dálnice přestávají být placené včetně nižší omezené rychlosti. Značky mají nejen jiný vzhled, ale jsou psány i dvou jazycích: francouzsky a bretonsky. Proto buďte opatrní, je snadné se tu ztratit. 

Kromě problémů v začátcích bylo moje těhotenství celkem bezproblémové.

Termín jsme měli 25.5.2016. Můj doktor pořád říkal, že prcek je tam zamčený na 10zapadů, CS0 a že porodím nejdřív v červnu. Pak přišel zlom a 4.5. mi na kontrole zapsal CS10 a řekl mi, že do večera nejspíš porodím. Dost mě to vyděsilo, taková změna během týdne. Sice jsme si přáli mít prcka co nejdříve u sebe, spaní už bylo nepohodlné…Tobiášek už donošený, tak jsem se s tím psychicky srovnala a připravila se na porod. Nikdy jsem se porodu nebála, věděla jsem, že to by bylo spíše na škodu. Zvládlo to přece už mnoho žen přede mnou a v psychické pohodě to půjde jistě líp. A až se to bude dít, už nebudu myslet na strach…proste už to bude v běhu.  Nic se zatím nedělo. Když jsem o týden později 11.5. opět přišla na kontrolu, sestřička i doktor překvapeně koukali. Opět mě po vyšetření poslali domů, že do pár hodin porodím. Tak jsem doma ještě uklízela, myla okna a ono nic. Ani v pátek 13.se nic nestalo, o čemž jsme celé těhotenství vtipkovali. O víkendu mi odešla hlenová zátka.

Trvalo až do pondělí 16.5. než jsem začala něco pociťovat. Cely den mi bylo blbě, nevolnosti jako ty, co jsem prožívala až do 5.mesice.Odpoledne jsme si měli vyzvednou u známých monitor dechu, ale já zůstala doma. Bylo mi divně a  začínali mě bolet záda. Postupem večera se bolesti stupňovaly a já zkoušela najít nějakou pravidelnost. Pořád jsem si ale říkala, že mě bolí jen záda.. ne podbřišek.. tak to přece ještě nemůže být ono. Bolesti byly stále silnější, ale nijak pravidelné…tak jsme si večer pustili seriál – The 100, ale nemohla jsem se soustředit, zkoušela jsem skákat na míči a zhluboka dýchat. Kolem 11h večer jsme šli spát, ale nemohla jsem usnout, pořád se nám nedařilo změřit interval mezi bolestmi zad a ani určit pravidelnost. Šla jsem si dát teplou sprchu, trochu pomohla…ale spát jsem nemohla, to jsem asi ještě 2x zopakovala. Kolem 1h ráno 17.5. už přítel navrhuje, že se pojedeme zeptat do porodnice a po dlouhém přemlouvání souhlasím a 1:20 jedeme. V porodnici jsme asi za 5min. Zvoníme a porodní asistence sdělujeme, že nerodíme, že se jedeme jen ukázat. Asistentka je v pohodě, prý se to stává často a když bude vše ok, pošle nás zase domů. Po kontrole, ale zjišťuje, že už jsem na cca 5cm otevřená a diví se, že jsme přijeli až teď. Následovaly nekonečné dotazníky, kontrola srdečních ozev, podání klystýru a o pul 3 konečně zavolali přítele, který čekal  na chodbě a vzali nás na porodní sál. Řekli mi, že pokud se nic nebude dít, za hodinu mi přijdou píchnout plodovou vodu. Nic se nedělo, celkem jsme se nudili, přítel koukal na záznam z právě probíhajícího mistrovství v hokeji a já psala zprávy, že rodím…ale všichni, kteří tvrdili, že ve dne v noci čekají na info samozřejmě spali. Ve 3:45 mi přišli píchnout vodu, nijak to nebolelo, spíš to byl divný pocit, jako bych se počůrala. Stále se mě ptali jestli mám bolesti a chci něco na bolest. Já jsem říkala, že zatím to moc nebolí, čekala jsem opravdu horší bolest. Když mi ale řekli teď nebo nikdy, souhlasila jsem s kapačkou na zmírnění bolesti, která ale na následné bolesti asi vliv neměla, bolelo to hrozně, jen se mi motala hlava. Říkala jsem, že chci epidurál, až to bude možné, ale že to zatím zvládám. Na porodním sále jsme byli sami, jen občas přišla PA a nutila mě chodit, jít do sprchy nebo skákat na míči opřená o přítele…nic mi nevyhovovalo, točila se mi hlava, chtěla jsem raději ležet…dle rady s nohama od sebe. Přítel měl za úkol připomínat mi, že nohy nesmím mít u sebe a že mám pravidelně dýchat, ale když přišla bolest, tělo si dělalo, co chtělo. Živě si pamatuju, jak jsem šla do sprchy a tekla ze mě krev a přítel to s hrůzou v očích utíral papírovými ručníky…asi mu to nedělalo dobře a věděl, že ani já pohled na krev příliš nezvládám.Netuším kolik mohlo být, myslím kolem 5h ráno a to byly bolesti už opravdu strašné, chtělo se mi brečet, ani nevím, co se kolem mě dělo, byla jsem úplně mimo a myslela jen na bolest. Zavolali doktorku, že už brzy bude miminko na světě. Dali mi nohy nahoru a začala jsem tlačit. Přišlo mi, že tlačím a nic se neděje. PA mě povzbuzovala, že jsem šikovná a že už vidí hlavičku. Já jsem se s ní hádala, že nejsem šikovná, vůbec to nezvládám a miminko určitě ještě vidět není, tak po mě chtěla, ať si sáhnu mezi nohy, že ucítím hlavičku, ale to jsem prostě nějak nemohla. Najednou si začali šeptat, že miminko se nějak zaseklo a já si říkala, jestli je třeba císař, tak už to řekněte, hlavně ať už to mám za sebou. PA to ale asi nechtěla vzdát a pořád povzbuzovala, že na další zatlačení už se to povede. Pořád jsem jim opakovala, že to nezvládnu a kde je sakra ten epidural. To už se porodní asistentka smála, jestli se i doma takhle s přítelem hádám a že na epidurál je už opravdu pozdě, že se dítě každou chvíli narodí. Přítel vypadal strašně, v jeho očích se doslova odrážela moje bolest a ten pocit, že neví, co přesně se s naším miminkem děje a nemůže to nijak ovlivnit. Doktorka se zeptala, jestli mě můžou trochu nastřihnout, bez váhání jsem souhlasila. Nástřih jsem necítila, jenom dole polevil tlak a na další zatlačení byl náš Tobiášek přesně v 6:03 opravdu venku. Hned ho dali ke mě, byl celý fialový a brečel…v té chvíli mi to nedošlo, až v porodní zprávě o týden později jsem se dozvěděla, že měl pupeční šňůru kolem krku. Hrozně brečel a já si pamatuju, že jsem ho z posledních sil houpala, abych ho utišila a PA mě pořád opakovala, ať ho nechám brečet, že ho houpat nemusím, že naopak on si musí zakřičet. Přítel nechtěl přestřihnout pupečník, takže to udělala doktorka a přítel potom šel s malým a sestřičkou na zvážení a měření malého. Tobíka otřeli a dostal roztomilou fialovou čepičku(tatínek byl u porodu načesaný a ve svém novém fialovém tričku, jako model…a PA se velmi líbil, takže řekli, že i malý musí dostat nejlepší a hlavně fialovou čepičku). Na porod placenty si skoro nepamatuji, šla ven hladce a rychle, jen to sešívání trvalo snad hodinu. Ale to už jsem měla malého u sebe a najednou jsem si říkala, že to vůbec nebylo tak zlé (vlastně to trvalo 3h,to nejhorší asi 1h) v porovnání s takovou odměnou. Akorát jsem byla hrozně vysílená a chtěla, ať malého radši odnesou, že už ho dal neunesu (taky jsem chtěla, aby ho pořádně zkontrolovali, když byl tak fialový) a aby mi nespadl, PA ale trvala na tom, že ho musím držet, až jsem opravdu důrazně musela říct, že ho zbožňuju a moc bych ho chovat chtěla, ale prostě nemůžu.

Stejně nikdy nezapomenu na ty chvíle, kdy jsme byli poprvé všichni tři spolu jako rodina.Měla jsem nízký tlak a když jsem měla po svých dojít na oddělení šestinedělí málem jsem sebou sekla…pak jsem ležela celý den úplně vyčerpaná, ale šťastná! A přítel se mě už při cestě ze sálu ptal „Tak kdypak si sem půjdeme pro druhé?“ Trochu mě tím zaskočil, ale proč vlastně ne. Všechno špatné bylo dávno zapomenuto a už se těšíme na to druhé .

Od tom, co dalšího jsme následně prožívali v porodnici ..mimo jiné s novorozeneckou žloutenkou, se brzy chystám napsat další článek. S 11ti měsíčním Tobíkem jsem toto postupně psala celý den. Když bude čas, doplním i foto.

Díky za přečtení!

Od 6 měsíců věku

Zavádíme ovoce, nejlépe podušené jablko v pář e(nesladit), dále banán, meruňky, broskve, hrušky, švestky. Ekvivalentem jsou opět hotové ovocné přesnídávky. Pokud musíme něco dosladit, tak Glukopurem. Lépe ale dítě příliš nezvykat na sladké. Ke konci měsíce můžeme už podat i syrovou rozmixovanou mrkev nebo šťávu z mrkve. Možno zařadit do zeleniny nejprve vývar, poté celé rozmixované maso 3-5 x týdně, na začátku nejvhodnější bílé maso (drůbeží, králičí), později i hovězí, telecí, ryby. Rovněž lze použít různé kombinované masozeleninové hotové příkrmy. 1x týdně přidat místo masa vařený žloutek.

Od 8 měsíců

Lze podávat již živé jogurty, nejlépe bílé bez aromat, ne nízkotučné a light! Do jogurtu můžeme přidat ovoce. Rovněž lze Aktimel. Zavádíme postupně hrubší mixování stravy, můžeme využít kromě mouky a krupičky i další zavářky do polévek - jáhly, pohanka, vločky, rýže, těstoviny.

Od 9 měsíců

Dáváme stravu s kousky, možné dávat již do ruky kus tvrdšího rohlíku, neslané křupky, dětské piškoty, dětské sušenky.

Vstávej semínko holala ....Naše tělo vyčerpané po zimě prahne po doplnění vitamínů a minerálů. Příroda ukryla do rostlin neuvěřitelné množství síly, která dřímá v malých semínkách, z nichž se postupně rodí nový život.

Právě na jaře, kdy dochází v přírodě ke stoupání energie, je ideální do stravy zařadit naklíčená semínka.  Do každého z nich příroda ukryla neuvěřitelné množství síly, kterou můžeme využít ve svůj prospěch.

Je neuvěřitelné, jak se během pár hodin po aktivování  v semínku probudí život a klíček se začne drát na svět. Doslova raketovou rychlostí se v semínku začne zvyšovat množství výživných látek.

Pojďte klíčit! A proč?

• Klíčky obsahují vysokou zásobu bílkovin, enzymů, přírodních cukrů, nenasycených mastných kyselin, spoustu vitamínů (zejména vitamín C, některé vitamíny skupiny B, vitamín A, E) a minerálních látek (některé klíčky obsahují železo, vápník, hořčík, draslík nebo zinek), vlákninu a  chlorofyl. To všechno se ukrývá v malém klíčku!
• Při klíčení dojde v semínku k odbourání inhibitorů trávení a semínka jsou pak lépe stravitelná.
• Naklíčená semínka mají vynikající chuť.
• Nakličování semínek je velká zábava. Tuhle zábavu milují zejména děti, fascinuje je ten zázrak zrození.  Zapojte je!

Co je ke klíčení potřeba?

Metoda L. Mojžíšové je speciální terapeutický koncept, který pomohl již tisícům párů k vytouženému miminku.

Metoda je vhodná především pro ženy s tzv. funkční sterilitou (neplodnost) či infertilitou (nemožnost donosit plod, opakované  potraty).To znamená, že objektivními lékařskými vyšetřeními nebyly nalezeny překážky, které by bránily početí. To stejné platí obecně i pro muže.

Metoda Ludmily Mojžíšové se nevyužívá jen jako primární metoda pro podporu přirozeného početí, ale také jako velice účinný způsob, jak podpořit úspěšnost metod asistované reprodukce (umělé oplodnění).

Jedná se o metodu, která je v terapii snížené plodnosti nejméně zatěžující (neinvazivní) a měla by předcházet invazivním terapiím (hormonální léčba, metody umělého oplodnění).

Ministerstvo zdravotnictví ji od 90. let minulého století uznává a doporučuje jako metodu první volby v terapii funkční sterility. Bohužel gynekologové tuto metodu stále neberou v úvahu tak, jak by si zasloužila.

Na čem je metoda založena

Co budete potřebovat?

• šablonky na malování nebo lepící arch papíru
• nůžky
• papír na pečení
• lakýrnickou pásku
• barvy na textil
• štětec/tupovací štětec/nebo kousek houbičky na nádobí
• tričko
• vlhčené ubrousky
• žehličku

Jak na to?

Nejdříve si vše nachystáme a rozmyslíme, co chceme malovat.

Pokud nemáme šablonky, jednoduše si je vytvoříme z lepícího archu, tak že na ně obrázek nakreslíme a vystřihneme (ti šikovnější z nás) nebo použijeme internet, najdeme vhodný obrázek, vytiskneme a vystřihneme.

• Samolepicí flexi šablona
• Výroba šablonky
• lepící arch
• zvolíme si obrázek
• vytiskneme a vystřihneme

• dermatologicky testované, bez parabenů a alkoholu

Složení: Aqua, Coco Glucoside, Caprylyl Capryl Glucoside, Glycerin, Phenoxyethanol, Propylene, Glycol, Parfume, Panthenol, Benzoic, Acid, Dehydroacetic Acid, Dimethicone, Allantoin, Aloe Barbadensis Leaf Extract, Tocopheryl Acetate, Citric Acid.

Výrobce/dovozce/dodavatel v ČR:  Melitrade a.s., Roháčova 188/37, 130 00 Praha, Česká republika. www.linteo.cz

Vlhčené ubrousky LINTEO jsme se rozhodli otestovat v tom nejtěžším prostředí tzn. venku při dětském dni pořádaném pro naše nejmenší. Praktické balení s plastovým uzávěrem je ideální na cesty a snadno se otevírá a zavírá jednou rukou. Balení obsahuje 80 kusů o velikosti ústřižku 16x21 cm (balení vydrží cca na 14 dní při přebalování 5 x denně, nebo na jeden dětský den pro cca 30 dětí).

Ubrousky jsou parfemované, spíš vlhčí (to oceníte až u starších dětí), poslední kapesníčky už byly docela mokré. Neměly problém s „prdelkama“ našich nejmenších, mastnýma rukama našich předškolkáčků a umazané ručičky od malování umyly nás všech.

Ideálně posloužily pro rychlou akci při tvoření našich nejmenších, abychom zabránili, že budou od barviček od hlavy až k patě.