Koukněte se, co si na mě mamka zase vymyslela

Prý ať vyzkouším sadu pro mimina, si myslí, že na nějakou sadu od 4 měsíců jsem jí jako velká holka (12 m) zvědavá… .

No, ale nevypadá to úplně marně, co myslíte?

Tak schválně mrkneme na hrneček

Mamka se pořád snaží, abych se naučila pít. Lahvičku od Aventu umím rozšroubovat, z lahvičky od Nuku jde vyndávat savičku, tak tohle bude taky legrace.

No tak rozšroubovat to nejde, ale docela se to dá držet všemi možnými způsoby, když potáhnu tak to syčí a něco z toho teče, a když to hodím tak to letí J . Mamka okamžitě neutíká pro hadr, ale hraje si semnou dál. Vypadá to, že s hrnečkem s králíčkem budeme kamarádi. Mamce se bude určitě líbit, že jde hrneček rozdělat a pořádně umýt (osobně by mě asi potěšilo, kdyby i to bílé pítko šlo rozdělat). Do hrnečku se vejde 150 ml.

• Výrobek a jeho zpracování odpovídá normě EN-71.
• Kutilská práce s funkčními šrouby a šroubovákem. Nekonečné množství variant různých staveb a strojů, aut až po domečky, jeřáby a podobně …
• Velké množství dílů
• Safe toys – program ITC Zlín, který zaručuje nejvyšší bezpečnost hračky s průběžnou a pravidelnou kontrolou prodávaného zboží.

Woodyland s.r.o.,

K Žižkovu 9 / 640

190 00 Praha 9

Česká republika

www.woodyland.eu

Tak na tento výrobek jsem se těšila tři roky, první dcerka měla k jídlu tak vřelý vztah, že jsme mlíčko každé krmení několikrát přihřívali, buď ho už pít nechtěla vůbec, protože bylo studené a po přihřátí jsme zase čekali, až vychladne. Tenkrát jsem nechápala, že nikdo nevymyslel láhev, kdy by mléko zůstalo teplé alespoň po dobu krmení. No a vzhledem k tomu, že teď jsou na mě v přesilovce, běhám dohřívat mlíčko znovu.

Obecné informace

• Plastové části neobsahují BPA (Bisfenol A)
• Vyrobena z kvalitní nerezové oceli, savička ze silikonu
• Lze použít pro mateřské mléko, kojeneckou výživu, džus, čaj apod.
• Láhev lze umývat v horním koši myčky, lze sterilizovat párou nebo tabletami
• Láhev se širokým hrdlem cca 23 cm vysoká
• Nepoužívejte mikrovlnou troubu, nevyvařujte!

Kolik se do ní vlastně vejde?

Mile mě překvapila vnitřní ryska do 200 ml se stupnicí po 50 ml. Do lahvičky se vejde až 300 ml.

Tak schválně vydrží 10 hodin?                                                                                                 Začátek 11 hodin 80°C, v 15 hodin 50°C, v 16.30 45°C, po další hodině 40°C, v 20 hodin 35°C, v 22 hodin 35°C.

• 100 % polyester (laminovaný polyuretanem)

Petit lulu s.r.o.

Ladova 199/20 Jablonec n. N.,

Česká republika

Před prvním použitím vyperte. Po použití vyvětrejte a znovu použijte, perte min. jednou týdně. Před praním zapněte suché zipy do protizipů. Svrchní kalhotky nesušte na topení.

K používání látkových plen jsem se dostala u druhé dcerky, díky svojí kamarádce, která se zrovna připravovala na roli maminky a ušila nám naši plenkovou výbavičku. Ještě jednou děkuji ;).

• jednovelikostní vnitřní plena 4-15 kg
• 60 % bambus a 40 % BIO bavlna + savé jádro (60 % bambus a 40 % BIO bavlna s výplní 80 % bavlna + 20 % polyester)

Petit lulu s.r.o.

Ladova 199/20 Jablonec n. N.,

Česká republika

Před prvním použitím vyperte. Nepoužívejte aviváž.

Máma si stále myslí, že na mě při přebalování vyzraje ;) a tak se rozhodla vyzkoušet vkládací plenku od PETIT LULU, protože ji nebylo jasné jaký je rozdíl mezi PETIT LULU SIO basic PLUS a PETIT LULU SIO basic START, zkusila rovnou obě. Plenka je důmyslně vybavena patenty, kterými se připíná přímo do svrchních kalhotek, stejně tak se na ně připíná i savé jádro. Při praní se dá savé jádro odepnout, aby plenka lépe schla. Druky jsou jen z jedné strany savého jádra, miminko nikde netlačí.

Co budete potřebovat?

• arch tvrdšího papíru
• voskové pastelky
• černou tuž
• štětec
• nůžky
• minci nebo plastový žetonek do nákupního vozíku

Jak na to?

Nejdříve si vše nachystáme a rozmyslíme, co chceme malovat.

Na arch papíru nakreslíme voskovkami obrázek. Pro nejmenší děti, obkreslíme například formičku na perníčky, samozřejmě lze zvolit i komplikovanější obrázek.

Obrázek přetřeme černou tuží, tak aby se celý schoval.

• Neobsahuje BPA (Bisfenol A)
• Pružný, ohebný míček z jemného, ohebného plastu činí Oball měkkým a podmanivým
• Prakticky nezničitelný
• Vhodný pro děti od narození 0+
• 32 dírek pro snadné uchopení
• Lze umývat v myčce nádobí
• Průměr 15 cm, dostupný ve dvou barevných variantách
• Splňuje bezpečnostní normu ASTM F-963 a normu ČSN EN 71-1

Na vyzkoušení nové hračky jsme se tentokrát těšili o to víc, že byla pro naši nejmenší k prvnímu svátku. Feedo sice balí parádně, ale tentokrát to chtělo přecejen něco speciálního. Překvapení se podařilo a upřímně měla jsem co dělat abych odstranila obal než se do nové hračky holky pustí.

Míček mě překvapil svou lehkostí, protože váží jen 90 g. Krásně se chytá a i při házení nenadělá velký rámus, takže když děláme blbiny a zlobíme, jak říká ta starší, nemusíme se tolik krotit, abychom malou nevzbudili.

Až tě chytím tak tě sním?

Z naší devíti měsíční dcerky se stal tak trošku aportovací pejsek, protože ji všichni „zlobíme“ tím, že jí oball odkutálíme a ona si pro něj musí dolézt, což ji strašně baví, stejně tak jako když jí ho sestřička kutálí a ona ho ležmo na boku decentně odkopává špičkou a pro oball musí utíkat zase ta druhá. Krásně se chytá a dá se s ním dělat „tak jsem veliká“ nebo do něj strkat kolíčky na prádlo a pak kutálet než někudy vypadnou.

Půjčíme ho sestřičce?

Zuby a zase ty zuby. Rostou mi čtyřky, už asi dva měsíc, v puse mám krtince, že by se za ně Krtek nemusel stydět. Ruce stále v pusince a hledám, čím bych to tam pošťourala, aby mi ty zuby daly chvilku pokoj.  Super jsou křupky, kůrky od chleba, vařečka, kterou mi máma ale pořád bere.

Kousátka mě už nebaví, ta jsou pro mimina. Máma mi, ale donesla jedno nové. Vypadá parádně, co myslíte?

Kousátko se pohodlně drží, je vyrobené z měkkého javorového dřeva. A víte co je úplně nejlepší? To že má klips, takže ho mám vždy po ruce, když je potřeba. Ráda totiž uklízím svoje věci, parádní je třeba pračka, nebo šuplík, jenže potom neumím mámě říct, co potřebuji a kde to mám. Tohle kousátko se, ale schovat nedá. Na procházce mi neutíká z kočárku a úplně nejlepší je, když ho máma připne na nosítko, tam je totiž někdy pořádná nuda a nic do pusy.  A víte, co ocení maminky? Kousátko je lehké, nezabere moc místa, dá se strčit třeba do kapsy nebo připnout na přebalovací tašku.

Kousátko má i prima obal, který se dá otvírat a zavírat, něco do něj strkat a …

Děkujeme za možnost vyzkoušet

https://www.feedo.cz/lullalove-mamari-kousatko-ryba/

• Houpačka pro nejmenší děti je opatřena bezpečnostní ohrádkou. Zvednutím přední tyčky ohrádky se dítě snadno dostane dovnitř i ven. Určeno pro zavěšení na bezpečnostní, nejlépe točivé háky. Háky nejsou součástí balení. Délka provazů včetně houpačky: 155 cm. (Nastavitelná délka lana.)
• Rozměr sedátka: 30 x 32 x 30 cm.
• Barvy a provedení se mohou lehce odlišovat od výrobků zde zobrazených.

OLYMPTOY s.r.o.,

Okružní 781

250 81 Nehvizdy

Česká republika

    Dcera dostala houpačku do pokojížku ve dvou letech, venku jsme měli plastovou, ale protože už je velká holka a máma měla v létě na rukách miminko, koupili jsme stejnou houpačku i ven, protože jsem nebyla schopná dceru s plnýma rukama do houpačky vysadit. Houpačku jsme dali nízko tak aby si do ní mohla vlézt i vylézt sama a byla víc samostatná. Když houpačka přišla potěšilo mě, že má bezpečnostní ohrádku, kterou ta naše stará neměla, přece jenom mladší dcerka se bude chtít také houpat a mohla by propadnout. Bezpečnostní popruh je pod houpačkou spojený plastovou přazkou, takže když ho nepotřebujete, nebo chcete aby dítě vylezlo samo, jednoduše ho rozepnete.

• bez formaldehydových lepidel a chemikálií
• barviva na vodní bázi
• pro rozvoj jemné motoriky
• koordinace
• koncentrace
• socializace
• 6 párů zvířátek v šesti barvách, kostka a kleštičky
• nejmenší zvířátko je dlouhé 3 cm

    Tak už máme doma tříleťačku, nějak hrozně rychle to uteklo. Z malého miminka, které je závislé na mamince, vyrostla slečna s vlastním názorem a nejčastější větou „mámo ty jsi to zase popletla, takhle se to nedělá. Ty jsi ale popletka.“.

    Tuto hračku jsem vybrala za prvé proto, že nás nevzali do školky, tak abychom doma nasimulovali kolektivní hru. Za druhé proto, že se dcera vzteká kdykoliv se jí něco nepodaří, tak abychom podpořili její trpělivost a protože se mi prostě líbila, oproti ostatním podobným hrám je tato podle mě krásná, nemá jen barevná kolečka, ale zvířátka, takže s dětmi procvičíte jak poznávání barev, tak zvířátka, mluvení i různé básničky.

    Hra obsahuje 2 žirafy, 2 klokany, 2 krokodýly, 2 oslíky (koníky), 2 ovečky, 2 síkorky, kleštičky (vidle) a hrací kostku. Na oslíkovi a kleštích se prostě neshodneme.

Princip hry

    Hra má jednoduchý princip. Hodit kostkou a buď rukou, nebo kleštičkami (vidlemi) dát do lodičky zvířátko patřičné barvy. Hru jsme upravili a někdy hrajeme bez kostky. Někdy hrajeme s dcerou, někdy všichni, až jdou holky spát, hraji jen s manželem (hra zaujme všechny). Těžko říct jestli je těžší hrát s kostkou nebo bez ní, děti prostě hrají citem a někdy mám co dělat abych dceřiny šílené kreace vyrovnala.  S dospělým, už je to opravdu hra na kočku a na myš a snaha naskládat to tomu druhému co nejkomplikovaněji. Hra dceru baví a mě taky. První pokus, o společenskou hru, který jsem učinila, byla hra Člověče, nezlob se!, kde jsou místo čísel obrázky. Hra je také od tří let. Do domečku málo kdy dostaneme, alespoň jednu figurku J. Dcera neudrží většinou směr. Oproti tomu zde zvířátka zvládneme naskládat na palubu všechna a poté je kleštičkami ještě vyskládá.

• cca 12 x 40 cm
• 8 barevných kovových klapek C, D, E, F, G, A, B, C
• palička
• 3 oboustranné kartičky s písničkami: Jingle Bells, Frere Jacques, Savez – Vous Planter Les Choux?, Mary had a Little Lamb, Ode to Joy, Au Clair De La Lune
• Vyrobeno v Thajsku. www.plantoys.com

Čištění: hračky se jednoduše stírají vlhkým hadříkem nebo je umyjte vodou a poté důkladně osušte, skladujte v suchu, nenamáčejte více než 24 hodin, nepoužívejte antibakteriální spreje a čisticí prostředky

    Asi všechny děti milují zvukové hračky a rodiče přemýšlí kam je nenápadně shovat aby byl chvilku klid. Takže se mi příbuzení diví, že ten kdo zvukové hračky dětem pořizuje jsem především já. Ostatním jsem to zakázala, hned po narození první dcery. Něco jiného je totiž plastové zvíře hrající 15 sekund melodii pořád dokola a dítě, které ťuká paličkou do bubínku a „řve“ tluče bubeníček, tluče na buben. U této hračky mě zajímalo jestli jsem schopná tříletou dceru naučit písničku nebo ne.

Xylofon je krásně zpracovaný, kovové destičky jsou přichyceny na gumových špuntících, hračka vypadá trvanlivě i pro roční náruživou hráčku.

Xylofon mě mile překvapil skrýší na paličku, děti vede jednoduše k uklízení, tak aby byly věci na svém místě.

    U xylofonu mě lehce zarazilo, že místo H je na klapce B, ale je tomu tak i u ostatních, jen jsem tomu nikdy nevěnovala pozornost. Klapku používáme pro obě noty.

Jak najít to nejlepší řešení při ochraně citlivé dětské pokožky před podrážděním a vznikem opruzenin? Tuto otázku si často pokládá nejedna starostlivá maminka. Je-li to i váš případ, je čas zbystřit a číst dále!

Není tajemstvím, že dětská pokožka je velmi jemná a citlivá. Asi nejvíce v ohrožení jsou partie skryté pod plenkami. Pohodlné nošení plen s sebou totiž přináší i zdánlivě malicherné komplikace pro pokožku, která není na dlouhodobý kontakt s plenou přizpůsobená. To, že se kvalita plen v současnosti stále více zlepšuje, je pro všechny maminky skvělou zprávou. Ovšem i přesto jsou opruzeniny neboli plenková dermatitida stále ještě nejčastějším kožním problémem kojenců a batolat.

Jak se plenková dermatitida projevuje?

Zpočátku je kůže dítěte zarudlá, někdy zanícená a na dotek citlivá. Často má tendence se loupat. Pokud se tento problém neřeší, může začít pokožka mokvat a mohou vzniknout bolestivé puchýře.

Příčina opruzenin

Opruzeniny vznikají otíráním plenky o citlivou pokožku dětského zadečku, v záhybech pokožky a oblasti genitálií, za působení tepla a vlhkého prostředí. Pokožka nemá pod plenkou dostatečné provzdušnění a vlhkost, což často v kombinaci s močí a stolicí způsobuje její podráždění. Moč a stolice společně produkují amoniak, který mění běžné pH pokožky. Pokud v pravidelných intervalech nevyměníte plenku či dostatečně neočistíte pokožku dítěte, dochází k jejímu zanícení a vzniku bolestivých ložisek v plenkové oblasti.

Když padlo definitivní rozhodnutí, že půjdu na císaře a partner mě ujistil, že to tak prostě mělo být (viz Můj císařský porod I), začala jsem se na něj psychicky připravovat. Mít hnusnou jizvu přes celé břicho, trpět bolestmi, nemoci vstát ani z postele, podstoupit klystýr, cévkování, být hospitalizována v nemocnici...všechno tohle mě děsilo a vůbec se mi do toho nechtělo. Vzhledem k tomu, že riskovat porod koncem pánevním jsem ale nechtěla, snažila jsem se s císařem smířit a přenastavit si to v hlavě.

Rozhodla jsem se, že můj porod bude krásný a bezbolestný, miminko bude zdravé a že  místo mě bonding provede partner. Vizualizovala jsem si, jak vše proběhne hladce a začala jsem se těšit. Ne na ten porod a věci okolo, ale na tu chvíli, kdy poprvé uvidím svoje dítě, což mi v tu chvíli přišlo ještě neskutečné a neuvěřitelné. 

Příjem do nemocnice proběhl den před operací odpoledne, po monitoru mi píchli nějakou kanylu a zbytek slunečného odpoledne jsem trávila s partnerem v parku ve vnitrobloku nemocnice, kde jsme byli sami, povídali si a těšili se na prcka. Musím říct, že takto krásně a v klidu jsme si dlouho nepopovídali a jsem ráda, že mě to krásně naladilo do dalších chvil.

Na pokoji nás leželo šest, z toho tři jsme čekaly na císaře. Ani jedna z nás nespala, člověk má přece jen obavy a strach. Mamka mi do porodnice volala a řekla mi důlěžitou větu: Neměj strach, nejsi v nemocnici proto, aby Ti vytáhli nádor. Jsi tam pro něco krásného, pro svoje miminko, tak to ber pozitivně.

Já celou  noc hladila bříško a především hlavičku svého miminka, kterou jsem cítila těsně pod prsy, a povídala mu o tom, co se ráno bude dít. Líčila jsem mu, že se narodí ale nemusí se ničeho bát, protože tam bude táta a ten se o něho postará. Tohle vylíčení situace pomohlo i mně zbavit se strachu, věřím, že i prckovi.

Ráno nás vzbudili v pět a začlo se s přípravami...poprvé v životě klystýr, poprvé cévkování, napíchnutí kapačky. Nic z toho nebylo příjemné, něco i bolelo, ale prostě jsem se hecla a vše brala s úsměvem a v klidu jsem rozdýchávala vše, co přicházelo. Vždyť se blížila ta úžasná chvíle, kdy mělo světlo světa spatřit moje miminko, můj syn!

Netroufám si tvrdit, že jsem nějaká ostřílená těhule, ale přeci jen už vnímám těhotenství trošku jinak než poprvé. Ani vlastně není čas to nějak zvlášť prožívat, takže spoustu věcí beru hodně s nadsázkou a to, co mě napoprvé třeba i trápilo, teď nevnímám, házím za hlavu nebo si z toho dělám legraci. Moje těhotenské desatero vychází z mých zkušeností. Odráží se v něm každodenní život průměrné těhotné ženy a každá průměrná těhotná žena holt čas od času zhřeší, i když se svých přikázání snaží držet zuby nehty. Nebo ne?

1. NEZBLBNEŠ! 

Stav "mlíko v hlavě" známe asi všechny. Tělo má holt spoustu jiných starostí a tak občas zapomene myslet. Dokud jde jen o nedodělaný oběd, je to ještě v mezích. Zapomenuté brýle a řízení auta po silnici, která se mi před očima měnila v jeden velký mastný flek, už taková sranda nebyla. Bohužel začínám vnímat, že s blížícím se porodem, se veškerý můj zájem opět stáčí k miminku a přípravám na jeho příchod. Asi je to přirozené, ale moji bližní mě za chvíli asi zavřou na samotku.

2. NESEŽEREŠ, NA CO PŘIJDEŠ! A BUDEŠ VÍC PÍT!

Bytostně nesnáším otřepanou frázi "jím za dva". Jak by to asi mohlo být možné? Ta fazolka ve vás opravdu nepotřebuje extra porci oběda. Je to zkrátka zástěrka pro obyčejné obžerství, které propuklo ve chvíli, kdy se vám splašily chutě a cesta ven je trnitá, takže proč si nedopřát? Málem jsem si vrazila facku, když jsem to o sobě asi před čtrnácti dny úplně nečekaně a spontánně prohlásila. Žrala jsem jak protržená, co mi zrovna přišlo pod ruku a tohle měla být omluva. Trapná! Jsem zkrátka čas od času při chuti. (PS: Po tomhle odstavci jsem se zvedla a donesla si misku bulguru s kuřecím masem 🙂)
S tím pitím je to kapitola sama o sobě, ale snažím se.

3. NEPROKLEJEŠ SVÉHO MUŽE ZA TO, JAK SE CÍTÍŠ NEBO JAK VYPADÁŠ!
Kamil mě dost často pošťuchuje. Během prvního těhotenství jsem se kolikrát i rozbrečela. Bylo mi líto, že se do mě strefuje, že jsem tlustá, když jsem "jen" těhotná a nic s tím neudělám. (samozřejmě to nemyslel nijak vážně, ale hormony jsou hormony) A pak přišlo klasické vyčítání: "Vždyť za to můžeš Ty!"
Teď všechny tyhle poznámky házím za hlavu (však on se nám taky pěkně zakulatil! 🙂) a užívám si bříško, stehna, zadek, prsa a vůbec všechno, co k těhotenství patří, co to jde, protože je dost pravděpodobné, že je to třeba naposledy...

4. NEZANEVŘEŠ NA POMOC SVÝCH BLIŽNÍCH A BUDEŠ VÍCE ODPOČÍVAT!
Tohle si asi budu muset nechat vytetovat na čelo, abych si při každém pohledu do zrcadla připomněla, že už příští měsíc rodím a tak bych konečně mohla zvolnit. Jenže to je tak, když celou dobu máte pocit, že je dost času a pak už skoro žádný čas není, a je ještě potřeba udělat tolik věcí. Naštěstí máme hodné babičky a dědečky, kteří pomáhají s hlídáním Tobíka a já mám tak čas od času prostor v klidu udělat, co je potřeba nebo se i chvíli natáhnout. Vše si navíc ráda dělám sama, mám z toho pak radost a celkově lepší pocit, ale brzy nastane chvíle, kdy se bude pomoc hodit ještě o něco víc a pak si o ní nebudu stydět říct.

5. CTI SVÉ TĚLO I MYSL SVOU!
Mohlo by se zdát, že čtvrté a páté přikázání jsou prakticky totožná, ale není tomu tak. Vaše tělo vám dává jasné signály, které se byste neměli přehlížet. A tak, i když vím, jak Tobík plavání miluje, radši nikam nejedeme, když se necítím ve své kůži. Přesně vím, kdy si můžu dovolit ho chovat a nosit a kdy mu musím vysvětlit, že by mě bolelo bříško, a on to s pochopením přijme a štráduje vesele dál. Stejně tak jsou chvíle, kdy cítím, jak na mě všechno padá. Tobík je občas dost divoký, těhotenství má taky své nároky. Pomáhá mi horká sprcha nebo zmrzlina tajně před spaním, když jdou kluci spát dřív. Na čtení a šití už zase není čas nebo vlastně spíš energie. Obojí můžu dělat jen večer a to už se mi klíží oči. Je tedy důležité se pozorovat, nepřetěžovat se, naslouchat svému tělu, relaxovat a dělat věci, co člověka nabíjí, jak jen to jde.

Před měsícem a půl jsem podstoupila operaci kostrční píštěle. Kdo se s píštělí někdy v životě potýkal, ví, o čem je řeč. Kdo to nezná, zřejmě to ani nepochopí. Zkrátka: možnost komplikací po operaci píštěle je větší než u jiných operací... Zhruba každému druhému se "něco" stane... A já byla samozřejmě "ta druhá".... 

Operace, po níž jsem si měla 3 dny poležet v nemocnici se zavedeným drenem a poté si pár týdnů odpočinout doma, se trošku zvrtla. Rány po vyjmutých píštělích bývají hluboké a veliké a samozřejmě: jsou na nejhorším možném místě. Jistě chápete, že mezi půlkami se rána hojí přeci jen o něco hůře než třeba rána na čele 🙂). Zkrátka: pooperační rána se začala rozpadat,  hnisat, tkáň odumírat... V nemocnici jsem si poležela skoro dva týdny, podstupovala každodenní čištění a proplachy a od té doby (a to už bude, přátelé, sedm týdnů) můj život docela solidně změnil. 

Proč to píšu sem? Protože tyhle změny ovlivnily kromě jiného i mou touhu po dítěti. Mou šíelnou touhu, které jsem podřídila celý dosavadní život. Před operací se mé dny omezovaly na měření bazální teploty, zoufalé čekání na plodné dny, dychtivé pozorování možných příznaků raného těhotenství a proudy slz nad negativními testy. Skutečně. Můj život byl takový... Nedokázala jsem vnímat nic jiného, vážit si ničeho jiného, radovat se z ničeho jiného... Poháněla mě jen vidina oblého bříška a varovně vztyčený ukazováček: Vždyť už ti bylo 30!!! 

Po operaci píštěle jsem najednou nemohla NIC. Ani měřit teplotu, ani čekat na plodné dny, vlastně jsem ani nevěděla, která bije, natož který je den. Do mého života se vrátila radost a štěstí, které ale nemělo příčinu v pozitivním těhotenském testu, ale v tak obyčejných, základních věcech, jako jsou možnost dojít si BEZ POMOCI na záchod, překulit se z boku na záda, dát si přesnídávku a čerstvý rohlík... 

Operace mi docela změnila priority. Otěhotnět teď by navíc znamenalo docela velký risk, protože rána kolem kostrče by to nemusela ustát... Přijala jsem to jako fakt a soustředím se na nové radosti: vrátila jsem se k vaření a pečení, čtu jednu knížku za druhou a doslova hltám všechny ty příběhy, začala jsem víc psát, hýčkat si a zvelebovat náš domov, víc chodit a déle spát... 

A kdyby nic jiného, tak mi spadl obrovský kámen ze srdce. Protože "nic nemusím". Nic mi neuteče. Dítě přijde tehdy, až ono samo bude chtít... A až já budu připravená. A tohle je, myslím, ta nejlepší možná příprava 🙂. 

Jsou  rána, kdy vstávám, zatímco bych ještě ráda spala. Není to moje volba, vstávat v půl sedmé ráno každý den, kromě víkendu.

Jdu dolů po schodech do kuchyně, která by měla být čistá, ale není. Na stole jsou drobky ještě od večeře a pětiletá dcera odmítá snídat

.Následující hodinu dohlížím na všechny dcery, aby nepřišly pozdě do školy a snažím se probrat.

Jakmile odejdou do školy a já odvezu pětiletou do školky, v hlavě se mi honí myšlenky na to, co dnes musím udělat.

Nekonečný seznam nudných věcí a povinností.Taky Vám to tak přijde? Domácí práce, jak můžou být zábavné?

Každý den to samé. Utřít, zamést, uvařit, prádlo, koš, prach...pořád se to bere jako podřadné práce, které zvládne každý.

Dnešní článek je jiný oproti mým obvyklým.
Nebude o mateřství a všemu, co nám přináší.

Přesto nebude méně důležitý, protože je o životě.
O našem těle.

Všude čteme, jak je ženské tělo krásné a jak máme být vděčné za to, že jsme matkami.
Že kila navíc a strie k mateřství patří.

Jenže pokud jste jako já, nijak zvlášť Vás to neutěší.
Nechci ani kila navíc, ani jizvičky.
Chtěla bych zase vypadat jako před dětmi a mít přes padesát kilo.

Mít dítě je  zázrak života, ale Vy si zázračně nepřipadáte.
Rozhodně ne ve chvíli, kdy nemůžete dopnout kalhoty a podprsenku push-up nahradí ty se širšími ramínky.

Včera jsem si byla koupit nové kalhoty.
Pokaždé, když si jdu zkoušet nové oblečení, mám trochu stažený krk.
Číslo na cedulce je pro mě hrozně důležité. Tvrdě jsem pracovala, abych se vešla do velikosti 38 a nechci si zkoušet jinou. Automaticky beru z věšáku tuhle velikost.


Jenže včera to bylo jiné. Prošla kolem mě žena v mém věku. Upravená, štíhlá a sáhla si přede mnou pro stejné džíny. Letmo jsem zahlédla cedulku na jejím vybraném kousku. 36! 
Naprosto sebevědomě s nimi zašla do kabinky a mě se najednou nechtělo zkoušet ty moje.
Chtěla jsem také její velikost, chtěla jsem také mít zpátky to pevné tělo bez strií jako před dětmi.


A pak mi to došlo.
Nemůžu toho dosáhnout, nejde to.
Každá jsme v nějakém období právě teď.Nepředstavovala jste si to takhle a já také ne.
Před prvním těhotenstvím jsem byla štíhlá. Byla jsem mladá a bylo mi 21 let.Své tělo jsem brala jako samozřejmost, stejně jako vědomí, že budu vypadat stejně po porodu.Proč bych také neměla, že?Nevypadala jsem.

Místo 68 kg, jsem půl roku po porodu vážila 77kg.Měsíc před porodem mi popraskalo břicho neskutečným způsobem a iluze dokonale hladkého bříška byla pryč.
S každou další dcerou mi zůstalo pár kil, trápily mě.Nechápala jsem, proč všude v televizi a časopisech jsou ženy po porodu opět dokonalé a štíhlé a já toho nemohu dosáhnout.

Možná teď máte pár kilo nebo hodně navíc. Svoje staré oblečení schováváte na dno skříně a chodíte se na něj smutně dívat.Chtěla byste si znovu obléknout ty samé džíny, jako když Vám bylo 20. Ale neoblečete.

Chtěla byste mít dost energie na cvičení. A když energii máte, nemáte zase čas.
Možná jen hledáte výmluvy, protože se Vám prostě nechce.I já je hledala a hledám.
Ať už je to jakkoliv, je to v pořádku. Vy jste v pořádku a Vaše tělo také.
Přivedla jste na svět dítě nebo dokonce děti.Krmila jste je nebo stále krmíte.Vaše prsa už nikdy nebudou vypadat jako předtím, je to smutné, ale je to pravda.Nemá smysl se tím trápit.
Dívejte se na sebe jinak. Na své tělo.

Vždycky jste se na něj mohla spolehnout, podrželo Vás.

Jelikož mám tendenci pořád někomu vyprávět o svém porodu a dokážu si představit, jak otravné to musí být, rozhodla jsem se teď, po skoro čtyřech měsících od toho dne, napsat si o tom doufejme krátké vyprávění.

Byla středa 21. prosince 2016 a asi upustím od toho, abych vyprávěla o mých pocitech doma, když u nás zrovna byli na návštěvě tchýně s tchánem. Jsou fajn, ale když člověk už od rána tuší, že je něco jinak, tak mu jakékoliv narušení domácí klidné atmosféry může trošku dráždit nervy.

Dopoledne toho dne jsem přečkala s takovou tradiční bolestí zad v bederní oblasti, občas trochu píchnutí v břiše. Před polednem, zatímco manžel s tchánem nám v ložnici vrtali do zdi a hádali se u toho, jsme s tchýní šly do místního vesnického obchůdku nakoupit nějaké potraviny. To už se mi nekráčelo nejlépe, všude hordy sněhu a tam kde nebyl sníh, tak byl led. Já šla s obr břuchem opravdu velmi pomalu, ale stejně jsem měla křeče v břiše, jako když bych chvátala. Po návratu šla tchýně vařit oběd a já si šla dát sprchu, aby se mi ulevilo. Dlouhá horká sprcha byla úžasná, ale neulevující. Tak jsem přišla do kuchyně, snědla čínu s rýží, postěžovala si muži, že mám bolesti v břiše a na jeho radu si šla lehnout. Ležela jsem asi tak 15 minut, nešlo to. Stopování intervalů bolestí mi ukázalo rozdíl maximálně 10 minut. Byly asi dvě hodiny odpoledne. Řekla jsem to muži a ten mi šel do koupelny napustit protentokrát vanu, když sprcha nepomohla. Naložila jsem se do ní a s postupným připouštěním horké vody jsem tam vydržela hodinu prožívat stupňující se bolesti. Cítila jsem se zvláštně, uvnitř jsem věděla, že už to je ono, ale vůbec jsem si to nepřipouštěla. Vždyť termín jsem měla za týden 28. a do teď se vůbec nic nedělo, tak jsem tak nějak počítala s lednovým miminkem.

Když jsem vylezla z vany, změřili jsme zase intervaly bolestí a ty byly po pěti minutách, už jsem musela zhluboka dýchat. Jenže já pořád čekala, kdy mi teda praskne voda a pořád nic.

Ale tak radši jsme si řekli, že pojedeme do porodnice. Oblékla jsem se, vzala jsem tašku, manžel sváču, kdyby byl hlad při dlouhém čekání a jeli jsme.

Já nevím proč, byla jsem pořád klidná, nezatěžovala si hlavu zbytečnými myšlenkami, jestli už a jak to bude probíhat. Stihla jsem s Aniballem nacvičit 29 cm, tak jsem si říkala, že bych to mohla zvládnout.

Už je to týden kdy jsem šla na normální kontrolu ve 20tt. Myslela jsem si sama že něco není v pořádku, ale všichni mě uklidňovali že je ještě maličká na to abych cítili pohyby. Pohyby jsem cítila naposledy cca v 18tt. 

Po hodině a půl čekání na kontrolu jsem se konečně dostala na lehátko a čekala, po pár minutách ticha a ježdění ultrazvukem po břichu mi doktor řekl tu nejhoší větu.. Nenašel srdíčko, ta chvíle nejde vůbec popsat. Musela jsem ještě ten den do nemocnice.

Celou cestu do nemocnice jsme s přítelem mlčeli, ani jeden jsme nechápali proč se nám to stalo. Bohužel v nemocnici nám potvrdili že naše miminko už je 2 týdny mrtvé. Navečer mi zavedli tabletky na změkčení hrdla. 

Druhý den mě kolem 10 odvedli na porodní sál a že budeme čekat. Na kontrole se doktorka naposledy ujistila že je to tak, vytáhla mi tabletky a zavedla vyvolávací tabletu. A už mi zbývalo jen čekat jestli se něco začne dít. Mezitím mi dali ještě antibiotika proti zánětu. Nejhorší moment toho dne bylo když tam zrovna paní rodila, celé jsem to probrečela a furt nevěřila tomu že se to děje zrovna nám.

Bohužel pro mě se ten den nic nedělo, kromě menších bolestí které během dne přestaly. Druhý den ráno mi zavedli další tabletu a pokud i přesto se nic nebude dít tak že kolem 10 dostanu kapačky na vyvolání. Předtím než zamnou dojel přítel mě museli dát na jiný pokoj jelikož tam zrovna měli dva porody. Ten pocit byl šílený, představa toho že zase uslyším další miminka byla šílená. Potom co přítel dojel mi PA dala kapačky, a během půl hodiny začali bolesti. Dostala jsem upozornění že mi bude možná špatně, nakonec jsem skončila na záchodě a musela jít na velkou. Kolem 13 hodiny už mě přesunuli zase zpátky, když jsem se tam vracela tak mi bylo hrozně, akorát pokoj doklidli po mamince co tam rodila.

Potom šlo všechno rychle, střídala jsem sprchu a postel kde jsem stále dostávala vyvolávačku. Ve sprše jsem byla několikrát, naštěstí mi pomáhala. Po 15 hodině mě došla zkontrolovat PA jak to vypadá, bylo nám řečené že než jí skončí směna tak budu mít hotovo. Nevím zda mě to v hlavě přecvaklo ale během chvilky jsem začala rodit. Na 2 zatlačení byla malá venku, jak ze mě vyletěla tak to tak škublo až jsem nadskočila. Čekala jsem jestli začne plakat ale nezačala. Bylo mi hrozně ale zbývala ještě placenta, tu jsem naštěstí zvládla taky vytlačit sama. Potom mě zkontrolovala doktorka, naštěstí jsem to celé zvládla sama a nebyla nutná narkóza. 

Mlatí se mnou asi další puberta

Vydala jsem se za kamarádem na pokec. On a jeho žena také podstoupili IVF. Držte se, byli tam už 5x! Bohužel už je jejich věk vyšší a bylo jim doporučeno použít darované embryo. Oba jsou absolutně proti. Nechtějí "cizí" genetický materiál. To je co? Prostě nechtějí a raději budou bez dětí. Nerozumím jim, ale to je vedlejší. Kamarád se mně ptal jak to celé snáším. Dívala jsem se na něj s podivem. Jakože jak to celé snáším, jako jak? Vždyť dítě je náš sen. To čeho se nemohu odočkat. Snesu všechno. Kamarád říkal, že jeho žena byla uplakaná a to už od třetího dne aplikace hormonů. Psychika jí prý šla úplně do háje. Na to jsem mu řekla, že mně se to naštěstí netýká. Popřál mi hodně sil a jela jsem domů. Bylo devět večer a já s radostí ředila poslední injekci. Musím se tedy přiznat, že kromě dvou podlitin na břiše, o ničem skoro nevím. Teda břicho mám nateklé a vypadám jako těhotná, ale to neberu jako překážku. Po injekci jsem se cítila dobře. Dala jsem si ještě vanu a pustila tv. V deset jsem chtěla jít do hajan. Bohužel. Nešlo mi spát. Nešlo a nešlo. Kolem půl dvanácté přišel šok. Jakoby mi někde někdo přepnul knoflík. Začala jsem obrovsky plakat. Nešlo mi to zastavit. Na cokoliv jsem si vzpomněla, to mně okamžitě úplně sejmulo. Plakala jsem už půl hodiny. Můj chlap seděl, nevěřícně koukal a snažil se mně uklidnit. Moc to nepomohlo a čím víc de snažil, tím víc jsem plakala. To jako holky je takhle normální? Říká se, že těhotné ženy jsou citlivé, ale až takhle? No to se má chlap teda na co těšit 😀. Zítra punkce....Už se to blíží. V osm nástup a pak fik. Vysají si ze mně vajíčka a udělají z nich embrya. Jak já jsem zvědavá. Obrovsky moc holky!

Mezera....uběhlo už pár dní, ale protože se snažím pracovat a na nic nemyslet,tak jsem nepsala. Vajochy odebrali, bylo jich požehnaně. Jenže z toho 17zralých. Jupiiiiu že, jenže k oplodnění došlo už jen u sedmi. Do šestého dne zbyla jen dvě embrya. Drsná přírodní selekce. Docela jsem se divila. Bohužel ostatní byly nedobré. Ať tak či onak, čekáme. Pro pobavení jsem na sále po punkci mlela hrozný kraviny 😀. Všechny jsem zvala k nám na zahradu na párty. No blázen malej. Mám před sebou ještě jedenáct dní, jedenáct dní, kdy budu čekat na výsledky genetického vyšetření embryí. Furt si říkám, že ta dvě embrya budou top top a žádný problém v nich nebude. Asi jako vy všechny, se doma modlím a doufám jen v to nejlepší. Holky všem vám čekajícím tfuj tfuj. Hlavně ať jsme šťastné a spokojené. Kdyby vše dobře dopadlo, tak komcem dubna asi zavádíme bobika. Jinak bříško už není. Pěkně jsem splaskla a jsem zase jak modelína. Ale nejradši bych už měla bříško plné miminka a radovala se. Takže na konci dubna šup a pak pěkně deset dní zaslouženého volna a odpočinku. Nakoupila jsem látky a budu šít polštářky a deky na valení, pro kamarádky dvojčata. Mějte krásnou neděli. A těším se na všechny bobiky co tady na koníkovi vyrobíme.

Znáte ty dny, kdy se ráno vzbudíte a víte, že vás prostě čeká úžasný den? A vůbec vám v tu chvíli nevadí, že je šest hodin a děti se dožadují snídaně. Že musíte vylézt z teplého pelíšku, i když jste toho moc nenaspali a vplout do menšího ranního kolotoče, který vždy spolehlivě začne větou:

"Maminko, chci mlíčko."

Naplním bříška, obleču děti, dám pusu manželovi a v 9 zavírám dveře bytu. Radostně jedu směr Praha, kde se potkávám s nejlepší kamarádkou a vyrážíme do dalšího, náhodně vybraného podniku na brunch.Daly jsme si totiž takový slib a každý měsíc zkoušíme novou restauraci, jídlo, prostředí... Je to krásná tradice a popravdě skoro jediný den, kdy se vidíme- ty měsíce utíkají a utíkají, jsme pracovně zahlceny a obě jsme rády, že si najdeme alespoň nějaký čas, který strávíme spolu.

Obyčejně se nám brunch protáhne na několik hodin, pak odcházíme do dalšího podniku na oběd a třeba jak dnes, nakonec na nákupy. Prostě úplně holčičí den, kdy vypouštím z hlavy všechny problémy, starosti, povinnosti a bavím se! (I když je pravda, že v průběhu dne několikrát volám domů, jaká je situace a jestli můj manžel stále žije- a děti posléze také 😀 ). A to schledání, když se vrátím? 

Umačkala bych je všechny láskou!

Než jsem vyrážela, stála jsem asi hodinu před skříní a vybírala outfit. A také zjistila, že prostě nic nemám. V průběhu 3 let jsem totiž vyházela tak 3/4 šatníku. Njn, tělo i vkus se holt po 2 dětech a dosažení určitého věku mění (čili crop top už u mě nenajdete...).

Karlovy Vary jsou opravdu krásné lázeňské městečko západních Čech. Ačkoliv jsem Vary navštívila již po několikáté, stejně jsem byla opět okouzlená jejich šarmem a důstojností. Ruská aglomerace se již významně stáhla, takže se opět ve Varech můžete cítit jako v Čechách a ne jako v centru Moskvy. Nakoupit můžete i bez rublů a jídelní lístky přečtete i bez znalostí azbuky. 

Vřele doporučuji návštěvu Varů na jaře. Vždy jsem zde byla v létě a to bylo všude opravdu velké množství turistů – koncentrace srovnatelná s Karlovým mostem v Praze. Tentokrát mne sem zavedl lékařský kongres na začátku dubna a musím říct, že mi Vary ukázaly další ze svých okouzlujících tváří.  Rozkvetlé stromy, vůně probouzející se země a o poznání méně lidí, zkrátka značka ,,ideál´´.

K ubytování bych doporučila menší penzionky, kterých je i v centru nespočet. Já jsem tentokrát bydlela ve světoznámém Thermálu a musím říct, že zklamání ze mě stále ještě nevyprchalo… Začíná to v podzemních garážích, ze kterých prcháte po schodech nahoru rychlostí blesku, protože dle stavu stropů i statik amatér usoudí, že tohle musí dříve nebo později spadnout, ale nic naplat jinde nezaparkujete. Pokud je zrovna po dešti, tak můžete sledovat, jak se přes citelně zrezivělé železné nosníky valí voda do nižších pater.  Další velké zklamání jsou hotelové pokoje, které zajisté splňovaly luxus deklarovaných 4* před 30ti lety, ale od té doby se bohužel nic nezměnilo.   Najdete zde také i různé kuriozity, jako třeba bidet v koupelně… Ano v praxi by to bylo tak, že po vykonání oné velké potřeby přejdete s holým zadkem ze záchodu vedle do koupelny a tam tedy použijete bidet. No zajímavé, ale nezkoušela jsem to. Ale abych jen nehanila, tak moc hezký je hotelový bazén a wellness a vřele doporučuji návštěvu hotelového baru, kde hraje charizmatický starý pán na klavír.              Nicméně vzhledem k ceně ubytování bych určitě zvolila již zmíněné menší penzionky či hotýlky, kde získáte za méně peněz více pohodlí…

A nebyla by to návštěva Varů bez oplatek a Becherovky…no a díky té druhé zmíněné dobrůtce jsem nezačala psát už včera 😀

Jak jsem již avízovala perinatologický kongres byl na téma předčasný porod, takže již pracuji na několika článcích o této problematice…A  mám tady pro vás otázku za baculaté srdíčko. Věděly byste, co to znamená, když v souvislosti s tímto tématem mluvíme o tzv. ,,šedé zóně´´ ?

Automatizace a chytré technologie se v našich domácnostech objevují čím dál více. Začalo to již dávno praním prádla a pokračovalo to myčkou na nádobí, bez které si už život ani nedovedeme představit. Ruční praní je dávná historie. Víte ale, že ručně vysávat nebo vytírat už dnes také nemusíte?

Kvalitní robotický vysavač a robotický mop se dnes už řadí mezi plnohodnotné domácí spotřebiče, které se s naším minimálním přičiněním postarají o zářivě čisté podlahy našeho domu nebo bytu a všechnu tu neoblíbenou práci udělají za nás.

Historie těchto pomocníků není nijak dlouhá. První robotické vysavače se v Čechách začaly prodávat před bezmála deseti lety. Za tu dobu však jejich technologie a účinnost zásadně pokročila. Můžeme tedy říci, že chytrý robotický vysavač je dnes efektivnější než člověk s klasickým vysavačem. Nikam nespěchá, zajede i pod nábytek, nevynechá žádné místo, a co je hlavní, může vysávat každý den anebo i dvakrát denně, to když zrovna Váš mazlíček líná. Komu z nás se podaří vysávat jednou denně, a hlavně, komu by se chtělo?

Není však robot jako robot. Do opravdového pomocníka v domácnosti se vyplatí investovat pár tisíc navíc. Takový přístroj vidí, cítí a reaguje na nábytek, hračky i schody. Opatrně se okolo nich pohybuje, aniž by během vysávání vynechal jediné místo.

Jeho přesná navigace navíc zaručuje bezchybné vysátí celého podlaží bytu nebo domu, i když je prostor hodně členitý. Robot vysaje všude tam, kde necháte otevřené dveře, nebo kde vidí místnost pokračovat. Dokáže to bez instalace přídavných zařízení i v úplné tmě. A můžete si být jistí, že nevynechá ani smítko.

Kvalitní robotický vysavač nebo robotický mop se ještě před nákupem dá také zdarma vypůjčit, a tak otestovat přímo ve Vaší domásnosti! Pokud nákup zvažujete a Vámi vybraná značka se nedá nikde na zkoušku vypůjčit nebo nechat předvést, už to o kvalitě a účinnosti daného výrobku leccos vypovídá. V takových případech doporučujeme být obezřetní.

     ...je sobotní večer, chlapeček už zavřel oči i pusu najednou a konečně usnul, ještě tu u něj sedím, hlídám jeho sny, voní mi tu čaj a krásný jarní den otevřeným oknem a celá ta nálada mě nutí k bilancování, protože jsem právě završila další rok života na světě, pobyt na tomhle báječném místě k žití jsem lehce zakulatila a vzhledem k dlouhověkosti v naší rodině mi vychází, že mám za sebou možná půlku svého života běhu...

     Co jsem za tu dobu vlastně stihla? Vyrůst, vzdělat se, najít si báječného chlapa, osamostatnit se, nastoupit do pracovního procesu, slíbit manželovi, že při něm budu stát v dobrém i zlém, 5 let čekat na zrození naší holčičky za odměnu, ustát velmi těžkou manželskou krizi, po tom všem počít a porodit naší druhorozenou, která je pro radost, milovat a žít se svými dcerami a mužem, přesadit celou rodinu a vrátit se do rodného domu, pochovat nejdůležitějšího muže v mém životě - svého tátu, rekonstruovat celý dům, být nablízku své mamce a babičce, když mě potřebují, zrealizovat adopci našeho chlapečka s velkou nadějí, život v pěti, zpívat, tančit..., prostě BÝT na tomhle světě, aby můj život stál za to...

     Mám ráda svoje roky, už bych nechtěla být mladší, žiju teď mnohem svobodněji a barevněji, baví mě to, protože každý den je jiný, ještě pořád zažívám svá životní "poprvé", díky Bohu za ně...

     Myslím, že jsem dobro došla do tohoto dne, jediné, co mě na té druhé půlce děsí, že budu ztrácet své nejbližší, odejdou mi tam, odkud není návratu. Ale s tím nic nenadělám, život dává, život bere, už jsem velká holka, jen abych stihla všem opravdu říct, jak moc pro mě byli důležití a jak moc jsem je měla ráda... U táty jsem to bohužel nestihla, odešel velmi náhle, ale snad to ví i tam v tom svém holubářském ráji... Každou chvíli totiž najdu holubí pírko, myslím, že mi je posílá právě táta... Jsou věci mezi nebem a zemí, kterým nemusíme tak úplně rozumět a být ti nejrozumnější...

     Tak až zítra ráno načnu tu druhou půlku, budu si přát, abych vždycky došla dobro, o tom přece život je a pro mě je právě cesta jeho cílem...

Pěkné jaro vám všem! 

Čtěte vy, co máte obavy 😊

Teď v sobotu to bude půl roku, co jsem se stala maminkou a chci se s Vami o zážitek podělit.

Těhotenství super,nabrano 10kg, pohoda.

Dne 10.10.jsem měla termin porodu, v pátek 7.10.jsem měla maličko depku,volala jsem manželovi do práce,aby přijel dřív,že bych chtěla někam na výlet,už jsem hrozně chtěla rodit a stále nic.Tvrdila jsem,že vlastně možná ani těhotná nejsem, nic porodu totiz nenasvědčovalo.Manžel přijel,na mé přání se jelo na výlet,tůra 10km poklidnou chůzí mi zlepšila náladu.Když jsme ulehali k spánku, vytocila mě ta sustiva podložka pod prosteradlem,kterou jsem tam měla,kdyby mi náhodou praskla voda,tak letěla.Usiname,ruku v ruce s mužem a bylo mi fajn.Přesně o půlnoci mi psakla voda, žádné lupnuti, jen teplicko na nohách a dost mokro...budim muže, nechápe,panikari...běžím s rukou mezi nohama do koupelny a dávám si sprchu,meju si hlavu, holim si nohy,líčím se,manžel na mrtvici.V 1h v noci odjezd do porodnice do Nového Města na Moravě, super personál,bajo asistentka,jsem strasnej pohodar,nebala jsem se,jen tak zdravě.Strach z neznáma.Kontrakce se spustily samy po 2h pobytu na hekarne, otevírala jsem se pěkně,hopsala na míči ve sprse a jak mi všichni rikali DÝCHALA, tím jsem se tak zamestnala,že ta bolest byla krásně snesitelná.Miminko si v bříšku kopkalo,jen ty monitory mi vadily,do sprchy jsem asistentku neukecala.Za dalších par hodin jsem byla na 8cm a tam se to trochu seklo a trvalo déle,ale stále nic u čeho bych nějak naříkala.Tím,že to bylo pozvolné,zvykala jsem si na bolest a šlo to krásně.Stale jsem si říkala, bude hůř, bude hůř. A nebylo. Hurá,můžu tlačit,jsem profik, trénovala jsem s aniballem,haha,trošku něco jiného to bylo, ale šlo to. Vse mi bylo krásně vysvětleno,tak jsem tlačila jak na záchodě. Byla jsem tak natesena,kdo na nás vykoukne,pohlaví jsme nevěděli.Manžel u mě,trochu zelenej,ale podporoval,velmi dobře fungoval,byl úžasnej,díky,že ta možnost je,mít tam sebou toho nejbližšího.Taaaak, tlaciiiim jak o život a už tam miminko cítím,už je skoro venku, asistentka mě nabádá,ať nepřestávám, no tak jooo, chci se dívat,otvírám oči,rupla mi zilka,ach ja blbka,hlavne, ze o tom všude čtu, zavírám a tlačim naposled.Asistenka mi podává Adamka,volá,je to chlapeček,je nadhernej,náš,Bože,na tuto chvíli jsem se tak těšila a ona je tu.Hned si ho nechávám na bříšku a hladim.Placenta mi bohužel neodesla samovolně,jediná neprijemnost a hruznost z celého porodu,rvali ji ze mě,nešlo to,další doktor,nešlo to.Ruku uvnitř i zvenku na břiše,to už řvu.Nakonec uspinkali,vytahli a vse bylo v pořádku,jeden steh,jinak žádné poranění.Měla jsem velkou ztratu krve,tak se mi hodně motala hlava,ale krev mi dodali a velmi rychle jsem to pocítila.Strašně jsem si první chvíle užívala,brzy se rozkojila a kojim plně dodnes.Zážitek mám veliký,krásný den,plný lásky a velké proměny,stali se z nás ti nejšťastnější rodiče!