Ahoj ženy, holky, maminky, popřípadě tatínkové, 

už delší dobu se v sobě nějak nimrám. Mám dvě krásné děti, manžela, který mě miluje, krásný dům a po dvou dětech opravdu slušnou postavu. Tak proč sakra nejsem šťastná? Co ještě chci? Proč mi něco tak úžasného a nadstandardního nestačí? 

Nedávno jsem narazila na knížku s názvem "Nedostatečný pocit vlastní hodnoty, sebedestruktivní programy a jejich překonávání", musím přiznat, že jsem ještě nedočetla. Dost špatně si na to hledám čas. Přes den mám potřebu se plně věnovat dětem a domácnosti, večer manželovi. Ale zatím ve zkratce, kniha je v podstatě o mě. Což mě patřičně vyděsilo. Podle autora v sobě všichni máme nějaký "program" podle kterého jednáme. Můžou být negativní, ale i pozitivní. Přicházíme k nim jak už to bývá v dětství. Nemá smysl někoho obviňovat, protože všichni jednají s nejlepšími úmysly. Jsem si jistá, že ani Hitler si o sobě nemyslel, že je zlý člověk. Ba naopak, že koná jakési vyšší dobro. Hlavně obvinění nikomu nepomůže a nic nevyřeší.

Abych vám dala příklad. Řekněme třeba, že paní Jana je neuvěřitelně vystresovaná v práci, hrozně moc se snaží být nejlepší pracovnicí. Přeje si, aby si jí šéf vážil, chválil ji a okolí ji vnímalo jako pilnou a úspěšnou. A tak v práci dře. Bere si na starost věci, které nikdo nechce. Dělá přesčasy. Když ji někdo požádá o pomoc, tak neumí odmítnout. Celé to vede nejen k tomu, že si jí okolí nijak zvlášť nepovažuje, ale ještě ji využívá. Tak dělá ještě více. Čím víc dře, tím víc je ve stresu, že to je pořád málo a dělá kvůli tomu chyby. Je unavená a nesoustředěná. Takže nejlepší pracovnice z ní asi taky nebude. 

Každý z nás se potřebuje cítit do jisté míry přijatý společností.  Člověk žije ve společenství a vždy byl nějakým způsobem závislý na ostatních členech "tlupy". To je v pořádku. Ovšem paní Jana se tak nebude cítit, i kdyby se rozkrájela. Její "program" o kterém pravděpodobně ani neví, se jmenuje "jsem nedostatečná ". Ať bude dělat cokoliv, pořád to bude v jejích očích málo. 

Třeba doma upřednostňovali rodiče jiné sourozence, nebo si přáli chlapečka, nebo byli všichni vyděšení, že na dítě nemají prostředky, zázemí, nebo třeba taky schopnosti. Zkrátka paní Jana si z dětství odnesla podprahově to, že tak jak je, jaksi nevyhovuje, nestačí, nebo dokonce překáží. A proto chce být tolik uznána a přijatá. 

V prvním těhotenství mě velice zaujala možnost sepsání porodního plánu - v porodnici, kde jsem rodila, je podporovali a vítali, takže jeho sepsání bylo jasnou volbou. Během porodu se ho opravdu drželi, chválili mě za jeho sepsání a také rozumnou formu, kterou byl napsán. I z tohoto důvodu jsem se o něj s vámi podělila a mnoho z vás mi děkovalo, že jste ho využily.

Jelikož jsem svého prvorozeného rodila v KP poloze, byl porodní plán vypracován hlavně pro tuto situaci. Tentokrát to vypadá na hodné miminko, které se otočilo hlavou dolů - takže bylo potřeba porodní plán lehce přepracovat a doplnit ještě pár detailů, které jsem za dobu od prvního porodu pochytila. Mnoho z vás mi opět psalo, že byste se rády koukly, jak můj porodní plán vypadá, proto ho opět dávám k dispozici ve formě článku. PP je v kompletním znění, v jakém budu odevzdávat v porodnici, odstranila jsem pouze hlavičku s citlivými údaji.

Abych byla upřímná, tak ještě stále nemám vybráno, kam se pojede rodit, nicméně pevně doufám, že plán bude respektován a celý porod opět proběhne v klidném a přátelském duchu. Nejsem člověk, který by se s někým chtěl dohadovat, nicméně přesně vím, co chci, a pokud bude porod bezproblémový, chci, aby to bylo podle mých představ. V případě jakýchkoliv problémů jdou samozřejmě všechna má přání stranou a dobro miminka je naším hlavním cílem.

Znění porodního plánu - duben 2017:

Porodní plán

Konečné jméno pro miminko bychom rádi rozhodli až po porodu.

K napsání tohoto fejetonu mě inspirovaly ženy z naší sociální skupinky, se kterou se často setkáváme.

Musela jsem se už mnohokrát zamyslet nad tím, jak působí sociální sítě a to co se na nich prezentuje na duši normální, milující a pečující ženy-matky.

Velmi často slyším ženy jen pípnout: „ já na něj občas zakřičím, jsem strašná matka. Moc mě to mrzí.“ Nebo kající „dala jsem jí teď pohlavek. Fakt jsem to nechtěla udělat, ujela mi ruka. Říkám si, jak to ty ostatní dělají, že se jim to nestává. Připadám si úplně nemožná“ apod.

Než se rozepíšu, tak si dovolím vsuvku. Tento článek nevznikl proto, aby se jím zaklínali rodiče, kteří své děti bijí či na ně řvou celé dny. Opravdu zde není jako výmluva pro rodiče, kteří své děti zmlátí hlava nehlava, aby se pak vymlouvali, že oni to opravdu nechtěli. To hraničí s týráním dětí a patří to rozhodně do rukou úřadů a patřičných odborníků. Tento článek není o nich….

Tento článek je o ženách – matkách, které své děti milují a vědomě plní jejich potřeby. Jsou to ženy, které se nezaklínají rčením o spokojené matce a spokojeném dítěti. Toto rčení nemám ráda, protože hlavně matku kojence činí spokojenou, pokud zvládá uspokojovat potřeby svého dítěte. Obráceně to nefunguje. Tyto ženy velmi frustruje, když ve svých očích občas selžou a mají pocit, že nejsou dobré matky. Těmto skvělým ženám patří můj článek. Proč? Protože byly doby, kdy jsem se také tak cítila a vyčítala si každou sebemenší chybu či rodičovské uklouznutí. Pokaždé jsem z toho hroutila a nechápala, proč mě to nejde, když ty ostatní jsou tak dokonalé. Zpytovala jsem svědomí a obviňovala se, že asi nemám pro děti dost lásky a pochopení.

Na sociálních sítích často čteme rady, tipy, ale i poučení a mentorování od ostatních žen. Žena ze vzteku napíše, jak ji rozčílil její partner a hned se na ni snese poučování od ostatních žen, jak by s tím jejím teda nebyly a co je to proboha za otce. Žena si neví již rady, napíše, co se stalo a ostatní ji v pár řádcích odsoudí, jak ony by tohle nikdy a ani za nic apod…… Sdílí se články o tom jak je poškozující na děti křičet nebo je uhodit (píši o pohlavku v afektu ne o seřezání řemenem. Nepodporuji tělesné tresty na dětech a nepodporuji rodiče, kteří uznávají tento styl výchovy). K tomu se píší příspěvky, že tohle se tedy nedělá a co je to za matku, která tohle udělá a že ony by to nikdy a nikdy a nikdy. Jenže nikdy nikdo nešel v ničích botách a nežije jeho život, takže nemůže vědět proč to tak ten druhý cítí. A tento nereálný svět sociálních sítí působí na ženy-maminky, že ty ostatní jsou dokonalé a zenové………

Co se vám vybaví, když se řekne česká literatura? Babička? Povídky malostranské? Hodiny strávené nad nudnou povinnou četbou a výpotky nad čtenářským deníkem? Pojďme si udělat malou exkurzi do současné české literatury. Pokusím se vás přesvědčit, že česká literatura nekončí u Babičky a jiné povinné četby, ale že je škoda v obrovské záplavě knih nezalovit v našem malém českém rybníčku. Dneska začneme první pětkou, výběr byl stanoven tak, aby byli zastoupeni autoři a autorky různých žánrů s různou náročností na čtenáře.

Čtený a čtivý

Vystudovaný filmový a divadelní režisér Patrik Hartl je v současnosti jedním z nejprodávanějších a  nejčtenějších českých autorů, působil i jako scénárista a režisér seriálu Ulice, v současnosti je zejména divadelním režisérem a scénáristou.

Svou literární kariéru odstartoval v roce 2012, kdy vydal prvotinu Prvok, Šampón, Tečka a Karel, příběh čtyř kamarádů, kteří si dvacet let po maturitě zkusí položit otázku, jestli žijí opravdu tak, jak chtěli, když jim bylo osmnáct. Celý děj se točí kolem nevšední výzvy, která má hlavní hrdiny namotivovat k odvaze čelit své vlastní pohodlnosti.

O dva roky později, v roce 2014 vydává Malý pražský erotikon, dle anotace knihu o lásce, určenou i těm čtenářům, kteří bývají ke knížkám o lásce zpravidla nedůvěřiví, knihu, která vás rozesměje i dojme. Příběhy obyvatel dvou sousedících řadových domů na Pražské Babě psané svižně, vtipně s humorem i zamyšlením, u kterých se rozhodně nebudete nudit.

Svou ediční kariéru zatím uzavřel loni vydáním dvojrománu Okamžiky štěstí. Unikátní dílko můžete číst dvěma způsoby, příběh dvou sourozenců Jáchyma a Veroniky je totiž vyprávěn z každé strany knihy jedním z nich. Dohromady tak skládáte mozaiku vztahových a rodinných problémů nahlížených z různých úhlů pohledu.

Myslím, že ve školce mě mají za dost velkého trotla. Často je před něčím varuju, ale jak se zdá, mají zřejmě nějaký čip, který mu dají do hlavy, takže se pak chová jinak (líp!). A jak se ukazuje čím dál častěji, než si ho vezmeme domů, zase ho vyndávají.

JÁ: Jo a dneska jsem koukala, že máte k obědu krupicovou kaši. To on jíst nebude, on nesnáší sladké obědy, tak jen abyste si s tím nedělala hlavu.

PU: Usmívá se stylem TAK URČITĚ.

O pár hodin později....

JÁ: Jak jste se měli?

PU: Výborně, Kýša si dokonce přidával!

36. týden těhotenství, 30 dní do oficiálního termínu porodu:

přežít první trimestr ✓
vybrat jméno pro miminko ✓
vybrat porodnici ✓
vydržet nenechat si říct pohlaví miminka ✓
pravidelně se mazat ✓
připravit Tobíska na příchod miminka ✓
pořídit nábytek do dětského pokoje/ložnice ✓
smontovat skřínky z Ikea ✓
vymýt auto a připravit autosedačku pro miminko ✓
kočárek ✓
výbavička pro miminko (vanička, houpačka, plenky, látkové pleny, lanolin, ..více ve videu o výbavičce) ✓
nakoupit poporodní výbavu (vložky, síťované kalhotky, kojící košile, ..) ✓
sbalit tašku do porodnice X
sbalit tašku pro Tobíka X
vyprat dětské oblečky X
vyžehlit dětské oblečky X
dětský pokoj X
ložnice X
praktický lékař, EKG X
zubař ✓
brát pravidelně magnesium X
návštěva porodnice X
ušít rychlozavinovačku pro miminko ✓
ušít hnízdo pro miminko X
pořídit dárek od miminka pro Tobíska X
jarní úklid ✓
udělat záhonek a zasadit semínka ✓
vyplenit ultrajedovaté rostliny ✓
pískoviště pro Tobíka X
ergonomické nosítko X
těhotenské focení X
těhotenská masáž X 
cvičit s Aniballem, masírovat hráz X
dochodit s Tobíkem jarní kurz plavání ✓
zajít si na pizzu a výstavu The Bodies X
natočit video o prvním těhotenství ✓
natočit video o porodu X
natočit videa o výbavičce X
užít si v co největší pohodě poslední měsíc těhotenství a maximálně si užívat Tobíka!!!!!
PŘIROZENÝ POROD BEZ KOMPLIKACÍ A ZDRAVÉ MIMINKO

Tak i já bych se ráda podělila o svůj porodní příběh, plno jsem jich v těhotenství přečetla a plno z nich mě také inspirovalo, tak snad I můj příběh někoho z vás podpoří.

První těhotenství skončilo akutní sekcí z důvodu preeklampsie, v 33. týdnu těhotenství, dcera vážila 1,3 kg, ale byla v pořádku, jen maličká. Bylo to náročné, ale zvládli jsme to skvěle.

Podruhé jsem otěhotněla 16 měsíců od porodu, těhotenství bylo plánované a na miminko jsme se moc těšili. Už od začátku těhotenství a vlastně už v průběhu prvního těhotenství jsem hodně o porodu přemýšlela, asi jako hodně maminek, že? Mě ale nějak nesedělo proč o porodu všichni mluví tak špatně, jako o něčem co je nutné přežít, o nejhorším zážitku svého života, o největší bolesti… Vždyť to těhotenské bříško je tak krásné a narození miminka má být nejúžasnější okamžik v životě ženy. No, věnovala jsem tomu dost času 🙂 Zjistila jsem co se děje při fyziologickém porodu, jaké jsou ideální podmínky I jak to funguje v porodnicích . Výsledkem bylo, že jsem si našla porodní asistentku, která má smlouvu s porodnicí v Rakovníku, takže tam může vést porod, v průběhu těhotenství jsem se s ní parkrát viděla, a jsem za ní moc ráda, protože gynekoložka na plno věcí neměla čas a já měla s kým probrat I svoje pocity. O Rakovníku jsem taky našla plno pozitivních recenzí.

V 39. týdnu jsme ještě jeli na chatu, oslavili jsme dceřiny druhé narozeniny, další den jsme šli na zahradu sázet angrešt, já si taky asi dva zasadila a jinak jsem trošku pouklízela a doufala že by mi trocha aktivity mohlo pomoct k porodu 🙂 No a v půl dvanácté v noci mě vzbudily silné menstruační bolesti, byly asi po 15 minutách a já je vždycky odešla prodýchat na záchod, kolem druhé hodiny se vzbudil I manžel, začal plašit, ihned stál ve dveřích oblečen a tím se mi kontrakce samozřejmě zastavily 😀 Za chvíli jsme volali porodní asistence (díky bohu za ni), ta doporučila odvést dceru k babičce, abychom měli volné ruce, manžel tedy dceru odvezl a já si dala sprchu, kde se mi kontrakce zase rozjely, když se vrátil, tak jsme si ještě šli lehnout, já normálně do rána pospávala, kontrakce mě vždycky sice probudila, ale hned jsem usnula. Ráno pohodová snídaně, zabalili jsme se a odjeli domů. Kontrakce jsem měla pořád, jen se vždycky zastavila, prodýchala, nereagovala na nic jiného, jen se soustředila na sebe. Když jsme dorazili domů, tak už jsem jen odpočívala, dali jsme si oběd a mezitím interval mezi kontrakcemi snížil na 5 minut. Po obědě jsme byli domluveni s porodní asistentkou, že mě přijede domů zkontrolovat a hlavně poslechnout miminko. Přijela v jednu a už to vypadalo že se mineme, že do porodnice vyrazíme před ní, protože kontrakce zase zesílily. Ale počkali jsme, miminko bylo v pořádku, ale na odjezd do porodnice byl skutečně tak akorát čas. Cesta tam trvala hodinu, nebylo to úplně příjemné, ale v té době už kontrakce začínaly být náročnější tak jako tak. Porodní asistentka dorazila za chvilku po nás, šli jsme na porodní "sál" a od té doby až do vypuzení miminka jsme tam byli pouze já, manžel a porodní asistentka, přesně jak jsem si přála. Po celou  dobu porodu jsem měla dostatek klidu, soukromí, intimity, respektu a svobody. Nikdo tam nechodil, nikdo nemluvil, nikdo se mě na nic neptal, nikdo mi nic nenabízel, nikdo neříkal co mám dělat…. Nic z toho čeho jsem se bála.

Porodní asistentka byla úžasná, dávala mi teplé obklady na břicho, potom I na hráz, masírovala bedra, což mi neskutečně pomáhalo, manžel taky nejlepší, poslední tři hodiny mi skoro v kuse držel nohu ve vzduchu, po každé kontrakci otíral čelo a dával napít. Aby miminko správně dorotovalo, tak mi PA doporučovala a společně s manželem pomáhala do různých pozic. PA často kontrolovala miminko doplerem, jednou mi udělala monitor a to zrovna ve chvíli když jsem šla na záchod, ale nevadilo, mohla jsem se libovolně pohybovat a parkrát mě vnitřně vyšetřila, žádný další zásah 🙂 Kontrakce pořád zesilovaly, tak do páté hodiny jsem si ještě mezi kontrakcema zvládala uvědomovat, že každá kontrakce ať je jakkoliv bolestivá, tak mi jen pomáhá aby bylo miminko co nejdřív u mě a snažila jsem se to vnímat pozitivně. No a po páté hodině jsem už byla v jiném časoprostoru 🙂 Celkově jsem byla překvapená intenzitou kontrakcí I vyčerpáním, které mi ke konci už ani nedovolovalo se sama dostat či udržet v pozici, která mi vyhovovala. V době tlačení, které trvalo fakt dlouho jsem střídala pozice, kde funguje gravitace s pozicí vleže na boku, ve které jsem nakonec I porodila. Ještě před narozením přišly do místnosti pediatra, sestra, o kterých jsem ani nevěděla, ale co jediné mě vyrušilo bylo když přišel primář, krátce před koncem porodu a s PA prohodil asi jednu větu a ještě mě vnitřně vyšetřil, nedokážu si představit jak moc by mě vyrušovalo když tam někdo chodil častěji. Ale za chvíli jsem ho stejně neregistrovala.

Syn Damián se narodil v půl desáté večer. Po porodu mi ho pomohli hned dát na břicho a přikryli. Nikdo mi ho nebral na měření, vážení ani vyšetření, krátké vyšetření proběhlo u mě na břiše. Pupečník jsme nechali dotepat a placenta za chvilku taky vyšla. Bohužel jsem byla poraněná, tak mě primář šil, to nebyla moc příjemná čast, ale už jsem měla miminko na břiše, tak se to dalo zvládnout. Dvě hodiny jsme ještě zůstali na sále a to jen my tři, I PA odešla, tak jsme miminko v klidu přivítali.

Nevím kde jsem udělala chybu.. možná na začátku těhotenství, když jsme zjistili, že čekáme vymodlené děťátko a vyšla z toho dvojčata..ten strach, že o ně přijdu a pocit, že musím udělat maximum?

Každodenní přemýšlení, jak tomu štěstí pomoci, aby byla miminka silná a vydržela..?

Když se kluci narodili, sestřičky nám na medialu, kde leželi naší andělíčci s úsměvech na rtech sdělili, že pro ně nemají tak "malé" oblečky, protože s jejich porodní váhou 3000g a 2880g byli na dvojčata fakt velcí..

Ano,představovala jsem si, že se narodí míní miminka, které budou typická pro 36tt.

A i když byli kluci pár dní v inkubátorech, protože prvorozený po porodu začal mít 

problémy s dýcháním a druhorozeného oživovali a začal dýchat teprve až sedmou minutu jeho života.. byli to velcí chlapi plní života 🙂

Můj život nezačal dvakrát šťastně. Narodila jsem se jako nechtěné dítě

drogově závislé matce. Zatím co matka odešla z porodnice sama, já byla

převezena do dětského centra.

Do velkého a krásného barevně vymalovaného domu plného hraček. Tety zde byly
moc hodné, pečovaly o mě tak, jak nejlépe mohly. Ale každá z nich jinak
voněla, mluvila, usmívala se. Někdy jsem plakala hlady dlouho, než se na mě
dostala řada. Pochopte, teta má v péči ještě tři stejně staré děti.

Pak bylo ale hůř. Tak jak z mého tělíčka začaly odcházet návykové látky,
které jsem si na svět přinesla od biologické matky, tak se zhoršovaly mé
stavy abstinenčních příznaků. Tety mi nemohly věnovat individuální péči,
takže jsem v tom byla úplně sama.

Překonat velmi bolestivé ataky abstinenčních příznaků je pro malé miminko
velmi náročné. Pokud je na to ale úplně samo, je to opravdová hrůza.

Nakonec jsem musela být převezena na několik dlouhých týdnů do nedaleké
nemocnice. Zůstala jsem zde úplně sama. Tety z kojeneckého ústavu zde se
mnou nemohly zůstat. A zde bylo ještě hůř.

Sestřičky mi mohly zajistit pouze a jen základní potřeby – jídlo, léky,
čisté oblečení a přebalení. Na ostatní nebyl žádný prostor. Děsily mě ty
cizí tváře, vůně. Děsilo mě, že jsem tu byla sama. A do toho bolestivé stavy
abstinenčních příznaků.

Když jsem plakala hlady, dlouho nikdo nešel. Nakonec jsem přišla na to, že
je jedno, jestli pláču nebo ne. Ležela jsem v postýlce a dlouhé hodiny
zírala na bílý strop. Zjistila jsem, že nejlépe se uklidním sama cucáním
palce nebo stereotypním houpáním …

Moje tělíčko ztuhlo stresem. A já přestala věřit v to, že svět je dobré
místo. Co hůř, začala jsem věřit, že ani já nemůžu být dobrá bytost, když na
moje volání a potřeby nikdo nereaguje. Naopak naučila jsem se, že musím být
stále ve střehu a postarat se o sebe sama.

A pak bylo trochu lépe. Abstinenční příznaky odezněly a já se mohla vrátit
do dětského centra. Ale bylo mi to tak nějak jedno. Tety byly hodné, ale já
už věděla, že nezáleží na tom, jak dlouho pláču nebo jestli vůbec pláču.
Prostě musím počkat, až na mě přijde řada.

O několik měsíců později jsem poprvé uviděla svou novou mámu. Dávno jsem
zjistila, že když se budu na dospělé usmívat (a je úplně jedno, že mně zrovna
do smíchu není), zajistím si nějakou péči a pozornost navíc. Takže se na
moji novou maminku usmívám a ona si myslí, že vše bude skvělé ...

Jenže já se už dávno naučila tomu, že dospělým ani světu kolem sebe nemůžu
věřit. Musím a umím se spolehnout jen sama na sebe. I v rodině, kam jsem se
dostala, přetrvává ztuhlost a potřeba být stále ve střehu. Mít všechny a
všechno pod kontrolou.

O několik let později mi tyto naučené vzorce stále více a více komplikují
běžný život. Moje adoptivní maminka se mnou řeší stále více a více situací,
ve kterých se chovám jinak než ostatní děti. Mám potřebu všechno a
všechny kolem sebe řídit. Jen tak se cítím v bezpečí, když mám vše pod
kontrolou.

Stále se uklidňuji cucáním palce, i když na to už dávno nemám věk. Nedokážu
se uvolnit v náručí rodičů. Moje časté a dlouhé afektivní záchvaty, kterými
trpím, jsou pro rodiče velmi náročné.

Nakonec moji rodiče vyhledají odborníky, kteří se zabývají léčením duší dětí
v náhradní rodinné péči. Čeká nás dlouhá terapie. Věřím, že se snad úplně
vyléčím a začnu znovu důvěřovat světu kolem sebe a hlavně, začnu věřit, že
jsem dobrá a důležitá bytost …

To, co se stalo mně, se bohužel stále každý den děje dalším dětem. Ale vy to
můžete změnit! A to tím, že aktivně podpoříte návrh na změnu legislativy
týkající se ohrožených dětí.

Proto Vás žádám, podpořte tyto návrhy a nedovolte, aby další děti musely
prožít takové nebo podobné události.


Děkuji!


Podepsána Moje adoptivní maminka

Podepsána autorka blogu Adopce do naha, která tento příběh zpracovala

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

V roce 2014 se stal zázrak... po 5 letech boje se zadařilo a já nevěřila svým očím když jsem uviděla na testu 2 čárky..

Ano, lékaři nám museli pomoci, protože vzhledem k mému zdravotnímu stavu (rakovina slinivky, transplantace jater), nebylo lehké otěhotnět a právě až 5 tý pokus IVF se podařil.

Při tzv posledním pokusu, kdy jsme si s manželem řekli, ž si necháme vložit 2 embrya a lékaři nás přesvědčovali, že si máme dát pozor, protože by se mohly uchytit obě, jsem jim řekla, že to štěstí mít nebudeme a budeme rádi alespon za jedno zdravé!

IVF nám provedl poprvé jiný lékař, který byl u maminek známý jako "pan doktor, který dělá dvojčata" 

Docela jsem se tomu smáli když jsem mu to řekla a on odpověděl, že je to spíše o náhodě..

Když jsem si 6 tý den dělala těhotenstký test a vyšly dvě čárky, klepaly se mi ruce, plakala jsem a nevěřila jsem tomu.. kolik testů už jsem si za ty léta dělala?

Založení rodiny je obrovským mezníkem v dosavadním životě obou partnerů a je většinou předem důkladně promyšlené. Co ovšem dělat v situaci, když chcete, aby vaše naplánované děťátko bylo chlapeček, nebo naopak holčička? Světem nyní hýbe návod, díky kterému se můžete pokusit o vytoužené pohlaví miminka!

Volba sexuální pozice

Výběr správné sexuální polohy je důležitý nejen pro kvalitní sex, ale pokud při milostných hrátkách dojde k oplodnění, hraje také důležitou roli pro pohlaví dítěte.

Když chcete holčičku…

Pokud chcete zplodit holčičku, měla by žena volit dominantní polohu nahoře, jelikož tak nedochází k příliš hlubokému pronikání penisu. Zároveň by bylo dobré pohlídat si, aby muž ejakuloval spíše u poševního vchodu, ne až u děložního čípku. Spermie by totiž měly urazit co nejdelší cestu, aby budoucí potomek byl něžného pohlaví.

Dáváte přednost chlapečkovi?

Jinak také známá jako „mamynka“. Tuto terminologii jsem pochytila na jednom velmi erudovaném místě plném chytrých matek, které k životu rozhodně nepotřebují zbytečnosti typu kočárek či doktor. Nebo boty.

Podivný živočišný druh svým myšlením zamrzlý v životním stereotypu doby před 50 lety.

Vyznačuje se především tím, že svým dětem podsouvá naprosto chybné návyky a postoje.

Tak například si myslí, že dítě by mělo mít na spaní vlastní prostor a totéž vyžaduje i pro sebe namísto toho, aby si plnými doušky vychutnávala to slastné období naražených žeber a skřípnutých zádových svalů z rodinné postele.

Dětského lékaře nejen že pravidelně navštěvuje, ale dokonce mu místo pozdravu neplive do obličeje a nevyhrožuje  soudem. A co je nejvíc zarážející, oslovuje ho obvykle „pane doktore“ namísto „ty debile“.

Odstaví dítě před nástupem na střední školu, někdy dokonce už před zahájením povinné školní docházky.

Když jsme začaly s Romčou obcházet bistra, kde podávají snídaně, ze začátku nás ani nenapadlo, že se z toho stane zvyk. První myšlenka přišla vlastně až na druhém "rande", kdy jsme si slíbily, že objevování, zkoušení a ochutnávaní, bude naše tradice. Ono utrhnout se jenom tak od dětí nebo práce je pro nás obě celkem těžký oříšek. Ale jednou měsíčně zvládnutelný (i když tento měsíc už vlastně podruhé!).

Takže vybereme náhodně sobotu v měsíci, kterou máme obě volno (a já hlídání), najdeme na netu restauraci, která se nám líbí a zdá se, že stojí za vyzkoušení a vyrazíme. 

Jenomže ono to není jenom tak- tyto bistra bývají o víkendech přeplněná. Popravdě je celkem štěstí najít nějaké místo- rezervace se nedělají. Už dvakrát se nám povedlo přijít tak, že zrovna někdo odcházel- naštěstí.

Tak mě napadlo, že rovnou zkombinuji dobré s užitečným a budu Vám přinášet recenze, podložené vlastní zkušeností, z míst, které jsme navštívily. A aby to bylo komplexnější, v jednom článku naleznete vždy 3 navštívená místa (což matematici snadno spočítají- podle četnosti našich výletů to vychází 1 článek za 3 měsíce 😀 ). 

Coffee Room ****

Ano, profláklá kavárna. Ale ruku na srdce- když o tom pořád slyšíme, kdo by jej nechtěl navštívit? My dorazily v době, kdy nebylo volné žádné místo a zůstaly na nás barové židle u vchodu. Jak na hanbě 🙂 Coffee Room je totiž hrozně maličký, celou místnost tvoří prodejní pult, asi 4 stoly a pak bar u okna a vchodu. Toť vše. Mimo to si ještě chodí zákazníci kupovat kafe do kelímku, takže mezi stoly stojí fronty a tlačí se tam jeden na druhého. To jediné ale pokládám za velký mínus.

Tohle jaro je zajímavé a plné nových začátků. Pro vás, maminky, začíná také něco nového. Právě spouštíme konkurz, protože hledáme Ambasadorku pro značku Phyteneo.

Phyteneo je český výrobce fytofarmak (přípravky s obsahem herbálních látek). Pod značkou Phyteneo uvádí výrobce na trh přípravky vlastního výzkumu a vývoje, která představují účinná, unikátní a inovativní řešení zdravotního problému ve srovnání s obvyklou medikací.

Na oblast fytoterapie nahlíží Phyteneo vědeckým přístupem. Ten pomocí moderní medicíny a chemie objasňuje principy působení tradiční herbální medicíny. Tento vědecký přístup je také součástí firemních hodnot: health, nature, science.

Jestli jste se našly, tak čtěte dál.

Jaká by měla být Ambasadorka pro Phyteneo?

Ambasadorka by měla být z oboru, měla by rozumět trhu, na kterém výrobce značky Phyteneo působí. Ideální ambasadorka by měla být vystudovaným pediatrem nebo farmaceutem, maminka na mateřské dovolené. Ambasadorka by měla být dostatečně proaktivní, kreativní a samostatná. Také smělá, ochotná pomáhat, komunikovat jasně a přesně.

Ahojte, ženy,

hledáme další Ambasadorku, těšíte se? A to rovnou pro českou platební službu Twisto, která je na trhu více než 3 a půl roku. Tuto praktickou a jednoduchou službu využilo již přes 150 000 spokojených zákazníků. A v čem služba spočívá?

Díky inovativním technologiím zjednodušila nákupy a platby, učinila nakupování na internetu pohodlnější a bezpečnější a umožnila rychlý přístup k účelovému financování nákupů, aniž by člověk musel žádat o úvěr v bance. Je to jednoduché a chytré! Jde o princip - kupujte dnes, plaťte za měsíc.

Už se nemusíte bát, že propásnete skvělou akci, když zrovna nemáte peníze, protože rodičák nenaběhl včas, nebo uvidíte boty svých snů. Taky si usnadníte placení faktur, abyste na ně nikdy nezapomněli. A že nejde o ledajakou službu, dokazují i všechna ocenění, které Twisto má. Časopis Forbes Twisto zvolil do top 20 nejnadějnějších českých startupů, CEO Twista je v aktuálním výběru Forbes 30 pod 30, ekonomický deník jim letos udělil ocenění FinTech počin roku 2017, v roce 2016 zvítězili v kategorii “Experienced startup” v soutěži Wolves Summit v Polsku.

A jaká by měla být Ambasadorka téhle úspěšné firmy?

- šikovná mamina, která šíří pozitivní vibrace,

K napsání dnešní úvahy mě vede článek, který se mi nedávno dostal do ruky a měl trochu mrazivý název - „Představte si, že by Vás Vaše dítě nemělo.“

Bylo velmi zajímavé, mrazivé a děsivé ho číst.

Tyhle myšlenky se mi totiž vkrádají do hlavy už dávno. Vždy jsem je ale jen zděšeně odehnala. Až tenhle článek mě donutil si to celé zkonkretizovat ...

Když se před několika lety řešila situace mé dcery, bylo přechodné pěstounství ještě v plenkách. V té době nebyla žádná hodná teta, ke které by mohla na dobu, než se její situace vyřeší, jít. Která by o ni pečovala ve dne v noci. Reagovala na její pláč i smích.

Takže naše miminko, úžasná holčička, dnes už skoro slečna se dostala do naší rodiny z ústavu, ale naštěstí jako maličké několikadenní miminko.

Dodnes za to štěstí a duchapřítomnost úřadů moc děkuji!

či také poporodní depresí trpí matky po porodu, kdy je jejich tělo vystaveno přílivu velkého množství emocí, které jsou vyvolány hormonálními změnami po porodu a o kterých do té doby neměly ženy ani tušení. Tento stav je způsoben poklesem progesteronu (hormon, který pomáhal udržovat těhotenství) a naopak stoupající hladinou prolaktinu (hormon, který spouští laktaci - tvorbu mateřského mléka (odtud starší pojmenování laktační psychóza) ). Jejímu vzniku ale napomáhá také celková vyčerpanost během šestinedělí. Dostavuje se tedy druhý až třetí den po porodu a žena se při něm může cítit nešťastně, plačtivě, úzkostlivě až depresivně. Může mít pocit zmařeného štěstí, pocit, že už nikdy nebude nic dobré. Naštěstí ve většině případů poporodní deprese do týdne odezní. 

Toď teorie...

Rozhodla jsem se sepsat článek o mé zkušenosti s poporodní depresí. Hlavně kvůli tomu, že mě velmi pomohlo zjištění, že v tom nejsem sama!!! 

Na miminko jsem se neskutečně těšila. Těhotenství bylo plánované a naprosto ukázkové 🙂 žádné nevolnosti, bolesti či komplikace. O tom, že čekámě holčičku jsme se dozvěděli ve 33tt jinak se ta naše potvůrka stále schovávala 😀 

No a pak to přišlo, praskla voda a jelo se. Porod byl (teda podle mě- super viz. čálen Jak Emmička na svět přišla) a po 3,5 hodinkách a 3 zatlačení vykouklá na svět naše holčička. 

No a já ji dostala na hrudník... koukala jsem na ten pomačkaný, fialový a bračící uzlíček a čekala jsem kdy příjde ta neskutečná láska a štěstí o které jsem slyšela/četla. 

Těhotenský deníček dlouho nebyl, protože mě trošku vyděsil můj zdravotní stav ve 33. týdnu těhotenství. Jak se daří miminku a jak zvládám osmý měsíc těhotenství se tedy dozvíte až v dnešním videu z 35. týdne těhotenství, ve kterém jsem nakousla i hodně intimní témata, tak snad vás moje upřímnost nepohorší. 🙂

A jak jste zvládaly/zvládáte poslední týdny těhotenství vy?

Celý minulý týden jsem měla se svou čtyřměsíční dcerkou Mariankou příležitost testovat nové plenky Huggies Ultra Comfort ve velikosti 3, určené pro děti o váze 5-8 kilogramů.

Hned na začátek bych chtěla napsat, že jsem k celému projektu přistupovala s jistou skepsí, protože oblíbenou značku plen už jsem si dřív našla a natřikrát odzkoušela. Prémiová řada konkurenční značky (říkejme jim pro jednoduchost Péčka) sice nebyla bez chyb a nehody se stávaly, pořád byly ale tyto pleny to nejlepší z obrovského množství výrobků, které jsem stihla během tří plenkových období vyzkoušet.

Tolik na úvod a jdeme na test z praktické stránky. 🙂

Prvním příjemným překvapením byla velikost vzorku k odzkoušení - dvě balení po 58 kusech. Za týden jsme spotřebovaly sotva polovinu jednoho, takže - díky, Koníku. 🙂
Po rozbalení se nevyvalil žádný zápach, což se u Péček dělo vždy. Maličkost, ale fajn. Obrázky na plence jsou sice pěkné, ale tolik pozornosti a chvály jako jiné maminky v testu bych jim nevěnovala. Co mě ale zaujalo hned, při porovnávání s našimi Péčky, byla velikost pleny - doporučená váha miminka pro Huggies je 5-8kg a pro Péčka 4-9kg, přitom Huggies jsou o poznání delší.

A tady jsem začala tušit, že osvědčená Péčka mají konkurenci. Naším nejčastějším problémem s plenami totiž vždycky bývaly žlutohnědé úniky až mezi lopatky, které člověk objeví po dlouhých minutách, kdy si v nich drobátko hoví a skvrna vesele sákne vrstvami oblečení, zavinovaček, případně autosedačkou apod...

Nebudu to natahovat - podstatně vyšší zádová část problém vyřešila. Za týden testování (a další týden psaní recenze) se takové zaneřádění nestalo ANI JEDNOU. Pro mě je to revoluce v přebalování, vážně. 😮

Loni v červnu hlásal Modrý Koník spuštění projektu testování. Osobně zkouším přihlášky k testování málo, pouze u produktů, o které se vážně zajímám. Když na mě koncem března vyskočila nabídka na testování plenek Huggies, věděla jsem, že to chci zkusit. Přihlásila jsem se a čekala.

Vybrali mě/nás . 🙂

Každá maminka chce pro své dítě to nejlepší, ani u plen tomu není jinak. Trh jich však nabízí tolik, jak si vybrat? Recenze jiných maminek a vlastní zkušenost. Doufám, že má recenze bude malinko přínosná.

Značku Huggies znám již pár let, jejich plenky jsem používala u prvního syna, byla jsem spokojená a nyní zvědavá, jak jsou na tom plenky v  současnosti. Došlo u nich k výrazné inovaci? Ovlivnilo to vlastnosti pleny? Jaké jsou po cca 8 letech?? Odpovědi na své otázky jsem dostala, díky možnosti testování. Děkuji Modrému Koníku, že mi to umožnil.

V pondělí ráno zvoní kurýr, přebírám velký balík, rozbaluji a čeká mě příjemné překvapení. K testování jsou poskytnuty dva balíky plen. Paráda! Dobrala jsem zrovna poslední plenku naší používané značky a je pondělí ráno. Ideální čas začít testovat. Jdeme na to 🙂

☆první dojmy☆

Již jsem psala dva články, co vařím synovi. Syn jí už vše, co my nebo mu

(někdy i k mé nelibosti) dáváme vše ochutnat.

Synovi jsou 2 roky a řekla bych, že za den sní méně než by asi měl, ale stačí mu to a za poslední měsíce mu narostl i pupíček 🙂.

Naše skóre na dvou letech cca 89cm a 11,5kg. > Myslím, že je tak akorát 😉

Takže milé maminky, co zoufáte,

že Vám dítě nejí > nezoufejte

Zdravíme všechny a přidáváme naši recenzi, jak jsme s holkama testovaly plenky Huggies. 

Na začátek bych ráda napsala, že jsem měla obrovskou radost, že jsme byly do testování vybrány. Netrpělivě jsme vyhlížely balíček. Když dorazil, byly jsme rády, že pro dvě holčičky máme dva balíčky, z nichž jeden obsahuje 58 plenek. 

Poté co jsme plenky rozbalily, moc se nám líbily obrázky na nich. 

Naše malé holčičky, nosily si opičky a občas také žabičky. 

Vzhledem k tomu, že máme doma již dvě děti, plenky Huggies jsem vyzkoušela už kdysi v minulosti, ale nevyhovovaly mi. Byla jsem velice zvědavá, jestli nové budou lepší. 

Bohužel, ač je holky i ochutnávaly a zkoumaly jak se dalo...

Po screeningu jsem konečně nastoupila do práce...v ní jsem pobyla 2 dny a šup zase na neschopenku ale tentokrát opravdu nemocná....dostala jsem penicilin a klídek...jelikož jsem byla nervozní tak jsem si pořídila angelsounds...super věc ale prďolku jsem musela nahánět pořád někam plavala...

Po 14 dnech zase do práce..ale už na nové místo, které je vhodnější pro těhulky...práce jen na jednu směnu což jsem ráda, kolektiv super..nemohu si stěžovat...

Zjišťovala jsem jak je s dovolenou na kolik dní mám nárok a hle, na celých 25 dní...+ 2 které mám za 6 noční směny..ale jeden den už nám vybrali celozávodně...

Na mateřskou nastupuji 17.7.- 2 týdny před tím máme škodováckou dovolenou-celý závod...a tak si ještě 3 týdny před ní (v červnu) vyberu 3 týdny volna...končím 9.6...

takže jen nějakých 33 dní práce..do toho nějací doktoři a test na cukrovku(brrrrr jsem na to zvědavá) no myslím že rychle mi to uteče.

Tatínek je rád že bude holka...A co jméno???dohoda zněla kluka vymýšlím já-Adam a přes to nejel vlak..Holku tatínek-taky do toho nekecám...a tatínek vybral Andreu Valerii. Snad mu to jméno vydrží...aby nevymyslel nové...

Domácí kváskové houstičky jsou po výrobě kváskového chleba dalším mým počinem  na cestě za zdravějším pečivem 🙂 

Dlouho mi trvalo, než jsem se k tomuto kroku odhodlala v domění, že to bude náročné a upatlané. Opak je pravdou!

Výroba houstiček zabere míň času, než pečení kváskového chleba, zejména pokud máte dostatek kvásku v zásobě. Pak můžete péct skoro okamžitě. A výsledek opravdu stojí za to.

Netřeba znovu zmiňovat, jaké má kváskové pečivo své výhody. Kdo to přeci jen ještě neví, přečtěte si článek o kváskovém chlebu, kde jsou základní výhody zmíněny a kde najdete i odkaz na to, kde kvásek sehnat.

Kdo se přeci jen ještě odhodláváte …. snad vás tento můj příspěvek popostrčí. Uvidíte, jak snadné, ale zejména dobré to je! Už nikdy nebudete chtít jinak!

INGREDIENCE (na 8 houstiček … bulek):

Ahoj všichni...

    ...no, asi mnozí z vás už z nadpisu tuší, o čem se dnes chci rozepsat. Na úvod bych chtěla napsat pár čísel (zdroj http://uzis.cz/):

        - v roce 2015 zemřelo v ČR celkem 148 dětí do věku 1 roku, z čehož nejvíce na tzv. Některé stavy vzniklé v perinatárním období

        -ten samý rok se mrtvě narodilo 398 dětí (nejvíc po 21 letech)

    Většina těchto dětí se narodila v porodnici. O kolika z nich, o kolika jejich rodinách, byla reportáž v novinách či televizi? Kolik zdravotnických pracovníků nebo rodičů bylo vláčeno za to, že jim zemřelo dítě ve zdravotnickém zařízení (nebo že je postižené po nevhodném "vedení" porodu)? Rodič ani jeden, lékaři asi tak 2 za posledních několik let? V roce 2014 zemřela při porodu v ÚPMD matka, tatínek zůstal se starším dítětem a novorozencem sám...že o tom nevíte? Jak byste mohli, to je v pořádku, stalo se to v nemocnici, proč o tom psát reportáž. Kdyby se to stalo doma, žijou z toho novináři minimálně týden.

    V našem právu je mimo jiné ukotveno právo ženy na volbu místa porodu. Stejně jako zodpovídáme za jakýkoliv další aspekt života našeho i našich dětí, odpovídáme i za to, kde se rozhodneme porodit. A nikdo nemá nárok nám toto právo upírat, nebo nám spílat za jeho využití samozřejmě s přihlédnutím i na zájem dítěte (která matka, co si pečlivě naplánuje těhotenství i porod tohle nedělá?!?!?). Toto naše právo na volbu lékaře, vyšetření í místa porodu by mělo být podpořeno takovým nastavením systému, aby nebyla zvyšována jeho rizikovost, momentálně se to děje přesně naopak.