Krásný podvečer,

je to už pár dní, co se firma HiPP rozhodla pomoci jedné mamince, která není v lehké situaci, balíkem svých výrobků v hodně 10.000 Kč!

I díky vám všem jsme jednu takovou maminku našli. A vlastně - našli jsme dvě. Jednou byla @janamal37 , která obdržela také dárečky od firmy HiPP a druhá byla @78marcela .

@janamal37 : Ježíšek k nám dorazil o den dříve! Děkujeme za krááááásný HiPP dáreček! Taková nadílka! A děkuji všem tetám z Koníka, které na mě myslí a přejí mi vše dobré. Jste úžasné!

Původní plán byl takový, že hlavní dárek přijedu osobně mamince předat já. Nicméně počasí vyvádí psí kusy a jedna cesta přes 300km v závějích a na ledovce je nad moje síly. Takže jsme vymysleli šalamounské řešení 🙂 Balík rozdělíme na půl, první polovina dorazila mamince Marcele včera a s druhou půlkou se tam konečně vydám já osobně, hned jak počasí dovolí.

Ale i tak si vám všem dovoluji zprostředkovat dojmy maminky a pár fotek!

"Víte v čem perete svoje prádlo a prádlo svých nejbližších? A jaký vliv mohou mít  prací prostředky na vaše zdraví? Chcete znát tipy na to, jak prát zdravě, ekonomicky a ekologicky? A jak to máme MY 3 v TOM?..."

Mívali jsme doma spoustu pracích prostředků zvlášť na bílé prádlo, barevné prádlo, černé prádlo, pleteniny, jemné prádlo, sportovní materiály, dětské prádlo a k tomu ještě aviváž. Určitě existují i další alternativy, které se k nám nedostali.

Zkuste si spočítat, kolik pracích přípravků je ve vaší domácnosti? Možná jste na tom lépe, ale možná vás to překvapí stejně jako nás. Opravdu je jich tolik potřeba?

Četli jste si někdy na etiketách složení jednotlivých přípravků? A víte kolik zbytečné chemie obsahují? A víte, že v oblečení zůstávají zbytky pracích prášků a aviváží, které se pak při jeho nošení dostávají pokožkou přímo do těla a s nimi i ta spousta chemie, se kterou se tělo musí vypořádat?

Běžně obsahují prací prostředky toxické látky, jako např. amoniak, který způsobuje poškození jater a ledvin, bělidla, která mohou poškodit kůži, plíce, oči a látky vyrobené z ropy, o nichž je známo, že mohou způsobit rakovinu, neplodnost, vrozené vady u dětí, poškozují plíce, mozek, nervy. Bohužel i přípravky tzv. "eko" nejsou zcela netoxické.

Nejenže nás chemické látky zatěžují na přímo, také se dostávají při praní do odpadních vod a z nich dále do vod povrchových, kde nadělají další škody.

Jedním z prvních těhotenských příznaků bývá u mnoha žen ranní nevolnost. Ne vždy však jde skutečně o nevolnost objevující se pouze v ranních hodinách, ale nejednou tyto problémy přetrvávají během celého dne.

Ranní či celodenní nevolnosti se obvykle vyskytují v prvním trimestru těhotenství, později ustupují. V některých případech však mohou ženu potrápit během celého těhotenství.

Co je příčinou?

Přesné příčiny těhotenských nevolností nejsou stále zcela objasněny, ale podílejí se na nich určitě i bouřlivé hormonální změny v organismu čerstvé těhulky.

Zažije je každá budoucí maminka?

Ranní nevolnosti nejsou vůbec nedílnou součástí těhotenství každé budoucí maminky. Některé se s nimi řádně potrápí, zatímco jiné "Proplouvá" těhotenstvím bez jakýchkoliv žaludečních potíží.

Rovněž nelze říci, že pokud jste nevolnostmi trpěli v prvním těhotenství, zákonitě se objeví i v další těhotenství. Nebo pokud jste se s tímto problémem poprvé nesetkali, že vás nevolnosti objedou i v následujících těhotenstvích.

Je možné, že těhotenské nevolnosti jsou i záležitostí dědičnosti. Vše je však velmi individuální.

Jak si pomoci?

Pokud patříte k těm budoucím maminkám, které se s těhotenskou nevolností potýkají, je několik způsobů, jak si pomoci. Bohužel, žádná zázračná metoda, která by spolehlivě fungovala a odstranila vaše problémy natrvalo, neexistuje.

U každé ženy může pomoci něco jiného, je tedy třeba hledat optimální řešení pro konkrétní případ.

Lékaři doporučují těhulkám bojujícím s nevolnostmi mít na nočním stolku připravený sklenici vody nebo jiného vhodného nápoje a nějakou sušenku. Není totiž dobré vstávat z postele s prázdným žaludkem.

Pokud vás nevolnost přepadne při určitých pachy, např. v kuchyni nebo po snědení některých potravin, vyhýbejte se tímto "vyvolávačem" problémů.

Některým těhulkám může bydlet nevolno během jízdy autem, i když předtím takové problémy nemívaly. V takovém případě je možné pomoci si např. homeopatickým lékem proti nevolnosti.

Pomoci vám však mohou i některé přírodní prostředky. Dobrou volbou je zázvor, který si můžete dopřát např. v podobě chutného čaje. Na trhu jsou také speciální lízátka s obsahem zázvoru a dalších účinných, ale zároveň bezpečných, látek určené právě budoucím maminkám trpícím těmito nepříjemnými obtížemi.

Kdy jsou nevolnosti nebezpečné?

Přesto, že těhotenské nevolnosti trápí nejednu budoucí maminku a jsou častým jevem, někdy mohou být nebezpečné. Rizikem je zejména stav, kdy jsou nevolnosti příliš intenzivní a brání ženě v každodenních činnostech, pokud má těhulka problém udržet vůbec nějakou stravu kvůli příčestí zvracení, nebo pokud např. v důsledku nevolností a zvracení dojde k nežádoucímu úbytku hmotnosti. Někdy je nutná i hospitalizace.

V každém případě, pokud se u vás ranní nevolnosti objeví a nedokážete si pomoci ani zmíněnými metodami, určitě své potíže konzultujte s lékařem.

ZDROJ: www.happymum.cz/tehotenstvi

Ahoj maminky, 

která jste četla můj první článek a jste zvědavé na pokračování, tak tady je. Druhý měsíc s cvičením je za mnou. A s výsledkem jsem spokojená, počítám tak ještě 2 měsíce, a ač bude teprve březen, můžu jet na tábor a chodit v kraťasích 😀

Na fotkách je srovnávačka s 1. a 56. dnem 🙂

Míša Myšudka

Přestože si jako těhotná ultrazvuků užijete poměrně dost, i tak Vám bude pořád připadat, že je jich málo. Z toho důvodu mnohé maminky navštíví i atrakci schovanou pod názvem 3D/4D. A o co vlastně jde?

Jde o ultrazvukové zobrazení, které se provádí od 24 do 28tt. Na 3D vidíte plastický obraz vašeho dítěte statický, ve 4D tvoří přidanou dimenzi čas, můžete tak třeba sledovat, jak se vaše dítě kope do hlavy, nebo ukazuje neslušný gesta.

Já jsem tohle „vyšetření“ podstoupila už dvakrát. Poprvé s dcerou Vilmou v pražském Gennetu a nyní s druhou dcerou v Hořovicích. Pokusím se tedy o malé srovnání. Jak již asi tušíte, v Praze si za tenhle cirkus pěkně připlatíte, když máte na to, bydlet tam, tak máte i na dražší ultrazvuk, to je přece logický, že jo. V Gennetu Vás tahle sranda vyjde na 1190, v Hořovicích 800. Když dělá dítě trable a zrovinka si hraje na schovávanou, neplatíte plnou částku. Kolik to bylo v Práglu si už nevybavuju, ale v Hořovicích platíte polovic. 

Ve velkoměstě se setkáte s profesionálním přístupem a moderní ordinací, na maloměstě zase s trhlým doktorem, který neustále vtipkuje, nicméně je to sympaťák, takže don´t worry. Poprvé tak třeba uslyšíte výrazy jako křivochcanda, nebo přirovnání pohlaví k zrnku kávy. Chvílemi jsem si připadala jako v seriálu Ally Mc Beal, dokonce tu mají i společný toalety a fakt, že se ordinace nachází v domě rybářského svazu to celý jen podtrhuje. Naštěstí nikdo ze zúčastněných netrpěl Touretteovým syndromem, i když já sama jsem k tomu po setkání s místní zdravotní sestřičkou neměla daleko. Chyběl už jenom Barry White.

V obou ordinacích vyfasujete DVD se záznamem z ultrazvuku. Na tom pražském najdete dvě dlouhá videa + dostanete jednu vytištěnou fotografii. Na tom hořovickém pak naleznete mnoho fotografií a pár kratičkých videí + obdržíte jednu fotografii barvenou a několik černobílých.

Když to vezmu kolem a kolem, je v postatě jedno kam na to vyšetření zajdete, každopádně v druhém zmíněném zařízení zažijete mnohem víc srandy. Za jediný nedostatek tam považuji nepříjemnou sestru, která Vás hned i příchodu podrobí zcela nesmyslnému výslechu a jejíž pracovní doba končí přesně v 16:00 A krom toho si taky myslím, že Babiš už má peněz dost...Takže hurá do Hořovic!

Když se páru nedaří počít vlastní děťátko, je to pro ně velké trápení. Přesto netřeba zoufat. Pokud vám nebylo dopřáno vychovat si vlastního potomka, můžete pomoci dítěti, které nemělo v životě tolik štěstí a rodiče se ho buď vzdali, nebo o nich za nešťastných okolností přišlo.

Adopce není vůbec jednoduchý proces. Mnozí rodiče vysvětlují, že je ve více směrech dokonce náročnější než těhotenství. Když se vám však podaří zvládnout psychicky náročný test, můžete se pomalu začít připravovat na vašeho nového drobečka.

Co všechno musíte absolvovat?

Proces adopce začnete tím, že si podáte žádost na Úřad práce, sociálních věcí a rodiny v místě vašeho bydliště. Následně musíte doložit potřebné požadavky úřadů a přejít takzvanou prověrkou. Stát bude zjišťovat vaši finanční situaci, majetkové poměry, budou se také informovat na váš život v místním obecním nebo městském úřadě. Pokud se dostanete přes tyto testy do seznamu žadatelů, může projít i 15 měsíců. O děťátko mohou požádat manželé, druh s družkou, ale i jednotlivec.

Neuvěřitelné čekací doby

Jednou z nejdůležitějších věcí, kterou byste měli v souvislosti s adopcí vědět je, že byste s ní jistě neměli dlouho váhat. I když se už dostanete do registru žadatelů, musíte se připravit na velmi dlouhé čekací doby. Ty se nepočítají na měsíce, ale na roky. Podle statistik trvá průměrné čekání na děťátko pět let, ale v mnoha případech je to podstatně více, někdy dokonce až kolem deseti let. Děje se tak kvůli nedostatku vhodných dětí k adopci, ale i kvůli některým administrativním nedokonalostem. Urychlíte to tím, že nebudete hodně připomínkovat

Mnoho párů, se však pro adopci rozhodne, až ve vyšším věku, když selhaly všechny možnosti na početí vlastního potomka. Ti pak nemají mnoho času, aby se dočkaly alespoň takové náhradní možnosti stát se rodiči. Nejlepším způsobem jak urychlit tento proces, je stanovit co nejméně podmínek. Žadatelé nejvíce touží po miminku do jednoho roku, ale takových možností je velmi málo. Kromě toho se obírají o možnost i požadavkem, aby bylo dítě zcela zdravé. Ve skutečnosti však může mít drobeček jen alergii nebo ekzém a již je pro vás nevyhovující. Také mnoho lidí touží po neromském dítěti, případně si nechtějí adoptovat i staršího sourozence, co vás také obírá o možnost a tyto děti pak putují buď do dětského domova, nebo na listinu mezinárodní adopce.

U starších dětí nezapomínejte na zajištění vzdělání

Pokud se dočkáte toho šťastného dne, když vám úřednice telefonicky sdělí tu šťastnou zprávu o tom, že se stanete adoptivními rodiči, pusťte se do příprav. Je ideální, pokud vytvoříte do příchodu dítěte náležité podmínky, abyste mu tento přechod usnadnili. Týká se to zejména starších potomků, kteří již lépe vnímají skutečnosti. Připravte jim dětský pokoj, nezapomínejte zejména na zajištění budoucího vzdělání, a když se dá, seznamte ho s některými spolužáky dříve, aby se mu v první den šlo lépe do školy.

Seznamte ho s rodinou, vyjděte mu vstříc

I když bude pro vás přivítání děťátka také náročnou zkouškou, myslete po celou dobu na to, že pro prcka je to ještě složitější. Snažte se mu tedy vyjít maximálně vstříc, aby to bylo pro něj příjemné. Hodně se povídejte, snažte se co nejlépe poznat. Seznamte ho co nejdříve i s ostatními rodinnými příslušníky. Pokud máte v širší rodině děti, může to příchod do nového prostředí ještě více usnadnit.

Děti vždy zkoušejí

Buďte proto ve své benevolentnosti uvážlivé. Udělat nějaké ústupky, aby se dítě cítilo pohodlnější, neznamená nechat se jím úplně komandovat. Zejména ti starší, kteří byli v domovech vycvičeni na to, aby zabojovali o svou pozici, mohou na vás používat různé triky. Kromě vzájemné lásky, opory a ochrany vybudujte v něm i kousek respektu vůči vám. Nezapomínejte, že nevíte jakou povahu měli přesně jeho rodiče. A proto je vždy velmi důležité naučit se ho zvládat hned, aby vám později nezačalo dělat problémy, které by vás stály potoky slz.

"Jsem přesvědčena, že kojenecký ústav neměl zájem na tom, abych dostala maličkou do péče. Byla totiž právně volná a na tyto děti dostává ústav nejvíce peněz do svého rozpočtu.“

Dnes přináším velmi silný příběh o úžasné pěstounské mamince, která chtěla po odchování svých biologických dětí ještě pomoci dítku bez rodičů. Příběh o otevřenosti, lásce, ale také o tom, jak složité je někdy vymanit dítko ze spárů takového ústavního zařízení.

Příběh se začal odvíjet vlastně už před několika lety, kdy její kolegyně dostala do pěstounské péče vnoučka. V té chvíli si uvědomila, že má ještě spoustu životní síly a velmi ráda by také pomohla nějakému dítku bez rodiny. I když bez partnera, rozhodla se zažádat na příslušném odboru sociální péče o dítko do osvojení nebo pěstounské péče.

Celý úřední kolotoč, který skýtal nejen psychotesty a přípravu žadatelů, trval rok.

Kouzelný telefon

Ihned po schválení zazvonil kouzelný telefon! „Máme pro vás nádhernou princeznu s černými kudrnatými vlásky!“ Holčička byla právně volná, minoritního etnika, rok a půl stará a umístněná v podstatě od narození v kojeneckém ústavu bez zájmu biologické rodiny.

Mám skvělou kamarádku, která je tak trochu jiná :D v dobrém slova smyslu.

Zajímá se o zdraví, pracuje s energiemi, je osobní koučkou a trenérkou osobního rozvoje, pomáhá hypnozou a regresemy řešit různé stavy a životní situace.

Drží mě dost nad vodou.

Jsem podruhé na mateřské, své děti miluji a neměnila bych..

jen se mi teď hodně komplikuje život a bez ní už bych hledala nějakou hrušku ..

Nějakou dobu se mi snažila povědět o nových produktech pro zdraví..

Pokud rády nakupujte v internetových obchodech, tak následující řádky jsou určeny právě vám. Pokud nejste velkým fanouškem online nákupů, i tak si následující řádky přečtěte, můžete tak ušetřit až stovky korun prostřednictvím kupónového portálu Vasekupony.cz

V dnešní moderní době se dá přes internet koupit už cokoliv. Od potravin a oblečení až po spotřebiče do kuchyně, nábytek nebo dovolenou. Kromě pohodlného nakupování přímo z vašeho obývacího pokoje kdykoliv během dne přináší online nakupování i další výhody. Internetové obchody často nabízejí za stejný produkt výhodnější ceny  než v kamenných obchodech. Důvod je jednoduchý: eshop nemusí platit drahý pronájem za prodejnu na lukrativním místě ani mnoho zaměstnanců či skladníků. Ušetří tím značné množství provozních nákladů, které se pak neprojeví na ceně zboží jak bývá zvykem u kamenných provozoven. To však není všechno. S popularitou internetových obchodů roste i jejich konkurenční boj o přízeň zákazníka, a to formou různých výprodejů, slevových kupónů a kódů, akcií či dopravy zdarma. Stačí pouze vědět, kde je hledat.

Vybírejte si mezi eshopy efektivně

Mnoho nakupujících využívá online porovnávače cen, v přesvědčení, že najdou za vybraný produkt nejlepší cenu. Patříte mezi ně i vy? I když vám porovnávač seřadí nabídky podle ceny zboží, není to záruka, že jste našli nejlevnější zboží. Častokrát se za nejvýhodnější cenou skrývá několikanásobně dražší doprava či delší dostupnost nebo je rozdíl v ceně oproti konkurenci pouze pár korun. Mnoho internetových obchodů používá na přesvědčení zákazníka aby dokončil objednávku slevové kódy na několik procentní slevu z nákupu, které na srovnávači nenajdete a tak ve skutečnosti neušetříte ani korunu, naopak zboží přeplatíte.

Jak najít slevový kód do eshopu?

Nenašli jste žádný slevový kód v eshopu, kde si chcete nakupit? Podívejte se na kupónový portál vasekupony.cz. Portál vasekupony je největším agregátem slevových kupónů a slevových kódů v České republice, který shromažďuje akční nabídky důsledně vybraných a ověřených českých eshopů. V přehledné podobě vám přináší stovky aktivních slev z různých tematických oblastí. Denně na portál přibude více než 50 nových slevových kupónů na výhodně nákupy do vašich oblíbených e-shopů.

V prvé řadě, nočník, tak ten je v pohodě, o to tu nejde 🙂

Klasický záchod, tak to je sakra problém.

Panika, řev, zdrhání, jen když tu mísu vidí... a to měl dřív tendence do ní naházet kde co..

Fajn, kdyby aspoň neměl problém čůrat venku, klidně na holčičku.. nějakou tu kytičku počůrat.. Ani zbla..

No a jak to teď řešit, když má vyloženě stresy a nechce se vyčurat do plenky (pokud nespí) a nočník není v dosahu?

Sakra jak?

Většina z nás využívá konec roku k tomu, aby si zabilancovala nad tím, jak jsme ho celý prožili. Ani já nejsem výjimka! 🙂 A protože tento rok je tím, kdy jsem založila svůj blog na Facebooku, je na místě si shrnout, jak tohle moje "druhé miminko" roste!

Když jsem se před dvěma lety - v lednu roku 2015 - rozhodla, že změním svůj styl života, nenapadlo mě, že se z toho stane moje vášeň. Něco, co mě pohltí natolik, že tomu budu věnovat téměř veškerý volný (i ten další 🙂 ) čas. Můj příběh, jak jsem zhubla 30 kg díky změně v myšlení a přístupu k sobě, stravě i pohybu, si můžete přečíst tady na blogu. V té době jsem potřebovala - asi jako každý- nějakou motivaci, motor, který mě nakopne vždycky, když mi dojde síla. Jako maminka, která během těhotenství a prvního roku mateřství sabotovala Facebook - JÁ VÍM, TĚŽKO TOMU UVĚŘIT - jsem byla nejaktivnější na webu www.modrykonik.cz. Tady jsem hledala oporu ve svých mateřských starostech, měla alba s fotkama malé Natálky a pravidelně komunikovala s maminkama stejně starých dětí. Přišlo mi jako skvělý nápad založit si tady svoje album, kde vystavím světu svůj pokus o boj za lepší tělo, a jak zjišťuji zpětně - i za lepší já. Pravidelně jsem přidávala fotky svých jídel (bez toho aniž bych řešila, jak kvalitně jsou vyfocené) a své proměny, přidávala krátké poznámky o úbytku centimetrů a kil a o tom, jak se cítím. Už tam jsem viděla, že ostatní maminky motivuju a - co si budeme nalhávat - dělalo mi to radost. Myslím, že už tehdy jsem si začala pohrávat s myšlenkou založení blogu. Ale stále jsem si říkala: ,,Takových jako ty jsou stovky, tak koho by zajímalo co jíš a jak vypadáš...". 

Svůj blog Fit&Food Passion with Luci jsem založila v březnu 2016, na popud lidí ze svého okolí. Hodně se mě ptali co jím, jak vařím... jak to vlastně dělám? Jsem ráda, že jsem některé i motivovala k tomu, aby na sobě taky začali pracovat a děkuju vám všem, co jste mě podpořili a dodali mi tím odvahu! (vy víte) Když si zpětně prohlížím své první příspěvky na blogu, musím se usmívat🙂 Ne jen nad tím, že jsem tehdy neřešila, jak je jídlo na talíři poskládané, ale i tím, že jsem k jídlům občas nedala recepty, na blog jsem nic nepsala...zkrátka jsem to tak trochu flákala, přiznávám se 😝 

Pak jsem v červenci odjela na dovolenou, a tam měla čas se nad tím zamyslet a ujasnit si, jak chci, aby blog fungoval. Co všechno s vámi do budoucna chci sdílet. Že chci, aby to byl blog, který na vás dýchne pohodou, dobrý zdravým jídlem a motivací k tomu se sebou něco dělat. Přesně tak, jako bych to potřebovala já v průběhu svojí cesty za lepším já! A tak jsem se do toho konečně pořádně opřela!

Dá se říct, že od té doby - až na malé výjimky - s vámi denně sdílím recepty, které zkouším, vymýšlím a upravuju. Uspořádala jsem pár výzev na cvičení a soutěže. Ale to mi tak nějak nestačilo. Díky tomu, že pravidelně sleduju několik youtuberů, a moc mě to baví, začala se mi líbit představa komunikovat s vámi i skrz videa. 13. srpna 2016 jsem nahrála na blog první video, a to poděkování za fantastických 2000 liků na Facebooku. Nechápala jsem, jak se během krátké chvíle -v červnu vás bylo na blogu kolem 500! - mohlo něco takového stát! Od té doby jsem natočila asi 15 videí - nejvíc z nich byly videorecepty na fit vánoční cukroví, které měly velký úspěch 🙂 A téměř denně můžete sledovat na Instagramu Fitfoodpassionwithluci krátké příspěvky z mých všedních dní.

V září jsem se rozhodla svoje znalosti v oblasti zdravé výživy a životního stylu rozšířit a pustila se do intenzivního půlročního kurzu Poradce pro výživu a suplementaci a jsem naprosto nadšená! Sice je to hodně časově náročné, ale neměnila bych a pokud bych se rozhodovala znovu, jdu do toho zase🙂

Vždy jsem chtěla děti. Nikdy by mě nenapadlo, že bych je mít neměla nebo nechtěla. Po svatbě jsme s manžele usoudili, že už je čas. Po zamklém těhu to hodně bolelo a já chtěla mimi ještě dřív než předtím. A ono přišlo. Má dva měsíce a já mám někdy chuť skočit z okna. Proč? Protože lehce naivně čekáte následující: 

krásné voňavé miminko - nevoní, buď je pokaděné nebo poblinkané - obojí prostě nevoní a je osypané, takže ani není krásné

které se na vás začne po šestinedělí krásně usmívat - má skoro 9 týdnů a vyloudili jsme tak 3 úsměvy - dva z toho nebyly na mě ani na manžela

a bude s váma spinkat v posteli a vy se k němu budete tulit - ne, protože buď je zrovna po jídle a poblilo by vám celou postel včetně vás nebo řve příp. tlačí a řve nebo lepší kombinace je, že tlačí, řve a z toho se poblije

a budete prožívat radostné spojení miminka a maminky při kojení - nebudete, protože už z porodnice šupajdíte s příkrmem v podobě flašky a po šestinedělí jste na ní už úplně

budete mu ukazovat hračky a společně si hrát - ne, víc než hračky a cokoliv kolem ho zajímá rozsvícené světlo a vy využijete této zářné chvíle čuměmí "do blba", abyste si rychle zašli na záchod a alespoň převlekli ty kalhoty od pyžama. 

Je to zvláštní, ale poprvé si připadám jako dospělá a to mi je 28, mám dvě děti,  dva nepovedené vztahy za sebou a bydlím u rodičů. A přesto všechno si konečně příjdu dospělá.

 Mám konečně opravdovu práci, takže poprvé v životě mě čeká odevzdávání daňového přiznání. Mám z čeho platit dluhy a dokonce i vycházím s výplatou. Která je sice malá, ale pro nás tři stačí. Dokážu zajít na úřad a zavolat k doktrům. Najít si informace a vytřídit je. Dokážu dostát svým slibům, vyřešit zapeklité situace a zůstat vklidu i když padá obloha.

A to jsou doslova světelné roky od holky, která před dvěma lety stála s kufrem u rodičů na zápraží. V jedné ruce batole a za druhé vedla předškolačku. Světelné roky od holky, která plakala každou noc, ne kvůli šrámům co měla na těle, ale kvůli těm na duši, které ON dokázal jitřit stále dokola ikdyž jsem byla pevně rozodnutá se nevrátit. A to se mi vyplatilo. Našla jsme lidi které stojí za to mít ve svém okolí a vyhnala ty, kteří mi jen házeli klacky pod nohy nebo se koukali jak mi je a nepomohli. Byla jsem schopná se postavit na vlastní nohy, sice s berličkou, ale cítím, že už nastává doba kdy i tu budu moc odhodit a žít naplno, přesně tak jak chci a toužím po tom.

Po půl roce jsem byla schopná jít na rande, kde mi muž se kterým to nakonec nedopadlo, protože jsem nechtěla, dokázal vrátit úsměv na rty a dokázal mi, že jsem ženská, která stojí za to být milována. Že jsem osobnost a že si zasloužím někoho kdo mě tak bude brát. Trvalo to ještě rok než jsem někoho takováho potkala a s kým jsem před nedávnem oslavila půlroční sojení života a u kterého jsem si jistá, že oba dva chceme abychom to dotáhli spolu až do konce.

Každý člověk, který nám vstoupí do života je tam z nějakého důvodu. My si musíme jen stále uvědomovat, že hlavními herci jsme v našem životě my. Z těch lidí si vzít to nejlepší i to nejhorší a pak jim za cestu kterou nás vedli a za zkušenosti, které nám předali poděkovat.

Protoi já, ikdyž to může znít zvláštně, děkuji svému bývalému za ty dva roky urážek, facek, zadlužování. Vánoce bez dárků, narozeniny bez dortů. Děkuji i za ty urážky později po rozchodu, díky tomu všemu se ze mě stala mnohem silnější osobnost. Vím, že se dokážu postarat, že když chci jsme zodpovědná a dokážu všechno vyřešit a hlavně vím na co si v životě dávat pozor a taky už vím co od života chci a co přesně chci od partnera.

Rok 2016 byl takový ..jak jen to říct .. zvlaštně hezký. Oslavili jsme s maličkou první rok a s malým roky 3 🙂 Tak strašně to všechno utíká.

Po "návštěvě" Německa jsem se přesvedčila, že dvakrát do stejné řeky nestoupíš a že lidi se vážně nemění(nejen tam) i kdyby jste se kvůli nim po*rali.

Zkusila jsem to ale bohužel ..

Ale přehoupla se polovina roku a v srpnu naši koupili byt, jelikož tady(u našich) už panuje ponorková nemoc 😀 jako všude, kde žije hodně lidí na malém prostoru a i kdyz mají naši baráček, není se tu kde "schovat", takže nemáme soukromí ani my ani oni, proto půjdeme s dětmi bydlet samy. Bude to těžké o tom žádna, ale udělám vše pro to, aby se děti meli co nejlíp. Seženu si brigádu, cokoliv, ale ještě to všem ukážeme.

Ještě je tam spoustu práce.

Děkuji našim za to co pro nás udělali a jeste udělaji. Díky nim se budeme mít dobře(děti hlavně!).

"Dříve jsem vždy sáhla po pytlíku instantní kaše. Jen zalít horkou vodou a hotovo. Stačilo mi to!

Dnes už vím, že z nutričního hlediska a především chuťově, se tato náhražka nedá srovnat s plnohodnotnou poctivě doma uvařenou kaší. Jak jednou ochutnáte, už nebudete chtít jinak."

Milujeme kaše! Ať už k snídani, na sváču nebo jako dezert. Kaše se dá připravit na tisíc způsobů na sladko i na slano. Existuje spoustu různých obilnin a přísad, které vykouzlí z tak obyčejného jídla, jako je kaše, pokaždé něco jedinečného.

Dříve jsem vždy sáhla po pytlíku instantní kaše. Jen zalít horkou vodou a hotovo. Stačilo mi to!

Dnes už vím, že z nutričního hlediska a především chuťově, se tato náhražka nedá srovnat s plnohodnotnou poctivě doma uvařenou kaší. Jak jednou ochutnáte, už nebudete chtít jinak.

Příprava nemusí být ani o moc časově naročnější než výroba kaše instantní, pokud si obilniny, které tvoří základ kaše, uvaříte dopředu a uchováte je v lednici, kde vydrží 2-3 dny.  Pak si pro ně jen sáhnete a za chvíli je kaše na světě.

Je zvláštní, že máme všichni v paměti základní lidská práva.
Právo na to žít.
Právo na svobodu.
Právo na to být respektovaný jako osobnost.

Napadlo mě, jak by asi vypadala taková listina práv pro ženy, které jsou matkami a nebo ženy obecně.

Kolik žen na světě by k ní mělo co říct a chtělo by doplnit nějakou větu, která je trápí a díky které se cítí bezcenné, nemožné a neschopné.

Někdy dobře míněné rady, které všude slýcháme můžou vést k tomu, že začneme pochybovat o sobě samých. Že začneme věřit tomu, že potřebujeme, aby nám někdo radil, protože my samy nejsme schopné to zvládnout.

Já ale věřím tomu, že každá z nás je natolik silná, aby si dokázala poradit s každou situací, které musíme čelit.

I když jste unavené a spaly jste jen dvě hodiny, stejně ráno vstanete, uděláte snídani a poklidíte dům.
Zvládnete všechny povinnosti, které se od Vás čekají.

Uděláte to, UDĚLÁTE TO VŠECHNO.

Tak proč by jste neměla také mít nějaká práva?




Přijde mi hrozně smutné, jak se v dnešní době předpokládá, že automaticky zvládnete všechno.
Že odsunete svoje zájmy a přání a upřednostníte rodinu, děti a všechny kolem sebe.

Že Váš muž bude chodit do práce a živit celou rodinu, protože se to od muže očekává.
A vy budete sedět doma, protože se to zase očekává od ženy.
A samozřejmě budete vše zvládat s úsměvem a nadšením, protože každá máma je přeci šťastná už jen proto, že se stala mámou. Na co by jste si měla stěžovat.

Nejenom ženy, matky, ale myslím, že my všichni máme právo na to cítit se smutně, naštvaně, šťastně, spokojeně, bez energie.

Cítit a dělat všechno jako skuteční lidé, protože jsme skuteční.

Tvoje kamarádka, sousedka, já, Ty.
Ano i Ty.

Máš právo na-být sama sebou a nemuset se přizpůsobovat žádnému trendu.
Máš právo na to- nebýt perfektní, protože nikdo není.
Máš právo na to-  udělat si čas jen sama pro sebe, protože se každý den věnuješ naplno své rodině.
Máš právo na to- někdy křičet a pořádně nahlas.
Máš právo na to- bojovat sama se sebou a ptát se, jestli tohle je to, co jsi chtěla.
Máš právo na to- mít špatné dny a nezáleží kolik už jich bylo.
Máš právo na to- mít dobré dny a užívat si je, dokud tu jsou.
Máš právo na to- mít chuť to vzdát.
Máš právo na to- nemít absolutně představu o tom, co dál dělat nebo jak vyřešit každou situaci.
Máš právo na to- nadechnout se a nabrat sílu.

Máš právo na to- odpustit sama sobě a nebýt k sobě tak tvrdá.
Máš právo na to-  nemuset se omlouvat, že jsi dneska všechno nezvládla.
Máš právo na to- požádat o pomoc, když cítíš, že ji potřebuješ.
Máš právo na to- poslouchat své srdce a věřit mu.
Máš právo na to- plakat a nechat slzy téct dolů po tvých tvářích.

Máš právo na to cítit se jako superhrdina, protože jím jsi každý den.

Máš právo na to- se opozdit, protože s dětmi je opravdu těžké vypravit se z domu ve správný čas. Vždycky do toho přijde nějaká neodbytná návštěva záchodu nebo hlad.
Máš právo na to- být frustrovaná, že je kolem tebe zase nepořádek, přestože jsi uklízela celé dopoledne.
Máš právo na to- nesnášet praní prádla a věšení. Upřímně, kdo ho má doopravdy rád?
Máš právo na to- vybrat vzdělání pro své děti podle sebe a nemuset poslouchat rady ostatních.

Máš právo na to- mít rodinu, která nevypadá vždy tak perfektně jako z časopisů.

Máš právo na to- chodit v legínách do obchodu, jen matky rozumí.
Máš právo na to- uvařit k večeři cokoliv, co chceš. Nebo co je po ruce a nezabere příliš času.

Máš právo na to cítit se přemožená všemi povinnostmi a už dopoledne v deset hodin cítit únavu.
Máš právo na to- zdřímnout si, zatímco děti spí nebo jsou ve škole a školce.

Máš právo na to- být šťastná a spokojená s životem, který žiješ.

Ano Ty, my všechny.

Někdy, spíše často jsme k sobě nemilosrdné a nedovolíme si se nadechnout. Neodpustíme si nic.
Nedovolíme si, prostě jenom BÝT samy sebou a nemuset se ohlížet na ostatní a jejich představy o životě.
Nedovolíme si být skutečné a dělat skutečné chyby bez pocitu vinny.

Nedovolíme si mít samy sebe rády a vidět se jako úžasné bytosti, které toho tolik dělají.

Máte právo na to prostě a jednoduše jen BÝT.
Máte právo na to věřit v samy sebe i tomu, že za to stojíte.

Máte právo na to podívat se do zrcadla a usmívat se.

MÁTE PRÁVO NA SEBE BÝT HODNĚ PYŠNÁ.


S láskou,

Monika Kray

POJĎTE ZA MNOU I NA FACEBOOK: https://www.facebook.com/KrayMonika/

Bylo 4.1.2017 a já jela na obyčejnou kontrolu, která byla 3 dny po TP. Monitory dopadly úplně skvěle, takže jsem cestou na UZ přemýšlela, co udělám manželovi k obědu.😁 Ale! Na UZ zjistili, že se nám ztratila plodová voda. Doktoři si pořád mysleli, že ze mě prostě odtekla, tak dělali testy na plodovou vodu a samozřejmě vyšly negativně. (Možná jsem byla prvorodička, ale plodovou vodu bych poznala). Tak si mě tam nechali, protože hrozilo něco malému Tadeáškovi a tak jsme dostali antibiotika. Snad každou půl hodinu jsem chodila na monitory, aby věděli, jak to s malým vypadá a kupodivu - monitory byly výborné. Poté mě přišel vyšetřit doktor a ptal se mě, jestli chci čekat nebo ne. Já mu samozřejmě řekla, že bych to ráda měla za sebou. Ihned zavolal sestru a řekl, ať mu přinese jednu tabletku na vyvolání. Zavedl jí, což bylo hodně nepříjemné a řekl mi: "Teď budeme čekat na nějaké kontrakce, do půlnoci ale budete mít odrozeno." Já jim nechtěla věřit, protože hodně lidí si stěžovalo, že při vyvolání měli akorát bolesti, nic se nedělo a tak jim museli dát třeba 4 tabletky, což jsem opravdu nechtěla, pochopitelně. 😂 Tabletka mi byla zavedena v 15:25, bolesti začaly už v 16:00, tak jsem dala info manželovi, že může přijet - bude se totiž rodit. Když byly bolesti tak nesnesitelné, poprosila jsem doktora, ať zavolá primáře a dají mi epidural. Primář přišel - byl neskutečně milej, vysvětlil mi co a jak, a napíchnul ho. Všechen personál mi slíbil, jak se mi do 10 minut uleví, že nebudu skoro nic cítit. Ejhle, 10 minut pryč a manžel byl úplně na nervy, že mi to vůbec nepomohlo - bylo to snad ještě horší, než předtím. 😣 Snažila jsem se kontrakce krásně prodýchávat a fakt mi to pomáhalo. Opět přišel doktor a řekl: "Ty brďo ženská, Vy jste nám teda pokročila, během 20ti minut jste se otevřela ze 2 prstů na 8 (ani nevíte, jak se mi v tý chvíli ulevilo, protože jsem věděla, že chybí už jen kousek a malý bude venku). Mezitím jsem šla hopsat na míči, aby hlavička sestoupila níž do pánve - vydržela jsem tak 5 kontrakcí déle se to nedalo. Sestřička mi řekla, že na mě znova kouknou a ejhle - otevřená na 10cm, pojďte se přesunout na sál, jdeme rodit (v tu chvíli jsem pocítila obrovskou radost a úlevu).Vylezla jsem na křeslo a přišla první kontrakce .. zatlačila jsem jen, co to šlo a doktor mi sdělil, že budu muset tlačit víc, jelikož se chlapcovi moc ven nechce, takhle se to opakovalo ještě 3x a na pátou kontrakci byl malý Tadeáš na světě - šel špatně ven, jelikož tam měl šprajcnutou ručičku a měl pupečník okolo krku, tak proto se mu lezlo špatně. Malého mi ihned položili na bříško, kdyby jste viděli manžela, jak se na nás díval 💕 jeho výraz si budu pamatovat navždy. Řekl mi, že děkuje za krásnýho syna, dál mi pusu na čelo a začal brečet. ☺ Nevydržela jsem to a slzy štěstí se mi v okamžiku spustily taky. Náš syn Tadeáš se narodil ve 20:45, takže pouhých 5 hodin od podání tablety a vážil 3250gramů. Moc ho milujeme a jsme za něj neskutečně vděční. 💜

Život nezačíná porodem, ale těhotenstvím. Vlastně začíná ještě dřív, dávno před těhotenstvím. Budoucí maminka se narodí a už tehdy, jako malá holčička po narození, si s sebou na svět nese několik set tisíc až 2 miliony vajíček (okolo 20. týdne prý dokonce okolo 6 milionů). Její maminka, budoucí babička, tak v sobě nosí zárodky svých vlastních budoucích vnoučat. Příroda je opravdu neuvěřitelná a mnoho věcí je nad možnosti našeho racionálního chápání...

Síla rodiny a její energie je velká, mnoho věcí se tak přenáší nejen geneticky, ale také energeticky – sklony k určitému chování se začínají formovat částečně už v době těhotenství. Dítě od zhruba 15. týdne slyší a naučí se tak rozeznat hlas svých rodičů (od zhruba 28. týdne). Okolo 25. týdne si dítě vědomě hraje s pupeční šňůrou, okolo 30. týdne otevírá oči. Jeho život opravdu začíná měsíce před tím než ho my pochováme. Ještě dříve před tím ale dítě vnímá energii – to základní „cosi“ co vnímáme všichni, více nebo méně.  To co v nás plyne, co nás oživuje. Čím se řídíme, když říkáme „nějak jsem to věděl/a“.

I když tedy s děťátkem budoucí maminka nekomunikuje nějak vědomě (mluvení, zpívání, hlazení bříška, čtení nahlas apod.), neustále probíhá výměna energie mezi ní a miminkem. Dítě na nálady maminky reaguje a bere je za své, prožívá je jako své vlastní.

Dítě vnímá emoce maminky přes hormonální nastavení jejího těla (zjednodušeně adrenalin = stres, endorfin = klid a radost). Dítě ale vnímá víc: je energie maminky klidná a vyrovnaná, plyne volně? Má jí dostatek? Nebo je maminka vyčerpaná? Má starosti, je přetížená, protože řeší rodinné konflikty, nedostatek financí, potíže v partnerském soužití? Bylo těhotenství neplánované a žena zažila šok? Objevují se u ní úzkosti nebo deprese? Nemůže se rozhodnout jestli si má dítě ponechat nebo ne? Má strach z porodu, z toho jestli zvládne péči o své první dítě / jak zvládne péči o další dítě? Cítí se připravená? Má podporu nebo prožívá osamělost? Dítě a maminka jsou spojené, to jak se daří jednomu určuje jak se daří druhému. Napojení na maminku je velmi silné i po porodu - zhruba do konce 1. roku dítě vnímá sebe a maminku jako JEDNO. Představte si tedy jak velké je napojení na maminku dokud je miminko přímo v ní...

Těhotenství je zvláštní, opravdu „jiné“ období v životě ženy. Může být krásné a pohodové kdy žena cítí svoji ženskou sílu, uvědomuje si to, že má jedinečnou schopnost dát život a být někomu tak moc blízko... Může to být ale také hodně náročné období. Jak se s mnohdy rozporuplnými pocity v těhotenství vyrovnat?

1. Postarejte se o svoji fyzickou pohodu – to hodně souvisí s tím jak nám funguje hormonální systém a také s tím jak na tom žena byla zdravotně už před těhotenstvím, jestli užívá léky apod. V průběhu těhotenství je možné zdraví podpořit :

Tak začínám úplně nový život, přestěhovala jsem se do konce roku k našim, kterým jsem strašně vděčná za to,jak mi pomohli,jak psychicky,tak hlavně finančně. Našli jsme pronájem, pomohli mi s kaucí,vybavením i menšími úpravami v bytě, a od ledna bydlím. Zatím s dcerou,ale doufám, že časem budu mít v péči i syna.A pak budu už úplně spokojená, a snad se někdy objeví někdo, kdo za to bude opravdu stát, a bude mít rád mě,i mé děti.Zase tomu začínám pomalu věřit 🙂

V sobotu 17. prosince sněží, venku je bílo, hraju si s mini chlapíkem ve sněhu. Je jeden den od tý chvíle, co jsem byla diagnostikovaná s rakovinou prsu. Sněží a sněží. Jsem absolutně vyšťavená, to samý Amík, jen mini chlapík si hraje a chechtá se.

Ne, nebudu si hrát na silnou a frajerku a tvrdit, že tenhle den nebo ten další byl jednoduchej. Zhroutila jsem se? Asi jo. Moc si toho nepamatuju snad jen, že se ve mně otevřela taková černá díra a já nevěděla, jak ji zavřít. Netrvalo to dlouho, jen hodinu, dvě a pak absolutní vysílení.

Brečela jsem. Brečela jsem dvakrát nejdřív kvůli tomu anglickýmu slovu "cancer." Den na to, jsem si to řekla česky :"Já mám rakovinu. Rakovinu. Mám rakovinu." To mě položilo znova. Hurá a sláva měla bych oslavovat, že se můj mozek rozděluje na dvě poloviny na tu anglicky mluvící a na tu českou. Jsem bilingvní je to oficiální.

Tchán s tchyní nakoupili, uvařili. Tchyně u nás spala.

V neděli večer jsem se rozhodla, že to tak nenechám a musím něco začít dělat aspoň něco malýho, tak abych měla nějakou kontrolu. Začala jsem hledat návody na jídlo jenže. Jenže jsem narazila na příběhy žen, který rakovinu prodělaly a já si začala uvědomovat, že vlastně nevím nic. Nevím, kde to je, co to je, kolik je typů.

Ne, tohle byl definitivně jeden z nejblbějších nápadů, jaký jsem kdy měla. Dokonce to  překonalo i můj nápad ukazovat výmik pozadu na zábradlí, který bylo asi tak dvacet centimetrů nad zemí. Ten nápad vyhledávání na internetu byl tak dementní, že jsem z toho zpanikařila a změnila se na hypochondra. "Co když je to všude?" "Co když se toho nikdy nezbavím?" Hyperventilace hadr, panika se šířila celým bytím. "No, vidíš takhle je mi pořád." Snažil se mě rozesmát Amík se svojí hypochondrií.

Pravidlo číslo jedna při nákupu těhotenského oblečení je: na velikosti záleží.

Každá žena má trochu jinou postavu a poslední měsíce na její postavě proběhnou trochu jinak. Trochu extra materiálu na trupu a vzory, které vzbuzují štíhlejší dojem, jsou evergreenem. Některé pružnější materiály se dají nosit vesele i po porodu, takže není třeba oběhávat pouze vybrané sekáče a bazary s tím, že však pak půjde toto šatstvo i tak jen do skříně. Například takové úpletové šaty jsou velmi populární, popřípadě volné sako, které se místo zapínání raději zkombinuje s nějakým příjemným topem, ideálně také protahovacím a přírodním z klasické bavlny.

Pravidlo čísla dva je: jednoduchost.

Samozřejmě, v jednoduchosti je krása a rafinované zapínání a doplňky si dámy nechají raději na později, když už po nich nebudou šmátrat dětské ručky, nebo nebude třeba se držet strategicky v blízkosti toalet. Během těhotenství vám okolí odpustí co se týče oblečení hodně, ale znáte baby - ony chtějí být ve formě.

Pravidlo číslo tři: záleží i na materiálu.

Možná se spokojíte s klasickou riflovina, ale během "peaku" určitě oceníte elastické a natahovací věci. Pokud máte v plánu udělat pár pěkných fotek při čekání na potomstvo, vystihněte dobu, kdy bříško není úplně největší, počkejte si na pěkné počasí / pozadí a hlavně se do toho nešilte.

Musím uznat, že nad tímhle článkem uvažuju už delší dobu. Nebylo pro mě lehké si na vše vzpomenout, ale nějak jsem to dala do kupy. Abych Vás uvedla do děje, proč jsem přibrala, ale hlavně, jak jsem zhubla…

Měla jsem 7,5 let vztah. Vztah začal, když nám bylo 15/16. Z mé strany to byla velmi silná láska. Ta první. Krásná. Opravdová. Čistá. Veděla jsem, že s tím dotyčným chci být navždy a že ho prostě miluju. Nikdy jsem neměla potřebu ho podvádvést. Bohužel to nebylo oboustranné.

Vím, že mě miloval také, neskutečně moc, ale prostě, něco se po těch letech pokazilo…my oba to pokazili…nejde o to kdo víc nebo míň, prostě oba. Musela jsem ten vztah ukončit a začít jinak, jinde a sama.

Po-rozchodové období bylo v mém podání naprosto šílené. Začít objevovat pro mě zatím „nepoznané“….čili: nebýt na nikoho vázaná a dělat si opravdu co chci. Žádný limit v pití, krabka cigaret sem – krabka tam, flirtování s chlapa a příchody nad ránem….jooooo, tak tohle je ta super svoboda. Na to, že jsem měla práci na recepci mi nedělalo problém se vylít jak váza 4x do týdne. Prostě jsem to potřebovala a dělalo mi neskutečně dobře dohánět to, co jsem „zmeškala“.

Nic jsem nedoháněla. Prostě jsem chlastala, protože jsem z toho rozchodu byla opravdu zničená a takhle mi bylo nejlépe. Myslela jsem si, že je mi takhle nejlépe.

Vysadila antikoncepci a neskutečne přibrala díky mému životnímu stylu a rozhozené psychice. 10kg nahoře za 2 měsíce.

Například, že život se skládá z momentů.

Okamžiků, které ani nevnímáme a nepovažujeme je za důležité.
Drobnosti, které děláme každý den a procházejí našimi životy bez většího povšimnutí.

Nevěřila jsem tomu.

Vždycky jsem si všímala jenom velkých věcí.
Věcí, které byly podle mě důležité, protože měly velký význam.

Stejné to bylo, když jsem se stala mámou.
První zub, první slovo, první krůček.

Velké věci, které stojí za to, aby se zapsaly a nafotily. Abychom se s nimi podělily mezi svými přáteli a nadšeně je sdělovaly okolí.

Dnes je ten den, kdy náš velký kluk udělal první krok a řekl poprvé "táta".

Ale co ty malé okamžiky, které skoro nevidíme?

Co předchází tomu, než Vaše dcera nebo syn udělají první krok?

Je to pohupování na kolínkách, přidržení se stolu...
Není to první krok, je to jen malý nepatrný pohyb, který trénuje několik měsíců, aby byl dokonalý a vedl k tomu dokonalému PRVNÍMU KROKU.

Když naše nejmladší dcera namalovala první kolečko pozorovala jsem ji předtím.

Několik týdnů se snažila správně uchopit pastelku a jen ledabyle čmárala na papír, ale i to byl trénink.
Malý trénink před velkou věcí.

Ve shonu každého dne a se všemi povinnosti je snadné přehlédnout tyhle drobnosti, které jsou pro naše děti důležité.

Neustálé utírání otisků dětských prstíků ze zrcadel, umývání pasty z umyvadla.
Počítání do deseti a čtení slabik, které nedávají velký smysl.

Strachování se o to, aby se jim nic nestalo a o sebe, aby jsme všechno udělaly správně.
Zvládání každého dne i s minimem spánku a s tolika šálky kávy, že už  nám jen při zaslechnutí slova "kofein", naskakuje husí kůže.

Ježdění sem a tam a stále dokola.
Na nákupy, do školy a do školy. Ráno, odpoledne.
Kroužky plavání, tancování, modelování a zpívání.

Mytí nádobí a vyndávání dalších čistých talířů.

Plnění pračky, které nikdy neskončí.

Utěšování plačících dětí, stírání slz a hledání kapesníků, které v kapse byly, ale už z nějakého záhadného důvodu nejsou.

Psaní zpráv větším dětem a domlouváním se s nimi, kdy pojedou domů a kde se sejdete.

Ale když jsem tak pozorovala naši nejmladší dceru, jak se snaží namalovat kolečko, došlo mi, že jsem se mýlila.

I když se to nezdá, ale každý krok, který podnikneme před dosažením svého cíle, je důležitý.

Chvíle, které nás naplní štěstí a berou nám dech nejsou většinou chvíle velkých vítězství.
Tvoří je drobné, obyčejné věci.

První napsané slovo.

Pohled na spící tvář našich nejmenších.
Úsměv, když s radostí jedí zmrzlinu.

Když sevřete tu malou ručku ve své.

Ale ne vždycky přijdou  úžasné okamžiky v pravou chvíli a my je můžeme ocenit.

Někdo mi nedávno řekl, že se mu mé články zdají patetické.

Dřív bych měla snahu vyvracet mu tento názor a tvrdit, že nejsou takové.
Ale dnes vím, že občas patetické jsou.

Neustálé připomínání toho, že jako mámy řešíme spoustu nelehkých věcí, saháme si na dno svých sil a možností a vždycky musíme najít cestu a způsob jak ze všeho ven.

Vyčerpání, fyzické vysílení, pocity frustrace a zoufalství.

Všechno by mělo být zázračně vykoupeno jedním úsměvem od našich dětí, pohledem na to, když spí a pocitem štěstí, když je objímáme.

Ale víme, že to tak není.

Někdy jsem rozčilená na své dcery, že i kdyby mě objímaly celou věčnost, nepomůže to.
Ne, opravdu ve chvíli, kdy mi padá nákup z rukou, jedna dcera si stěžuje na kamarády ve škole a nejmladší vylije skleničku pití na stůl, nemůžu se dívat na své děti a skákat radostí a tančit s nimi.

V tu chvíli mám vztek a chci se vším praštit na zem a někam utéct.

Je to ale normální, známe to všechny mámy.

Milujeme své děti nejvíc na světě a nesnášíme sebe samé, když na ně zakřičíme.
Chtěly bychom být lepší, klidnější, mít víc času a trpělivosti. Umět krásné dorty, hodiny s dětmi vyrábět zvířátka z papíru a radovat se z dnes teprve druhé pračky prádla.

Ne, nemůžeme z toho mít radost a to, že ji nemáte, je normální, nemusíte se obviňovat, že nejste dost šťastná máma a neprožíváte jen pocity euforie a lásky.

"Ve všem, co nás obklopuje a s čím se denně potkáváme, je chemie. Žijeme v chemické době, době jedové.

S příchodem našeho dítěte na svět jsme se dopady okolního prostředí na nás začali více a více zabývat, protože nám není lhostejné naše zdraví a zdraví našich blízkých. Jako jedinci asi příliš neovlivníme kvalitu vzduchu, který dýcháme, ale je toho spoustu, co ovlivnit můžeme a dokonce velmi jednoduchými kroky.

Máte chuť na změnu k lepšímu? Pojďte do toho s námi!"

Ve všem, co nás obklopuje a s čím se denně potkáváme, je chemie:

• Bydlíme v obydlích složených z chemických látek.
• Obklopujeme se věcmi, které jsou plné chemie.
• Pijeme zamořenou vodu plnou chlóru, hormonů a antibiotik.
• Dýcháme vzduch plný jedovatých plynů.
• Jíme jídlo obsahující spousty hnojiv, postřiků, konzervačních látek, barviv a umělých náhražek.
• Oblékáme si oblečení ze syntetických materiálů obsahující chemická barviva.
• Používáme drogerii od hlavy až k patě plnou ingrediencí, které ani neznáme.
• Užíváme bez rozmyslu spousty farmak...

A mohli bychom pokračovat dál a dál než by byl výčet úplný.

Jeden by čekal, že když žena otěhotní, tak ji začnou honit chutě na neobvyklé kombinace a jídlo celkově. Ale ne, já si musela první trimestr užívat jedné velké chuti a to chuti na sex. Jak mě uklidnilo, když jsem zjistila, že v tom nejsem sama...

Chutě na jídlo byly spíše toho typu, že jsem nikdy pořádně nejedla knedlíky a sladké a celé první dva trimestry jsem se po tom mohla utlouct. Ještěže jsem vždycky byla spíš podváhou (ne cíleně, ale prostě to tak bylo) a tak ten nárust váhy nebyl takový jako se mě zdá. Byla jsem cca pět kilo pod vahou (58kg) a teď, ve 31tt mám cca 70kg. takže těch dvanáct kilo navrch neni vidět 😀 Prostě jsem se spravila a vyrostl mi pupek s miminkem a prsa. 

No ale abych se dostala k jádru věci a to té neodbytné chuti... Nechápu, jak můžou fungovat lidi, kteří na to myslí pořád.. Těch prvních asi čtrnáct dní, kdy jsem ještě netušila, že jsem v tom bylo hrozných. Asamozřejmě byla v té době naplánovaná dovolená v Řecku na jachtě. Idealní, romantika, krásná dovča, ale moc možností kde by se chuť dala vyřešit tam neni.

Nikdy bych nečekala, že první na co pomyslim když uvidim přítele bude, kde by to šlo? Myšlenky jediným směrem.. Hrůza 😀

Nejvtipnější bylo, že kapitán lodě nás druhý večer v marině posílal na jednu takovou pláž, naprosto slušně a bez jakéhokoli úšklebku a fakt perfektně bez narážky ať už neotravujem jak malý puberťáci, že je pěkná, pekně vidět na přístav a ať se tam podíváme. 🙂 

Pak třeba nevadí ani to, že na lodi spí další dva lidé. 😀