Jídlo…dodává nám energií, díky němu rosteme, žijeme každý den a užíváme si života. Takový scénář má jídlo pro spoustu lidí, přináší jim potěšení a radost. Některým tedy někdy trochu přespříliš Ale co když jídlo není nositelem radosti ani potěšení a nemáme z něj vůbec nic než trápení? I jídlo se ač se to na první pohled nezdá, může stát našim úhlavním nepřítelem.

Přestože ráda chodím do farmářských obchodů a nakupuji zdravé potraviny musím i přiznat, že nejsem typ člověka, kterému  k životu stačí jen  bio mrkev. Občas zhřeším a vychutnávám si to, ale podle mě nejde o to, jak často hřešíme, ale o to, jestli jsme spokojení. Nikomu nevnucuju svůj způsob života ani jídla, kdo si chce dávat 6x týdně bůček, tak klidně. Mě tato strava nesedí a tak jsem se konečně naučila poslouchat své tělo a dávat mu jen to, co mu prostě vyhovuje. Dlouho mi ale trvalo, než jsem zjistila, co mi nedělá dobře a protože ve svém okolí znám spoustu lidí, kteří zatím tápou, rozhodla jsem se dnes napsat svůj příběh a zkušenosti s potravinovými alergiemi a intolerancemi. Třeba někomu pomůže.

Jako dítě jsem prý neprospívala, trpěla jsem na bolesti bříška a reflux. Každé tři měsíce jsem skončila v nemocnici s bronchitidou napojená na kapačky a brala tuny antibiotik, které samozřejmě mému už tak oslabenému imunitnímu systému moc nepomáhaly. Každé umělé mléko jsem zvracela, no každé, v době mého kojeneckého věku byly na trhu asi dvě nebo tři značky Sunar a Feminar, takže zase tak veliký výběr nebyl. Jenže tenkrát prý děti zvracely po sunaru běžně, takže to nikdo příliš neřešil. Bohužel se nehledělo ani na moje dýchací problémy a ekzémy, na všechno byla jedna mastička a jedny léky, lékaři tehdy o nějaké alergii na bílkovinu kravského mléka neměly ani ponětí. A i kdyby měli, stejně by to asi nikdo moc neřešil, nevěděli by co s tím. Kojenecká mléka pro děti s alergiemi byla tehdy sotva v plenkách svého vývoje.

Už jako dítě si pamatuji, že jsem přirozeně odmítala jogurty a jablka a to mi vydrželo prakticky celý život, stačí si jen na ně vzpomenout a hned mám pocit kamene v břiše. Nedávno jsem četla zajímavý článek, kde bylo popsáno, jak děti samy eliminují určité potraviny tím, že je prostě nechtějí jíst. Každý rodič  v tom hned vidí, že je dítě vybíravé, ono ale možná jen nechce jíst něco po čem mu prostě není dobře a neumí to jinak dát najevo. Naše dcera Nicolka takhle odmítala jogurty také, všechny. Sváděla jsem to na rozmlsanost a nutila jí do zkoušení nových jogurtů, aby přece měla nějaké vitamíny. Trvalo to přesně do doby, než začala trpět úpornými průjmy a stěžovala si na bolesti bříška. V té době jsem už něco málo přečetla o potravinových alergiích a protože já sama jsem docela silný alergik na trávy a pyly, tušila jsem, že by Nicolka mohla být alergická také.Běžný krevní test u lékařky odhalil problémy s mlékem, a tehdy mi to došlo. Naše dcerka dělala to co jsem jako dítě dělala já, odmítala vědomě jogurty, protože jí nedělaly dobře. Naštěstí u ní se jednalo jen o přechodnou intoleranci laktózy způsobenou antibiotiky a po cca půl roce držení bezlaktózové diety se všechno upravilo. Dnes už sice po jogurtech potíže nemá, ale stále je téměř nejí, myslím, že v ni ty pocity těžkosti zůstanou ještě dlouho, stejně jako mě vydržely vlastně až dodnes.

U mě pravidelný přísun mléka nakonec  vyvrcholil zhruba ve 14-ti letech, kdy jsem byla hospitalizovaná se žlučníkovými obtížemi v nemocnici. Strávila jsem tam asi dva týdny, než mi šoupli nálepku- Žlučníkář-i když ultrazvuk byl v pořádku. Dostala jsem léky a  seznam jídel, která nejíst a tím to vše bylo vyřešeno .Bolesti jsem měla stále a to každých pár měsíců a to zhruba do svých 30-ti let. Nakonec mě to dovedlo až do Gastroenterologické ambulance, kde mladý lékař (dodnes mu děkuji v duchu) okamžitě naznal, že to nebude se žlučníkem mít nic společného a že to bude od jídla. Nevěřila jsem tomu, myslela jsem si, že je mladý a nezkušený a jen si na mě chce vyzkoušet svoji první gastroskopii. Jsem srab to se přiznám a na gastroskopii jsem nešla. Strach byl větší. Díky tomu jsem  začala více vnímat svoje tělo a sledovala po čem křeče přicházejí a po čem ne.

ALERGIE JAKO ODPOVĚĎ IMUNUTINÍHO SYSTÉMU

Řešíte nedostatek prostoru v dětském pokoji? Vaše děti nemají místo na hraní? Pak je ideální volbou  některá z dětských multifunkčních postelí, která tento problém vyřeší za Vás.

Úplnou novinkou na českém trhu jsou multifunkční postele Dany od dánského výrobce, které se pyšní velmi kvalitním zpracováním i vysokou kvalitou použitých materiálů splňujících přísné bezpečnostní a hygienické normy. Jediným dovozcem tohoto nábytku do ČR je firma Nábytek harmonia s.r.o., která tento exkluzivní nábytek nabízí ve svém eshopu www.detske-pokoje-harmonia.cz. Navíc nyní za akční ceny.

Multifunkční postel Dany III pro holky

Multifunkční dětská postel Dany je určena jak pro děti předškolního věku, tak díky výsuvnému psacímu stolu i pro školáky. Psací stůl je na spodní straně opatřen kolečkem, díky němuž je stůl mobilní. Největší devízou postele Dany je všudypřítomné množství úložného prostoru kam bez problémů uklidíte všechny pro děti „nepostradatelné“ věci. Multifunkční postel tak slouží současně jako postel, hrací koutek i studovna. Kromě výše uvedeného psacího stolu je součástí postele také regál pod postelí, odkládací police uvnitř postele, schůdky s dostatečně širokými nášlapy, laťky pod matraci, textilní domeček, kapsář se třemi kapsami a textilní tunel umístěný na horní konstrukci postele. Všechny textilie jsou sladěny v barvách lila/růžová. Regál lze využít také jako knihovnu. Pro větší bezpečnost má postel zaoblené hrany. Použitým materiálem je MDF deska, která je svými vlastnostmi srovnatelná s masivem (dřevem).

Dětská vyvýšená postel Dany je ideální variantou postele pro malé a hravé slečny, které ocení a využijí vše, co postel nabízí.

Vyvýšená postel pro kluky Dany – rytíř I

Dobrý den, už 2 týdny trpím bolestmi břicha a pocitem zvracení. Nejdříve mi bývávalo skoro každý den před spaním tak zle, že jsem dostávala křeče a návaly pocitů na zvracení, ale nic. Po pár dnech mi začínalo bývat zle po večeřích, které mi nikdy nic nedělaly. Ještě ten večer jsem cítěla jídlo zpětně, měla křeče a ráno opět, ale nic víc. Poté mi zničeho nic bylo zle po snídaní od břicha, ale nakonec jsemšla ztuha na záchod.A teď už se to střídá co ob den. Je mi zničeho nic špatně ať už je to ráno, odpoledne večer. Buď cítím zpětně jídlo, nebo jen tak mi je na zvracení a nebo šílené bolestí v břiše. Test otěhotnění jsem si radši dělala 3x co týden a vyšly negativní. Přítel má ze mě nervy, že to není normální a poslal by mě radši do nemocnice. Máte nějaké rady? Jinak jsem si nasadila homeopatika nuxvomiga 9ch a laktobacilky, ale žádné extra zlepšení, možná tak pouze 1 den bez bolestí. Děkuji mockrát.

Už od začátku těhotenství jsem se těšila na porod. Po prohlídce porodnice ještě víc. Bohužel ve 32tt mi řekli, že mám úzkou dělohu a jelikož bylo miminko už otočené KP tak už tak zůstalo. Bylo 9.12 já byla 38+5 a chystala jsem se na KO na gyndu. Tam mi dělali monitor a miminku klesly ozvy. Prej to nic nebude, ale radši do nemocnice. Volam manželovi ať se osprchuje a jedem. Doma beru tašku připravenou do porodnice a jedem. Bojím se. V nemocnici ozvy ok. Pro jistotu si me tam prý nechají ale porod se nechystá, ať si pro mě tatínek ráno přijede. Bylo 6 večer. Do cca 9ti večer mi natáčejí monitory, mě se nezdají, tak vysoké ozvy nikdy neměla. No nic kolem 11té jdu spát. Říkám kolegyni vedle ,, by byla sranda kdyby mi praskla voda,, haha. Do 5ti minut rup :D Volám sestru. Volám manžela, ale ať nespěchá má čas. Houby. Za chvilku přiletí sestra, ať manžel spěchá. :D Hned mi začali šílené kontrakce, ale bolesti hlavně v kříži. Prodýchávám. Teď už adrenalin. Jedna sestra píchá kanylu (blbe ona od krve, já od krve) další zavádí cévku ( fuuuuj) a třetí bandážuje nohy. Jedem na sál. Nahá přestupuju na operační stůl a do 5ti minut spím. Budim se za cca 2 hoďky po zákroku. Manžel prý přijel za 20 minut od mého volání a miminko bylo už na světě ❤ Naše miminko se jmenuje Eliška (3290g a 48cm), nar 9.12.2015 ve 23:44 a 14.12 měla být plánovaná sekce. Už teď se těším na druhé mimčo a snad si zkusím přirozený porod 🙂

Píše se rok 2012 a náš pětitýdenní syn si právě soustavným pláčem, který ustává pouze u nás v náručí, vydobyl šátek a nošení v něm. Nosíme a je nám skvěle. Ovšem informace se hodí, tak se přihlašuji do diskusní skupinky na Facebooku, která je tematicky zaměřená na nosící rodiče. A čtu a sosám informace.

   Jelikož se mi dítě už nevejde do úvazu kolébka, tak nasávám informace, jak vázat jinak. Učím se vertikální nošení. Kříž s kapsou a dvojitý kříž. Netuším, jak se tomu říká, ale tyhle dva úvazy používám a zase je to fajn.

   Jenže ouha. Po čase je potřeba vyměnit šátek. Začíná řezat a povolovat se v úvazu. Je dost tenký a klouzavý. Mezitím na mě vybafávají informace a chlubící fotky od ostatních maminek s  krásným novým šátkem – se lnem, konopím, vlnou,  hedvábím, kašmírem apod. Jsou to krásné kousky a tak se ptám, proč a k čemu je tam ten jiný materiál. Dostává se mi prozaického vysvětlení, že se tím zvyšuje nosnost šátku. Touhle skupinkou se nese, že len bude nosit za mě. No to by se mi líbilo.

   Nadnáším tuto informaci muži. Ten je dost proti a nechápe, za co musíme dát tolik peněz, když ten náš byl nový za polovic. Říkám bude nosnější. Jenže tohle vysvětlení se zdá být nedostačující, tak si jdu opět pro radu. „Co to je nosnější?“  „No nosnější je, že je ti pohodlnější přeci“. Aha! Tak to interpretuji muži. Dostávám souhlas, ale jedině, když si vyberu takový šátek, který už nebude třeba měnit a vydrží nám až do konce nosícího období a ještě na druhé miminko. Tak s tím souhlasím a jdu se radit.

   Nejdřív zkouším veřejný dotaz. Pak pochopím, že pár žen se vyzná, tak jim píšu soukromě. No, z jedné se vyklubala obchoďačka jistého e-shopu, ale další vypadá dobře. Radí nosnější šátek s vyšší gramáží. Bude pohodlnější. Trošku mě tlačí do příměsí, ale v tom se absolutně nevyznám, tak radši ne. Půjčuji si šátek s větší gramáží a zkouším. Vypadá to dobře, ale nesedí mi vzhled. Tak koukám na stránky e-shopu a vybírám pro sebe líbivější šátek. Má větší gramáž než ten předešlý. Jupí holky říkaly, že je to fajn. Bude nosnější.

   Šátek přichází je bavlněný a tlustý. Dítě má 12 kg, tak to bude dobrý. Navazuji, ale nějak to drhne. Ten Double hammock* (*vícevrstvý úvaz na záda) na zádech není tak pohodlný jako s tím naším starým šátkem, který byl tenký. Sakryš, co s tím? No nemůžu přiznat muži, že jsem se sekla. Tak bojuji. Nakonec si vydělávám brigádou na další šátek. Tentokrát zkouším tenký, ale jinak tkaný. Jo je dobrý, ale takový celtovitý. Prý povolí a bude dobrý. Tak zkouším nosit. Pořád se v tom necítím dobře. Malej těžkne a já jsem těhotná a dost mi to vadí. Dostávám nabídku na koupi šátku s merino vlnou. Prodávám ten celtovitý a jdu do toho. Muž už to nepočítá a jen kroutí hlavou. Pořád to není ono. Šátek je tlustý, houpavý a klouže v úvazu a ty moje vícevrstvé úvazy s ním nejsou nic moc. Tak nakonec zakotvím u úvazu batoh na záda zakončený tibeťanem na prsou. Bříško už mám hodně velké. Za chvíli půjdu rodit. Ten tibeťan je moc velký a dost mi vadí, že mi kazí výhled na zem. Musím koukat jaksi přes něj. Ale to dám, to si asi musím zvyknout. Přeci mám tlustý nosný šátek a ještě s příměsí, to mi přece musí být pohodlný. Holky to psaly na FB a taky psaly, že bude od novoška po batole.

Každý rok během #svetovytydenkojeni (a bohužel nejen během něj) smutně sleduju, kolik tahle v zásadě nádherná věc vzbuzuje negativních emocí. A pojďme si přiznat, že na obou stranách pomyslené barikády. Místo abychom si během tohoto týdne sdílely krásné chvíle se svými dětmi a snažily se radit, pomáhat a podporovat ostatním, řešíme nesmyslné "kdo je víc".

Pojďme si na začátku rozdat karty.

- Jde ti kojení samo, miluješ, jak je to krásné, snadné a pohodlné? Tak neztrácej pokoru, kojení není zásluha. Buď ráda, že to jde snadno, užívej si to a neřeš maminky, kterým to nejde nebo to prostě mají jinak.

- Musela sis kojení tvrdě a bolestivě vybojovat? Jsi skvělá a máš můj respekt. Ale nemysli si, že ti to dává právo dívat se svrchu na maminky, které ten boj vzdaly. Nešla jsi v jejich botách, neznáš jejich situaci a jejich důvody.

- Nekojila jsi, nešlo to a trápí tě to? Nebyla to tvoje vina. V ČR v porodnicích i mezi lidmi koluje spousta mýtů a nepravd, naopak chybí podpora. Bohužel, s největší pravděpodobností jsi kojit mohla, kdybys měla dost informací a podpory. Můžeš tento týden kojení vzít jako příležitost zjistit, co se pokazilo a proč, a příště si kojení užít. Ono to vážně stojí za to .-)

- Nekojila jsi a nijak tě to netrápí? Paráda! Dítě potřebuje spokojenou, vyrovnanou maminku mnohem víc než mateřské mléko z prsu. A nezáleží na tom, jak vážné nebo podivné z mého pohledu tvoje důvody byly. Je fajn, jestli pomáháš maminkám, které mají s kojením velký problém, aby se se situací vyrovnaly. Ale jistě taky chápeš, že některé věci tím pádem neprožiješ. Nekaž je ostatním, prosím.

Dnes jsou to přesně 2 roky, co jsem se stala mámou a to mě tak nějak nutí bilancovat a vzpomínat na to, jaké ty poslední 2 uplynulé roky byly. Sentimentu mám v sobě dost, ale ten si chci nechat pro sebe, takže tohle je takový žebříček věcí, které mě na mateřství nejvíce pobavily 🙂

Během mateřství jsem zjistila, že...

• absolutně nepotřebuju budík – mám jeden živý, a ten mě vzbudí vždycky dřív než chci vůbec vstávat
• jsem naprosto přišla o problémy s usínáním a dlouhým čučením do zdi – prostě lehnu a spím. Kdykoliv a kdekoliv. A to i když nechci...
• jsem schopná hodiny a hodiny konverzovat nad tématy porod, kojení, plínky, příkrmy, očkování a mateřská láska
• jsem se naučila připravovat desítky jídel, která mají naprosto stejnou konzistenci, vypadají však naprosto odlišně, ale přesto chutnají stejně hnusně (ano řeč je o příkrmech)
• jsem v každé situaci schopná vymyslet hned několik působivých motivačních lží, které dostanou mé dítě přesně tam, kde ho potřebuju mít („pojď, podíváme se, jestli támhle náhodou nepojede mašinka“, „miláčku, s tatínkem jéme přesně to samé, co máš ty“)
• znám naprosto všechny jízdní řády místních dopravních prostředků (a dokonce i přesně vím, na kterém přejezdu kdy projíždí vlak a kolik bude mít vagónů)
• spousta věcí, které jsem dříve dělala rukama, se dá stejně dobře udělat i nohama (a možná i rychleji)
• traktor zvládnu nakreslit i poslepu (a to v několika designech)
• zvládnu přebalit pokakané dítě bez toho, aniž bych se pozvracela (nesmějte se, to byla moje největší obava před tím, než jsem se stala mámou...jsem prostě pachová citlivka🙂 )
• nakupování oblečení pro sebe jsem vyměnila za nakupování pro dítě a ještě mě to činí trapně šťastnou
• vědomí, že máme na sex málo času (protože spící dítě se vždy nějak záhadně vzbudí) vůbec vztahu a kvalitě sexu neškodí, mnohdy i naopak🙂
• stala se ze mě citlivka, kterou zaručeně rozbrečí šťěňátka, koťátka, malé děti a v podstatě všichni lidi s pohnutým osudem (a že jich je!)
• to že tvrzení: „milovat někoho tolik, že bys za nej položil život“ je pravdivé a není to jen prázdná fráze, která se jen tak říká
• to že si absolutně nedovedu vybavit bolest u porodu, přestože tenkrát bych přísahala, že to nikdy zapomenout nedokážu
• vím, že teď už zvládnu prostě všechno na světě

A co vy? Co na mateřství překvapilo a pobavilo vás? 🙂

Více článků z mé dílny (hlavy) najdete na blogu:

http://slaskouapacheee.blogspot.cz/

Jedna z nejčastějších otázek, kterou mi lidi pokládali a pokládají: ,,A co jsi vlastně jedla? A co jíš teď? A jak často jíš?" A moje oblíbená:,,Jíš vůbec?" 🙂 A to je důvod, proč jsem se rozhodla svůj první článek zaměřit právě na stravování.

Jídlo. Točí se kolem něho snad 70% našeho života. Ať už jsme doma, v práci, ve škole nebo se chystáme na dovolenou... řešíme co budeme jíst, kde budeme jíst, kde to koupíme, co nás to bude stát a hlavně jak to bude chutnat. Každý z nás má nějaké návyky, za které může rodina, to kde jsme vyrůstali nebo to, kde žijeme, s kým žijeme, čemu věříme. Všichni se shodneme na tom, že je to věc, která se strašně špatně mění!

Já už mám za sebou několik "diet", které obnášely úpravu jídelníčku. O tom, jak moc byly vhodné nebo ne se bavit nechci. Asi všichni tušíme, jak to bylo, když to mělo za následek JOJO efekt. Předem chci zmínit, že nechci aby tenhle článek působil jako "návod" jak správně jíst, když chcete zhubnout nebo žít zdravě.

Když jsem se v lednu 2015 rozhodla se sebou něco udělat, měla jsem jasný cíl - prostě musím změnit to, jak jím a to jak nad jídlem přemýšlím! A ze svých 98 kg se dostat do Natálky narozenin na 80 kg!Od známých a i z vlastní zkušenosti jsem měla dobré zkušenosti s knihou od Antonie Mačingové - Zhubněte jednou provždy. A tak jsem i začala. 30 denní program na pročištění organismu, kde se vůbec nejí pečivo a prvních 14 dní sníte obrovské množství zeleniny, ovoce, jogurty a je úplně vynechané maso. Pak je zařazené maso a těstoviny. Má to opravdu skvělé výsledky, celkově se vašemu tělu uleví. Ale nejde to držet dlouhodobě. Mačingová má i navazující knihy, ze kterých jsem se v dalším stravování hodně inspirovala. Omlouvám se za nekvalitní fotky, ale tehdy jsme to nijak neřešila 🙂

Rozhodně jsem se pročistila, centimetry mizely, cítila jsem se líp a hlavně jsem se naučila jíst pravidelně aspoň pětkrát denně a hodně HODNĚ pít.

Další měsíce jsem, až na výjimky, pokračovala ve stejném duchu. Pravidelné jídlo, k snídani jogurt s oříšky a medem nebo banánem, k svačině ovoce, oběd maso se zeleninou (teplou nebo studenou), k odpolední svačině většinou proteiňák, oříškovou tyčinku, zeleninu a k večeři zase zelenina  a vysokoprocentní šunka, vajíčko nebo maso. Po dvou měsících jsem měla dole 10 kg.

Tuto knížku jsem četla jako malá holka. Četla jsem ji moc ráda a hned několikrát. Minulý týden jsem náhodou zjistila, že knížka Lucie a zázraky opět leží na pultech knihkupectví a okamžitě jsem ji musela koupit svým holčičkám.

Hned večer jsem se usadila mezi růžovky a s nadšením větším než obvykle začala číst tak trochu jiný pohádkový příběh o holčičce z dětského domova jménem Lucie, o kouzelném růžovém pejskovi, o velké holce Petře, o naději, že se Lucie opět sejde se svojí maminkou.

Moje holčičky už dávno spaly a já dál četla tento krásný pohádkový příběh.

Knížku jsem ten večer dočetla do samého konce. Pak jsem objala svoje spící holčičky, ale Lucii si nosila v hlavě ještě pár dnů potom. Jsem moc ráda, že byla tato pohádková knížka opět vydaná a že jsem na ni v knihkupectví narazila.

Pokud chcete svým dětem udělat radost, určitě jim touto moderní pohádkou rozšiřte dětské knihovničky. U nás má velký úspěch.

Ota Hofman: Lucie a zázraky

Asi by bylo nejlepší začít tím, jak jsme k miminku vůbec přišli. Dlouho jsem děti nechtěla, hodně jsme s manželem cestovali, v 28 jsme se vrátili po ročním pobytu ze zahraničí a teprve jsme začali budovat nějaké bydlení, kariéru a tak.  Potom přišla svatba, ale především výrok mé gynekoložky, že pokud chceme děti, tak není na co čekat, prý potom by to už jít nemuselo.

A tak jsem se ze dne na den přepla z modu "děti nechci" do modu " dítě chci a to hned". A ono to samozřejmě nešlo. Po více než ročním snažení, opakovaných zánětech močových cest, cystách, počítání plodných a neplodných dnů, šílenství s měřením bazální teploty, sledování čípku, hlenu, užívání všemožných bylinek a kapek, které zaručeně pomohou otěhotnět, spousty probrečených začátků cyklu, jsem se rozhodla, že je načase s tím něco dělat a začala jsem chodit k terapeutce čínské medicíny. Tam jsem se domluvily, že mě nejdříve dá do pořádku a poté teprve začneme řešit těhotenství. A ten měsíc jsem otěhotněla.

Nechápala jsem to, s manželem jsme spolu ten měsíc spali asi dvakrát, ani jednomu se nám nechtělo a navíc podle mých výpočtů a měření to bylo "úplně špatně a mimo plodné dny"..A tak jsem se dočkala svého vytouženého těhotenství, které probíhalo víceméně bez problémů, těšila jsem se ohromně na miminko, všechno studovala na internetu, brečela u každého videa porodu, nakupovala, shromažďovala, prala, žehlila. V pozdější fázi těhotenství jsem přešla na intenzivní přípravu k porodu, relaxace, vizualizace, nácviky dýchání ve snaze porodit bezbolestně technikou hypnoporodu. tak nějak jsem žila v domnění, že přežiju těhotenství, porod a pak už přijdou jen ty šťastné chvilky s miminkem a já budu ta super šťastná a perfektní matka, pro kterou je její dítě největší poklad.

No, jak to tak bývá člověk míní pán Bůh mění. Každopádně jsem 18.3. přivedla, po 15 hodinách bolestí, na svět zdravou holčičku, bohužel ne hypnoporodem a od té doby se mi tak změnil život, že nejsem schopná ještě teď se s tím smířit a srovnat. Nic z toho, co jsem si plánovala se nekonalo, žádné slzy štěstí, žádná šťastná maminka a spokojené miminko. Ze sálu si pamatuju pouze jakýsi divný pocit prázdnoty.

Doma potom uplakané dítě a nervozní a naštvaná matka, která nemá čas se najíst, natož tak se třeba osprchovat a umýt si vlasy. A začal ohromný kolotoč výčitek a pocitů provinění, že nemám své dítě ráda, a že jsem ho tak dlouho chtěla, a teď ho mám a je krásné a zdravé a já si to neumím užít. A do toho problémy  s kojením, malé váhové přírustky miminka, opět zhroucená matka z toho, že není schopná nakrmit své vlastní dítě. Bolavá prsa, probdělé noci, zbylá kila po porodu, naštvání na manžela, že on si dál žije svůj bezstarostný život, kdežto mě se ten můj obrátil o 180 stupňů. Tak to skončilo až tak, že jsem byla schopná sedět a hodiny zírat z okna a všechno mi bylo jedno (nikdy to ale nedošlo tak daleko, že bych nebyla schopná nebo nechtěla se postarat o malou, naštěstí). Večer jsem chodila s panickou hrůzou do ložnice, co mě zase tu noc čeká, jak se nevyspím a hlavně jak se budu následující den zase cítit, jestli ho celý probrečím nebo co bude.

A tak jsem se rozhodla, že potřebuju pomoc a vyrazila jsem k psycholožce. Po návštěvě tam jsem se cítila ještě hůř než předtím a tak jsem se rozhodla, že přeci nejsem žádná ubulená limonáda a že takhle svůj život žít nechci a už rozhodně nechci mít takové vzpomínky na první rok mé vytoužené dcery a rozhodla jsem se, že se s tím vypořádám sama a postupně si sepisuji následující body, abych se nahodila do normálu a neměla pořád pocit, že něco dělám špatně.

Ahoj všichni tak se zase hlásím s článkem tentokrát bude o mém porodu. Už z nadpisu je Vám asi jasné, že to nebude žádný med, takže všichni co mají porod teprve před sebou... Prosím nečtěte to.😁 

Bylo 25.7.2016 když jsem šla na KO do porodnice. Říkala jsem si, že mi udělají asi hamiltona, aby trochu rozběhli porod, protože se pořád nic nedělo. No, šla jsem na pásy a tam mi naměřili slabé kontrakce, v moči mi našli bílkovinu a měla jsem vysoký tlak. Nález takový, že jsem na prst otevřená, ale pořád mám čípek 2,5cm takže ve středu 27.7.2016 nástup do porodnice a 28.7.2016 bychom vyvolali porod. Když jsem toho 27.7. Jela do porodnice tak jsem se nebála, možná trošku, ale říkala jsem si, že to přejde, že dnes budu v klidu, čeká mě to až zítra. Při nástupu mě Dr vyšetřil a řekl co a jak bude.. Jelikož jsem pořád měla čípek 2,5cm tak mi řekl, že mi v 9 večer dají tabletu na změkčení toho čípku.

Večer přišel asi v 10 a zavedl jí, taky dodal, že pokud nezabere je hloupost vyvolávat porod ve čtvrtek, ale nechali bychom to až na pátek. Já byla z toho fakt naštvaná, ještě když mi sestra řekla, že tahle tableta v žádném případě nevyvolá porod. No budiž tak budeme čekat. Uběhla hodina a já dostala křeče do podbřišku jako při MS bylo to hrozný, ale já si říkala, že nebudu plašit, že to je asi tou tabletou, přece jen mi jí dal dost hluboko a bylo to nepříjemné. Nakonec jsem šla za sestrou a řekla ji,že mám asi kontrakce, že to cítím. Ona mi řekla, že je to tou tabletou a že mi dá injekci, abych se prospala. Dala mi jí ale bylo to ještě horší. Pořád jsem se převalovala ze strany na stranu a dychala, aby to přešlo.

Ve 3:30 ráno už jsem bolestí nemohla skoro chodit a tak jsem zazvonila na sestru a říkám ji, že tohle rozhodně normální není!! Vyšetřila mě a říká, že čípek pořád stejný, že to prostě musím vydržet. Já začala brečet, že to prostě nejde!! Ona si ke mně sedla a hladila mě pak řekla.. "No,tak jdeme na sál." Na sál jsem přišla asi ve 4 ráno a hned jsem šla na monitory. Bolesti byli šílený já si jen přála, aby to už skončilo. Neuvědomovala jsem si, že už je to tak blízko, ale v 5:19 přišla PA a říká můžete si zavolat doprovod k porodu,uděláme klystyr a pak pujdete do sprchy. A já sem si v hlavě řekla "cože už???" no nic šla jsem do sprchy a bylo to úžasný!!! Bolesti přestali a já si užívala horkou vodu!! Pak přišla PA jestli jsem v pořádku přece jen sem tam byla fakt dlouho. Řekla jsem, že ano a pomalu se vrátila na pasy. Přišla jsem na hekarnu a PA mi říká, ze musim na sál, že tam budou mít další dvě rodičky a ze já budu rodit asi první. No tak jsem šla na sál. A mezitím přišel můj doprovod k porodu.

Bylo 6:30 a já byla otevřená na 4 prsty. Bolesti šílený už jsem nemohla, ale vždy jsem se je snažila co nejlépe prodýchat. Doktorovi jsem hned ze začátku řekla, že epidural nechci a on mi řekl "no uvidíme" pak jsem ležela a bolesti byli fakt hrozný. Asi po 2 min a já mezi kontrakcema normálně usínala, ale říkala jsem si, klid tohle ještě nic není ještě budu tlačit a to teprve bude něco. Přišla PA zeptat se na ten epidural a já ji řekla, ze ho chci! Anesteziolog co mi ho pichal byl moc hodnej a rikal, ze jsem statecna jak to zvladam prodychavat a nepanikarim. Vsichni me chválili. Jenže pak to přišlo konečně otevřena dostatečně, ale hlavička nechtěla sestoupit. Skakala jsem na mici a prostě nic.. Pořád do mě při kontrakcich strkali ruce a já křičela at už toho nechaj. Pak jsem chtěla hrozne tlačit, řekla jsem to PA a ona mi řekla, ze ještě nemůžu, že musím dýchat. Prodychavala sem každou kontrakci a modlila se at už to skončí a je venku!! Křičela jsem, ze chci tlačit, ale všichni mi říkali, ze ještě nemůžu. Vedle me rodila paní co už tlačila , ale tlačila do hlavy tudíž k ničemu. Já byla naštvaná a rvala at mi něco pichnou, at me uspí a udělají císaře.. Byla jsem na dne. To tak moc bolelo, že jsem si říkala, ze větší bolest není.

Ale pak to přišlo. "Hlavička sestoupila, maminko tlačte!!" já tlačila, ale pořád nic.. Vsichni psali 3x jsem zatlačila a byl/a venku.. Jenže já už po 15ti hodinách prostě neměla sílu. Rvala sem, ze to nevzladnu a ze už prostě nechci. Nedychala jsem jak jsem mela a tak mi dali kyslík.. (Nebo spíš jen aby me umlceli) 😀 tlačila jsem co to šlo a modlila se, abych už slyšela to slavný "už vidím hlavičku" ale nic.. Pak mi PA řekla ze pokud nezatlacim pořádně bude muset použít kleště. Já se nastvala 3x pořádně zatlačila a bylo to! Malý se narodil 28.7.2016 ve 14:31 s miramy 3500g a 51cm. Dvě hodiny po porodu jsem byla převezena na pokoj a hned jsem chtěla malého k sobě. Ale ten byl na novorozeneckym a prý mi ho dají az zítra, abych se vyspala. Jenže to jsem nechtěla. Vydala jsem se z postele v neskutečných bolestech po šití zaDanečkem. Sestra mi řekla, že mi ho donese, ale až tak za hodinku. Pak ho donesla a ukázala mi vše co a jak mám dělat a už jsme byli jen spolu! Sice jsme celou nespali a já se po porodu vyspala pořádně až dnes, ale to mi nevadí, jsem šťastná, že mám toho nejlepšího syna na světě!! 

Jedeme se podívat na náš budoucí dům. A jedeme se podívat už ve čtyřech. 3.května jsem našla na testu //, po 10m snažení a jednom sp. potratu. Dům se nám líbí, a tak po spoustě byrokracie a vyjednávání je náš!

V červenci jedeme na týden k našim a potom se těšíme na prvotrimestriální screening, v sobotu říkám mamce, že se vůbec necítím těhotně. Intuice na mě řve jako blázen, nepřipouštím žádný problém. V pondělí 11.7. v 11h jdeme s manželem na Genetiku do Plzně. Dcerka měla jet s námi. Na poslední chvíli měním plán a necháváme jí u tchýně, cítím, že to nebude dobrý, do kabelky přihazuju další balíček papírových kapesníků…

Intuici mi potvrzuje velmi příjemná doktorka, která jedná naprosto citlivě a profesionálně. Naše miminko se přestalo vyvíjet v 9+2tt, dle MS mělo ten den být 13+4. Přichází další lékař, vše potvrzuje. Pláču. Doktorka píše zprávu a doporučuje okamžitou revizi dělohy. Já jen brečím, mozek mi nefunguje. S manželem se složíme v autě, objímáme se, pláčeme spolu. Co budeme dál proboha dělat… Proč to potkalo zrovna nás? Máme spoustu otázek, na které nikdo nedokáže odpovědět…

Jedeme do FN Plzeň, chci to mít co nejdříve za sebou, pořád jsem v šoku. Čekáme 2hodiny mezi těhulema. Horko, dusno, klepu se, přemýšlím. Vlastně na revizi nechci, tak proč tu sedím… No, nic, do 13.30 jim dám šanci, pak odcházím. Ve 13.28 volají moje číslo 😀 Doktor opět potvrzuje, že miminko zemřelo a ptá se, co mám v plánu. Ptám se ho na přírodu, zda by bylo možný to nechat na ní, přece jen moje tělo není hloupé… Sestra se zatváří pohrdavě a doktor mi řekne, že očividně se k tomu příroda zatím vůbec nijak nestaví a jestli chci umřít na zánět dělohy, vykrvácet nebo být neplodná. O rizicích revize nepadá ani slovo. Ptám se, jak teda revize probíhá. Doktor mi řekl, že mrtvý plod vycucnout takovým brčkem jako od mekáče a následně vyčistí kyretou dělohu. Zírám a nevěřím vlastním uším. Mám chuť mu nacpat brčko od mekáče do zadku! Ptám se na rizika revize. Samozřejmě jsou, tady máte papír a přečtěte si to doma v klidu a podepište. Super, takže vlastně souhlasím s tím, že když to někdo udělá blbě, tak mi vezmou celou dělohu a protože jsem podepsala, nikdo za nic nemůže. Uf. Po mírném nátlaku manžela, který je stále v šoku a doktor mu barvitě vylíčil, jak do týdne zhynu bídnou smrtí, mi sestra bere krev a objednávám se na ráno na revizi. Odcházíme.

Doma přemýšlím, hledám podporu žen, které prošly tou samou situací a jak jí řešily. V soukromé skupině na FB narážím na dvě úžasné duše, které mě podporují v tom, že to můžu zkusit. Na revizi můžu jít vždycky. A hlavně jinam! K doktorovi s brčkem z mekáče ne! Večer volám do FN a revizi ruším. Mají řeči, ale já nejsem debil a rizik jsem si vědoma. Potom, co jsem ve FN zažila u porodu už mě jen tak něco nevystraší.

A tak čekám… čekání je zdlouhavý a na palici, naštěstí mě rozptyluje začínající rekonstrukce na baráku. Připomíná mi to přenášení v těhotenství. Taky nevíte, kdy to přijde, jaký to bude atd.

Jaká z následujících situací je vám nejvíc povědomá? Maminkám se každý den nejen díky jejich nejmenším dějí neuvěřitelné příhody. Podívejte se na ty nejzajímavější a dozvíte se, co se večeří v jiných rodinách a jak rodí miminka kluci. 

1. Zločin v afektu

Ráno vstanu, nachystám chlapům snídani, umyju okna v celým bytě, převleču postel, dám prát asi 5 praček prádla, umyju koupelnu a záchod, předpřipravím si oběd, jdu s malým na písek, vysaju celý byt, dodělám oběd, nakrmím malýho (manžel se naštěstí krmí sám), uspím malýho (na hodinu s ním usnu - jsem ve 27tt, tak si říkám, že mám právo), dám malýmu a manželovi svačinu a chci ještě umýt podlahy, prostříhat kytky a utřít prach a tak se ptám muže, jestli s malým nechce jít ven, že bych to dodělala?
A on: "Nechcu, co jsi celej den dělala? Stejně si s ním jen spala, ne?"
Tak na něj koukám a říkám si - když ho ještě dneska stihnu zahrabat u našich na zahradě, tak pak domeju ty podlahy, malýho nechám u babičky a půjdu se udat. Dají mi tak 20let, za dobrý chování mě po 10ti pustí a když kápnu na soudkyni ženskou, možná to bude jen podmínka! (elekthra)

2. Nákup pro tchýni

Tchýně mi ráno telefonuje: "Prosimtě, až mi ponesete nákup, ještě jsem ti zapomněla napsat, že chci olvejsky alespon troje."

Já: "Babi a na co vám budou?"

Zdravím vás všechny! Máte co jíst? Máte co pít? Pohodlně se usaďte.... 😀

No... kde tak asi začít... jasně, byla jsem počata, narodila jsem se, rostla, dospívala, studovala... blablabla, jako každý. Když mi bylo 12 let, narodil se mému bráchovi a švagrové první syn. Malinké kouzelné stvořeníčko. Když dojeli z porodnice a malý postupně prošel kolečkem všech náručí, byla i mně dovolena ta výsada si miminko pochovat. A asi v ten moment to přišlo. Držela jsem ten uzlíček, bála jsem se i dýchat a jen tak zbožně jsem ho pozorovala. Byl dokonalý, úžasný, nejkrásnější, nejroztomilejší a ve mně se rozléval úplně nový, nikdy nepoznaný cit. Láska? Štěstí? Pýcha? Hrdost? Ani nevím, jak bych to nazvala. Každopádně můj maličký synoveček byl pro mne jako blesk z nebe, okamžitě jsem si ho zamilovala a od té chvíle jsem věděla, že to, co v životě nejvíc chci, jsou děti a rodina. Jo, zvláštní u dvanáctileté holky, které pomalu ale jistě startuje důkladná puberta. Ale bylo to tak. Místo lítání venku s vrstevníky jsem škemrala, zda můžu vozit kočárek, místo čučení na večerní seriály jsem koukala švagrové pod ruce při koupání či přebalování, místo snění o klucích před spaním jsem sedávala se švagrovou malému u postýlky a společně jsme mu zpívaly ukolébavky...

Roky plynuly, já víc a víc toužila po miminku, každý můj kluk/přítel/partner, na kterého jsem to "vybafla" se zděsil a utíkal, já to nechápala a postupně jsem začínala být za divnou. Kamarádky si užívaly, já koukala po kočárcích a bříškách a ony se mi smály, že jsem mladá, ať si taky užívám a neblázním. Přece PROBŮH, KDO BY CHTĚL V OSMNÁCTI/DVACETI/DVAaDVACETI... DĚTI?????? Valily na mně nechápavě oči a ťukaly si na čelo. Ale já věděla své, od patnácti jsem si z kapesného a prvních brigád kupovala časopisy pro maminky, maličkatá bodýčka, ponožtičky a dudlíky, knihovnu mi plnily knížky Maminkou spokojeně a bez stresu, Naše dítě v otázkách a odpovědích a mnoho podobných titulů.

Přeskočím pár "chození" atd. Po nástupu do nové práce v roce 2008 jsem se seznámila se skvělým mužem. Po několika měsících jsem nadhodila lehce téma děti. Zaskočený byl, to ano, ale reagoval klidně a rozumně. On totiž děti sice chtěl, ale "ne teď". A proto mne tenkrát hrozně ranila ta jeho věta "... a ty myslíš, že je rozumný mít dítě po třech měsících vztahu?" (zpětně musím uznat, že měl pravdu).

Po roce vztahu (a nechráněného pravidelného sexu) už mi to ale přišlo divné a začala jsem se pídit po informacích, proč a jak a kdy... snažilky mi jistě rozumí. Prošla jsem si Utrogestanem, Clostibegytem, sledováním plodných dní (což při mém nepravidelném cyklu byl docela oříšek), zkoumáním hlenu, jezením chilli, kyseliny listové, kontryhelovým čajem, cvičením dle Mojžíšové, prstíčkovou metodou, stojkami po sexu, knihovnu doplňovaly učebnice pro zdrávky Gynekologie a porodnictví, Jak přirozeně otěhotnět, blablabla. V každém zpoždění jsem viděla naději a bílých testů přibývalo. V roce 2009 mi ruply nervy a zatlačila jsem na svou tehdější doktorku, že se stále nic neděje a že to chci nějak řešit. Poslala mne na laparoskopii.

Na laparce mi zjistili nezvyklou abnormalitu, která téměř znemožňuje přirozené početí. Řekli mi, že moje šance na přirozené otěhotnění je tak max.2%. Zhroutil se mi svět. Brečela jsem v nemocnici, brečela jsem doma, brečela jsem v práci... brečela jsem všude a pořád. Bylo to strašné. Proč? Proč zrovna já? Nevím, jestli byl tehdy můj partner rád nebo smutný, ale podržel mě, neutekl. Upnula jsem se na ta dvě procenta. O dětech jsme občas mluvili, já jsem měla pocit, že mi ujel vlak, každé těhulce s bříškem jsem záviděla až do morku kostí a on měl zas pocit, že na děti je ještě pořád času dost. To mne bolelo ještě víc a bylo období, na které nerada vzpomínám, hádali jsme se, já nás tlačila do dítěte, on argumentoval zázemím, financemi, věkem... byl mnohem rozumnější než já, ale já měla klapky na očích i na uších a mlela jsem si svou. A tak to šlo pořád dál, slunečno, místy trakaře.

Už  šest měsíců jsem máma. Bylo to to šest nejkrásnějších a zároveň nejnáročnějších a nejdrsnějších měsíců v mém životě. Za tuhle krátkou dobu jsem zjistila,že...

...že porod pekelně bolí

...že za týden jsem si bolest vybavovala jen matně a teď si na ní nevzpomenu vůbec

...že šestinedělí není pr*el

...že kojení bolí a kojit skutečně nemůže každá

...že laktační psychóza není mýtus

Termín porodu jsem měla v sobotu 25.6.2016 nebo neděli 26.6.2016. Asi měsíc před plánovaným termínem jsem na kontrolách v porodnici slýchala, že je vše krásně nachystané a že určitě brzo porodím, avšak na poslední kontrole, pár dní před termínem, kdy mě vyšetřoval sám primář, mi byla naplánována indukce na středu 29.6.2016, protože mi byla cca v 28. týdnu diagnostikována těhotenská cukrovka. Co na tom, že držím dietu, cítím se skvěle a váhový odhad miminka je asi 2900g. Předpisy jsou předpisy. S indukcí nesouhlasím, ale porod stále nepřichází. Sobota i neděle je za námi a já stále měním názory na to, zda se ve středu v 5:30 dostavit do porodnice, nebo ne a počkám, až se Adélka rozhodne sama. Je úterý večer a nic nenasvědčuje tomu, že bych měla rodit. Doma je konečně všechno hotové včetně sbalené tašky do porodnice. Jsem pomalu smířená s ranním vstáváním a nástupem na vyvolání. Před půlnocí si jdeme lehnout a Milan dává miminku do bříška vzkaz: “Tak Adélko, chvilku si odpočiň, ale ne do rána, tak maximálně dvě hodinky.“ Vzkaz byl vyslyšen. V 1:50 mě probouzejí nějaké bolesti, tak mě napadá, že už se asi něco začíná dít, ale poučená z předporodních kurzů předpokládám, že pokud se porod rozjíždí, může to trvat několik dlouhých hodin a tudíž není kam spěchat, určitě to ještě zaspím. Po asi třetí kontrakci je mi jasné, že to nezaspím, tak se procházím po bytě a v nastřádaných materiálech, ve chvílích bez bolesti, pročítám, jak mám dýchat, nebo jak se uvolnit. Myslím, že zhruba za půl hodiny se probudil Milan a přestože jsem ho poslala si ještě lehnout, nejde mu to a tak nervózně sedí v kuchyni a občas se ptá, jestli už nepojedeme do porodnice. Já soudím, že ne, že přece ty kontrakce nejsou tak často a netrvají dlouho. Tak Milan bere stopky a měří. Kontrakce po třech minutách, trvají 40 sekund minimálně. Dobře, okolo třetí ranní souhlasím s odjezdem do porodnice. Zvoníme u dveří a sestřičce, co nám otevřela, hlásím, že to ranní vyvolání nestihneme, že se miminko rozhodlo samo 🙂. Co chvíli funím a rázně pochoduju, abych ulevila tlaku v kyčlích. Porodní asistentka nás vede na vyšetřovnu, aby mohla natočit monitor a sepsat vstupní informace. Odevzdávám připravené dokumenty včetně porodních přání, které jsem stihla ještě v úterý večer sepsat. Dávají mi erární košili a ukládají na lehátko, kvůli monitoru a mezitím mě vyslýchají, nejdřív PA a pak doktorka, kterou asi probudili, tak je lehce nepříjemná. Kupodivu kontrakce v leže naboku jsou snesitelné, nemám tušení, jak dlouho jsem tam ležela. Nejdřív mě vyšetřila PA, s verdiktem 4-5 cm, pak znovu doktorka. Vnitřně jsem trochu v šoku. Milan je tam se mnou a čeká. Po veškeré administrativě přecházíme na porodní pokoj. Mají pokoje se sprchou nebo vanou, můj má naštěstí sprchu. Chvíli přecházím po pokoji, zkouším se opřít o Milana a houpat boky, taky gymnastický balon, který mi vůbec nevyhovuje, z té bolesti nejsem moc nadšená, tak nakonec volím sprchu. Když to jde, instruuji Milana, aby podal tamto nebo ono, jelikož však nebyl u toho, když jsem balila tašky do porodnice, dělá mu hledání a rozpoznávání věcí, které chci potíže. Takže pro mě poučení pro příští porod – zasvětit tatínka do obsahu zavazadel 🙂. Ve sprše taky zkouším kde co a nakonec jsem opřená hlavou o zeď zády k Milanovi a on mi při kontrakcích sprchuje oblast beder a já se houpu sem a tam. V jednu chvíli přichází PA, že si zkontroluje, jak jsme na tom a já si v duchu říkám, že to snad postoupilo aspoň o jeden nebo dva centimetry. Postoupilo, jsem otevřená, můžeme prý rodit. Jak vlezu na porodní lehátko, sama cítím, že malá půjde ven. V porodním přání jsem měla uvedeno, že si nepřeju píchnout vodu, ale teď souhlasím. Nic necítím a vytéká ze mě dle mého úsudku pár deci vody. Poloha na lehátku mi přijde fajn, i když jsem dávno před porodem myslela, že zkusím třeba dřep, aby byla volná cesta, nakonec jsem byla za lehátko ráda. Taky jsem si myslela, že nebudu tlačit na povel se zavřenýma očima a zadrženým dechem, teď poslouchám instrukce jak se mám napolohovat a jak tlačit. První zatlačení je dle informace někoho, kdo kouká na monitor a hlásí příchod kontrakce. Připadá mi, že mi to moc nejde a tlačím mimo kontrakci, takže pak dál už tlačím podle sebe. Nakonec proběhly asi tři nebo čtyři kontrakce, při kterých jsem vždy dvakrát až třikrát zatlačila. Mezitím mi PA říká, že by to asi chtělo nástřih, okamžitě souhlasím, sama cítím, že hlavička jinak neprojde. Přichází poslední z kontrakcí a na třetí zatlačení je Adélka venku s velkým šplouchnutím většiny plodové vody. Někdy mezitím ještě Milan na vyzvání PA nakukuje, že jsou už vidět vlásky. Adélku mi hned dávají na břicho, křičí jak tur a okamžitě mě pokakala. Po dotepání PA stříhá pupeční šňůru, nabízela to Milanovi, ale on dopředu hlásil, že stříhat nebude. PA jsem řekla, ať ho netrápí a udělá to sama. Nějak jsem ani nepostřehla doktorku, která tam někde byla a která nás chválí, že tak se to dělá, přijet a porodit. Až pak zjišťuju, proč to říká, Adélka se narodila v 5:18 ráno, tedy cca za 3,5 hodiny od první kontrakce. Vážení, měření a zavinování probíhá na pokoji za asistence tatínka, já stále ležím s nohama v "třmenech" a čekám na porod placenty a na šití. Adélka je u tatínka v náručí vedle na křesle. Jakmile doktorka skončí svojí práci a PA uklidí, dávají mi Adélku zpět, necháváme ji v zavinovačce, protože mě samotné je docela zima a nevím, jestli bych ji dost zahřála. Zkoušíme přisátí k prsu, ale moc se jí nechce, ani se jí nedivím po takovém šoku ze změny prostředí. Zůstáváme na pokoji ještě dvě hodiny, utíká to hrozně rychle, až na to, že mě strašně obtěžuje kanyla v žíle a zatím mi ji nikdo nechce vyndat. Vedle stále rodí paní, která přijela před námi, posloucháme její řev a je nám jí líto. Později se dovídám, jak nám záviděla tu rychlost, když slyšela pláč Adélky. Po dvou hodinách přichází personál a chystá nás na převoz na oddělení šestinedělí/ novorozenecké. Milan balí věci, sestra ukládá Adélu do vozíčku, já jdu do sprchy a pak mě usazují na kolečkové křeslo a konečně vytahují kanylu a už jedeme. Tady mám taky pár poznámek pro příště. Mít venku nachystané poporodní kalhotky a vložky a mít sebou víc ručníků, stačí asi dva, přímo na porod a těsně po porodu, které pak vezme Milan domů. Souhlasím, aby dali Adélku na nějakou dobu k sestrám na novorozenecké, abych si trochu odpočinula. Milan je ještě chvíli se mnou na pokoji a pak už mě nechá odpočívat a jde domů. Já jsem stejně plná adrenalinu, takže usínám až po nějaké době jen na okamžik a v tom do pokoje přivážejí paní, co rodila vedle. Za nějakou dobu se nám už zdá dlouho, že nám nevezou děti. Nakonec jsme se dočkaly, sestry měly frkot, tak to trochu trvalo. Adélka je tak maličká, vlasatá a vypadá jak panenka. Porodní míry byly 49 cm a 3170 g. Paní sousedka se jmenuje Jitka, její miminko je holčička Vaneska a je ještě o centimetr menší než Adélka. Adélka spinká, něco jako kojení nám nejde. V průběhu dne ji sestry odváží na nějaká vyšetření a vrací s tím, že strašně blinkala plodovou vodu. Odpoledne přichází na návštěvu rodina, Adélka zase spinká a je úžasná, sestry jí pak zase odvážejí a vracejí s tím, že zase hrozně blinkala. Potom už neblinká, ale kojení nám stále nejde. Celou první noc spím, nespím v sedě, polosedě s Adélkou na břiše, protože jinak nespinká, asi chce papat, ale neumí to. Ani Jitka se nevyspala, Vaneska na tom byla podobně. Ale první noc jsme zvládly, miminka si na nás a na svět okolo musí zvyknout.

Teď už jsou Adélce tři týdny a čtyři dny, hezky papá a maminka je továrna na mléko. Jak jsem se před porodem bála, že nebudu vědět jak se mám o malou starat a jako prvomatka budu úplně mimo, tak jsme se sehrály velmi rychle. S manželem oba praktikujeme kontaktní rodičovtví, takže se malé stále někdo věnuje, v noci jí velmi často máme v posteli, občas je část noci v postýlce, která je stejně přilepená k postelím.

No prostě obrátila nám život naruby, nenechá nás moc vyspat, najíst nebo něco dělat, ale pak nám předvede ten její úsměv (zatím jen ze spaní), nebo ukáže jak je šikovná při pasení koníků, vyvalí ty svoje kukadla a radostně výská když vidí, že se jde krmit a tohle bychom za nic na světě nevyměnili 🙂.

Nad druhým miminkem jsem začala přemýšlet, když prvorozené dcerce byl přibližně rok a půl. Jenže to nebylo jen tak. Dceru jsem kojila zcela podle jejích potřeb a stále jsem od porodu neměla menstruaci. Otěhotnění tedy nebylo možné (měřila jsem BT a věděla jsem, že nemám ani ovulaci). Po nějaké době jsem začala zkoušet pít bylinkové čaje na podporu cyklu a užívat tinktury. Až jsme si nakonec s kamarádkou, která řešila stejnou situaci, objednaly australské květové esence. Menstruaci jsem stejně nedostala. Jak jsem později zjistila, z první ovulace jsem rovnou otěhotněla 🙂 Početí miminka bylo vědomé. Věděla jsem, že je s námi, a že pokud se s manželem právě teď pomilujeme, otěhotním. Po nějaké době jsem si udělala těhotenský test a znovu jsem zažila ten úžasný hřejivý pocit při pohledu na druhou čárku testu. Manžel byl nadšený, dcera také. Byl listopad. Přišlo k nám miminko a my jsme začali řešit koupi domu, který se nám líbil. Cítila jsem, že pro druhé dítě potřebuji mít rodný dům... Chtěla jsem zapustit kořeny, mít kde pohřbít placenty dětí. Rodný dům pro mě byl velice zásadní.

Celé těhotenství probíhalo zcela bez komplikací, stejně jako to první. Akorát jsem již přesně věděla, co chci a co nechci. Na pravidelných gynekologických prohlídkách jsem odmítla ještě více vyšetření než u prvního těhotenství. Přesto mě lékařka stále vítala s úsměvem a já jsem jí za to velice vděčná. Věděla jsem, že chci zase rodit doma a bylo pro mě důležité, aby na to byla připravená i naše první dcerka a nebyla vyděšená. V rámci této „předporodní přípravy“, mě Timejka doprovázela na všechna vyšetření a na každou poradnu. Pustila jsem jí videa z pár pěkných porodů na internetu a vše jí, úměrně jejímu věku, vysvětlila. Věděla, co se u nás doma bude dít a že děti nenosí čáp 🙂 (když se jí narodila sestřička, měla dva a půl roku).

Během těhotenství jsme řešili hlavně dům a jeho rekonstrukci. Veškeré plánování a zařizování jsem měla na starost já. Bylo to náročné. Ze sto let starého domu zůstaly jen obvodové zdi. Vše se dělalo znovu. A jak už to bývá, rekonstrukce nešla zcela podle plánu. V květnu jsme museli vyklidit náš pronajatý byt, dům však nebyl obyvatelný. A tak jsme se uchýlili k tchýni. Tam jsem ale rodit nechtěla a ani nemohla. Tak jsme se nakonec slavnostně přestěhovali do domečku, kde nebyla koupelna, záchod, podlaha ani strop, pouze jeden stavební kohoutek se studenou vodu a kadibouda na dvorku... Jediné co fungovalo, byla elektřina. Na podlahách byl pouze štěrk a OSB desky pod nábytkem... Bylo léto, tak to nějak šlo. Byli jsme spolu a konečně ve svém. A co bylo hlavní, měla jsem pro druhé miminko tolik vysněný Rodný dům.Třetí noc v domě jsem ve 4 hodiny ráno začala cítit slabé kontrakce po 15-20 minutách. Manželovi jsem řekla, že už se asi něco začíná dít, ale ať jde normálně do práce. My jsme se starší dcerkou Timeou začaly den jako každý jiný. Šly jsme na nákup - pro kamarádku dřevěného koníka, pak do zdravé výživy (kde jsem si u kontrakce poprvé přidřepla) a vyřídit po městě takové ty běžné věci. Pak jsme šly domů. Když přišel manžel ve dvě hodiny z práce, šli jsme společně na oběd k mojí babičce. Na zpáteční cestě jsme se potkali s tchýní a já už se sem tam v kontrakci opírala o kočárek. Po obědě si Timejku odvezli moji rodiče na koupačku k nim do bazénu. Já jsem doma chodila po zahradě sem a tam, opírala se o stromy, o Zem, o lešení. Blížila se bouřka a kontrakce byly silnější a silnější. Po nějakém čase jsem měla chuť na teplou vanu. Šla jsem ke kamarádce, která bydlí kousek od nás a napustila si vanu u ní. Kontrakce ve vaně na 40 minut úplně přestaly a já odpočívala a trošku znejistila co se to děje. Potom už kontrakce začaly přicházet každých 3-5 minut a už jsem se jim musela více věnovat. Ve vaně jsem se samovyšetřila a odhadla, že jsem otevřená tak na 3-4 cm. Během mé koupele jel manžel k další kamarádce vypůjčit vařič, abychom měli kde ohřát vodu. Měla jsem doma dokonce přichystaný porodní bazének, ale ten jsme, vzhledem ke stavu rekonstrukce, ani nevytáhli z krabice. Po koupeli mě manžel vyzvedl. Od kamarádky mimo vařiče přivezl ještě termosku s úžasným čajem, skleničku medu a oříšků, abych měla dost energie. Bylo to milé překvapení. Po cestě domů už mě musel podepírat. Kontrakce už měly sílu. Doma jsme společně ještě rychle vybalili nějaké věci pro miminko. Ve 21 hodin nám prarodiče vrátili vykoupanou, nakrmenou a spokojenou Timejku. Timča mi během kontrakcí lezla po zádech, což mi moc pomáhalo na křížové bolesti, které jsem tentokrát měla. Podávala mi jídlo a pití a jednu dobu jsme si všichni tři i s manželem dokonce zpívali. Když jsem nebyla na všech čtyřech na posteli, opírala jsem se vestoje o postýlku a přitom ze mě začala odcházet krev. Timejka seděla za mnou na zemi, dívala se a hlásila každou kapku krve „kap, kap, kap“. Bavilo ji to docela dlouho. Krve se nebála, věděla, že k porodu patří.

Porodní asistentka přijela kolem 22 hodiny a byla úžasná. Přesně taková, jakou jsem ji potřebovala. Během porodu jsem se i díky její „neviditelnosti“ dokázala úžasně ponořit do sebe. Mnohem více, než u prvního porodu. Nepřála jsem si během porodu žádné vnitřní vyšetření, pokud to nebude nezbytně nutné. U prvního porodu mě vnitřní vyšetřování bolelo a bylo nepříjemné. Porodní asistentka mé přání respektovala a tak jsem mohla v klidu nerušeně rodit opravdu podle toho, jak jsem potřebovala. Dcerka už byla v tu dobu dost unavená a manžel se jí snažil marně uspat v nosítku, v kočárku, nic nefungovalo. Když jsem začala víc křičet, trošku se lekla a rozplakala. Manžel s ní odešel stranou a vysvětlil jí co se děje a že je vše v pořádku. Vrátili se zpět asi 20 minut před porodem miminka. Chvilku po tom, co mi praskla plodová voda. No…ona vlastně nepraskla, doslova explodovala a rovnou na porodní asistentku 🙂 Všichni jsme se chvilku smáli a utírali podlahu. Prasknutí plodové vody jsem tentokrát vnímala úplně jinak než u prvního porodu. Tenkrát to příjemné nebylo. Zato teď jsem při prasknutí vody měla úžasný, až orgasmický stav. Doteď na to ráda vzpomínám 😀 Tentokrát jsem u porodu měla mezi kontrakcemi delší prodlevu na odpočinek. Tělo fungovalo dokonale a přesně tak, abych vše v pohodě zvládla. Dcera ne a ne usnout. Byla a je stále zvyklá usínat u kojení, na což jsem já opravdu neměla ani pomyšlení. Podle slov PA vím, že Timejka chtěla stále prsíčko a že jsme jí říkali, že teď ne. Že si dají potom společně s miminkem. Já už jsem ale byla myšlenkami jinde a toto si nevybavuji.

V závěru porodu jsem cítila každý kousek těla miminka, jak se mnou sunul na svět. Bylo to úžasné propojení. Už jsem nestála, ale byla jsem na zemi v nohách postele v dřepu s jednou nohou opřenou do kleku. Během závěrečných kontrakcí jsem porodní asistentku pevně držela kolem ramen a mačkala jí vší silou. Po porodu jsem se jí za to omlouvala, byla totiž sama pár týdnů před porodem. Tentokrát jsem při prořezávání hlavičky cítila mírné pálení (u prvního porodu jsem nic takového necítila). Miminko jsem hladila po hlavičce a vítala je. Cítila jsem rodící se ramínka a potom už to šlo ráz na ráz. Miminko jsem chytila a porodní asistentka mi pomáhala ji přidržovat, otočit a odmotat pupeční šňůru, abych si maličkou mohla položit na břicho. Miminko bylo úžasné, teplé, voňavé a nádherné. Následovala chvíle, kdy se Vesmír zastavil, a my jsme se vítali a mazlili. Timejka byla, a rok po porodu stále je, ze sestřičky unešená.

Tak se nám 24. července před půlnocí ve znamení Lva narodila ve svém Rodném domě Alice Medea. Byla celá od krve a měla na sobě hodně mázku. Pusou jsem jí odsála krev z nosu a pusinky. Všichni jsme stále osahávali pupečník, jestli ještě tepe nebo už ne. (Od té doby Timejka hladí pupečník i na fotkách.) Její reakce bezprostředně po narození sestřičky byla úžasná. Předvedla nám fascinující „sesterský seznamovací tanec“. Lítala jak víla sem a tam, tu políbit ručičku, tady pohladit nožičku, semhle si přivonět a jaké má miminko vlásky. Bylo to úžasné, dojemné a nezapomenutelné. Alička se asi za hodinu sama doplazila k prsu a sama se přisála. Bylo úžasné ji při tom pozorovat. Jak je to malinké křehké tělíčko neuvěřitelně silné a přesně ví, co má dělat. Placenta odešla asi za hodinu a půl od porodu. Já už jsem byla trošku nervózní, tak jsem se zkusila zvednout z postele a popojít s miminkem v náručí do vedlejšího pokoje. Tam jsem placentu ve dřepu porodila. Byla celá a úplně v pořádku. Pořádně jsem si ji prohlédla a manžel potom přeřízl pupečník svým nožem. S PA pak udělali její obtisk na památku. Timejka usnula někdy před porodem placenty. Porodní asistentka mě zkontrolovala. Znovu se mi podařilo porodit děťátko bez sebemenšího poranění (tentokrát jsem vůbec nestihla cvičit s Epinem. A to měla Alice ještě o 1,5cm větší obvod hlavičky, než Timea. Příroda je prostě skvělá 😀).

Zavřete si na chvíli oči a představte si les, zaposlouchejte se do jeho šumění, pociťujte chvíli teplotu slunečních paprsků a nechejte se pohladit jemným laskavým vánkem. Sledujte mírné vlnění listí. Na chvilku se nechte unést situací a po několika okamžicích si všimněte svého dechu, svého tepu, toho, jak se Vaše tělo cítí. Teď si představte moře, plujete na voru na širém moři, máte žízeň, civilizace daleko. Najednou se vedle Vás zakousnou do rohu voru těsně vedle Vás nenasytné čelisti patřící ohromnému žraloku ne nepodobnému známé filmové předloze. Bojujete o život… teď si všimněte svého dechu, tepu, sevření žaludku… Změnil se Váš dech, zrychlil se tep Vašeho vystrašeného srdce? Pravděpodobně ano. Myšlenky mají vliv na naši fyziologii, na naše těla. Ovlivňují nejen celé orgány – srdce, plíce, ale působí doslova na každou buňku. Podle pocitů, které vyvoláme myšlenkami, můžeme léčit (placebo), můžeme působit bolest a nemoc (nocebo), můžeme dokonce působit přesně proti lékům, které mají chemicky ovlivnit tělo. Myšlenkami a stavem „duše“ už překonaly miliony lidí koberec žhavých uhlíků, některým lidem se jenom prostřednictvím myšlenek „otvírají“ rány na rukou a nohou – stigmata. To všechno dokáže mysl.

Představte si, jakým způsobem na naše těla asi působí dlouhodobý stres (patří mezi něj i strach ze zhoršení nemoci a další pocity spojené s nemocemi). Tématem vlivu psychiky, myšlení, pocitů, přesvědčení a stresu na naše zdraví, jak tyto poznatky využít, se zabývá psychosomatika – vědní obor, ve kterých jsou mediálně známí například MUDr. Jan Hnízdil a MUDr. Jarmila Klímová. Vlivem psychiky na to, jak moc se „vyjádří“ genetické informace, se zabývá epigenetika (z mediálně známých autorů například Dr. Bruce Lipton). V současnosti se uvádí, že 80 až 95% (podle zdroje a podle velikosti vlivu) nemocí je buď přímo způsobeno, nebo ovlivněno stresem.

Další oblastí, ve které stres působí, je výkonnost. Kdo by neznal, jak i dobře připravení máme potíže podat výkon – sportovní, intelektuální, hudební… - když máme třeba trému. Srdce nám divoce buší, potí se nám přinejmenším ruce nebo čelo, a my ne a ne si vzpomenout na to, v čem jsme si ještě včera byli tak jisti. Ale proč popisovat dále, asi najdeme málo lidí, kteří trému nezažili.

Myšlenky a emoce jsou navíc nakažlivé – ne nadarmo se psychosomaticky často léčí malé děti prostřednictvím ovlivnění pocitů (a stresu) matky či rodičů. Stejně jako se epidemicky dokáže šířit dobrá nálada, stejně (ne-li lépe) se může přenášet nervozita, vztek, nenávist (davové jednání jinak „klidných a normálních“ lidí, kteří se později diví, jak mohli něco takového udělat…). A lidé si často libují spíš v dramatech než klidných věcech – jestli teď nesouhlasíte, vzpomeňte si, o čem jsou nejběžnější filmy, jaké reportáže jsou nejčastěji ve zprávách, jaké emoce (a nadávky) se nejčastěji vyskytují při sledování sportovních utkání…

Jak se dají využít výše uvedené informace? Jedním z prvních „psychosomatiků“ byl Jacobson s jeho progresivní relaxací. Někomu to fungovalo, ale mnozí nepociťovali pokrok. Dále se začaly objevovat různé knihy, například od autorů Louise Hay, Ruedigera Dahlke, přístupy jako metamedicína, GNM, u nás už zmiňovaná Klímová. Spoustu lidí „chytlo“ tzv. pozitivní myšlení, mnohým ale nepomohlo. Přesně, jak je uváděné ve filmu „Co my jen víme“, kde jeden kněz říká: „pozitivní myšlení, jak se často užívá, je jen tenká slupka pozitivních myšlenek překrývající hromadu s.aček“ –  trochu jsem to zparafrázoval 🙂.  Další film, který velmi drsně ukazuje, jak „pozitivní myšlení“ je jen potlačováním nebo dokonce přetvářkou, je film „Kurz negativního myšlení“. Rozdíl totiž nedělá kvantita (i když taky), ale kvalita. Nejde o to, co říkáme, ale o to, co cítíme a o čem jsme přesvědčeni. Čemu věnujeme pozornost. Jestli si budu opakovat pěttisíckrát za den: “Jsem hubený“ a přitom si nechám vykládat karty, kdy zhubnu, budu se na sebe pitvořit před zrcadlem a vyhýbat se pohledům jiných, jak to asi dopadne? Další věcí je opravdové rozhodnutí – většina lidí je (i přes úmysl třeba držet diety, když jsme uváděli jako příklad hubnutí) rozhodnuta nevzdat se „potěšení“ z některých potravin…, vlastně dopředu ví, jak to dopadne, že? Kdo to nezná, třeba z jiné oblasti? Co třeba cigarety, prokrastinace, alkohol, facebook, a další a další?

Jak z toho ven? Jak naplnit sklenici plnou bahna křišťálovou vodou? Nabízím dvě cesty – přilévat čistou vodu, dokud se bahno úplně nevyplaví (pozitivní myšlení samo o sobě – říkám tomu tvrdá cesta – některým ale funguje) nebo napřed pořádně vyčistit špínu a pak nalít čistou vodu (měkká cesta) – co myslíte, že je účinnější? A co rychlejší? … Jak se dá čistit? Hledal bych v oblasti okolo zdrojů NLP (neurolingvistického programování), u NLP a u věcí, které z něj vychází. NLP vychází z práce několika osob: Miltona Ericksona (hypnotizér, který vytvořil „hovorovou hypnózu“), Virginie Satirové (velice úspěšná rodinná terapeutka), biologa Gregory Batesona a dalších. Z přístupů, které vyšly z NLP, bych jmenoval EFT (techniky emoční svobody Gary Creiga) a následovník EFTu – FasterEFT (emočně cílená transformace Roberta Smithse).

Třeba mi vypsání trochu pomůže od bolesti....

Takové věci se stávají-říkali mi doktoři .. asi si mysleli, že mi to pomůže. Ano, stávají se, ale nikdy mě nenapadlo, že se stanou zrovna NÁM. Když se to nedotýká Vás nebo Vašich nejbližších, jde to mimo ...

Je mi čerstvých 28, manželovi o 9 let více. Vychováváme jeho děti z předchozího manželství a myslím, že i to byl důvod, proč jsme na miminko čekali. Pořád byl nějaký důvod proč počkat..až budou děti starší, až dodělám školu, ještě se na to necítím. Každopádně v červnu 2015 jsme se definitivně dohodli a já si naivně myslela, že v dubnu ze mě bude maminka. Já naivka ... na pozitivní test jsme si počkali 8 měsíců. Jako by to bylo včera-vždycky jsem si představovala, jak romanticky to manželovi oznámím-jenže já v šoku, v pyžamu, s počůraným papírkem v ruce stála mezi dveřma-neschopna slova. Byli jsme šťastní a začali jsme plánovat. Ne nadarmo se říká - když chceš Boha pobavit, řekni mu své plány. Na druhé kontrole moje gynekoložka viděla dva váčky, ale jen v jednom živý plod-syndrom mizícího dvojčete prý je běžná věc, abych byla upřímná, ulevilo se mi-dvě děti naráz bych asi nezvládla-tímto obdivuju matky dvojčat a vícerčat. Do 13tt jsem měla ukázkové těhotenství-na 1.screeningu nám řekli chlapečka a manžel se dmul pýchou. Jenže pár dní po ultrazvuku jsem začala krvácet, žádné slabé špinění, ale kaluž krve pod nohama když jsem vstala na záchod. Okamžitě na pohotovost, miminko je v pořádku, placenta je na kraji branky, všechno bude v pořádku, poležte si pár dní doma a buďte opatrná. Jenže téměř po měsíci se situace opakovala-až sem si říkala, zda nemůžu mít nějaké "falešné" měsíčky. Opět pohotovost-jiný lékař-vidí tam malý hematom, odpočívejte a dodržujte klidový režim. Moje gynekoložka na kontrole už žádný hematom neviděla, tak jsme byli rádi a říkali si, že je vše za námi. Jenže situace se opakovala potřetí. Člověk by řekl, že bych už měla být odolná, ale každý návštěva pohotovosti mě snad sebrala pokaždé víc a víc. Paní doktorce se nezdá množství plodové vody-ve zprávě jsem měla spodní hranici a to mě dost vyděsilo. Prý se ale stále obnovuje, tak se nemám čeho bát. Toto mi řekla doktorka v neděli s tím, že ve čtvrtek jsem byla objednaná na 2.screening, tak napsala zprávu doktorovi, ať si na to dá pozor. Na screeening jsme se s manželem moc těšili, byli jsme trochu zklamaní, že se malej nechtěl moc ukazovat, ale vše co se má zkontrolovat bylo v pořádku, i ta plodová voda byla podle pana doktora v normě. Čím nás ale překvapil, že řekl, že asi holčička 🙂 takže my vlastně doteď nevíme pohlaví. Popřál mi ať už mám těhotenství v pořádku a bez komplikací a my s klidným srdcem odcházeli z ordinace. Následující týden se opět objevila krev, bylo to ale přes den a tak jsem jela ke své gynekoložce, viděla tam někde malou sraženinu a do průkazky mi napsala "Nelze vyloučit vcestná placenta". Pořád jsem ale byla jakž takž v klidu, prostě někdo takovýhle průběh těhotenství má, to se nedá nic dělat, říkala jsem si a dodržovala klidový režim u maminky se všema výhodama. V noci na úterý se mi zdálo, že hrozně moc krvácím, tak jsem utíkala na záchod a jen voda...vůbec mě nenapadlo, že by to mohla být plodovka, byla jsem štastná, že to není krev. Šla jsem spát, ale ráno se to opakovalo, volala jsem doktorce a ta říkala, ať okamžitě přijedu a že uděláme test. Přinesla jsem vložku, test dělala předemnou, negativní i z vložky, i z následného stěru. To už sem ale byla neklidná a řekla jsem, že by mi snad bylo líp v nemocnici. Říkala, že mi to klidně napíše, ale že si myslí, že si mě tam stejně nenechají. Ve zprávě bylo napsáno "pro neklid pacientky"...samozřejmě že jsem byla neklidná když jsem dva měsíce na střídačku krvácela, špinila a teď do toho ta voda!!!! V nemocnici se tvářili jako co tam vůbec dělám, když test byl negativní. No nic-asi pro klid pacienty si mě tam nakonec nechali a já si říkala, že teď už sem pod dohledem, že to bude dobrý. Když sem se šla sprchovat, sestřička po mě chtěla vložku na test. Nikdo mi nic neřekl, tak jsem v klidu usnula, že asi je vše ok. Ráno přišla doktorka, že je jí to hrozně líto, ale že je to ta plodovka a ve 21 tt se nedá nic dělat. Konec, zhroutil se mi svět, chtěla jsem umřít a nevěřila jsem tomu, že kvůli jednomu testu má všechno skončit. Nechala jsem si zavolat doktora, který se mi to snažil vysvětlit. Že nevěří na zázraky a že je pro ukončení těhotenství, že i kdybychom to uměle udržovali do toho 24 tt že nám nikdo nedokáže říct, že miminko bude zdravý. Druhý den že se udělá ultrazvuk a budeme se muset rozhodnout. Bylo to hrozné-sice jsem ještě necítila pohyby, ale podle ultrazvuku jsem věděla, že miminko žije, to ho mám jen tak zabít? Když už jsme spolu vybojovali půlku? Co když se rozhodnu pro vyvolání potratu a pak z pitevní zprávy se dozvím, že vlastně vše bylo ok? Ale co když se rozhodnu pro to neukončovat a narodí se postižené miminko? Dokážu s tím žít? Nebo mě to dožene za týden a potratím někde sama doma? Chci to? Nejhorší noc v mém životě...

Druhý den ultrazvuk rozhodl za nás-vůbec žádná plodová voda-všichni lékaři se shodli, že to je situace, která nedává šanci na přežití…

Podepsali jsme tedy s manželem papíry a poprvé zavedli tablety na vyvolání-že prý 99% žen potratí do 24 hodin. No já nikdy nemám nic normálně, takže já se tam trápila 3 dny.

Teď bych chtěla popsat, jak samotný potrat probíhal-kdo se na to necítí, nečtěte dál, ale mě tenkrát takovýhle informace pomohli, když sem nevěděla, co mě čeká...

Moje milé spolubojovnice za lepší a zdravější postavu, jmenuju se Lucka, jsem obyčejná ženská a máma na mateřský s dvouletou dcerou Natálkou. Vždycky jsem bojovala s váhou, prošla jsem si snad všemi možnými, dobrými i špatnými, způsoby hubnutí… od radikálního omezení jídla, přes „kouzelné prášky”, zumbu, detox organismu… O tom bych mohla psát hodiny a hodiny. Váha šla vždy dolů a jak už to tak bývá, dostavil se ,,jojo efekt“ a vše mi tělo vrátilo i s úroky.

Když jsem otěhotněla, měla jsem zrovna oplácané období a děsila se, kolik kilo přiberu a jak budu po porodu vypadat. Nakonec to bylo 17 kg. V porodnici zůstalo 8 kg. Rodila jsem akutním císařským řezem – což zachránilo Natálce život. Díky tomu jsem nesměla aspoň půl roku cvičit. Stres s malým ubrečeným uzlíkem mi taky nepřidal…Můj pohyb byla maximálně procházka s kočárkem. Do toho problémy s kojením, kdy mě i laktační poradkyně doporučovala se cpát a pít smetanu do kafe! A já, zoufalá se zatemněným mozkem, poslouchala jako tupá ovce...

Kdy se to zlomilo? Už jsem se na sebe nemohla dívat – prosinec 2014. Vždycky jsem chtěla být „ta hezká maminka“ a při pohledu na fotky a do zrcadla jsem nevěřila svým očím. A tak jsem do toho v lednu 2015 pořádně opřela. Zvážila se – vážila jsem úctyhodných 99 kg!, změřila a vyfotila. Změnila jsem stravu a začala se hýbat… a světe div se, výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat.

Na začátku cesty pro mě byl velikou oporou právě modrý koník, kde jsem si založila album. Vzala jsem to jako závazek. Sdílet s ostatními svoje pocity, pokroky a nebo neúspěchy. Opravdu mi to hodně pomohlo. Opora a slova chvály některých z Vás mě ohromně nakopávala. Je to jako včera, kdy jsem si denně fotila svoje jídlo a poctivě ho vkládala do alba. Kdy jsem se radovala z každého centimetru a nebo kila, které zmizelo.

Stala se z toho moje záliba, můj nový a lepší život. Našla jsem se a pokračuju stále dál. Aktuálně můžu hrdě říct, že jsem zhubla 30 kilogramů a nespočet centimetrů. A nebyla bych to já, abych pořád nebyla nespokojená....🙂 Takže nekončím. Naopak! Rozhodla jsem se podělit se s vámi o svou cestu, postřehy a předat svoje zkušenosti dál, podpořit ty, co se rozhodnou pro změnu. Tak jako jsem to udělala já!

Celá tahle moje rok a půl dlouhá cesta mě naučila spoustu věcí.

Jak co nejlépe sestavit inzerát s Použitým zbožím?

Začni tím, že si přečteš Pravidla bazaru.

Pojďme se podívat na jednotlivé body, kterými procházíme při zadávání inzerátu do bazaru:

1. Přidej fotky

Pokyn vcelku jasný, ale není fotka jako fotka 😉

Nejlépe uděláš, pokud vyfotíš zboží na postavě. Samozřejmostí by mělo být fotit za denního světla a v takové kvalitě, aby bylo zboží co nejlépe vidět. Vyfoť veškeré vady, předejdeš tak případným nedorozuměním.

Zkušenosti jsou spuštěné a jak vlastně na to? 

Jednoduše - Přihlásit se, otestovat a napsat svou zkušenost. 

Přihlásit se

• Do testování produktů se přihlásíte napsáním komentáře pod velký článek, nebo-li výzvu. Článek bude vždy zveřejněný na profilu konik_testuje.
• Váš komentář musí být zajímavý, musíte napsat proč chcete testovat vy, ale  hlavně, proč jste právě vy vhodná kandidátka. Slovem, argumentujte, proč vy/vaše dítě/vaše rodinka je vhodná na testování.
• Maminky budeme vybírat ve spolupráci s firmou. Protože každá firma má jiné požadavky, tak pro výběr nejsou nějaká pevná pravidla. Snad jenom aktivita maminky. 
• Do komentáře můžete vložit i fotografii, můžete napsat básničku,… Buďte kreativní.  

Testování

• Po vybrání vás budeme kontaktovat a zašleme vám produkt nebo zpřístupníme službu.
• Produkt nebo službu budete testovat určitou dobu a můžete na svůj profil a do skupiny Vaše zkušenosti se značkou zveřejňovat průběžné dojmy, nebo fotit situace, jak testujete.
• Průběžné příspěvky musí obsahovat hashtagy. např #test_produkt, #test_sluzba

Ahojte,

připravujeme pro vás novinku a doufáme, že vás potěší. Nevím jak vy, ale já vždycky rád vyzkouším nové věci, a vždy se rád podělím o svou zkušenost 🙂 Pokud jste jako já, tak ano, tato novinka vás určitě potěší!

Firmám většinou záleží na názoru zákazníků. Váš názor je cenný. V konečném důsledku všechny firmy pracují pro své zákazníky. Nejlepší způsob jak prosperovat je pro ně naslouchat zákazníkům, vnímat jejich očekávání, rozumět jejich potřebám. Zákazník musí ale nejdřív daný produkt nebo službu vyzkoušet, aby mohl získat plnohodnotný názor. A kdo nezná, málokdy vyzkouší. Je to začarovaný kruh, který je třeba přerušit.

Přesně proto jsme vymysleli tuto novinku. Budete mít možnost vyzkoušet nový produkt a udělat si názor na něj bez toho, abyste museli zajít do obchodu a koupit si jej. Nebo otestovat novou službu, aniž byste za ni zaplatili.

Firmy chtějí znát váš názor. Pokud se chcete zapojit do našich testovacích kampaní a zkoušet různé výrobky, čekáme od vás pouze jednu věc: váš názor. Nelíbí se vám některé charakteristiky daného výrobku? Stačí to napsat a argumentovat, říct proč. Negativní zpětná vazba - tak jako v podstatě každá zpětná vazba - je zajímavá tehdy, když má vypovídací hodnotu. Nejdůležitější otázka je vždy proč? Proč se mi tato zubní kartáček líbí? Proč je tento krém příjemný? Proč jsou tyto plenky lépší než ostatní? Apod.

Jak to bude fungovat?

    Své těhotenství a porod už jsem popsala a teď přišel čas na to, abych dala černé na bílé také to, jak jsem se cítila a cítím jako matka. Nevím, jak jste to měly vy, jako mámy, ale vidím spousty maminek kolem sebe a je jasné, že každá to prožíváme jinak a hlavně, každá máme jiné dítě.

    Když jsem čekala na okamžik, kdy mi přivezou Maxmiliána na pokoj v porodnici a já si v klidu konečně prohlédnu svoje krásné miminko, myslela jsem si, že začala ta nejkrásnější a nejúžasnější část mého života. Ve chvíli, kdy jsem Maxíka uviděla, byla jsem přesvědčená, že krásnějšího miminka není, byl dokonalý, sametový a celý k umačkání. Byl to malý andílek z kterého jsem byla celá poprděná...Když ale nastal večer, hodně rychle jsem se probudila ze snu :D Prořvané hodiny a hodiny a já nezamhouřila oka. Ale byla jsem stále v klidu, vždyť všechny knížky psaly, jak je to pro toho mrňouska náročné a jaký je to šok, že není u mě v bříšku. Určitě se to srovná, jak dojedeme domů a budeme jen spolu.

    Nastal den D a já si Maxíka vezla domů. Doma jsem ho položila do předem připraveného košíku a on usnul jako malý uzlíček. Ale jen kamufloval :D V tu chvíli začalo to právé „tóčo“... Ani jsem se nestačila rozkoukat, že jsem máma a Max mi obrátil život o 360 stupňů a křičel a křičel. Byl nakrmený, přebalený, vyspinkaný a stále brečel. Jak se postupem času ukázalo, byly to ony příšerné břišní koliky. Hodiny a hodiny pláče, my jsme v noci naspali sotva dvě hodiny a Maxe jsme nepřetržitě nosili, plácali po zadečku, zpívali mu, hladili ho. Tuty břišní koliky trvaly tři a půl měsíce. Během těch třech a půl měsíce jsem byla x- krát na dně, ptala jsem se proč já a nejhorší byla ta zoufalost, kdy nevíte, co dělat, abyste mu ulevili. Doktorka nám řekla s úsměvem na tváři, že to prostě musíme vydržet- to jsem opravdu potřebovala slyšet. Všichni nám jen „chytře“ radili, jak v půl roce bude vše ok- a to mám jako čekat ještě tolik měsíců? To by mě určitě odvezli. A víte co bylo ještě super? Poslouchat svoje kamarádky, jak jim krásně spinkají jejich děti, vůbec jim nepláčou a ony jsou tak vyčerpané :D Vyzkoušeli jsme všechny kapičky, rektální rourku, čajíky, zábaly, prostě vše, co znáte. A co opravdu pomohlo? Odstavit ho od mého mléka. Od té doby koliky ustaly a měli jsme klid...Nooo klid...Asi na dva týdny, protože potom nám začaly růst zuby.

    A zase ten pláč, ve dne, v noci a nikde nic....Ale pak to přišlo!!! Byly tam :D Dolní jedničky, ale to byl jen začátek,teď máme ještě horní jedničky a horní dvojky, skoro v noci nespinkáme, ale přes den mi to vynahrazuje.

    Překonali jsme devět měsíců a teď i přes pláč a jeho náladičky, si mateřství úžívám..Konečně!!!! Už vím, co ho trápí, jak mu pomůžu a najednou po tolika měsících jsme se zžili a on je rád se mnou a já s ním. Pochopila jsem, že to nebude klidné miminko, ale rampelník, který chce všude být, všechno vidět, všechno vyzkoušet a všude ho musí být plno. Ale no a co, hlavně, že mám krásného zdravého chlapečka. Teď je to taková ta opravdová láska. Ne, že bych ho předtím nemilovala a on nemiloval mě, ale bylo to jiné... Jen starosti, únavou jsem sotva chodila a tu lásku tolika nevnímala a myslím si, že Maxík to měl stejně. Teď oba společnou lásku vnímáme jak to jen jde a on je ten nejlepší chlap v mém životě a já věřím, že já jsem pro něj ta nejlepší ženská v jeho životě 🙂

    Z ideálu mateřství jsem byla hodně rychle probuzená a minulé měsíce jsem nechtěla o druhém dítěti ani slyšet...Dneska si tu možnost už připouštím, ale přeci jen si ještě nějaký rok počkám 🙂 Ale o ty nádherný okamžiky, který mám možnost prožít v životě ještě jednou, se připravit nenechám. První slůvko, každá nová dovednost a nikdy nezapomenu na to, když mi řekl „MAMA“, když mě objal a kdy mě pohladil... I přes prvotní těžkosti je Maxmilián „to“ nejúžasnější co v životě mám a hlavně je „to“ nejlepší, co se mi v životě povedlo 🙂

Náš "normální život 4 členné rodiny se 14.6. obrátil vzhůru nohama a už nikdy to nebude jako dřív, ale bojujeme a vše zvládneme.

Začalo to "nevinně", vzhledem k růstu zubům mi  v neděli horečka a velká únava syna přišla  jako jasná věc.  Zvýšené pití a močení mě nijak nezarazilo, jen sem se radovala, že můj syn konečně začal pít. V pondělí ráno a po celý den byl už bez teplot, ale jeho nepochopitelná únava mě začala dost znepokojovat, spal snad celý den, vždy jsem ho vzbudila, koukal na mě pět minut, najedl se a zase na dvě až tři hodiny usnul a spal by dokud bych ho nevzbudila.

Po probuzení byl jak tělo bez duše, nechtěl si hrát, pofňukával a odpoledne a večer už ani nechtěl jíst. Zalarmovala jsem manžela a jeli jsme  večer na pohotovost, prostě Péťa se mi vůbec nelíbil a to jeho neustálé spaní už vůbec ne. Na pohotovosti jsem řekla jak se věci mají, paní doktorka syna zběžně zkoukla a řekla nám, že na synovi nic neshledala, přesto že i během vyšetření, které se mu nelíbilo, usínal. ( a to tak, jak když ho vypnete vypínačem- plakal, plakal a pak cvak a byl tuhej) Pohed paní doktorky na pohotovosti snad nikdy nezapomenu, z výrazu a usměvu se dalo číst její myšlenky - " zas další hysterická matka dítěte, kterému rostou zuby."

Odjížděla jsem domu s opět spícím dítětem, s neklidem a zprávou z pohotovosti, kde bylo rozepsáno, jak dítěti srážet teplotu,( přičemž jsem paní doktorce několikrát říkala, že je celý den bez teplot)  diagnóza - růst zubů, doporučení - v případě nutnosti zítra kontrola u praktického lékaře.  Celou noc sem nespala, syn celou noc hrozně nahlas dýchal, rychle a neobvykle, dosti se budil a byl uplakaný. Ráno měl opět teplotu a dýchání bylo i po probuzení stejné, rychlé hlasité, no hrůza. Byl stále apatický jako předešlý den a vůbec se mi nelíbil, nevěřila jsem že tento stav může být způsoben růstem zoubků.  Naštěstí měla naše dětská doktorka ranní ordinaci, tak jsme hned vyrazili.

Stále spící dítě se paní doktorce hned při příchodu do ordinace vůbec nelíbilo, nad zprávou z pohotovosti jen zakroutila hlavou, koukla malému do krku a hned nás poslala do nemocnice s tím, že je ze syna cítit aceton... v tu dobu jsem ještě neveděla co to znamená.... Napříjmu v nemocnici malého zběžně zkoukli, změřili mu hladinu cukru v krvi a hned volali na příjem. Paní doktorka mi oznámila, že si ho tu musí nechat, hladina cukru v krvi je vysoká, tak vysoká, že klasický glukometr nedokáza změřit hodnotu, naběhla informace víc jak 28... Pak už to byl fofr, malého nám odnesli, a my jen stáli na chodbě a koukali.

Malý byl umístěn na JIP, napojený na hadičky, ekg, infuze, no hrozný pohled. a diagnóza - podezření na cukrovku 1. typu :(  sled událostí v době na JIP mám stále trochu v mlze, byl to šok, slzy tekly proudem a ta bezmoc, pohled na mé milované dítě napojené na hadičky... ještě teď je mi ouzko. Do toho pocit, že starší dcera na mě čeká ve školce, odpoledne má představení pro rodiče a já nebudu moct přijít, a vzhledem k prognóze dlouhého pobytu v nemocni, ji teď nějakou dobu uvidím jen málo, strašné pocity se ve mně odehrávali. Druhý den ráno nám lékař oznámil že se diagnóza potvrdila :( Malý je stabiizovaný, již není v ohrožení života a budou nás převážet do nemocnice na Vinohradech, kde se specializují na dětský diabetes.