Nejen ve své praxi se s bolestivou menstrací setkávám velice často a sama jsem si protrpěla nesčetně dnů, kdy jsem proklínala přírodu za to, že takové utrpení “zařídila”. Byla jsem také vychována tak, že menstruace prostě taková je a že se to jednou za měsíc hold musí překousnout. A tak už jsem se při pohledu do kalendáře předem děsila tohoto období. Později jsem však pochopila, že bolestivá menstruace není “normální”, že jde o signál těla, duše, psychiky…a že jde o cyklicky se opakující proces vypovídající o mém celkovém vedení života, jeho prožívání v mnoha směrech, vztahu k sobě a ke svému ženství v tělesném i duchovním rozměru.

V tomto článku nastíním význam menstruace, příčiny bolesti z celostního pohledu a jaké jsou možnosti řešení, které využívám ve své práci fyzioterapeutky a s jejichž praktikováním v běžném životě Vám ráda pomohu.

Význam menstruace

Menstruace je cyklicky se opakující “očista” dělohy řízená složitou, ale dokonale sehranou hormonální činností. První menstruace (menarché) přichází ruku v ruce s rozvojem ženy v nás, s růstem prsů, ochlupení, ukládáním tuku ženského typu (břicho, boky, stehna, paže), ženského myšlení, chování a prožívání, zkrátka v období puberty a hormonální bouře.

Prožívání našeho “poprvé” již může vypovídat o tom, jaký vztah k sobě máme. Velice záleží na tom, jak nás Ženy v naší rodině připraví na roky, kdy bude menstruace nedílnou součástí našeho života. Pokud ze všech stran slýcháme o dnech plných utrpení, nepříjemných hygienických pomůckách, náladách spojených s menstruací a užívání pejorativních synonym menstruace, je pravděpodobné, že se nám tyto katastroficky vypadající scénáře nevyhnou. Kolik z nás zažilo přivítání do Ženského světa, oslavu svého počátku dospívání, hovorech o menstruaci s úctou a láskou k přirozenému procesu našeho úžasného těla?? Obávám se, že v našich zeměpisných délkách je to opravdu jen malé procento dívek a žen. Domnívám se, že čím dříve žena/dívka přijme skutečnost, že menstruace k životě ženy patří a má své významné místo, stane se pro ni tento proces příjemným a váženým.

Význam menstruace je z pohledu tělesna přípravou na plodné období a zároveň s menstruací odchází nahromaděná sliznice, která byla připravena na uhnízdění oplodněného vajíčka. Každý měsíc se tak ženské tělo očišťuje, a to nejen v podobě menstruační krve, ale též zpracováváme uplynulý měsíc, období, minulost na psychické úrovni. Jsme spíše klidnější, šetříme energii, jsme unavené, můžeme být emočně podrážděnější a vidět vše spíše v “černých barvách”, vyhledáváme samotu a klid. To vše je ale v pořádku a naprosto fyziologické.

Dívám se na naše děti, jak sjíždí Moravu a hlavou mi běží roky, které uplynuly jako ta voda. Vidím je jako bezbranná nemluvňata, o kterých nám říkali, že budou rozmazlená, protože jsme je nosili blízko u srdce. Roky společného usínání, které bývaly trnem v oku těm, kteří usínali povětšinou sami v tmavých pokojích. Podle škarohlídů jsme měli mít vlastně dost nesnesitelné děti... A tady se nám vzdalují na lodi, s jistotou kormidlují v peřejích a když nás přepadne bouřka, drží se statečně v promoklém oblečení. Ani stopa po těch dětech, které nám předpovídali.

Bývají dny, kdy je život prostý jako lněný ubrus...na kterém nejlépe vyniknou dary, které nám padají do klína.

Třeba právě den jako ten dnešní.

Obyčejný ve své neobyčejnosti.

Neřekla bych, že je k tomu potřeba extra porce "vědomí"... Spíš odvaha nenechat se semlít normou, která jde proti tomu hlásečku uvnitř, který říká: "Nakoj ho, nakoj ho kdykoliv! Pochovej ji, pochovej ji vždycky a ničeho se neboj! Vezmi si miminko klidně k sobě do postele... Vezmi si ho a od nikoho nežádej svolení."

Ten hlas má pravdu.

1. Mám univerzální výmluvu omluvu pro pozdní příchody. Mám dítě. Mám malé dítě. A že jsem se zrovna dneska před odchodem z domu asi desetkrát převlékla? No a co? Kdo to na mě práskne? Batole?  

2. Mám univerzální výmluvu omluvu vlastně pro všechno. Mám dítě. Mám malé dítě. A nebojím se ho použít.

3. Téměř na každý zdravotní problém jsme doma připraveni. S dětskými mastičkami a sirupy si totiž vystačíme i my dospělí.  

4. Počet nezdravých potravin vyskytujících se v naší domácnosti jsme srazili téměř na nulu. Ne že bychom si tak moc frčeli na vlně zdravé výživy, důvod máme jiný a mnohem prostší. Co dítě nevidí, to nesežere.

5. S největší pravděpodobností se už nikdy nebudu nudit. Nebo alespoň příštích osmnáct let ne.

6. Mám denně k dispozici jednu z nejlepších věcí na světě. Dětský smích. Jeho hodnota je nevyčíslitelná, přestože jej dostávám zcela zdarma. Stačí jezdit s autíčkem po pomyslné vzdušné dálnici a dělat k tomu zvukový doprovod brrrm, brrrm. Nebo se rozběhnout a zakřičet, „až tě chytím, tak tě sním”. Kolik dospělých rozesmějete takhle snadno?!

Patří muž k porodu? Může při něm své ženě skutečně pomoci? A může jej společné prožití porodu nějak obohatit?

Jednoznačně ano! Muži neodmyslitelně k porodu svých žen patří. Vždyť dítě, které se rodí, je jejich společným potomkem a mít možnost být u jeho zrození je stejně přirozené jako být u jeho zplození. Jejich přítomnost, ať už je v jakékoliv podobě, vytváří ženě zázemí. Někdy stačí, když muž sedí za dveřmi nebo ohřívá vodu, tak jak se to dělo v minulosti za časů našich prababiček. Někdy může být neuvěřitelně pevnou oporou. Muž při porodu sice fyzickou bolest své ženy necítí, ale pokud se naladí na její pocity tím, že jí bude na blízku, skrze ni může vnímat, jaké to je, když přichází jejich společné dítě na svět. Stává se tak kompetentním otcem se silnou vazbou na dítě od jeho prvního nádechu. Tím, že je své milované oporou, rovněž dokazuje, že je skutečným partnerem do pohody i nepohody.

Poradila bych všem mužům, kteří se chtějí aktivně podílet na narození svého dítěte: “Nebojte se a buďte tam! Tělem i srdcem! To vše pod podmínkou, že o to bude ONA stát!“

Nadechněte se a vydechněte a pusťte všechen strach ven! Buďte pozorní a vnímejte její potřeby. A nebojte se na ně reagovat! Tak, jako se nebál Zbyněk, když…..

….. se jedné dubnové noci rozhodla přijít na svět Bára. Svůj příchod sice dávala najevo už přes den, nicméně se rozhodla, že večerní zpěv ptáků je málo hlasitý, a že ke svému příchodu na svět potřebuje jejich ranní symfonii. To, že se její maminka moc nevyspí, už tak moc neřešila, ale ono se vlastně na porod nedá nikdy dostatečně vyspat. A takovou čarokrásnou noc, kterou si pro rodiče nachystala, ještě nikdy nezažili. Nebo to bylo naopak a oni si ji přichystali pro ni?

Ve 12 hodin v noci jsem vyjela za Katkou a Zbyňkem domů. Katka měla stále častější kontrakce, a proto jsme se domluvili, že vyrazíme do porodnice. Původní plán sice byl strávit, co nejvíce času před odjezdem doma, ale vidina ještě intenzivnějších bolestí prosezených v autě se v tu chvíli jevila jako nepřijatelná. A vlastně dobře, že jsme vyrazili, protože na nás v porodnici čekal poslední neobsazený pokoj. Na příjmu Katce natočili monitor, který zobrazoval silné kontrakce, ale nález byl zatím stejný jako ráno v poradně, proto jsem jí nabádala, aby se mezi kontrakcemi ještě snažila co nejvíce odpočívat. Porodní asistentka byla velmi milá, zopakovala nám obsah porodního plánu, který si stačila přečíst, a zdůraznila, že nás bude opravdu rušit jen minimálně, protože tak si to Katka přeje. Po celou dobu porodu porodní plán opravdu dodržovala. Byla úžasně empatická!

Moje celé těhotenství probíhalo v pořádku a nic nenasvědčovalo tomu,že by bylo něco ,,špatně". Malý byl otočený koncem pánevním,ale byla jsem teprve ve 32. tt, takže času na přetočení měl dost. Na miminko jsem se těšila, termín jsme měli stanovený na 8.4.,ale já pořád doufala,že to bude třeba o něco dřív (ideální variantou byly Velikonoce,abych nemusela otevírat mrskáčom😀). No,ale chlapeček sa rozhodl, že maminčino přání vyslyší, jenomže je svéráz po tatínkovi, takže to vzal ještě trochu dřív...

V noci na 16.2.- strašně silná křeč v podbřišku,ale hned to ustalo,nic se nedělo,tak jsem spala dál. Ráno manžel vstal do práce,tak jsem vstala s ním,šla na wc a tam jsem si všimla,že trochu špiním krev. Bylo ještě brzo, tak jsme jeli na pohotovost. Po cestě se mě začaly přidávat křížové bolesti,ale pořád by mě ani ve snu nenapadlo,že jsem začala rodit. Přijedeme na pohotovost,převzala si mě sestřička,sepsali jsme protokol,doktorka mě vyšetřuje a naraz říká: cítím tam nožičky, takže vás pošlu do Zlína, tady nejsme na předčasné porody vybavení...tak jsem si říkala,že to mosí byt špatný vtip,že to přece není možné...na chodbě jsme se ještě potkali se sestřičkou, ta nám přála hodně štěstí při porodu a manžel jí říká: Ale my eště nerodíme. Tak se na nás jen tak usmála.

Přijeli jsme do Zlína,vzali mě na vyšetření,první pohoda,a pak najednou kontrakce, kolem mě rázem 6 lidí,enom to kmitalo, manžela poslali rychle domů,ať mi zabalí věci do porodnice. Mě začali pichat kortikoidy, ale moje PA mě hned připravovala na to,že to půjde rychle,že to asi nezabere. Nicméně byla zlatá,strašně mě uklidnila. Pak za mnou chodili sestry a doktoři,jedni mě připravovali na císaře,druzí mi vysvětlovali,co bude, ale mám to všecko jak kdyby v mlze. Přesto jsem si připadala nejklidnější ze všech lidí v naší rodině,kteří to věděli.Manžel přijel na poslední chvíli,tak jsme se stihli taktak rozloučit. Poslední,co si pomatuju,než mě uspali,tak bylo,že doktoři řešili,co bude malý za znamení😀.

Malý se narodil 32+4, porodní váhu měl 1820g, 42cm. První den byl na JIPce, kde ho rozdýchávali, ale protože je šikovný,zvládl to rychle. Druhý den jsem se konečně na něj mohla jít podívat. Byl tak maličký,samá ruka, samá noha a hlavičku jak pěst. Vždycky jsem si myslela, že jak se mi narodí dítě,hned mě zaleje pocit bezmezné lásky,ale bylo to jiné. Nějak jsem cítila, že tento vztah si k něm budu muset chviličku budovat. Zatímco malý byl na JIPce, já jsem se měla rozkojit. A tady to začalo-ten pocit,který mě najel, že to je to nejlepší,jak mu můžu v dané situaci JÁ pomoct, na ten nikdy nezapomenu. První den mě to vůbec nešlo,byla jsem z toho už v depce, pak se ale v noci stal zázrak, mě se nalila prsa a už to jelo takovým způsobem, že jsem pak dávala mléko i jiným maminkám, které to pro své maličké potřebovaly. Pak malého přesunuli na intermedial. Musím říct,že první 3 dny jsem byla úplně v klidu, věřila jsem,že vše dobře dopadne. Pak se to ale zlomilo a ze mě se stalo slzavé údolí. Trošku to přičítám i tomu,že na mediálu jsem s malým mohla víc pracovat, ale já se strašně bála, jak byl drobný, navíc jako prvorodička jsem nevěděla, jestli to, co dělám, dělám správně. A další věc. Byly tam další děti, větší i menší, kterým šlo všechno líp(alespoň v mých očích) a já, i když vím,že jsem to neměla dělat, tak jsem nás s nima srovnávala.

Dny plynuly a malý se nijak zvlášť nelepšil, pořád měl silnou žloutenku a byl slabý. Pak ale přišel zlom a malý začal pít sám ze střavičky. Jen 8 ml, ale bylo to tam. Ovšem, co se mu nelíbilo, bylo sání z prsu. Ale nějak jsme s tím bojovali a snažili jsme se ho to naučit. Nicméně pak to bylo zase několik dní stejné. Malý pořád nevypil nic moc, pořád musel mít vyhřívané lůžko, naše ,,kamarády" z mediálu už převeleli za maminkami na pokoj a my nic. Když už jsem byla fakt špatná, tak se stal zázrak. Malý ze dne na den začal pít všechny své dávky sám. To bylo ve čtvrtek. V pátek přijdu ráno k malému, starám se o něj, krmím ho a sestřička mi říká: jste žhaví adepti na společný pokoj, malý už 24 hodin pije sám a nemá sondu. Já jsem si toho vůbec nevšimla! Ale ten pocit,když mě to řekli, to bylo něco úžasného. Honem jsem si jela sbalit věci do porodnice domů. Mé nadšení trochu zchladilo to,že mě malého dali až druhý den pozdě odpoledne, ale bylo to tam!

Pak ale přišel strach. Jak to zvládneme. Bude malý pít to,co má? Nešupnů mě ho kdyžtak zpátky na medial? Nešůpli🙂 Malý sa rozpil, pil si naddávky, přibíral jedna radost, takže za pár dní si nás konečně mohl tatínek odvézt domů. 

 Můj první šátek byl 100 % bavlna. Byl krásný, barevný a veselý. Koupil mi ho můj muž, když náš synek proplakal prvních 5 týdnů a uklidnil se jen, když jsme ho vzali na ruce. V té době jsem neměla vůbec přehled o tom kolik šátků a značek je na trhu. Nevěděla jsem, že existují nějaké příměsi a jak se vlastně pozná nosný šátek a že je důležité si s šátkem tzv. „sednout“.

První šátek jsme koupili u naší porodní asistentky- A to pro mě bylo v těhotenství scifi dát 1000 korun za kus látky. Nechápala jsem co je na tom tak drahého. Všechny taje šátkování se mi začaly odkrývat, až když jsem v šátku začala aktivně nosit našeho chlapečka.

Od začátku jsem zkoušela hlavně pevné šátky. Myslím si, že je velmi snadné naučit se vázat pevný šátek, který vám může vydržet od novorozenečka až po batolátko. Elastické šátky nemají tak univerzální vlastnosti. Proto se budu věnovat pouze výběru pevného šátku.

Bavlna nebo příměsi

Dnes nosím aktivně už třetí dítě a mám nazkoušený slušný počet šátků. Zkoušela jsem jak 100% bavlnu, tak i různé příměsi (vlnu, merino vlnu, len, konopí, hedvábí, kašmír apod.). Každá z uvedených příměsí svým způsobem zvyšuje nosnost šátku (pohodlnost pro nosiče těžších dětí) a vytváří jeho specifické vlastnosti. Některé příměsi způsobují, že šátek víc pruží, hůře se dotahuje, může více klouzat nebo se úvaz může povolovat. Každopádně vždy záleží na konkrétním šátku a na konkrétní značce a procentu složení.

Mé testování mě utvrdilo v tom, že nejlepší šátek pro začínající nosící rodiče je ze 100% bavlny. Snadno se udržuje, nevyžaduje žádnou speciální péči, většinou se dá prát na 60° C. Dobře se s ním váže, a hlavně se s ním dobře toto vázání učí. Navíc některé značky mají i ve 100% bavlně velmi nosné šátky.

Díky službě Tesco Potraviny on-line můžete starosti s nákupy vypustit z

hlavy i rukou! Své volné ruce využijte na všechny ty příjemné věci, které život nabízí. Nyní navíc s akcí na dopravu zdarma.

Ruce využíváme téměř pro všechny každodenní činnosti, nošení těžkých tašek s nákupem ale rozhodně nepatří mezi ty oblíbené. Naštěstí je tu služba Tesco Potraviny on-line, která vaše ruce od tohoto nepopulárního úkolu uvolní – zaměstnanci Tesca vám totiž těžký a objemný nákup doručí až ke dveřím vašich domů a bytů. Své „osvobozené“ ruce pak můžete využít na všechny ty příjemné věci, které život nabízí – ať už se rozhodnete obejmout své blízké, přečíst dětem pohádku, nebo zasadit květinu.

Společnost Tesco je v České republice průkopníkem v on-line nakupování potravin. Poprvé službu spustila před čtyřmi lety a aktuálně je dostupná už čtyřem milionům Čechů v celkem sedmi krajích a dvanácti městech. Pracovníci Tesca vám jen v České republice měsíčně doručí zboží o průměrné váze více než 1 765 000 kilogramů – a to už je pořádná tíha! Proč byste se tedy s nákupy měli pracně tahat právě vy, když je to tak snadné? Při doručení většího nákupu do konce června navíc můžete mít dovoz neomezeně a opakovaně zdarma, stačí nakoupit alespoň za 2 200 korun a zadat slevový e-kupon s kódem sleva100. Z celkové částky vám tak bude odečteno 100 korun, které plně pokryjí i tu nejvyšší možnou sumu za dovoz. Ta se pohybuje mezi 49 a 99 korunami v závislosti na čase doručení.

On-line nakupování se v posledních letech dostalo na první příčky oblíbenosti. Zboží můžete jednoduše pořídit i přes internet, v pohodlí domova, bez stresu a bez námahy – ušetřený čas potom můžete věnovat jiným aktivitám nebo rodině a svým blízkým. Na webu itesco.cz navíc naleznete vše, co hledáte. Vybrat si můžete taktéž preferovaný čas doručení, způsob platby a dopravy.

Společnost Tesco rovněž ponechává svým zákazníkům možnost využívání benefitů v rámci členství Clubcard. Zákazník sbírá body za nákup stejným způsobem, ovšem při nákupu on-line obdrží dokonce dvojnásobek bodů. Položky z jednotlivých nákupů se navíc automaticky ukládají do složky „Oblíbené“. Můžete se k nim tak snadno vracet bez zbytečného vyhledávání a tím napříště ušetřit ještě více času.

 Část 1. těhotenství a příprava na něj:

   Můj porodní příběh začal vlastně ještě před otěhotněním. Měla jsem za sebou dva porody císařským řezem. Pro některé lékaře dost kontroverzní stav. Jsou i tací, kteří striktně další těhotenství nedoporučují. Naštěstí pro mě můj ošetřující gynekolog tento názor nezastává. Musím říct, že s naším plánem mít další děťátko neměl vůbec žádný problém a dokonce nám aktivně pomáhal s přípravami.

   Proto jsem také rok po druhé sekci absolvovala speciální vyšetření jizvy sonohysterografii, které se dělá pouze na specializovaném pracovišti. Vtipné bylo, že lékařka provádějící toto vyšetření nejdříve nemohla jizvu vůbec najít. Pak mě ujistila, že všechny parametry, které prověřila, nebrání dalšímu těhotenství.

   Měla jsem radost a začali jsme plánovat další miminko. Bylo jasné, že mě asi budou chtít poslat na plánovaný císařský řez. Takže bylo potřeba, aby byly děti od sebe alespoň dva roky. Měla jsem tedy pár měsíců čas na klasickou přípravu – trošku zhubnout, jíst zdravě, aby mi nic nechybělo... V té době jsem ještě kojila starší dítě. Podle mého gynekologa to mohlo brzdit těhotenství, ale strach jsem z toho opravdu neměla. Pravidelný cyklus se mi obnovil už velmi brzy po porodu a to i přes plné kojení dítka.

Ještě před těhotenstvím mi do cesty osud přihrál pár setkání se zajímavými porodními asistentkami a dulami. Tyto ženy se do jedné shodly na tom, že dva císařské řezy nemusí nutně znamenat další porod císařem.

   Semínko bylo zaseto a v mé hlavě dál rostlo. Po otěhotnění jsem se na způsob  dalšího porodu zeptala i svého doktora. Potvrdil mi, co jsem se dozvěděla dříve a od té doby jsme všechny ultrazvuky směřovali k tomu, abych měla co nejvíce argumentů pro přirozený porod. Bylo báječné mít takového spojence z řad lékařů a ještě ke všemu bývalého porodníka. Byl to příjemný pocit. Věděla jsem, že nás hlídá, ale že mi moje přání nebere. V závěru těhotenství souhlasil i s přechodem do poradny k mé porodní asistentce, kterou jsem si vybrala k porodu.

Jak asi tušíte, tak své výhrůžky z předchozí části příběhu jsem nesplnila a po 8 letech jsem znovu otěhotněla. Bohužel se těhotenství nezdařilo a já v 7 tt samovolně těhotenství ztratila. V té době jsem si další dítě moc přála, tak to byla pro mě velká rána. Lékař mě ubezpečil, že to bylo samovolné a tedy není důvod chovat se zdrženlivě. Až bude tělo připraveno, otěhotním. Povedlo se tak již po měsíci od této události.

   Celé těhotenství jsem se chovala velmi úzkostlivě. Bohužel za to trošku mohla paní doktorka z pohotovosti, která mě při potratu prohlížela a řekla mi, co jsem histerická, že to není těhotenství, ale počátek gravidity. Nejspíš byla s tou sestrou z novorozeneckého a tehdy sloužícím lékařem za školou, když probírali tu empatii…. Získala jsem pocit, že jsem jen číslo a je jedno co se s mým dítětem děje. Naštěstí můj ošetřující ženský lékař je jiná liga. Je to nejen odborník, ale i velmi empatický člověk. Další velmi „empatický“ člověk byla lékařka na ultrazvuku ve 20 tt, která mi vysvětlila, že mám nízko placentu, tak ať počítám s plánovaným císařským řezem. Plakala jsem svému ošetřujícímu gynekologovi, že budu muset jít na císaře. On se spravedlivě rozzlobil, že o placentě ví již od 16 tt a že netuší, proč mě paní doktorka straší s věcmi, které jí nepřísluší. Ubezpečil mě, že se placenta ještě vytáhne nahoru, jak bude růst děloha. Že je děloha v těhotenství jako nafukovací balónek… Placenta se vytáhla a já se ve 30 tt dozvěděla, že již vůbec nebrání hlavičce v průchodu porodními cestami.

   Poučena předchozími zážitky jsem si řekla, že už vím, co nechci. Bohužel chybělo to podstatné, vědět co chci, ale i tak to byl krok správným směrem. Domluvila jsem si svoji soukromou porodní asistentku, která nás při porodu doprovodí. ‚Velkou chybou bylo, že jsem se nechala přemluvit k porodu ve stejné porodnici jako předtím, jelikož ji máme nejblíže.

   Až při porodu jsem zjistila, že s sebou mám sice erudovanou PA, která by mi mohla pomáhat při porodu, ale v té porodnici nesměla nic jen mě podporovat psychicky. Byla tam, vlastně jen jako dula. Porod opět trval. Tentokrát jsem se brzkému odjezdu do porodnice nevyhnula, jelikož mi odtekla zkalená plodová voda. Dítko se přestalo hýbat a my na radu mé PA odjeli do porodnice. Ona se k nám chvilku po přijetí přidala.

   Plni optimismu a dobré nálady jsme se pustili do společného díla. PA mě uložila do postele, přikryla přikrývkou, neboť mi byla zima. Zhasnula světla a tiše jako myška se usadila v koutku pokoje, aby nerušila. Jen náznaky něžně povzbudila muže v jeho roli. V této pěkné intimní atmosféře se mi pěkně začaly rozjíždět porodní stahy. Najednou se rozrazily dveře a dovnitř vplula místní PA natočit monitor srdíčka. Ikdyž jsem měla v porodním plánu, že si nepřeji nabízet léky, utišující prostředky, epidural atd., tak mi nezapomněly místní sestřičky při každé návštěvě vysvětlit, že jsem si měla nechat dát něco na spaní a pak vyvolávačku a měla bych to už za sebou.

   Pak přišla přijímající lékařka, že uvidíme, jak to bude s tím přirozeným porodem vzhledem k předchozímu císaři a té nízké placentě. Nevím, zda ten porod skončil sekcí, protože ta placenta byla opravdu nízko nebo jen 100krát nic umořilo vola, ale v neděli odpoledne, tedy 36 hodin po odtoku zkalené plodové vody mi navrhl sloužící lékař sekci, protože jsem se vůbec neotevřela a zůstal mi dokonce i 1 cm děložního čípku. Již od předchozího dne jsem dostávala antibiotika a byla již vyčerpaná, tak jsem souhlasila.

Můj třetí porodní příběh, který mě jako matku a ženu naplnil a mám z něj nejlepší zážitek a ty nejlepší vzpomínky, vlastně začal už před 11 lety, kdy jsem na svět přivedla své první dítě. Asi se ptáte, jak je to možné, ale abyste, milé čtenářky a možná i čtenáři, pochopili, proč tomu tak je, tak opravdu musím začít už v té době.

Když jsem rodila poprvé, tak mi bylo sotva 22 let. Přenášela jsem už asi 10 dní. V poradně jsem byla v pátek a bylo mi řečeno, že pokud do neděle neporodím, pak nastupuji na vyvolání. Dnes už vím, že pokud nejde o zdravotní důvody, pak je vyvolání porodu zbytečné a proto bych ho už nepodstoupila. Mé dítě ale naštěstí poslechlo a v noci jsme jeli do porodnice.

Byla jsem v tu chvíli vyděšenou prvorodičkou, která začala krvácet. Šlo jen o hlenovou zátku a já vlastně nikam nemusela jezdit, ale to jsem tenkrát nevěděla. V porodnici si mě nechali, protože jsem se už začala otvírat. Zřejmě jsem se na jejich vkus otvírala moc pomalu. Do odpoledne jsem to zvládla jen na 3 cm. Pak přišel lékař a prý dáme oxytocin. Moje maminka, která mi dělala doprovod, znala jen porody s oxytocinem, takže jí to přišlo v pořádku. Následné bolesti s oxytocinem byly nesnesitelné. Pochopila jsem, odkud se berou ty názory žen: „je to strašné, musím to vydržet a rychle zapomenout“. Opravdu jsem si přála, aby to netrvalo dlouho a aby to dítě ze mě někdo rychle vytáhl. To vše mi moc na klidu nepřidalo a já jsem začala panikařit… Neotvírám se, strašně to bolí… Do toho sestra při vyšetření: „maminko, vy se nám vůbec neotvíráte“…

Korunu tomu všemu nasadil sloužící lékař, který mi řekl, že za Marie Terezie bych nepřežila porod ani já ani dítě, tak ať jsem ráda, že mi pomáhají a že jsem v nemocnici. Teď si říkám, že pan doktor asi chyběl, když probírali empatii. Asi nemusím psát, že se mi po této lékařské poznámce porod zastavil a bolesti ustaly i přes oxytocin. Další informace, která od tohoto lékaře následovala, byla ještě empatičtější a profesionálnější. Varoval mě, že císařský řez bych si neměla přát, protože ho teď dvě ženy nepřežily. Po tomto vyjádření se markantně zhoršily ozvy mého dítěte a bylo rozhodnuto – akutní císařský řez. Na sál jsem jela totálně vystresovaná a „vyndali“ ze mě absolutně vyděšené miminko, které stále jen plakalo.

Po porodu mě odvezli na pooperační pokoj, kde jsem byla s dalšími šesti stejně „postiženými“ ženami. Byla noc, když jsem se probudila z narkózy a hledala své děťátko. Vše mě bolelo, ale nejvíce moje duše. Nedokázala jsem porodit své dítě a hlavně jsem ani nevěděla, kde je. Moje náruč byla prázdná stejně jako mé bříško. Plakala jsem. Sestra jen: „maminko, nebrečte, bude se vám špatně dýchat“… Také měla asi absenci na hodinách empatie…

Dopoledne jsem několikrát urugovala, že chci vidět miminko. Když se přidaly i ostatní maminky, tak nám je asi v 11 hodin přivezli ukázat. Sestra u dveří hlásila jména jako na vojně a na pár vteřin zvedla dané miminko a hned položila do vozíku a odjela. Já jsem pak jen koukala k těm dveřím a myslela na to, že tam na chvíli bylo moje dítě. A opět jsem propukla v pláč. Ostatní maminky na mě koukaly, co jako brečím. Už tehdy jsem si uvědomovala, že toto asi v pořádku opravdu není. Takto to být nemělo… Moje miminko je někde beze mě úplně samo a neví, co se to děje a kde je máma, se kterou bylo do včerejšího dne spojené.

Černání, zrůžovění či jiná změna barvy zlata v oblasti lalůčku je právě u dětských náušniček bohužel častou záležitostí, jenž není brána jako vada či poškození výrobku nebo materiálu, protože se jedná pouze o povrchové zbarvení, které lze velmi lehce odstranit vyčištěním náušniček.

Na to, proč se toto zbarvení objevuje, existuje zatím jen řada domněnek než přímo podložená fakta. Právě na toto téma chystáme studii a přezkoumání možných aspektů.

Zbarvení bývá nejpravděpodobněji způsobeno např. používáním kosmetických výrobků, agresivnějším potem, vlivem zvýšené teploty, proděláním nemoci, léky, alergií (zarudlé dírky), apod.

U zbarvených náušniček však může být vlivem zbarvení vždy něco jiného. Zbarvení se může také objevit např. jen u tří z pěti holčiček.

Na internetu je právě na toto věčné téma spousta diskuzí maminek.

My můžeme zaručit, že jsou naše náušničky vyrobeny ze žlutého zlata – AU 585/1000, nebo z bílého 14 karátového zlata splňující normu ČSN EN 1811 a jsou opatřeny puncem, jenž zaručuje pravost materiálu. Veškeré naše výrobky také prochází zkouškami u Puncovního úřadu v Jablonci nad Nisou.

Maminka je tvor ze všech nejobětavější! Svým potomkům by snesla modré z nebe a splnila vše, co jim na očích uvidí! Ačkoliv se jí za to občas nedostane žádného ocenění od rodiny a někdy z toho i “blbne”, tak je stejně vždycky milovaná! 

A jak vypadal další týden ze života maminek?

1. Máma by se rozkrájela

Když děti chtějí míša řez, máma jde a upeče. Když si to děti rozmyslí a chtějí štrůdl, máma jde a upeče. Když děti podotknou, že slaný štrůdl by byl taky fajn, máma jde a upeče. Když děti napadne, že chtějí marmeládové a nugetové taštičky, máma jde a upeče. Když děti chtějí... Máma je zabijéééééé.

2. Ať dělá, co dělá, stejně je máma k...

Naše Eliška v tom má jasno. Hráli jsme si s lego farmou a zvířátky. Vzala jsem krávu a ptám se El: "Eli, co to je ?"

Milá paní z obchoďáku,

Už jsem to párkrát slyšela, že si rozmazluji dítě. Byla jste přesvědčená, že se nikdy nenaučí být nezávislá. Usmála jsem se na vás, políbila malou na hlavičku a nakupovala dál.

Kdybyste jen věděli, co vím já.

Kdybyste jen věděli, že prvních deset měsíců svého života strávila osamocená ve sterilní kovové postýlce, kde její jedinou možností, jak se uspokojit, bylo sát si palečky.

Kdybyste jen věděli, jak vypadala její tvářička v momentě, kdy mi ji poprvé sestřička ze sirotčince podala, abych ji pochovala – letmé momenty pokoje smíšené s panikou. Nikdy předtím ji tak nikdo nedržel a ona neměla ponětí, co má dělat.

Kdybyste jen věděli, že po probuzení ležela v postýlce a nezaplakala, protože až dosud na její pláč nikdo nereagoval.

Globální módní průmysl patří v současné době k nejrychleji rostoucím průmyslovým odvětvím. Díky tomu si můžeme ve známých textilních řetězcích koupit několikrát ročně zboží z „nové kolekce“, o jehož kvalitě a původu lze polemizovat. Zákazník si žádá nové módní výstřelky za přijatelnou cenu a výrobci mu rádi přichází vstříc. Ruku na srdce, kolikrát si každá z nás koupila „ něco nového na sebe“ jen proto, že jsme byly nalákány super výprodejovou cenou a takové triko nebo blůzka nám potom bez užitku ležela na dně skříně.  Rády se líbíme, máme rády hezké věci pro sebe a pro své děti, nízké ceny jsou příjemné a této naší „slabosti“ výrobci oděvů velmi rádi využívají.

Nad důsledky, které enormní rozvoj textilního průmysl přináší pro společnost se zamýšlí mimo jiné autoři známého dokumentu „The True Cost“ . Upoutávka pro zájemce zde: 

Mapují fenomén tzv. rychlé módy, všímají se pracovních podmínek zaměstnanců textilních fabrik v Bangladéši, jejich zdravotních problémů, obrovského znečištění přírody, které s sebou výroba textilu nese. Dávají věci do souvislostí. Ve zkratce jen pár zajímavých údajů:

• Vedle ropného patří textilní průmysl mezi největší znečišťovatele životního prostředí na světě. Pěstování, ale i zpracování bavlny je extrémně náročné na spotřebu vody, je třeba velké množství pesticidů a nezanedbatelné jsou také např. emise, které unikají do ovzduší.
• Obchodní řetězce nechávají své zboží šít na zakázku ve stovkách, většinou asijských továren. Přitom často sami nejsou jejich vlastníky a proto také teoreticky nejsou zodpovědní za zaměstnance a jejich pracovní podmínky. To znamená, že také nenesou následky.
• Aktuálně kupujeme o zhruba o 400% více oblečení než jsme nakupovali před pouhými dvěma desítky let.
• V textilní výrobě pracuje přibližně 40 milionů švadlen a krejčích, přičemž 80% z nich tvoří ženy. Jejich pracovní podmínky jsou často neúnosné a zdravotní následky doživotní.

Alternativou pro ekologicky uvažující zákazníky se může stát textil, u něhož výrobce jasně deklaruje původ a dává tak spotřebiteli najevo, že pracovní a sociální podmínky, stejně jako přístup k ekologii mu není cizí. Cena? Obvykle podstatně vyšší něž u oděvů vyrobených konvenční cestou.

Dobrým znamením bezesporu je, že stále větší množství obchodníků se o původ výrobků, které zákazníkům nabízí zajímají. Upřednostňují místní firmy a zboží vyrobené v Evropě. Zajímají se o podmínky, za jakých je pracována bavlna, která je k výrobě použita. Také český zákazník se stává stále více uvědomělým a zejména pro mladé a rodiče malých dětí je „historie“ trička, které mají na sobě důležitý.

Ve dvě ráno mě probudila textovka, že už je to asi tady! Vstala jsem, abych si přichystala věci do tašky a ještě se na chvilku vrátila do postele. Skočil za mnou kocour a začal vrnět, jeho nabídka tulení byla příliš lákavá na to, abych ji odmítla, a tak jsem si s ním chvíli lebedila.

Za pár minut přišla další textovka, vypadá to, že si ještě chvilku poležím, protože vana Zuzčino tělo spíše zklidnila. Už je ale 3 dny po stanoveném termínu porodu, takže se přikláním spíše k tomu, že Zuzka i miminko ještě nabírají energii na brzké zrození nového života, a tak jí píšu, aby si taky ještě lehla. Přeci jen je lepší posbírat co nejvíce sil. I mě by ještě nějaká ta hodinka navíc v posteli bodla. Kočičák se mi zrovna stočil do náruče, když se opět ozývá pípnutí, klid před bouří je ten tam.

Vstávám, vlna vzrušení mě vypavuje ven z postele! Kocour zklamaně odchází někam do tmy. Líbám svého spícího muže a oblékám se. Z telefonu se dovídám, že už je čas vyrazit. Proč zrovna dneska napadl sníh!? Auto zasypané bílou pokrývkou a já bez rukavic. Než jsem všechen sníh ometla, byla jsem perfektně probraná. Hodinky ukazovaly něco po třetí hodině. Cesta spící krajinou podbarvená náladovými písničkami pozvolně plynula. „Měli by tak hrát i ve dne!“ pomyslela jsem si. Hudba dodala noční atmosféře úžasnou velkolepost. Tohle přesně jsem potřebovala, tohle naladění si chci ponechat!

Dorazila jsem do porodnice kolem 4 ráno a setkala se se Zuzkou a jejím manželem na příjmu. Tiše přešlapovala a trpělivě prodýchávala bolestivé kontrakce. Kdybych v tu chvíli naladila rádio na stejnou stanici, jako jsem poslouchala v autě, vypadalo by to, že tančí. Pohupovala svými boky a přenášela váhu z jedné nohy na druhou v rytmu těch písniček, které mi ještě zněly v uších. Když se otočila zády, nepoznala bych, že je těhotná. „Sluší jí to!“ pomyslela jsem si. Cítila jsem z ní klid. Ani strach, ani pochybnost zde neměly místo. Přede mnou tiše tančila rodící žena plně vědoma toho, že dneska je to všechno jen na ní a na její dceři. Ano i na tobě Stelo! To ty ses dneska rozhodla narodit.

Po vyšetření gynekologem jsme se všichni setkali v porodním pokoji. Zuzka už byla otevřená na 6 cm, a já špitla Peťovi, že s tímto tempem bude miminko tak do dvou hodin na světě. Zeptal se mě, na kolik to musí být žena vlastně otevřená, což mě pobavilo. Nevím, proč jsem si myslela, že to ví každý. Pánové, na deset to musí být! 🙂

Většinu času jsme strávily ve sprše. Zuzka si lehla na zem tak, jak jí jen bříško dovolilo, a nechala se masírovat proudem vody v křížích. Nevydala ze sebe ani hlásku, její pozornost byla otočená směrem do sebe. Myslím, že prožívala přesně ten stav, kdy tady žena fyzicky je, ale duchem lítá někde…! A to je naprosto úžasný stav, ve kterém jsem jí přála setrvat až do narození miminka. Chvilku na to, co se vrátila do sprchy po vyšetření porodní asistentkou, ozvalo se lupnutí - praskla voda. V ten okamžik se Zuzka jako by probrala. Všimla si, že voda není průhledná a s obavami v očích mi povídá: “ Ta voda je zkalená!“ Cítím, že teď potřebuje podpořit! Povídám jí: “To jsi ještě neviděla zkalenou plodovku!“ Uklidnilo ji to, a už by se byla navrátila zpět do svého porodního rozpoložení, jenže…

od 4tt - délka embrya

od 8tt - délka od temene ke kostrči

od 20tt - součet délky hlavičky, trupu a nohou

                                                    cm                          g

4. týden těhotenství               0,1                méně než 1 g

5. týden těhotenství                0,2                méně než 1 g

Jsem jen já, vítr fouká, slunce svítí a nohy běží. Cítím, jako bych se odpojila od těla, které je jen dopravním prostředkem, vezoucím mě krajinou. Pozoruji přírodu kolem sebe a usmívám se, všechno to tady a teď miluji, nejde to jinak. Cítím se tak úžasně, ačkoliv o tom nepřemýšlím. Vlastně nepřemýšlím o ničem. Mám hlavu úplně prázdnou. Vnímám každým kouskem svého těla. Jsem v úplné přítomnosti sama se sebou. Nad hlavou mi krouží dvě káňata a já mám pocit, že letím s nimi. Sdílím jejich volnost, kterou si dopřávají díky křídlům a já díky svým nohám!

Běhám už třetí rok s čím dál lepším pocitem, že dělám něco jen sama pro sebe. Radost z rostoucí kondičky a toho, že jsem se dokázala rozhoupat a odmítla sledovat program, že na sport není v mém životě čas. Od běhu nic nečekám. Běžím jen, abych se proběhla, abych utekla na chvíli před všemi, za kterými se zas budu na zpáteční cestě těšit.

Můj styl je běžecký anarchismus. Nemám totiž sladěné Adidas nebo Nike vybavení a nesleduji také žádnou běžeckou školu, ani trendy. Nějak necítím, že by to bylo podstatné. Běžecké legíny a kraťasy jsem si pořídila, až když se mi v létě v místě tření oprudily stehna, což je prý klasika, když trochu běháte. A tak jsem poté naklusala do Lídlu ukořistit běžecké kalhoty. Běhám bez sluchátek v uších, bez chytrého mobilu připevněného na paži, bez speciálního běžeckého vybavení (i když to už není až tak úplně pravda), ale s radostí nadšence, který se za každou cenu nežene za zvyšováním své výkonnosti, ale běhá jen tak ve starých teniskách, na kterých už je vidět stopa času i vlezlé antuky z jejich původního určení. Nemám s sebou žádný přístroj, který měří tepovku nebo uběhnuté kilometry a nepotřebuji se na FB chlubit trasou, kterou jsem zrovna uběhla. Sleduji krajinu kolem, zvířata a rostliny a jsem v sedmém nebi, když mě doprovází ptáci a srnky křižují cestu. Úsměv na mou tvář přijde „jen tak“. A o to „jen tak“ si patřičně hýčkám.

Líbí se mi pocit, když plná sil vyběhnu z domu a nesnáším ten, který se dostaví záhy, a to, že to dneska nějak nešlape. Zbožňuji, když to překonám a nechám nohy dělat svou práci a vypnu hlavu. Jen běžím a medituji v pohybu. Jsem tam jen já se vším, co mám. Svoboda ve volné krajině. Šumění větru v uších, pot stékající po tvářích a ten výhled při západu slunce! Východ se mi ještě nepodařil! 🙂

Běžecká sezóna pro mě začíná v dubnu a končí v říjnu. V zimě zatím neběhám, musela bych nakoupit oblečení a naučit se správně dýchat nosem, a to ještě úplně nepřišlo. Ale něco navíc přeci jen přišlo. Vloni v létě se dostavila bolest!

Běžím a najednou ucítím nepříjemně stupňující se pocit v koleni, který začíná vystřelovat do lýtka, otáčím to raději domů, když mou nohou najednou projede tupá bolest, pod kterou se mi podlamují kolena. Zpátky dojdu silou vůle pomalým pajdavým krokem se slzou lítostí v oku. Za brankou se svalím a nemůžu udělat ani krok. Nemůžu ohnout nohu! Jsem úplně paralyzovaná. Co se mi to stalo?

Další článek z „dílny“ mojí nejstarší dcery🙂

Mám ráda lidi. Ráda je pozoruji, ráda se s nimi bavím a ráda zkoumám jejich myšlenky, názory a ideje.  Baví mě poslouchat jak mluví a ráda se zapojuji do diskuzí, i když už možná ne tak bezhlavě. Jsem totiž docela horká hlava a dřív jsem žila v tom, že každému musím říct svůj názor, ať ho slyšet chce nebo nechce. A úplně nejlíp mi dělalo, když s mým názorem nakonec souhlasili. Jasně, teď už vím, že je to nesmysl. A tak se snažím raději poslouchat. A přiznám se, že občas poslouchám i rozhovory cizích lidí, kteří sedí třeba u vedlejšího stolu. Připadá mi smutné a zarážející, jak negativně někteří přemýšlí.

Podle mě existují jen tři typy lidí. Lidé šťastní, nešťastní a ti, kteří jsou nešťastní, ale snaží se s tím něco udělat.

Poslední dobou se mi stává, že potkávám lidi, které jsem už dlouhou dobu neviděla. Spolužáky ze základní a střední školy, kolegy z mých předchozích zaměstnání, známé z mého dětství . Moje první otázka většinou zní – „Jak se máš?“. Mnoho z nás se ptá ze slušnosti, protože to máme zautomatizované nebo prostě jen, aby řeč nestála a konverzace se mohla dále rozvíjet. Ale víte co? Mě opravdu upřímně zajímá, jak se mají. V tom nejlepším případě mi začnou vyprávět o tom, jak jsou spokojení, šťastní, jak skvělou práci mají, kde všude byli co viděli….v tom horším, a bohužel dost častém, případě spustí o tom, jak chodí do práce, kterou nemají rádi, jak je štve co se děje ve světě. Jaký jsou lidi zrůdy a oni jsou ti největší chudáci, kteří ne a ne najít štěstí. Jak je bolí tohle a tamto a jak jim další člověk zlomil srdce. Samozřejmě i je, některé taky možná upřímně, zajímá jak se mám já. A víte jaká je moje nejčastější odpověď? „Mám se výborně!“

Mně totiž doma vždycky říkali, že dobře je za 3 a s tím já se prostě nespokojím.Jasně, člověk nemůže být pozitivní každý den a za každé situace. Ale je jen na něm, jak často a jak moc šťastný bude.

Když si vyslechnou moji odpověď následuje jejich „a jak to? Ty se máš výborně? Já se chci mít taky tak.“

Každý rodič si zvykl na to, že se mu uznání od jeho dětí prostě jen tak nedostane. O to víc ho ale potěší každá vzácná chvilka, kdy dítě přijde na to, že i rodiče to mají občas těžké. V těch nejlepších případech se dokonce děti snaží rodičům život zjednodušit a potěšit je. 

A jak to může probíhat? Tyhle praktické příklady vám napoví. 

1. Čůrací pomůcka

Tříletý synek ve sprše: "Maminko, taky si umyj pinďoura."

Já: "Já přece žádnýho nemám."

Áďa: "To musíme pořídit. Ať máš čím čůrat."

S Ivanou Procházkovou, spoluautorkou knihy S láskou i rozumem jsme si povídaly o ledasčem. Hlavně o emoční intelingenci, ale také o mýtech, které v souvislosti s dnešními dětmi zaznívají. Někdy více a někdy méně. Znáte to, jak babičky říkávají..za nás bylo všechno lepší. I ty děti. Co k tomu dodává Ivana? „Děti jsou prostě jen takové, jakými je my vědomě či nevědomě učíme být.“

Ivana Procházková vystoupí v úterý 17. května na konferenci "Vychovávejme své dítě aktivně, věnujme mu přítomný okamžik" v kině Lucerna (od 9 do 17 hod.). A bude to stát za to 🙂 Přijďte a zatím si přečtěte 5 mýtů, které o dětech kolují. Jak je to doopravdy? 

Mýtus č.1: Děti už nemají žádné dětství

Všichni kolem sebe slýcháme, jak děti jsou pouze zavřené doma, hrají si s počítačem, tabletem a nemají zájem o to, aby se scházely a hrály si spolu. Velký omyl, děti by si spolu hrály od určitého věku moc rády, ale my jim to nedovolujeme, organizujeme jim jejich volný čas natolik, že vlastně ani žádný nakonec nemají. A když mají, nenecháváme je si ho užívat po jejich.

Mýtus č. 2: Děti vůbec nechodí ven

Znáte dítě do 3 let, které by raději bylo zalezlé doma než venku? Já tedy ne. A to za každého počasí! Ať prší, mrzne, svítí slunce. Děti to přirozeně táhne ven, to my dospělí jsme se začali zavírat do domů a ven je pouštíme pouze v případě, že se chce nám.

Všechny orgány v těle mají své místo a svou důležitost. Snažíme se o ně pečovat, jak nejlépe dovedeme. Neměli bychom však zapomínat na orgán, o kterém se možná tolik nehovoří, ale který chrání všechny ostatní. Tím orgánem je kůže. Řada z nás o ní možná ani nepřemýšlí jako o orgánu, ale jedná se o ten vůbec největší orgán lidského těla. Představuje až pětinu naší hmotnosti a každý den přichází do styku s vnějším prostředím, čímž se stává prvním ochranným štítem proti nežádoucím vnějším vlivům. Dále kůže funguje jako imunologická bariéra a chrání člověka před dehydratací.

    Jiné to není ani u těch nejmenších, i jejich pokožka tvoří štít, který je chrání před škodlivými vlivy okolí. Od kůže dospělých se však liší, jelikož je tenčí, nemá plně vyvinutý ochranný kyselý plášť ani hydrolipidový film, tím pádem je velmi náchylná k útokům bakterií a nežádoucích prvků. Při narození je pH dětské pokožky 6,5, ale během prvních týdnů se sníží na hodnotu zdravé pokožky u dospělého jedince, tj. pH 5,5.

S postupným oteplováním a blížícím se létem je potřeba myslet na důkladnou ochranu před nebezpečnými slunečními paprsky, které mohou způsobit spálení pokožky a alergické reakce na slunce. Jak jsme si již vysvětlili, pH 5,5 je nejlepší volbou, dále bychom u přípravků na opalování měli hledat efektivní ochranný systém proti UVA/UVB, obsah zvlhčujících látek a také odolnost proti vodě a písku.

Jednou z hlavních předností značky Baby Sebamed je výborná snášenlivost s dětskou pokožkou, díky tomu je vhodná i pro děti atopické či ekzematické. Rodiče si díky širokému portfoliu značky mohou pořídit všechny produkty, které budou pro své maličké potřebovat. Všechny přípravky mají pH 5,5, které podporuje správný vývoj a obnovu kyselého ochranného pláště, u malých dětí velmi náchylného. Kosmetika Baby Sebamed je klinicky a dermatologicky testována a je neustálé prověřována dermatology i předními klinikami. Baby Sebamed nabízí řadu přípravků k mytí miminka, dále výrobky určené ke kompletní péči při přebalování a samozřejmě i krémy a oleje pro následnou hydrataci a masáže, které miminku uleví a upevňují vztah mezi rodičem a dítětem. Všechny výrobky jsou vhodné a bezpečné již od prvního dne života vašeho maličkého. Každý rodič chce pro své milované děťátko to nejlepší a o to samé se snaží i značka Baby Sebamed.

Soutěžte na Koníku o balíček opalovací kosmetiky Baby Sebamed v hodnotě 588 Kč.

Ahoj všem,

ráda bych se seznámila s maminkou z okolí Mnichovic. Mám dvě děti 2.5 roku a půl roku. 

Jana

Tento článek navazuje na úvod k terapii funkční ženské sterility dle Ludmily Mojžíšové - viz článek dříve “Metoda Ludmily Mojžíšové”

    Metoda L. Mojžíšové je založena jednak na práci fyioterapeuta a jednak na práci dotyčné osoby, která spočívá v poctivém cvičení sestavy cviků k uvolnění páteře, pánve, žeber a práci se svaly, které jsou stažené či ochablé.

    Fyzioterapeut provádí diagnostiku kloubních blokád a svalových spasmů (stažení) a terapii - mobilizační techniky kloubů (tedy uvolňuje kloubní blokády) páteře, pánve a žeber a uvolňuje svaly, které jsou napjaté (především pracuje se svaly pánevního dna).

    Tyto moblizační a uvolňující techniky mají přímý vliv na funkci ženských pohlavních orgánů a tím mohou odstranit některé druhy funkční ženské sterility a infertility, potíže při pohlavním styku či jakkoliv nepříjemnou menstruaci.

Příčiny a vznik funkční ženské sterility dle Ludmily Mojžíšové

Cesta vzniku je možná dvěma způsoby

Pravidelně se mě klienti ptají na to zda mohou používat Bachovy esence pokud již berou klasické léky, mají plánovanou operaci nebo procházejí nějakým onemocněním.

Velkou předností Bachovy terapie je právě to, že NEMÁ žádné kontraindikace. Je to díky tomu, že jde o bioenergetickou medicínu, ne o bylinné výtažky. Bachovy esence léčí a harmonizují přímo naši energii, která pak řídí náš psychický a fyzický stav. Díky tomu:

• nemají žádné vedlejší účinky
  
  
• lze je kombinovat s jakýmkoli druhem klasické i alternativní léčby
  Do naordinované terapie Bachovky nezasahují, ale pomáhají léčbu urychlit a prohloubit. Výhodné je kombinovat Bachovy esence s klasickou léčbou (např. inhalátor pro astmatiky, antidepresiva, léky na srdce, krevní tlak, štítnou žlázu, léky na spaní atd.), ale i s alternativními postupy – rodinné konstelace, regresní terapie, kineziologie, NLP.
  
  
• Bachovy esence fungují jako výborná prevence – posilují zdraví tím, že stabilizují naši psychiku. Ta je alfou a omegou péče o zdraví.
  
  
• jsou bezvadným podpůrným prostředkem při léčbě
  Čím těžší onemocnění, tím je úloha psychiky zásadnější – motivace se vyléčit, chuť do života, umění opravdu „vypnout“ a spustit tak samoléčebné síly organismu jsou jediným klíčem k úplnému uzdravení. Možná také netušíte, že často jsou Bachovy esence využívány při léčbě rakoviny, závažných autoimunitních onemocnění nebo jako podpůrná terapie při Alzheimerově chorobě.
  
  
• Bachovy esence mohou bez omezení používat ženy, které plánují otěhotnění a těhotné ženy. Často připravuji směsi na míru pro ženy, které procházejí IVF nebo je v těhotenství trápí velká únava, obavy z porodu nebo starosti ohledně změny životní role. Bachovky jsou skvělým pomocníkem při porodu a v období šestinedělí (adaptace miminka, sourozenců a rodičů na novou situaci).
  
  
• dokáží řešit stavy, se kterými si klasická medicína někdy neví rady: stres, syndrom vyhoření, workoholismus, fyzická únava až únavový syndrom, apatie, výkyvy nálad, frustrace a agresivita, problémy se sebepřijetím, nedostatek radosti ze života až deprese, nejistota, stydlivost, potíže s adaptací (nová práce, stěhování apod.), závislosti (elektronika, jídlo, alkohol, drogy), fóbie a strachy (létání, klaustrofobie, řízení auta..)
  
  
• osvědčená rychlá pomoc v případě náhlých událostí jako úraz, šok, konflikt, operace, zkoušky
  
  

Lída Salemová
Bachovky Praha
lida@bachovkypraha.cz
774 028 777
Fb: Bachovky Praha – Ludmila Salemová

Skype: ludmilasalemova

www.bachovkypraha.cz

Tak dnes, jsem zase po dlouhých 3.týdnech viděla našeho malého drobečka 🙂 Jeli jsme do olomouce na screening v 1.trimestru. Byl to krásný pocit jak z takové tečky, kterou jsem posledně viděla, už je plod o velikosti 10 cm 🙂 Už jsem viděla nožičky u ručičky 🙂 Podle ultrazvuku je všechno v pořádku,  ještě počkám až mi přijdou výsledky z krve kde snad bude taky vše v pořádku. Termím máme stanovený na 18.11.... Snad ani nejde popsat jak se na toho drobečka už teším 🙂