Rodinné konstelace jsou krásné a také efektivní. Je to proto, že se dotýkají velmi hlubokých věcí v rodině i v nás. Přispívají tak:

• k pozitivnímu vývoji v konkrétních situacích v rodině
• k sebepoznání a rozvoji osobnosti: věci vidíme a cítíme z jiného úhlu a uvědomujeme si širší souvislosti a větší celek. Integrujeme také části svojí osobnosti. To vše nám přináší větší vyrovnanost.

Průběh konstelace se může hodně lišit a popsat ho lze jen v nástinu. Protože mi ale dotazů přichází mnoho, shrnu to nejdůležitější.

Nejzásadnější je, že se nejedná o nějaké „divadlo“ nebo psychodrama kde bychom přehrávali např. konfliktní situace z rodiny a emoce, které tam probíhaly nebo probíhají. Nehledáme ani rychlá řešení založená na analýze nebo subjektivním názoru toho kdo konstelaci vede (tzv. konstelář).

Pracujeme s energetickým polem rodiny. Průběh i výsledek má tedy u této metody mnohem větší hloubku. Dotýkáme se podvědomí, duše. „Spodních proudů“, které nás někam nesou aniž si to uvědomujeme. Jde o něco silnějšího než jsme my sami.

Časté otázky ohledně konstelací:

Miluji rodinné sešlosti. Jsem od přírody stádní tvor a nejspokojenější jsem, když jsou všichni pěkně pohromadě v obýváku a pojídají moji vyhlášenou sekanou. Až na raw sestřenku Jitku, ale té nasypu do misky semínka a spokojeni jsou všichni.

Tuto vášeň jsem podědila po mé mamince. Ta je vyhlášená organizátorka a dokáže zkoordinovat mega akce typu "Setkání příbuzných po padesáti letech". Bohužel, maminka miluje i dávání a přijímání dárků. Neodvážíme se nekoupit na Valentýna červené růže, ačkoli žádné z dětí Valentýna se svojí polovičkou neslaví. Na Mikuláše na nás čeká punčoška s obligátním uhlím a sladkostmi.  

A protože maminka razí heslo, že dárek má potěšit a nikdy to nesmí být nic užitečného, jdou na mě mdloby pokaždé, když pro ni musím nějaký ten prezent vybrat. A když vím, že ona vybírá nějaký pro mě. Od chvíle, kdy objevila server Nejlepší dárky, třesou se mi ruce pokaždé, když dárek vybaluji. Už máme doma zaručeně pravé  lávové kameny, které se ale nezahřejí ani po hodině vaření v horké vodě, samochladící půllitr, sadu panáků ve tvaru lebky, srandovní toaletní papír, svítící tkaničky, drbátko (to je náhodou super), magickou kostku (dodnes jsem nepochopila, k čemu to je), solničku ve tvaru kočičky.... Mohla bych jmenovat ještě asi tisíce dalších roztomilostí.

A co je nejhorší, tyto roztomilosti nelze zařadit do kategorie "recyklovatelné dárky". Protože maminka při návštěvách občas vyžaduje, abychom její dárky používali. Nemám tedy odvahu poslat je dál. Ovšem u dárků od kamarádek a kolegyň jdou rozpaky stranou a co nevyužiji, pěkně zabalím a dárek putuje o dům dál. Už ke mně takto zpátky doputoval extrémně roztomilý svícínek s prdelatým andělíčkem. Udělala jsem i faux pas, protože jsem tetě Janě věnovala tělové mléko s vůní levandule, které ona před několika měsíci věnovala mně. Snažila jsem se ze situace vybruslit rafinovaným tvrzením, že mě to mléko tak nadchlo, že jsem jí zkrátka musela koupit to samé, ale nejspíš mi na to nenaletěla. Od té doby jsem od tety Jany nedostala ani snítku levandule. Bohužel obliba levandule v mém okolí stoupá. A mně je čím dál trapnější všem říct, že mě z toho smradu bolí hlava a že mi vlastně už několik let většina kamarádek dává dárky, které nemůžu ani cítit. A tak recykluji. Od trapasu s tělovým mlékem si vedu deníček:

dostala od : komu dám dál.

Se sourozenci a švagrovými jsme dárky zrušili. Dostávají je jen děti, což nás, bezdětnou tetičku a strýčka, trochu diskriminuje, ale tu lahev, co bychom dostali, si koupíme sami. A vybereme si, na co máme chuť! A protože jsme tetička se strýčkem osvícení, zásadně své synovce a neteře obdarováváme edukačními hračkami či dobrou knihou. Což ve mne zrovna vyvolalo zapadlou vzpomínku na Vánoce v osmdesátých letech minulého století. Čekala jsem krásnou dlouhovlasou panenku, vybalila jsem Sbírku úloh z matematiky a Praktickou cvičebnici pro školáky. Letos asi koupím něco méně výchovného. Nerada bych svým malým příbuzným zadělala na nějaké trauma.

Článek je převzatý z webu svobodavockovani.cz a zabývá se etickou rovinou očkování.

Tento článek s vámi sdílím ne proto, aby se zde zase strhla bouřlivá diskuze, ale aby se ty z vás, které osloví, nad článkem v tichosti zamyslely, tak jako já.

Autorkou je Dagmar Sláčalová.

Představte si, že jste maminka devítitýdenního miminka. Najednou vezmou Vás i miminko, zavážou Vám oči a někam Vás odvedou. Postaví Vás, oči Vám nechají zavázané a řeknou, ať natáhnete s miminkem ruce a pustíte ho. Řeknou Vám, že je to pro jeho dobro a hlavně pro dobro lidstva. Že tímto se zachraňuje spousta dětí. Pustíte ho? Když nevíte, kam dopadne? Co s ním bude? Ale zase, když Vám slibují, že ho to ochrání?

A teď trochu jinak… Tuhle situaci jste už viděla mnohokrát, ale jen jako pozorovatel. A viděla jste, jak jedno dítě z tisíce zemřelo při dopadu na tvrdou zem. Viděla jste, jak desítka dalších zůstala ochrnuta. Viděla jste, jak několik desítek dalších se ze zranění léčilo měsíce, roky. Ale také jste viděla několik dalších, těch byla většina, kterým se nic nestalo, jen při dopadu zaplakaly a žily dále. A lidé, kteří to organizovali, Vám vždy připomínali, že je to pro dobro lidstva a oběti musí být, že díky tomu přežívají ti silnější. Ti jsou díky tomu posíleni a už se jim nestane, že takto spadnou. A když náhodou ano, tak díky tomu neumřou. Možná. Také jste si mohla povšimnout, že rodičům postižených dětí se říkalo, že zranění nebylo následkem pádu, ale tím, že bylo slabé, že jen silnější přežívají ve zdraví.

A teď se vraťme k tomu momentu, kdy máte natažené ruce a máte své dítě pustit. Uděláte to?

Ahoj  holky jsem tehu poprvé a chtela bych se zeptat na pár otazek pokud mě nekdo odpoví budu ráda 🙂 1. jak dlouho budu ještě pocitovat nevolnosti a bolesti slabe ( 12tyden jsem ) 

2. před porodem dávají klistyr strach z toho :( 

3. Po porodu krvácení nejsem zvykla na vložky používám tampony :( rada ? dekuju za odpověď 

Milé maminky - kolegyně, nejprve děkuji za přijetí do Vašeho bazárku, nečiním tak však z důvodů asi jako většina z Vás. Jsem již starší ročník a z důvodu handicepu a složitostí života, nemám vlastní děti. Proto jsem se rozhodla jim alespoň pomáhat tam, kde to jejich rodiče nezvládají.

Za tímto účelem jsem založila s pomocí kolegů spolek Esperas, z.s. který se snaží získat peníze na zakoupení nejzákladnějších školních pomůcek - psací potřeby, sešity, gumy pravítka a sběr : školních batůžku,botek, hraček a oblečení výhradně pro školní mládež a dorost. Všechno to ale něco stojí. A protože, občas dostaneme i nějaké oblečení nevhodné - pro starší. A, nechci stále jen chodit po firmách, podnikatelích a živnostnících a prosit o příspěvek. Tak od minulého roku se snažíme naše přebytky prodávat po bazárcích. Leč těch ubývá a tak se uchyluji k internetovému prodeji.

Slibuji, že chci nabízet jen kvalitní, nijak nepoškozené ale použité šactvo. Leč nevím, zda bude vše značkové. Jsem dosti spořivá osoba a ve značkovém u mládeže se moc nevyzná. Budu moc ráda, když mi budete posílat různé připomínky, například, budu ochotná nějaké malé finanční slevy. Nebo názor na vystavenou nabídku. Pokud by měl někdo zájem o něco lehce poškozeného - na běhání u babičky na zahradě, může napsat. Domluvíme se na nějaké miny ceně. Také bych měla k nabídce něco z osobních záloh. Například "parfémy". Z důvodu, nevhodného výběru. Ale již otevřené.To je tak od mě vše. Budete - li mít dotazy, klidně se ptejte, ráda odpovím. Těším se na Vaše reakce.

Zdraví Lenka - Esperas. z. s.

Jak mám začít?..
Bylo 2.6.2016 asi cca 10:00 hod. Vzbudila jsem se s bolestí v podbříšku. Bylo to jako kdyby do mě někdo píchal jehlou. Tak jsem hned volala přítelovi do práce jest-li mě zaveze do nemocnice. Přítel zvedl telefon, ani se mě nezeptal co se děje a už řval na šéfa jest-li může odejít že rodíme. Přijel pro mě cca za půl hodiny. 
Když jsme dojeli do nemocnice, hned mě vzala sestřička na monitor,  a řikal že jsou to poslíčci ale že si mě v nemocnici nechají. Vypsali jsme všechny papíry dali mi jmenovku na ruku a šly jsme na pokoj. Přítel jel domů. Bolesti ustoupili. K večeru jsem usla, vzbudili mě doktoři kolem 22:00 že mám jít na ozvy. Tak jsem šla na porodní sál přez chodbu. Na ozvách nic nebylo, sestřičce se to nelíbilo tak malýho dráždila. Malej spal. Tak mi řekla až budu cítit pohyby tak mám dojít, že to natočíme znovu. Přišla jsem 23:58 malej řádil jako ďáblík. Ale pořád se mu nechtělo vylíst. Tak jsem šla spát. Ráno 3.6.2016 jsem se vzbudila v 8:00 hod. šla jsem se nasnídat. Přišla jsem na pokoj, chvíli jsem usla. Probudila mě ve 12:00 strašná bolest v břichu. Vztala jsem a šla jsem na záchod. Na záchodě jsem zjistila že mi teče ze spod krev. Řekla jsem to doktorce, řekla mi ať si dám vložku že mě pak zkontroluje jestli to je i plodová voda. Hned jsem volala přítelovi do práce že už je to tady. Do půl hodiny přijel i s jeho rodiči. Už jsem měla kontrakce co 5 minut, řekla jsem to sestře a to mě odvětila ať vydržím.
Přítel s rodiči byli pořád semnou. Hodiny ubíhali a ubíhali ale pořád nikdo si mě nebral. Až kolem 18:00 hod. přišla sestra a řekla mi ať se přesunu na porodní sál, šla jsem tam i s přítelem. Jeho rodiče čekali na chodbě až do 20:00 hod pak jeli domů. Na porodním sále mi řekli ať si sednu že natočíme ozvy. Tak jsem si sedla. Sedět jsem nemohla (bolesti byli silné) tak jsem si stoupla. Po půl hodině přišel doktor a řekl nám : " jdeme rodit maminko a tatínku". Vlezla jsem na kozu a doktor se podíval jest-li už jsem otevřená. Bylo okolo 20:00 hod a nebyla jsem otevřená ani na prs. Tak mi zavedli klistýr. Po klistýru jsem šla hned do sprchy, byl tam semnou i přítel. Ze sprchy jsem šla na balón, který mi nepomáhal vůbec.Řekla jsem ať mi dají něco na bolest že už to nevydržím. Chodila jsem po sále jak stará babka s motykou na poli 😀 No hrůůůza. Tak mi dali epidural, ten mi pomohl sice na půl hodiny ale aspoň jsem si odpočinula. Přítel si mezi tým šel zapálit ven. (Co mi říkala jeho mamka tak vyšel z porodního sálu a začal brečet. Je to milý).Bylo 23:00 a já byla už konečeně otevřená na 4 prsty. Tak hned mi píchli vodu. Přišel doktor a říkal mi jest-li se neotevřu víc ať počítám s císařským řezem. Já dělala vše proto ať se otevřu. O půl 12 ke mě přišla sestra zkontrolovala mě a řekla " konečně můžeme začít rodit" .Tak jsem konečně začala tlačit. Zatlačila jsem 2krát a už mě říkali že vidí hlavičku. Přítel mě držel pevně za ruku. Zatlačila jsem 5krát a malej byl na světě. Strašně křičel. Přítel v tu chvíli nevěděl co dělat. Tak jsem mu řekla ať jde za maličkým. Zatím co ho čistili, a vážili mě zašívali.. Přivezli mě malýho a doktor nám pogratuloval. 
Malej se narodil 4.6.2016 ve 00:15 hod. s váhou 3875 g a měřil 52 cm. 

Hrají si vaše děti s tabletem? Nám se zdá, že ano. 🙂 A proto jsme připravili něco zajímavého právě pro ně. Ovšem, tablet není jenom na hraní, ale také na moderní získávaní informací a učení. My jsme měli barevné a hodně ilustrované učebnice, zatím co dnešní děti mají poutavé audiovizuální technologie.

Aktualizace: Recenze maminek naleznete zde ve fóru.

Vítejte u dalšího testování, které bude barevné, naučné, hravé a plné zábavy.

Co testujeme:

True4Kids MagicPen je pero pro tablet určené dětem.

Pero je vyrobeno z příjemného plastu, je dostatečně velké a přesto lehké. Díky svým rozměrům dětem výborně padne do ruky. Perem lze psát i kreslit, navíc může sloužit jako dálkové ovládání aplikace. Má také kouzelný ciferník a tlačítko pro volbu funkcí. Pero lze s tabletem jednoduše propojit pomocí zvukových vln – žádné nastavování ani párování.

Dítě, které je běžně usměvavé, nevadí mu být u jiných lidí, umí si samo pohrát a jako mávnutím kouzelného proutku se ze dne na den změní v plačtivé, když se od něj vzdálíte na pár sekund či pár metrů? Neustále si nárokuje vaši pozornost, s nikým jiným nevydrží? Výše popsané zná asi většina rodičů, i takto se může u dětí projevovat separační úzkost. Co to přesně separační úzkost je a jak na ni, to vše si popíšeme v tomto článku.

Separační úzkost vzniká nejčastěji u kojenců, a to mezi šestým až dvanáctým měsícem. Jde o úzkostnou poruchu, která se však může u kojenců objevit i dříve či přijít až později, v batolecím období. Při této úzkostné poruše dochází k nadměrnému a nepřiměřenému prožívání strachu a úzkosti.

Dítě v takovouto chvíli odmítá kohokoliv, kdo není jeho máma či jiná blízká osoba, která o něj pečuje. Dítě pociťuje strach, bojí se, že už tuto blízkou osobu nikdy neuvidí, že se nevrátí, bojí se tuto osobu opustit. I když si mnozí lidé myslí, že je dítě rozmazlené, nemusí tomu tak být.

Dítě si utváří citové vazby a pouta k nejbližším lidem, formuje si osobnost, jde o běžný vývojový proces. Jestliže by k tomuto nedocházelo, je možno to chápat také jako poruchu ve vývinu. Dítě si k matce či blízké osobě totiž netvoří silné citové pouto.

Toto separační období u dětí může trvat různě dlouho, pár dní, týdnů či měsíců. Podobně jak se objevilo, tak i odejde. Ze dne na den. Separační úzkost se může objevit i u většich dětí, v předškolním i školním období.

Jaké jsou příčiny „období“ zvaného separační úzkost?

„Od psycholožky vím, že strach je první negativní emoce, kterou miminka cítí. Bohužel, i když si dítě vědomě tyto zlé zážitky nepamatuje, zůstanou uložené hluboko v podvědomí a vrací se.“

O tom, že mateřská intuice funguje velmi dobře u biologických maminek, tak nějak nepochybuji. Vztah a napojení k tomu vedoucí vznikne již v děloze a po porodu plynule přechází do toho pouta lásky a důvěry, které každé dítě tolik potřebuje. Tak je to v ideálním případě.

Samozřejmě je škoda, že jsme se tuhle intuici nějak odnaučili používat a věřit jí. O to víc je pro mě úžasné a fascinující to, že existuje a funguje také u rodičů náhradních. I přes to, že právě adoptivní maminky si věří v tomto směru ještě o něco méně než maminky biologické. Inspirací a dodáním odvahy v tomto směru může být následující příběh adoptivní maminky pětiletého chlapečka.

Kouzelný telefon

Když zazvonil kouzelný telefon, dozvěděli se žadatelé, že v kojeneckém ústavě na ně čeká čtyřměsíční chlapeček, který strávil první měsíce svého života v nemocnici, kde se léčil se silným abstinenčním syndromem. Chlapeček byl nádherný, vůbec se nebál lidí, naopak snažil se navazovat kontakt a na každého se usmíval.

Maminka neměla s dětmi žádné zkušenosti, ale i přes to jí přišlo zvláštní, že je maličký stále jakoby v napětí. Nevydržel chvilku v klidu, stále se ošíval a hýbal. Lékařka v kojeneckém ústavě už v té době vyslovila podezření na hyperaktivitu.

Protože jsme celá rodina už skoro měsíc nemocní, trvalo mi tentokrát sepsání recenze o něco déle, než jsem měla v plánu ale povedlo se. Tak tady je.

Jako první (byť to nemá s mlíčkem nic moc společného) musím ocenit naprosto rychlé a perfektní dodání, plus velmi milé překvapení, že krabice s mlíčkem přišly 4 a ne jedna, jak jsem původně očekávala.
A teď k samotnému hodnocení testovaného produktu.

Balení:

Se způsobem balení si někdo dal opravdu moc práce. Nápad se mi v podstatě líbí ale provedení mi naprosto nevyhovuje. Myšlenka, že každou odměrku hezky zarovnáte o speciální, k tomu určený okraj, je perfektní ale k dokonalosti chybí lepší volba materiálu. Krabice by musela být nejspíš plastová a ne papírová. Musíte totiž neustále manipulovat se sáčkem uvnitř. Stále rozlepovat a zalepovat, vyrovnávat pytlík až k okraji aby prášek při zarovnávání padal zase zpět kam má, a zastrkávat odměrku do možná dobře myšleného otvoru ale úplně nepoužitelného.

• A) lepítko přestává lepit asi tak u 8 zabalení, protože se na něj samozřejmě chytá mléčný prášek
• B) ať už vyrovnáte ten stokrát přehnutý a pomačkaný sáček sebelíp, vždycky vám něco "uteče" a dochází tak ke zbytečným ztrátám
• C) na odměrce po pár dávkách samozřejmě zůstává mléčný prášek nalepený, takže si ho zase sypete všude po krabici. Celé balení je pak nevzhledně "špinavé" včetně odměrky v díře na kraji.

Ideálním řešením se tak jeví plastové provedení krabice, se všemi zmíněnými vychytávkami a mléčným práškem přímo uvnitř. Z ekonomických důvodů bych navrhla výrobu plastové doplňovací krabičky jako bonus k většímu nákupu. A balení mlíček ve standartním papírovém provedení.

Moje babička vždycky říkávala: " Vše se dá říct v klidu."

A musím říct, že jsem jí snad nikdy neslyšela zvýšit hlas. Možná jednou, co si pamatuji.

Také věřím, že většina věcí se dá říct v klidu.

Někdy, to ale nejde jinak a musíme prostě zakřičet.


Hned na začátek, tady jste v bezpečí.

Tady Vás nikdo soudit nebude.

Nebudu ani zjišťovat, proč jste na své děti křičela.

Nemůžu to posoudit, nebyla jsem tam, neviděla jsem to množství frustrace, která se ve Vás nahromadilo.

Ale proč Vás vlastně nemůžu soudit?

Je to prosté.

I já jsem to zažila, i já vím, jaké to je.

Ano, i já jsem dnes na své děti zakřičela.

Když se moje dcery narodily a byly malé, nedokázala jsem si představit, že bych na ně kdy zakřičela. Nemyslím tím, zvýšení hlasu a zvednutí ukazováčku se slovem " Ne!".
Stejně tak jsem si neuměla představit, jak podrážděná jako máma můžu někdy být.

Myslím, že úplně první lekce mateřství by se měla jmenovat takhle: " Vaše tříleté dítě Vás přinutí plakat a přivede Vás na místo, kde je těžké zůstat v klidu ve chvíli, kdy jdete pozdě o patnáct minut, nemůžete najít boty, dítě se rozhodlo, že má hlad, zatímco Vám zvoní telefon a začíná pršet a do toho někdo přišel na nečekanou návštěvu ve chvíli, kdy se všude povaluje prádlo."

Mateřství je plné úžasných, fantastických okamžiků, ale je také plné až po okraj okamžiků, kdy stojíte  proti svému dvouletému, čtyřletému nebo desetiletému dítěti, které má silnější vůli a žádný ze zaručených postupů z knihy " Ideální rodič" prostě nefunguje.

Nic nefunguje.

A někdy prostě narazíme na svoji hranici, přes kterou už nemůžeme a přesně v tomhle okamžiku, zakřičíme.

Nekřičíme vlastně na své dítě, křičíme ven ze sebe svou frustraci a bezmoc.

Je to šílené, že?

Ale jak může malé tříleté dítě způsobit, že se velký dospělý cítí bezmocný?

Všechny víme, že snadno. Až příliš snadno.

Můžeme zkusit počítat do deseti a odejít a ono to někdy pomůže. Někdy ale není prostor na to nikam odcházet. Třeba, když jedete na dálnici v rychlosti 110 km/h, jste unavení a vaše batole se zrovna rozhodlo, že se nudí.

Nemáte kam utéct, nejde ho utišit a tak svůj vztek vypustíte ven.

A pak se nesnášíte. Přijde to rychle, hned vzápětí.

Vím to.

Někdy raději odejdu jinam, zavřu dveře od ložnice a křičím do polštáře, je to lepší, než tvářit se, že se nic neděje.

O takových věcech se moc nemluví.

Sdílíme roztomilé fotky svých spících dětí, a jak umíme nakrájet sendviče  na dokonalé trojúhelníky a cítíme všechen ten tlak uvnitř sebe, abychom byly všechno, co je potřeba. Všechno, co potřebují všichni kolem nás.

A pak to vypustíme ven a zakřičíme a hned vzápětí máme pocit viny a odsoudíme se za to.

A tvrdě.


Poslouchejte. To, neznamená, že jste špatná máma, opravdu to tak není.

Ani nezničíte život a duši Vašemu dítěti, nijak ho to nepostihne.


Jako mámy jsme k sobě tvrdé.

Nechceme mluvit o momentech, které se každý den dějí a nejsou krásné a nepřináší nám pocit štěstí. Bojíme se odsouzení a kritiky, že nejsme dobré mámy.
Ale v mém světě, o tom mluvit můžete.
Můžeme společně sdílet všechny své starosti, ať už jste svobodná matka nebo jen to, že prožíváte úzkost.
Předstíráním, že se to neděje, že neprožíváme žádné špatné chvíle nezajistí, že se to dít nebude.
Jen to způsobí, že příště se toho stane dvakrát více.
A tak někdy zakřičím, i když se potom divím, jak se to mohlo stát, že jsem se nechala vyvést z míry?

Proč mě rozlití pití na právě vytřenou podlahu tak rozčílilo?
Proč jsem měla pocit, že křik je jediným východiskem?

Upřímně řečeno alespoň pro mě, ve chvílích, kdy jsem přemožená tím vším kolem mě, když se zdá, že neexistuje žádná jiná možnost.