Jsem maminka Dominika, který má 3 roky. Od narození bojujeme s velmi suchou pokožkou, se sklony k atopickému exzému. Nejhorší je obličej, nožičky a ruce. Příchod zimního období nám to hodně zhoršuje. Proto jsem velice ráda za možnost testovaní tohoto výrobku.

Problém s kůží řešíme od narození. V létě nám pomáhá sluníčko a mořská voda. Neustále zkoušíme něco nového, bohužel je to vždy jen krátkodobé zlepšení a zase zkoušíme něco nového.

Balíček dorazil velmi rychle. Hned jsme Exomega gel 2v1 vyzkoušeli. Už po prvním koupeli bylo tělíčko vláčné, jemné a hebké. Na tělíčku gel zanechá ochranny film. Má krásnou vůni a zustanou po něm jemné vlásky. Za nás veliká spokojenost.

Důkaz misto slibů nafoceno před a po 10 dnech používaní A-DERMA gelu 2v1. S výsledkem jsem moc spokojená, červená místa jsou pryč a suchá pokožka na ústupu. Celých 10 dní jsem syna koupala pouze v gelu A-DERMA a ani ničím nemazala. 

Plusy: 

+ krásná, příjemná vůně

Jsme za polovinou adventního času. Sníh nám sice k té pravé vánoční a zimní idylce chybí, nicméně i tak jsme v tuto chvíli rádi všichni pospolu. Dětem září očička z rozsvícených světýlek v oknech, předzvěst nadílky od Ježíška je téměř hmatatelná. Maminky pečou cukroví, zdobí své byty, domy i zahrady. Společně s tatínky shání vysněné dárky pro své nejbližší…

Těšení se na Ježíška, adventní čas, zapálené svíčky, láska, štěstí a pohoda.
Ale bohužel ne každý tento čas takto prožívá. Jsou mezi námi maminky, které jsou v těžké životní situaci. Cesty osudu jsou někdy nevyzpytatelné a těžko v tu chvíli hledat na celém adventu to pozitivní a zároveň být pozitivní i pro své děti.

A proto jsem tady já a taky, tedy vlastně hlavně, HiPP. A taky vy, maminky na Koníku!

Pár dní zpět jsem rutinně otevřela ráno počítač a projela nové e-maily. V záplavě klasického spamu z různých slevových serverů jsem viděla e-mail od jedné milé HiPP duše 🙂

Úkol zněl jasně: „Petí, vybereme na koníku maminku v nouzi, životní, finanční… A té uděláme krásné Vánoce!“

A já se úkolu moc ráda ujímám…. Ale!

Nedávno jsme se se sousedkou dostaly na téma spánek dítěte, protože každý se zajímá, jak to vaše dítko v noci spí. A když zjistila, že máme dítě v posteli, skoro vyjekla: „Vy spíte s děckem v posteli??? Cožéééé. Ale to ho tam budete mít do puberty, víte to????“.

No jelikož to je starší paní a myslí vše dobře, nezatěžovala jsem ji zbytečnými fakty, kterými později v článku zatížím Vás, ale položila jsem jí jednoduchou otázku: „Máte děti? A které okamžiky byste vrátila, kdybyste měla na chvíli možnost je zase prožít?“ Zamyslela se a na chvíli ztichla. Nabídla jsem jí proto odpověď. „Určitě jeden z těchto okamžiků by bylo přitulení se ke spícímu dítěti, k tomu voňavému štěňátku, políbení jeho malého nosíku a pohlazení sametové kůže.“ Už jsem nemusela pokračovat dále.

Kéž bych to své dítě mohla mít v posteli do 15 (berte to s nadsázkou :D)

Když si vzpomenu na své dětství, nezapomenu na noci, kdy jsem měla hlavu přikrytou peřinou, obávala se jakéhokoliv pohybu či zvuku a usínala se strachem. Do dneška je mi nepříjemné usínat sama…

Co by si Vaše dítě vybralo, kdyby mělo svobodnou volbu? Kde končí nad ránem Vaše děti? Musíte je vyhánět z manželské postele, kde pro Vás všechny není dost místa? Nadáváte potom na to, že nejste vyspaní, ale stejně nemáte srdce děti rezolutně poslat zpátky do svých pokojů?

Je přirozenou potřebou člověka ochraňovat své potomky ve dne v noci. Samičky téměř každého živočišného druhu svá mláďátka nepřetržitě opečovávají a rozhodně jim nebudují vlastní nory, brlohy či hnízda, aby samy měly klid a mohly v noci nerušeně spát.

Všichni to známe. Přinejmenším my, kdo vlastníme močový měchýř typu průtokový ohřívač. Máme vypočítanou vzdálenost s přesností na vteřiny ke každé benzínce na svých obvyklých trasách, které absolvujeme autem. 

 Já vím, že na benzínce si můžu zcela legálně dojít na záchod bez obstrukcí. Jenže člověku je to takové hloupé tam jen tak vtrhnout s neskrývaným úmyslem dojít si jen na záchod a zase rychle vypadnout. Takže se tam nenápadně rozhlížíte, proplétáte se kolem regálů ve snaze vzbudit dojem, že si určitě něco koupíte, jen se zrovinka nemůžete rozhodnout, co by to mělo být. A pak si čirou náhodou vzpomenete, že jste potřebovali jít na záchod a zapadnete na ona místa.

Geniálně nenápadný tah 

Při cestě zpět se opět s maximální diskrétnosti proplížíte ke dveřím a jako by nic se vypaříte. Tohle všechno mám perfektně natrénované. Ale má to jeden háček. Když jedete někam s dítětem a tomu se chce čůrat taky. Ve vší nenápadnosti se proplížíte na záchod. Nenápadnost spočívá v tom, že dítě halasně pozdraví na celou pumpu, naštěstí ale nedodá nic pohoršujícího. Možná ještě v tuhle chvíli mohou všichni přítomní podlehnout kouzlu osobnosti a říkat si, jak je to dítě roztomilé a vychované.

Při odchodu z WC doufáte ve stejně hladký průběh jako u příchodu, eventuálně kdyby dítě mohlo pozdravit méně nahlas, ale to už by vaše přání bylo nejspíš předimenzované. Zatímco sebe i svou ratolest směrujete k východu,  po očku s hrůzou shledáváte, že váš miláček zmerčil exkluzivní zboží ve svém okolí. V tu chvíli už se psychicky připravujete na to, co je pro vás ještě schůdnou investicí v tomhle čupr trupr předraženém obchodě s príma sortimentem, a jakou cenu jste ochotni zaplatit za ticho.

Kupodivu se však nic neděje, dítě ani v náznaku nehodlá dělat scény a vy už se v duchu radujete, jak to šlo hladce, že si vás téměř nikdo nevšimnul a můžete zmizet.

Když mě vybrali do testování byla jsem překvapená a nadšená zaroveň, protože doteď jsem nikdy nic nevyhrála a nebyla jen tak vybrána, že dostanu nějaký dárek. Po zdobícím peru Delícia jsem pokukovala od doby, kdy jsem ho poprvé před pár lety viděla v televizi jako představování novinky od Tescomy. Proto byla moje radost z vybrání tak velká.

No a jako bonus jsem mohla otestovat i vykrajovátka na linecké. Docela nám to bodlo, protože ještě minulý rok jsme s manželem linecké dělali docela monotonní... tedy pouze kolečka 😀 Vždy jsme je zatím dělali jen pro nás, tak nebyl důvod řešit vzhled cukroví, důlezitá pro nás byla přeci chuť 😀 Testování nás nakoplo k tomu abychom koupili i jiná vykrajovátka, než ty naše kolečka. Docela se hodili i na perníčky, které jsem poté zdobila perem Delícia.

Tak a teď pěkně popořadě jak jsme testovali. První na řadu přišlo linecké, protože perníčky musely po upečení 3 dny odpočívat.

1) Vykrajovátka na linecké Delícia, vánoční

Recept na linecké mám od tchýně. Je to bezkonkurenčně nejlepší linecké co jsem kdy měla. Takže recept jsem si prostě musela opsat. Recept bude na konci recenze.
Vykrajovátka jsme se rozhodli s manželem otestovat pořádně a konfrontovat se standartními kovovými vykrajovátky. Takže i těsto jsme rozdělili na 2 poloviny. Těsto jsme vždy rozváleli cca na 2-3 mm tloušťku.

První na řadu přišly vykrajovátka Delícia, které jsme měli testovat. Byla jsem na ně docela zvědavá. Myšlenka otvoru vždy na stejném místě se mi docela zamlouvala, přeci jen jsem trochu perfekcionista. Provedení se mi zdálo taky logické a promyšlené a umývání v myčce byl dobrý bonus. Velikost vykrajovátek mě trochu odrazoval, přeci jen jsou opravdu malinkatá, takové jednohubky... První myšlenka byla, jak je proboha budu potom slepovat??? To budu úplně zapatlaná.

První vykrajování zvonečků bez dírky probíhalo docela bez obtíží. Nějaké obtíže přeci jen byly... Plastová vykrajovátka vykrajovala řádně až po vyšším tlaku na vykrajovátko. Takže jsem se hodněkrát nervla, že musím znovu vykrajovátko přiložit. Tohle bylo mnohem horší při vykrajování tvarů s dírkou, protože trefit vykrajovátko zase přesně na nedořezaný tvar bylo šílené. Potom už jsem tlačila raději fest ať je to pořádně vykrojené. Tento problém je hodně úzce spojen s receptem na linecké, je v něm nastrouhaná kůra ze 2 citrónů, takže přefiknout vykrajovátkem kousek kůry bylo trochu složitější. Přenášet na plech jsem musela nožem.

Trochu jsem se bála deformace tvaru, ale to mě nenapadlo, že u těch s dírkou to bude mnohem horší!!! Takže u těch s dírkou jsem se vždy modlila, aby zustali pěkně ve vykrajovátku a já je mohla snadno přenést na plech. Ještě jedna věc, u vykrajování kusů s dírkou se mi špatně přikládala vykrajovátka "natěsno". Musela jsem koukat všude okolo vykrajovátka abych to přiložela správně, protože jak nejde vykrajovátkem vidět těsto, přikládá se to dost špatně a musí se kontrolovat všude okolo pohledem nebo hmatem jestli je umístěno vykrajovátko celé na těstu.

Byl den jako každý jiný, již od 32. týdne sem těhotenství prožívala s větší únavou a bolestí celého těla. Holčičky se pěkně pronesli. V odpoledních hodinách když se vrátil manžel z práce, rozhodla jsem se, že s ním zajdu do obchodu, který je hned vedle našeho paneláku. Bylo 17:30 a obchod byl narvaný k prasknutí, moc jsme se nezdržovali a nakoupili co bylo potřeba a zamířili k pokladnám. Bohužel u pokladen byli fronty a mě začínali pěkně bolet záda. Což by nebylo nic neobvyklého, kdyby se k tomu nepřidali bolesti podobné menstruačním - bolest v podbřišku a stehen. Do toho se mi nějak špatně dýchalo a začalo mě polévat horko. Vše jsem šikovně prodýchávala a říkala si že to nic není, že je to tím, jak tam stojíme a já na to nejsem zvyklá. Protože jsem poslední dny skoro jen ležela a nikam nechodila. Než jsme došli domů, podotýkám že obchod je asi 30metrů od našeho domu, tekli mi slzy bolestí. Což u mě obvyklé není, jakmile jsme dorazili domů, šla jsem si lehnout a po půl hodině vše ustalo. Oddechla jsem si a šla se s manželem navečeřet. Holčičky se v bříšku už několik dní moc nehýbali a všichni mi říkali a já na internetu četla, že to je běžné, protože už nemají v bříšku tolik místa. Cítila jsem spíš takové mírné ťukání. Ale dnešní den jsem necítila ani to. Možná jsem zbytečně plašila, což se mi poslední dny celkem stávalo a jen sem prostě od rána nesledovala pohyby a pak si to uvědomila a začala plašit. S manželem jsme si několikrát říkali, jestli radši nezajedeme do nemocnice. V půl 8 večer jsem se rozhodla, že do porodnice raději zajedeme, aspoň holčičky zkontrolují a pojedeme zase domů. Raději sem vzala kufr do porodnice i tašku pro holčičky. Do porodnice sem se sama odvezla autem, manžel totiž neřídí. Nic mi nebylo, žádné bolesti vše OK, to jen pro ty, které by chtěli říct, že to byl risk. Porodnice je 5 minut autem od našeho domu. Manžel byl semnou. Do porodnice jsme přišli nějak před 8 hodinou večerní. Porodní asistence jsem řekla, že se mi udělalo špatně a že necítím od rána pohyby. Sepsali jsme nějaké papíry a ve 20:30 přišla paní doktorka, co měla službu a vzala mě na ultrazvuk, kde překontrolovala holčičky a udělala odhady vah. Odhad vah mi dělala paní primářka i minulý týden v rizikové poradně, takže se váhy moc nelišili. Odhady byli plod A 2494g a plod B 3041g. Jasné bylo ale to, že plod B je stále větší než plod A. Což není moc příznivé pro přirozený porod, protože porodem plodu A padají kontrakce a my by jsme potřebovali aby šel ten větší plod jako první, aby je děloha vypudila kontrakcema. Nicméně mi nic paní doktorka neřekla a šli jsme natočit monitory princezničkám. 

Monitory se natáčeli minimálně 45 minut. Bylo složité zachytit obě srdíčka, pořád se frekvence nějak sbíhali. Každopádně se nám to podařilo aspoň na chvilku. A šlo vidět, že plod B má horší srdeční akci. Paní doktorka mě prohlédla a konstatovala, že ta bolest co sem měla v podbřišku je postupné otvírání a že se rozbíhá porod. Byla jsem otevřená na 4 cm. Minulý týden v poradně jsem měla stejné bolesti a to jsem byla na 1 cm. "Hmm, tak je to asi tady" říkám si. Paní doktorka mi řekla, že zavolá paní primářku, aby se na mě přijela podívat a řekne co a jak, vypadá to na akutního císaře. V tu chvili by se ve mě krve nedořezali. Hrozně sem se vyděsila. "Jako už teď tu budu mít miminka", říkala sem si. Ve 21:30 se mezi dveřmi objevila paní primářka, prohlédla mě a říká: "Tak a za 20 minut jdeme na sál, uděláme císařský řez pod celkovou narkózou, běžte to říct manželovi, připravte foťák, dejte mu své věci - bundu, boty a přijďte sem, musíme vás připravit". Šla jsem za manželem do návštěvní místnosti, jak opařená, celá jsem se třásla a chtělo se mi strašně brečet. Bojím se. Jakmile jsem uviděla manžela, začala sem brečet a říkám mu: "Za 20 minut jdu na sál, holčičky jdou akutním císařem, celková narkóza, takže je neuvidím, hlavně je foť a pak si zavoláme". Hrozně jsem se bála, vrátila jsem se do vyšetřovny a začal pěkný kolotoč. Dali mi cévku do močové trubice, je to teda něco fakt nepřijemného, dráždivého. Hlavou se mi pořád honilo, že už dneska, přeci jsme sem jeli jen na kontrolu. Pak mi napíchli kanilu, převlékla jsem se do andílka a šla jsem na porodní sál po svých. Mezi tím jsem slyšela jak se svolávají lékaři - ARO, PEDIATŘI, PORODNÍ ASISTENTKY atd. Když jsem došla na sál, bylo tu asi už 10 lidí, položila jsem se na lehátko, třásla jsem se nervama i zimou, člověk zde totiž leží naprosto nahý, potřeli mě dezinfekcí a paní primářka mi neustále něco říkala. Snažila se vtipkovat, já se ale hrozně bála, aby vše dopadlo dobře. Když jsem se pak podívala, celý sál byl zaplněný lékařským personálem, který byl v zelených oblecích. Tak jak to můžeme vidět v TV. Nikdy jsem žádnou operaci neměla, takže to bylo pro mě vše nové. Najednou na mě promluvila paní anestezioložka: "Paní Tkadlecová, jsem anestezioložka a dám vám teď kyslík, dvakrát se nadechnete a usnete a už nic nebudete vědět." Jen jsem zakývala a hlavou mi proběhlo: Panebože, teď se už neprobudím. A najednou jsem spala. 

Vzbudila mě bolest v oblasti břicha, ze spaní jsem říkala: " Auu, auu, auu." Myslela jsem si, že to byl jen sen. Sáhla jsem si na břicho a to obrovské bříško nikde. Aha tak to sen nebyl, stále jsem měla zavřené oči a pomalu je otevřela. Ležela jsem na pokoji, byla zde tma, ta bolest byla děsná. Koukám na svou ruku a tam bílá páska, čtu: "Šárka Tkadlecová a datum narození, pod tím Adéla 22:30 2300g/45cm a Elena 22:31 2600g/46cm". Hned mám slzy v očích, oni se narodili jsou už na světě, princezny moje. V tu chvili přišla sestřička a ptá se jak se cítím. Hned se jí ptám co moje holčičky, jazyk se mi plete a motá se mi mírně hlava. Na zvracení mi není, to často bývá po celkové narkóze. Mám hroznou žízeň, tak mi dává napít a říká, že mi přinese něco na bolest. Pak se mě zeptá: "Chcete přivést holčičky?" No jasně, že chci ty svoje prdelky vidět. Takže jen přikývnu, jsem strašně zesláblá. Ani se nenadám a už mám holčičky vedle sebe, položili mi je do postele. Adélka spinká a Elenka tak pokňourkává. Ježiš, nemůžu tomu vůbec uvěřit. Holčičky hladím jednou rukou, nemůžu se hýbat, břicho mě hrozně bolí. A bude asi hůř, pomyslím si. Asi po půl hodině holčičky sestřička odvezla a podá mi mobil, abych mohla rozeslat tu šťastnou zprávu do světa. Kouknu na hodiny a je 1:46. Naštěstí mám připravenou SMSKU, takže nemusím nic vymýšlet. Letí zpráva z porodnice, že je na světě o dvě princezny více. Adélka 2300g a 45cm a Elenka 2600g a 46cm. Všichni jsme v pořádku. Sestřička mi dala lék na bolest do kapačky, mám se snažit spát a v 5 ráno přijde a budeme vstávat a půjdeme do sprchy. Spát samozřejmě nemůžu, nemůžu tomu vůbec uvěřit, že už jsou na světě. Volám ještě manželovi, ten vše fotil a holčičky si i pochoval. Jsem šťastná a brečím. Samotné vstávání bylo dost děsné, ale člověk když zatne zuby, tak se to dá vydržet. Jako asi všechno.  Co nás nezabije, to nás posílí. Navíc, já sem stále myslela na holčičky a odpoledne už sem běhala po chodbě a vstávala z postele do sprchy i na záchod. Navíc jsem měla holčičky u sebe, takže sem je kojila a začínala se o ně starat.

Tak to je celý příběh a teď ještě něco k samotnému porodu. Vzhledem k tomu, že jsem měla celkovou narkózu, tak o ničem opravdu nevím, nebylo mi po probuzení ani špatně, jen se mi motala hlava a bolelo mě šíleně břicho. Bolí to tak, že nemůžete skoro ani dýchat. Nechci vás strašit, ale pokud se vám někdy něco stalo, co fakt opravdu hodně bolelo, tak první vstávání z postele, které mě čekalo v 5 hodin, vás hodně překvapí. Je to tak hnusná bolest, že nemáte sílu ani nadávat. Mě osobně pomáhalo si u toho zahekat a říkat auu auu a fuňet. Asi něco podobného jako když prodýcháváte kontrakce, které jsem teda já sama nezažila. Takže těžko říct, jen si to myslím. Každopádně jsem vstala, do sprchy si došla a zvládla se tam i umýt, pomáhala mi porodní asistentka Horová, které chci tímto hrozně poděkovat, je to člověk na správném místě. Byla skvělá a hlavně netlačila na mě a předem mi řekla, že to bude hnusná bolest, že potom to ale bude každý vstávání lepší a lepší. Měla pravdu. Možná je to tím, že už víte, jak hrozně to bolí a že to musíte prostě vydržet. Já sem vždycky myslela na holčičky a říkala si, že aspoň s nimi brzy budu. Hlavně, každý má jiný práh bolesti, takže to každou z vás bude bolet jinak. Já mám práh bolesti spíš vysoký, takže než mi tečou slzy chvili trvá a tady při vstávání mě slzy ani netekli, asi sem se soustředila na tu bolest. Každopádně si klidně zakřičte či zanadávejte, ulevíte si. Mě pomáhalo prostě dýchat z hluboka a říkat si to auu auu. Paní co byla potom semnou druhý den na pokoji, taky po císaři, ale po spinálu, tak tak zase při tom vstávání u toho křičela a hekala, jako když rodí ženský přirozeně. Každá to má prostě jiné. 

Jinak když sem si to takhle prožila, rozhodně se toho císaře nebojte. Musím říct, že možná lepší než spontální porod. Protože u toho nikdy nevíte, jak to dopadne. Velice mě překvapilo, kolik ženských přijelo rodit přirozeně a skončili pod kudlou. Jedna měla problém se srdečníma ozvama miminka, druhá se otevřela na 9cm a víc ne (rodit vás prý nechaj až od 10cm, to sem nevěděla), třetí přestali kontrakce atd. Takže neřešte to, nechte to na lékařích, pokud to nejsou nějaký blbci, tak ví co dělají. A ve Slánský nemocnici jsou opravdu profíci lékaři, jinde bych rodit ani nechtěla. Měla jsem registraci ve FN Motol, kvůli tomu, že hrozilo že se holčičky narodí předčasně a tady ve Slánský nemocnici nemají neonatologické oddělení, naštěstí jsme to zvládli dotáhnout do 36+0 a od toho týdne jsme mohli rodit už tady. Kdyby vás cokoliv napadlo, napište. Pokusím se vám odpovědět a poradit. A poslední rada na závěr, ať už rodíte jakkoliv a bolí vás to sebevíc, myslete vždy pozitivně a hlavně na ten závěr, kdy budete mít to miminko. Ono vám už stejně nic jiného nezbývá a na svět se prostě dostat musí. 

Předem chci moc poděkovat, protože za možnost testování jsem moc ráda. 🙂 Děkujeme i za krásný hrníček, který určitě užijeme. 🙂

Máme doma tři rošťáky, z nich nejstarší trpěl slabší formou exému v kojeneckém věku,ale časem se to zlepšilo. Prostřednímu se stále vrací vždy v zimě, i když už je to také lepší. Z těchto důvodů jsem se rozhodla nejmladšího nemýt žádnými mýdli či mycími gely, abych snížila riziko, že bude jako bráškové. Od narození se koupe 2x max 3x týdně plus ho pravdilelně oplachuji a samozřejmě vzhledem k pocení vícekrát v létě. Nedávno se mu ovšem na stehýnkách objevila, pro mě už známá, kůže jako struhadlo a tak jsme mu tělíčko začali promašťovat, do té doby dostávala jen do koupele kapku slunečnicového oleje či olejíček od Nobilis.

Když jsem zjistila, že se mu to nijak nezhoršuje a dozvěděla jsem se o testování od         A-Derma, řekla jsem si, že bychom se mohli trochu odvázat a vyzkoušet ho, ať máme doma také voňavé miminko, i když co si budeme povídat, všechna miminka voní krásně. 🙂

Testovali jsme hned jak balíček přišel domů. Musím říct, že ač to není tak důležité tak mne se moc líbí i lahvička, jelikož miluji zelenou. 🙂 Pro začátek jsem trochu kápla pod tekoucí vodu, překvapilo mě, že v podstatě nepění, protože i když mě to nijak nevadí, děti to u nás mají rády. Potom jsem mu přeci jenom nanesla část i na tělíčko a poté i na vlásky. I na ruce jsem cítila jakýsi ochranný film, který je opravdu příjemný. Následovalo splachování vlásků a tady jsem byla překvapená opravdu mile.

Čekala jsem, že bude brečet a kupodivu to zvládl bez jediné slzičky naprosto v pohodě. Vzhledem k tomu, že prostřední ještě teď dělá při mytí vlasů divadýlko, je mi jasné, že minimálně vlásky si Exogemou budou mít všichni naši kluci a možná už i konečně rádi.

Když jsem pak syna otírala a strojila do pyžamka přišlo pro mě jedno z největších plus a to je vůně. Nijak výrazná naopak krásně jemná, což se mi líbí. A co víc, vydržela do dalšího koupání. 🙂

Když jsem dostala možnost testovat výrobky značky Tescoma byla jsem nadšená, tím spíš, že se jednalo o vykrajovátka a zdobící tužku Delícía, což se před Vánoci opravdu hodí. Doma už mám několik výrobků této značky, které jsem si přivezla do Anglie a stali se nedílnou součástí vaření a pečení, u kterého mi velmi ráda asistuje i moje tříletá dcera.

Očekávaný balíček mi přivezla zásilková služba a my jsme se mohli s nadšením pustit do testování 🙂

Vykrajovátka s Vanočním motivem a s bonusem zlaté barvy jsou šikovně uložena v plastové krabičce s průhledným víkem, což oceňuji už jen z toho důvodu, že vím, kde je příště najdu a nebudu je muset hledat v kupě s ostatními. Samotná vykrajovátka jsou také plastová, takže na rozdíl od kovových se nemusím bát, že se moje dcerka při zatlačení na těsto tou ostřejší hranou zraní.

Vykrajování jde snadno a líbí se mi i způsob vykrajování středu u vrchní části cukroví, tzn. nemusím odhadovat možný střed, ale vložím středovou formičku do vykrajovátka, která tam krásně zapadne a je to! Velikost upečeného cukroví je opravdu "petit", na což já, jakožto dcera cukrářky nejsem moc zvyklá, o to víc se mi to líbí.

Zdobící tužka Delícia je uložená v plastovém obalu, ale už ne v krabičce, což by se mi asi více líbilo. Tělo tužky je vyrobeno z měkkého plastu a pěkně se s ní pracuje. K dispozici je 5 hrotů s různými průměry vhodné na různe druhy krémů a polev. Tužka je tedy dobrým pomocníkem nejen na zdobení perníčků a jiného cukroví, ale také na psaní číslic a textů např. na narozeninové dorty, což určitě ocení i moje maminka a nemůžu se dočkat, až jí tento "Teskomácký" výrobek přivezu na odzkoušení.

U tužky se mi také moc líbí plastový přísavný držák, do kterého tužku lehce vložíte a pomocí také velmi šikovné násady plníte. Čištění už bylo trošku složitější a líbil by se mi, jako součást balení, malý štěteček, kterým by se dal snadněji vyčistit vnitřek tužky i malé hroty.

Předem děkujeme s Nelinkou za možnost testování produktu A-Derma (mycí gel 2v1).

Byla jsem strašně ráda, že mě Modrý koník vybral do testování, jelikož Nelinka jako holčička, má už od narození citlivější kůži.

Novorozenecký exém, kterého jsme se nemohly zbavit již pominul, ale zůstaly nám červená suchá místa u loktů, zápěstí, kolínek a u nártů. Přiznám se, že kortikoidy od doktorky trošku zabraly, ale nevyléčily.

1. den testování (Nelčo, musíš se usmát, budeš na internetu!!! Tak nic 😀)

Musím uvést první kladný poznatek, že se lahvička perfektně drží a dobře otevírá a zavírá. Tudíž nehrozí, že  by se mi vylila omylem do vany apod.  Nelča necítí žádný rozdíl, že ji myji něčím jiným, ale já už od prvního okamžiku ano.  Průhlednost mi dává dojem, že je to opravdu šetrné a ničím "nezkažené". Vůně - příjemné a  jemné aroma.

Zkoušela jsem při napouštění vany udělat trochu pěny, ale bohužel se moc nezadařilo.

K porodu jsem už od začátku přistupovala jako k přirozené věci. Jako k nutnému zlu, bez kterého to zakončit nepůjde. Že když to šlo dovnitř, musí to jít i ven. Snažila jsem se celou dobu myslet pozitivně, a přísahala jsem si, že to velké finále vezmu s humorem. Nedokázala jsem si totiž představit, co mě čeká. 🙂 

Moje celé těhotenství naštěstí byla procházka růžovým sadem. Nepoznala jsem ranní nevolnosti, zvracení, nechutenství, jen asi týden únavy. Nikdy mě nepálela žáha, nic nebolelo, spala jsem 10 hodin v kuse a tak bych mohla pokračovat. Proto jsem byla přesvědčena, že porod proběhne více než v pohodě.

Termín byl stanoven podle UTZ na 10.11.2016. Držela jsem se tohoto termínu, i když podle MS měl být o devět dní později. A tak se nakonec i stalo. Už asi tři týdny před dnem D jsem pořád čekala na ty scény jako z filmu, jak mi praskne voda a zaplavím celý byt, budu nadšeně volat přítelovi, že už to je, a pojedeme jako o závod do porodnice. Kdeže! Ještě v den termínu jsem si střihla úklid výtahu, jelikož mě domovník neprávem osočil, že jsem tam nechala nepořádek.

Okolo 14.11.2016 jsem se dostavila na klasickou kontrolu na gynekologii. Výsledek byl stejný, jako už stokrát. Jste otevřena max. na jeden prst, nic se neděje. Zamčeno. Když jsem nadhodila, že už jsem po termínu, rozhodl gynekolog, že mě raději už pošle do péče porodnice, a ať si tam v pátek 19. zajedu, pokud se do té doby nic nestane. Skutečně se do té doby nic nestalo.

Byl pátek 19.11. a my jsme stále byli 2 v 1. Ráno jsem v klidu vstala s tím, že mi beztak jen udělají oxytocinový zátěžový test a pošlou mě domů s tím, že v pondělí se začne vyvolávat. Nevím, kde jsem na to přišla. 🙂 Sbalila jsem si ale pro jistotu šminky do kabelky, vyprala dvě pračky, uklidila byt, a kolem 11 jsme se s moji mamkou vydali směr porodnice. Na gynekologickém příjmu mi natočili monitor. Natáčeli ho hodinu. Tak jako poprvé na gyndě malý vše prospal, a museli ho budit rachocením klíčů. Po hodině mi oznámili, že doktor musel k porodu, proto mě nevyšetří, ale ať si zajdu na jiný příjem za jiným doktorem. Vydali jsme se tedy do jiného patra. Jak doktor viděl, že 9 dní přenáším, skoro se zděsil, a řekl mi, že domů už se nedostanu. Pořád jsem to brala s úsměvem, snad jako bych šla třeba k zubaři. 🙂 Vyšla jsem ven, sdělila to mamce, zašla si do auta pro tašku a vydala se na porodní oddělení. Tam už jsem zůstala sama.

Bylo asi půl jedné odpoledne, když jsem dostala erární nemocniční košilku, vyplnila papíry a ulehla na další monitor. Pomalu jsem se seznamovala se vším porodním personálem. O půl druhé mi zavedli první půlku vyvolávací tablety. Potom jsem se šla ubytovat na pokoj, kde byla holčina v mém věku a ze stejného města. Čekala jsem, že to nabere rychlý spád, a za hodinu budu rodit, ale skutek utek. Nic se nedělo.Co pár hodin mi natočili monitor, a najednou byl večer. Po večeru přišla noc. Asi v polovině noci jsem začala pociťovat lehké bolesti jako by se blížila MS. Nic, co by se nedalo zaspat. Ráno při vizitě, jsem dostala další jednu celou tabletku. Kolegyně z pokoje taky. Bylo poledne, když MS bolesti začali sílit, a přecházet lehce do zad. Asi co 5 minut. Říkala jsem si, že kdyby se mi tohle dělo doma, už bych jela. 🙂 Ve tři hodiny odpoledne přišli návštěvy. Bolesti už byly silnější, ale pořád jsem je dokázala udržet. Mamka se na mě ale nemohla dívat, tak mě nechala s Tomášem o samotě. Šli jsme dokonce i před nemocnici na vzduch. To už byl takový pocit, že jsem se musela opírat o zeď a zadržovat dech. Nicméně návštěvy pominuly, a já zůstala sama. Nález byl pořád na jeden prst. Kolegyně už měla taky dost silné bolesti, a navíc s ní zůstal její přítel, takže bylo po soukromí. Bolesti už chodili pravidelně asi co 3 minuty. Zaujmula jsem polohu na boku a s každou další příchozí už jsem musela jednou rukou svírat zábradlí postele, a druhou být zavěšená na madle. Na porodním sále naproti našemu pokoji už nějakou tu hodinu rodila slečna, co u každé kontrakce řvala jak lev. Skutečně povzbuzující, když víte, že další ve frontě jste vy. 🙂 Čas ubíhal strašně rychle. Kolegyně na tom byla hůře. K jejím kontrakcím se dostavilo zvracení. Nakonec strávila asi 6 hodin ve sprše, kde střídavě zvracela ke každé kontrakci. Dostala jsem strach, aby mi z hladu taky nebylo zle, tak jsem se donutila dostat do sebe alespoň jogurt s rohlíkem. Večeře prokládaná kontrakcemi po třech minutami byla úžasná. 🙂 Do toho všeho ještě natáčení monitorů, kde jsem už tedy přiznala, že ty bolesti fakt stojí za to. Přísahala jsem si, že jestli to bude trvat do zítra, tak to kašlu a jdu domů. Za minutu mi došlo, že to asi nepůjdu. Tak aspoň skočím z okna... 🙂 Bylo asi okolo půl desáté večer, kdy už jsem pár hodin byla na pokoji sama ( kolegyně stála nonstop ve sprše s kapačkou a zvracela. Mě sprcha nepomáhala- spíše naopak, ještě více zvyšovala utrpení). Bolesti už mě lámaly přes koleno. Přišla sestra, že natočíme opět monitor. Ležela jsem na sesterně přes 20 minut. Nakonec dorazila i doktorka a prohlédla mě. Konečně vyšel ortel! No, vypadá to dobře maminko! Takže sestra zavelela, že dáme střevní přípravu a potom už si mám zavolat přítele. Pane Bože, je to tu! Pořád s úsměvem na rtu jsem šla do sprchy, a potom s menšími obavami na klistir. Za minutu bylo po všem, a už jsem netrpělivě přešlapovala u WC. Během klistiru se bolesti ještě znásobili, a já jsem na záchodě skoro ohryzávala kliku od dveří. Začalo jít do tuhého, protože mezi kontrakcemi se objevilo nutkání na tlačení. ,,Do háje! Tak já ještě porodím do záchodu ne?!" 🙂 Asi po půl hodině jsem se odvážila z WC vzdálit do sprchy. Tam už jsem šla do kolen. Oblékla jsem se, a šla na pokoj zavolat Tomášovi, že má vyrazit. Dosedla jsem na postel a během hovoru přišla další kontrakce, takže jsem ze sebe vykoktala jen: ,,....Ale rychle!!!!" Sestra mi rychle pomohla sbalit věci a už mě stěhovala na porodní sál. To bylo něco po 23:15. Vyzvala mě, jestli se mi nechce čůrat. Neprotestovala jsem a šla na WC. Tam už přišli další kontakce se silným pocitem na tlačení, a v záchodu se objevila kupa krve. Podotýkám, že netuším, kdy mi odešla plodová voda- ale myslím, že odcházela průběžně už od začátku týdne. Na záchodě jsem přežila tři kontrakce po minutě a odplazila se za sestrou na sál. Poradila mi, ať si kleknu na všechny čtyři a zkusím tak pár kontrakcí vydržet. Ona si zatím psala něco do počítače a sem tam se mě uprostřed muka zeptala, kolik bude malý vážit a jak se bude jmenovat. No myslela jsem, že ji vezmu tím železným kýblem po hlavě, ale vždy jsem počkala na konec kontrakce a s úsměvem ji odpověděla 🙂 Zkusila jsem tedy asi tři kontrakce na čtyřech, ale potom se mi už tak třepali nohy, že jsem si musela lehnout na záda. Najednou přišla i doktorka Jandziková. Mladá holčina snad hned po škole. Mluvila strašně mile a klidně. Podotýkám podruhé, že asi před dvěma hodinami jsem si zažádala o Epidural, ale v tuhle chvíli jsem si na něho ani nevzpomněla. Dala jsem si tedy nohy na kozu a mohlo se začít. První silná kontrakce a já jsem začala cítit silné pálení. ,,Pane Bože, to se tam nemůže vlézt!" Druhá kontrakce a snaha pořádně tlačit. Doktorka mi radila, ať se tomu nebráním, ať netlačím proti němu, že to bude nekonečné a ať si podložím ruce pod kolena. Zkusila jsem to. Jedna kontrakce, druhá a slyším: ,, Výborně, trochu spomalte!" Rychle jsem to prodýchala a už slyším: ,,Tak a ted tlačte!" Zatlačila jsem tak silně, že mě ze všeho probral mlaskající zvuk a já jsem najednou viděla, jak ze mě něco vypadlo rovnou do rukou doktorky a sestry. Zabrala jsem tak moc, že malý vyletěl. 🙂 ,,Pane Bože, pane Bože, pane Bože!" Začala jsem zhluboka dýchat a nevěřila, že už to je. Kde mám ale přítele? Bylo 23:44 a Tomáš s mamkou, která ho přivezla stáli za dveřmi porodnice a snažili se dobouchat dovnitř. Sestry nečekaly a přestřihli šňůru. Doktorka povída: Nechce se mu plakat. A já na to: ,, Tak mu dejte pořádně na prdel." 🙂 Najednou se dívám ke dveřím a už se ke mě hrne Tomáš a mamka uřvaná jako na pohřbu. Jak jsem se dozvěděla něchtěla jít dovnitř, ale sestra ji drapla za rukáv, rozkázala že jde, a chuděra šla. Ale vypadala hrozně. Moje první slova byla: Co řveš?! 🙂 Najednou mi na hrudi přistál ten malý, teplý, mokrý balíček. Neviděla jsem mu do obličeje. Jen to, že měl vlasy. Vlastně mě ani nenapadlo se zeptat, jestli je to tedy nakonec kluk. 🙂 Ležela jsem tam, nohy do praku a to malé štěstí na sobě. Po chvíli mi ho vzali, že jdou tedy přeměřovat. Mě čekalo šití, jelikož jsem v posledním kole tak zabrala, že mě malý potrhal dost hluboko. Ale říkali tlačit, tak jsem tlačila. 🙂 Podívala jsem se na doktorku a říkám ji: ,, A kde mám ten epidural?" No zasmály jsme se hezky. 🙂 Úkol splněn. Vzala jsem porod s humorem, a splnila jsem to. Stihla jsem to svoje utrpení prokládat vtípky a vyplatilo se. Vše je to skutečně jen v hlavě. 🙂 Už po pár hodinách jsem si nepamatovala bolesti kontrakcí a ani teď si je nedokážu vybavit. To, že to bolelo těch 30 minut je detail. A že to nestihl doprovod? Je to vlastně dobře. Ani bych ho nevnímala, a bylo lepší, že to neviděl. 🙂 Takže 19.11.2016 v 23:44 se nám narodil syn Matyáš s mírami 46cm a 3410g. 🙂

"V kojeneckém ústavě jsme dostali přesně jedno nahé dítě, průkazku pojištěnce, zdravotní průkaz a kapky do nosu s antibiotiky, kterými se v té době miminko léčilo. Jinak vůbec nic."

Kouzelný telefon

Pomalu se blížily další vánoce, když Růžence jednou večer zazvonil telefon. „Paní Růženko, sedněte si prosím.“  „Ale já sedím!“ „Máme pro vás miminko, je mu půl roku, je okaté tmavovlasé a prostě nádherné!“

Růženka všechny další informace, které se o svém budoucím dítěti dozvěděla, zapisovala na leták na pleny, který byl zrovna po ruce. Dodnes ho má schovaný jako součást nádherné vzpomínky na tuto událost.

Události pak nabraly rychlý spád. Ihned druhý den se jeli rodiče podívat na svého budoucího potomka. Miminko bylo drobounké, okaté, trochu uslintané s vyrážkou kolem pusinky a už se začínalo plazit. Byli také seznámeni se spisem – historií a zdravotní anamnézou děťátka.

V předvánočním čase, kdy není možné u obchodních center ani zaparkovat, obstarat vše potřebné pro péči o miminko nebylo nic jednoduchého, ale vše zvládli.  Takže dva dny před vánoci si vezli rodiče svůj poklad do nového domova!

Zhruba týden před vyhlášením ,,výběrového řízení" na #test_tescoma dorazil do naší schránky katalog s produkty Tescoma. Abych byla opravdu upřímná, letos jsem byla velice mila překvapena s řadou novinek a vychytávek. Ačkoliv se do podobných akcí běžně nezapojuji, Tescoma mě opravdu moc lákala. Říkala jsem si, že šance na účast jsou mezi místními Star mizivé a přece se zadařilo. Já i tchýně jsme měly opravdu radost, že jsme tuto možnost dostaly. Velké díky Tescomě a Modrému koníku 😉 

Balíček dorazil neskutečně rychle, až jsem byla zaskočená a teď se pojďme podívat, jak se nám testovalo.

Vykrajovátka na linecké DELÍCIA

Jako první jsme vyzkoušeli vykrajovátka na linecké. Ve velice praktickém balení se nachází 6ks vykrajovátek včetně středových vykrajovátek. Musím říct, že jsme byli překvapeni velikostí, jsou opravdu drobnější. Nicméně výsledkem jsme byli velice mile překvapeni.

S vykrajovátky se vykrajuje velice hezky, na to, že jsou menší, člověk nemusí mít žádné obavy z nevzhledných patvarů. Vykrajování je ideální pro malé pomocníky, krásně jim padnou do ručiček. Já jsem velice ocenila středová vykrajovátka. Je to perfektně vymyšlená věc z kvalitního materiálu. Člověk si musí dát pozor při pečení. Je potřeba počítat s tím, že cukroví je upečené o fous rychleji, než je člověk zvyklý.

Podle následující fotky je evidentní, že vykrajování je i pro malé pomocníky velká hračka 😉

Na Modrém Koníkovi se pohybuji už od roku 2007, to už je let. Za poslední dobu se tu událo spoustu změn,z těch významnějších třeba ambasadorky známých značek a dále pak oblíbené testování. 

Do prvních testováních jsem se nepřihlašovala, vyčkávala jsem, až mě něco opravdu zaujme. A stalo se. Výrobků od firmy Tescoma máme doma celou řadu. Mohla bych to vše vyjmenovat, ale to by byl celý článek jen o tom. 😀 Dostali jsme od tchýně celou základní výbavu do nového domu. (talíře, skleničky, hrnečky, dózy, ...) a postupně jsem si dokoupila další pomocníky sama.  

Takže po přečtení výzvy na přihlášení bylo jasno....jdu do toho!!!!! 🙂 Byla jsem vcelku v šoku, když přišel email, že jsem byla vybraná. Balíček dorazil rychle, Tobiášek se chopil rozbalovaní, to on miluje. Je mu jedno co v balíčku najde, vždy má z toho hroznou radost. 🙂 

Testovat jsme měli  produkt Cukrářská zdobicí tužka DELÍCIA.

Rozhodla jsem se pro perníčky. Při hledání vykrajovátek na nás vyskočila sada vykrajovátek Safari také od Tescomy, které si vybral Tobík, když jsem šla pro formičky na malé koláče. Tak konečně na ně došlo a Tobiášek z toho měl velkou radost. Šli jsme proti proudu chaloupek a vánočních motivů -ikdyž i na ně došlo. 🙂 Vykrajovali a pekli jsme spolu. To nám šlo výborně. 

(pozn. použili jsme i vykrajovací razítka od Tescomy)

Zdravím Vás dámy 🙂 Tak jsem se rozhodla sepsat můj porod, abych měla vzpomínku a zároveň taky pro Vás (nadcházejí i současné maminky) 🙂 

Termín porodu jsem měla 25/26.7.2016. Už od 36tt týdne jsem chodila otevřená na 1,5cm. V těch úmorných vedrech co panovaly jsem se zaradovala, že bych mohla porodit každým dnem,týdnem 🙂 Pche!! To tak :D Opakované návštěvy porodnice, utlačený sedací nerv.Chůze? No zda se to tak dalo nazvat :( Bolest vystřelující do pravé nohy! No dejte pokoj už s tímhle 🙂 Ale prcek prostě v termín ven jít nechtěl. 

Když jsem šla na KO v 40tt a řekla jsem si o Hamiltona 🙂 Doktor na mě oči vylalil jako bych po něm chtěla kdo ví co :D Ještě se mě ptal zda to opravdu chci :D Nacož jsem mu řekla, že do Vánoc tady chodit opravdu nechci :D Udělal mi super hmat a loučení bylo se slovy příště už se neuvidíme. A prd :D Šla jsem opět na další 2  KO,na poslední kontrole 29.7.2016 (pátek) proveden druhý super hmat + padl verdik 2.8. nástup v 6:00 na vyvolání. 

A je to tady konečně!!! Byla sobota jako každá jiná (opět den,kdy člověk se nehýbal a stejně z něj tekl pot proudem)🙂  V 5 ráno budík v podobě tvrdnutí břicha. První myšlenka? Opět a zase poslíčci, sice bolestivější s delším intervalem 🙂 Ale nic se po hodině nedělo,tak pokračování ve spánku 🙂 Ten den jsem konečně nemusela trpět u sporáku neb jsem oběd měla objednaný u mamky 🙂 Ráno mi začala odcházet hlenová zátka! Ten pocit, že by se konečně něco dělo 🙂 

Dojeli jsme si v pohodě s manželem k mamce, nacpali si břicha, poseděli, pokecali a tradádáá domů. Tak si sedíme v podvečer společně s bráchou pod pergolou, důchodci (bydlíme pod babi s dědou) pryč a my si uživámé pohody,ticha. Hlavně já nemusím poslouchat věty typu: Ty jsi ještě doma? Ať to nenosíš až do Vánoc! Podle mě porodíš už dnes atd... (však to všechny moc dobře známe 🙂 ) Můj drahocený brácha přemlouvá manžela, aby s ním jel na festival. Chlap se díval na mě a usoudil,že to není dobrý nápad, když by doma nebyl jediný řidič :D Během jejich rozhovoru mě nepatrně dost začlo tvrdnout břicho  ( cca 18:00 hod):D Opět na mě přišla myšlenka poslíčci, ale ti sakra byli :D Tak mě napadlo změřit interval a výsledek ?  Co 30 min. Brácha odjel na festival, já si ještě poslechla větu od  sestřenky : Tak jako pořád nic?? S manželem jsme šli dovnitř sednout k větráku 🙂

Břicho nadále tvrdlo, já tomu stále moc nevěnovala pozornosti. Napsala jsem manželovi seznam co má nakoupit a vyslela jej nakoupit 🙂 Chtěla jsem odpočívat, ale popadlo mě uklízení. Tak jsem gruntovala byt (už snad po 150 během 14 dní :D ). Břicho začlo tvrdnout nějak častěji,což mě znervoznilo maličko. Tak jsem si zapla aplikaci na mobilu,která měřila intervaly. Z 30 min jsme přešli krásně na 20,15,10 min (vše během hodiny). Po hodině se vrátil chlap z nákupu, já doma opřená o balon a vydychávám kontrakci. A začíná panika u manžela :D  Chlap trvá na odjezdu do porodnice!! Já odmítám, že si dám vanu a bude fajn 🙂 Přeci tam nebudu jak hysterka, aby mě řekli, že vlastně ještě nerodím :D 

Než se narodil náš syn, moje představa o jeho spaní byla jasná. Bude přeci spát v pokojíčku ve své postýlce! Večer ho nakojím, položím do postýlky, zapnu chůvičku, zavřu dveře a miminko bude spokojeně spát až do bílého rána.

S láskou a péčí jsme mu připravili pokojíček …. vymalovali, nalepili tapetu, koupili postýlku, dbali na výběr kvalitní matrace, povlékli krásné povlečení s motivem soviček.

Když jsem si miminko přivezla z porodnice, neuměla jsem si představit, že ho nechám samotné spát ve vedlejším pokoji. Cítila jsem tu mateřskou touhu mít ho co nejblíž a ochraňovat ho každou minutu.

Postýlku jsme tedy přestěhovali do naší ložnice, alespoň na začátek.

Asi po dvou měsících nazrál čas na osamostatnění a přesun postýlky do pokojíčku. Vždyť přeci všude se píše jak duležité je budovat v dítěti samostatnost už od narození!

Necítila jsem z téhle změny přílišné uspokojení. Alespoň dveře musely zůstat otevřené celou noc přesto, že jsem používala chůvičku a monitor dechu, jehož funkci jsem před usnutím několikrát kontrolovala. Kupodivu na synka tato změna neměla žadný vliv.

Až jednou… v osmi měsících se syn rozhodl, že prostě nechce spát sám v pokojíčku a už vůbec ne v postýlce! Po několika provstávaných nocích cestovala postýlka zpět do ložnice a nakonec náš synek k nám do postele.

To byla úleva! Konec vstávání, sezení uprostřed noci na kojícím pytli, konec houpání a vymýšlení všemožných způsobů jak uložit dítě do postýlky, aby se neprobudilo.

Je to teď pro mě mnohem jednodušší. Nabídnu mu prsíčko a on se spokojeně ududlá do spánku kdykoliv během noci.

Už slyším ty hlasy „jééé…ty si zavařili“…. „nech ho vyřvat, on si zvykne“….

Nejsem příznivcem žádných drastických výchovných metod!

Představte si, že jste malé dítě a právě jste se probudilo uprostřed noci. Kolem Vás je černočerná tma, ležíte ve své postýlce v dětském pokoji. Začnete plakat …. voláte mámu…. a on nikdo nepřichází!

Jaké jsou Vaše pocity? Naskakuje Vám po celém těle husí kůže? Vhání Vám to slzy do očí? Cítíte smutek?

Pláč dítěte je jeho jediný komunikační prostředek, kterým může sdělit, že má hlad, je mu nekomfortně, nebo jen smutno a chce pochovat.

Co myslíte, že se v něm děje a co si z téhle situace vytvoří pro budoucí vztahy za návyk, když na jeho volání nikdo nereaguje?

Cítím to jinak! Ten pocit blízkosti, jistoty a bezpečí, který spaním se mnou svému synovi davám za to stojí. I já se teď cítím mnohem lépe, tak nějak úplná!

A tak pokojíček i postýlka zejí prázdnotou. V naší ložnici pod jednou peřinou jsme tři… my tři mušketýři. Je to nadherný pocit!

Fungovalo to tak v naší kultuře odpradávna a i dnes je spaní dětí s rodiči v některých zemích (dokonce i západní kultury) běžné.

A jak to bude dál? Po jedenácti měsících mateřství jsem moudřejší. Bez ohledu na to, co si myslí nebo říká okolí o tom, co a jak je spravně, nechávám se řídit svým pocitem a rozhodovat svou i jeho intuici o tom, kdy příjde ten správný čas na další změnu!

Přečtěte si i mé další články na http://my3vtom.cz

Přidejte si mě na FB https://www.facebook.com/my3vtom/

Správná péče o pleť by měla sestávat z několika po sobě jdoucích kroků. Pokud ji budete dodržovat a provádět správně, vaše pleť se vám odmění zdravým a mladistvým vzhledem.

Některé z kroků jsou pro všechny typy, jiné se soustředí výhradně na řešení konkrétního problému, jako je například akné, vrásky nebo hyperpigmentace.

Co by tedy nemělo ve vaší péči chybět? Krok za krokem vám to vysvětlíme!

Ráno

I když je jako každou péči třeba přizpůsobit typu pleti a problému, který na ní případně řešíte, vždy byste ráno měli následovat toto pořadí:

1. Čištění

Nastavování časového limitu u kojení –  kojit dítě co tři hodiny, 10 minut

Volala mi žena s žádostí o telefonickou konzultaci ohledně kojení. Do 4 týdnů věku svého dítěte kojila bez potíží, její dítě prospívalo a ona se těšila kojení. Při prohlídce u pediatra se zmínila, že se její miminko někdy kojí i víc jak 20 minut. Pediatr se zhrozil, že 20 minut je moc, že dítě musí být nakojeno do 10 minut, jinak ji začne slábnout mléko.

Zoufalá matka se odpojila od své intuice a začala dítě na prsu stopovat, po 10 mintách jej od prsu vždy odpojila. Z doposud pohodového mateřství se stal boj. Z klidného dítěte se přes noc stalo dítě, které začalo být nervózní, nespokojené, často plakalo a začalo bojkotovat matčin prs.

Matka se opět obrátila na pediatra s tím, že její dítě začíná prs odmítat. Pediatr ji doporučil mléko odstříkávat a namíchat do něj ještě Nutrilon. Dítě po prvních dávkách Nutrilonu plakalo bolestí, nemohlo se spontánně vyprázdnit, jen s pomocí rektální rourky. Dostavily se záhy také koliky, takže matka začala dávat dítěti léky proti kolice.

Ocitla se v začarovném kruhu, ze kterého chtěla vystoupit. Protože snem této matky bylo kojit plně, bez jakýchkoliv příkrmů, vzpomněla si na začátky svého kojení, kdy nabízela prs kdykoliv její dítě žádalo, ale jelikož přestala věřit sobě i svému dítěti, tak hledala jinou pomoc než u svého pediatra. Zavolala tedy mně.

Matku jsem ujistila a podpořila v tom, že vše, co doposud činila, než se jí dostalo poškozujících rad od pediatra, bylo správné. Že neexistuje slabé a nevýživné mléko. Že snaha o dodržování nesmyslného časového limitu je největší překážkou kojení a nejzákeřnější mýtus, se kterými se matky stále setkávají.

Napište mi 5 důvodů, proč by měly děti věřit, že jim dárky nosí Ježíšek a já vám napíšu svůj jeden, proč by neměly. Beru zpět, nikam bychom nedošli, maximálně bychom se překřikovali, stejně jako se to překřikovalo ve mně, když jsem nad tím začala přemýšlet. Myslím, že postačí, když řeknu, že jsem začala před týdnem a stále píšu první odstavec, který už snad teď směřuje k tomu, že si to ve mně konečně sedlo.

Miluju staré tradice, protože k nám skrze ně hovoří moudrost a dědictví našich předků. Mám ráda stará rčení a přísloví a rituály a bylinky, praktiky, které vycházejí z lidového léčitelství a lidové slovesnosti. Nikdo konkrétní za nimi nestojí, nikdo je vědecky neprozkoumal a nezaznamenal na kus papíru a stejně se k nám za ta léta dostaly. Protože fungují.

Jenže ne všechny tradice mi tak úplně hrají do karet mého životního postoje. „Mluvit pravdu a být upřímná.“ Jak s tímto životním krédem vůbec můžu ustát českou tradici, že dárky nosí Ježíšek? A když to tak po sobě čtu, jak s tímto postojem vlastně můžu přežít na tomto světě? Docela naivně si teď připadám, ale věřím, že nejsem.

Když řeknu dětem, že jim dárky nosí Ježíšek, kecám. A to nechci, ale taky jim nechci vzít tu krásnou staročeskou tradici, která je od nepaměti spojená s českými Vánocemi a zároveň má hlubší smysl.

Kdyby bylo na mě, řeknu jim, že si dárky dáváme na počest oslavy narození Ježíše Krista. Jenže chtějí to? Co když se dětem náramně hodí, že jednou v roce mohou věřit, že nadpřirozeno, které je například součástí pohádek, vstupuje do jejich životů? Podle mého názoru tradiční pojetí Vánoc v dětech zároveň posiluje víru, pomáhá jim (i nám dospělým) si uvědomit, že zázraky patří do našeho života a že Kristus je tu stále s námi. V současné době je navíc docela k věci uvědomit si kořeny křesťanství a zachovat tradiční svátky s jejich náboženským, ale i mystickým přesahem.

Ježíšek tiše položí dárky pod slavnostně nazdobený stromeček. Ozve se zacinkání kouzelného zvonečku, přiběhnou děti s rozzářenými očima. Všichni jsme šťastní. Ze všech dospělých najednou spadne napětí a shon, který jsme si před Vánocemi naordinovali, protože bez čistých oken, 20 druhů cukroví a padesáti balíčků plných blbostí, které bychom nikdy jindy v roce nekoupili, by Vánoce nebyly přece Vánocemi. A to, že je to pitomost, to nám nikdo nevymluví, protože to tak dělají všichni sousedi kolem! Kéž by nám ten pocit hojnosti vydržel po celý rok a my už v lednu nezapomněli, jak se vlastně máme v té naší zemi dobře!