Rozhodování o třetím dítěti. Jak zvládnout situaci?

Pokud byste si miminko nechali,tak uvidis,ze vse jde vyresit. Ze by si vse sedlo a i s miminkem muzete ne vylely,k vode,na snih..atd. To je za me to nejmensi. Navic deti by uz zvladly taky pomahat,aspon malicko. Ale resila bych finance,auto,pocity.Ja osobne bych treti dite uz nechtela uz se na to necitim,nemam silu a nechci v noci vstavat,byt nevyspala atd. Potrebuji se venovat detem,ktere uz mam. Jit na potrat nepovazuji za nic hrozneho. Ale kazdy si musi zvazit sve pro a proti.

To je, ale tvoje rozhodnuti, jak se k tomu postavis. Vsichni ti tu budou psat, ze dite je dar, urcite se to da zvladnout atd., jenze oni tvuj zivot neziji. Pokud citis, ze ne, tak proste ne. Pokud jste si s muzem sedli a promysleli, ze to pujde tak ano.
Mam jinou naturu, pro me potrat znamena uplne neco jineho nez pro ostatni, takze ja bych do 3.nesla ani za boha. Hlavne ja nejsem full matka, nikdy jsem nebyla a 3.dite bycb spise obrecela.

@anonym_autor já bych teda do třetího nešla. To bych se asi zbláznila. Už jsem zaběhnotá v práci, holky byly náročné a uřvané.
Teď je to jen shluk buněk.

@anonym_autor vůbec se za svoje pocity nestyď ... já na potratu byla, zákrok jako takový je v pohodě (ráno nástup, po O jsem šla domů). Občas mi hlavou proběhne, že by "tomu" bylo 9 let a jaké by to bylo mít tři děti. Ale to jsou jen chvilkové myšlenky. Upřímně, jsem ráda, že mám jen dvě děti, teď to máme pěkně zaběhnuté a nastavené. A neumím si představit malého "narušitele" ...
jsem ráda, že mám dvě zdravé děti, ale tím moje rozmnožování končí.
Ať se rozhodneš jak se rozhodneš, tak nejsi povinna cokoliv komukoliv vysvětlovat ani se obhajovat.

@anonym_autor taky mám dvě děti 7 a 5 let a do třetího bych v žádném případě nešla. Bylo by to stejný jako u vás, koupit větší auto, přítel pořád v práci a žádné hlídací babičky.Takže já bych šla na potrat,ale to je čistě můj názor.

@glimmer naprosto stejná zkušenost..

Každej má tohle jinak. Těžko ti někdo poradí. Já v tom mám jasno: už dvě děti jsou na mě moc. Vlastně i jedno.
Každopádně pořádně to promysli, takový ty věci jako místo v autě, chození s dětma na výlety atp to jsou maličkosti. Důležité je, jestli bys to zvládla sama v sobě nebo ne.

Bála jsem se u prvního, u druhého i u třetího, pokaždé jiných věcí a pokaždé zbytečně, vždycky se to vyřešilo a mé obavy se nenaplnily. Vím, že kdyby neplánovaně přišlo čtvrté, nedokázala bych ho dát pryč, prostě by se to muselo zvládnout. Ale je to moje přesvědčení, vím, že potrat bych nezvládla, prostě tohle si musí každý vyřešit sám.

@anonym_autor mam 6,5 lete kluky dvojčata a skoro 7 měsíční holčičku. Rodila jsem v 38 letech,do auta se sitva vejdeme,ale vejdeme. V praci jsem chtěla dát výpověď a podnikat. Zjistila jsem, že jsem těhotná,vypoved jsem schovala do supliku a mame krásné zdravé dítě a nelituji. Vždycky jsme si přáli 3 děti, byť jsme se o mimi snazili mnohem dříve,ale neslo to až pak nahle. Nejsem samozřejmě tak nezávislá,jak bych už s prvnacky byla,ale rozhodně nelituji. Holčička je moc hodná a podotknu, že mam hodného manžela,co se také stará a i moje mamka často pomůže. Kojim, takže si leccos musim odpustit,ale zazemi mame, nějaký finanční polštář taky,do auta se nasackujeme,v létě v jejich 4 mesicich jsme leteli k moři 👍 všechno jde když se chce.

Každý to má nastavené jinak. Já mám děti čtyři a klidně bych si pořídila ještě jedno. Miluju ten šrumec s nima. Vždy šlo všechno nějak vyřešit. Být tebou : v klidu si sednu a sepíšu si pro a proti. Taky si představ sebe za pár let ( pokud ti jen trochu bude naskakovat, že bys zpětně litovala....tak potrat hodně dobře zvaž). Držím palce ať se rozhodneš pro vás co nejlépe.

Čekám třetí miminko. Doma mám děti 8 a 4. Poslední čtyři roky jsem poslouchala, že jsem neplodná a přirozeně už nikdy neotěhotním. Nevadí, víc dětí jsme stejně nechtěli. Měla jsem velké plány, dostala jsem nabídku práci snů. A na jaro to přišlo. Bylo mi divně a začala jsem si říkat že tady něco nehraje. Test pozitivní, hned po víkendu jsem letěla na gyndu. Těhotenství potvrzené, srdíčko už bylo krásně vidět. A já propadla v šílenou depresi. Bylo mi tak zle, že jsem nebyla schopná vstát z postele, v práci do které jsem měla nastoupit jsem se omluvila, ale nepřišlo mi fér nastoupit a jít na neschopenku. Plácala jsem se v tom psychicky a hledala pomoc, ta hlava už prostě byla nastavená jinak a ne na plenky a noční vstávání.
Ale ani tak jsem ani jedinkrát nepomyslela na potrat. Prostě to tak asi má být a někdo tam nahoře se me snaží zpomalit a ukázat mi jinou cestu. Hlava se postupně taky srovnala. S každým screeningem a ultrazvukem, kdy jsem toho drobečka viděla, se to ve mě pomalu lámalo. A teď se těším z každého kopnutí, koupeného bodyčka, občas si připadám jak prvorodička :D. Máme sice malý byt a nemám tušení jak se sem vejdeme a tak podobně. Ale ono to pak nějak vyplyne.

Ale každý to má jinak a rozhodnutí je na tobě a partnerovi. Já vím, že se o nás můj muž dokáže postarat a můžu se o něj opřít. Že nebudu na vše sama, i když je celé dny v práci.
Občas mě přepadne strach z porodu, co když se něco pokazí, co když to já nezvládnu atd. Ale mám za sebou dvě hodně náročné těhotenství a rizikové porody, takže prostě respekt tam je. Ale na druhou stranu musím říct, že toto je to nejklidnější těhotenství ze všech a já i miminko jsme dostatečně hlídaní.

@anonym_autor máme teďka doma třetí kousek a popravdě mi topřijde se 3 mnohem jednodušší než se 2. 🙂 U nás se i zadařilo a po 2 zcela otřesných porodech, ze kterých jsem se několik měsíců dostávala, jsem měla nádherný a bezproblémový porod. Vyloženě hojivý zážitek pro duši. Obě starší děti nespavé teroristky, alergické děti, u kterých jsem se bála cokoliv sníst, aby zas nebyl teror z bolení bříška a exémů a na potřetí je to úplný pohodář. Nic ho netrápí, krásně spí, jak přes den, tak v noci, usměvavé spokojené miminko. Těhotenství bylo náročné, problila jsem se až do pátého měsíce, babičky na hlídání žádné, manžel v práci od rána do večera. Nějak se to přežít prostě muselo. Děti se na miminko těšily, tak se jim to pořád vysvětlovalo ... 😃 Ale s těma 2 dětma to těhotenství tak rychle uteklo, že bych ani neřekla, že to bylo 9 měsíců. Fakt to byl doma takový šrumec, že jsem se pořádně nestačila rozkoukat a už byl malý na světě. Stíhám toho rozhodně mnohem víc se 3 dětma než se 2. Starší děti se hodně zabaví spolu, malý se od miminka dost zabaví jen tím, že pozoruje šrumec kolem, rád sleduje holky nebo ho mám v šátku a je celý den spokojený. Ani žádné žárlení neproběhlo. Když byly 2, tak se o pozornost rvaly neustále. Můžu říct, že si třetího užívám ze všech dětí nejvíc. U první jsem byla v šoku ze změny životního stylu, člověk byl ze všeho vyjevený a vyplašený. U druhé jsem nevěděla, kde mi hlava stojí a které dítě mám obstarávat dřív a třetího si užívám na maximum. 🙂

Jako… tři mam. S rozdílem od nejmladšího 8,5 a necelých 7 let. Byli v 1. a 2. třídě, když se narodil. Plánovaně tedy. Byla jsem 2 roky v práci. Děti v družině, odpoledne úkoly a kroužky. Když měl manžel odpolední a večer byl na mně, byl to hukot. Jenže jindy byl doma v 15h, víkendy volne a babička denně připravena pomoct, vyzvednout, odvést na kroužek, upéct, uvařit. První rok byl těžký. Pak začal covid a nikam se nechodilo, dvě děti na distance a batole byl mazec. Teď je to už pohoda, díky většímu rozdílu jsme se i do 5 místního auta vešli. Ale mame i 7 mistne, hlavně baleni na dovolenou je sila, narvaný kufr i nosič. Aktivity jdou dělat společně, ale musíme se i dělit.
Obě možnosti mají svoje. Já bych dala hlavně na sebe. Jestli chci nebo ne. Jestli je další dítě ( těhotenství, porod, kojení, nespaní, omezení, fyzická a psychická náročnost) pro mě stres a děs nebo si na to troufnu.
Třetí jsem měla v 35, a nejvyšší čas. Je to únavné už.

Moc všem děkuji, vše pročítám. Upřímně se na to necítím. Ale je mi hrozně z představy potratu. Říkám si, že bych to zvládla, když bych musela. Jenže za jakou cenu. Už teď mám pocit, že bych z toho zešílela. Chtěla bych se plně věnovat dětem, užívat si je. Další dítě by nám hrozně zkomplikovalo život. Vím, zní to hrozně. Cítím se hrozně, jsem tak blbá, je mi to tak líto. 😭

@anonym_autor já jsem přesvědčená, že západnutí dalšího dítěte je zejména o nastavení v hlavě. Pokud považuji dítě za komplikaci, tak komplikací pravděpodobně bude. Já nemám žádný pocit, že by náš malý v něčem omezoval. Starší chodí do sportovní přípravy 3x týdně, mladší chodí tancovat, malý prostě jezdí s námi. Když se chci věnovat dětem, tak se jim věnuji. Malý většinu času kouká na nás nebo spinká v šátku u mě nebo v kočárku, žužlá si hračku u mě na klíně. Když se chceme projít, sportovat, jít na hřiště, tak prostě jdeme. Malý jde buď do šátku, kde pozoruje nebo do cyklo vozíku nebo kočárku. Na kolo s manželem i s dětma zajdeme. Cvičit doma zvládám i s dětma sama, když jdu já sportovat, chodíme celá familie, protože malý musí být u zdroje 🐐🐐. Takže manžel hlídá a houpe kočár nebo chová malého a já mám čas pro sebe a rodinou v povzdálí. Babičky k tomu běžnému běhu vůbec nepotřebujeme. Když je horší noc, děti jsou ve školce a já si dopoledne lehnu s malým a po obědě je vyzvedávám odpočatá. Jo, úklid, prádlo a nádobí, to je teda kapitola sama o sobě. Tam to pokulhává dost, ale to neřeším. Tchán to teda vždycky nese těžce, když přijde neplánovaně na návštěvu a všude je rozpracováno, ale já jsem si v hlavě nastavila, že můj život se netočí kolem naklizené domácnosti. Nepotřebuji promrhat život honbou za domem, který vypadá, že v něm nikdo nebydlí. 🙂 Každý máme jiné priority, vidím to i kolem sebe na kroužkách, hřištích, mezi kamarády, kdo je ten pohodář, kterého děti neomezují nebo kdo je věčně unavený a vystresovaný. Tam i to jedno dítě je kolikrát moc.

Já teda musím říct, že jsem nikdy nezažila, že by miminko spokojeně koukalo a nevyžadovalo pozornost nebo mu stačilo být ( spát) ve stojícím kočárku. Po 1-1,5 roce už to bylo lepší, ale nebýt manžela a babičky, tak jsem fakt vystresovaná a uhoněná. Úkoly jsme dělali při kojení, aby byl klid. Malý chtěl být pořád na rukách, naučila jsem se už u prvního kde co dělat jednou rukou. Pohádky se nám po pár měsících od narození malého dost zkrátily, nedalo se číst nebo vyprávět a kojit u toho. Nebo spíš málokdy. Člověk má pořád jen jedny ruce, jedny oči, uši.. Ale všechno jsou to jen období. Teď mám puberťáky a předškoláka a je to fajn.

Ano NECHEJ si ho. Má to tak být.

Chapem, musel to byt sok. Skus si to poriadne premyslet. Hlavne, ci si to potom nebudes vycitat.
Mne sa tretie dieta narodilo ked starsie mali 8 a 5. Ale bolo planovane. A je to super. Ten prechod z 2 na 3 deti mi prisiel najjednoduchsi. Strasie deti najmensiu zboznuju, stale ju tulkaju, venuju sa jej. Vela veci som si nevedela s troma detmi predstavit a nakonec je to uplne v pohode. S trojmesacnou sme boli aj na dovolenku pri mori, na jesen sa chystame do Londyna (to bude mat 5 mesiacov), cez zimu na lyze. Pre nas miminko neni prekazka v uzivani si volneho casu so starsimi detmi. A deti sa nam vojdu aj do klasickeho auta tym, ze uz su vacsie.

Mám děti 9, 7 a teď 3m . Třetí jsem chtěla hlavně já (39) a jsem maximálně spokojená. Mimi si užívám hodně i proto,že už to víckrát nezažiju. Přijdu si i víc v klidu na starší děti. Auto jsme řešit nemuseli, v bytě to už bude horší,ale říkám si, že to prostě zvládnem,zvládli to jiný v horších podmínkách. V klidu to spolu proberte co by vám to přineslo atd. Pokud se na to necítíš,není třeba si to vyčítat , každé rozhodnutí bude správné, když bude tvoje.

@anonym_autor Rozhodni se dobře. Já už třetí taky nechci. Přesně pro ty věci, co tam zmiňuješ. Ale někde v koutku vím, že kdybych otěhotněla, tak bych si ho beztak nechala a pak si stejně říkala: Ježiš, jak jsem ho nemohla chtít? 😻🤭 Ale to jsem já. Beru vše tak, jak přichází a prostě bych byla nakonec šťastná. Někdo to ale tak mít nemusí. Tak rozhodnutí je na Vás. A co muž na to? Když ví, že tam víceméně nebude?

@anonym_autor pises, ze dalsi dite by vam hrozne zkomplikovalo zivot - ale ono uz je "na ceste"... Nepisu to, abych te jakkoli soudila, ale tahle veta patri vic do uvazovani jestli si planovane treti ditko poridit. Takhle bych dala do rovnice asi 2 hlavni veci - zvladnete to financne? Mozna pro nekoho hrozne, ale neporizovala bych si dalsi dite, kdyby to znamenalo, ze tem starsim vyrazne klesne zivotni uroven, nebudou moct dal delat krouzky, nebudou moct se skolou na lyzak apod. Pokud tohle zvladnete, je na miste otazka 2 - zvladnes psychicky potrat ditete a vyrovnas se s tim? Znam nejednu zenu, ktera sla na potrat, ale pak to natolik psychicky nedala, ze do roka otehotnela planovane, protoze potrebovala nejak vyrovnat svedomi. To mi prijde jako ne uplne stastny pripad.

Za sebe, pokud bych si byla fakt jista, ze treti dite nechci, bude to strasny problem apod. tak bych na potrat sla. Ale pokud by to byla spis jen obava z toho, ze to bude slozite .... miminko bych si nechala.
Chces se plne venovat detem, uzivat si je ... ale ono uz je mas taky docela vetsi, skoro rok budes tehotna, dalsi rok je miminko "batuzek" a starsi deti nemusi nijak omezovat a ve chvili, co zacne mit mimco vic svych pozadavku a bude treba mu vic uzpusobovat program, tak starsi deti uz budou docela velke.. Nejstarsi bude mit 11 narozeniny a uz z moje pritomnosti neni uplne nadsena, misto vikendu s rodicema by docela rada stravila den u kamaradky apod. - rodice prestavaji postupne byt zajimavi.
Do auta se 3 deti vzadu vejdou, pokud nemate uplne malicke.

Petra
Ahojte, nečetla jsem všechny příspěvky, tak se možná budu opakovat nebo se možná někoho dotknu. Pokud jsi otěhotněla, je to Boží dar a má to tak být. V dnešní době je velice těžké mít děti, proto každé těhotenství je dar! Všechny Tvé pocity jsou na místě a určitě je dobře, že je ventiluješ. Dítě už je v Tobě a přišlo k Vám, protože to tak má být. Je to už živá bytost a mluvíte třeba o Sofince nebo Sebíkovi ne o nějaké věci. Všechny obavy jdou vyřešit. Pokud jste v tíživé finanční situaci, obrať se na Hnutí pro život, mohli by Ti pomoct něco vyřešit. Takto velké děti, co máte Ti budou pomáhat a budou za malé miminko časem, až se vše zaběhne, rádi.
Jak píšou maminky, do auta se vlezete, velký skok to není, jen se zase na pár let vrátíte k plenkám, ale to tak rychle uteče, však víš..
Jen mysli na to, že to není jen ,,Tvoje" věc, ale rozhoduješ i za život děťátka, které se nemůže nijak bránit ani obhajovat!
Myslím na Vás, ať je rozhodnutí správné!

Chodit do práce těhotná, v tom by měl být jaký problém? Já jsem se například mezi druhým a třetím dítětem vrátila do práce jenom na pět měsíců. Protože druhému synovi byly 3 roky, kdyz jsem byla na konci 1. trimestru, tak jsem zaměstnavateli popravdě oznámila, že jsem těhotná a vrátila jsem se aspoň na 0,7 úvazek s tím, že po 5 měsících zase odejdu na mateřskou. Já bych nechtěla být na neplaceném volnu nebo neschopence, to bych se unudila k smrti, takže já jsem to dost uvítala, že se aspoň na těch pět měsíců můžu vrátit do práce. 🙂 Hlídací babičky taky nemáme a do práce jsem jezdila MHD tam i zpět v rámci Prahy.
Jinak já jsem třetí dítě rodila ve 39 letech v době, kdy nejstaršímu bylo skoro 6 a prostřednímu 3,5 a dalo se to. Měla jsem z toho strach, bála jsem se, že se z toho zblázníme a jasně, je to náročný, zvlášť když nemáme vůbec žádný hlídání, ani na hodinu, náročně je to opravdu hodně, to ti nebudu lhát, ale prostě se to dá a mě to docela i baví a jsem opravdu ráda že kluky mám, jsou boží. 🙂 U nás teda třetí syn nebyl neplánovaný, já jsem ho strašně chtěla, protože jsem měla intenzivní pocit, že nejsme kompletní, ale rozum říkal jasné ne. Pudy zvítězily. 🙂 Naštěstí! 🙂 Dokonce k tomu teď od pěti měsíců nejmladšího pracuji z domova na čtvrt úvazek a taky se to dá. Ono to vždycky dopředu vypadá všechno horší a náročnější. 🙂 I manžel, kterej 3. nechtěl vůbec, musela jsem si ho vydupat, je z něj poprděnej, teď už jsou mu 2. ❤️

Jsem třetí dítě... třetí děti už tak prostě JSOU. Vplujou do rodinného systému.
Mam děti dvě, třetí nechci, ale holt kdyby se stalo, tak na potrat bych nešla... ale to je moje nastavení. Nicméně, chápu, kdyz se pro potrat někdo rozhodně.

Kdybych otěhotněla před 5 lety, byla bych ve stejné situaci. Tenkrát jsem byla šťastná, že děti jsou trochu samostatnější, já konečně v práci a pořád jsem se vzpamatovávala z předchozích let. Navíc mi děti dávaly pořád dost zabrat a tím, že žádné další nechci, jsem si byla absolutně jistá. Na druhou stranu potrat taky neberu jako něco, nad čím bych mávla rukou a jela dál - upřímně nevím, jestli bych toho byla schopná (hlavně z obavy, že si to budu zbytek života vyčítat).
Můj současný pohled na věc- jak děti vyrostly, začalo se mi stýskat po tom, jak byly malé a o mimino jsme se začali snažit. Což, jak jsem tak v okolí postřehla, není až tak výjimečné. V tu chvíli by mi určitě vadilo vědomí, že před pár lety jsem ho dala pryč. A nedovedu si představit, že i kdyby se to mimino, co tu teď mám, narodilo před těmi 5 lety, že bych litovala. Jo, určitě by to bylo náročné, měla bych toho plné kecky, ale určitě bych si neřekla, že jsem radši měla jít na potrat.

Situaci i pocity chápu,taky jsem to zažila.Mam tři děti vždy s větším věkovým odstupem.Kdyz se narodilo to 3.,tak prvnímu bylo přes deset let.Videla jsem se, ze už konečně budu mít čas na sebe,bydleli jsme v 3+1,hlidani skoro žádné.
Při myšlence na moznost potratu se mi neskutečně ulevilo,ale v tu chvíli jsem zároveň věděla,že to neudělám.
Pred očima jsem videla naše děti,jak vypadají,komu jsou podobne,jaké mají povahy a nikdy bych si neodpustila,ze jsem něčemu dalšímu nedala šanci!
Manžel to nechal na mne, i kdyz obavy měl,tak mne pak podpořil. vsechno se da fakt zvládnou a vyřešit,kdyz je vůle.

Mám tři děti a dá se to zvládnout, kdyby se stala nehoda a čekala jsem 4. dítě manžel v tom má jasno ,na potrat by mě neposlal mít dítě je dar,já ale těhotná u třetí nechodila do práce byla jsem na rodičovské ze starší

@anonym_autor já mám třetí, dětem bylo 9 a 12 a teď jsem strašně vděčná, že ho máme.