Opravdu?

Toto pravidlo při společné večeři, jedné z mých nejoblíbenějších chvilek dne, nedodržujeme. Táta vypraví, nejen co a jak v práci. Máma vypraví, co a jak nejen na domácí půdě a náš 18 měsíční syn do toho vstupuje komentáři  "po svém".

Kdy se pravidlo "u jídla se nemluví" objevilo? Po válce s nástupem dětí do jeslí a mateřských škol? A když se traduje v rodinném prostředí, je opravdu důvodem obava, že zaskočí sousto?;) A co výjev tradiční  italské večeře? Platí kraj, jiný mrav?

Kdy jindy by si měla rodina spolu povídat, než když se po návratu z práce, školy... potká u společné večeře. Všichni na sebe dobře vidí, nic je nerozptyluje. Teda nemělo by. U nás doma ctíme pravidlo vypnutého počítače a odložených telefonů mimo stůl. Někdy mi dá dodžování pravidla zabrat víc, než bych si kdy u sebe byla dřív ochotna připustit, bohužel.

A až teprve nedávno, jsem si uvědomila, že jsem tuto frázi doma, zvláště od prarodičů, slýchavala a že u nás rituál jídla probíhal více méně beze slov. Tak nevím, možná až nás bude víc? Děti budou hlučnější, budou se dohadovat, budou nám odmlouvat, nebo budou mít dotazy, na které bude těžké a nepříjemné odpovídat? Pak možná fráze u stolu zazní?;) Chce se mi slíbit, že ne. 

Tip k rozvíjení řeči dnes patří právě chvilce společného hodování a můžete za něj poděkovat mé mamce. Podělím se s vámi o vzpomínku z mého dětství. Když jsme doma seděli už hladoví za stolem a mamka ještě potřebovala dokončit poslední dodělávky s obědem či večeří, hrála se u nás hra: "Všechno lítá, co má peří" Znáte ji? Má máma ji zná ze školky. My ji teď hrajeme lehce obměněnou a v těchto variantách.

Bříško se krásně kulatí, miminko si veselo kope a vy si užíváte příjemné chvíle při vybírání výbavičky, kočárku, roztomilých dupaček nebo dudlíků a těšíte se, až si konečně toho svého miláčka pochováte. S těhotenstvím a narozením dítěte je ale spojené i papírování a vyřizování. A to jak před porodem, tak i po něm. Dnes se zaměříme na to, co je nutné vyřídit před porodem.

Otcovství a prohlášení o jménu dítěte

Jestliže nežijete v manželství a nejste s partnerem oddáni, je potřeba úřední doložení otcovství, aby byl váš přítel uveden v rodném listu dítěte. Pro doklad o určení otcovství si zajdete na matriku, nemusí to být tam, kde máte trvalé bydliště, ale kdekoliv v ČR. Tuto záležitost vyřizovala i uživatelka smardik z fóra: S otcem dítěte nejsme manželé. Na matriku před porodem?: „Máme to stejně a vyřizovali jsme to ještě teď v těhu. Vyřídíš to na jakékoli matrice, ale musíte přijít oba, protože to podepisujete a potřebujete: občanské průkazy, rodné listy a ty těhotenskou průkazku, a také jsme tam hned psali jména - jaké příjmení dítě bude mít a holčičí i klučičí. Celé to trvalo asi 15minut, dostali jsme dvě kopie a jednu si mám vzít sebou do porodnice.“

Jestliže jste vdaná, na matriku nemusíte a prohlášení není nutné mít vyplněné ještě před porodem, ale určitě je to lepší, ať máte po porodu o starost méně. Tento dotazník musí být podepsán oběma rodiči.

Nezapomeňte si přinést tedy:

• občanské průkazy (váš i partnera/manžela)
• rodné listy (váš i partnera/manžela)
• těhotenskou průkazku
• pokud jste manželé, tak oddací list (dokument musí být buď originál nebo ověřená kopie)
• pokud jste rozvedená, tak rozsudek o rozvodu (dokument musí být buď originál nebo ověřená kopie)

„To je otázka, na kterou hledám odpověď, už několik let. Asi je v tom naše obrovské zbožné přání věřit, že zrovna naše dítě ústavní péče nijak nepoznamenala, a že zrovna ono bylo tak odolné, že z ní vyšlo bez šrámů na duši.“

Poslední dobou mě stále více fascinuje jeden fenomén, který je typický pouze a jen pro nás osvojitele. Pěstouni to mají jinak.

O čem mluvím? O našich dětech.

Naše děti jsou úžasné, milované, vymodlené, dlouho očekávané a také tak moc zraněné raným traumatem odmítnutí a následnou ústavní péčí. Každé z dětí, které tímto prošlo, tyto události nějak, více či méně, zranily na duši. Tak to prostě je.

Nevadí, že si to naše děti nepamatují. Jako by události, které si jejich mysl neuchovala, neexistovaly. Naopak, a ještě hůř. To co si nepamatují, nemůžou a neumí zpracovat a přece to velmi výrazně ovlivňuje jejich následný život.

Nevadí, že toto zranění není na našich dětech na první pohled, a možná ani na ten druhý, vidět.

„ Chlapeček se nám moc líbil, ale bylo to o tolik jiné než u prvního syna. Vůbec jsme neměli pocit, že je náš. Prostě to bylo hezké miminko, jedné cizí paní. Vůbec jsem se v tu chvíli necítila jako jeho máma.“

Často se mi děje velmi zvláštní věc, a to tehdy pokud před jinými osvojiteli vyprávím o tom, že aktivně využívám služeb doprovázející organizace primárně určené pro pěstouny. Velmi často se totiž potkávám s nepochopením. K čemu takové služby potřebuji?

A já pak vyprávím o úžasné pomoci při práci s identitou přijatého dítěte a dalších přínosech, které pro mě tyto služby mají.

Adoptivní rodiče jsou vlastně během své cesty náhradním rodičovstvím v některých chvílích velmi zranitelní a potřebují mít za zády někoho, kdo jim dokáže efektivně pomoci.

Následující příběh za který, děkuji jedné velmi silné mamince, ukazuje hned několik situací, kdy tato pomoc byla na místě nebo by byla vhodná.

Náš syn

Čekáte na první slůvka? Blíží se 1. narozeniny vašeho dítěte a nebo už je dávno po nich? Ať už chcete jen tak trošku podpořit první slůvka nebo vám jde o cílenou stimulaci, protože slova ne a ne přijít, mé dnešní řádky patří vám.

Než začne dítě pojmenovávat lidi, zvířata, věci...  musí mít tyto pojmy ve své pasivní slovní zásobě. Tedy slovům rozumí, má o nich konkrétní představu. Když slova nepřichází, přichází komentáře typu:

"asi na něj málo mluvíš" nebo "málo si prohlížíte knížky."

Knížky jsou nesporně významným pomocníkem pro vývoj řeči, trénujete u nich sdílenou pozornost a ta je klíčová pro komunikaci. Ale když dítě knížky spíše odmítá, nevydrží u nich, nezoufejte. Zkoušejte dál a ke kratičkým chvilkám s knížkou přidejte i

                                                  m a n i p u l a č n í   h r u.

U prohlížení knížek dítě nasloucháním vašich komentářů a ohlížením obrázků dítě spíše jen přijímá, je pasivnější. Když k tomu ale přidáme ještě motorickou činnost (dítě manipuluje s předmětem) "útočíme" tak přes více smyslů a z toho může vaše dítě profitovat.

„Pracuji jako lektorka (něco jako učitelka). Při své práci dost cestuji, denně mám několik přejezdů a najezdím kolem 80 až 100 km. Začínám v 7 ráno, končím v 18 večer, a kolikrát nestíhám ani oběd. Teď mě trápí hrozné nevolnosti, jsem úplně mimo.  Po každém jídle zvracím, a nevydržím ani u mytí nádobí, aniž bych si pak nemusela jít lehnout. Mám nárok na rizikové těhotenství? Jak to mám říct doktorovi? Sám mi nenabídl ani neschopenku.“ Martule20 z diskuzního fóra Na jakém základě mi doktor napíše neschopenku?

Jak to chodí?

Pokud u vás probíhá rizikové těhotenství, měla byste dodržovat určitý klidový režim, jako zaměstnané pak nastoupit na nemocenskou. Šest týdnů před plánovaným termínem porodu vám gynekolog ukončí nemocenskou a vy nastoupíte  na mateřskou (PPM).

„Většinou jsou lékaři rozumní. Soudím dle svého a svých známých. S neschopenkou nedělají problém, pokud si řeknete. Moje lékařka se spíš divila, že doma být nechci. A vycházky podle aktuálního stavu. Pokud vám bude mizerně ani je nebudete požadovat. Myslím, že pokud nemusíte ležet, tak by také neměl být problém.“ liko77 z diskuzního fóra Na jakém základě mi doktor napíše rizikové těhotenství?

Zda máte nárok či nikoli  na nemocenskou a následně i na mateřskou (PPM) ovlivňuje nejen forma, ale i délka zaměstnání, zda pracujete jako OSVČ nebo jste bez práce.

Výše PPM se odvíjí od průměrného výdělku, kterého jste dosáhla před nemocí (např. rizikové těhotenství). Nemocenské dávky nelze do průměru zahrnout, neboť ty již byly stanoveny z průměru.

„Pokaždé když si pohladila bříško, tak ve mně zatrnulo. Vyjde to? Ustojí to a zvládne se ho vzdát? Několikrát jsem ji chtěla požádat, zda bych si mohla sáhnout na bříško a cítit, jak kope. Ale nikdy jsem se neodvážila. Jednou kopal tak, že byla na stěně bříška vidět nožička. Jak já jí záviděla a zároveň jsem měla obrovský strach z toho, co bude dál.“

Kdo jsou ony ženy, které musely udělat pod tíhou životních událostí to složité rozhodnutí vzdát se svého dítěte a nechat ho vyrůstat v náhradní rodině? Jak těžké asi musí být, ustát si takové rozhodnutí před rodinou nebo okolím?

Adoptivní maminka, které moc děkuji za sdílení jejího příběhu, nejen že biologickou matku svého dítěte poznala osobně, ale také jí pomohla ujít kus životní cesty. Takže o tom všem má mnoho co vyprávět.

Cesta k adopci

Poprvé jsem po miminku zatoužila už před mnoha lety, v době kdy jsem měla stálého přítele. Když jsme se o něj už nějakou dobu snažili, zašla jsem ke svému gynekologovi na kontrolu.

Lékař bohužel neměl ani ultrazvuk a jediné co udělal, bylo, že mi vypsal žádanku pro přítele na spermiogram. A ten byl moc špatný. Lékař nás proto chtěl poslat do centra asistované reprodukce, s čímž můj tehdejší přítel bohužel nesouhlasil a rozhodl se, že chce žít jinak, naplno. Po nějakém čase jsem zjistila, že mi tento stav opravdu nevyhovuje a rozešli jsme se.

Jak si ale málokdo možná uvědomuje, pro ženu na mateřské, případně rodičovské dovolené, jsou kuchyň, obývací pokoj a dětské pokojíčky vlastně "kanceláří", prostředím, ve kterém vykonávají velkou část dne své povolání. Proto si každou konkrétní radu, která by nám úklid zpříjemnil či zjednodušila, zasloužíme!

Ráda během prázdnin, kdy odpočíváme od spěchu všedních školních a školkových dní, a já osobně také od úklidu, pročítám na nejrůznějších webech články slibující právě rady a tipy pro úklid domácnosti, obzvláště pokud je ta domácnost obohacena o několik potomků. Z většiny článků se však místo konkrétních rad dozvídám, že mám trochu toho nepořádku a nedokonalosti brát jako nepatrnou daň za takové štěstí, jakého se mi v mých potomcích dostalo. Věřím, že o toleranci všudypřítomných drobků, ulepených ploch a kostiček lega nastražených přímo pod našimi bosými ploskami nohou by nejedna z nás mohla psát romány.

Jak si ale málokdo možná uvědomuje, pro ženu na mateřské, případně rodičovské dovolené, jsou kuchyň, obývací pokoj a dětské pokojíčky vlastně "kanceláří", prostředím, ve kterém vykonávají velkou část dne své povolání. Málokdo by mohl bez újmy na svém psychickém (a možná i fyzickém) zdraví efektivně a tvořivě na svém pracovním místě fungovat, kdyby v něm byl brajgl jak po prohnání tornáda. Proto si každou konkrétní radu, která by nám úklid zpříjemnil či zjednodušila, zasloužíme!

Ale jak říkám. Jsou prázdniny. Méně se stresujme, méně uklízejme, více relaxujme. Jdu příkladem. Přes den se ovládám, abych se nepředřela a po večerech ovládá naši domácnost Manhattan. Ve sklence i na obrazovce.

via GIPHY

Carrie Bradshawová ze Sexu ve městě randí s chlapy, navštěvuje více i méně bizarní společenské akce, každou sobotu snídá se svými třemi kamarádkami a tento zábavný "sběr dat" pak zužitkovává v článcích svého novinového sloupku. Občas jí trochu závidím. Ne to randění a vymetání večírků. Ale ten stále naklizený byt. To, že nemusí vařit (i kdyby musela, našla by jistě způsob, jak to nedělat a neumřít hlady).

Líbí se vám lesklé časopisy plné krásných fotek a usměvavých modelek? Proč byste se neměla stát jednou z nich? Provozovat vlastní web, nebo aspoň stránky na Instagramu je velmi jednoduché. Zde budete největší hvězdou vy sama! Jak na to?

Blog, Instagram, nebo obojí?

Zvolte si, zda chcete psát delší příspěvky, v takovém případě si založte blog, nebo zda se budete prezentovat spíše fotkami. Případně můžete obě možnosti zkombinovat a propagovat váš blog přímo na Instagramu. Pro obě možnosti najdete na internetu velmi snadné nástroje, díky kterým je založení stránek hračkou. Obojí můžete ostatně učinit jen pomocí vašeho mobilního telefonu. Na Instagramu si stačí založit účet a můžete začít publikovat. Blog si ostatně můžete psát i na Modrém koníkovi!

Dejte o sobě vědět

Nyní je třeba na vaše stránky přivést čtenáře. Jak to udělat? Využijte vaše stávající účty na sociálních sítích, staňte se členem různých skupin třeba na Facebooku a na instagramové stránky použijte odpovídající hastagy. Nezapomeňte, že se ale v první řadě prezentujete zajímavým obsahem.

„I když jsem tu pracovala a znala tady každý kout, tak jako pacient jsem se tu cítila neskutečně sama.“ Takhle mé splíny po porodu rozebírá sestra, která mi vytahuje kanylu z žíly a sundává obvazy z nohou.

                     Malý uzlíček radosti je na světě, teď už jenom s ním jít domů.

Rozhodně nejsem jediná, komu pobyt na oddělení šestinedělí v porodnici příliš nesedl. Projde si jím každá žena po porodu, ať už přirozeném, nebo po císařském řezu. Většinou však trvá jen pár dní, maximálně týden. A jak už je to s pobytem v nemocnici, někdo ho snáší dobře, jiný hůř. 

Není divu. Při čekání na porod člověka vůbec nenapadne, co bude potom. Že porodem to nekončí, ale začíná. Začínají slasti i strasti mateřství –poprvé přičichnout k hlavičce miminka, odhadovat, na koho je podobné, ale i vstávat několikrát za noc, nevědět, proč pláče a potýkat se s fyzickými obtížemi těla po porodu.

Důvod číslo jedna - hormony

Přestože na oddělení šestinedělí je o vás postarané z hlediska fyzického, stejně jako o vaše miminko, může se někomu zdát, že pobyt tam je hodně náročný. Můžou za to v prvé řadě hormony. „Porod dítěte znamená pro tělo ženy obrovskou hormonální změnu,“ píše se v knize Baby lexikon od Lilli Stolowské.

Víte, co se vašemu muži v posledních dnech či týdnech zdálo? Co vašeho partnera docela nedávno v novinách či televizi rozlítilo, nebo co se mu v práci povedlo? Znalost těchto zdánlivě drobných informací může vypovídat o tom, nakolik ve vztahu funguje sdílení, jeden ze základních pilířů manželského či partnerského vztahu. Vztahu, který by měl být základním kamenem rodiny, a o který je, jako o všechny vztahy, na kterých nám záleží, třeba neustále pečovat. V období, kdy řada z nás pečuje zároveň o několik malých dětí, je tato péče o manželský či partnerský vztah o to náročnější a zároveň důležitější.

"Jak o Váš vztah s partnerem pečujete vy?", zeptala jsem se uživatelek Modrého koníka. "Správně napsáno - jak pečujete. To je právě ta věc, která je opomíjená a spousta lidí to bere jako samozřejmost. Pro mě je nejdůležitější KOMUNIKACE. Od té se odvíjí všechno ostatní“, napsala uživatelka @caboonek a dodává: „Ale důležité je umět se podpořit, ustoupit a udělat kompromis, někdy uznat svou chybu. Pak to funguje."  „V našem vztahu je důležitá komunikace. Když vázne, hned přijít na to, kde je potíž“, souhlasí uživatelka @veronika861 a pokračuje: „Ovšem spokojenej chlap je chlap napapanej a večer rozmazlovanej. U nás platí dobré jidlo, pokec a nejaký dobrý film." 

Některé muže lze rozmazlovat jídlem a poklidným večerním programem u televize, některého muže potěší nejvíce zábava z dob, kdy ještě televize nebyly. To potvrzuje uživatelka @jade85: "Sex, jídlo a pohoda 🙂  Ad 1 - být fit, pečovat o sebe a tím udržovat jiskru a oboustranný zájem a radost ze sexu, Ad 2 - aspoň občas uvařit něco fantastického, Ad3 - nebuzerovat, chválit, podporovat, hledat kompromisy. "

Klubko partneské spokojenosti můžeme začít rozmotávat přímo od muže a k potvrzení dostaneme podobný výsledek. „Chlapi jsou vesměs jako děti... rádi si hrají, potřebují pohladit, dobře se najíst, dostatek pozornosti... a když najdete toho pravého, tak je to všechno o dost jednodušší..." píše vtipně uživatelka @nevesta2708.

Když pročítám různé odpovědi diskutujících manželek a partnerek, vychází mi z toho dvě zásadní zákonitosti, které by měly být dodrženy, aby bylo z naší strany o vztah postaráno. Pro komunikaci a sdílení společné vášně je potřeba najít ve vztahu nerušený prostor a čas jen pro partnera a pro hýčkání a rozmazlování je třeba vědět, čím bude partner nejvíc potěšen. Kde najít při péči o děti a domácnost čas a prostor pro nerušenou manželskou komunikaci a sdílení, to je úplné „království za koně“.

Čas povídat si

„O tom, že jsem adoptovaná, mi rodiče neplánovali nikdy říci. Odstěhovali se proto na druhý konec republiky. Já nic netušila, jen jako malé holčičce mi vrtalo hlavou, proč nemají fotky od mého narození, jako tomu bylo u mé mladší sestry?  V té době mi ale stačilo prosté vysvětlení, že ještě neměli foťák, a proto mě nemohli vyfotit.“

Jak se asi cítí člověk, který část svého raného dětství strávil v ústavní péči? Je vůbec možné, aby události, které se staly v době, kdy mozek ještě nezaznamenává a neuchovává vzpomínky, zanechaly na člověku nějaký následek? A může to být následek zásadní, takový, který ovlivní vnímání sebe sama a světa kolem nás na celý následující život?

Na všechny tyto otázky Vám, myslím, odpoví následující příběh, za který děkuji dnes už dospělé ženě, kterou její náhradní rodina přijala z kojeneckého ústavu v pouhých osmi měsících života…

Jak začal můj příběh?

Narodila jsem se na velikonoční pondělí před mnoha lety. Na svět jsem tenkrát nepřišla sama. S mým bratrem – dvojčetem jsme se narodili velmi předčasně, což se mu bohužel stalo osudným. Moje biologická matka pak zemřela jen několik málo měsíců poté.   

Prvních osm měsíců svého života jsem tak strávila sama v kojeneckém ústavě. Když mě poprvé uviděli moji adoptivní rodiče, neuměla jsem vůbec nic z toho, co takhle velká miminka mají umět. Jen jsem tak ležela v postýlce, aniž bych se usmála nebo zaplakala.

Také jste si domů z porodnice přivezli sladký spící uzlíček, který se během několika dnů změnil v nesrozumitelnou, řevem zfialovělou hromádku neštěstí? Ten toužebně očekávaný človíček, kterému jste ochotni snést modré z nebe a splnit, co mu na očích vidíte, je nakrmený, přebalený, obklopený nejbližšími milujícími osobami, které by ho na rukách nosili (a leckdy celé hodiny nosí) a on řve a řve jak protržený a nic na něj nezabírá?

V takovou chvíli by nejeden rodič platil třeba zlatem za nějaký manuál, návod k použití, který by opravdu fungoval a zajistil miminku úsměv na tváři a rodičům pocit, že nejsou tak úplně neschopní. Bez takového návodu by se maminky neměly vůbec pouštět z porodnice! Mnoho rodičů po takových návodech marně touží, a oni přitom opravdu existují. Představujeme tři knihy, které by před narozením svého potomka každý rodič znát (ušetří totiž mnoho nervů, slz a pocitů viny).

1. Harvey Karp: Nejšťastnější miminko v okolí

Skoro nikdy nepláče a spinká jak andílek...To je nesplněný sen mnoha rodičů. Samozřejmě, že děti pláčou, jak jinak si mají říct o mléko, suchou plenu nebo trochu pomazlení? Ale co s dětmi, které pláčou, i když nejsou nemocné a veškeré základní potřeby jsou na první pohled uspokojeny? Kdyby jim něco nechybělo, přeci by neplakaly. Možná jim chybí další tři měsíce v maminčině bříšku.

Skoro nikdy nepláče a spinká jak andílek. To je podtitul knihy, která mnohým rodičům pomohla pochopit, proč jejich miminka pláčou a jak jim pomoci, aby k pláči neměli nejmenší důvod.

Chybějící čtvrtý trimestr

Když jsem se rozhodovala, zda už je vhodná doba mít miminko, myslela jsem, že vím do čeho jdu. Jsem nejstarší ze všech sourozenců a vzhledem k velkému věkovému rozdílu jsem se o ně často musela sama starat už od jejich narození. Měla jsem kamarádky, které už děti mají. Přečetla jsem spoustu knížek o těhotenství a mateřství a péči o miminko. Prostě jsem si myslela, že mě nic nepřekvapí. Chyba lávky! 

Dnes budu zase trochu osobnější. Ráda bych se s vámi podělila o věci a pocity, které mě jako novopečenou mámu zaskočily a které způsobily, že mě to mateřství někdy "leze na mozek". Možná si budete "klepat na čelo" protože vám to bude připadat směšné, možná se v tom najdete a uleví se vám, že v tom nejste samy. 

Než začnu lamentovat, nad tím, jak hrozné někdy je být mámou, ráda bych, abyste věděli, že to rozhodně není permanentní stav. Svou dceru Sophi bezmezně miluju a jsem šťastná, že nám vstoupila do života a v žádném případě nelituji, že jsem její máma, i když mám občas chvilkově opačné pocity.

Moje potřeby jsou až na posledním místě

Nevím, zda za to mohly hormony, ale najednou se ze mě stala máma. Moje potřeby šly do pozadí, hlavní bylo, aby byla spokojená Sophinka. Dřív jsem po probuzení šla do koupelny (záchod, sprcha, zuby), pak následovala snídaně, atd. Po jejím narození jsem měla problém myslet na sebe. Mnohdy se stalo, že jsem v 11 zjistila (až díky připomenutí manžela) že jsem stále v pyžamu, že mi kručí v břiše a že nutně potřebuji sprchu a že vlastně už pár hodin chci jít "čůrat".

Po pár týdnech se to sice spravilo, ale pořád jsou chvíle, kdy mám pocit, že nejdřív musím obstarat dítě a pak až teprve můžu myslet na sebe (pokud mi na to zbyde síla a čas ovšem). Když se mi náhodou někdy podaří urvat si chvilku, trápí mě potom stejně výčitky svědomí. Takže i když si manžel například vezme malou s sebou na nákup, já místo, abych si v klidu dala kafe, mám pocit, že tu hodinku musím využít k něčemu velmi užitečnému (většinou je to úklid, který jinak dost pokulkává), aby se tak vykompenzovalo, že jsem se zbavila malé.

„Když jsem byla malá, moc jsem si přála mít živé miminko, které by mi nikdy nevyrostlo. Pěstounstvím si vlastně plním svůj tajný dětský sen. Věřím, že není na škodu, když všechno nejde hladce a člověk prochází řadou překážek. Určitě ho to posílí ve vytrvalosti a umožní mu to více přemýšlet nad tím, zda to, co si vybral, je to pravé a zda má cenu o to bojovat za každou cenu.“

Myslím, že je úžasné, pokud se člověku podaří splnit si svůj dětský sen. A když jeho prostřednictvím ještě pomáhá ohroženým dětem, je to opravdu obdivuhodné.

Někdy je ale cesta k jeho realizaci dosti trnitá. O to víc inspirativní je, když se podaří ho vybojovat. Tak jako se to podařilo v následujícím příběhu této silné ženě.

Začátek příběhu

Když jsem byla malá, moc jsem si přála mít živé miminko, které by mi nikdy nevyrostlo. Pěstounstvím si vlastně plním svůj tajný dětský sen.

Už někdy na začátku našeho společného života s manželem jsme se poprvé začali bavit o pěstounské péči. Nakonec jsme se domluvili, že nejdříve budeme mít vlastní děti. A tak se nám narodily dvě zdravé a krásné děti a my žili jako každá normální rodina.

V lednu 2015 začal platit poměrně velký balík novel a zákonů, které v nějaké formě ovlivnily každého z nás. Velkou novinkou a pro rodiče určitě pozitivní bylo zavedení i tzv. školkovného. Možná také přesně nevíte, jak postupovat v jeho uplatnění nebo jak by měl vypadat formulář pro školkovné. Odpovědi na nejčastější otázky vám chceme nabídnout právě v tomto článku.

Co znamená školkovné?

V první řadě je nutné si uvědomit, čemu se říká „školkovné“. V podstatě je to částka, kterou vy zaplatíte za to, že vaše dítě prokazatelně navštěvuje předškolní zařízení. Tuto částku vám pak stát vrátí v daních. Důležité je, že je to „sleva“ na dani, proto si můžete částku sice odečíst od celkové daně, ale rozhodně se vám nevrací její „přeplatek“, pokud by výše slevy byla větší než celková daň.

V jaké výši je školkovné v roce 2017

Konkrétní suma, kterou je možné si odečíst, je limitována a vždy se odvíjí od základní mzdy. V roce 2014 to činilo 8 500 Kč, v roce 2015 9 200 Kč a v roce 2016 9 900 Kč.

Je jasné, že na zmiňovanou slevu musíte mít nárok. Důležité je mít k dispozici faktury, či daňové doklady o tom, že v předškolním zařízení doopravdy platíte. Jestliže nebudete mít částku čím podložit, není možné na slevu dosáhnout. Počítejte také s tím, že sleva se vztahuje jen na náklady na umístění dítěte do zařízení a nic jiného. Nepočítá se strava, doprava, výlety, apod.

Je ještě spousta věcí, o kterých musíme jako mámy spolu mluvit a mluvit o nich hodně nahlas, aby jsme se navzájem slyšely a byly slyšeny.

Pro začátek ale tahle dvě slova, která se zdají být malá, budou stačit.

Jsou vlastně úplně jednoduchá.

Ani těžká na vyslovení.

A přesto je pro někoho velkým problémem je říct nejen druhým, ale hlavně přijmout to, co obsahují.

Místo nich si říkáme spoustu jiných věcí.

Vzala jsem do ruky fotku, na které bylo maličké miminko s velkýma hnědýma očima, a byla jsem ztracená. Věděla jsem, že tohle je můj syn, moje miminko. Bylo mi jedno, jak je starý, kdy se narodil, věděla jsem, že udělám vše pro to, abych si ho mohla odvést domů.

Jedna z méně častých, ale o to zajímavějších otázek týkající se adopce dítka zní nějak takto „Mohu být schválena a přijmout dítě do osvojení také v případě, že nemám partnera?“

Odpověď zní kupodivu ano. Je to možné, i když se na začátku celého toho úředního procesu může zdát, že to taková samožadatelka má mnohem těžší než manželský pár.

Inspirací a pro dodání odvahy těm, kdo o takovém životním kroku uvažují, bude určitě následující příběh, o který se s námi podělila adoptivní maminka dnes tříletého chlapečka.

Cesta k adopci

Můj příběh začal před několika lety, kdy se mi po letech marného snažení o miminko, umělých oplodněních a potratu rozpadlo manželství. V té době jsem si řekla, že je dost miminek, která nemají maminku, a ráda jedno takové stvořeníčko přijmu do svého života. Život bez dětí jsem si nedovedla představit, ale život bez partnera ano.

    Sladká Francie

    Vybaví se všem a každému něco docela jiného. Jednomu Paříž a památky, druhému spousta vinic, dalšímu třeba moře a slunečné dny s krásnými i zdvořilými francouzi. Sama patřím k těm, kteří se mohou těšit opalování u moře s nádhernou krajinou. V takových chvílích souhlasím, že Francie je skladká. Ale i zde je chléb o dvou kůrkách - v tomto případě sladké a hořké.  Proč je Francie i hořká má více důvodů, samozřejmě. Například základat zde rodinu může pro někoho znít až příliš hořce... 

    Spousty nastávajících maminek

    Ano, i já mohu potvrdit, že Francie je skutečně země s vysokou porodností. První šokující věcí pro mě bylo, že opravdu téměř každá maminka kolem 40-ti let tu má děti aspoň tři.

    Můj francouzský přítel má sám tři bratry, v plánu byl i čtvrtý sourozenec, který ovšem nevyšel. Sama proti početným rodinám nemám vůbec nic, naopak. Zato pro Francouze budete za podivína, pokud máte ve 30-ti pouze dvě děti, nedej bože jen jedno! 

    Důvod pochází z historie a také z dnešního sociálního systému. Kdo chce zůstat s dětmi doma, musí si pořídit aspoň 3. Poté si žena s přídavky na děti vystačí velmi dlouhá léta a čím více dětí tím lépe. 

Ach ta sladká nevědomost.

Ještě mám v živé paměti, když jsem čekala první dceru, jak jsem si všechno představovala narůžovo.

Ovlivněná těhotenskými hormony(příroda to má vymyšlené velmi chytře) a natěšená na realitu, která nemohla nikdy nastat.

Probuzení bylo rychlé a dost necitelné.

Naštěstí lidský mozek má schopnost to špatné zatlačit pěkně co nejdál v naší paměti a ještě to pořádně přimáčknout, aby nikde kousek nevykukoval.

Přesto jsem se něco naučila a zapamatovala.

Dnešní ozvěnou z blogu pro slova bude poněkud "ožehavé" téma  pro rodiče, ale také časté téma pro logopeda.

Tento příspěvek jsem psala jako logoped i jako rodič. Téma je totiž zasazeno v nejasné situaci současných tendencí a starých osvěčených mouder, ale i zjitřených emocí spánkovou deprivací a bolavými bradavkami. Posílám snad výstižný příspěvěk, pro Vás rodiče.

Už jen to, kdo všechno může užívání dudlíku komentovat:

laktační poradkyně - "Určitě ne, zvláště pak v období šestinedělí, dudlík kazí techniku kojení"  / souhlasím

uvědomělá matka - "Dudlík? jiným jménem šidítko? Své dítě přece nebudu šidit" / souhlasím

unavený rodič - "Co? Jo, dítě  snáze usne, vyspíme se"  / souhlasím

Možností, jak dětem nachystat rodině chutnou krmi efektivně a třeba i zábavně, není zrovna málo, jak jsme si ukázali v první části Akademie zvládání rodičovských povinností.  Kapitola sama pro sebe, která s vařením úzce souvisí, jsou nákupy potravin. Tam se zdá, že tolik efektnivních či "zábavných" variant být nemůže. Prostě se vezmou poslední zbytky sil, nákupní seznam, igalitka a jde se. Nebo ne?

Jednou z možností, která ještě asi není dostupná ve všech městech, ale možná je to pro mnohé z nás řešení do budoucna, jsou internetové online nákupy. Kdo nedá dopustit na tradiční osobní návštěvu hyper- a supermarketů, má několik možností.

Muž v akci

V naší domácnosti se nejvíce času, peněz i starostí ušetří ve chvíli, kdy se vyšle na větší nákup manžel s autem a nákupním lístkem. Nevýhodou je, že co není na seznamu, to nekoupí. Velkou výhodou je to samé. Velkému nákupu často předchází tvorba orientačního jídelního lístku na týden nebo i 14 dní a trvanlivé potraviny potřebné pro vaření těchto jídel se pořizují při tomto velkém nákupu. Já už pak chodím s nejmladší dcerou procházkou jen na malé nákupy, které s pečivem a zeleninou v mrazáku nemusí být vůbec každodenní záležitostí.

Nákup jako relax?

Uživatelka @smallinka využívá nákupů i k odpočinku: "Do obchodu jezdí nakupovat manžel nebo já večer, když holky brzy usnou - jsem ráda, že se dostanu i mimo dům..."

Na počátku bylo Slovo. To Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh.

Na počátku něčeho skromějšího byla otázka. Její zodpovězení byla taková věda, že z toho vznikla celá akademie. Akademie zvládání rodičovkých povinností.

Na počátku byla otázka. Vlastně dvě.

Jak skloubit povinnosti na mateřské?

Existuje nějaký universální recept? 

Takové otázky klade sám život a učitelkami v této akademii jste VY, ženy a matky, které každý den bojujete, jako byste tu odpověď už dávno znaly.

„Dala mi miminko do náručí a já necítila nic, vůbec nic kromě obrovského zmatku v hlavě. Ano, byla nádherná, ale bylo to, jako když Vám dají do náruče jakékoliv cizí dítě.“

Sen každého adoptivního rodiče je přivést si domů krásné, zdravé miminko přímo z porodnice. Rodiče tak zažijí s miminkem vše od prvního úsměvu, přes první krůčky až do dospělosti. Je to úžasná životní zkušenost, která s sebou ale alespoň na začátku nese velkou pachuť strachu z toho, aby se miminko nevracelo zpět do biologické rodiny.

Někdy je ale celá zkušenost s adopcí mnohem komplikovanější ve smyslu směsice pocitů a zkušeností, které přinese. Více už se dočtete v příběhu, který nás dnes zavede do blízkého zahraničí a za který moc děkuji adoptivní mamince dnes tříleté holčičky, kterou přijali s manželem přímo z porodnice …

Cesta k adopci

V době, kdy jsme s manželem měli za sebou už velmi dlouhou cestu za miminkem a dozvěděli jsme se, že ani poslední pokus o umělé oplodnění nevyšel, jsme se rozhodli podat žádost o adopci.

Přípravy ani všechno to papírování, které proces schvalování obnášel, nás vůbec nestresoval nebo nezatěžoval. Naopak vnímala jsem obrovskou úlevu v podobě naděje, že na konci celého tohoto procesu určitě budeme rodiči!

Když čekám návštěvu nebo se u nás koná nějaká větší akce, nikdy mě nenapadne začít mísit ingredience na koláč nebo chystat obložené talíře či mazat chlebíčky. Vždycky se chopím hadru a vysavače a za půl dne si říkám, že já jsem někoho nepozvala už mnohem dřív, že my nezveme návštěvy častěji. To bychom doma měli stále krásně čisto. Studená plotna nechává i mě chladnou, bábovka ze supermarketu to jistí.

Můj muž je pravý opak. Mohl by návštěvu hostit v kůlničce na dříví, ale slušnost by mu nedovolila, abych ta supermarketová bábovka vůbec přišla návštěvě na oči, natož na talíř. Když je času víc, vyvařuje a maže o sto šest, když méně, šoupne do trouby nějakou sladkou rychlovku. Coby hostitelé jsme tedy ideální pár.

Co se každodenního domácího vaření týká , už to není taková legrace, jako nachystat se na víkendovou návštěvu. Tam si nějaký ten nezdravý hříšek nebo pracnější chystání člověk může dovolit. Dětem ale potřebujeme vařit zdravě a hravě, rychle a efektivně. A hlavně tuto činnost během dne skloubit s tisíci jinými povinnostmi.
Jak to zařídit, abychom doma měli navařeno, ale netrávili u plotny celé dny?

Za svítání

Uživatelka @kaleilah má recept pro ranní ptáčata: "Ráno vstát, udělat dětem snídani a zatím hodit sprchu. Mezitím už mi ale bublá polívka - někdy jediný jídlo, děti nepotřebují polívku a hlavní chod..." Pokud ho ale dospělí vyžadují, ani to není překážkou při brzkém vaření, jak dosvědčuje uživatelka @drzticka81: "Vařím polévku na dva dny a k tomu každý den druhé jídlo - to, znamená, že hned jak se probudím než vyjdeme do školky, mám navařeno - celé dopoledne jsme pryč, teď až bude hezky, budeme venku celé odpo až do večera." A pozor, to není recept jen pro maminky jednoho dítěte, ale autentický návod od maminky tří dětí! Obdivuhodné, já se se třemi dětmi ráno ani nenasnídám.

Po soumraku