Opravdu?

Toto pravidlo při společné večeři, jedné z mých nejoblíbenějších chvilek dne, nedodržujeme. Táta vypraví, nejen co a jak v práci. Máma vypraví, co a jak nejen na domácí půdě a náš 18 měsíční syn do toho vstupuje komentáři  "po svém".

Kdy se pravidlo "u jídla se nemluví" objevilo? Po válce s nástupem dětí do jeslí a mateřských škol? A když se traduje v rodinném prostředí, je opravdu důvodem obava, že zaskočí sousto?;) A co výjev tradiční  italské večeře? Platí kraj, jiný mrav?

Kdy jindy by si měla rodina spolu povídat, než když se po návratu z práce, školy... potká u společné večeře. Všichni na sebe dobře vidí, nic je nerozptyluje. Teda nemělo by. U nás doma ctíme pravidlo vypnutého počítače a odložených telefonů mimo stůl. Někdy mi dá dodžování pravidla zabrat víc, než bych si kdy u sebe byla dřív ochotna připustit, bohužel.

A až teprve nedávno, jsem si uvědomila, že jsem tuto frázi doma, zvláště od prarodičů, slýchavala a že u nás rituál jídla probíhal více méně beze slov. Tak nevím, možná až nás bude víc? Děti budou hlučnější, budou se dohadovat, budou nám odmlouvat, nebo budou mít dotazy, na které bude těžké a nepříjemné odpovídat? Pak možná fráze u stolu zazní?;) Chce se mi slíbit, že ne. 

Tip k rozvíjení řeči dnes patří právě chvilce společného hodování a můžete za něj poděkovat mé mamce. Podělím se s vámi o vzpomínku z mého dětství. Když jsme doma seděli už hladoví za stolem a mamka ještě potřebovala dokončit poslední dodělávky s obědem či večeří, hrála se u nás hra: "Všechno lítá, co má peří" Znáte ji? Má máma ji zná ze školky. My ji teď hrajeme lehce obměněnou a v těchto variantách.

Všechno lítá, co má křídla.

Všechno jede, co má kola.

Všecho chodí, co má nohy.

Sice létá letající talíř, který nemá křídla a stůl má nohy, ale nechodí (jako starší děti, jsme měly rády právě ty chytáky), ale je to jednoduchá hra bez pomůcek sloužící k rozvoji porozumění slovesům. U nás se osvědčila, náš Toník ji má rád a neustále se jí dožaduje. Každá večeře teď u nás končí "všechno lítá...." a porcelánové talíře to nejsou. 🙂

další tipy k rozvoji řeči najdte na

www.proslova.cz

a ještě více na fb stránkách proSLOVA

MĚJTE SE A UŽÍVEJTE VŠECH SPOLEČNÝCH CHVILEK U DOBRÉHO JÍDLA.

#blogujeme  #mk_blog_academy  #blogujeme #materstvi #vyvoj reci 

Bříško se krásně kulatí, miminko si veselo kope a vy si užíváte příjemné chvíle při vybírání výbavičky, kočárku, roztomilých dupaček nebo dudlíků a těšíte se, až si konečně toho svého miláčka pochováte. S těhotenstvím a narozením dítěte je ale spojené i papírování a vyřizování. A to jak před porodem, tak i po něm. Dnes se zaměříme na to, co je nutné vyřídit před porodem.

Otcovství a prohlášení o jménu dítěte

Jestliže nežijete v manželství a nejste s partnerem oddáni, je potřeba úřední doložení otcovství, aby byl váš přítel uveden v rodném listu dítěte. Pro doklad o určení otcovství si zajdete na matriku, nemusí to být tam, kde máte trvalé bydliště, ale kdekoliv v ČR. Tuto záležitost vyřizovala i uživatelka smardik z fóra: S otcem dítěte nejsme manželé. Na matriku před porodem?: „Máme to stejně a vyřizovali jsme to ještě teď v těhu. Vyřídíš to na jakékoli matrice, ale musíte přijít oba, protože to podepisujete a potřebujete: občanské průkazy, rodné listy a ty těhotenskou průkazku, a také jsme tam hned psali jména - jaké příjmení dítě bude mít a holčičí i klučičí. Celé to trvalo asi 15minut, dostali jsme dvě kopie a jednu si mám vzít sebou do porodnice.“

Jestliže jste vdaná, na matriku nemusíte a prohlášení není nutné mít vyplněné ještě před porodem, ale určitě je to lepší, ať máte po porodu o starost méně. Tento dotazník musí být podepsán oběma rodiči.

Nezapomeňte si přinést tedy:

• občanské průkazy (váš i partnera/manžela)
• rodné listy (váš i partnera/manžela)
• těhotenskou průkazku
• pokud jste manželé, tak oddací list (dokument musí být buď originál nebo ověřená kopie)
• pokud jste rozvedená, tak rozsudek o rozvodu (dokument musí být buď originál nebo ověřená kopie)

Mateřská dovolená a mateřská

Mateřská dovolená a nárok na ni vyplývá těhotné ženě ze zákona (zákoník práce § 166). Nyní je mateřská v rozsahu 28 týdnů při narození jednoho dítěte a při narození dvou a více dětí je to 37 týdnů. V tuto dobu pobírá žena dávku nemocenského pojištění, což je mateřská.

Má na ni nárok ale jen v případě, že v posledních dvou letech před porodem byla nemocensky pojištěna alespoň 270 dnů. Jinak nárok nemá a hned po narození dítěte si může požádat o rodičovský příspěvek.  „Zaměstnavateli se předává papír od doktora, ten ho vyplní a pak pošle na sociálku. To bylo dřív, že PPM vyplácel zaměstnavatel:“ takto zní rada od uživatelky xpila z fóra: Vyřizování a nástup na mateřskou, kdy, kde a jak začít?

Gynekolog vystaví 6 až 8 týdnů před předpokládaným datem porodu těhotné ženě „Žádost o mateřskou“, kde uvede datum nástupu na mateřskou dovolenou. Zaměstnankyně předá formulář do svého zaměstnání, kde ho zaměstnavatel pošle na sociální správu spolu s „Potvrzením zaměstnavatele o zaměstnanci pro účely uplatnění nároku na dávku v nemoci.“(není to jeho povinnost) nebo rovnou na pobočku státní správy

Volba pediatra

V porodnici se vás budou ptát na jméno, adresu a telefon vašeho dětského lékaře, který se bude starat o miminko, až přijdete domů. Samozřejmě vám to nikdo nemůže přikázat, ale je určitě lepší mít pediatra sjednaného ještě před porodem, protože ne vždy má každý volno. První návštěva by přitom měla proběhnout do dvou dnů od návratu z porodnice.

Další zařizování

A na posledním místě je vyřizování, které sice není nezbytně nutné, ale rozhodně se může hodit.  Jestliže chcete rodit v určité porodnici a víte, že mají plno, měla byste se včas registrovat a zajít se do ní určitě podívat předem (ať víte, do čeho jdete). Za poplatek si můžete zvolit i svého porodníka (v případě, že souhlasí). Nezapomeňte, že pokud přecházíte z rodičovské dovolené na mateřskou, musíte se odhlásit z rodičovského příspěvku. To uděláte jednoduše vyplněním formuláře na místně příslušném úřadu práce, tedy tam, kde jste si o příspěvek žádala. Domů vám pak přijde rozhodnutí o odejmutí dávky.  

Zkontrolujte si také platnost dokladů (občanský průkaz), dejte si dohromady všechny doklady k porodu: 

• občanský průkaz nebo cestovní pas
• kartičku zdravotní pojišťovny
• těhotenský průkaz a výsledky vyšetření a testů
• formulář o jménu dítěte
• oddací list (u vdaných žen)
• rodný list
• doklad o určení otcovství potvrzené matrikou (u svobodných žen). 
• u rozvedených žen je také nutný rozvodový list

a jestliže máte nějaké zvláštní požadavky připravte si i porodní plán, kde můžete zmínit, jak si představujete vést svůj porod, jaké zásahy jsou pro vás přípustné a jaké ne apod.

Zdroj obrázků: www.pixabay.com

Zdroj informací:www.mpsv.cz, www.naseporodnice.cz, www.porodnice.cz

„To je otázka, na kterou hledám odpověď, už několik let. Asi je v tom naše obrovské zbožné přání věřit, že zrovna naše dítě ústavní péče nijak nepoznamenala, a že zrovna ono bylo tak odolné, že z ní vyšlo bez šrámů na duši.“

Poslední dobou mě stále více fascinuje jeden fenomén, který je typický pouze a jen pro nás osvojitele. Pěstouni to mají jinak.

O čem mluvím? O našich dětech.

Naše děti jsou úžasné, milované, vymodlené, dlouho očekávané a také tak moc zraněné raným traumatem odmítnutí a následnou ústavní péčí. Každé z dětí, které tímto prošlo, tyto události nějak, více či méně, zranily na duši. Tak to prostě je.

Nevadí, že si to naše děti nepamatují. Jako by události, které si jejich mysl neuchovala, neexistovaly. Naopak, a ještě hůř. To co si nepamatují, nemůžou a neumí zpracovat a přece to velmi výrazně ovlivňuje jejich následný život.

Nevadí, že toto zranění není na našich dětech na první pohled, a možná ani na ten druhý, vidět.

Prostě tam je.

Co nám brání přiznat si, že naše děti si tato zranění nesou?

To je otázka, na kterou hledám odpověď už několik let. Asi je v tom naše obrovské zbožné přání věřit, že zrovna naše dítě ústavní péče nijak nepoznamenala, a že zrovna ono bylo tak odolné, že z ní vyšlo bez šrámů na duši.

Možná se o ně příliš bojíme a příliš je milujeme? Možná nás samotné trápí už jen pomyšlení na to, že by naše děti byly zraněné?

Možná hledáme chyby sami v sobě?

Kdo ví. Každopádně přiznat si, že moje dítě někdo nebo něco zranilo v době, kdy jsem u něj nemohl jako rodič být a ochránit ho, je velmi těžké. Co víc, moc to bolí.

Vždyť jsme na naše děti tak dlouho čekali, tak moc se na ně těšili a tak moc je milujeme. Věříme, že jsou dokonalé a ony opravdu jsou..a také zraněné…

Proč bychom si to měli přiznat, když to tak zpropadeně bolí?

Pokud si připustíme, že každé z našich dětí ten těžký start do života nějak poznamenal, mají naše děti vyhráno. Jak to?

Dokud si toto nepřiznáme, nemůžeme být těmi rodiči, které naše děti tak moc potřebují. Ony potřebují jiné rodiče než děti, které tohle všechno nemají za sebou. Tak to prostě je.

Potřebují rodiče, kteří ve chvíli, kdy je reakce jejich dětí zaskočí, šokuje, znechutí, překvapí nebo vyděsí, budou reagovat jinak. Napadne je, že se asi nejedná o nějaký dětský vrtoch nebo období vzdoru. Ale o reakci dítěte se zraněnou duší.

Nebudou vnímat tyto atypické projevy jako neposlušnost nebo agresi obrácenou proti sobě, co víc, nebudou je zaměňovat za projev negativní genetické zátěže.

Takoví rodiče neodbydou práci s identitou dítěte pohádkou a slovy: „Vždyť už jsme ti to říkali, jak to s tebou bylo...“

Jaké rodiče naše děti tedy potřebují?

Jsme těmi nejlepšími rodiči už proto, že jsme prošli tou dlouhou cestou a dokázali a zvládli jsme přijmout cizí dítě za vlastní.

Buďme ještě lepšími rodiči! Pracujme na sobě, vzdělávejme se v problematice dětí v náhradní rodině. Naučme se pochopit, co je to porucha citového pouta a jak se projevuje. Nebo co je citová deprivace a jaké mohou být její následky v průběhu celého života? A hlavně se naučme, jak dětem tyto bolístky můžeme vyléčit doma nebo za pomocí odborníků..

To vše pomůže našim dětem a v konečném důsledku i nám..

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

„ Chlapeček se nám moc líbil, ale bylo to o tolik jiné než u prvního syna. Vůbec jsme neměli pocit, že je náš. Prostě to bylo hezké miminko, jedné cizí paní. Vůbec jsem se v tu chvíli necítila jako jeho máma.“

Často se mi děje velmi zvláštní věc, a to tehdy pokud před jinými osvojiteli vyprávím o tom, že aktivně využívám služeb doprovázející organizace primárně určené pro pěstouny. Velmi často se totiž potkávám s nepochopením. K čemu takové služby potřebuji?

A já pak vyprávím o úžasné pomoci při práci s identitou přijatého dítěte a dalších přínosech, které pro mě tyto služby mají.

Adoptivní rodiče jsou vlastně během své cesty náhradním rodičovstvím v některých chvílích velmi zranitelní a potřebují mít za zády někoho, kdo jim dokáže efektivně pomoci.

Následující příběh za který, děkuji jedné velmi silné mamince, ukazuje hned několik situací, kdy tato pomoc byla na místě nebo by byla vhodná.

Náš syn

Pro naše první děťátko jsme si s manželem jeli do kojeneckého ústavu. Nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy nám jedna z tet donesla ten maličký uzlíček. Synovi byly teprve čtyři měsíce a už se na nás tak nádherně smál! Předchozí měsíce strávil v kojeneckém ústavu nebo z důvodu zdravotních komplikací v nemocnici, ale zdálo se jako by to nezanechalo vůbec žádné šrámy na jeho dušičce.

Teta nám maličkého dala do náruče, odešla a poskytla nám soukromí. A najednou byl náš jen náš! Seděli jsme u něj, povídali mu, hráli si s ním a byli jsme tak šťastní, že jsou z nás po těch letech čekání konečně rodiče!

Jen o dva dny později jsme si syna mohli oficiálně odvést domů. Přivezli jsme si pro maličkého své nové oblečení, do kterého jsme ho převlékli, jedna z tet nám popřála mnoho štěstí a mohli jsme vyrazit. Nikdo neplakal, nikomu nebylo líto, že odjíždíme domů a nám tak trochu připadalo, jako bychom ho z toho ústavu zachránili.

Doma bylo ze začátku všechno nádherné. Konečně jsme byli rodina! Maličký byl tak klidné, usměvavé a společenské miminko. Na každého se smál a nebál se ani cizích lidí, například v obchodě. Plakat jsem ho skoro neslyšela, jako by vůbec nic nepotřeboval a nic ho netrápilo. Prostě do naší rodiny zapadl tak jednoduše a hladce, až to nebylo k uvěření.

Tenkrát jsem si mateřství strašně moc užívala. Maličký krásně spinkal, nepotřeboval vůbec uspávat – prostě jsem ho jen položila do postýlky a odešla. Takže jsem měla spoustu času na úklid a domácnost. Vše se zdálo úžasné.

Vlastně všechno ne, už tenkrát mi bylo trochu divné proč je maličký stále tak napjatý a odmítá fyzický kontakt. Pokud byl unavený, při strachu nebo nervozitě se uklidňoval zásadně sám, a to cucáním palečku. Moje náruč na tahle jeho malá trápení prostě nezabírala a to mi bylo moc líto. Nicméně brala jsem to tak, že každé dítě je jiné, respektovala jsem to a dál nad tím nepřemýšlela…

K přechodným pěstounům?

O pár let později, krátce před tím, než syn oslavil své třetí narozeniny, jsme se vydali s manželem na úřední cestu ke druhému dítěti. Zákony se mezi tím změnily a my se na přípravách pro druhožadatele dozvěděli, že druhé dítě už si nedovezeme z kojeneckého ústavu, ale od přechodných pěstounů.

Přiznám se, že nás to dost překvapilo a možná i vylekalo. Hlavou mi běželo velké množství otázek: „To si pojedeme pro miminko k nějakým cizím lidem domů?“ nebo: „Vždyť když se o miminko starají od narození tak ho přece musí mít rádi, jak se ho zvládnou vzdát? Zvládnou to vůbec? Co když se jim nebudeme líbit my a odmítnou nám miminko předat?“

Navíc se nám zdálo, že proces předávání miminka od přechodných pěstounů k nám adoptivním rodičům je zbytečně dlouhý a komplikovaný. Vždyť našeho syna jsme si vezli domů, už za dva dny a zvládl adaptaci bez jakýchkoliv problémů. Tak proč bychom měli jezdit někam k cizím lidem měsíc, nebo i déle? Proč kupovat stejné hračky, nebo kosmetiku se stejnou vůní jakou používají přechodní pěstouni?

Otázek bylo mnoho a z příprav jsme odcházeli s rozporuplnými pocity. Někdy jsem si dokonce říkala, že bychom chtěli radši dítě z kojeneckého ústavu, protože to už známe a víme co čekat…

Ticho před bouří

Na druhý kouzelný telefon jsme si počkali celý rok. Bylo to ale dobře, protože během této doby jsme měli prostor a čas řešit problémy se synem, které pomalu ale jistě gradovaly.

Celé to začalo, už někdy před třetím rokem, tak nějak plíživě a nenápadně, nejdříve jsme si mysleli, že jde o bouřlivější období vzdoru.

O rok později, už jsme byli nuceni vyhledat odbornou pomoc.

Syn se ve stále více situacích choval jinak než ostatní děti. Měl tendenci všechny a všechno kolem sebe řídit a kontrolovat. Každý den jsme si s ním prožili mnoho nepříjemných hysterických scén, které nebraly konce.

Někdy bylo jeho chování prostě jen trochu zvláštní. To když se nám třeba za celý den nepodíval do očí. Nebo když vyžadoval, že bude všechno, ale úplně všechno dělat sám, tak jako to dělají dospělí. A tak v obchodě sám vybíral všechno zboží a pak ho sám zaplatil. Sám se také domluvil s úplně cizím člověkem, že si může na ulici pohladit jeho psa. Nikdy a nikoho se totiž nestyděl.

Jindy, a to bohužel velmi často, bylo synovo chování nepříjemné nebo nebezpečné. Velmi náročné pro nás například byly obyčejné procházky. Pokud šel syn se mnou pěšky, pak se mě zásadně odmítal držet za ruku. Chtěl rozhodovat kudy, a kam půjdeme!

Následně mi pak utíkal a na volání nereagoval. Vždy jsem se moc bála, že mi uteče do silnice. Když jsme spolu jeli na kole, pak byl problém ještě mnohonásobně palčivější.

Pokud se svět netočil přesně tak jak si to syn přál, následovaly hysterické scény, které mě moc unavovaly, a strach o synovo bezpečí mi nedal spát.

Takže jsem dala na doporučení kamarádky a zašli jsme se synem k psycholožce. Měli jsme velké štěstí, protože lékařka, byla znalá problematiky dětí v náhradní rodině a na základě několika málo sezení dokázala určit příčinu synova problematického chování.

Zjistila, že trpí poruchou citové vazby, která vznikla díky tomu, že první měsíce svého života strávil sám, bez jedné pečující osoby v ústavu. Velmi nás to překvapilo a také vyděsilo, protože jsme o této poruše nikdy neslyšeli. Lékařka nám naštěstí řekla, že syn je ještě malý, takže mu díky speciální terapii může velmi efektivně pomoci.

A tak jsme jezdili k lékařce na pravidelné terapie a já viděla, jak se syn pomalu ale jistě mění. Byly to drobné změny, ale úžasné. Postupně si mě pouštěl blíž k tělu a začínal mi opravdu niterně důvěřovat. Lékařka nám také poradila jak se chovat v konkrétních situacích, které nás tak trápily.

Díky této zkušenosti jsem pochopila, proč je pro miminko a jeho psychický vývoj o tolik přínosnější být v péči přechodných pěstounů než v kojeneckém ústavu.

Kouzelný telefon podruhé

V době, kdy u nás zazvonil kouzelný telefon podruhé, jsme měli se synem zrovna klidnější období. Terapie zabírala a já se na druhé miminko, už tak moc těšila! Od sociální pracovnice jsme se dozvěděli, že u přechodných pěstounů na nás čeká půlroční chlapeček!

Nejdříve jsme se na úřadě seznámili se spisem našeho druhého syna a následně ho mohli vidět naživo. Sociální pracovnice byla domluvená s pěstounkou, která měla miminko v té době v péči, aby nám ho přivezla ukázat rovnou na úřad.

Jaké to bylo? Hrozně zvláštní. Chlapeček se nám moc líbil, ale bylo to o tolik jiné než u prvního syna. Vůbec jsme neměli pocit, že je náš. Prostě to bylo hezké miminko, jedné cizí paní. Vůbec jsem se v tu chvíli necítila jako jeho máma.

Máma nebo ne?

Mohlo tedy začít předávání.

Náš syn byl prvním miminkem, které měli přechodní pěstouni v péči, takže to pro ně bylo nové a velmi těžké, což jsem chápala a o víc to celé bylo těžké i pro mě. Měla jsem pocit, jako bych jim ho kradla… Vždyť se o něj tolik měsíců s láskou starali! Díky těmto pocitům jsem si k němu hledala cestu mnohem složitěji, než tomu bylo v případě staršího syna.

Pěstounka trvala na tom, že budeme během první fáze předávání bydlet i s manželem a starším synem u nich v bytě. Vůbec se mi do toho nechtělo. Mnohem radši bych bydlela v nějakém penzionu poblíž a za miminkem jezdila na návštěvy.

Nechápala jsem, proč bychom měli bydlet několik dní u cizích lidí a pod jejich dohledem se učit starat o miminko? Měla jsem pocit, že je to zbytečné protože vše už dávno umím! Ale nedokázala jsem odmítnout, protože jsem se moc bála, abych si pěstouny neznepřátelila.

Přijeli jsme tedy k pěstounům domů a pěstounka nás ubytovala v připraveném pokoji. Necítila jsem se tam, ale byla jsem odhodlaná trochu nepohodlí pro miminko vydržet.

Pěstounka byla moc milá a moc hezky mě zasvěcovala do všech aspektů péče o našeho mladšího synáčka.

Velmi mě překvapilo, že maličký je, co se týče péče a pozornosti mnohem náročnější než byl v jeho věku starší synek. Byl zvyklý, že mu byla věnována veškerá pozornost, láska a pokud jen lehce zaplakal, hned tu byl někdo, kdo ho utišil.

Nebyl zvyklý být sám, nebo sám usínat – bylo třeba ho uspávat v náručí. Naopak miloval, když ho pěstounka nosila v šátku nebo na rukou. Přišlo mi to zvláštní, skoro se mi zdálo, že je tou vší pozorností až rozmazlený. Začala jsem se bát, jak skloubím péči o tak náročné miminko s domácností a péčí o staršího syna.

Druhá část předávání, kdy jsme bydleli v našem bytě, a pěstouni k nám jezdili na návštěvy, už byla o něco snazší. A pak přišel ten den, kdy pěstouni odjeli a maličkého nám nechali, už napořád…

Jak to všechno zvládnu?

První dny a týdny po tom, co k nám přibyl do rodiny mladší syn, byly velmi náročné a to hned z několika důvodů. Maličký byl opravdu zvyklý na velkou pozornost, neuměl být chvilku sám, takže bylo dost obtížné skloubit práci v domácnosti s jeho péčí. Zachraňoval mě šátek, nosítko a také manžel nebo babičky.

Pro staršího syna to celé byla také velká změna. Už jednou zažil osamění v ústavu a teď se mu otřásly jistoty v podobě rodiny podruhé. Mnoho z jeho problematických projevů chování se nám proto bohužel vrátilo.

Někdy jsem tak měla pocit, že mám doma miminka rovnou dvě. Jedno čtyřleté a druhé půlroční.

Co bylo také velmi stresující, a náročné byla úřední stránka adopce. Maličkého jsem přijala na základě dohody o převzetí odpovědnosti mezi mnou a pěstouny s tím, že jsme ihned žádali u soudu o předběžné opatření, kterým měl být maličký svěřen velmi rychle do naší péče.

Bohužel, nikdo nečekal, že soudce předběžné opatření zamítne. Znamenalo to pro nás velké komplikace. Do dalšího jednání, kdy nám naštěstí už soud maličkého do péče svěřil, jsme ho měli doma bez nároku na to, abych mohla nastoupit na mateřskou dovolenou. Tento stav trval celé tři měsíce!

Jsme rodina!

S odstupem času, se na všechny tyto události, ale dívám pozitivně. Prostě to stálo za to! Po soudním stání, kde nám byl mladší syn konečně svěřen do péče, se naštěstí vše začalo pomalu uklidňovat. Já si našla jakýsi systém v péči o oba syny. S tím starším opět navštěvuji psycholožku a pokračujeme v terapii léčby citové vazby.

A mladší syn? Už teď vnímám, že jeho vztah ke mně, manželovi a sobě samému je úplně jiný než u staršího syna, který si prošel ústavní péčí. Vnímám velmi intenzivně, jak nádherně dokáže projevit své emoce, a jak důvěřuje sobě a světu kolem sebe. Vím, že mám doma úžasné a hlavně zdravé dítě.

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Čekáte na první slůvka? Blíží se 1. narozeniny vašeho dítěte a nebo už je dávno po nich? Ať už chcete jen tak trošku podpořit první slůvka nebo vám jde o cílenou stimulaci, protože slova ne a ne přijít, mé dnešní řádky patří vám.

Než začne dítě pojmenovávat lidi, zvířata, věci...  musí mít tyto pojmy ve své pasivní slovní zásobě. Tedy slovům rozumí, má o nich konkrétní představu. Když slova nepřichází, přichází komentáře typu:

"asi na něj málo mluvíš" nebo "málo si prohlížíte knížky."

Knížky jsou nesporně významným pomocníkem pro vývoj řeči, trénujete u nich sdílenou pozornost a ta je klíčová pro komunikaci. Ale když dítě knížky spíše odmítá, nevydrží u nich, nezoufejte. Zkoušejte dál a ke kratičkým chvilkám s knížkou přidejte i

                                                  m a n i p u l a č n í   h r u.

U prohlížení knížek dítě nasloucháním vašich komentářů a ohlížením obrázků dítě spíše jen přijímá, je pasivnější. Když k tomu ale přidáme ještě motorickou činnost (dítě manipuluje s předmětem) "útočíme" tak přes více smyslů a z toho může vaše dítě profitovat.

Asi si umíte představit mé okouzlení a radost, když náš Toník začal trousit první slůvka. Jak jejich produkci podporuji? Intuitivně využívám jednoduchých manipulační her.

Máme doma mísu (každá máma nemá Emu, ale určitě má mísu;) ), do té mísy dáváme nejen hračky, ale i předměty, které Toníka zaujaly a jsou bezpečné pro hru. Její obsah se tedy mění. Do mísy jsem přidala například figurku krávy. 

Každý den jsme "hledali" krávu s doprovodným komentářem:

Toni, kde je BÚ? BÚ! Následně vybírám a pak vybírá i sám Toník krávu z mísy. Zvedne ji a následuje společná radost, že jsme ji zase našli. Jé tady je. Tady je BÚ, kráva, BÚ!

Tedy než od Toníka zaznělo BÚ (ano, i krátké BÚ je slovo, pokud je opravdu adresované krávě, protože děti broukají hlásky a slabiky nejdříve jako vokální hru a to za slova ještě nepovažujeme), mohl rituál s mísou přinést své ovoce a 

                                          rituály děti milují, všimli jste si toho? 

Toto "schovávání" oblíbených hraček a věcí nemusí být jen rituálem. Může být hrou pro rozvoj orientace, zrakového vnímání. U starších dětí, můžete "přitvrdit" umístěním hračky na dobře viditelné místo v pokoji, v úrovni dětských očí a trénovat už v postoru. Nemusíte se tak omezovat jen na mísu, krabici či polici....

Zdraví Vás Barbora 

z www.proslova.cz, 

kde najdete tipy a návody, aby řeč Vašeho dítěte byla dobrá.

#blogujeme  #mk_blog_academy  #blogujeme #materstvi #vyvoj reci 

„Pracuji jako lektorka (něco jako učitelka). Při své práci dost cestuji, denně mám několik přejezdů a najezdím kolem 80 až 100 km. Začínám v 7 ráno, končím v 18 večer, a kolikrát nestíhám ani oběd. Teď mě trápí hrozné nevolnosti, jsem úplně mimo.  Po každém jídle zvracím, a nevydržím ani u mytí nádobí, aniž bych si pak nemusela jít lehnout. Mám nárok na rizikové těhotenství? Jak to mám říct doktorovi? Sám mi nenabídl ani neschopenku.“ Martule20 z diskuzního fóra Na jakém základě mi doktor napíše neschopenku?

Jak to chodí?

Pokud u vás probíhá rizikové těhotenství, měla byste dodržovat určitý klidový režim, jako zaměstnané pak nastoupit na nemocenskou. Šest týdnů před plánovaným termínem porodu vám gynekolog ukončí nemocenskou a vy nastoupíte  na mateřskou (PPM).

„Většinou jsou lékaři rozumní. Soudím dle svého a svých známých. S neschopenkou nedělají problém, pokud si řeknete. Moje lékařka se spíš divila, že doma být nechci. A vycházky podle aktuálního stavu. Pokud vám bude mizerně ani je nebudete požadovat. Myslím, že pokud nemusíte ležet, tak by také neměl být problém.“ liko77 z diskuzního fóra Na jakém základě mi doktor napíše rizikové těhotenství?

Zda máte nárok či nikoli  na nemocenskou a následně i na mateřskou (PPM) ovlivňuje nejen forma, ale i délka zaměstnání, zda pracujete jako OSVČ nebo jste bez práce.

Výše PPM se odvíjí od průměrného výdělku, kterého jste dosáhla před nemocí (např. rizikové těhotenství). Nemocenské dávky nelze do průměru zahrnout, neboť ty již byly stanoveny z průměru.

• V případě, že jste jako zaměstnaná nastoupila z důvodu rizikového těhotenství na nemocenskou, musíte si dojít na Okresní správu sociálního zabezpečení (OSSZ). Ta vám vyplácí dávky v nemocenské, a proto také posoudí, zda máte nárok na mateřskou (PPM). Podmínkou nároku na výplatu mateřské je účast na nemocenském pojištění ve výši 270 dnů v posledních dvou letech před nástupem na PPM.
• Může se stát, že tuto podmínku nesplníte (těsně před otěhotněním jste dostudovala nebo byla bez práce). V této situaci máte nárok na čerpání nemocenské v souvislosti s porodem do šesti týdnů po porodu. Bohužel, během čerpání nemocenské anebo PPM si nesmíte přivydělávat.

„Kolegyně, co odešla na rizikové těhotenství tvrdí, že bere 60% platu od zaměstnavatele a 40% od sociálky vyrovnání platu….“ anetahozakova1 z diskuzního fóra Rizikové těhotenství: jaká částka mi bude chodit na účet?

 „Nemocenskou platí prvních 14 dní zaměstnavatel, pak sociálka. Je tedy možné, že se v jednom měsíci sejdou peníze od zaměstnavatele i od sociálky a pak to snad z pohledu někoho může vypadat, jako že sociálka něco doplácí...Tak to ale není. V dalším měsíci už bude platit jen sociálka.

Co se týče peněz, těch 60 procent se bere z HRUBÉHO platu, ale je to v ČISTÉM. Nelze tedy počítat, že pokud teď beru např. 20 tis čistého, nemocenská bude 60 procent z toho, tedy 12 tis. Bude více (konkrétně u tohoto platu vychází nějakých 15 tis čistého). Nemocenská není zase tak malá, aby někoho musela děsit (pokud tedy už jeho normální plat nebyl spíš almužna). Mě osobně děsí spíš rodičák, který je poloviční než tato částka.

U kolegyně může hrát roli, pokud brala nějaké nenárokové odměny nad rámec základního platu. Ty by jí zvedly základ pro výpočet nemocenské, takže by pak brala vyšší nemocenskou. Pokud by jí teď jako těhotné ty odměny už nedali, skutečně její nemocenská může dosáhnout stejné částky, jakou by brala, kdyby chodila normálně do práce, tedy výše jejího základního platu. Rozhodně to ale není o tom, že by jí sociálka něco dorovnávala.“ Mysicka_lb z diskuzního fóra z diskuzního fóra Rizikové těhotenství: jaká částka mi bude chodit na účet?

• U budoucí maminky podnikatelky (OSVČ), je nutné stanovit po dobu čerpání dávek odpovědného zástupce (tj. OSVČ nesmí v této době osobně vykonávat samostatně výdělečnou činnost). Nejlepší možností je, že si  platíte nemocenské pojištění. To se pak dávky řeší jako u klasických zaměstnanců. Platí zde ale podmínka podílet se na pojištění 270 dnů v posledních dvou letech před nástupem na PPM a současně i podmínka účasti na nemocenském pojištění po dobu 180 dnů v období jednoho roku před nástupem na PPM.

„…pracuji na OSSZ. Pokud jsi OSVČ bez dobrovolného nemocenského pojištění a máš manžela nebo partnera, který by fiktivně měl nárok na mateřskou, dalo by se hýbat s částkou a měsíci placení rodičáku. Nelze pobírat 2 rodičovské příspěvky zároveň, čili když porodíš druhé dítě, 1.rodičák zaniká a začne se platit 2.rodičák na druhé dítě. Věřím tomu, že pokud si zajdeš na státní sociální podporu při úřadu práce a zeptáš se na možnosti, určitě ti poradí ( pokud ne ta první, tak poradí ta druhá.“ Milovka z diskuzního fóra Rodičovská dovolená: OSVČ

• Ať už jste z jakéhokoli důvodu bez zaměstnání (nebyla jste zapojena do nemocenského pojištění v zákonné lhůtě) nemáte, bohužel,  nárok v době těhotenství ani po porodu na žádné dávky z nemocenského pojištění.

„Nemocenskou mít vystavenou při evidenci na ÚP můžeš mít. Záleží jen na lékaři, jestli ti ji dá nebo ne. Každopádně ale peníze z nemocenské dostávat nebudeš. Bude to jen, dá se říct, taková omluva, že pokud budeš v těhotenství na nemocenské, tak se na ÚP nemusíš dostavovat. Každopádně ale pokud si jí necháte vystavit, tak nezapomeňte každý měsíc nosit na ÚP tzv. lístek na peníze, tzn. potvrzení, že nemocenská stále trvá, aby to na ÚP věděli. Stačí to poslat i poštou. Peníze ale bohužel žádné, pokud nebereš podporu v nezaměstnanosti. Nárok na mateřkou před porodem už pro nezaměstnané také není, takže rodičák dostaneš ode dne porodu.“ Garnek z diskuzního fóra Těhotná na úřadu práce: mám nárok na nemocenskou?

• Další, celkem běžná situace nastává, pokud nastupujete na mateřskou dovolenou z té rodičovské. Nárok na peněžitou pomoc v mateřství máte pouze tehdy, pokud na ni nastupujete do 3 let věku prvního (předcházejícího) dítěte. Pokud na mateřskou dovolenou nastupujete po uplynutí delšího období (více než 3 roky) a v mezičase jste nepracovala, ani neplatila 270 dnů nemocenské pojištění, nárok na proplácení PPM nemáte.

„...nejlepší je si spočítat, kdy bude nástp na mateřskou s druhým dítkem (nejlépe 6 týdnů před porodem), pak zajít na pracát a navýšit si rodičák, co to jde a aby jsi nepřišla o moc peněz z těch 220 tisíc, které je možné vyčerpat. Pak informovat svého zaměstnavatele o těhotenství.  Donést mu před nástupem na druhou mateřskou zase papír od gynekologa o nástupu na mateřskou, kterou zaměstnavatel doplní a předá na OSSZ. Potom až ti příjdou peníze od OSSZ (první platba mateřské). Zajít na pracák, tam ti dají formulář pro OSSZ, kde oni vyplní částku, kterou budeš pobírat a od kdy do kdy bude vyplácena mateřská. A s tím jít na pracák a tam ti na základě toho stopnout rodičák na první dítě a bude to.

Prostě jednoduché jako facka. Jo a pohlídej si to, jestli ti vyplatí v jednom měsíci obě věci, tak ten rodičák budeš muset zase vrátit, nebo tě budou popotahovat a vyhrožovat exekucí.

Mám bohaté zkušenosti, stalo se mi u druhé dcery - kdy paní na OSSZ nevěděla co se mnou. Měla jsem vyplacené nějaké odměny a ona nevěděla, jak to spočítat. Tak mi nic nevyplatili. A pak mi nemohli ukončit na pracáku rodičák, a já pak peníze z rodičáku vrátila na jejich účet. Jenže přecházeli na nový systém, peníze nešly dohledat. Prostě šílenost, ale ani né do půlroku to bylo vyřešené. Mateřskou jsem řešila po telefonu s paní ještě v den porodu na šestinedělí. No ještě, že se to nakonec vyřešilo..." evulina77 z diskuzního fóra Jak přejít z rodičovské na mateřskou s druhým dítětem?

• Nedosáhla jste na mateřskou? Nezoufejte, ihned po porodu bude vyplácen alespoň rodičovský příspěvek.

„Výši nemocenské si můžeš spočítat i na kalkulačce, např. tady. Vyplácí ji sociálka na základě "lístku na peníze" - ten ti dá doktor nebo sestřička při návštěvě těhotenské poradny každý měsíc. Chodit ti budou na účet, který vyplníš při vyplňování neschopenky - dá se tam zaškrtnout zda chceš peníze na účet nebo složenku do schránky.“ littleluu9 z diskuzního fóra Dlouhodobá nemocenská na rizikovém těhotenství

Od 1.1. 2009 může střídavě čerpat mateřskou dovolenou otec i matka, ale až od ukončených 6 týdnů věku dítěte. A to na základě dohody, přičemž každý z nich má při této péči o dítě nárok na výplatu peněžité pomoci v mateřství po dobu a za podmínek stanovených zákonem o nemocenském pojištění.

Střídání se umožňuje od počátku 7. týdne ode dne porodu a četnost střídání omezena není. V případě střídání v péči o dítě se zastaví výplata peněžité pomoci v mateřství matce a začne se vyplácet tato dávka muži z jeho nemocenského pojištění, pokud splňuje podmínky nároku na její výplatu, a naopak.

A co vycházky během rizikového těhotenství?

O povolení vycházek nebo změny jejich rozsahu a doby vždy rozhoduje váš ošetřující lékař. Stanoví vám tzv. režim dočasně práce neschopného pojištěnce a dále stanoví rozsah a počet hodin vyhrazený na vycházky.

Pokud vznikne tato dočasně pracovní neschopnost z důvodu vašeho rizikového těhotenství, které vám znemožňuje po dobu těhotenství pracovat, ale jinak jste v pořádku, neměl by být důvod k omezeným vycházkám.

 „…na mě kontrola přišla, a měla jsem s tím dost problémů. Vzali mi i nemocenskou. Bylo to už těsně na konci nemocenské, kdy jsem měla přecházet na rodičák a v době, kdy jsem neměla vycházky, musela jsem k zaměstnavateli dořešit nějaké papíry (nevím už proč zrovna v tu dobu, volala mi personální, byl konec měsíce, nebo se něco muselo nahlásit, fakt nevím přesně). Vycházky jsem měla ráno 7-8 hodin, abych mohla odvést starší dcery do školy a školky a pak až odpoledne od 15.30 - 18.30 hod., abych je mohla zase domů přivést a odvést příp. na kroužky…“ lucisa z diskuzního fóra Kontroly na neschopence pro těhotné

„Pokud práce neschopný pojištěnec poruší režim stanovený v době pracovní neschopnosti ošetřujícím lékařem, bude mu moci OSSZ/PSSZ/MSSZ nemocenské snížit nebo zcela odebrat nejdéle však na sto kalendářních dnů. Nový zákon rovněž umožnuje snížit nebo odejmout i již vyplacené nemocenské. Obdobně má podle zákoníku práce možnost snížit nebo odejmout v prvních 14 kalendářních dnech náhradu mzdy zaměstnavatel.“ Ivetm z diskuzního fóra Kontroly na neschopence pro těhotné

„Od příštího roku 2018 už je schváleno, že ty co si neplatily nemocenské pojištění nebo jsou nezaměstnané si budou moci zvolit délku rodičovského příspěvku na 3 roky, tedy můžou dostávat až 7600,- Já jsem taky OSVČ, ale platila jsem si nemocenské a tak jsem měla nárok na mateřskou, teď jsem si ho platila zase při vedlejší činnosti při rodičáku a teď od 1.7. nastupuji plynule na další mateřskou. Manžel je taky OSVČ, takže jsem si to opravdu pohlídala. Ono i když dítě není tak úplně v plánu nebo se neví kdy v plánu bude, tak se těch 115,- měsíčně vyplatí platit. Např. 2 roky placení by stály 2760,- a stejně při nároku na mateřskou je vyměřovací základ 115,- * 30 dní * 6 měsíců, a to je 20.700,- a to se fakt vyplatí. Navíc po porodu je možné si mateřskou při nejnižší výměře 115,- denně, což dělá cca 3.450,- při počtu 30 dní v měsíci, nechat dorovnat až do výše 7600,- měsíčně z rodičáku. Souběžně pak chodí po dobu mateřské po porodu mateřská a rodičák, přičemž součet může být až 7600,-.“ orchideas1 z diskuzního fóra Rodičovská dovolená: OSVČ

Zdroj informací: naseporodnice.cz

Zdroj fotografií: www.pixaby.com

„Pokaždé když si pohladila bříško, tak ve mně zatrnulo. Vyjde to? Ustojí to a zvládne se ho vzdát? Několikrát jsem ji chtěla požádat, zda bych si mohla sáhnout na bříško a cítit, jak kope. Ale nikdy jsem se neodvážila. Jednou kopal tak, že byla na stěně bříška vidět nožička. Jak já jí záviděla a zároveň jsem měla obrovský strach z toho, co bude dál.“

Kdo jsou ony ženy, které musely udělat pod tíhou životních událostí to složité rozhodnutí vzdát se svého dítěte a nechat ho vyrůstat v náhradní rodině? Jak těžké asi musí být, ustát si takové rozhodnutí před rodinou nebo okolím?

Adoptivní maminka, které moc děkuji za sdílení jejího příběhu, nejen že biologickou matku svého dítěte poznala osobně, ale také jí pomohla ujít kus životní cesty. Takže o tom všem má mnoho co vyprávět.

Cesta k adopci

Poprvé jsem po miminku zatoužila už před mnoha lety, v době kdy jsem měla stálého přítele. Když jsme se o něj už nějakou dobu snažili, zašla jsem ke svému gynekologovi na kontrolu.

Lékař bohužel neměl ani ultrazvuk a jediné co udělal, bylo, že mi vypsal žádanku pro přítele na spermiogram. A ten byl moc špatný. Lékař nás proto chtěl poslat do centra asistované reprodukce, s čímž můj tehdejší přítel bohužel nesouhlasil a rozhodl se, že chce žít jinak, naplno. Po nějakém čase jsem zjistila, že mi tento stav opravdu nevyhovuje a rozešli jsme se.

Našla jsem si jiného partnera a po nějakém čase jsme se znovu začali snažit o miminko. Bohužel opět se mi nedařilo otěhotnět. Můj starý gynekolog zemřel a po něm nastoupil jiný, který měl ultrazvuk a objevil tak u mě obří myomy. Tvrdil, že díky nim nikdy nemohu otěhotnět. Byl to šok.

Ale nechtěli jsme se vzdát, takže jsem změnila gynekologa a ten nový mi šanci na otěhotnění dával. Poslal nás do centra asistované reprodukce, kde bohužel zjistili, že problém je i na straně manžela.

Nicméně, dalo se něco dělat, a tak jsme postupně podstoupili tři IVF. Po druhém pokusu jsem dokonce otěhotněla, ale radost trvala bohužel velmi krátce a já na Štědrý den potratila. Tu beznaděj, velkou bolest a prázdnotu si nikdo nedokáže představit.

Poslední pokus jsem absolvovala s odporem, už jsem nedokázala věřit. V té době jsem ve facebookové skupině, kde se scházely ženy, které prošly, nebo právě procházely umělým oplodněním, zahlédla dotaz, zda někdo nechce miminko z přímé adopce. Tak jsem zjistila, že existuje přímá adopce.

Kontaktovala jsem kamarádku, právničku, která se zabývá rodinným právem. Ta mi potvrdila, že takto opravdu lze přijmout dítě do rodiny a že jde o zcela legální cestu. Biologická matka si při přímé adopci zvolí konkrétní budoucí osvojitele. Nesmí zde, ale dojít k žádné finanční transakci, pak už by to celé za hranou zákona bylo.

Začala jsem si tedy s touto paní, která chtěla dát dítě k adopci, psát, ale nebyla jsem jediná a dnes jsem zpětně ráda, že z toho sešlo, prostě toto dítě nebylo pro nás.

Ovšem díky těmto několika málo velmi intenzivním dnům jsem zjistila, že existuje přímá adopce.

První setkání

Po posledním nepovedeném umělém oplodnění přišla chvíle velké bezmoci a smutku ze ztráty mého jediného nenarozeného dítěte. A v té chvíli jsem si na internetu podala inzerát, že hledáme miminko do přímé adopce.

První žena, která na inzerát téměř ihned reagovala, nabízela své miminko ale pod podmínkou, že jsme schválení žadatelé o adopci, a to my jsme nebyli. Kontakt na tuto paní jsem poskytla své kamarádce a ona nakonec opravdu adoptovala její holčičku.

Několik týdnů byl klid a já nainzerát skoro zapomněla. A pak mi najednou, skoro současně, na něj najednou zareagovaly dvě slečny. S jednou jsme si domluvili schůzku, ale nějak tonevyšlo, ale s tou druhou jsme se sešli.

Jaké bylo první setkání? Moc jsme se s manželem báli, že bude chtít peníze. Ale nakonec byla schůzka docela fajn. Povídali jsme si celé tři hodiny. Byla to velmi mladinká slečna, které ještě nebylo ani osmnáct let. Přítel ji, potom co mu oznámila, že je těhotná, opustil. Na těhotenství přišla až koncem čtvrtého měsíce a v jednom měla jasno - do ústavu miminko v žádném případě umístit nechtěla! Naštěstí měla podporu v báječné mamince, která na schůzku přijela s ní.

Napadlo mě, zda ji do tohoto těžkého rozhodnutí netlačí tak trochu rodina. Protože nebyli jako rodina v úplně nejlepší sociální situaci. Nicméně opak byl pravdou. Bylo to její rozhodnutí, které si musela před rodinou obstát a uhájit. Slečna nás vnímala jako bychom pro ni byli jedinou záchranou.

Byla teprve na konci pátého měsíce těhotenství, ale mě v první chvíli napadlo, že vypadá jako těsně před porodem – tak velké bříško měla. Přinesla nám dokonce ukázat obrázek z ultrazvuku, po pravdě do dnes na něm s manželem nemůžeme nic rozluštit.

Na schůzku jsem přijela už připravená od oné právničky a měla jsem sepsaný celý postup přímé adopce. Měli jsme podobné zájmy a celkově jsme si padli do oka, takže jsme se sešli ještě několikrát a pomalu zařizovali všechny potřebné dokumenty.

Jak to celé dopadne?

Pokaždé když si pohladila bříško, tak ve mně zatrnulo. Vyjde to? Ustojí to a zvládne se ho vzdát? Několikrát jsem ji chtěla požádat, zda bych si mohla sáhnout na bříško a cítit, jak kope. Ale nikdy jsem se neodvážila. Jednou kopal tak, že byla na stěně bříška vidět nožička. Jak já jí záviděla a zároveň jsem měla obrovský strach z toho, co bude dál.

Někdy mluvila o tom, jak ji miminko v noci kope a s velkou láskou si hladila bříško. Byla zvídavá, zajímalo ji, jak je miminko už asi veliké, jestli už vidí, vnímá a mě to, přiznám se, bolelo.

Zajímavá zkušenost byla, když jsem s ní byla na registraci k porodu u jejího gynekologa. Sestřička si první část rozhovoru myslela, že jsem její matka. V té době se jí snažila velmi intenzivně přesvědčit, ať dítě k adopci určitě nedává. Když zjistila, kdo jsem, byl to pro ni pořádný šok. Ze kterého se, ale velmi rychle oklepala. Velmi otevřeně se mě zeptala, zda jsem neplodná a zda jsem už vyzkoušela umělé oplodnění. Nedala jsem se a stejně otevřeně odpověděla. Několik sekund bylo ticho. „Aha, tak pokud je to celé takhle, tak to je pro vás adopce určitě tou nejlepší cestou“.

Byla to zvláštní situace, třeba i proto, že tam probírali celou její rodinnou anamnézu a já ji tam držela nad vodou a spoustu věcí jí vysvětlovala. Byla to prostě vyjukaná holka, které v těchto oficiálních situacích vypínal mozek.

Jinak však moc dobře věděla, co chce a dokázala si svůj názor ustát a obhájit před rodinou i všude jinde. Nikdy jsem ji k ničemu nenutila nebo nepřemlouvala. Prostě jsem jí jen naslouchala. Dokonce se mi přiznala, že se moc bojí hormonů po porodu – toho co s ní udělají. Tohle pro mě bylo opravdu moc těžké poslouchat. Moc jsem se bála.

Do porodnice?

Její gynekolog tvrdil, že porod začne dříve, a tak jsme se všichni modlili, aby to nebylo dříve, než oslaví osmnácté narozeniny. Ne že by to něco měnilo, ale právně bychom se pak všichni cítili lépe. Ten samý den, kdy tyto narozeniny oslavila, jsme se rozhodli s přítelem vzít se. Blížilo se datum porodu a naše nervozita rostla. Poslední týden byl dost kritický. Její maminka nám řekla, že bude volat jen v případě, že už opravdu půjde o porod, nechtěla nás stresovat s případnými poslíčky. Takže poslední týden před porodem bylo úplné ticho.

Mně bylo hloupé otravovat a psát jí, jak to jde, takže jsem se doma trápila sama. Byla neděle, den termínu porodu a stále se nic nedělo. To už jsem plakala a věřila, že je po všem. Nakonec jsem se jí odvážila následující den napsat. A světe div se, stále s námi počítala.

Takto uběhl ještě jeden celý dlouhý týden, kdy se její stav nezměnil, a proto jí následující neděli přijali do nemocnice s tím, že porod bude proveden císařským řezem. Vše jsme měli dopředu domluveno se sociální pracovnicí, porodnicí a také s primářem oddělení.

Přesto když jsme dojeli do porodnice, byl to velmi zvláštní pocit. Nevěděli jsme komu, co máme říkat a celou dobu jsem se bála, že nás vyhodí. Poslali nás na lůžkové novorozenecké oddělení a tam jsem vyplnila formuláře k příjmu. Uvedli nás na pokoj a nechali nás tam čekat.

Náš syn

Na pokoji jsme čekali pár minut a ve mně pomalu začala narůstat nervozita. Najednou se otevřely dveře a vešla paní doktorka se sestřičkou, která v ruce držela maličkou kuličku zabalenou v takovém tom alobalu s čepičkou na hlavě. To byl náš syn.

Stáli jsme tam překvapení, neschopní slova ani pohybu. Lékařka nám něco říkala, ale vůbec si nepamatuji co, vše šlo úplně mimo mě. Nebyla jsem schopná si ho ani pochovat. Jen jsem tam stála a vyděšeně koukala. Až když nám sestřička řekla, že maličkého odnesou ještě na dvě hodiny ohřát, tak jsem se probrala a požádala manžela, aby ho rychle vyfotil.

Následovalo dvouhodinové peklo. Doba plná strachu a otázek. Přinesou ho ještě? Nerozmyslí si to a nebude ho chtít zpět? Téměř jsem nevěřila, že ho ještě někdy uvidím. Sledovala jsem hodiny, počítala minuty, které jako by vůbec neubývaly a velmi se bála. Asi po dvou hodinách a několika minutách se rozletěly dveře, ve kterých stála sestřička a v náručí držela toho nejkrásnějšího chlapečka na celém světě. Našeho chlapečka.

Dala mi ho do náručí a já cítila obrovskou úlevu. Ihned jsem začala o maličkého pečovat. Nosila jsem ho, povídala mu, vítala ho na světě, ale stále mi nedocházelo, že není půjčený, že je můj! Měla jsem v plánu, jak krásně spolu navážeme vztah. Plánovala jsem, jak ho budu po porodu chovat tělo na tělo, nebo že mu nabídnu bradavku.

Ale tam v té nemocnici mi to prostě nešlo. Jako by mi vypnul mozek, na vše jsem si vzpomněla až doma. Dodnes mě to moc mrzí, že to nešlo přirozeně a hned. Nakonec toto všechno přišlo, ale až postupně po dvou třech měsících, kdy jsem se začala konečně opravdu cítit jako jeho maminka!

A co bylo dál?

Během pobytu v porodnici jsem slečnu navštívila jednou na gynekologii, kam byla převezena po porodu. Probraly jsme další postup adopce. Pocit to byl zvláštní, ale velmi uklidňující. Názor nezměnila a o maličkého pečovat nechtěla. Vyprávěla mi, jak se na ni dívají ostatní pacientky a sestřičky a jak ji odsuzují. Bylo to pro ni těžké, ale dokázala to ustát, což jsem obdivovala.

Od té doby jsem jí už nikdy neviděla.

Dál probíhaly soudy. Soudy, kterých jsem se ale nijak dopředu nebála. K žádnému z nich soudce naštěstí slečnu nepředvolal. Celé to trvalo rok a půl, než padl poslední rozsudek.

Synovi už od malého miminka vyprávím formou pohádky příběh o tom, jak do naší rodiny přišel. Na slečnu často myslím. Děkuji jí za její těžké a zralé rozhodnutí. Vím, že i ona si vzpomene, ale věřím, že žije takový život, jaký si moc přála.

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Jak si ale málokdo možná uvědomuje, pro ženu na mateřské, případně rodičovské dovolené, jsou kuchyň, obývací pokoj a dětské pokojíčky vlastně "kanceláří", prostředím, ve kterém vykonávají velkou část dne své povolání. Proto si každou konkrétní radu, která by nám úklid zpříjemnil či zjednodušila, zasloužíme!

Ráda během prázdnin, kdy odpočíváme od spěchu všedních školních a školkových dní, a já osobně také od úklidu, pročítám na nejrůznějších webech články slibující právě rady a tipy pro úklid domácnosti, obzvláště pokud je ta domácnost obohacena o několik potomků. Z většiny článků se však místo konkrétních rad dozvídám, že mám trochu toho nepořádku a nedokonalosti brát jako nepatrnou daň za takové štěstí, jakého se mi v mých potomcích dostalo. Věřím, že o toleranci všudypřítomných drobků, ulepených ploch a kostiček lega nastražených přímo pod našimi bosými ploskami nohou by nejedna z nás mohla psát romány.

Jak si ale málokdo možná uvědomuje, pro ženu na mateřské, případně rodičovské dovolené, jsou kuchyň, obývací pokoj a dětské pokojíčky vlastně "kanceláří", prostředím, ve kterém vykonávají velkou část dne své povolání. Málokdo by mohl bez újmy na svém psychickém (a možná i fyzickém) zdraví efektivně a tvořivě na svém pracovním místě fungovat, kdyby v něm byl brajgl jak po prohnání tornáda. Proto si každou konkrétní radu, která by nám úklid zpříjemnil či zjednodušila, zasloužíme!

Ale jak říkám. Jsou prázdniny. Méně se stresujme, méně uklízejme, více relaxujme. Jdu příkladem. Přes den se ovládám, abych se nepředřela a po večerech ovládá naši domácnost Manhattan. Ve sklence i na obrazovce.

via GIPHY

Carrie Bradshawová ze Sexu ve městě randí s chlapy, navštěvuje více i méně bizarní společenské akce, každou sobotu snídá se svými třemi kamarádkami a tento zábavný "sběr dat" pak zužitkovává v článcích svého novinového sloupku. Občas jí trochu závidím. Ne to randění a vymetání večírků. Ale ten stále naklizený byt. To, že nemusí vařit (i kdyby musela, našla by jistě způsob, jak to nedělat a neumřít hlady).

via GIPHY

Hledá svatý grál v podobě ideálního partnera a tahle jediná položka na seznamu "co mi ještě chybí ke štěstí" jí často zakrývá výhled na to, co všechno má a čeho si může užívat.

My, které jsme toužily po mužích a dětech a máme jedno nebo druhé (ty šťastnější z nás obojí), jsme často bez domácnosti, která by se dala udržet alespoň půl dne čistá, nešťastné jako Carrie bez chlapa. Smutek po dlouhém vyspávání, udržitelném pořádku a večeřích v restauracích nám může zakrývat pohled na to, z čeho bychom se tak rády radovaly, kdyby na to zbývaly síly.

Zahrála jsem si na Carrie Bradshawovou. Místo kamarádek jsem několik snídaní trávila na diskuzích ve společnosti jiných maminek a místo randění a účasti na nejroztodivnějších společenských akcí jsem po uložení dětí proplouvala naším neuklizeným bytem a meditovala nad tím, odkud se ty věci berou, co dělají tam, kde nemají být, proč na člověka nepořádek tak mocně působí a co boj s ním znesnadňuje nebo naopak ulehčuje. Tomuto domácímu "průzkumu" jsem věnovala několik dní svého života a snad nikdy jsme doma neměli větší binec.

Carrie Bradshawová ví hodně o sexu a nebojí se zeptat.

Zyzyna ví prd o pořádku, ale nebojí se o něm psát.

Tři, dva, jedna... do boje!

Boj byl zahájen strategicky - poradou. Pod hromadou hraček a oblečení jsem našla ovladač, pustila dětem pohádku a v kuchyni jsem se usadila s hrnkem kávy nad diskuzemi na téma Dítě, domácnost, studium/práce nebo Dítě, domácnost a brzy další dítě – jak vše zkloubit? Bez povšimnutí jsem nenechala ani téma Jak skloubit péči o dítě a domácnost v prvním roce dítěte, kdy – jak všichni víme – je péče o dítě zvláště záživná a péče o domácnost značně okrajová záležitost. Diskuze Jak přežít mateřskou a nezbláznit se, to už byla jen taková třešnička na dortu.

Jsou ženy – matky, které nás (věčné neúspěšné bojovnice s nepořádkem v domácnosti) nepotěší. V tomto boji prý lze průběžně stát na straně vítězů. Tak dosvědčuje například uživatelka @drzticka81: "Dvě děti, další na ceste a domácnost zvládám. Vše je o organizaci - každý den udělám jinou věc - neuklízím třeba dvě hodiny v kuse. Jeden den uklidím během pěti minut koupelnu. Když se mi nezdá záchod, během pěti minut uklidím ten. Vysaju, když vidím plno drobků, linku se snažím mít uklizenou pořád. Mám kamarádky - pračku, myčku, sušičku ... nemám skoro žadný nábytek - takže nemusím utírat prach. Hlavně jsem prišla na to, že nejlepší je uklízet při dětech - pomáhají a já nemusím obětovat svůj čas🙂 Děti umí zapnout pračku, sušičku, věšet prádlo, umývat chodbu apod. ... "

Disciplína

Zásada číslo jedna vyplývající z úspěchu této ženy je dle mého jednoznačně disciplína. Nevím, zda-li si pamatujete, ale konkrétně tato uživatelka s tak roztomilým nickem byla citována již v článku Akademie rodičovských povinností – vaření: "Vařím polévku na dva dny a k tomu každý den druhé jídlo - to znamená, že hned jak se probudím, než vyjdeme do školky, mám navařeno." Na koníkovských diskuzích se pohybuje více žen, které jsou schopné mít navařeno hodinu od probuzení a pro režim celého dne je to velká výhra. Nemohu se ovšem rozepsat o tom, na jakém principu to funguje, neboť já jsem za hodinu od probuzení schopná s dětmi sotva posnídat. Každopádně krom velkého umu v oblasti vaření vidím hlavní původ v již zmíněné disciplíně. Ve schopnosti načrtnout si večer režim či plán druhého dne, ráno vstát a dodržet ho. Nebo si možná ani nemuset nic plánovat a dodržovat jednotný režim každý den.

Pátrala jsem, jak bych ze sebe mohla vyždímat alespoň slzu nějaké disciplíny a využít jí k efektivnější tvorbě nebo udržení pořádku. Zkusila jsem tedy po probuzení vstát a ihned alespoň ustlat postel, k čemuž jsem se běžně dostávala až během dne (a někdy vůbec). Nádobí po snídani jsem nedala ledabyle do dřezu, že se umyje, až na to bude chvilka, ale jak jsem ho měla v ruce, tak jsem ho ihned opláchla a začala vést děti k tomu, aby to své nádobí do toho dřezu alespoň dopravily. 

Oblečení dětí i většinu toho svého po vyprání už léta místo žehlení rovnou skládám. Komínky složeného prádla ale odkládám v obýváku na odkladnou skříňku místo abych ho rovnou odnesla do skříně, kam patří, a přitom je to do vedlejší místnosti několik kroků. Jsem porostě královna nedisciplinovanosti, což doma tvoří nepořádek a mě při jeho likvidaci tyto zdánlivé maličkosti přidělávají práci a ubírají čas. Tedy ubíraly, než jsem přišla na to, že je třeba nelenivět, nepouštět rozdělanou práci z ruky a dokončit ji.

Zapojit děti

Je pravda, že se spoustou věcí mohou vypomoci i děti. Roztřídit vyprané spodní prádlo, srolovat ponožky, dát nádobí do myčky... při troše fantazie nebo googlení lze najít spoustu seznamů domácích prací, které děti v určitém věku zvládají nebo by již měly zvládnout. Úspěšně ke spolupráci zve své potomky také @berenika39: "Zapojuji dítě. A to velmi aktivně. S vysvětlením, že čím dřív uděláme, co musíme, tím dřív můžeme dělat to, co chceme. Fungujeme! "

Nežehlit

Pokud máte děti malé tak, že sice skoro nikde neudělají nepořádek, ale také s ničím nepomůžou, můžete to vyřešit tak, že nějakou činnost prostě vyškrtnete. Třeba žehlení. Nebo jídlo. Nebo spánek. Jak popisuje @jarkalada: "Já jsem se s dvojčaty už od začátku snažila o vyluxování, utření prachu, koupelny atd. Ještě jsem nekojila, takže věčné odsávání, dělání flašek, navíc cvičení vojtovky...no kolotoč. Samozřejmě jsem to dělala na úkor jídla nebo spánku, takže absolutně vyřízená. Postupně jsem eliminovala žehlení. A to jako fakt. Dětem nežehlím nic, nám jen vyjímečně nějaký "lepší" kus."

Kdysi dávno jsem četla rozhovor s Petrou Černockou, ve kterém říkala, že dceři oblečení nežehlí. Já z toho byla tenkrát div ne pohoršená, neuměla jsem si to představit. Přes triko, po kterém neprojela horká žehlička, u mě prostě nejel vlak. Aniž bych tedy chápala proč. Bylo to prostě v hlavě. Někde mezi prvním a druhým dítětem, když jsem zjisila, že oblečení už nebereme ze skříní, ale jen z koše na prádlo, a nepozorujeme v tom (až a manželovy košile) žádný rozdíl, rezignovala jsem na žehlení také. A přišla jsem o jedinou oblíbenou domácí práci, na jejímž konci se můžete hmatatelným výsledkem kochat déle než půl hodiny a ještě se v průběhu této práce můžete dívat na televizi. Jaká jiná domácí práce vám toto poskytne!

Delegovat

Pokud neplánujete žádnou z domácích prací ani činností, které naplní vaše základní potřeby, škrtat, je nutné delegovat: "Úklid jsme vyřešili tak, že máme myčku, sušičku (nemusím žehlit), robotický vysavač (pouštíme ho každý den v noci), 1x týdně přijde paní na úklid," píše uživatelka @westie. "Vařím denně rychlá a zdravá jídla, nákupy řešíme většinou on-line (včetně ovoce, zeleniny i pečiva). Snažíme se mít ve všem systém, abychom se mohli oba věnovat synovi, práci a širší rodině."

Přemýšlela jsm o tom, zda by ta paní na úklid nešla občas objednat i k nám. Kolik práce by mi asi ušetřila a kolik času. Pak jsem se rozhlédla po našem bytečku "nula plus nula" a došlo mi, že za dvacet minut by tu neměla co dělat. Všudypřítomné oblečení, papíry a věci odložené jinde než na svém místě, které u nás dělají nejvíce nepořádku a jejichž přesuny při úklidu zabírají nejvíce času, si stejně musím zařídit sama. 

Vytřídit a uložit

"Základ pro úklid, to jsou správně vyřešené úložné prostory, aby každá věc měla své místo, dobře přístupné. A zbavit se zbytečností." Uživatelka @maii se velice přesně trefila do citlivého místa tisíců domácností po celém světě, vzhledem k tomu, že kniha Zázračný úklid japonské koučky přes úklid Marie Kondo stavějící na podobném principu, se stala světovým bestsellerem. Podle rad této knihy se vypořádáme s nepořádkem tím, že si v rámci systematického třídění ponecháme jen věci, které opravdu milujeme, a ty pak náležitě uspořádáme (dáme jim své pevné místo). Proto úklid v našem bytě stále nebere konce. Věcí, se kterými ještě nemám to srdce se rozloučit, je hanebně mnoho. A mé tři děti mají svá srdíčka podobně široká.

Při propolouvání naším bytem jsem si všimla, že věci, které dělají nejvíce nepořádku jsou ty, které

• přetékají z místa pro ně určené
• čekají, až s nimi zrealizuji svůj záměr (třeba nafotím a vystavím k prodeji)
• čekají, až jim najdu jejich trvalé místo
• čekají, až se rozhodu, co s nimi - založím? vyhodím?

Dle jedné recenze knihy Zázračný úklid je jeho autorka přesvědčena o tom, že nepořádek a hromadění věcí je do značné míry "výrazem toho, že se buď moc rýpáme v minulosti nebo se bojíme budoucnosti, případně obojí." Kniha není v knihkupectvích zařazena v sekci "hobby" ani "domácnost" nýbrž v sekci "psychologie", což - stejně jako věci, které hromadím s ohledem na minulost nebo budoucnost, jistě o něčem svědčí. Možná je načase knihu opravdu otevřít.

Prostě jen přežít

Brouzdajíce v diskuzích na téma Jak efektivně zvládat domácnost jsem našla i tyto příspěvky užiavtelek @citun a @ustarana:

"Domácnost v prvních měsících, co to je? Já byla ráda, že jsem se najedla a umyla🙂 Náš malý se neustále dožadoval mojí blízkosti, takže se u nás uklízelo opravdu sporadicky."

"K tvojej otázke, ako som zvládala domácnosť ti poviem, že nezvládala. Nemohla som kojiť, tak som mlieko odsávala a dávala ho malému z flašky. Takže to bol večný kolotoč - prebaliť, nakrmiť, nechať odgrgnúť, odsať mlieko, občas sa najesť a znova od začiatku. Syn toho veľa nenaspal a vyžadoval pozornosť. Bola som rada, že som stihla umyť riad a tak nejak to udžiavať v poriadku, aby to tu nebolo ako v chlieve... Naviac je manžel tiež toho názoru, že na upratovanie mám ešte celý život, ale dieťa si už takto nikdy neužijem." 

Příspěvky sice nepřinesly konkrétní rady, zato dodaly útěchu: člověk v tom všem není sám. Jedna ze zakladatelek fóra, ze kterých čerpám, přidala po několika týdnech od založení své diskuze tento příspěvek:

"Když jsem založila tuto diskuzi, tak -  jak napovídal nadpis  - jsem domácí práce ještě tolik nestíhala. Nyní je vše naopak, jak syn nemá koliky, nerostou mu zrovna zuby, tak vůbec nebrečí, je moc usměvaný, veselý, hraje si i sám na dece, tak musím říct, že stíhám vše, uvařit, uklidit, vyžehlit a to v pohodě! Prostě se nemusí chovat a umí se zabavit na chvíli sám, stačí když jsem ve stejné místnosti a mluvím na něj, zpívám, ale třeba při tom můžu vytírat, vařit. A jak spí už celou noc, tak se vyspím i já."

Spolu se dvěm předešlými příspěvky mi poslední citovaný otevřel oči v jedné zásadní věci. Jsou rodičovská období, kdy bychom se mohly rozkrájet a na ucho stavět, ale vcelku objektivní příčiny nám nedovolí, abychom naši domácnost zvládly tak, jak bychom si představovaly: novorozené miminko, náročné dítě vyžadující naši neustálou pozornost, nemocné dítě, ale třeba i momentálně náročná osobní situace, fyzická či psychická indispozice nebo dokonce "pouhé" dlouhé zimní období bez dostatku sluníčka – to jsou faktory, které zvládání domácnosti značně ztěžují, ne-li znemožňují.

Některé události jsou přirozené, některým nelze předejít... dobrou zprávou ovšem je, že (ve většině případech) tato náročná období "odezní" a jde jen o to je bez úhony přečkat. Zdá se vám to samozřejmé? Gratuluji! Bylo období, kdy jsem myslela, že jsem ta nejhroší manželka, matka a hospodyně na světě a že "takto šílené" to u nás doma bude již navždy. A ony ty prdíky jednou přešly, zoubky se vyklubaly, rýmy a kašle izolující nás od ostatních ustaly, zase vyšlo slunce, začalo jaro a najednou jakoby vše šlo od ruky lépe.

Cíl nebo jen cesta?

Měla jsem období, kdy se na mne nepořádek valil ze všech stran. Měla jsem špatnou náladu a nevěděla jsem, zda je stav domácnosti příčinou té nálady nebo jejím důsledkem. V domění, že jde o příčinu, jsem se ponořila do "dělání pořádku" a rozhodla se, že si náladu vylepším úklidem. Z dokonale naklizeného bytu se mi stala modla, které jsem obětovala své pohodlí i domácí pohodu. Dokonale naklizený byt je však při třech malých dětech (a nijak zvlášť diciplinované matce) zřejmě chiméra, která má moc člověka spíše zničit, než mu spravit náladu, už proto, že nebylo v mé moci ji "chytit".

Pak se stala jiná věc. Měla jsem možnost zapojit se do projektu, který mne úplně pohltil. Díky účasti na této tvořivé a pro mne velice obohacující a zábavně aktivitě mi hladina všech možných hormonů štěstí stoupala do závratných výšin. V té době mne běžná i zvýšená hladina nepořádku u nás doma nechávala naprosto klidnou. Když mi už šly chuchvalce prachu naproti, tančila jsem po bytě s vysavačem a prachovkou lehká jako víla. Co jindy trvalo dlouhé hodiny, bylo nyní během chvíle hotovo. Co bylo jindy zdrojem úmorné nudy, se teď stávalo jen nijak zábavnou, ale lehce zvládnutelnou činností.

Hledala jsem, v čem tkví příčina této změny a zjistila jsem zásadní věc. Úklid, respektivě naklizený byt, mi přestal být cílem. Stal se pouhým prostředkem toho, aby se doma můj muž cítil dobře, abych objevila všechny dobře zaklizené věci, které jsem zrovna potřebovala, a aby děti žily v příjemném, zdravém prostředí.

Už jsem ovšem nebazírovala na tom, abych měla v jednu chvíli v dokonalém pořádku naprosto všechny části svého bytu současně. Projekt naplňoval mou potřebu seberealizace a já se tak nemusela realizovat bojem s větrnými mlýny. Přestala jsem brát pořádek jako zdroj mé dobré nálady. Získala jsem k úklidu zdravější, vyvážený vztah a bylo mi dobře. Byl to velmi povznášející pocit, který si připomínám pokaždé, když bych chtěla pořádek v bytě opět učinit "smyslem svého žití".

S radostí

V současné době se tak zajímavého projektu neúčastním, hormony štěstí poněkud klesly. Bylo fajn uklízet s radostí. Jak si čas, který je potřeba věnovat nezáživnému úklidu, zpestřit?

• dávat si reálné cíle, večer naplánovat, ve které části bytu je třeba druhý den zasáhnout, ale s plány to nepřehánět
• večer po ulehnutí dětí připravit byt odklizením nánosů odložených věcí, aby bylo možné pustit se hned ráno do vysávání a vytírání a výsledky úklidu tak byly vidět dříve
• zpříjemnit si úklid koupí nového prostředku či pomocníka na úklid, sklenkou vína nebo hrnkem dobré kávy či nějakým mlsáním
• naplánovat si v blízké budoucnosti něco velmi příjemného a celou dobu úklidu se na to těšit
• pravidelně odpočívat od domácích povinností při nějakém koníčku
• zažít úspěch v čemkoliv, co na dlouho "nabudí" a dodá energii i na stereotypní činnosti
• uklízet bez dětí, pokud se toho stihne víc a jde to bez nich lépe od ruky
• uklízet s dětmi, pokud to jde s nimi rychleji a vyšetřený čas využít třeba pro sebe
• vědět, čím se po úklidu odměnit, i kdyby to byla jen chvilka u knížky, horká vana nebo další díl oblíbeného seriálu
• ctít neděli a co se týká úklidu, NIC nedělat

Méně je více

Když mám na úklid příliš mnoho času, když mám v jedné ruce mobil a v druhé vysavač, když mám před sebou jen vyhlídku na nezáživné odpoledne plné povinností, úklid nikdy nejde tak dobře od ruky. To už jsem zjistila mnohokrát. Proto – pokud to lze, nejvíce uklízím v den, který mám již nějak časově rozvržený. Pokud vím, že mám na velký úklid pouze hodinku či dvě, stihnu toho leckdy mnohem více, než když je přede mnou celé, k úklidu určené odpoledne, kdy se několik hodin nutím do toho začít a nejefektivnější jsem stejně tu hodinu před tím, než má rodina (nebo třeba návštěva) dorazit. Telefon odložený hodně vysoko, vypnutý počítač a vypnutá televize mi leckdy také zvýší výkon a ušetří spoustu času. Plán na jakoukoliv příjemnou záležitost, ať už s dětmi nebo bez nich, je také příjemným hnacím motorem.

Svůj recept na zvládní domácnosti shrnula výstižně uživatelka @andulkaavetrelec:

"Zapojit manžela,
začít tolerovat bordel,
nedělat příliš to, co manžel neocení,
nechtít mít vše dokonalé,
radovat se ze sebe a oceňovat se za to, co dokážeš."

Trvalo mi mnoho let, než jsem pro sebe všechny zmíněné položky seznamu také objevila. Více myšlenek se do tohot článku již nevejde. Tak snad jen stručně závěrem...

 "Čistota a klid uvádějí do pořádku všechno pod nebem," řekl čínský filozof Lao-c'.

Ale jak říká můj muž (inspirovaný humoristou Jiřím R. Pickem) 

" Mám rád pořádek, čisté prostředí a klid... ale doma je doma."

fotografie: pixabay.com

gify: giphy.com

Líbí se vám lesklé časopisy plné krásných fotek a usměvavých modelek? Proč byste se neměla stát jednou z nich? Provozovat vlastní web, nebo aspoň stránky na Instagramu je velmi jednoduché. Zde budete největší hvězdou vy sama! Jak na to?

Blog, Instagram, nebo obojí?

Zvolte si, zda chcete psát delší příspěvky, v takovém případě si založte blog, nebo zda se budete prezentovat spíše fotkami. Případně můžete obě možnosti zkombinovat a propagovat váš blog přímo na Instagramu. Pro obě možnosti najdete na internetu velmi snadné nástroje, díky kterým je založení stránek hračkou. Obojí můžete ostatně učinit jen pomocí vašeho mobilního telefonu. Na Instagramu si stačí založit účet a můžete začít publikovat. Blog si ostatně můžete psát i na Modrém koníkovi!

Dejte o sobě vědět

Nyní je třeba na vaše stránky přivést čtenáře. Jak to udělat? Využijte vaše stávající účty na sociálních sítích, staňte se členem různých skupin třeba na Facebooku a na instagramové stránky použijte odpovídající hastagy. Nezapomeňte, že se ale v první řadě prezentujete zajímavým obsahem.

Vydělávejte díky blogu

Pokud si založíte vlastní blog, nabízí se vám i zajímavámožnost výdělku. Pokud třeba popíšete nějaký výrobek, se který jste spokojená a na stránku umístíte proklik na jeho nákup v e-shopu a někdo z vašich čtenářů této možnosti využije a produkt nakoupí, pak zinkasujete provizi za tento prodej. Mnohé e-shopy totiž umožňují vložit na stránky speciální kód, díky kterému si bude e-shop hlídat, že nakupující přišel z vašich stránek a že tedy nákup realizoval díky vám.

Čím jste výjimečná?

Abyste mohli vydělávat, je třeba čtenáře na stránky přilákat a nabídnout jim tedy lákavý obsah. Ujasněte si, o čem vaše stránky budou. Pokud byste „jen“ chtěla psát o tom, jaké je to být na rodičovské s dětmi doma, pak asi příliš neprorazíte, vymyslete, čím se právě vy vymykáte a co byste mohla na stránkách prezentovat. Chodíte po zajímavých místech? Vymýšlíte pro děti netradiční zábavu? Máte speciálního koníčka? Pěstujete ruční práce? Vaříte neobvyklá jídla? Vše, co se trochu vymyká, má větší šanci prorazit.

Fotky co nejlepší

Řekněme si jasně, že lidé dnes velmi neradi čtou a že si chtějí hlavně prohlížet obrázky. Dobré fotky jsou tady základ, i kdybyste měli sebehlubší myšlenky… Nemusíte si kvůli fotkám pořizovat drahou zrcadlovku, smartphone postačí. Dobře se ale podívejte na nastavení fotek, na jejich kvalitu atd. Foťte vždy spíše v exteriéru, s bleskem co nejméně.

Pravidelnost

Zvykněte si na určitou pravidelnost v psaní a vytváření příspěvků. Nebombardujte čtenáře novinkami, ale zároveň jim nenechávejte příliš dlouhé prodlevy. Pokud jste na dovolené, pošlete alespoň krátký pozdrav a ujistěte své čtenáře, že jste stále s nimi a že na ně myslíte. Pěstujte osobní kontakt.

Komunikujte

Zvykněte si odpovídat na vzkazy čtenářů a naučte se s nimi komunikovat. Nikdy nepište naštvané vzkazy a neodpovídejte ve vzteku. Odpovídejte slušně i na vzkazy, které nejsou nějak extra příjemné. Pokud se nejedná o vyložené vulgarity, pak vzkazy nemažte. Velmi rychle se to mezi čtenáři rozkřikne a vy nebudete působit důvěryhodně.

„I když jsem tu pracovala a znala tady každý kout, tak jako pacient jsem se tu cítila neskutečně sama.“ Takhle mé splíny po porodu rozebírá sestra, která mi vytahuje kanylu z žíly a sundává obvazy z nohou.

                     Malý uzlíček radosti je na světě, teď už jenom s ním jít domů.

Rozhodně nejsem jediná, komu pobyt na oddělení šestinedělí v porodnici příliš nesedl. Projde si jím každá žena po porodu, ať už přirozeném, nebo po císařském řezu. Většinou však trvá jen pár dní, maximálně týden. A jak už je to s pobytem v nemocnici, někdo ho snáší dobře, jiný hůř. 

Není divu. Při čekání na porod člověka vůbec nenapadne, co bude potom. Že porodem to nekončí, ale začíná. Začínají slasti i strasti mateřství –poprvé přičichnout k hlavičce miminka, odhadovat, na koho je podobné, ale i vstávat několikrát za noc, nevědět, proč pláče a potýkat se s fyzickými obtížemi těla po porodu.

Důvod číslo jedna - hormony

Přestože na oddělení šestinedělí je o vás postarané z hlediska fyzického, stejně jako o vaše miminko, může se někomu zdát, že pobyt tam je hodně náročný. Můžou za to v prvé řadě hormony. „Porod dítěte znamená pro tělo ženy obrovskou hormonální změnu,“ píše se v knize Baby lexikon od Lilli Stolowské.

Důvod číslo dva - návrat do normálního života

První dny po porodu jsou proto extrémně náročné. Den nebo dva jste čiperná, aktivní a radujete se z nového rozkošného človíčka v rodině. „Je úplně normální, že třetí den se vzbudíte a okamžitě se rozbrečíte. Děsí vás ta obrovská bolestivě nateklá prsa, pořád vás pobolívá jizva, manžel vám donesl bonbony, které nesnášíte, dítě má podivné flíčky v obličeji a vy nevíte proč… Po krásném zážitku zázraku zrození se vracíte do normálního života,“ dodává Baby lexikon. 

Hormonální vzestupy a pády byste ale zažívala i doma a než si otrávit hádkami a pláčem první dny s miminkem v domácím prostředí, je lepší si to odžít jinde, ne?

Důvod číslo tři - absence domácího prostředí

V tomto zranitelném stavu pak stačí někdo z personálu, kdo vám třeba jen trochu nesedí, a problém je na světě. Právě proto je oddělení šestinedělí stále velkým strašákem pro hodně maminek, kterým vadí, že nejsou na „svém“ a těžce nesou nemocniční prostředí. Mně hodně pomáhalo při setkání s nepříjemným personálem opakovat si v duchu, že jim jednou skončí směna a že pak přijde někdo lepší. 

                                            Jako doma to tu opravdu není.

Důvod číslo čtyři - nemocniční řád vs. potřeby miminka a matky

„Moc mi nepřidalo ani to, když jsem po probdělé noci musela vstávat v šest ráno na měření teploty, potom byla jedna vizita, druhá vizita pro miminko atd. Jakékoliv zvykání na sebe s miminkem nám narušoval nemocniční řád,“ podotýká jedna z maminek. Jenže doktoři vědí, nač tak časté kontroly mají. Jakýkoliv problém u miminka nebo matky tak můžou zachytit v počátku a vyhnout se případným komplikacím.

Důvod číslo pět - kojení

Dalším překvapením také bývá pro novopečenou maminku kojení. Sestry se s tím většinou "nemažou", což znamená, že vám prostě vezmou bradavku a natlačí ji dítěti do pusy. "Když se mi to stalo poprvé, byla jsem totálně v šoku. U druhého děcka už jsem to tak neřešila, ale stejně mi to bylo nepříjemné," popisuje @sussane6.

Na každém oddělení dnes už bývají laktační sestry, které mají přímo v popisu práce vám pomoci při kojení. Jsou to většinou ty nejpříjemnější a nejmilejší ženské z personálu (dle mé dvojnásobné zkušenosti). Je lepší poslouchat jejich rady, než si potom z domu shánět soukromou laktační poradkyni - i když je samozřejmě dobře, že taková možnost existuje.

Důvod číslo šest - strava

Porodnice jako součásti nemocnic se vyznačují typickým neduhem českého zdravotnictví - nepříliš chutnou stravou. Často navíc nevhodnou pro kojící matky. Čerstvé pečivo, květáková polévka, čočka a podobné nadýmavé potraviny na porodnici putují s železnou pravidelností.

„Stěžovaly jsme si těm, kdo jídelníčky chystají. Vždy bez úspěchu,“ prozradila mi dětská sestra, se kterou téma jídelníčku probírám. „Za trest bych jim přála mít noční službu na oddělení třeba po květákové polévce, to nestíhám přebíhat z jednoho pokoje do druhého,“ dodává sarkasticky.

Spousta maminek je ale ráda, že si v porodnici odpočine. Jsou to hlavně matky, co už doma aspoň jedno dítě mají. "Pro mě to byla dovolená. Malý byl s tátou, oba to zvládli, no a já nemusela vařit, prát a žehlit jako po zbytek mateřské," pochvaluje si @janieee.

A perlička na závěr. Schválně jestli překonáte nejhorší zážitek z oddělení šestinedělí, který se stal nedávno mé kamarádce. Sestra jí v koupelně dělala předporodní klystýr a v půlce toho procesu jí z kamarádky ona hadička vypadla, tak si asi dovedete představit, jak to tam vypadalo...

P. S. Jaký zážitek jste měly na šestinedělí vy, dobrý či špatný? Těším se v diskuzi.

Zdroj fotek: www.stocksnap.io

Víte, co se vašemu muži v posledních dnech či týdnech zdálo? Co vašeho partnera docela nedávno v novinách či televizi rozlítilo, nebo co se mu v práci povedlo? Znalost těchto zdánlivě drobných informací může vypovídat o tom, nakolik ve vztahu funguje sdílení, jeden ze základních pilířů manželského či partnerského vztahu. Vztahu, který by měl být základním kamenem rodiny, a o který je, jako o všechny vztahy, na kterých nám záleží, třeba neustále pečovat. V období, kdy řada z nás pečuje zároveň o několik malých dětí, je tato péče o manželský či partnerský vztah o to náročnější a zároveň důležitější.

"Jak o Váš vztah s partnerem pečujete vy?", zeptala jsem se uživatelek Modrého koníka. "Správně napsáno - jak pečujete. To je právě ta věc, která je opomíjená a spousta lidí to bere jako samozřejmost. Pro mě je nejdůležitější KOMUNIKACE. Od té se odvíjí všechno ostatní“, napsala uživatelka @caboonek a dodává: „Ale důležité je umět se podpořit, ustoupit a udělat kompromis, někdy uznat svou chybu. Pak to funguje."  „V našem vztahu je důležitá komunikace. Když vázne, hned přijít na to, kde je potíž“, souhlasí uživatelka @veronika861 a pokračuje: „Ovšem spokojenej chlap je chlap napapanej a večer rozmazlovanej. U nás platí dobré jidlo, pokec a nejaký dobrý film." 

Některé muže lze rozmazlovat jídlem a poklidným večerním programem u televize, některého muže potěší nejvíce zábava z dob, kdy ještě televize nebyly. To potvrzuje uživatelka @jade85: "Sex, jídlo a pohoda 🙂  Ad 1 - být fit, pečovat o sebe a tím udržovat jiskru a oboustranný zájem a radost ze sexu, Ad 2 - aspoň občas uvařit něco fantastického, Ad3 - nebuzerovat, chválit, podporovat, hledat kompromisy. "

Klubko partneské spokojenosti můžeme začít rozmotávat přímo od muže a k potvrzení dostaneme podobný výsledek. „Chlapi jsou vesměs jako děti... rádi si hrají, potřebují pohladit, dobře se najíst, dostatek pozornosti... a když najdete toho pravého, tak je to všechno o dost jednodušší..." píše vtipně uživatelka @nevesta2708.

Když pročítám různé odpovědi diskutujících manželek a partnerek, vychází mi z toho dvě zásadní zákonitosti, které by měly být dodrženy, aby bylo z naší strany o vztah postaráno. Pro komunikaci a sdílení společné vášně je potřeba najít ve vztahu nerušený prostor a čas jen pro partnera a pro hýčkání a rozmazlování je třeba vědět, čím bude partner nejvíc potěšen. Kde najít při péči o děti a domácnost čas a prostor pro nerušenou manželskou komunikaci a sdílení, to je úplné „království za koně“.

Čas povídat si

„Poznal jsem rodiny, kde se vztahy změnily, nebo kde byly dokonce zachráněny, když byl do praxe uveden třeba jen jeden z bodů této knihy.“  Tak mluví autor knihy Deset tipů pro rodinu, Rob Parsons, o jednom z plodů svého více jak dvacetiltého působení. „Přes dvacet let jezdím po světě a naslouchám lidem, kteří mi vyprávějí o svých rodinách. A říkají mi, co dalo jejich rodinám sílu – a někdy co je zničilo. ... V téhle knížce najdete věci, které mohou dát vaší rodině větší sílu a možná ji i zachránit před rozpadem.“

První kapitola knihy nese název „Udělejte si čas na rodinu“ a druhá „Čas povídat si“. Jak je vidět, čas, kterého nemá nikdo dost, je lékem, který zachraňuje. Jeho špatná investice pak může být příčinou hotových katastrof.

Není však třeba hned malovat čerty na zeď. Stačí si jen zkušenosti druhých vzít k srdci pro vlastní poučení.

Znovu objevit komunikaci

Sám autor v knize popisuje, jak většinu svého života strávil v komunikaci s druhými, ale jak na začátku svého rodinného života měl málo času na komunikaci se svými nejbližšími. Začal si uvědomovat, že jejich láska začíná umírat na „nedostatek komunikace“.

„Protijed na „plíživé vzdalování“, to, co vám znovu pomůže objevit komunikaci, zpravidla nenajdete na drahých dovolených, nebo v tom, čemu někdo říká „kvalitní čas“. Spočívá v tom, že spolu budete prožívat hodně „obyčejného času“, že budete společně dělat běžné věci – hlavně si povídat.“ Což platí nejen pro upevňování vztahu s dětmi, ale právě i mezi partnery.

„Zrovna teď myslím na jeden pár“, přidal Peter Robins konkrétní příklad jedné rodiny. „Měli tři děti, byli hodně zaměstnaní a postupně se odcizili. Vypadalo to, že jejich manželství končí. Pak se rozhodli dát svému vztahu ještě jednu, poslední šanci, a zkusit něco nového. Dohodli se, že každé úterý stráví večer sami dva. Někdy šli do kina, někdy jen tak na procházku a jednou za čas na večeři. Jistě, oni si mohli dovolit placené hlídání dětí, ale žádní boháči to nebyli. Prostě si stanovili jako prioritu, že si na sebe udělají čas a zařadili to do svých plánů.

Tyhle společné úterní večery dodržovali přes dvanáct let, dokud jejich děti neodešly z domu. Zachránil ten jeden večer týdně jejich manželství? Kdo ví. Ale já vím, jak velkou důležitost to pro ně získalo. Volat jim v úterý večer nemělo smysl – mobily měly vypnuté. Pokusy nalákat je v tu dobu na něco jiného byly odsouzeny k nezdaru. Nebyl to žádný přepych, nebylo to nic drahého, ale oběma jim to dalo jednu vzácnost – čas.“

Některé manželské příručky radí jeden večer v měsíci, někdo doporučuje jeden večer týdně. Frekvence možná nebude tak důležitá jako spíš způsob, jakým tento prostor jen na „čas pro partnera“ zahrneme do našich plánů. Zda-li to necháme jako alternativu „pokud se nepřihodí něco akutnějšího“, nebo zda se na společný večer či odpoledne připravíme dopředu, zaneseme do diářů a nadřadíme jakékoliv jiné aktivitě.

Nejen kdy, ale také co

Prostor a čas pro pravidelnou a nerušenou možnost komunikace a sdílení je jedna věc. Jak ale tento prostor efektivně vyplnit? A jak dávat svou péči a náklonnost najevo i mimo tento „chráněný prostor“, v běhu všedních dní a ještě k tomu tak, aby tomu ten druhý rozumněl a vztahu to bylo opravdu ku prospěchu?

"Miloval mě způsobem, o který jsem tolik stála..."

Říká se tomu „plná citová nádrž“. S tímto pojmem přišel Dr.Ross Campbell, psychiatr specializovaný na léčbu dětí a dospívajících, autor jednoho z nejúspěšnějších titulů zabývajících se výchovou dětí, knihou Potřebuji Tvoji lásku: „Uvnitř každého dítěte je skryta citová nádrž, která je tam proto, aby mohla být naplněná láskou. Když dítě cítí, že je milováno, bude se vyvíjet normálně, ale když jeho citová nádrž zůstane prázdná, chování dítěte bude z normálu nějakým způsobem vybočovat.“

Spolupracovník Dr.Campbella, Garry Chapman, poradce v oblasti manželských vztahů, tuto myšleku aplikoval v knize Pět jazyků lásky i na další fáze života: „Potřeba cítit lásku ovšem není pouze dětský fenomén. Provází nás v dopělosti i v manželství. Případná zamilovanost nás téměř vždy dočasně uspokojí, ale to je nevyhnutelně pomíjející stav. Poté, co sestoupíme z výšin zamilovanosti, začne nám tato emocionální láska chybět.“

A pak, často již několik měsíců či let po svatbě, v obklopení několika potomků a s pocitem, že se všechna láska nějak vytratila, máme podle autora několik možností: „Jsme odsouzeni k životu plnému zoufalství s naším partnerem. Scénář druhý: rychle tuto loď opustit a začít někde jinde. … Existuje ještě třetí a lepší alternativa: Můžeme začít zamilovanost považovat za to, čím opravdu je – totiž dočasné emocionální vzplanutí – a potom se s partnerem pustit do budování skutečné lásky. Skutečná láska je také emocionální záležitost, není to však posedlost. Taková láska spojuje rozum s citem. Zahrnuje také vůli, vyžaduje disciplinovanost, a je si vědoma nutnosti dalšího rozvoje osobnosti. … Taková láska vyžaduje mnoho úsilí a ukázněnosti. Je to volba vedoucí k vynaložení spousty energie a disciplíny... .“

Co z tohoto snažení budeme mít?

„Skutečná láska nespočívá v tom, že budete mít všechno, co chcete, ale že budete dělat dobré věci pro toho, koho milujete. Ve skutečnosti to ale zároveň funguje tak, že když jsme sami kladně přijímáni, máme mnohem větší motivaci toto jednání opětovat a vycházet partnerovi také vstříc.“

Jednoduše řečeno: “Když je naše citová nádrž téměř prázdná, necítíme k partnerovi lásku, ale zakoušíme spíše prázdnotu a bolest.“ A právě z této prázdnoty a bolesti nejčastěji vyvěrá chlad, úsečné poznámky a roste podhoubí budoucích velkých krizí.

A naopak. Člověk s plnou citovou nádrží, který se cítí být milován a přijímán, přetéká láskou a touží ji rozdávat a projevovat ji svým nejbližším.

Pět jazyků lásky

Plnit citové nádrže svým partnerům není nijak složité, pokud víme, jakému jazyku lásky nejlépe rozumí. Jak se primární jazyk lásky našeho partnera nejlépe pozná?

Zeptejte se ho. Nechejte si od něj při šálku kávy v rámci odpoledního odpočinku nadiktovat pět konkrétních věcí, které ho od vás nejvíce potěší a hledejte jejich společný jmenovatel. Udělá mu největší radost teplá večeře, pořádek v bytě, hotové domácí úkoly dětí a vyžehlené košile v úhledných komíncích? Pak bude jeho jazykem lásky zřejmě „skutky služby“.

Nebo se zamyslete nad tím, čím se vám on sám snaží nejčastěji udělat radost. Nosí vám pravidelně květiny, nechává pozorné vzkazy, překvapuje vás sladkou maličkostí zanechanou v kabelce či pod polštářem, a je tu fyzicky pro vás ve všech zásadních okamžicích? Pak bude jeho jazykem lásky „přijímání darů“.

A nebo naopak, co vám poslední dobou nejvíce v různých obměnách vyčítá? Že pořád jen vyvařujete a uklízíte a vůbec si s ním nepovídáte a neoceníte, co všechno pro vás a pro rodinu dělá, jako byste si ani nevšimla, jak se snaží? Že jste o něj pochvalným slůvkem už celou věčnost nezavadila a že vůbec neumíte ocenit, jak se mu to či ono povedlo? Pak jistě nejlépe rozumí „slovům ujištění“. 

Jazyk lásky, kterému nejlépe rozumíme, je věštinou ten, kterým mluvíme na ostatní, a jehož plody – ať už v prosbách nebo výčitkách – po nejbližších požadujeme. Jazyku „pozornosti“ možná lépe rozumí ženy. Je to žena, která často touží po tom, aby jí muži věnoval plnou, maximálně soustředěnou pozornost v rozhovoru z očí do očí, při kterém plně naslouchá tomu, co mu říká. A nebo s mužem touží dělat společně věci, které má ráda a podnikat aktivity, které by s ní dělal plnou pozorností a „celým srdcem“.

Poslední jazyk lásky, „fyzický kontakt“, by se mohl zdát jako doménou mužů, už proto, že do této kolonky nejlépe, ne však výlučně, zapadá pohlaví styk. Co se ovšem sexu týká, u mužů to bývá především fyziologická potřeba. Proto se ten, který nejlépe rozumí tomuto jazyku, pozná především podle toho, že krom sexu, jeho citové nádrže stejně tak dobře naplňují polibky, obětí, spojené ruce při procházce, masáž zad nebo letmé doteky drahé polovičky při všedních společných činnostech a těmto nejrůznějším druhům fyzického kontaktu se v jeho případě nevyrovná žádný dar ani slovo uznání.

Pokud vás teorie jazyků lásky zaujala, ale nejste si jisté, jakému primárnímu jazyku váš partner nejlépe rozumí, doporučuji knihu Pět jazyků lásky Garyho Chapmana prečíst. Nezabere to více jak jedno deštivé odpoledne, které mohou děti strávit u pohádky. Krom řady zajímavých příběhů ze života manželských párů najdete v knize i rozbor jednotlivých jazyků, které mohou mít své dialekty, jež pomůžou lépe pochopit, jakým způsoby lze v jednotlivých jazycích hovořit.

Jazyk slov ujištění v sobě může zahrnovat slova povzbuzení, laskavá slova i slova pokory. Pozornost pak v sobě zahrnuje emocionální blízkost, naslouchání i možnost společných aktivit. Jazyk fyzických doteků pak může být obohacován nejen tím, kde na těle a jakým způsobem se partnera dotýkáme, ale také při jakých nejrůznějších příležitostech. Kniha je plná praktických příkladů, které jsou inspirací pro snadnější zapojení této „mluvy lásky“ do všedního života.

Velkým bonusem pro každého rodiče je pak kapitola, která nastiňuje, zda lze tento koncept lásky uplatnit i na děti a v jednoduché formě odpovídá, že samozřemě velmi dobře ano. Děti si nejlépe a nejotevřeněji umí říci o to, po čem nejvíce touží a co jejich „cisterničky lásky“, jak tomu doma my říkáme, umí naplnit.

Manželská či partnerská láska může procházet žaludkem a sex někdy začíná v kuchyni, ale co se domácí pohody týká, leckdy se o ní rozhoduje už v předsíni a nemálokdy se nejlépe rozvíjí třeba v obývacím pokoji. Jen je nezbytné vědět, proč a jak na společné chvíle najít v každodenním přeplněném rodinném rozvrhu čas a čím lze nejvíce svou polovičku potěšit.

Jak píše Gary Chapman ve své knize:

„Láska je volba a každý z nás se pro ni může rozhodnout už dnes.“

fotografie: pixabay.com

„O tom, že jsem adoptovaná, mi rodiče neplánovali nikdy říci. Odstěhovali se proto na druhý konec republiky. Já nic netušila, jen jako malé holčičce mi vrtalo hlavou, proč nemají fotky od mého narození, jako tomu bylo u mé mladší sestry?  V té době mi ale stačilo prosté vysvětlení, že ještě neměli foťák, a proto mě nemohli vyfotit.“

Jak se asi cítí člověk, který část svého raného dětství strávil v ústavní péči? Je vůbec možné, aby události, které se staly v době, kdy mozek ještě nezaznamenává a neuchovává vzpomínky, zanechaly na člověku nějaký následek? A může to být následek zásadní, takový, který ovlivní vnímání sebe sama a světa kolem nás na celý následující život?

Na všechny tyto otázky Vám, myslím, odpoví následující příběh, za který děkuji dnes už dospělé ženě, kterou její náhradní rodina přijala z kojeneckého ústavu v pouhých osmi měsících života…

Jak začal můj příběh?

Narodila jsem se na velikonoční pondělí před mnoha lety. Na svět jsem tenkrát nepřišla sama. S mým bratrem – dvojčetem jsme se narodili velmi předčasně, což se mu bohužel stalo osudným. Moje biologická matka pak zemřela jen několik málo měsíců poté.   

Prvních osm měsíců svého života jsem tak strávila sama v kojeneckém ústavě. Když mě poprvé uviděli moji adoptivní rodiče, neuměla jsem vůbec nic z toho, co takhle velká miminka mají umět. Jen jsem tak ležela v postýlce, aniž bych se usmála nebo zaplakala.

Rodiče velmi překvapilo, že jsem odmítala fyzický kontakt. Nechtěla jsem se s rodiči vůbec mazlit a ani později doma jsem to nikdy nevyhledávala. Naopak jsem byla stále jakoby ve střehu a nejraději se spoléhala sama na sebe.

Dětství

O tom, že jsem adoptovaná, mi rodiče neplánovali nikdy říct. Proč vlastně? Nevím. Asi se báli mé reakce. Odstěhovali jsme se proto až na druhý konec republiky. Já nic netušila, žila jsem si úplně normální dětství jako mnoho mých kamarádů. Jen mi tehdy vrtalo v hlavě, proč nemáme doma moje fotky jako úplně malého miminka - od mého narození, jako tomu bylo u mé mladší sestry?  V té době mi ale stačilo prosté vysvětlení, že ještě neměli foťák, a proto mě nemohli vyfotit.

S adoptivním tatínkem jsme měli moc prima vztah. Vždycky jsem měla pocit, že mám oči po něm a vůbec že jsem mu moc podobná. S adoptivní matkou bylo vše bohužel mnohem komplikovanější. Měla jsem pocit, že mě nemá ráda takovou, jaká jsem a snaží se mě výchovou změnit, a to mi vadilo. Navíc po narození mé mladší sestry, biologické dcery mých rodičů, se vše ještě vyhrotilo.

Když se totiž sestra narodila, bylo to pro mě velmi těžké, protože nešlo o pouhou rivalitu mezi sourozenci. Pro mě to byl boj kdo s koho – boj o moje místo v rodině. Soupeřila jsem tenkrát o máminu pozornost, a bohužel prohrávala. Buď tam pro mě jako máma nebyla, nebo mě poslala za tátou. Navíc jsem tenkrát velmi intenzivně vnímala, že má matka k sestře mnohem blíž než ke mně, a to bolelo.

Puberta

Jak už to v životě bývá, ani velká vzdálenost od původního bydliště nezaručila mým rodičům dostatečné bezpečí. Do okolí se po letech přistěhovali otcovi známí z práce. Jejich dcera řekla mé sestře, že jsem adoptovaná a ta to následně sdělila mým rodičům. Naši tak museli s pravdou ven.

Tehdy mi bylo asi jedenáct let. Co jsem v tu chvíli k rodičům cítila? Dodnes si to vybavuji velmi přesně – byla to nenávist. Nenáviděla jsem je za to, že mi tolik let lhali.

Následná puberta byla pak pro mě i pro mé rodiče velmi náročná. Například se naši báli pouštět mě na diskotéky, tak jsem jim na ně prostě utíkala. Nebo mi neschvalovali mou tehdejší známost, což dnes s odstupem času velmi dobře chápu, ale tehdy jsem s ním chodila vlastně jim natruc.

Při sporech nebo hádkách jsem pak jako dobře mířenou střelu využívala faktu, že jsem adoptovaná. „Nejsem Vaše, tak co mi máte co zakazovat.“

Samozřejmě jsem si vyzkoušela nějaký ten alkohol a cigarety, ale naštěstí jsem nešla přes nějakou pomyslnou hranici. Při tom všem jsem se zvládla vyučit a nekonalo se ani žádné neplánované těhotenství nebo něco podobného.

S tátou jsem pak později vše urovnala a měli jsme výborný vztah. Horší to bohužel bylo s mámou, protože té jsem už nedokázala věřit. Kdybych si mohla vybrat, chtěla bych o všem vědět už od mala a také bych si přála, aby mě máma přijímala přesně takovou, jaká jsem a nesnažila se mě změnit k obrazu svému.

Hledání kořenů…

Později, když už jsem se od rodiny osamostatnila, jsem chtěla vědět podrobnosti o mém původu. Problém byl, že moje adoptivní matka mi nechtěla žádné další informace dát. Každý rozhovor na toto téma končil jejími slzami a slovy: „Ty mě nemáš ráda!“

Nenáviděla jsem to.

Tatínek bohužel před mnoha lety zemřel, takže tam jsem oporu hledat nemohla.

Poté, když jsem se vdala a měla už svou vlastní rodinu, začala jsem znovu za pomoci internetu pátrat po mé biologické rodině sama. Tenkrát se mi podařilo najít na facebooku svou sestřenici. Myslím, že to byl šok i pro ni.

Díky ní jsem zjistila, že mám několik dalších sourozenců, po kterých dodnes velmi intenzivně pátrám.

Tenkrát jsem toto téma znovu otevřela před svou adoptivní matkou. Připustila, že o existenci mých biologických sourozenců celou dobu věděla. A dala mi do rukou pro mě velmi cenný dokument – původní rodný list a dále dopis od biologické matky. Po více než čtyřiceti letech. Věřte mi, to zabolelo!

Dopis bohužel nebyl adresován mně, ale zamrazilo mě, když jsem ho četla – zjistila jsem totiž, že mám s biologickou matkou skoro totožný rukopis!

Vykořeněná

Co mi všechny ty zkušenosti s pobytem v ústavu přinesly? Naučila jsem se spoléhat jen sama na sebe. Nikomu jinému nedokážu opravdu intenzivně důvěřovat. Dodnes nevyhledávám fyzický kontakt a vím o sobě, že jsem stále jakoby ve střehu – neumím se uvolnit. Adoptivní rodiče bohužel nikdy nevyhledali pomoc psychologa, takže jsem se s tím vším musela nějak naučit žít sama.

A také je tu stále přítomný pocit, že nikam nepatřím – nikde nemám kořeny. Neznám svou minulost ani osoby v ní žijící, asi právě proto je pro mě tak moc důležité, abych jednou našla své biologické sourozence.

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Také jste si domů z porodnice přivezli sladký spící uzlíček, který se během několika dnů změnil v nesrozumitelnou, řevem zfialovělou hromádku neštěstí? Ten toužebně očekávaný človíček, kterému jste ochotni snést modré z nebe a splnit, co mu na očích vidíte, je nakrmený, přebalený, obklopený nejbližšími milujícími osobami, které by ho na rukách nosili (a leckdy celé hodiny nosí) a on řve a řve jak protržený a nic na něj nezabírá?

V takovou chvíli by nejeden rodič platil třeba zlatem za nějaký manuál, návod k použití, který by opravdu fungoval a zajistil miminku úsměv na tváři a rodičům pocit, že nejsou tak úplně neschopní. Bez takového návodu by se maminky neměly vůbec pouštět z porodnice! Mnoho rodičů po takových návodech marně touží, a oni přitom opravdu existují. Představujeme tři knihy, které by před narozením svého potomka každý rodič znát (ušetří totiž mnoho nervů, slz a pocitů viny).

1. Harvey Karp: Nejšťastnější miminko v okolí

Skoro nikdy nepláče a spinká jak andílek...To je nesplněný sen mnoha rodičů. Samozřejmě, že děti pláčou, jak jinak si mají říct o mléko, suchou plenu nebo trochu pomazlení? Ale co s dětmi, které pláčou, i když nejsou nemocné a veškeré základní potřeby jsou na první pohled uspokojeny? Kdyby jim něco nechybělo, přeci by neplakaly. Možná jim chybí další tři měsíce v maminčině bříšku.

Skoro nikdy nepláče a spinká jak andílek. To je podtitul knihy, která mnohým rodičům pomohla pochopit, proč jejich miminka pláčou a jak jim pomoci, aby k pláči neměli nejmenší důvod.

Chybějící čtvrtý trimestr

"Novorozenci mají několik schopností, které dokazují, že jsou na tento svět připraveni, ale přesto jsou první tři měsíce miminka tak nezralá, že by skutečně ocenila, kdyby mohla skočit zpátky dovnitř, kdykoli jim to tu začne přerůstat přes hlavu," píše ve své knize dnes již světoznámý pediatr a odborník na vývoj dítěte s pětadvacetiletou praxí, doktor Karp. " Protože ale nejsme klokani, můžeme jako milující a soucitní rodiče udělat jediné, zařídit, aby se naši tvorečci cítili jako doma tak, že je obklopíme uklidňujícími pocity, které zažívali při svém pobytu v děloze. Abychom však dětem mohli poskytnout čtvrtý trimestr, musíme si dopovědět na důležitou otázku: jaké to tam přesně bylo?"

Tišící terapie

Stísněná poloha, teplo děložní stěny, houpavé pohyby a všudypřítomný syčivý zvuk, v tom je téměř celé tajemství. "Téměř všechny tradiční tišící metody na světě napodobují pocity v děloze. Všechny tyto metody, od zavinovaček po kolébky a tišení, vracejí děti do útulného, rytmického prostředí připomínajícího dělohu, dokud se nenaučí broukat smát a nezapojí se do rodiny. Tento čtvrtý trimestr je užitečný pro klidné děti, ale pro ty zlobivější je přímo nezbytný," tvrdí autor, kterého k hledání způsobů, jak utišit plačící miminka přivedla v první fázi pocit bezmoci při jeho praxi dětského lékaře. Tehdy nedokázal pomoci vystrašeným rodičům ani jejich plačícím dětem s projevy dětských kolik. Jeho bezmoc, jak sám říká, se pak změnila v čiré zoufalství, když jako člen týmu specializovaného na týrané děti léčil několik vážně zraněných pacientů, jejichž rodiče už nebyli schopni utišit vytrvalý pláč svých dětí a ve snaze ho zastavit se na nich dopustili závažných ublížení.

Intenzivně a dle návodu

Velká část této převrtané knihy je vlastně rozborem a přesným technickým postupem, jak zvládnout pět kroků - pět zásad - které je třeba umě zrealizovat a zkombinovat, aby se všechna miminka měla ještě chvíli jako v děloze. Každému kroku je věnováno hned několik stran leckdy včetně technických nákresů, neboť jak sám autor píše: "Těchto pět metod je nesmírně účinných, musí se ale provádět naprosto přesně. Když se provádí bez patřičné techniky a nasazení, moc toho nezmůžou". Nemějte ale nejmenší obavy a nenechte se odradit. Sání, houpání, pouštění bílého šumu stejně jako polohování a zavinování jste jistě již někdy svému miminku dopřály. Teď jen vybrousit každý z těchto kroků k dokonalosti a spojit je v jednu jedinečnou symfonii blaženého konejšení.

Celá kniha je prošpikována citáty rodičů a zkušenostmi a moudrými postřehy autora. Je nesmírně vtipná, zábavná a zároveň užitečná. Je to nejlepší verze manuálu "Jak utišit plačící miminko", jaký kdy budete možná držet v rukách. Bude vás bavit ji číst a hlavně se nebudete moci dočkat, až vaše miminko opět "spustí", abyste mohli zažít ten krásný pocit, jaké to je, umět ukonejšit své plačící dítě.

2. Eva Kiedroňová: Něžná náruč rodičů

V porodnici se miminka nosí nejčastěji zavázaná do zavinovaček "jako houstičky". Jednak je to miminkům (jak nás učí už doktor Harvey Karp) velmi příjemné, zároveň je to pro rutinní práci personálu a nejisté ruce čerstvých maminek pohodlnější a bezpečnější. Ne všichni rodiče však dnes přikládají zavinovačce takovou váhu, aby ji měli ve výbavě již před narozením dítěte. Některá spokojená miminka si doma těsné zavinutí ani "nevyžádají", a tak je potřeba zjistit, jak s malými, měkkými a křehkými tělíčky bez této opory manipulovat. A když je čas miminko přebalit, vykoupat nebo převléknout, jde zavinovačka stejně stranou a rodičovské ruce musí nabídnout tu správnou a zdravou oporu. Ačkoliv je každá milující rodičovská náruč jistě tou nejněžnější, lze miminka špatnou manipulací nechtěně vystavit akutnímu nebezpečí i budování špatných návyků, které mohou ovlivnit pozdější zdravotní stav dítěte.

Instruktážní video místo detetivky

Velkou předností této knihy je přiložené DVD. Z něj do půl hodiny zjistíte, jak Vaše miminko od prvních dnů po narození pohodlně a hlavně bezpečně zvedat z postýlky, pokládat na přebalovací pult, do nízké cestovní postýlky i autosedačky, jak miminko stimulovat a navazovat s ním kontakt. Na první pohled se jedná o věci tak přirozené, že mnohým novopečeným rodičům může znít přímo "šíleně", že by si měli pouštět "film" o tom, jak vzít do náruče nebo položit na přebalovací pult své vlastní dítě. Jednoznačně však doporučuji video shlédnout. Pokud je vašemu miminku již několik týdnů a vy jste o správné manipulaci po vzoru Něžné náruče nic neslyšeli, dříve nebo později možná v knize narazíte na nějaký obrázek se zamračeným "smajlíkem", který zachycuje nesprávný způsobu držení či nošení dítěte, ze kterého se poznáte.

Věděli jste například, že svislá poloha při nošení je určena až dětem straším devíti měsíců?

Pevně ve svých rukách

Kniha má každý správný postup manipulace a každou zdravou polohu na nošení krok za krokem nafocenou a popsanou. Pustit si DVD a zkoušet to přímo u něj je však pomoc k nezaplacení. Celý proces je díky instruktážnímu videu mnohem rychlejší a pochopitelnější. Ačkoliv si možná na začátku seznamování s touto metodou ve všech těch polohách a způsobech ukládání, zvedání a přehazování na svých rukách či do rukou druhé osoby můžete přijít poněkud ztracení, běžné denní úkony jako pokládání na přebalovací pult, zvedání z postýlky nebo hojdání či odříhávání (stejně tak jako několikrát shlédnutý a při zkoušení jednotlivých kroků mnohokrát pozastavený film) mohou pomoci zjistit, že jednotlivých postupů správné manipulace vlastně není zas tolik a vůbec nejsou tak složité. Naopak, mnohé procesy denního režimu se při správné manipulaci spíše zjednoduší. A i když jste dřív neměli nějak výrazný pocit, že byste si s křehkým tělíčkem svého dítěte nevěděli rady, při správné manipulaci si budete naprosto vědomi, že máte svůj poklad za všech okolností bezpečně a pevně ve svých rukách.

3. Margot Sunderlandová: Věda zvaná rodičovství

Mnoho maminek instinktivně tuší, že pokud jejich miminko pláče, měly by se ho snažit utišit, i kdyby to znamenalo "jen" hojdat ho ve své uklidňující náruči. Cítí, že by ho při usínání neměly nechat plakat až do vyčerpání nebo že mají nabídnout útěšnou náruč vždy, když jejich malé či větší dítě něco trápí. Když se ale do péče či výchovy vloží přísná tchyně nebo rázná kamarádka, předsevzetí pečovat o dítě intuitivně může být v ohrožení. Na jedné straně intuice matky, byť třeba nezkušené a na druhé straně "tradiční" moudra, byť možná ne vždy zcela pravdivá. Hledá -li člověk vedle intuice a tradice západní civilizace ještě jiný proud poznání, je možné se obrátit na řadu neurologických výzkumů, které dávají jednoznačně zapravdu mateřské intuici.

"I když nemůžeme svým dětem zajistit do budoucího života pocit štěstí, máme k dispozici vědecké informace o tom, jak výchova ovlivňuje jejich mozek", píše autorka již v úvodu. "Zjištění, že některé všeobecně uznávané výchovné postupy mohou zvýšit sklon dítěte k úzkosti, depresi či vznětlivosti v pozdějším životě, není moc příjemné. ... Povzbudivé je, že s využitím poznatků můžeme zbytečnému trápení předcházet ", dodává.

Věda zvaná konejšení

První kapitoly knihy se zabývají znalostí struktury mozku dítěte. Jelikož je celá kniha postavena na neurologických výzkumech, pro správný výchovný přístup k dítěti je zásadní pochopit, že dětský mozek se v mnohém od dospělého mozku liší a řada dětských "mozkových pochodů" zákonitě probíhá jinak. Má to své velké výhody. Novorozence nemůžete rozmazlit. Kojenec s vámi neumí manipulovat. Nestejný způsob vnímání, uvažování a jiný stupeň schopností má (v případě naší neznalosti) i velké nevýhody: to, o čem si někdy myslíme, že by mělo být fungujícím "výchovným prostředkem" (protože dospěláckému způsobu myšlení to přijde naproso logické),  může být spíše prostředkem destruktivním (potože dětský mozek to chápe úplně jinak).

Zásadní výchovné otázky

Jestliže těžiště předešlých dvou knih bylo v odpovědi na otázky JAK, tato kniha je jedinečná v tom, že přináší především odpovědi na zásadní otázky PROČ. Proč nenechávat dítě dlouho a často plakat? Proč dítěti, které se právě naučilo lézt, dovolit, aby nás následovalo všude - i na záchod? Proč je mazlení životně důležité? Proč má takový význam, kdo bude v naší nepřítomnosti hlídat naše dítě? Proč je při usínání tak důležitý fyzický kontakt? Proč je rodič podstatná součást mazlení, usínání i hry? Proč děti zlobí? Proč je při úzkostném záchvatu tak důležité být dítěti nablízku a utěšit ho a proč se manipulativní záchvaty řeší docela jinak? Proč je projevená dětská tvořivost důležitější než pořádek? Proč je někdy nezbytné říci jasné "ne"?

Snad jen závěrečná kapitola, která radí, jak obnovit narušenou vnitřní regulaci rodiče po vyčerpávající celodenní péči o děti nebo jak pravidelně obnovovat svou emoční energii, odpověď na otázku "proč" ani nepotřebuje.

Co ale rodiče nejmenších dětí nejvíce potřebují, je jistota. Jistota, že svému dítěti dávají to nejlepší a sebevědomí plynoucí z toho, že jim jejich miminko spokojeným úsměvem říká, že je o něj dobře postaráno. Kam nesahá intuice a kde se klasické metody péče a výchovy již netěší důvěře, tam je dobré vědět, po které moudré knize sáhnout.

fotografie: přebaly knih (foto autorky) v koláži s fotografiemi z pixabay.com

Když jsem se rozhodovala, zda už je vhodná doba mít miminko, myslela jsem, že vím do čeho jdu. Jsem nejstarší ze všech sourozenců a vzhledem k velkému věkovému rozdílu jsem se o ně často musela sama starat už od jejich narození. Měla jsem kamarádky, které už děti mají. Přečetla jsem spoustu knížek o těhotenství a mateřství a péči o miminko. Prostě jsem si myslela, že mě nic nepřekvapí. Chyba lávky! 

Dnes budu zase trochu osobnější. Ráda bych se s vámi podělila o věci a pocity, které mě jako novopečenou mámu zaskočily a které způsobily, že mě to mateřství někdy "leze na mozek". Možná si budete "klepat na čelo" protože vám to bude připadat směšné, možná se v tom najdete a uleví se vám, že v tom nejste samy. 

Než začnu lamentovat, nad tím, jak hrozné někdy je být mámou, ráda bych, abyste věděli, že to rozhodně není permanentní stav. Svou dceru Sophi bezmezně miluju a jsem šťastná, že nám vstoupila do života a v žádném případě nelituji, že jsem její máma, i když mám občas chvilkově opačné pocity.

Moje potřeby jsou až na posledním místě

Nevím, zda za to mohly hormony, ale najednou se ze mě stala máma. Moje potřeby šly do pozadí, hlavní bylo, aby byla spokojená Sophinka. Dřív jsem po probuzení šla do koupelny (záchod, sprcha, zuby), pak následovala snídaně, atd. Po jejím narození jsem měla problém myslet na sebe. Mnohdy se stalo, že jsem v 11 zjistila (až díky připomenutí manžela) že jsem stále v pyžamu, že mi kručí v břiše a že nutně potřebuji sprchu a že vlastně už pár hodin chci jít "čůrat".

Po pár týdnech se to sice spravilo, ale pořád jsou chvíle, kdy mám pocit, že nejdřív musím obstarat dítě a pak až teprve můžu myslet na sebe (pokud mi na to zbyde síla a čas ovšem). Když se mi náhodou někdy podaří urvat si chvilku, trápí mě potom stejně výčitky svědomí. Takže i když si manžel například vezme malou s sebou na nákup, já místo, abych si v klidu dala kafe, mám pocit, že tu hodinku musím využít k něčemu velmi užitečnému (většinou je to úklid, který jinak dost pokulkává), aby se tak vykompenzovalo, že jsem se zbavila malé.

Už nikdy nebudu myslet jen na sebe

Jako kdybych neexistovala samostatně, pořád musím myslet za obě. Když se mě například manžel zeptá "Kam chceš jít?" nemůžu odpovědět čistě podle sebe, samozřejmě, že vyberu místo, které je v prvé řadě vhodné pro naši princeznu. To samé platí při vaření oběda, plánování dovolené, kariéry, atd.

Prostě už nikdy nebude jen "já" jako žena, vždy jsem v prvé řadě máma. Možná vám to připadá zcela normalní, ale mě tohle před tím prostě nedošlo. Aby se ten pocit ještě umocnil, spousta lidí ve vašem okolí vás taky přestane brát jako jedince. Otázky typu: "Jak se máte? Pořád se kojíte? Už se přikrmujete? Už chodíte? apod." mě ze začátku dost zvedaly ze židle, ale člověk to časem přestane řešit.

Ne všechna miminka prospí po narození většinu dne a noci

Zhruba od 7. měsíce těhotenství jsem nemohla v noci spát. Mamka mi říkala, snaž se spát, co nejvíc, po porodu už se nevyspíš. Snažila jsem se ji poslechnout, ale pořád jsem naivně věřila, že to s tím spánkem nebude tak horké. Těšila jsem se, jak se konečně pohodlně vyspím, až nebudu mít to příšerně velké těhotenské břicho s mimčem, co si chce prokopat cestu ven.

V chytrých knížkách přece psali, že v prvních týdnech po narození, miminka většinu dne a noci prospí. No některá možná ano, ale moje Sophi rozhodně ne. Je to už 21 měsíců, kdy jsem nespala víc jak dvě hodiny v kuse, myslím, že už bych ani déle spát nedokázala. Vstávání na noční kojení jsem sice eliminovala společnou postelí, ale i tak je to někdy boj. 

Nikdy nic neplánuj - stejně to bude jinak

Před narozením Sophinky jsem měla touhu mít vše pod úplnou kontrolou. Všechno mělo svůj řád, měla jsem plán a vize. S dítětem zjistíte, že plánování má smysl pouze okrajově, protože Murphyho zákony pro matky fungují ještě spolehlivěji než ty normální a tudíž se vám běžně stane, že váš potomek:

•  onemocní, když se chystáte na dovolenou
• pokaká se poté, co jste ho oblékla a už jste byla na odchodu
• bude protivné, když se konečně vypravíte někam mezi lidi
• nebude chtít vstávat, když potřebujete ráno brzy odejít
• bude chtít jít na opačnou stranu, než zrovna potřebujete
• a tak bych mohla pokračovat do nekonečna...

Měla jsem taky dost jasné představy o tom, jaká chci být máma, jak budu svoje dítko vychovávat, apod. No, jak jste si možná už dříve přečetli v mém článku Představy o spánku před porodem a dnešní realita, tyto ideály vzaly hodně rychle za své. Stejně tak jsem tvrdila, že moje dítě se rozhodně nebude dívat na televizi a minimálně do 5 let nedostane do ruky tablet. Jak jsem teď ráda, když získám díky pohádce na tabletu, půl hodinky klidu. Ať si říká, kdo chce co chce.

Novorozenecká kolika může trvat i 8 měsíců a zuby rostou pořád

Kdyby mi někdo před porodem řekl, že se u nás budou několik měsíců řešit pořád dokola "banality" jako je kakání a zaražené větry a že z toho budeme s manželem na nervy, asi bych se mu vysmála. Přesto bylo Sophinčino kakání u nás tématem číslo jedna téměř 8 měsíců. A nervy mi zachránil vynález jménem rektální rourka. V mezičase, kdy jsme si optimisticky mysleli, že jsme se zažívacích problémů zbavili, o sobě zase dávaly vědět zoubky. 

A když nerostou zoubky, dostane vaše dítko třeba rýmu. A i když se říka, že nemocní chlapi jsou horší než malé děti, já nesouhlasím. Manžela můžete v krajním případě zavřít v ložnici a vzdálit se do "bezpečí", ale nemocné dítě potřebuje mámu ještě víc než normálně a i obyčejná rýma dokáže pořádně potrápit, zvlášť když neumí ještě smrkat.

No a zaručeně nejhorší je ten konstantní strach. Bojím se, že si ublíží, že bude nemocná, že něco zanedbám, prostě pořád něco a myslím, že tento strach už nikdy nezmizí. 

Musím dělat pořád strašně zodpovědná rozhodnutí

I když jsem se zařekla, že nebudu řešit v souvislosti s mateřstvím a miminkem každou "blbost" stejně jsem musela dělat pořád nějaká rozhodnutí. 

Některé mi teď s odstupem nepřipadají tak důležité, ale v návalu těhotenských hormonů a únavy se mi tak jevily. Jako třeba vybrat správný dudlík, kočárek (nebylo jednodušší když prostě byly dva druhy a hotovo?!), nosítko nebo šátek , lahvičku na pití (do té doby jsem žila v blažené nevědomosti, že existují nějaké BPA), a jiné miminkovské vybavení. Člověk se s tím samozřejmě nakonec popere, přece jen nejde o život a při nejhorším nepotřebné věci prodáte v našem koníkovském bazaru, ale i tak mě to dost potrápilo.

Složitější pro mě bylo rozhodnout věci, které už můžou mít zdravotní důsledky.

• Nechat nastřelit nebo propíchnout ouška?
• Dát naočkovat povinná očkování?
• A co ta nepovinná?
• Dávat nebo nedávat vitamin D?
• Neublížím malé častým používáním rektální rourky?
• Srážet nebo nesrážet teplotu?
• a jsem si jistá, že tento seznam bude s přibývajícími roky narůstat...

Nejhorší je, že v podstatě neexistuje správná odpověď ani jedno jediné správné řešení. Vždy záleží na úhlu pohledu, informacích, které máte, aktuální situaci, atd. A nikdy nebudete jednoznačně vědět, zda jste se rozhodly správně. Být mámou není jednoduché!

Rodičovství je záhul na nervy a zkouška vztahu

Nikdy jsem nechápala, že si někdo třeba pořídí děti ve snaze zachránit vztah a po narození Sophi to už tuplem nechápu.

Byli jsme s manželem spolu už 4 roky, když jsme se rozhodli pro miminko, náš vztah byl (a pořád je) pevný, milujeme se, věříme se, pomáháme si. Ale nebudu lhát, narození miminka přináší pro jednotlivce velkou zátěž, pro vztah potom dvojnásobnou.

Nedostatek spánku, nervy na pochodu, neustálá přítomnost miminka, žádný čas pro sebe natož pro partnera, vyčerpání atd. Obzvláště když je u vás na denním pořádku "uřvánkov" snadno se pak na partnera v zoufalství utrhnete, obviníte ho ze všeho špatného, z vaší únavy, z nedostatku porozumění. U nás to nebylo jinak. 

Když k tomu přidáte fakt, že nemáte vůbec žádné hlídání (krom manžela) a velmi náročné dítě, tak je téměř nemožné opečovávat vztah tak jako dřív. To se na něm samozřejmě podepsalo.

Během těch 21 měsíců jsem měla několikrát pocit (který naštěstí velmi rychle odezněl) že se snad rozvedeme, že tohle přece nemůžeme vydržet. Naštěstí mám vedle sebe parťáka na celý život a vypadá to, že to nejhorší už máme za sebou, ale utvrdila jsem se v tom, že dítě rozhodně nemá šanci žádný vztah zachránit, spíš naopak.

Jsem špatná máma

Neustále mám pocit, že jsem okolím hodnocená. Nejhorší jsou situace, kdy na veřejnosti Sophinka dostane jeden ze svých vzdorovitých záchvatů - to pak vidím ty kritické pohledy, jak čekají, co udělám a nesouhlasně kroutí hlavami, když se mi nepodaří malou okamžitě uklidnit. 

Dnešní doba klade na maminky strašně vysoké nároky a je hrozně těžké jim dostát. Sama o sobě dost často pochybuji, porovnávám sebe a Sophi s ostatními, panikařím. I přesto, že jsem nikdy netrpěla na nízké sebevědomí, co se týče mateřství, snadno se nechám rozhodit. Otázky typu: "Ty ještě kojíš? A to spí s vámi v posteli? Malá ještě nemluví? To je pořád takhle uřvaná? Proč ji nedáš do školky? Ona má pořád plenku? ..." mně často nedají v noci spát. 

Nemluvě o tom, že bohužel i v tom virtuálním světě, kde maminky často hledají pomoc či rady, se najdou velmi kritické osoby, které možná nechtěně, ale velmi silně dokáží odsoudit a ranit dotyčnou osobu. Buďme k sobě tolerantní a ohleduplní, po bitvě je každý generál a cizí děti se vychovávají nejlíp.

Mluvit o tom, že někdy nechcete být mámou se příliš nesluší

Nejhorší pro mě bylo zjištění, že se se svými pocity nemám komu svěřit. Nejdřív jsem zkoušela manžela, jenže ten jako správný muž si každou moji větu vyložil jako výtku, že mi nepomáhá (což nebyla pravda) a akorát to vyvolalo zbytečnou hádku.

Mamka mě sice chápala, ale v podstatě mi řekla, že mateřství je náročné a že to bude horší a horší (narážka na to, že i velké děti maminky trápí, ale moc mi to na optimismu nepřidalo). 

Nejsmutnější byla pro mě reakce většiny kamarádek. Když jsem se odvážila říct, že někdy nechci být máma a že jsem unavená a nezvládám to (a viz výše) setkala jsem se s reakcemi typu: "Kati, buď ráda, že je Sophinka zdravá, co by za to jiní dali, kdyby měli takovou krásnou holčičku. Víš kolik lidí nemůže mít děti?!".  Samozřejmě, že to vím a rozhodně se nechci rouhat, ale to přece neznamená, že nemám právo se cítit unavená a očekávat od kamarádky podporu. Vždyť stačilo říct: "Naprosto tě chápu, já bych tu svoji taky někdy nejradši hodila z balkonu, ale co naděláme no, musíme to vydržet a ony nám to holky na starý kolena jednou vrátí (nebo něco podobného)". 

Když už jsem se odvážila svěřit se svými smíšenými pocity, většinou jsem toho záhy litovala, protože reakce okolí mě přiměla cítit se ještě hůř. Jako kdybych byla jediná máma, co to nezvládá. Naštěstí jsem znovu objevila svoji kamarádku z gymplu, která mi (byť na dálku několika tisíc kilometrů) poskytla potřebnou podporu a vzhledem k tomu, že je taky máma, se mnou i sdílela podobné radosti a strasti, které mateřství přináší. Tímto ti děkuji Luci! (někteří ji spíš budete znát jako @tvrdohlavamama).

Bude líp!

Nechci v žádném případě, aby tento článek vyzněl negativně. Mateřství je nádherná věc, dar, za který jsem velmi vděčná. Naše Sophia je to největší štěstí, které se nám mohlo přihodit a oba ji s manželem bláznivě milujeme nade všechno na světě. Někdy nás přivádí k šílenství, někdy na kratičký okamžik mívám černé myšlenky (ale čím je starší, tím se mi to stává méně), ale neumím si bez ní svůj život představit.

Netrpím depresí, jen se ve mně občas pere "maminkovské já" s tím mým starým "já", které bylo o dost sobečtější. A i když se na mě možná sesype vlna kritiky z řad našich čtenářek, chtěla jsem to otevřeně napsat. Protože pokud aspoň jedna maminka, kterou trápí podobné pocity, získá díky tomu pocit, že v tom není sama a že tyto pocity jsou normální, splní to přesně svůj účel.

Je mi jasné, že se ani nenaději a moje princezna půjde do školky a já si pak místo, abych si vychutnala klid a šla na kávu s kamarádkami budu říkat, jak je smutné, že už je tak veliká a vlastně mě už ani nepotřebuje...

zdroj fotek: vlastní archív

„Když jsem byla malá, moc jsem si přála mít živé miminko, které by mi nikdy nevyrostlo. Pěstounstvím si vlastně plním svůj tajný dětský sen. Věřím, že není na škodu, když všechno nejde hladce a člověk prochází řadou překážek. Určitě ho to posílí ve vytrvalosti a umožní mu to více přemýšlet nad tím, zda to, co si vybral, je to pravé a zda má cenu o to bojovat za každou cenu.“

Myslím, že je úžasné, pokud se člověku podaří splnit si svůj dětský sen. A když jeho prostřednictvím ještě pomáhá ohroženým dětem, je to opravdu obdivuhodné.

Někdy je ale cesta k jeho realizaci dosti trnitá. O to víc inspirativní je, když se podaří ho vybojovat. Tak jako se to podařilo v následujícím příběhu této silné ženě.

Začátek příběhu

Když jsem byla malá, moc jsem si přála mít živé miminko, které by mi nikdy nevyrostlo. Pěstounstvím si vlastně plním svůj tajný dětský sen.

Už někdy na začátku našeho společného života s manželem jsme se poprvé začali bavit o pěstounské péči. Nakonec jsme se domluvili, že nejdříve budeme mít vlastní děti. A tak se nám narodily dvě zdravé a krásné děti a my žili jako každá normální rodina.

Děti rostly a já jsem zase začala chodit do práce. Starala jsem se o manžela, děti, domácnost, své pacienty a nějak jsem se zapomněla starat sama o sebe. Vše bylo vždy důležitější a přednější. Až mé tělo mě začalo upozorňovat, že něco není v pořádku. Ale já ho ze začátku bohužel moc neposlouchala…

Jenže jednou ráno jsem nedokázala vstát z postele. V té době mi bylo lehce přes třicet let a moje diagnóza zněla „celkové vyčerpání organismu“.

Bohužel tato diagnóza nebyla jediná, navíc mi byly zjištěny dvě vyhřezlé meziobratlové ploténky na krční páteři. Lékaři mi řekli, že záleží jen na mně, jak se k tomu postavím a jak se dál budu ke svému tělu chovat. Že jestli nezměním svou práci a způsob života, že skončím velmi brzy v invalidním důchodu.

Ale ani potom jsem ještě hned nepochopila, že je čas se nad sebou zamyslet a začít dělat něco jinak. Trvalo mi dalších několik měsíců, než jsem konečně došla k pochopení toho, že musím přestat přemýšlet nad tím, že bych se měla co nejdříve vrátit do práce, protože za mě musí kolegyně pracovat, a že musím začít myslet v první řadě sama na sebe. Takže jsem začala intenzivně cvičit, chodit na rehabilitace a také jsem jela do lázní.

Náhoda nebo osud?

V této době se mi dostaly do rukou noviny, kde byl velmi zajímavý rozhovor s prvními pěstouny na přechodnou dobu v České republice. Předtím jsem nikdy o přechodné pěstounské péči neslyšela, ale moc se mi tato myšlenka zalíbila.

A tak jsem začala zjišťovat více informací a následně jsem také s tímto nápadem seznámila i mého manžela a naše děti. Zjistili jsme, že se v Praze konají semináře na toto téma pro veřejnost, a tak jsme se tam vypravili, abychom se dozvěděli další informace.

Z tohoto semináře jsme odjížděli oba s tím, že to, co jsme se tam dozvěděli, zhruba odpovídalo již tomu, co jsme si sami zjistili, a že tedy zkusíme zažádat o pěstounskou péči na přechodnou dobu.

Dlouhá cesta ke schválení

Musím říct, že celá naše cesta ke schválení pro nás byla velkým „zkouškovým obdobím.“ Ale věřím, že není na škodu, když všechno nejde hladce a člověk prochází řadou překážek. Určitě ho to posílí ve vytrvalosti a umožní mu to více přemýšlet nad tím, zda to, co si vybral, je to pravé a zda má cenu o to bojovat za každou cenu.

Ale od začátku. Hned po návratu z toho úžasného semináře jsem vyrazila na místní OSPOD pro informace a formuláře pro žadatele o pěstounskou péči. Sociální pracovnice mi ale řekla, že pěstounskou péči na přechodnou dobu tam má na starosti pouze vedoucí OSPODu, která je dlouhodobě nemocná. Nikdo jiný bohužel nebyl kompetentní mi k tomu cokoliv říct a ani mi příslušné formuláře dát. A tak nastala první doba čekání (zhruba tři měsíce), než se vedoucí uzdravila.

Když jsem formuláře konečně obdržela, vyplnila jsme je rychlostí blesku a volala ihned na OSPOD, kdy je mohu donést. Sociální pracovnice byla velmi překvapená, že jsme to stihli tak brzy, ale nabídla mi termín dle svého plného diáře až za celé tři týdny!

To se mi samozřejmě zdálo za dlouho, a tak jsem ji začala přemlouvat, zda by to nešlo dřív. Nakonec ustoupila a řekla mi, že když to stihnu do patnácti minut, tak mohu přijít hned. Stihla jsem to!

Podobný scénář se opakoval i v případě místního šetření u nás doma, které pak mělo následovat. Nejdříve byl stanoven termín až za dva měsíce, což se mi zdálo za dlouho, takže jsem opět přemlouvala sociální pracovnici, která našla jiný mnohem bližší termín.

Místní šetření u nás doma trvalo celé tři hodiny. Sociální pracovnice si nejdříve prohlédla dům, následně si popovídala o samotě s našimi dětmi. Potom jsme odpovídali s manželem ještě na velké množství otázek, dle připraveného tiskopisu.

Při odchodu nám sdělila, že se jí u nás líbilo a že nás doporučí!

Když naše žádost po celých šesti týdnech doputovala na Krajský úřad, volala jsem tam a chtěla vědět, zda je vše v pořádku a jak budou probíhat přípravy.

Vyskytly se ale dvě komplikace, kvůli kterým se během celého schvalovacího procesu opakovaně zdálo, že nás vůbec neschválí a naši žádost zamítnou.

První otazník visel nad naší žádostí kvůli věku naší dcery, které v té době bylo skoro devět let. Sociální pracovnice a psycholožky nás v tomto ohledu opakovaně prověřovaly, protože se bály, aby pěstounství na přechodnou dobu moji dceru nějak nepoškodilo.

Chápala jsem jejich obavy, ale byla jsem si jistá, že dcera tuto novou situaci určitě zvládne.

S našimi dětmi jsme se snažili a snažíme o všem mluvit velmi otevřeně a o pěstounské péči jsme s nimi mluvili opravdu velmi hodně a velmi často. A také si myslím, že když si chci udělat čas na děti a věnovat se jim, tak nezáleží na tom, co dělám – jakou profesi, nebo o koho se starám – když chci, tak si ten čas najdu za všech okolností.

Druhým velkým strašákem, pro který chtěli úředníci opakovaně naši žádost zamítnout, byl můj zdravotní stav, jenž se nelíbil posudkové lékařce na Kraji– v té době jsem byla v rekonvalescenci po problémech s plotýnkami. Napsala, že mě doporučuje k pěstounství, ale jen pro děti, které už není třeba nosit a zvedat.

Což se zase nelíbilo psycholožce na Kraji, protože díky tomu, že dceři bylo devět let a přijímané děti musí být vždy mladší a nejlépe o několik let než děti v rodině, tak by nám v podstatě nemohli žádné dítě svěřit.

Nicméně mezitím jsme zvládli absolvovat psychologické testy, které byly sice dlouhé, ale těžké naštěstí nebyly, a pak následovala příprava žadatelů…

Sezení se účastnilo celkem osm párů žadatelů a přednášely nám dvě lektorky. Přípravy byly velmi interaktivní, takže bylo třeba, abychom se často zapojovali, což není pro každého příjemné. Velmi pozitivně mě v tomhle směru překvapil manžel. Zvládl to velmi statečně a báječně si dokázal poradit.

Musím říct, že tyto přípravy velmi obohatily náš vztah a také změnily náhled na vztah k našim dětem.

Náplň samotných seminářů byla velmi zajímavá, ale chybělo mi zde více podrobnějších informací k samotnému fungování pěstounské péče na přechodnou dobu. Proto jsem pak absolvovala ještě cyklus seminářů od jedné výborné doprovázející organizace, z kterých jsem pak hodně čerpala a čerpám stále při své práci pěstounky.

Na závěr školení jsme dostali hodnocení. Konečně jsem měla dobrý pocit, protože bylo vynikající.

Bohužel ještě stále nebylo vyhráno, otázky věku naší dcery a mého zdravotního stavu se stále vracely jako bumerang a my argumentovali, doplňovali posudky a opravdu do poslední chvíle netušili, zda budeme schváleni nebo ne.

Nevím, čemu nakonec přesně vděčíme za to, že posudková lékařka a psycholožka svůj názor změnily, ale jsem nesmírně šťastná, že to udělaly. Takže jsme se po téhle dlouhé cestě nakonec přece jen stali přechodnými pěstouny.

První miminko

Na první telefon jsme čekali přesně čtrnáct dní od zařazení do evidence. Telefon zazvonil v úterý odpoledne a ve středu jsme si jeli pro miminko přímo do porodnice.

Byla jsem hodně nervózní, asi proto, že to bylo poprvé a vůbec jsem netušila, jak to bude v porodnici probíhat, a měla jsem také strach, abych na něco nezapomněla.

Před porodnicí jsme se sešli ještě se sociální pracovnicí a soudním úředníkem, kteří byli moc milí. Na oddělení nás pak přivítala vrchní sestřička, která nám ukázala malinkatou holčičku, která vypadala jako andílek.

Paní primářka se velice nedůvěřivě vyptávala, jestli máme svoje děti a kolikáté dítě budeme mít v péči? Jestli vím, jak se o takové miminko postarat. Chápala jsem její obavy, ale ty otázky mi už byly trochu nepříjemné. A tak jsem řekla, že máme své dvě odrostlé děti a že jsem zdravotní sestra – a bylo po dotazech. Asi po půl hodině jsme si mohli odnést ten růžový uzlíček do auta.

Holčička u nás nakonec strávila celých jedenáct měsíců a bylo to nejhodnější miminko v okolí.

Moc jsme si období soužití s ní užívali. Pro mě to bylo těžké v jedinou chvíli - když přišla domů obálka se zeleným pruhem - oznámení o tom, že se bude konat soudní jednání, kdy jsem si naplno uvědomila, že u nás holčička nebude navždy.

Když pak maličké vybrali novou rodinu, čekala jsem, co to se mnou udělá. Ale opravdu a upřímně jsem cítila jen obrovskou radost. Protože její nová rodina je prostě báječná.

Samotné loučení probíhalo podle předem domluveného scénáře. Přijela jsem s miminkem k nové mamince, přespala u nich doma – ale už bez miminka – to spalo s novou maminkou a druhý den jsem odjela domů.

Samozřejmě že i když jsem věděla, že je holčičce výborně, padl na mě doma smutek při pohledu do prázdné postýlky… Ale pustili jsme se s manželem do malování domu, a tak na smutek nezbylo moc času. Za pár dní jsme jeli na návštěvu, a když jsme viděli, že se všem daří dobře a jsou šťastní a spokojení, smutek se rozplynul úplně.

Další děti

Druhé miminko jsme přebírali také z porodnice. První čtyři měsíce ho trápily abstinenční příznaky. Bylo to velmi náročné období, protože miminko bylo takřka „neodložitelné“. Zjistila jsem, že skoro vše se dá dělat s miminkem v šátku.

Ale po čtyřech měsících vše úplně odeznělo a zase jsem měla nejhodnější miminko v širokém okolí, které jsem po šesti měsících mohla předat nové mamince.

Momentálně máme v péči třetí miminko – a dá se říci, že péče o něj byla zatím nejnáročnější, protože nebylo úplně zdravé a také jsem si ho přebírala až po měsíci, který strávilo miminko bohužel samo v nemocnici.

Předchozí miminka jsem přebírala ve třech a deseti dnech a navazování vztahu s nimi bylo mnohem bezprostřednější a spontánnější. Nevěřila bych, že už měsíc strávený bez jediné výlučné pečující osoby může takhle malého človíčka tolik poznamenat.

Další velmi zajímavou a zároveň bolavou zkušeností pro mě bylo, že se na mě čtyřměsíční miminko po operaci „zlobilo“ a nechtělo se mnou vůbec komunikovat. Když se k němu po této operaci kdokoliv přiblížil a chtěl na ně sáhnout, velice plakalo a trvalo mu pár dní, než ho to přešlo a začalo světu opět důvěřovat.

Ale dnes je z něho opět to nejspokojenější miminko v okolí.

S odstupem času mohu říct, že fungování pěstounské péče na přechodnou předčilo v mnoha ohledech má očekávání. S každým přijatým dítětem poznávám více jak samu sebe, ale i svého manžela, děti, širší rodinu i lidi kolem nás.

Dlužno dodat, že moje dcera, o kterou se psychologové tak báli, vše kolem pěstounství zvládá velmi přirozeně a samozřejmě, tak jako jiné události v životě. Ať miminko zrovna máme nebo ne, děláme vše stejně a myslím, že se i tak chováme. Jezdíme na výlety, víkendy a trávíme společný čas.

A moje záda? Poctivě cvičím a starám se o ně, ale také všechna miminka nosím v šátku a záda mě vůbec nebolí.

Ty dva roky, co jsme pěstouny, mě nesmírně obohatily – novými zážitky a zkušenostmi.

Také díky tomu máme spoustu nových přátel a kamarádů -  ať už z řad pěstounů, osvojitelů nebo odborníků, kteří nám pomáhají. A za to všechno jsem nesmírně vděčná. Vždyť co může být lepší, než „dělat práci“, která má smysl a která vás baví a naplňuje…

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

V lednu 2015 začal platit poměrně velký balík novel a zákonů, které v nějaké formě ovlivnily každého z nás. Velkou novinkou a pro rodiče určitě pozitivní bylo zavedení i tzv. školkovného. Možná také přesně nevíte, jak postupovat v jeho uplatnění nebo jak by měl vypadat formulář pro školkovné. Odpovědi na nejčastější otázky vám chceme nabídnout právě v tomto článku.

Co znamená školkovné?

V první řadě je nutné si uvědomit, čemu se říká „školkovné“. V podstatě je to částka, kterou vy zaplatíte za to, že vaše dítě prokazatelně navštěvuje předškolní zařízení. Tuto částku vám pak stát vrátí v daních. Důležité je, že je to „sleva“ na dani, proto si můžete částku sice odečíst od celkové daně, ale rozhodně se vám nevrací její „přeplatek“, pokud by výše slevy byla větší než celková daň.

V jaké výši je školkovné v roce 2017

Konkrétní suma, kterou je možné si odečíst, je limitována a vždy se odvíjí od základní mzdy. V roce 2014 to činilo 8 500 Kč, v roce 2015 9 200 Kč a v roce 2016 9 900 Kč.

Je jasné, že na zmiňovanou slevu musíte mít nárok. Důležité je mít k dispozici faktury, či daňové doklady o tom, že v předškolním zařízení doopravdy platíte. Jestliže nebudete mít částku čím podložit, není možné na slevu dosáhnout. Počítejte také s tím, že sleva se vztahuje jen na náklady na umístění dítěte do zařízení a nic jiného. Nepočítá se strava, doprava, výlety, apod.

Máte více dětí?

Tuto slevu může odečítat pouze jeden z rodičů a ideálně by to měl být ten, kdo platí větší daně a využije celou zmíněnou částku 9 900 Kč. Slevu je možné uplatit i pro více dětí, které navštěvují předškolní zařízení.

Například: Máte tři děti a platíte na jedno dítě za školku 1000 Kč měsíčně. Děti budou chodit do školky pravidelně 10 měsíců v roce, tudíž celkem zaplatíte 10 000 Kč za jedno dítě. U všech dětí dosáhnete na plnou výši slevy.

Školka nebo něco jiného

Rodiče se také velmi často ptají, zda je možné vybrat si různá předškolní zařízení. Odpověď zní ano, zákon je poměrně benevolentní. Je v podstatě zcela na vás, kam dítě umístíte, zda do státní školky, soukromé školky, firemní školky, do jeslí či do lesní školky.

Zákony o tom hovoří jasně: Předškolním zařízením se podle § 35bb odst. 6 zákona o daních z příjmů rozumí:

a) mateřská škola podle školského zákona nebo obdobné zařízení v zahraničí,

b) zařízení služby péče o dítě v dětské skupině a

c) zařízení péče o dítě předškolního věku provozovaná na základě živnostenského oprávnění, pokud charakter takto poskytované péče je srovnatelný s péčí poskytovanou – 1. zařízením služby péče o dítě v dětské skupině, nebo 2. mateřskou školou podle školského zákona.

Dítě v náhradní péči

Jak je to v situaci, kdy o dítě pečují prarodiče, tety, strýčkové apod.? Zde platí podmínka, že dítě musí být v péči zmíněného opatrovníka a je nutné, aby s ním bydlelo ve společné domácnosti.

Jak slevu uplatnit?

A kde slevu uplatnit? Jednoduše na řádku 69a ve formuláři k dani z příjmu fyzických osob. Do tohoto formuláře přiložte konkrétní faktury či daňové doklady, které získáte v předškolním zařízení, a které vám potvrzují, že jste částku skutečně zaplatili. Nezapomeňte tyto doklady okopírovat a vložit i do druhého daňového přiznání. Tedy v případě, že vám daně nedělá zaměstnavatel. Ve druhém případě doklad o zaplacení školkovného dáte účetní v práci či na personální oddělení. Zkrátka tomu, kdo má tyto věci na starosti.

Vyřídit si slevu na školku není vlastně vůbec složité. Stačí jen vědět, jak na to a znát základní fakta.

Zdroj obrázku: www.pixabay.com

Zdroj informací: www.skolkovne.cz, www.mpsv.cz, finance.idnes.cz

Je ještě spousta věcí, o kterých musíme jako mámy spolu mluvit a mluvit o nich hodně nahlas, aby jsme se navzájem slyšely a byly slyšeny.

Pro začátek ale tahle dvě slova, která se zdají být malá, budou stačit.

Jsou vlastně úplně jednoduchá.

Ani těžká na vyslovení.

A přesto je pro někoho velkým problémem je říct nejen druhým, ale hlavně přijmout to, co obsahují.

Místo nich si říkáme spoustu jiných věcí.

Nepodstatných, zraňujících, neosobních.

Hlavně nepodstatných, protože mě upřímně řečeno vůbec nezajímá, jestli Vaše dítě ve dvou letech umělo citovat celou encyklopedii, v roce bylo bez plen a dudlíka nechtělo, protože přeci dobře vědělo samo, že je škodlivý a fuj.

A už vůbec mě nezajímá, co si myslíte o tom, jaké jídlo mé dcery jedí, v kolik chodí spát nebo do čeho je oblékám.

Přitom tak málo víte o tom, že se uvnitř potápím vlastním pocitem viny a pochybováním o tom, zda dělám všechno nebo alesoň něco správně.

Málo víte o tom, jak se snažím každý den jít dál a zůstat pohromadě.

Přesto máte potřebu mi to říct.

Musíte, bez toho by nebyl Váš den úplný.

Místo těchto naprosto nezajímavých věcí, byste mi měla říct něco úplně jiného.

A nejen mě. Měla byste je říct každé mámě, kterou potkáte a především, byste chtěla, aby Vám je někdo řekl také.

I když to nepřiznáte.

Po každé, když se cítíte na dně, zoufalá a ztracená.

Protože tehdy byste je také chtěla slyšet.

Já také.

Ve chvíli, kdy prožívám těžký den, který je prostě z nějakého neznámého důvodu skličující a vysilující a přesto tak normální, jak jen může den mámy být.

Místo, abych si vyslechla řešení nebo že se mýlím.

Že to zvládnu a překonám to.

58 kroků k vyřešení tragedie, motivační citáty a povzbuzování, že zítra to bude lepší.

Obyčejná dvě slova.

Já také.

Dodala by mi tolik síly a energie, že bych zvládla naprosto všechno.

Smetla by všechna moje pochybování, všechny otázky "jsem dobrá máma?" nebo "jak to dnes zvládnu?" a "proč to všechny zvládají, jen já ne?"

Empatie.

Normální.

Číst o tom, že by naše děti měly jít do postele v tolik a tolik hodin v nás vyvolává pocit, že ostatní mámy s tím nikdy nebojují.

Že když chodí děti neustále na záchod, pít nebo mají nutkavou potřebu nám něco říct, není normální.

A ony to neznají.

Ani další věci.

Opět normální.

Ochota sdílet své pocity o vlastním pochybení a že slzy i všechny tyhle rozporuplné emoce jsou normální.

To umí zázraky.

Více, než všechny rady a tipy, jak vykrojit s brokolice sněhuláka, aby ji děti snědly a měly tak dost vitamínů.

Neexistuje příručka o emocionální cestě mateřstvím.

Říkají vám, že budete unavené a že je to občas frustrující a co dělat, když jsou děti nemocné. Existuje spousta představ o věcech, které byste měly nebo mohly dělat.

Už není ale moc slov o hlubokých pocitech s nimiž se budete zabývat a jaké to je, když cítíte, že nemáte sílu se zvednout a přesto musíte.

A někdy je nedostatek mluvení o pocitech nebo starostech a díky tomu si myslíme, že jsme osamocené.

Právě to ticho v nás vyvolává pocit, že jsme jediné, které se při dívání na sebe v zrcadle přemýšlíme, jestli děláme dost.

Ve chvíli, kdy se moje tříletá dcera válela vzteky po zemi, protože jsem jí nechtěla koupit lízátko, jsem to poslední potřebovala slyšet od cizí ženy, že si jí vezme domů, když nebude hodná.

Místo strašení mého dítěte, mi raději měla říct, že to zná a že to její syn dělal taky.

Protože všechny víme, že dělal.

Všechny děti to dělají.

Máma, která prchá s plakajícím dítětem v náručí z obchodu, aby se vyhnula pohledům plných odsouzení a kroutících hlav nepochopením nad její mateřskou neschopností, by uvítala, kdyby jí někdo řekl, že to zažil.

Dnes a denně se na nás valí rady z rodičovských fór.

Některé jsou užitečné a hodně nám pomáhají.

Jiné jsou zbytečné.

Přesto se v nich snažíme každý den nalézt tak obyčejnou věc.

Hledáme někoho, kdo prostě vstane a řekne: " je to naprd, dneska to nestojí za nic, taky to znám."

Někdy prostě nechceme řešení, protože jednoduše není.

Chceme jen pocit sdílení.

Na rovinu.

Pokud je jídlo na stole(ne, opravdu se teď nesnažte zbořit tuhle větu hledáním jaké jídlo to je a zda odpovídá standardům zdravé výživy), a pokud objímáte a milujete a zkoušíte to každý den.

Děláte dost a na tom záleží.

To je také důvod, proč "já také" jsou nejsilnější slova, která můžeme říct další mamince.

Zvlášť, když se cítí poražená, ohromená a přemýšlí, jestli je jediná frustrovaná, že děti nejdou spát.

Nebo že k večeři jen ohřála polévku.

Nebo když prostě chce odpočívat.

Nemůžu ani spočítat počet slz, které mi stékaly po tvářích, když jsem cítila vinu. A nebo pocit zoufalství.

Když moje dcera nechtěla spát a čtyři hodiny denně v kuse proplakala a já jí neuměla pomoci.

Vina za to, že jsem málo dcerám četla pohádky před spaním, že jsme nešly na hřiště, že jsem byla zaneprázdněna.

A tak dále.

Pocit viny, který zažívá denně tisíce maminek může být tak snadno rozdrcená.

Rozbitá na tisíc kousíčku nedůležitých, které se prostě jen rozletí vzduchem a nezpůsobí nikomu žádnou bolest.

Slova můžou dodat tolik svobody a pocitu, že se můžeme nadechnout.

Uvědomění si, že nejste jediná máma, která se bojí o své děti a řeší, jestli obyčejné ublinknutí není už nebezpečným refluxem nebo jestli nespí moc dlouho nebo naopak málo.

Obavy a pocity smutku, které prostě přicházejí z ničeho nic a my jim nerozumíme.

I když se nic vlastně neděje, uvědomíte si, že zíráte do prázdna a nemáte chuť ani náladu nic dělat.

Ale musíte.

Zvednout se a jít ohřát jídlo.

Utěšit  Vaše malé bezbranné já, které se bojí příšery pod postelí.

Já také neznamená, že se všechny shromáždíme v pokoji a hodíme ručník do ringu, protože jsme našly pochopení a protože bojovat denně s prádlem, jídlem a dětským pláčem je normální a nejsme v tom samy.

Já také znamená, že existuje další máma a další, která stejně jako Vy se vším tímhle zápasí a střídají se u ní dobré dny s těmi špatnými. Která ztratí nervy a zakřičí na tříleté dítě, které rozlije mléko po stole, protože ho předtím utřela.

A nejenom to.

Najednou víte, že to bude lepší a že si tím projdete.

Přijetí nedokonalosti z nás nedělá nedokonalé.

Namísto toho odkládá plášť idealismu v mateřství a dovoluje nám oslavovat vše, co děláme. A děláme toho opravdu hodně.

Být mámou překračuje očekávání.

Hledáme to něco, co nám dokáže, že být mámou je výjimečné a stojí za to.

Budete mít špatné dny.

Budete mít skvělé dny.

Budete mít normální dny.

Budete mít dny, které Vás ohromí a srazí na kolena.

Budete mít dny, které strávíte jen plněním povinností.

Budete mít dny, kdy budete váhat, co dělat a zda to děláte správně.

Budete mít dny, které budou krásné jako duha a plné radosti.

Budete mít dny, kdy by jste raději zůstala v posteli.

Budete mít dny, kdy Vám budou děti scházet i dny, kdy budou všechny nemocné.

A budete mít dny plné obav.

Ale všechny je zvládnete.

Já také.

S Láskou,

Monika💗

Sledujte mě na blogu:http://zaslouzilamama.blogspot.cz/

Připojte se ke mě na Facbooku: https://www.facebook.com/KrayMonika/

Vzala jsem do ruky fotku, na které bylo maličké miminko s velkýma hnědýma očima, a byla jsem ztracená. Věděla jsem, že tohle je můj syn, moje miminko. Bylo mi jedno, jak je starý, kdy se narodil, věděla jsem, že udělám vše pro to, abych si ho mohla odvést domů.

Jedna z méně častých, ale o to zajímavějších otázek týkající se adopce dítka zní nějak takto „Mohu být schválena a přijmout dítě do osvojení také v případě, že nemám partnera?“

Odpověď zní kupodivu ano. Je to možné, i když se na začátku celého toho úředního procesu může zdát, že to taková samožadatelka má mnohem těžší než manželský pár.

Inspirací a pro dodání odvahy těm, kdo o takovém životním kroku uvažují, bude určitě následující příběh, o který se s námi podělila adoptivní maminka dnes tříletého chlapečka.

Cesta k adopci

Můj příběh začal před několika lety, kdy se mi po letech marného snažení o miminko, umělých oplodněních a potratu rozpadlo manželství. V té době jsem si řekla, že je dost miminek, která nemají maminku, a ráda jedno takové stvořeníčko přijmu do svého života. Život bez dětí jsem si nedovedla představit, ale život bez partnera ano.

Bála jsem se, protože jsem nevěděla, zda je možné, abych celým tím úředním procesem, na jehož konci by bylo miminko, prošla úplně sama, bez partnera.

Naštěstí se mi dostal do rukou kontakt na jednu z organizací zabývajících se náhradní rodinnou péčí. Okamžitě jsem tam zavolala a měla tisíce otázek. Paní na druhé straně byla naštěstí moc milá a na všechny otázky mi odpověděla, velmi mě uklidnila a vlila do mě naději, že vše dobře dopadne.

Než jsem zamířila na úřad podat žádost o osvojení, stihla jsem ještě u této organizace projít přípravným kurzem. Na toto období vzpomínám moc ráda. Vůbec si nedovedu představit, že by bylo možné adoptovat dítě bez dobrých příprav! Až tam jsem si uvědomila, co vlastně chci. Jaké dítě jsem ochotna a schopna přijmout. A hlavně co tyhle děti potřebují a jak specifické potřeby mohou mít.

Například z rodiny jsem znala takovou tu klasickou výchovu, kde se dává „přes ručičku“ nebo „jedna přes prdel“. Na přípravách jsem se naučila, že to není vůbec to pravé. Pochopila jsem, že tyhle děti potřebují lásku, pochopení a hlavně mnoho fyzického kontaktu. A že je to vše moc důležité pro budování vztahu – attachmentu.

Ujasnila jsem si, že zvládnu přijmout i romské dítko. Bylo mi vysvětleno, že neexistují žádné romské špatné geny. A že tyto děti mohou být živější a hlučnější, ale že mnoho mohu ovlivnit výchovou.

Následně už moje cesta vedla na OSPOD, kde jsem podala žádost o osvojení. Bála jsem se především psychologických testů. Co když je přece jen nezvládnu a neschválí mě? Odpovídala jsem velmi poctivě a upřímně, což se mi vyplatilo a já prošla.

Dají mi miminko?

Pamatuji se velmi dobře na den, kdy jsem těsně po schválení nesla na OSPOD upřesnit své požadavky na dítko. Byla jsem trochu nervózní, ale sociální pracovnice byla naštěstí moc milá. Přečetla si mé požadavky, kde stálo, že bych ráda přijala co nejmenší miminko. A řekla mi, že zrovna hledají maminku pro chlapečka romského původu, ale že je mu už sedm měsíců. Zeptala se mě, zda bych o něm chtěla vědět víc.

Vzala jsem do ruky fotku, na které bylo maličké miminko s velkýma hnědýma očima, a byla jsem ztracená. Věděla jsem, že tohle je můj syn, moje miminko. Bylo mi jedno, jak je starý, kdy se narodil, věděla jsem, že udělám vše pro to, abych si ho mohla odvést domů.

Pamatuju se, že mi tekly slzy a říkala jsem sociální pracovnici, že tohle je můj chlapeček. Můj syn.

První setkání

Poprvé jsem svého syna uviděla na úřadě, kam ho přivezli pěstouni na žádost sociální pracovnice. Byla jsem hodně nervózní a rozechvělá z čekání a z otázek, jaký malý asi bude naživo?

Najednou se otevřely dveře a v nich stál pěstoun, který nesl v náručí moje budoucí miminko. Ano, můj syn měl to štěstí, že nebyl umístěn v ústavě, ale vyrůstal u pěstounů.

Jsem za to moc vděčná, protože vím, jak moc může ústav miminko zranit. Dodnes si přesně vybavuji, co měl můj syn na sobě, jak voněl a jak měl krásně vyčesané vlásky do kohouta. Tekly mi slzy a nemohla jsem je zastavit. Byly to pro mě tak silné a nádherné okamžiky!

Celé dvě hodiny jsem maličkého držela v náručí, a když návštěva končila, trhalo mi to srdce.

Domů

Od prvního setkání uběhl dlouhý měsíc, než jsem si mohla syna odvést konečně domů. Do té doby jsem ho jezdila asi dvakrát týdně navštěvovat k pěstounům. Nemohla jsem se těch návštěv dočkat. A potom bylo zase těžké loučení. Bylo to tak krásné a těžké zároveň. Ke konci už směl syn i se mnou domů na návštěvu a úplně ke konci už u mě mohl i přespat.

Měla jsem velké štěstí na pěstouny.  Působili na mě moc mile a troufám si tvrdit, že sympatie byly oboustranné. Velmi jsme si rozuměli a dokázali jsme se bez problémů domluvit na všem, co bylo třeba. Aby byl přechod z jejich péče do mé pro syna co nejjednodušší, snažili jsme se sladit opravdu všechny detaily péče o něj.

Takže jsme se třeba domluvili, jakou značku mléka maličký pije, jakou kosmetiku pěstouni používají, nebo na které léky při nastydnutí je zvyklý. Dokonce jsem nakoupila i některé hračky, které znal od pěstounů.

Předávání bylo pro mě krásné, ale těžké a smutné pro pěstouny, protože byl jejich první děťátko.

A co bylo dál?

Soud, kde mi byl syn svěřen do péče, se konal den před Vánoci. Byl to nádherný vánoční dárek. Maličký byl se mnou v soudní síni, a když soudkyně pronesla tu nejkrásnější větu na světě „Adopce se povoluje, od teď jste maminka,“ tekly mi po tvářích slzy štěstí.

První noc, kdy jsem měla syna u sebe, jsem nedokázala vůbec usnout. Stále jsem ho pozorovala, hladila a kontrolovala.

Díky výborným přípravám a také díky tomu, že první dny a týdny svého života syn strávil u přechodných pěstounů, se náš vztah vyvíjí velmi dobře.  Nenechávám nic náhodě a chodíme do výborné doprovázející organizace na pravidelné konzultace, kde se ptám, pokud si nejsem jistá, jak se v daných situacích správně zachovat.

Hlavně ze začátku, kdy jsme se synem poznávali a hledali k sobě cestu, byly tyto konzultace k nezaplacení! Poslechla jsem tenkrát dobré rady a maličkému dnem i nocí věnovala pozornost. Nosila jsem ho v šátku, hladila a pusinkovala. Od první chvíle spal se mnou v posteli a spí tak dodnes. A bude tam spát tak dlouho, jak bude chtít a potřebovat.

Dnes máme úžasný a otevřený vztah. Maličký už sám říká, že ho maminka nosí stále v srdíčku. Je to mazlivý, bystrý, citlivý a nádherně živý klouček. Připadám si, jako bych měla syna od narození, jako bych ho porodila. Každý den si říkám, jak velké štěstí mám. Můj život s ním dostal úplně jiný smysl.

A jak reagovala rodina nebo okolí na to, že je syn Rom? Rodina ho přijala úplně úžasně a zatím jsem nezažila ani žádnou jinou negativní reakci. Ale čekám, že to přijde. Jsem na to připravená. A jak připravuji syna na takové situace? Především se ze syna snažím vychovat silného a sebevědomého člověka, který když mu bude někdo nadávat, že je cikán, tak řekne „Ano, jsem cikán a jsem dobrý člověk“.

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

    Sladká Francie

    Vybaví se všem a každému něco docela jiného. Jednomu Paříž a památky, druhému spousta vinic, dalšímu třeba moře a slunečné dny s krásnými i zdvořilými francouzi. Sama patřím k těm, kteří se mohou těšit opalování u moře s nádhernou krajinou. V takových chvílích souhlasím, že Francie je skladká. Ale i zde je chléb o dvou kůrkách - v tomto případě sladké a hořké.  Proč je Francie i hořká má více důvodů, samozřejmě. Například základat zde rodinu může pro někoho znít až příliš hořce... 

    Spousty nastávajících maminek

    Ano, i já mohu potvrdit, že Francie je skutečně země s vysokou porodností. První šokující věcí pro mě bylo, že opravdu téměř každá maminka kolem 40-ti let tu má děti aspoň tři.

    Můj francouzský přítel má sám tři bratry, v plánu byl i čtvrtý sourozenec, který ovšem nevyšel. Sama proti početným rodinám nemám vůbec nic, naopak. Zato pro Francouze budete za podivína, pokud máte ve 30-ti pouze dvě děti, nedej bože jen jedno! 

    Důvod pochází z historie a také z dnešního sociálního systému. Kdo chce zůstat s dětmi doma, musí si pořídit aspoň 3. Poté si žena s přídavky na děti vystačí velmi dlouhá léta a čím více dětí tím lépe. 

    Nutno však dodat, že tuto výhodu zde využívají spíše cizinci z Afriky a z Arabských zemí. Ti však u čísla 3 zdaleka nekončí. Z nedávné studie vyplnulo, že ,,čistokrevní" francouzi vymírají. Teď už víte proč.  

   Od té doby, co jsem začala žít ve Francii jsem doslova obklopena těhotnými ženami. Moje dvě švagrové otěhotněly zároveň (každá s jiným a jinde samozřejmě 🙂 ) a vzápětí, to začaly být mé francouzské kamarádky v okolí.

     Neminulo to ani naši českou asociaci ve Francii. Zde je dokonce ve stejný moment těhotných 8 českých holek zároveň! Může za to možná jaro nebo že by tu bylo tak dobré klima? Nevím. Ale zatímco ředitelka asociace už se těší na novou třídu dětí do české školy v asociaci, my ostatní, jsme raději přemýšlely, jak ještě zvýšit funkci antikoncepce. Zde totiž člověk nikdy neví...

   Mateřská - česká versus francouzská 

    Ne, nepíšu vám o tom, kdo všechno je těhotný proto, že mám ráda drby. 🙂  Ale proto, že české kamarádky a ty francouzské přistupují ke svému mateřství diametrálně jinak. 

   Protože i já jsem vyrůstala v České republice, vždy pro mě bylo normální, že matka je se svým dítětem první +- tři roky doma. Dělala to tak moje maminka, i babička, tety, kamarádky, než děti šli do školky.

    Proto nezapomenu na šok jednoho večera u nás, v našem starém bytě, kde jsme bydleli. Pozvala jsem dvě těhotné švagrové k nám na večeři a přišla řeč na mateřskou. ,,No, to bude hrozný ty dva měsíce na mateřský doma, už se těším zase do práce." shodly se obě švagrové. Ještě štěstí, že jsem nepřipravovala rybu s kostma, protože mi skutečně zaskočilo. Říkala jsem si, že jsem možná jen špatně rozumněla. Ale nebylo tomu tak. 

Žena nejenom že po 16 týdnech (do tohoto času se počítají týdny před porodem a po) nic od státu nedostane, ale ani netuší, že někde to jde jinak! Platí se jen mateřská, rodičovská ne.

  Nejsmutnější na tom však je, že pro ni je čas na mateřské něco, co je jen nezbytně nutné a víceméně otravné. Co ji brzdí v její kariéře a seberealizaci. Být doma jen s dítětem je pro ni nesnesitelná představa.

        Když jsem objasnila, jak to funguje u nás, byl pro ně pohled na ženy s dětmi doma něco nemyslitelného. Kam by takhle přišlo jejich sebevědomí, kdybych zůstaly doma a co kariéra? S čím souhlasím je ta kariéra - po třech měsících na mateřské tu s vámi zaměstnavatel rozváže pracovní poměr, pokud se do práce nevrátíte. 

Znám i pár jiných maminek, které zůstaly se svými dětmi doma i přes tlak společnosti. Ale všechny mají jedno společné. Hádejte co? - Jsou to češky, žíjící ve Francii. 

    To, co českým ženám připadá samozřejmé, to zde ženy odmítají. Názory všech zdejších žen se shodují: ,,Žena dítěti se svými psychickými stavy doma jen škodí. Přenáší na něj chmury a ponorkovou nemoc a také špatnou náladu z toho, že nemá práci." Proto se tedy nejpozději 3 měsíčního miminka ujímá profesionál. Odložené novorozeně tu tak nikoho nevyvádí z míry. Přinejmenším zvláštní, že? Nebo proti přírodě? 

    Holky na hlídání 

    Pokud někdo z vás už někdy sháněl práci ve Francii či Anglii, napadlo vás někdy, proč zrovna nejvíce tam jezdí mladé holky dělat au-pair? Je tu po nich totiž největší poptávka!

   Po 10 týdnech po porodu odchází (konečně!) žena natěšená do práce, na své kolegyně, pauzu přes oběd a že si může obléci svůj kostým či zástěru.

Co bude s dítětem ji tolik netrápí. Je přeci v rukou dobře vyškolených lidí (tzn. nounou, au-pair, jesle a další nespočet zařízení). 

    Nikoho tu netrápí ani otázka, jak působí na dítě kolektiv před dovršením 3. roku, nebo že by si měli na sebe s maminkou zvykat. S těmito argumenty jsem zde nepochodila. Prý se takto dítě učí samostatnosti.Proto dítě již od narození spí pouze ve vlastním pokoji, nikdy s matkou v posteli. S myšlenkou, že ve Francii je dítě bráno asi stejně jako pořízení si domácího mazlíčka jsem s argumentováním přestala.

   Zcela běžnou věcí je tu správné načasování sehnání chůvy. Kdysi jsem viděla v obchodu lístek, že maminka shání chůvu na hlídaní pro dítě za 8 měsíců. Ne, nezůstala s dítětem doma déle, než je zvyklostí. Do narození dítěte zbývalo 6 měsíců. Nejsem pověrčivá, ale ve třetím měsíci těhotenství už shánět chůvu mi nepřijde zkrátka šťastné. 

Seberealizace nade vše - i nad kojení

    Že to tu takto chodí naprosto u všech jsem zjistila i díky své kamarádce, se kterou jsem měla možnost pracovat. Sehnala chůvu ve 4. měsící a v 5. měsíci už měla chůva podepsanou dokonce i pracovní smlouvu!

    V 7. měsíci jsem se od ní dozvěděla, že firma ve které pracuje je pro ní ,,jejím prvním dítětem" a tím vyjádřila myslím nejlépe vztah francouzských žen k mateřství. Když o týden později málem potratila kvůli stresu v práci, doktor ji nechal doma. Už! Pracuje ovšem stále aspoň z domova. Bohužel, toto není jediný případ, který znám. 

    Další věcí, kterou tu ženy odmítají je kojení. Ano, čtete správně. Určitě se najde i pár vyjímek. Pro dnešní generaci ale spíše platí, že tato praktika patřila spíš jejich babičkám a jedná se o přežité ,,zvířecí gesto." Proto se s kojením netrápí, ušetří si takto čas a starosti. ,,A na trhu už je pro ně dnes přeci spousty výrobků, ne?" říkají.

Závěrem 

    Co je tedy správné a co ne? Do poslední chvíle chodit do práce, odrodit, odpočinout od nejhoršího a zase zpátky do práce? Nebo se svému dítěti věnovat naplno i za cenu vlastní seberealizace a toho ,,být sama sebou" a ne jen mámou? Názor nechám na vás...

    Ne všechny státy mají mateřskou zařízenou jako ženy v ČR. V Anglii si na ní musí dokonce našetřit, Spojené státy americké patří mezi země s nejkratší mateřskou, na kterou vám stát nepřispěje ani dolarem, jen máte garanci, že vám zaměstnavatel podrží 12 týdnů místo. V Austrálii a na Novém Zélandu jsou podobná pravidla a tak ženy pracují až do porodu. A proto si této možnosti, maminky v ČR, važte.

  A co se týče mě? Možná už nyní vím, proč jsou někteří Francouzi tak studení a spoustu jejich dětí tak smutných. Může to být tím chladným vedením k samostnanosti a minimálním kontaktem s matkou? Nebo bytím mezi cizími lidmi už téměř narození?  To už je spíš otázka pro dětského psychologa. 

    A i když určitě existují vyjímky, sladkou Francii bych si v tomhle představovala úplně jinak. A co vy? 

Ach ta sladká nevědomost.

Ještě mám v živé paměti, když jsem čekala první dceru, jak jsem si všechno představovala narůžovo.

Ovlivněná těhotenskými hormony(příroda to má vymyšlené velmi chytře) a natěšená na realitu, která nemohla nikdy nastat.

Probuzení bylo rychlé a dost necitelné.

Naštěstí lidský mozek má schopnost to špatné zatlačit pěkně co nejdál v naší paměti a ještě to pořádně přimáčknout, aby nikde kousek nevykukoval.

Přesto jsem se něco naučila a zapamatovala.

1. MATEŘSKÁ DOVOLENÁ BUDE PRIMA ZASTÁVKA Z PRÁCE

No dobře. Někdy mi opravdu nechybí ten shon v práci, dojíždění nebo každodenní přemýšlení co na sebe. Ale ruku na srdce, tohle není úplně ta dovolená, kterou jsem si představovala.

Víte co myslím. Ležíte na lehátku pod lehce se pohupující palmou, tvář Vám ovívá chladný větřík a když zvednete lenivě hlavu, vidíte průzračné moře. Přidejme si ještě opáleného, statného mladíka, který servíruje koktejly ve vyřezávaném ananasu.

Tak na to rovnou zapomeňte.

Teď pracuji zhruba 20 hodin denně za nuznou mzdu a jediné exclusivní koktejly, které znám, jsou dětská pitíčka, která za jízdy v autě otvírám  zuby. 

2.BUDE SNADNÉ JÍT S DÍTĚTEM VEN

Ze začátku pouhá vycházka ven zahrnuje dvouhodinové balení náhradního oblečení, plen a jídla. Mezitím nesmí chybět převlečení sebe a dítěte alespoň dvakrát a samozřejmě přebalení. Protože i když nemáte čas nazbyt, proč by zrovna teď nevykonalo Vaše sladké dítko potřebu do plenky. Následuje sklopení kočárku pomocí zaříkávadel a origami. Pokud jdete pěšky, jste alespoň tohoto ušetřena.

Jestli si myslíte, že dostat se z domu se starším dítětem je jednodušší..omyl. 

Ve chvíli, kdy dítě konečně chodí a rádo se svléká a převléká(což dělá moc rádo, ano i to Vaše to bude dělat a zrovna, když se to bude nejméně hodit) je prakticky nemožné přijít někam včas a něco nezapomenout.

3.VŠECHNO ZVLÁDNU SAMA

Díky bohu za partnery a kamarádky, kteří se nenechali odradit a pomoc neustále nabízejí . Dřív nebo později nám všem dojde, že i malá pomoc, je vlastně velká a proto, když Vám kamarádka nabízí, že vezme Vaše dítě ven, abyste si mohla odpočinout(což dělat stejně nebudete), vezměte ji za slovo a než se stačí rozmyslet, šoupněte jí kočárek.

4.OKAMŽITĚ SE DO SVÉHO DÍTĚTE ZAMILUJI

Ano, určitě existuje okamžitá a nevysvětlitelná vazba a pocit úžasu, když Vám do náruče dají to měkké a teplé tělíčko. Ale většina z nás je po porodu tak vyčerpaná, že jsme rády, když je všechna bolest pryč.

A ta skutečná mateřská láska přijde postupněji. S každým nakrmení, pohlazení a přebalením. V plné síle roste každou hodinu, takže pokud hned necítíte rvoucí štěstí, nevadí. Ono přijde, až to budete nejméně čekat.

A do té doby se budou Vaše pocity pohybovat někde mezi láskou a šílenstvím.

5. NEGATIVNÍ EMOCE NEEXISTUJÍ

Pokud nepovažujete nepochopitelný smutek a zoufalství, které se připlíží zrovna, když o ně stojíme nejméně, za projev štěstí.

Změny nálad z "hurááá" na "ooo" až na "proč?" jsou normální. Mít výčitky z toho už ale ne.

Neznám nikoho, kdo by nevyspalý s křičím dítětem nebo dětmi v zádech měl radost a hýřil optimismem.

Zvládnout každý den bez pocitu beznaděje zvlášť, když Vaše miminko patří mezi nespící a uplakané, je prostě těžké.

Nebojujte proti emocem. Přiznejte si, že dnes nemáte dobrý den ani náladu. Nevadí, zítra to bude třeba lepší nebo jen ucházející. Nikde nejsou psaná žádná pravidla, že se máte od rána do večera tetelit blahem a každé vylité pití a rozházené hračky uklízet s písní na rtech.

Kromě toho, že jste máma, jste také jen člověk. 

6. ÚNAVA NENÍ TAK ŠPATNÁ, JAK LIDÉ ŘÍKAJÍ

Ne, je mnohem HORŠÍ. Spánková deprivace je vlastně to nejhorší na celém mateřství. A mnohem horší je, že už ji nikdy nedospíme. Každý rok nevyspání prý vydá za sedm dalších. Když si jen na jedné ruce spočítám své skóre, dospat se, už jsem dávno vzdala.

Možná by farmaceutické společnosti mohly začít pracovat na kofeinových náplastech pro matky. Tuším, že by se po nich jen zaprášilo.

7. PÁR MĚSÍCŮ PO PORODU BUDU PŘIPRAVENA VRÁTIT SE ZPĚT DO PRÁCE

Viz body 5. a 6.

8. PO PORODU ZHUBNU RAZ DVA, KDYŽ NEMUSÍM DO PRÁCE

Nejenže není čas, není energie ani touha. A trvá to, než dojdete do stavu, kdy se prostě přemůžete a čas si najdete. Kdy i přes únavu na ten pás nebo rotoped nastoupíte a budete z toho mít radost. Netrapte se, pokud jste momentálně ve stádiu, že se Vám nechce a víte, že byste mohla. Ten správný čas přijde. A pokud jste spokojená sama se sebou, upřímně, mám Vám co závidět.

9. NENECHÁM SE OVLIVNIT TÍM, CO ČTU ON-LINE

Tak tohle by mělo šanci, kdyby jsem prvních půl roku po porodu netrávila primárně krmením dcery a telefon nebyl jediným vstupem do světa.

Google a mateřská fóra jsou přirozeně nejvyhledávanější právě na mateřské. Bohužel až časem mi došlo, že je potřeba velmi dobře umět se orientovat a ne každou zaručenou radu brát doslova. Ony totiž i ty sebechytřejší a sebevědomější maminky na druhé straně, které radami jen hýří, jsou ve skutečnosti často stejně nejisté a nervózní. Jen to nedají najevo.

10. BÝT MÁMOU MI BUDE STAČIT

Zvláštní, ale nestačí. Alespoň mě tedy ne. Jsem ráda mámou a jsem šťastná, že jsou moje dcery zdravé a v zásadě nám nic nechybí.

Ale jsou okamžiky, kdy si přeji být i někým jiným. Hezky se obléknout, nazout si podpatky a jen tak jít ven se svým mužem a nemuset poutat dítě do autosedačky a podávat mu pití. Naložit se do voňavé vany a dát si na obličej masku.

Právě díky této malé sobeckosti a touze po seberealizaci si okamžiky, kdy jsem mámou naplno užívám více.

11. STARAT SE O DÍTĚ BUDE KOUZELNÉ

Bylo nebylo, žila jedna princezna a každé ráno vstávala s radostí a představou, že všechno okolo je růžové. Její šaty, hračky i postýlka. A pak přišla uklízečka a sundala jí brýle a strčila do ruky koště. Konec pohádky.

Starat se o malé miminko je krásné, protože je něžné a tak bezbranné. Jenom jí a spí a zase jí a spí. Pokud takové dítko máte, jste šťastná žena. My ve zbytku známe kromě této idyly i hodiny pláče, kdy propadáme zoufalství a nevíme si rady. Dny beze spánku, protože naše dítě prostě spát nechce. A vaření zbytečných obědů, protože jíst se dneska nebude.

12. VŽDYCKY BUDU VĚŘIT SAMA SOBĚ

Sice jsem se nikdy nepovažovala za extra sebevědomého člověka, ale myslela jsem si, že být mámou zvládnu s přehledem. Co také může být těžkého na tom uspat, nakrmit a vychovat dítě?

VŠECHNO.

ve chvíli, kdy se zaklaply dveře za sestrou v nemocnici a moje dcera se rozplakala, byla jsem na pokraji pláče i já. Nevěděla jsem, jak jí uchopit a neublížit jí. Jak jí utišit, aby byla spokojená nebo jak ji nakrmit.

Všechny ty načtené dovednosti, které měly být automatické, se mi vypařily z hlavy a nevěděla jsem, jak je převést do praxe.

Každý neutuchající pláč, hrozivě vypadající bliknutí nebo kroucení z bolavého bříška, ve mě vyvolávaly různé stupně paniky a zoufalství.

Postupem času jsem se naučila obratně jednou rukou měnit plenku i dceru nakrmit. Ale všechno ostatní je pro mě stále velká neznámá.

Výchova je totiž mnohem složitější a často musím působit sebevědomě a nedat před svými dětmi nic najevo. Ale i když před nimi stojím hrdě a důsledně, uvnitř pochybuji, zda dělám správnou věc.

A pokaždé, když musím jako rodič udělat něco, co jim způsobí bolest nebo neštěstí( a že v dětském věku je katastrofa i večer bez zmrzliny, nemusím dodávat), pochybuji o sobě jako o mámě ještě víc.

Nikdy si nebudu jistá, že všechna má rozhodnutí jsou správná. Dokonce jsem si mnohem jistější tvrdit, že většina z nich, jsou špatná a měla jsem se rozhodnout úplně jinak.

Ale být mámou neznamená být dokonalá a všechno umět.

Máme své děti milovat(alespoň většinu dne) a to někdy úplně stačí.

Ale nejkouzelnější na tom vlastně je vědět, že nejsem sama a vidět podporu ostatních, stejně zápasících maminek kolem sebe.

Všechny nosíme stejný čestný odznak i pomyslné medaile a je úplně jedno za které místo.

Jestli jste doběhla nebo jen se do cíle doplazila.

Mluvme o svých pocitech, i když nejsou hezké a nenechme se ovlivnit krásnými a dokonalými představami z Instagramu, které nejsou reálné.

Za vytvořením idylických póz jsou hodiny příprav a nucených úsměvů.

Raději skutečně plačme, křičme a nadávejme.

A pak se stejnou vervou si užívejme nadšení a pocity štěstí.

S Láskou,

Monika 💟

https://www.facebook.com/KrayMonika/

http://zaslouzilamama.blogspot.cz/

Dnešní ozvěnou z blogu pro slova bude poněkud "ožehavé" téma  pro rodiče, ale také časté téma pro logopeda.

Tento příspěvek jsem psala jako logoped i jako rodič. Téma je totiž zasazeno v nejasné situaci současných tendencí a starých osvěčených mouder, ale i zjitřených emocí spánkovou deprivací a bolavými bradavkami. Posílám snad výstižný příspěvěk, pro Vás rodiče.

Už jen to, kdo všechno může užívání dudlíku komentovat:

laktační poradkyně - "Určitě ne, zvláště pak v období šestinedělí, dudlík kazí techniku kojení"  / souhlasím

uvědomělá matka - "Dudlík? jiným jménem šidítko? Své dítě přece nebudu šidit" / souhlasím

unavený rodič - "Co? Jo, dítě  snáze usne, vyspíme se"  / souhlasím

vystrašená matka  - "Nevím... Pokud mu ho nedám nestane se z něj  frustrovanej nervák?"  /souhlasím

matka s bolavýma bradavkama - "Šmarjá ANO, jestli mi to alespoň trochu uleví a dříve usne" / souhlasím

manžel, čili otec - "Dudlík? za mě jo! pokud se pak častěji dostane i na mě, jsou to přece tak trochu i moje prsa, ne?" /chápu

vaše matka, čili babička - "Za nás se to tak neřešilo, dudlík měl každej druhej a taky jste vyrostli" / asi souhlasím, maminka má vždycky pravdu

ortodont - "Ano, jedná-li se o  dudlík ortodontický, který nemá tak negativní vliv na vývoj zubního oblouku" / souhlasím

logoped - "Ano, lépe dumlání dudlíku než dumlání palce, které je pro vývoj výslovnosti  téměř pohromou" /souhlasím, pokud  je dudlík dudán pár měsíců, ne let, protože pohroma může přijít i pak

U nás byl dudlík odmítnut. Toník se nenechal ošidit, všechny potřeby se podařilo doslova UKOJIT ;)

Dotaz "dávat dítěti dudlík?"

mě provází nejen profesně už nějakou dobu. Dříve jsem se já tázala rodičů dětí, kteří přišli ke mně na vstupní vyšetření a nyní jsem sama dotazována svými přáteli, kteří se rodiči stali. Snažím se o krátký příspěvek s vědomím toho, že žádné z našich dětí není stejné, má jinou intenzitu potřeby sání a taky s vědomím hrozby, že místo dudlíku se může objevit v pusině palec a to je pak často pro logopeda "vymalováno". Co snad můžu, je vnést do té nejasné situace trochu světla a vysypat jedno eso z rukávu v podobě

                                                                  i n f o r m a c e

která snad může pomoci Vám, rodičům, matkám, na kterých tak často leží tíha rozhodování.

Pro dítě je charakteristický vývoj a pokud víte, kdy a jak se vyvíjí škála pohybů jazyka, můžete taktizovat! Přibližně do 6 měsíců totiž dítě užívá předozadní pohyb jazyka, při kterém dudlík až tolik "nezavazí". Následně začne dítě pilovat pohyb jazyka směrem vzhůru,  zrovna tak jako ve vývoji hrubé motoriky (pasení koníčků, sed...). Dalším podnětem pro polohování směrem vzhůru je také zavádění pevné stravy. Sousto totiž potřebuje podtlak ke snadnějšímu polknutí, a ten vznikne, právě s jazykem u horního patra. Jenže při onom pohybu jazyka směrem vzhůru už na dudlík nepochybně narazí a jazyk na horní patro nemůže dost dobře doléhat. Celkově jsou pak pohyby jazyka, při častém a dlouhodobějším dumlání, nedostatečně "zacílené" a následkem toho je negativně ovlivněná (nejen) výslovnost více hlásek.

Dudlík, pokud ho do nějaké role obsadíte, by měl mít roli dočasného pomocníka, protože následně zaujme i roli záškodníka. 

Zkrátka pokud to jde, zkuste to bez něj. Pokud to nejde, nevadí. Můžete taktizovat a nabídku dudlíku přibližně od 6. měsíce začít omezovat. Potřebu sání nemůžeme u dítěte ignorovat. Jsme přeci savci a pro ty nejmenší je sání doslova životní potřebou, tak jako potřeba  "být s někým". Tady záleží na rodičích, jak se jim podaří situaci vybalancovat, protože okolnosti (kojení, spánková deprivace,...) v rodinách a naturel našich dětí jsou různé. Mnoho zdraru ať už bez dudlíku nebo s ním!

Vaše Barbora

více článků k tématu vývoje řeči  a komunikace u dětí

www.proslova.cz

#dudlik #blogujeme  #mk_blog_academy  #blogujeme #materstvi #vyvoj reci 

Možností, jak dětem nachystat rodině chutnou krmi efektivně a třeba i zábavně, není zrovna málo, jak jsme si ukázali v první části Akademie zvládání rodičovských povinností.  Kapitola sama pro sebe, která s vařením úzce souvisí, jsou nákupy potravin. Tam se zdá, že tolik efektnivních či "zábavných" variant být nemůže. Prostě se vezmou poslední zbytky sil, nákupní seznam, igalitka a jde se. Nebo ne?

Jednou z možností, která ještě asi není dostupná ve všech městech, ale možná je to pro mnohé z nás řešení do budoucna, jsou internetové online nákupy. Kdo nedá dopustit na tradiční osobní návštěvu hyper- a supermarketů, má několik možností.

Muž v akci

V naší domácnosti se nejvíce času, peněz i starostí ušetří ve chvíli, kdy se vyšle na větší nákup manžel s autem a nákupním lístkem. Nevýhodou je, že co není na seznamu, to nekoupí. Velkou výhodou je to samé. Velkému nákupu často předchází tvorba orientačního jídelního lístku na týden nebo i 14 dní a trvanlivé potraviny potřebné pro vaření těchto jídel se pořizují při tomto velkém nákupu. Já už pak chodím s nejmladší dcerou procházkou jen na malé nákupy, které s pečivem a zeleninou v mrazáku nemusí být vůbec každodenní záležitostí.

Nákup jako relax?

Uživatelka @smallinka využívá nákupů i k odpočinku: "Do obchodu jezdí nakupovat manžel nebo já večer, když holky brzy usnou - jsem ráda, že se dostanu i mimo dům..."

Když jsem já sama měla první dítě malé a žila v koloběhu kojení-přebalování -kojení, byl pro mne jednou za 14 dní velký nákup doslova výpravou za dobrodružstvím a sociální kontakt měsíce. Těšila jsem se a seznamy vypisovala nadšeně vždy již několik dní předem. Bloudění mezi regály jsem si užívala jak procházku po kolonádě. Když bylo to nejdůležitější v košíku, poslala jsem manžela s miminkem v sedačce pro zbylé drobnosti a sama zabloudila do úseku s mimi potřebami nebo do dámské konfekce. Výběr nějakého slušivého kousku završil už tak příjemnou "procházku" a já měla z návštěvy hypermarketu radost jak dítě z návštěvy Disneylandu.

Nákupy za trest?

Tím, jak našich dětí přibývá a jak rostou, je nakupování s nimi spíše za trest než za odměnu. Nejlepší pro nervy všech zúčastněných je děti do nákupních center a obchodů vůbec nebrat. Přehršel zboží, které by chtěliy a nemůžou mít, především v oddělení cukrovinek a hraček, je zbytečně stresují.

Čtenářky, které nemají kam své děti odložit, když musí jít na nákup, bych ovšem velice nerada stresovala já. Pokud není nazbyt a je potřeba s sebou děti vzít, je dobré těm nejmenším nabalit do kočárku či "vajíčka" dostatek zajímavých hraček a nějakou tu dobrotu. S těmi většími je už před vstupem do obchodu dobré domluvit se a možná jim dovolit vybrat si "jednu malou drobnost". Děti umí překvapit a pokud návštěvu úseku cukrovinek striktně zakážete, leckdy si ke spokojenosti všech vyberou i v oddělení jogurtů.

Nákup jako hra?

"Čím dřív budeme hotovi v obchodě, tím více času strávíme na hřišti" - argumentuji, když chci mít nákup rychle za sebou. S dětmi nakupuji jedině se seznamem v ruce a dobře funguje také zadávání úkolů. Jeden veze vozík, druhý nakládá dle mých instrukcí. Není-li nazbyt, je možné z nákupu udělat trochu zábavu a hru. Jen na to musí být nálada a nedoporučuje se brát do obchodu kohokoliv na lačno. Na studování složení nových nebo zajímavých výrobků většinou opravdu nezbývá čas, to si nechávám na nákupy bez dětí.

Některé maminky si potomky hlídají navzájem. Volný čas využívají k nákupu bez dětí a jako revanš i k obstaráním drobného nákupu pro hlídající sousedku.

Manžel jako kurýr

Možnost on-line nakupování, zmíněná v úvodu, si zaslouží trochu podrobnější rozbor. Já osobně jsem v on-line nakupování profík. Naše komunikace s "kurýrem" vypadá běžně nějak takto: 

Jedinou mojí výhodou je, že "můj kurýr" kdysi slíbil, že spolu zvládneme vše "v dobrém i ve zlém". Dodatek "dokud nás neomezené psaní krátkých zpráv nerozdělí" mohlo v roce 2008 být leda součást sci-fi, což je moje jediné štěstí. Aplikace umožňující neomezenou komunikaci přináší v součtu více výhod, jen při tom nakupování se můj manžel musí často obrnit trpělivostí.

Nákup jako "online pařba"

To opravdové on-line nakupování jsme z nějakého záhadného důvodu ještě nevyzkoušeli. Jelikož mě tato varianta ale velmi láká, zabrouzdala jsem koníkovskými diskuzemi na téma nakupování potravin přes internet a zkoumala, zda-li opravdu může něco z našeho času či sil ušetřit, případně, jaké má online nakupování veškeré další výhody a pro co, nebo za jakým účelem je stále lepší chodit do kamenné prodejny osobně.

Stručně a přehledně shrnula výhody obou možností uživatelka @veronikahamplova:

"PRO online: možnost lépe se zaměřit na cenu výrobku
vyberete si opravdu jen to, co potřebujete
nemusíte hledat výrobky v regálech
nestresují vás fronty u pokladny
ideální pro: trvanlivé a balené potraviny, drogerie
PRO kamenný obchod: např. zeleninu a ovoce si raději vybírám sama
lépe si ověřím datum spotřeby výrobků
ideální pro: ovoce a zelenina, pečivo, sýry a salámy z pultu"

Osobně za relaxem

Uživatelka @1miska v kamenných obchodech "odpočívá": "Nákup v kamenné prodejně - v mém případě každou sobotu, když děti po obědě spí (a manžel taky), je pro mě hlavně relax na mateřské. Vyjet si bez dětí, jen tak šmejdit mezi regály, mít radost z toho, že jsem koupila nějakou malou hračkou pro děti nebo tričko pro manžela, koupit malou kytku na balkon, co mi zrovna padla do oka... a výhody online nakupování je klid, rychlost, úspora peněz (odpadá kupování výše uvedených nepotřebných věcí.)" 

Osobně pro čerstvé

Uživatelka @betty2 vyjmenovává potraviny, pro které chodí raději osobně:

"V kamenných obchodech nakupuji většinou pečivo, případně uzeniny a zeleninu, hlavně z důvodu čerstvosti a možnosti vlastního výběru." Ohledně masa, ovoce a zeleniny sdílí tentýž názor mnoho dalších uživatelek. @skyvik virtuálně přikyvuje: "V kamenné prodejně ráda nakupuji ovoce, zeleninu a pečivo, můžu si vše ošahat, očuchat..." ale dodává: "... Na online nákupu je super to, že nemusím tahat spolu s kočárkem ještě těžký nákup, balíky plen, vod, brambory. Dítě u nakupování nepotřebuje do ruky rohlík, sušenky, utírat pusu, dávat napít, případně vyndávat z pusy cokoliv, čím se zrovna dusí... Od určitého věku je to opravdu jednodušší a pohodlnější nakupovat online."

Online beze strachu

Obavy ze špatné kvality donesených výrobků rozhání uživatelka @tria002:" Službu využívám dva roky pravidelně. Až na jednu výjimku jsem byla vždy spokojena. Jak se zbožím (včetně masa), tak s chováním řidičů. A že bydlíme v druhém patře bez výtahu, a nákupy mají i sto kilo. V zimě, v létě. Věřím, že ten, kdo nákup dělá, vybírá stejně, jako by vybral sobě. Přijde mi to tak. A jelikož v případě nespokojenosti nemusím zboží převzít, tak nemám strach objednat opravdu cokoliv." 

Online beze spěchu

Když procházíme mezi regály osobně, vystavené produkty nám mohou připomenout, co jsme na seznam zapomněli napsat. Jak se taková věc řeší online? "Výhoda online nakupovaní je v tom, že si od prcka můžu snadněji odskočit k PC a online nákupnímu košíku než do obchodu samotného. A především tak můžu postupně nakupovat třeba celý den a na nic nezapomenout, což se mi při nakupováni v kamenném obchodě stane častěji," dodává uživatelka @mische. Stejnou zkušenost má i uživatelka @drzounkova: "Od té doby, co máme mimi, nakupujeme jedině online. Nákup provedeme v pohodlí domova, v klidu se mohu podívat co nám v domácnosti chybí, mohu vlastně nakupovat celý den... objednávku začnu dělat ráno a skončím večer :D Nemusíme stát ve frontách u kasy a tahat se s těžkým nákupem. Nákup nám vždy přiveze nějaký milý pán a vše probíhá rychle. Na nákupech online vidíme jen samé výhody a jsme za tuto možnost velmi rádi. "

Online bez náhrady

Chybička se ovšem může vloudit i do tak ideální služby, jako je nakupování online, jak dokládá užiavtelka @slunina: "Nakupování online je prima. Z gauče si naklikám nákup a čekám na doručení. Bohužel se mi několikrát stalo, že chybělo něco důležitého a manžel stejně do obchodu musel. Protože když místo housek k večeři dostanete jako náhradu balíček vanilkových věnečků, musíte řešit jinde. Dcera by možná radost měla, ale manželovi by to jaksi nestačilo a k snídani by nezbylo nic."

Navzdory tomu v diskuzích opravdu převažují výhody nad nevýhodami.

Online spořivě

Na samý závěr přidávám přehledné a stručné argumnety "pro" uživatelky @hojda:

"On-line nakupování využívám často a ráda, protože.....
1.) Úspora času - mám vytvořené nákupní seznamy věcí, které pravidelně nakupujeme a pak už jen procházím věci, které jsou aktuálně v akci.
2.) Úspora peněz - opravdu nakoupím jen to, co koupit potřebuju a odpadne mi takové to zbytečné ládování košíku věcmi, které mě v obchodě zaujmou.
3.) Úspora nervů (mých i manželových) - nákup s děti známe asi všichni: "Mami kup mi tohle a já chci tamto a proč mi to nechceš koupit, tak já si místo toho vezmu tohle a proč jemu jsi koupila tohle a mně ne"....stále dokola na tisíc způsobů. Každý nákup pak manžel zakončuje větou: "Příště už vás do obchodu neberem!" Jaká pohoda nakoupit si on-line a jakou pak mají děti radost z přivezeného nákupu, když mají obsah košíku jako překvapení🙂
4.) Komfort - nikam nemusím, nákup mi přijede ke dveřím, mražené věcí jdou rovnou z mrazáku do mrazáku a navíc si při nakupování mohu bez problémů přečíst složení výrobků aniž bych potřebovala lupu. "

A co vy? Propadly jste také online nákupům, nebo chodíte mezi regály relaxovat? Máte nějaké tipy, jak zvládnout všední nákup i s dětmi bez slziček a nervů? Podělte se s námi o vaše vychytávky, přidejte své nápady, jak zvládat rodičovské povinnosti.

fotografie: pixabay.com

Na počátku bylo Slovo. To Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh.

Na počátku něčeho skromějšího byla otázka. Její zodpovězení byla taková věda, že z toho vznikla celá akademie. Akademie zvládání rodičovkých povinností.

Na počátku byla otázka. Vlastně dvě.

Jak skloubit povinnosti na mateřské?

Existuje nějaký universální recept? 

Takové otázky klade sám život a učitelkami v této akademii jste VY, ženy a matky, které každý den bojujete, jako byste tu odpověď už dávno znaly.

Nejkrásnější povolání

Svátek matek, který jsme v květnu oslavili, je jedním z těch dnů, kdy na nás může dojemně dolehnout všechno to jedinečné, co nám skrze naše děti  mateřská role přináší. Vvůně dětských vlásků a teplo jejich tělíček, zvonivý smích, bezmezná důvěra, všechna ta jejich poprvé, od prvního úsměvu a krůčku, přes první slova až po první darované mokré pusinky a neuměle dokonalé dětské kresbičky. To jsou chvíle, kdy naprosto jistě víme, že mateřství je tou nejkrásnější životní rolí a povoláním, ne-li posláním.

Nejtěžší povolání

A pak jsou tu dny všední. Dny nekonečně dlouhé, náročné, nebo nudné, kdy nás míjí jeden stereotypní "úkon" za druhým. Změna, osvěžení, spánek či trocha povyražení v nedohlednu. A k tomu ta spousta nekonečné a často vlastně neviditelné práce, která je vidět až tehdy, když vlastně není hotová. To je pak jisté, že rodičovství, neoddělitelně spojené s prací v domácnosti a péčí o naše drahé polovičky, je jedním z nejnáročnějších povolání na světě.

A tak se stovky, ne-li tisíce rodičů pod haldami nevyžehlených košil, hromadami neumytých talířů, po spoustě probdělých nocí, v osamocení čtyř umatlaných stěn a za vydatného zvuku sirén plačících nebo vztekajících se dětí zoufale ptá: "Jak mám tohle všechno zvládnout?"

Existuje universální recept?

Universální recept či návod jak skloubit péče o děti, domácnost, partnery i sebe samé považuji vedle kulatého čtverce a stroje typu perpetuum mobile za další položku "prázdné skupiny". Prostě neexistuje. Každá z nás vychází z rozdílných poměrů, má jiný počet jinak starých dětí, jiné priority a nároky a jiné osobní dispozice.

Nic na tom nemění ani fakt, že naše touhy, naše skromné potřeby, se v podstatě zase až tak neliší. Vlastně toho ani nechceme moc. Hračky by mohly chvíli zůstat na svém místě,  podlaha by mohla chvíli vydržet prosta nánosu drobků a lepivých fleků, miminka by se mohla chvíli usmívat ze svých postýlek a starší sourozenci by si spolu mohli chvíli nerušeně hrát.

Jenže to bychom zřejmě museli žít ve vzduchoprázdné "virtualitě" a ne v realitě, kdy naše požadavky a potřeby jsou konfrontovány s řadou těžko ovlivnitelných faktorů, do kterých náramně zapadají i nároky a potřeby našich nejbližších, což v součtu dělá z našeho života tragikomické romantické drama s prvky hororu. A neptejte se mě, kdo je tu oběť a kdo vrah, protože já umím během jedné minuty vystřídat právě tyhle dvě role rychleji než aprílové nebe počasí.

Naděje ve sdílení

Hlavní role v této fantasmagorii s absurdním přízviskem "dovolená" nám - ženám a matkám - ovšem v žádném případě nebrání v tom, abychom hledaly způsoby, jak si čas na mateřské, případně rodičovské dovolené zpříjemnit a zjednodušit. Přemoudřelý  jedinec by mohl namítnout, že nejlepší by bylo zvednout se od tabletů, počítačů a chytrých telefonů, zanechat hledání tohoto svatého grálu (- rozuměj - nedosažitelné myšlenky, jejímž objevením by měl člověk dosáhnout zásadního pokroku) a místo toho raději jít něco dělat.

Diskuze na toto téma jsou ovšem velmi užitečné a to tak moc, že hned třikrát! Jednak můžeme sdílet své starosti (a sdílená starost je poloviční starost.) V radách a tipech jiných uživatelek můžeme najít mnoho podnětných inspirací. A pokud jsme již samy našly nějakou vychytávku, můžeme se o ní podělit a udělat tak radost nejen sobě ale i druhým  (a sdílená radost je přeci dvojnásobná radost, že)

Na Modrém koníku najdeme řadu diskuzí, které začínají takovými nebo podobnými úvahami:

"Již delší dobu řeším "problém", chcete-li "otázku", jaký by měl být správný harmonogram dne pro mou rodinu, mé děti a mne. Přijde mi, že si za celý den nesednu. Mám v sobě zafixované povinnosti, které bych během dne chtěla zvládnout a někdy je bohužel nezvládám, pak jsem podrážděná a mám ze sebe zvláštní pocit,  jestli jsem dobrá máma a manželka. Mám ráda když je doma uklizeno, uvařeno. Každý den musíme jít na procházku, do lesa nebo na hřiště. Snažím se syny učit písničky, básničky. Starší chodí do sboru a na angličtinu.

Je to rok, co jsme se přestěhovali z bytu do domu a co se mi narodil druhý syn. A najednou se vše změnilo. Už tolik nečteme a nevyrábíme... prostě a jednoduše nestíhám. Musela bych vstávat snad ve čtyři ráno, abych se pak celý den mohla věnovat jen dětem.  Máte někdo podobný problém? Co je vlastně správné a pro děti nejlepší a jak si zároveň najít trochu času pro sebe?" ptá se jedna z uživatelek.

"Potřebovala bych doma zavést pomalu pravidelnější režim, abych kromě péče o dítě začala víc zvládat i domácnost, manželský život a i tak trošku si ukrást čas i na sebe. Jak na to? Skoro nic nezvládám. Malá mi nevydrží sama na sedačce, v postýlce, na houpačce, v ohrádce... Prý ji moc chovám a moc se jí věnuji.  Mně se naopak zdá, že skoro vůbec. Nemám to srdce ji nechat vyřvat. Když ji vidím uplakanou, tak se ve mě něco hne, co mě zlomí. A pak mám výčitky a připadám si neschopná a nemožná... a jak malá spí (konečně), tak se jí omlouvám. Před rodinou ji hájím (rostou jí zoubky, bla, bla...), přes den ji chovám. Manžel mi to dosud toleroval, ale už cítím, že mu to taky začíná vadit, protože doma to jde od desíti k pěti, i když mi v rámci možností pomáhá. A to děláme jenom to nejnutnější, ani nežehlím, už skoro ani nevařím. Já jsem uštvaná a nikde to není vidět a to mně štve asi nejvíc.  Jak si to zařídit, aby se mi toho začalo víc dařit? Pozdě usíná, takže to ani v noci nedoženu. Přes den mi spí jenom v kočárku, jenže když s ní jsem venku, doma opět všechno stojí. Jsem moc měkká, málo tvrdá, nedůrazná? Samo se to asi nepoddá, že? Ale nějakou pravidelnost už potřebujeme jinak už fakt zešílím. Jak to děláte vy, ráda se poučím..." rozehrála jinou diskuzi na velmi podobné téma další uživatelka Modrého koníka.

Rozcestník pro Akademii zvládání rodičovských povinností

(a radostí)

Pravidelný  režim, pevný harmonogram. To je jedna ze základních potřeb našich dětí. To je luxus, který do mé soukromé fantasmagorie ještě nezavítal. Děti i dospělí je ale vyžadují. Proto jsem se ponořila do koníkovských diskuzí s názvy např.: Jak skloubit péči o dítě a domácnost nebo Jak přežít MD a nezbláznit se a nalovila mnoho tipů a rad, jak si poradit s vařením, nákupy a úklidem, kde najít čas pro partnera (a jak "zrelaxovat" sebe), aby nás povinnosti v domácnosti zcela nepřeválcovaly.

Ze střípků jednotlivých vychytávek si pak každá krotitelka domácnosti může sestavit ten svůj pravidelný režim či harmonogram na míru.

Akademie zvládání rodičovských povinností I.:    VAŘENÍ

Akademie zvládání rodičovských povinností II.:   NÁKUP POTRAVIN

Akademie zvládání rodičovských povinností III.:  ÚKLID (připravujeme)

Akademie zvládání rodičovských radostí I.: ČAS PRO PARTNERA 

Akademie zvládání rodičovských radostí II.: ČAS PRO SEBE (připravujeme)

zdroj fotek: depositphotos.com a pixabay.com

„Dala mi miminko do náručí a já necítila nic, vůbec nic kromě obrovského zmatku v hlavě. Ano, byla nádherná, ale bylo to, jako když Vám dají do náruče jakékoliv cizí dítě.“

Sen každého adoptivního rodiče je přivést si domů krásné, zdravé miminko přímo z porodnice. Rodiče tak zažijí s miminkem vše od prvního úsměvu, přes první krůčky až do dospělosti. Je to úžasná životní zkušenost, která s sebou ale alespoň na začátku nese velkou pachuť strachu z toho, aby se miminko nevracelo zpět do biologické rodiny.

Někdy je ale celá zkušenost s adopcí mnohem komplikovanější ve smyslu směsice pocitů a zkušeností, které přinese. Více už se dočtete v příběhu, který nás dnes zavede do blízkého zahraničí a za který moc děkuji adoptivní mamince dnes tříleté holčičky, kterou přijali s manželem přímo z porodnice …

Cesta k adopci

V době, kdy jsme s manželem měli za sebou už velmi dlouhou cestu za miminkem a dozvěděli jsme se, že ani poslední pokus o umělé oplodnění nevyšel, jsme se rozhodli podat žádost o adopci.

Přípravy ani všechno to papírování, které proces schvalování obnášel, nás vůbec nestresoval nebo nezatěžoval. Naopak vnímala jsem obrovskou úlevu v podobě naděje, že na konci celého tohoto procesu určitě budeme rodiči!

Když nás po šesti měsících schválili a zařadili do pořadníku vhodných žadatelů, věděli jsme, že s našimi představami o dítěti budeme čekat tři až čtyři roky. Což nám v tu chvíli přišlo jako neskutečně dlouhá doba.

První dva roky čekání pro nás pak byly opravdu velmi dlouhé a těžké. Ze začátku jsme byli plni nadšení, takže jsme vybírali jména pro miminko, nakupovali výbavičku a často volali na kraj, kam už jsme postoupili v pořadníku žadatelů.

Čím delší naše čekání bylo, tím více naše nadšení opadávalo a my jsme se vraceli ke svému zaběhnutému způsobu života. Začali jsme si opět plánovat dovolené a výlety a v podstatě jsme si po tom všem začali vychutnávat život takový, jaký byl.  Nakonec jsme s manželem přemýšleli i nad tím, že se nám život tak, jak právě je, moc líbí a nic měnit vlastně nechceme a začali jsme uvažovat i nad tím, že žádost o adopci zrušíme.

Kouzelný telefon nebo ne?

Přesně tři roky od schválení mi jednou v práci zazvonil telefon. Volala mi paní z úřadu s tím, že pro nás mají miminko – chlapečka. Dozvěděla jsem se také, že biologická matka je feťačka, která se v době těhotenství léčila. S manželem jsme dostali den na rozhodnutí, zda chceme miminko vidět. Já i manžel jsme měli velký zmatek v hlavě, to že je matka feťačka, nás velmi zaskočilo.

Představa, že bychom po tak dlouhém čekání miminko odmítli, byla velmi zvláštní. Vždyť je to malý človíček ne nějaké zboží, které lze v době záručí lhůty vrátit!

Zavolala jsem tedy naší sociální pracovnici, u které jsme podávali žádost o adopci, a chtěla vědět, jaké má s takovými dětmi zkušenosti.  Ani nevím, co jsem vlastně přesně potřebovala slyšet. Ale bylo moc dobře, že jsem jí zavolala, protože se ukázalo, že její kolegyně, která nám volala, se nepodívala do spisu na naší adresu a že prarodiče miminka, které nám nabízí, jsou naši sousedé. A proto pro miminko nejsme vhodní rodiče.

Spadl mi obrovský kámen ze srdce, že to těžké rozhodnutí nemusíme dělat my.

O měsíc později u nás zazvonil kouzelný telefon podruhé. Měli pro nás ročního chlapečka, u kterého ale bylo hned jasné, že neodpovídá požadavkům, které jsme na dítko měli. Bohužel tedy ani tohle miminko nebylo pro nás. S obrovským pocitem viny jsem chlapečka musela odmítnout.   

Protože to celé pro nás bylo velmi silné a těžké, začali jsme tehdy s manželem uvažovat, že žádost o adopci opravdu stáhneme. O dva týdny později jsme si objednali a zaplatili dovolenou na Silvestra a následující den to přišlo ...

Kouzelný telefon

Byla jsem zrovna v práci, když telefon zazvonil potřetí. Sociální pracovnice na druhém konci mi prozradila, že má pro nás maličké miminko – holčičku, dvanáct dní starou. Holčička je zdravá a z utajeného porodu, takže se o rodinné anamnéze více nedozvíme.

Dostali jsme hodinu na rozhodnutí, zda ji chceme vidět. Byla jsem v šoku, v takovém, kdy Vám vypne mozek, klepete se, zhluboka prodýcháváte a pak začnete plakat.

Zavolala jsem manželovi a oba jsme byli zajedno. Druhý den jsme se šli podívat na porodnice na naši dceru ...

První setkání

Pocity před prvním setkáním s maličkou jsme měli smíšené. Nebylo to slepé nadšení, které by se po tak dlouhé době dalo očekávat, spíše váhání, zmatek, nerozhodnost a pochyby, zda to ještě vůbec chceme. Dlouho jsme postávali na parkovišti před nemocnicí a nemohli se rozhodnout, zda se na novorozenecké oddělení máme vydat nebo ne ...

Čekali jsme na chodbě, kam nám lékařka donesla v peřince zabalenou nádhernou, maličkou holčičku. Dala mi miminko do náručí a já necítila nic, vůbec nic, kromě obrovského zmatku v hlavě. Ano, byla nádherná, ale bylo to, jako když Vám dají do náruče jakékoliv cizí dítě.

Necítila jsem žádné nadšení z toho, že si ji můžeme za pár dní odnést domů. Sama jsem byla překvapená a zklamaná z toho, co cítím. Myslela jsem, že budu štěstím celá bez sebe, a místo toho jsem uvažovala,  jestli to opravdu chceme ...

Lékařka nám řekla, že všechna vyšetření, která maličká v porodnici absolvovala, jsou v pořádku, takže se jedná o zdravé miminko.  Zmínila jedinou drobnou abnormalitu v podobě chybějící příčné čárky na pravé ručičce. V tu chvíli nám to nepřišlo vůbec důležité.

V porodnici jsme s manželem pobyli asi půl hodiny a odcházeli jsme stále velmi nerozhodní. Stále jsme nevěděli, co řekneme sociální pracovnici, které jsme měli ihned volat a sdělit jí rozhodnutí, zda maličkou chceme přijmout.

Po návštěvě porodnice jsme ještě celou hodinu chodili po parkovišti a rozhodovali se. Nebyl důvod odmítnout, ale my stále váhali. Nakonec jsme zavolali na úřad a sociální pracovnici řekli, že chceme maličkou adoptovat. Nicméně stále jsme nebyli úplně přesvědčení, že to chceme a že to tak cítíme celým srdcem.

Když jsme přišli domů, vzpomněli jsme si na tu chybějící rýhu na pravé ruce a začali jsme na internetu pátrat, proč to u novorozenců vlastně sledují. A zjistili jsme, že se jedná o jeden z příznaků Downova syndromu.

To nás dost vylekalo. Proto jsme vše hned druhý den konzultovali s primářkou na

novozeneckém oddělení. Lékařka nás uklidnila, že pro diagnostiku Downova syndromu je třeba více než tento jediný příznak a žádný jiný u maličké nezaznamenali. Tehdy nám řekla něco velmi důležitého: „Pokud se ji rozhodnete přijmout, musíte ji milovat takovou jaká je, ať se stane cokoliv!“

Měla obrovskou pravdu, možná něco tušila nebo věděla něco, co nám nemohla říci, kdo ví.

Domů

Celých dvanáct dní trvalo, než nám soud maličkou svěřil do péče a my si ji mohli odnést domů. Během té doby jsme nakoupili veškerou výbavičku a každý den za maličkou chodili do porodnice. Chovali jsme si ji a učili se jak ji přebalit, nakrmit a pomalu se u nás probouzelo takové to rodičovské nadšení. I když stále to nebylo úplně ono.

Když pak přišel ten den, kdy jsme si ji mohli konečně odnést domů, bylo to velmi zvláštní, takové neskutečné.

Po příjezdu domů to pro nás bylo náročné a také zvláštní. Učili jsme se vše za běhu a tím, že maličká byla z utajeného porodu, ji velmi poctivě sledovali lékaři, aby se něco nezanedbalo.

Rodina přijala maličkou s velkým nadšením, stala se nejoblíbenějším vnoučátkem našich rodičů. Naše okolí pak reagovalo na kočárek velmi pozitivně. Sousedé, kteří nás před tím ani nepozdravili, se najednou zastavovali a zajímali se. Přátelé, kteří se běžně neozývali, najednou psali, volali a chtěli vědět, jak se máme.

Náročný začátek

Prvních sedm měsíců pro nás bylo velmi těžkých, protože maličká byla velmi nespokojené a uplakané miminko. Dokázala plakat celých dvanáct hodin denně s několika málo přestávkami.

Usínala nám jen, když jsme ji chovali. Ve chvíli, kdy jsme ji položili do postýlky, hned byla opět vzhůru. Většinu dne jsem ji proto nosila v náručí. Byly to náročné dny. Někdy, když jsem maličkou uspala a podařilo se mi ji na chvilku konečně odložit, tak jsem se radši vůbec nepohybovala po bytě, ani na záchod jsem nešla, jen abych ji neprobudila ...

Necítila jsem nic, jen únavu, vyčerpání a obrovský pocit viny z toho, že ta pravá mateřská láska stále nepřichází.

Mezitím jsme samozřejmě navštěvovali lékaře, poradny a cvičili Vojtovu metodu. Měla jsem pocit, že toto cvičení bylo lékaři naordinováno spíše z preventivních důvodů a zbytečně nás obě zatěžuje. Což mi bohužel až mnohem později opravdu jeden výborný neurolog potvrdil.

Zhruba po sedmi měsících se u nás situace naštěstí začala pomalu lepšit a já si začala rodičovství konečně trochu užívat.

Je vše tak, jak má být?

Maličká působila jako krásné a zdravé miminko. Já měla ale stále pocit, že něco není tak, jak má být. Neumím vysvětlit proč, prostě tu ten pocit byl. Tak jak maličká rostla, narůstalo také moje podezření.

Když bylo maličké asi rok a půl, byla jsem už přesvědčená, že se nevyvíjí tak, jak by měla. Při porovnání s podobně starými dětmi jsem viděla obrovský rozdíl. V tomto věku neuměla nic z toho, co už uměly jiné děti. Například nepoužívala žádná z takových těch běžných prvních dětských slovíček „máma, táta“

Na dětském hřišti jí pak vůbec nezajímaly houpačky, prolézačky nebo pískoviště tak jako jiné děti. Chtěla běhat, jen běhat ...

Běhala z místa na místo a sbírala vše, co našla na zemi. Svoje poklady si potom nosila na lavičku. Takto vypadala její jediná hra venku. Já běhala za ní a dávala pozor, aby nesbírala sklo nebo aby si někde neublížila. 

Malička vůbec nereagovala na to, když jsem ji volala jménem. Takže tohle období bylo velmi náročné.

Doma si hrála pouze tak, že všechny hračky a všechno co našla, stavěla do řady. Naší milované fenky si naopak vůbec nevšímala.

Viděla jsem, že nerozumí tomu, když jí něco vysvětlujeme a na neznámé situace proto ze strachu reaguje až hysterickým pláčem.

Cesta k diagnóze

Tehdy jsem začala rodinu upozorňovat na to, že je s maličkou něco v nepořádku. Ale nikdo mi nevěřil, vůbec nikdo z celé rodiny. Hned na začátku mě napadlo, že by se mohlo jednat o autismus. Začala jsem tedy hledat na internetu informace o této nemoci.

Plakala jsem, když jsem četla o tom, jak se projevuje, bylo to jako bych četla o mojí dceři.

Rodina i přátelé, se kterými jsem o tom chtěla mluvit, mě ale považovali za úplného blázna. Nikdo z rodiny ani přátel mi nevěřil. Jen dvě nejbližší kamarádky si to celé vyslechly a radily mi, abychom zašli s maličkou ke specialistům a dali ji vyšetřit.

V očích ostatních jsem byla neschopná matka, která nezvládá své dítě, nevěnuje se mu a celé se to tímto snaží omluvit.

Bylo to asi to nejhorší období, které jsem zažila. Měla jsem velký strach z toho, co bude dál a neměla jsem žádnou psychickou podporu od rodiny ani přátel.

Když byly maličké asi dva roky, rozhodla jsem se, že ji nechám vyšetřit u odborníků a oznámila jsem to také manželovi. Manžel souhlasil, protože viděl, jak moc jsem odhodlaná.

Celé kolečko vyšetření začalo u naší pediatričky, které jsem se s mým podezřením svěřila. Poslala nás na ušní, oční, neurologii, dětskou psychiatrii a další vyšetření. Nikde podezření na autismus nekonstatovali, což mě zarazilo.

Až nakonec jsme se dostali k dětské psychiatričce, která se mě po několika málo větách zeptala, zda jsme uvažovali nad tím, že by se mohlo jednat o autismus? Může to znít zvláštně, ale já v tu chvíli pocítila obrovskou úlevu, že nejsem blázen. Že po roce, kdy mi moje podezření nikdo nevěřil, se mnou konečně někdo souhlasí.

Tato psychiatrička nám dala kontakt na speciální centrum, kde diagnostikují autismus. Vybrali jsme si tam velmi uznávanou lékařku. Na vyšetření jsme k ní jeli v době, kdy dceři byly tři roky. Asi po dvou hodinách pozorování maličké a rozhovorech s námi konstatovala lékařka dětský autismus.

Bylo nám řečeno, že většinou je toto onemocnění u dětí diagnostikováno mnohem později, ale že je moc dobře, že jsme nečekali, protože čím dříve se diagnostikuje, tím lépe se dá s dítětem pracovat.

Co bude dál?

Dcera začala navštěvovat speciální mateřskou školku, kam se dostala na základě doporučení ze speciálního psychologického centra. Mám pocit, že je tam šťastná.

Po třetím roce začala dělat velké pokroky v mluvení a porozumění řeči. Její první slova sice byla anglická, ale to není myslím důležité. Některá slova opakuje jen jako papoušek a je vidět, že jejich smyslu nerozumí, ale u jiných vidím, že je to naopak. Už také začíná reagovat na jednoduché příkazy, což velmi usnadňuje život.

S čím bojujeme, je jídlo, maličká má jen několik málo oblíbených jídel, které vyžaduje stále dokola a nová jídla nechce ani ochutnat. Toto chování je pro tyto děti typické.

Jsem šťastná, že maličká nemá agresivní nebo sebepoškozující tendence.

A kdy přišla ta opravdová mateřská láska? Ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že dceřin pláč má mnoho důvodů, které my nechápeme. Že je jiná než ostatní děti. Tak v tu chvíli to přišlo, v tu chvíli jsem si ji zamilovala opravdu celým srdcem.

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Když čekám návštěvu nebo se u nás koná nějaká větší akce, nikdy mě nenapadne začít mísit ingredience na koláč nebo chystat obložené talíře či mazat chlebíčky. Vždycky se chopím hadru a vysavače a za půl dne si říkám, že já jsem někoho nepozvala už mnohem dřív, že my nezveme návštěvy častěji. To bychom doma měli stále krásně čisto. Studená plotna nechává i mě chladnou, bábovka ze supermarketu to jistí.

Můj muž je pravý opak. Mohl by návštěvu hostit v kůlničce na dříví, ale slušnost by mu nedovolila, abych ta supermarketová bábovka vůbec přišla návštěvě na oči, natož na talíř. Když je času víc, vyvařuje a maže o sto šest, když méně, šoupne do trouby nějakou sladkou rychlovku. Coby hostitelé jsme tedy ideální pár.

Co se každodenního domácího vaření týká , už to není taková legrace, jako nachystat se na víkendovou návštěvu. Tam si nějaký ten nezdravý hříšek nebo pracnější chystání člověk může dovolit. Dětem ale potřebujeme vařit zdravě a hravě, rychle a efektivně. A hlavně tuto činnost během dne skloubit s tisíci jinými povinnostmi.
Jak to zařídit, abychom doma měli navařeno, ale netrávili u plotny celé dny?

Za svítání

Uživatelka @kaleilah má recept pro ranní ptáčata: "Ráno vstát, udělat dětem snídani a zatím hodit sprchu. Mezitím už mi ale bublá polívka - někdy jediný jídlo, děti nepotřebují polívku a hlavní chod..." Pokud ho ale dospělí vyžadují, ani to není překážkou při brzkém vaření, jak dosvědčuje uživatelka @drzticka81: "Vařím polévku na dva dny a k tomu každý den druhé jídlo - to, znamená, že hned jak se probudím než vyjdeme do školky, mám navařeno - celé dopoledne jsme pryč, teď až bude hezky, budeme venku celé odpo až do večera." A pozor, to není recept jen pro maminky jednoho dítěte, ale autentický návod od maminky tří dětí! Obdivuhodné, já se se třemi dětmi ráno ani nenasnídám.

Po soumraku

Uživatelka @zuzik24 je zas noční sova, a má svůj způsob, jak uvařit a ještě si to užít: "Každý den se těším až večer všichni usnou a já si pustím do uší hudbu na plný pecky, tancuju si v kuchyni u přípravy jídla, pak si tady hezky uklidím a užívám si ten pohled na obývák, kuchyň bez toho aniž bych šlapala po panáčcích a legu. Jsem noční pták, takže chodím spát kolem jedné v noci a mám tudíž každý den tak pět hodin jen pro sebe. Pravda, uklízím, vařím, ale v klidu bez řešení problémů typu, že Fíla vzal Verunce růžovou fixu apod."

Za bílého dne

Maminky, které nemají po ránu ani v noci tolik času nebo energie, řeší přes den především to, jak při vaření zabavit děti. Svůj tip přidala uživatelka @lenicka07: " Více než hračky se nám osvědčily běžné věci - kelímky, plastové láhve, kolíčky, lžičky, misky, krabičky, míčky atd. S tím si vyhrají oba. Nebo jsem třeba vařila a u toho zpívala, tak to taky vcelku vydrželi, když jsem jim mezi tím ještě přihazovala nové hračky."  Někdo čte dětem od sporáku zpaměti oblíbenou knížku a někdo má pro tento případ speciální "truhlu pokladů" s neokoukanými (nebo zapomenutými) hračkami či předměty určenými pouze pro tuto příležitost, které děti vždy spolehlivě zabaví.

V sobotu

Někomu se ovšem nejlépe vaří o víkendu. Třeba proto, že děti na chvíli zabaví tatínek nebo prarodiče. Kdo má o víkendu celkově více času, může navařovat ve velkém a přes týden spotřebovávat, jak stručně uvádí i uživatelka @listopadka1:

"O víkendu uvařím víc jídel a ty pak zamrazím a přes týden si je rozmražuju k obědu, malý vařím každý den ráno kaši a pak oběd, ale to je chvilka".

Do zásoby, ve velkém

Mrazák je vůbec velký pomocník, který nám může rodinné vaření v mnohém usnadnit, jak popisuje uživatelka @jasekd: "Uvařím větší množství a mám to druhý den i k obědu nebo právě zamrazím, dělám tak polévky i druhá jídla, nebo alespoň omáčku na těstoviny, abych pak už vařila jen ty těstoviny. Malý má také obědy navařené v mrazáku a když není čas na čerstvý, dostane to. V kostkách z tvořítek na led mám zamraženou třeba jahodovou, meruňkovou dřeň, mrkvovou šťávu a z toho mu míchám ovocné svačiny, třeba do nastrouhaného jablka. Na trhu koupím vetší množství zeleniny. Dřív jsem to krájela na kostičky, mám to radši, ale teď v rámci úspory času do robota, nasáčkovat, zmrazit, pak odpadne ten největší opruz při vaření polívky, příprava zeleniny, což nesnáším🙂"

Uživatelka @smallinka přichází se svou "troškou" do mlýna: "Vařím obden nebo i jednou za 3 dny a to pořádný kotel."

Mimo domov

Uživatelka @kaleilah, kterou jsme zde již citovali, předešlý tip potvrzuje a přidává svoji další vychytávku: "Polívka může být dva dny stejná, vařit na víc dnů. Máte školu na vesnici se slušnou jídelnou? Já ze začátku spojovala dopolední procházku s tím, že jsme si vzali oběd domů z jídelny, odpadly minimálně dvě hodiny práce s vařením a uklízením, než se všechno znormalizovalo a když jsem nemocná, dělám to stejně."

Jednoduše, nebo vůbec...

V některých diskuzích nejsou největší překážkou při zajišťování stravy plačící děti ale partneři. Někteří vyžadují každý den teplou večeři a jiní nesnědí stejné jídlo dva dny za sebou. Jasný náhled na potíže manžela jedné uživatelky s potřebou každodenní teplé večeře vyjádřila uživatelka @kristi: "Vař na dva dny dopředu, jak již bylo řečeno. Chleba je taky jídlo, např. tousty jsou vděčnej teplej kus žvance, občas si něco objednejte a pokud může, tak ať se taky muž snaží!"

Inspirace a zábava

Existuje také několik tipů,jak si vaření zpestřit, ať už vaříte ráno, v poledne či večer, s dětmi za zády nebo o víkendu ve velkém a zároveň nasbírat inspiraci na nové recepty. Receptů na zdravé chutné rychlovky, těch není nikdy dost. Kde je stále brát? A jak udělat vaření zábavnějším?

Skupinově

Na Modrém koníku existují skupiny, ve kterých můžete sdílet a sbírat tipy na vaření dle svých preferencí - zdravě nebo poctivě česky , podle dietních omezení - bez lepku , bez masa, v Paleo stylu, při kojení, ekonomicky nebo prostě jen společně.

Na blogu

Zábavný způsob jak objevit nové recepty a nenudit se u vaření může být jistě inspirace Julií z filmu Julie a Julia. Není nutné si dávat tak vražedné předsevzetí jako je 524 receptů za rok ze základní kuchařky francouzské kuchyně, ale není od věci zapisovat si případné dojmy nebo zážitky z vaření či následného koštování partnerem, staršími dětmi či širší rodinou a třeba se o ně na svém blogu podělit, spolu s těmi nejpovedenějšími recepty. Ve vaší oblíbené skupině o vaření zcela jistě dostanete tip na zajímavou kuchařku, podle které se dá pravidelně vařit.

Neméně kuchařek v moderní elektronické podobě lze v současné době najít i na internetu ve formě blogů nebo receptářských webů. Především na webech, které jsou pouze souhrnem receptů, se vyplatí stejně jako ingredience a postup číst také případné komentáře, ve kterých uživatelé, kteří už recept zkusili před Vámi, upozorní na případné "chyby" nebo recept svými vyzkoušenými návrhy vylepší.

Mezigeneračně

Z nejpovedenějších receptů, ať už je získáte kdekoliv, si můžete dělat poznámky i tehdy, když je nehodláte vystavovat na blogu. Zapisovat oblíbená jídla má své kouzlo i v případě, že tak činíte do papírového sešitu. V tom případě to nemusíte dělat jen pro sebe, ale také pro další generace. Můžete tak dát vznik třeba i vícegenerační rodinné kuchařce. To je poklad k nezaplacení a zcela jistě i zpestření každodenního vaření, když můžeme sledovat, jak nejchutnější a nejoblíbenější recepty v domácí kuchařce přibývají.

A co vy? Vaříte raději před rozbřeskem nebo až poté, co uložíte děti do postýlek? Máte nějaké tipy, jak zabavit děti, když potřebujete uvařit během dne a jak to zvládnout co nejrychleji? Čerpáte už z mezigenerační kuchařky Vaší maminky či babičky, nebo nějakou samy tvoříte? Podělte se s námi o vaše vychytávky a přidejte své nápady, jak zvládat rodičovské povinnosti radostně a tvořivě.

A aby bylo z čeho vařit, musí se jít nakoupit. Zda-li jde s dětmi nakupování stejně hravě jako vaření jsme zjišťovali v druhém díle Akademie. 

fotografie: pixabay.com