První roky života dítěte jsou úžasné dobrodružství plné poznávání nových věcí. Jednou z nich je i úžasný svět jídla. Děti se nerodí s žádným předem daným návodem, který by jim říkal, co jim bude a nebude chutnat. Tato vlastnost se vyvíjí v počátečním období života. A jsme to právě my, rodiče, kdo mají ten krásný úkol být našim dětem správným a inspirativním průvodcem.

Říká se, že základy stravování, které se dítě naučí do tří let, pak s sebou nese celý život. Proto je potřeba vybírat do dětského jídelníčku především maso, zeleninu ale i ovoce a mléčné výrobky a další. Základem dětské stravy je tedy pestrost, díky které mají děti dostatek vitamínů a minerálů.

Děti by měly, podobně jako dospělí, jíst 5x až 6x denně. Jejich organismus se stále ještě vyvíjí, a tudíž je pro ně pravidelnost příjmu stravy velmi důležitá.  Na co je při stravování potřeba dále myslet je to, jakým způsobem dítě ke stravování povedeme. Měly bychom dbát na to, abychom mu předali nejen jídlo jako takové a uspokojily jeho potřebu, ale především mu vytvořili vztah k jídlu. Aby dítě vědělo, že stolování je určitý způsob rituálu, kdy má člověk klid a věnuje se jen tomu, co má na talíři.

Každá maminka jistě ví, co má svému dítěti dávat a jaké potraviny jsou pro něj vhodné. Sama jsem ale začala číst etikety u dětských výrobků až před půl rokem. Nenapadlo mě, že by některé mohly obsahovat zbytečně moc soli nebo cukru. Pokud vaříte doma, tak to máte jednoduché, prostě nesolíte a cukr (bílý řepný) nepoužíváte. Níže vám zkusím vysvětlit proč tomu tak je…

Pozor na sůl u malých dětí!

Sůl do jídelníčku nejmenších určitě nepatří. Z běžné stravy děti získávají dostatek minerálních látek, včetně sodíku a chloridu, které jsou rovněž obsaženy v soli. Stejně jako v případě sladkostí platí i u soli, že si na ni děti velmi rychle zvykají a zvyšují její příjem. Pak je poměrně obtížné naučit je na méně slané nebo dokonce neslané potraviny. Sůl má přitom negativní vliv na kardiovaskulární systém a podílí se na řadě civilizačních onemocnění.

„Tak trochu váhám, zda mám malého budit na kojení. Podle laktační poradkyně ano, jinak nebude správně přibírat. Včera jsem ale byli u doktorky a za týden přibral 200 gramů, což je v pořádku. Abych ho nakojila alespoň sedmkrát za 24 hodin, tak ho musím asi dvakrát budit. V noci a ráno se budí sám. Mám tedy pokračovat s buzením nebo můžu například jedno kojení vysadit, pokud spí?“

Kojení se jeví jako ta naprosto nejpřirozenější věc na světě. S příchodem miminka na svět ale najednou nejedna maminka zjišťuje, že to ani zdaleka tak jednoduché není. Ze všech stran útočí často protichůdné rady od kamarádech, maminky, babičky a v neposlední řadě i odborníků. Jak to vlastně s tím kojením je? Je opravdu jednoduché a přirozené nebo naopak něco, co rozhodně nefunguje samo od sebe?

V dnešním článku jsme pro vás připravili spoustu užitečných informací spolu s odpověďmi certifikované laktační poradkyně z poradny na Modrém koníku na některé otázky, které trápí nejednu maminku. A pokud zde odpověď na svou otázku nenajdete, klidně to můžete zkusit ve zmíněné poradně.

Kojení je nejpřirozenější věc na světě. Nebo ne?

Příroda je mocná a vše má dobře promyšlené. Proto může maminka nakrmit své dítě hned po narození. První je na řadě mlezivo, nažloutlá tekutina obsahující velké množství bílkovin, minerálů, vitamínů a protilátek. To dostává miminko asi tři až čtyři dny, než se začne tvořit mateřské mléko. Čím častěji své miminko necháte pít, tím více mléka se tvoří. Proto se neřiďte žádnými hodinami a časy. Zkrátka kojte podle jeho potřeby. Pamatujte si, že kojení není jen o hladu a jeho tišení. Vaše dítě se u prsu uklidňuje, užívá si blízkost matky, odpočívá. Proto neexistuje žádná umělá výživa, která by přesně kopírovala mateřské mléko.

„Moje dcera bude mít za týden 3 měsíce a vyžaduje kojení po 2 hodinách, poslední dny vydržíme vzácně 3 hodiny. Je to v pořádku? Můj zdravý rozum mi říká, že mám kojit dle hladu a chutí miminka, ale mám v mysli i slova naší pediatričky, že by malá měla vydržet 3 hodiny a mít nakojeno i za 7 min (já kojím cca 15–20 min). Když jsem jí začala kojit častěji, je usměvavější. Logicky si i říkám, že s věkem roste potřeba mléka a jak jinak si má zvýšit laktaci, když ne častějším kojením,“ ptá se maminka v poradně.

Syn od počátku atopického ekzému trpí na výskyt ložisek zejména na nožičkách a loktech. Často se mu výsev objevil i na obličeji, to nejčastěji v zimním období. Jako největší problém ekzému vnímám nejen jeho přítomnost, ale i jeho povahu. Jednou je ekzém suchý a za dva dny se povaha ložiska změní na mokvavý a hnisavý. Nebylo výjimkou, kdy se do kůže dostaly i bakterie a museli jsme podstoupit antibiotickou léčbu. V nejhorších časech mokvajících ložisek jsme byli nuceni použít i kortikoidy, přičemž nemusím maminkám dětí trpících atopickým ekzémem představovat např. Locoid či Fucidin.

Při obdržení kosmetiky La Roche-Posay jsem byla velmi mile překvapena krásným a vzhledným obalem. Vyhovoval mi i praktický uzávěr s aplikátorem, což jsem ocenila zejména při koupání, kdy jsem s mokrými dlaněmi sahala po flakónku. Hutný bílý krém se na kůži výborně aplikoval, přičemž jeho vůně byla spíše nevýrazná, neparfémovaná. Syna čistící krémový gel nepálil ani nesvědil, tudíž v první zkoušce úspěšně obstál.

Druhý flakón obsahující relipidační balzám proti podráždění a svědění pokožky nás též mile překvapil. Opět nevýrazná, ale jemná vůně. Na rozdíl od gelu je barva balzámu bílá, čímž lze přípravky rozlišit. Co ale musím vyzdvihnout, tak je výborná konzistence, která stojí za naprosto bezproblémovou aplikací balzámu, navíc se velmi dobře vstřebává. Balzám se výborně roztírá a tak nebyl nejmenší problém krém aplikovat i do špatně dostupných míst, jakými pro nás jsou právě podkolení jamky. Bohužel jsme museli testování po pár dnech přerušit, protože synův ekzém opět změnil povahu a ze suchého se stal mokvající. Nepřisuzuji to ovšem výrobkům La Roche-Posay, protože u nás je tento problém dlouhotrvající a proto i léčba je problematická.

Výsledkem bych tedy chtěla říct, že mě více nadchnul čistící krémový gel do sprchy a koupele, který jsme mnohem víc využili a který i nadále využíváme. Pokožka se zklidnila a nesvědila.

Závěrem bych chtěla říci, že bych ocenila výraznější odlišení flakónků, protože jejich označení SYNDET a BAUME je pro mě téměř nicneříkající, stejně tak barevné odlišení. Raději bych si na přípravku přečetla sprchový gel či balzám, a to ideálně na přední straně, abych nemusela přípravky neustále otáčet.

#test_larocheposay2 a #sleepikar #recenze

Slíbila jsem vám, že o víkendu spustím jednu menší soutěž s Viledou. A ten okamžik je právě tady. Hurá!

Jaká je soutěžní otázka?

Jakou domácí práci máte nejméně rádi? Je to vytírání, žehlení nebo snad vaření?

O co budeme soutěžit?

O fialový hadřík Actifibre a Inox houbičku (2 ks v balení). Vítězek bude tentokrát 5!

Pro účast je potřeba splnit dvě podmínky:

Pokaždé, když jsem si u kamarádek pochovala jejich prcka a pohladila je po tváři, překvapilo mě, jak hladké tvářičky mají. Dcera je tak heboučké nikdy neměla. Takže mě opravdu potěšilo, že jsme byli vybráni právě na testování přípravků LIPIKAR AP+ od značky La Roche-Posay.

Než balíček přišel, zjistila jsem, že synovi se vrátila seborea. O to víc mě testování potěšilo a těšila jsem se. S dcerou jsem u lékařů byla několikrát. Její tváře byly hrubé, pupínkaté, v chladu červenaly. Přes zimu se to vždy zhoršilo. Podobnou vyrážku má i na pažích. Na bolest nebo svědění si, naštěstí, nikdy nestěžovala. Jeden lékař řekl, že to je stavba pokožky a že se to věkem srovná. Druhý řekl, že to je atopický ekzém a dal nám léky na alergii. Léky bez úspěchu a věk zatím taky nic nezmohl. Byla jsem proto zvědavá na přípravky. 

Testovali jsme přípravky La Roche-Posey Lipikar Syndet AP+ a La Roche-Posey Lipikar Baume AP+. 

LA ROCHE-POSAY LIPIKAR SYNDET AP+

Čisticí krémový gel pro pokožku se sklonem k atopickému ekzému. Je vhodný na velmi suchou a citlivou pokožku novorozenců, kojenců, dětí a dospělých se sklonem k atopickému ekzému. Také pro vlasovou pokožku kojenců a pro odstraňování šupin na pokožce hlavy u dětí. Gel okamžitě zklidňuje, je proti podráždění a svědění. Neobsahuje mýdlo ani parfémy. Již během sprchování pomáhá zmírňovat projevy pokožky se sklonem k atopickému ekzému. 

S gelem se mi moc dobře ,,pracovalo". Moc příjemná konzistence, krásně se roztíral a pěnil tak akorát. Netvořil příliš mnoho pěny. Vůně byla příjemná, nic vtíravého a pokud se dětem dostal do očí, vůbec neštípal. Dcera se každý večer těšila na koupání. Jako další plus pro mě je dávkovač a průhledná lahvička, kdy je vidět, kolik gelu ještě zbývá. Za dva týdny testování jsme spotřebovali necelou čtvrtku a to se děti koupou každý den. Stačí opravdu malé množství. 

Jako dítě jsem prý mívala rukavičky, abych se nerozškrábala. Zhruba kolem jednoho roku se u mne začaly projevovat sklony k alergiím a astmatu. Celé dětství až do maturity jsem zápasila s úpornými stavy, buď mi tekla vodová rýma, jezdili jsme na pohotovost, když jsem se dusila nebo jsem škrábala ekzém. Přinášelo to takové chvilkové uspokojení. Léčebna nezabrala, o zdravé stravě se toho moc nevědělo. O to víc mne zabolelo, když mi řekli v několika měsících dcerky o atopickém ekzému.

Okamžitě jsme se obě vrhly na eliminační dietu. Já už tedy na dietě byla kvůli histaminové intoleranci, ale bylo nutné to ještě zpřísnit. A to hlavně, aby přes kojení dcera nedostávala zakázané potraviny. Něco jako dvojitá dieta. Dieta po dietě. Trošku psycho. 

První flíček se jí objevil krátce po prvním očkování. Nato jsme se ocitly v nemocnici s bronchitidou. To mne tolik vlastně neděsilo, protože to je jako můj stín z dětství. Bylo mi líto dcerky, protože si vzpomínám, kolik úsilí mne stálo jít do školy po noční laryngitidě. Začala jsem tedy koukat po heslech jako "netoxická domácnost", začala prát v octu a pracím gelu, když se začaly zavádět příkrmy, první ovoce, babičky dostaly instrukce k tomu, co mohou malé vozit na mlsání a pečlivě to dodržovaly. Viděly, co to stojí úsilí číst v obchodě seznamy, obcházet lékaře. V té době jsme také cvičily Vojtovku, já rehabilitovala ochrnutý lícní nerv (následek prochlazení po porodu v nemocnici) a v té době jsme také hodně řešili výsledky z imunologie, kde se ještě objevila v první měsících jejího života také trombocytopenie. Je vám asi jasné, že trvalo zhruba rok, než jsme vybředly z toho všeho. Naučily jsme se vařit, odmítat na návštěvách "zakázané věci". Nyní po třetí dávce očkování, které jsme kvůli zdraví rozložily do období zdraví a klidu, se zase objevilo cosi jaterního. Takže nyní zkoumám Gilbertův syndrom a jak podpořit imunitu. 

Do budoucna mám obavy ze dvou věcí - jídlo ve školce a MMR, které budeme na jaře doočkovávat. Všechny tyto věci, včetně alergie na bílek, aj. jsou jen dočasnou kontraindikací. Takže nezbývá, než věřit celostní medicíně a doporučením naší pediatričky (díky Bohu za ni!). 

Bude to znít divně, po týdnu nevyspání ze střevní chřipky, ale zázraky se dějí zejména v detailech. Třeba, že nám babičky vozí borůvky a maliny místo jiných produktů. Že zkouším různá mléka, nemléka. Že už skoro nepeču, protože to vlastně nemůžeme. A to, co můžeme, že si vychutnáváme vklidu. Bez výčitek. Že jíme spoustu věcí, které jsme neznali (quinou, tapiokové dezerty) a chroupeme mrkev. Čerstvou, drobnou, protože jí dělá dobře, ikdyž je na seznamu zakázaných potravin. Je to alchymie, každému atopikovi totiž to tělíčko funguje jinak. 

A protože psychika je také velmi důležitá, snažíme se naší "posádce" udržovat přiměřeně dobrou náladu. Ikdyž to není vždycky snadné. 

Rýma, kašel, bolest v krku, teplota ... Pokud jste nemocná vy sama, je to na nic. Pokud je nemocné vaše dítě, je to ještě horší. Lomcuje s vámi nejen únava, ale především strach a beznaděj. Protože není nic horšího, než starost o nemocné dítě.

Po probdělé noci se pokusíte vstát. Vypadáte spíš jako chodící mrtvola než jako dobře naladěná maminka. Hrnek s kávou máte v ruce dříve než otevřete oči. Při pohledu do zrcadla, s kruhy (spíš s pytli) pod očima a nevyspalou tváří zhodnotíte, že lepší to nebude, a zrcadlům už se radši vyhýbáte. Oblečete sebe i dítě a vydáte se do jámy lvové – do čekárny. Pěšky. Autem. Autobusem. Je to jedno, protože přesun je únavný a náročný nezávisle na způsobu přepravy. Před vstupem do ambulance v duchu vyslovujete modlitbu, hned po ní zaklínadlo a nakonec vzýváte všechny přirozené i nadpřirozené síly, aby ta čekárna nebyla plná. Samozřejmě, jako vždy vás nikdo nevyslyšel. Proklínáte všechno popořadě a říkáte si, že příště si budete radši přát jednorožce. To bude reálnější přání. Co se dá dělat, vcházíte do přeplněné čekárny plné kašlíků, rýmiček, virů, bakterií.

Nevnímáte tváře dětí, vidíte pouze choroby, které může vaše dítě chytnout. Při vašem štěstí je jasné, že si domů nějaký ten suvenýr odnesete celkem určitě.

Spojení CRP test jste asi už u lékaře v ambulanci slyšeli. Tento šikovný test z kapky krve zjistí, jestli vám v těle zuří virová nebo bakteriální infekce. Pokud se ve vašem těle usídlily bakterie, pravděpodobně bude třeba nasadit antibiotika. Nyní si ale takový test můžete udělat i doma. V pohodlí a bez čekání v přeplněné lékárně plné různých bacilů.

A jak tato věcička funguje? Jednoduše. Rychle. Stanoví hladinu C-reaktivního proteinu, který je významným indikátorem probíhající infekce a zánětu.

Běžná viróza přijde rychle a rychle také odejde. Tělo bojuje a poradí si s ní. S bakteriální infekcí je to však horší a složitější. Prvním krokem k tomu, abyste zjistili, zda utíkat okamžitě k lékaři, je tento praktický pomocník.

Samotné mateřství je pro ženu tak náročným životním úkolem, který se projeví na tváři i zdraví nejedné maminky. Když tělo “vyrábí” nový život, který je zakončen porodem, stojí ho to mnoho sil. Stejně tak i pozdější péče o miminko, domácnost, postupná výchova dětí a péče o ně je minimálně v některých okamžicích vyčerpávající i pro odolné a zdravé ženy.

Mezi ženami, které si přály mít vlastní rodinu, jsou i ty, kterým plné zdraví nebylo dopřáno. Mnoho z nich, které bojují s fyzickým postižením nebo chronickou chorobou, si po dlouhých úvahách a dávce statečnosti svůj sen o rodině splnilo.

Z příběhů mnoha odvážných žen si můžete přečíst rozhovor se dvěma z nich, které se navzdory svému fyzickému handicapu rozhodly, že se nechtějí podřídit své nemoci a pokusí se být dobrými mámami, i když často potřebují samy více péče a pomoci.

Eliška, která od dospělosti trpí roztroušenou sklerózou a mnoha dalšími potížemi, které se k RS přidaly, je v důsledku poškození nervů na vozíku a velmi se jí zhoršil zrak. Svého prvního syna porodila až ve 35 letech, po deseti letech čekání na okamžik, kdy byla poprvé schopná vysadit své léky a otěhotnět.

Anička trpí od dětství neurologickým onemocněním, které je pojmenováno jako fibromyalgický syndrom. Trápí ji silné bolesti, svalová ochablost a nedostatek energie. S onemocněním, na které doposud neexistuje účinná léčba, chtěla bojovat i tak, že si přála mít možnost stát se mámou a žít jako zdraví lidé.

Jaké to je, být máma, která má zdravotní omezení a jen málokdy jí je dobře, nám obě ženy vylíčily v rozhovoru. Povídaly jsme si hlavně o boji s osudem a touze po lásce.

1. zápis:

Vychovávám své dítě nejlépe, jak umím

Já přeci nemůžu za to, že mi nikdo nedal v porodnici návod. Nikdo mi neřekl, že to dítě tak rychle vyroste a nikdo mě ani neupozornil na to, že to dítě se začne prosazovat a bude taky něco chtít.

Jako je pravda, že jsem se od malička starala o našeho psa, ale tomu když jsem řekla NE, tak to prostě platilo. Ale to dítě, slovu NE zřejmě vůbec nerozumí nebo ho nezná. Možná jsem mu měla NE říkat už v těhotenství, když mě kopal do žeber a tlačil mi na močový měchýř. Stále mi, ale nejde do hlavy, kde jsem proboha nabrala 35 kilo? Že by to bylo z těch vitamínů pro těhotné? No to už je teď fuk, mám zdravého krásného chlapečka

Když se narodil, všichni se divili

Nenarodil se nám malý hrošík, je pravda, že si ho fotili a říkali, že tohle tady ještě neměli, ale já furt nevím, co je tak fascinovalo. Váha našeho dítěte byla normální 6kg a 60cm, krásné baculaté miminko. Jo uznávám, nevešel se nakoupených velikostí 56, 62, 68, ale rovnou skočil na 74, což jsem doma samozřejmě neměla. Takže ne, že jsem přibrala já a potřebuju celý nový šatník já, ale musím nakoupit celý nový šatník včetně plen svému novému miminku. Těším se!

Ráda bych se s vámi podělila o naše zkušenosti s produkty LIPIKAR AP+ od značky La Roche-Posay, které jsme měly možnost s našimi dcerkami testovat.

Starší dcerka netrpí žádnými kožními problémy, výjimečně se jí umí udělat nějaký pupínek nebo slabá vyrážka, ale zase zmizí. U mladší, skoro tříleté dcerky, to máme trošku horší. Už když byla miminko, několikrát se jí udělaly různě růžové flíčky. Nikdy nám nebyl diagnostikován atopický ekzém ani jiná kožní nemoc. Předpokládám tedy, že to pokaždé musela být reakce na něco - na ovoce, kyselý okurek, nový prášek a jiné příčiny. Použila jsem tedy pokaždé produkt určený proti svědění a na vyrážku. Na svědění většinou zabral. Růžové flíčky jsem mazala tím, co mi bylo doporučeno. Někdy to zabralo hned, jindy to trvalo déle.

Je těžké něco léčit, když nevíte, o jakou nemoc se vlastně jedná a taky nechcete pořád na dítěti něco zkoušet. Přesto jsem moc vděčná za možnost vyzkoušet právě přípravky La Roche-Posay řady Lipikar AP+ určené pro velmi suchou a citlivou pokožku novorozenců, kojenců, dětí a dospělých se sklonem k atopickému ekzému a alergii.

Nastalo období (zima), kdy mladší dcerka, která má normálně suchou pokožku, ji má ještě o mnoho sušší, tvoří se šupinky a já tak úplně nevím, čím ji pořádně mazat, abych jí pokožku dostatečně a kvalitně promazala. Aby nenastalo svědění a zmiňovaná vyrážka, případně růžové fleky. Také ji má celkem citlivou a ne každý produkt jí vyhovuje. Nyní, asi před měsícem, se jí objevila vyrážka, možná ekzém? (Na kožním mi paní doktorka tak úplně neřekla o co konkrétně se jedná). Zinkový olej dcerce nepomohl, ba naopak - ještě více rozdráždil, dostala na to kortikosteroidy - mast.  Neměla jsem z toho radost, ale už jí bylo třeba opravdu ulevit! Proto jsem velmi ráda, že jsme mohly zkusit jiné přípravky, díky kterým se snad takovým problémům příště vyhneme.

Hned první večer, kdy nám přišly produkty, jsme se s dcerkou vrhly na testování. Ve vaně jsme na koupel použily Lipikar Syndet AP+ čistící krémový gel. Není nijak zvlášť parfémovaný, ve vaně trochu pění. Normálně máme zakázáno používat do vody jakékoliv produkty, tak byla dcerka ráda, že má ve vodě konečně pár bublinek.

Po koupeli jsem ji namazala balzámem Lipikar Baume AP+ po celém těle. Balzám se krásně roztírá, opět není nijak parfémovaný. 

„Maminky blíží se zápisy do prvních tříd. Co je potřeba zvládnout? Děkuji.“ Zápis do první třídy základní školy je velkou událostí v životě dítěte i rodičů. Už si nebude chodit hrát do školky, ale začne se učit a mít i nějaké povinnosti. Pokud nevíte, co musí budoucí školáček znát, určitě se vám hodí náš článek.

Zápis je tedy takový slavnostní den, a tak k němu přistupujte. Připravte se na něj, ale rozhodně dítě nestresujte. Dítěti by se mělo ve škole líbit, mělo by do ní chodit rádo. Pozornost věnujte i učitelce, která ho dostane na starost. Má podle vás mezi dětmi zdravý respekt nebo ne? Ono totiž není důležité jen k zápisu přijít, ale také vybrat tu správnou školu a správnou paní učitelku.

Zápisem do školy dítě přihlašujete ke školní docházce v určité škole. Jeho funkcí je i prověření školní zralosti dítěte. Základní školu si můžete vybrat podle svého uvážení, a dokonce máte možnost jít i na několik zápisů různorodých škol. Přijetí žáka není vždy samozřejmostí. Podle školského zákona musí ředitel nebo ředitelka školy přijmout přednostně děti, které mají trvalé místo pobytu v příslušném školském obvodu a zároveň nesmí překročit stanovenou kapacitu tříd.

Seznam přijatých dětí bývá zveřejněn na stránkách školy a u vstupu do školy. Každé dítě mívá svůj registrační kód, který dostane při zápisu a pod ním je pak vedené.

Jak vybrat ideální školu pro vás?

„Moje dvojčata dostala při letošním zápisu do základní školy roční odklad. Základní školu jsme volili víceméně hlavně díky blízkosti k bydlišti, ale nyní když mám čas, začínám uvažovat, jestli nevybrat školu klidně dál, ale kvalitnější. Chtěla bych se Vás zeptat, podle čeho jste vybírali ZŠ pro své děti a co je podle Vás důležité, aby škola poskytovala?“

Na českém trhu máte aktuálně spoustu možností, čím potěšit vaše drobečky. Časopisy pro děti se mohou stát velmi oblíbenou a vděčnou kratochvílí zejména v okamžiku, kdy je venku opravdu ošklivé počasí, a nebo jste nemocní a ven zkrátka jít nesmíte.

V tomto článku najdete přehled části dětských časopisů na českém trhu i s přehledem jejich obsahu. Skvělou službu vám mohou udělat také v případě, že váš potomek už nechce po obědě spinkat a vy hledáte různé možnosti, kterými ho udržet v klidu a nějak tvořivě ho zabavit. Dětské časopisy totiž nejsou jenom pro děti, ale také pro rodiče. Najdete v nich obvykle i nějakou tu inspiraci a některé z nich jsou k inspirování rodičů přímo určené.

Časopisy jako inspirace pro rodiče a pomocník v učení dětí

O tom, že časopisy nejsou pro děti jen zábavou, ale také z velké části rozvíjejí hravě různé dovednosti nelze polemizovat. Vždyť většina časopisů je plná různých spojovaček, vystřihovánek, vyprávění podle obrázků a dalších úkolů, které děti velmi výrazně posouvají zejména z hlediska jemné motoriky - stříhání, lepení papíru, skládání papíru a mnoho dalších činností. Se zlepšováním jemné motoriky pak jde ruku v ruce například grafomotorika a správný úchop tužky.

Kromě rozvoje jemné motoriky přispívají také k podpoře mluvení a obecně vyjadřování - čtení příběhů, jejich převyprávění, vyprávění podle obrázků a také pomáhají vytvářet správné sociální návyky (většina příběhů pojednává o nějaké zápletce z běžného života - například školky a jejím správné, nebo také špatném řešení), pomáhají dětem se zapojením do provozu běžného dne (například úkoly týkající se řazení denních činností, denních jídel apod.) a rozvíjejí emoční inteligenci.

Pro rodiče pak mohou být velkou inspirací. Zřejmě většina z vás se někdy dostala do situace, kdy vám hlavou problesko - A CO TEĎ? Chvíle, kdy jste si řekly, že studnice nápadů vyschla a už opravdu nevíte co dál. A přesně pro tyto chvíle můžete mít různé časopisy schované pro strýčka příhodu a v pravý čas je vytáhnout.

„Dva dny před porodem jsem si ve sprše všimla, že ze mě vypadl kus čehosi, co jsem nedokázala identifikovat. Že je to hlenová zátka, jsem vyčetla až později na internetu. Už se to blíží, hurá. Třeba ještě večer porodím, honilo se mi hlavou, ale dva dny byl klid po pěšině. Třetí den jsem se cítila nesvá, odpoledne jsem šla třikrát po sobě vykonávat velkou potřebu. Ačkoli jsem s ní měla v těhotenství trochu problémy, teď to šlo úplně samo.

Večer mě při koukání na seriál zvedla z polosedu pichlavá bolest v podbříšku. Pak se třičtvrtě hodiny nic nedělo, následně ale přišli první poslíčci v podobě tvrdnutí břicha a bolesti, kterou jsem musela prodýchat. Dobelhala jsem se do vany, břicho si polévala horkou vodou a bolesti gradovaly vesele dál. Tak začal můj porod. Voda nepraskla, píchla ji až sestra v porodnici. Pak se všechno rozeběhlo tak rychle, že jsem nestíhala, kde je vlevo a kde vpravo.”

Snad každá nastávající maminka přemýšlí nad tím, jakým způsobem jí začne porod a jestli to pozná, že už je to doopravdy tady. Případně, když už má nějaké děti, tak řeší, jak to všechno logisticky a časově zvládnout - odvést děti na hlídání a včas dojet do porodnice. Čím více se blíží termín porodu, tím více na to obvykle budoucí maminka myslí. Na internetu najdete různé diskuze a rady na toto téma, zaměří se na něj i dnešní článek.

Před tím než začne porod

Nastávající maminka si toho většinou ani nevšimne, ale její tělo se začíná na porod připravovat dříve, než se objeví jasný signál, že je porod tady (kontrakce, odtok plodové vody). Některé maminky jsou překvapené, když je okolí upozorní, že jim kleslo bříško a že určitě do několika dní porodí, zatímco jiné se tak těší, až budou mít porod za sebou, že se s blížícím termínem každý den sledují a porovnávají, jestli už jim bříško kleslo.

Poklesnutí těhotenského bříška znamená, že se hlavička dítěte připravuje na vstup do pánevního vchodu. S touto změnou přichází nutnost chodit častěji na záchod, protože děloha více tlačí na močový měchýř, ale na druhou stranu se nastávající mamince začne lépe dýchat, protože jsou méně utlačovány plíce. Což je ke konci těhotenství vítaná změna.

Každý má svůj příběh, a každý je jedinečný. Zde je ten můj „a-budeme-tři“…

Nejsem příliš sociálně-síťovo sdílecí typ. O to víc si to vynahrazuju v běžném životě, kdy se z každého problému doslova vykecám a každou malou radost prostě někomu musím říct. Nikdy mě nelákalo psát si blog, za to mi přišla přitažlivá představa spisovatelky s psacím strojem, která píše dechberoucí příběhy na chatě v lesích u praskajícího ohně a šálku čaje. Že bych už byla starší generace? Možná…

Pořád jsem si obraz píšící sebe nechávala zasunutý někde v koutku mysli a říkala si, že třeba jednou možná na mateřský… začnu konečně psát. Jen tak, pro radost. A k tomu se naučím nějaký nový jazyk, zkusím být kreativní a vymýšlet hry a bojovky pro svá dítka a prostě ten čas využijeme pro všechna naše přání. Vím, že jsem naivní a že budu ráda, když jakž takž uklidím, vyvenčím psa a zabezpečím prckovi aspoň spánek a jídlo, ale…nechte mi tu imaginární myšlenku ještě chvíli 🙂

I proto jsem si řekla, nač čekat na mateřskou, zkusme to hned! Sice nejsem v lesích, ale uprostřed zamrzlé Prahy a místo ohně mi tu praskají jen wafky, ale co…když příležitost dělá zloděje, proč ne náhlý nápad spisovatele 🙂?

A než se propracuju k vykreslení postav svých nevím-ještě-o-čem příběhů, zkusím psát o něčem, co prožívám – hádáte správně, je to těhotenství! A kam jinam než na Koníka, kterého znám ze své pracovní zkušenosti.

Hezky pěkně ale od začátku.

Život s naší Žofií, který si žijeme už pět a půl měsíce, je překrásný. Někdy náročný na organizaci, někdy s obrovským spánkovým deficitem, někdy v běhu a letu. Ale překrásný. Neměnila bych za nic na světě a myslím, že nikdo z naší rodiny. Bude z ní rozmazlený fracek  Protože ji mazlíme všichni a pořád. Jenže já už vím, že tímhle se děti nerozmazlí. I tohle jsem si přečetla v knížce, o které vám chci dnes napsat. O knížce S láskou o dětském spánku, kterou napsala maminka dvou holčiček, spisovatelka, antropoložka a spánková poradkyně Lenka Medvecová Tinková.

Tak třeba příklad pár minut starý, příklad z včerejšího “uspávání”. Už jsme přišli na to, že Žof možná nepotřebuje každodenní koupání z hygienických důvodů, ale kvůli večernímu rituálu určitě ano. Takže každý večer probíhá dost podobně. Trocha hraní a mazlení na posteli v ložnici, už nám svítí jen jedna lampička na nočním stolku. Taková předehra k usínání.

Následuje vana v koupelně, kdy vybije Žof zbylou energii kopáním a cákáním. Usušit, namazat úžasným tělovým mlékem s meruňkovým olejem od Radu, u toho trocha mazlení, hlazení, masírování. Žof končí svůj den v koupelně, s úsměvem.

Zapomeňte na návody a vytvořte si jeden vlastní, unikátní a originální pro vás a vaše dítě.

Z koupelnu jdeme zpátky do postele, kde už vypneme i lampičku a rozsvítíme maličké světýlka na drátku, která máme kolem čela postele. Žofinka je převléknutá do pyžámka, nakojím ji a jsou dvě možnosti. Buď, když je hodně unavená, usíná u kojení. Já ji nechám spát na polštáři v posteli a do její postýlky, do hnízda, ji přendám až když jdeme spát. Z postýlky jsme oddělali bočnici a postýlku přisunuli na mou stranu postele. A to potom, co jsem začala číst knížku S láskou o dětském spánku. Od té doby Žofinka lépe spí, méně se v noci budí a když už, někdy to skoro nevnímám, protože ji kojím v polospánku. Mém i jejím. Po pár minutách stejně usínáme. Obě dvě.

Dnes jsem ji přinesla z koupelny, nakojila a položila hned do hnízda v postýlce. Přimazlila si svého usínacího králíčka a začala svou oblíbenou hru s dudlíkem, kterou se naučila nedávno. Dudlík chytí a střídavě vyndává z pusy a dává do pusy. Různými konci  U toho si žvatlala a já jsem uklízela prádlo v přilehlé šatně. Za chvilku to Žof přestalo bavit a začala kňourat. Prádlo bylo uskládáno a tak jsem se vrátila za Žof do postele. Vzala jsem si ji k sobě na polštář, vrátila dudlík na své místo, králíka si k sobě přitiskla jak nejpevněji to umí a já jsem ji začala hladit.

Ahoj,

když jsme před pár dny dávali dohromady další nové/potenciální Poradny, měla jsem opravdu velkou radost, že tady budeme mít i Poradnu na téma: Neplodnost, léčba neplodnosti a PCOS

Neplodnost dnes trápí stále více žen, mužů i párů a hledají odbornou  pomoc v ordinacích lékařů, anebo v Centrech asistované reprodukce. Častokrát ale i přesto odchází s několika dalšími otázkami a potom využívají diskuze, zprávy a zjišťují více. I z toho důvodu se těším, že tady máme MUDr. Jiřího Emmera,  kterého se už od dnešního dne můžete v jeho Poradně na Koníku ptát na vše, co s touto problematikou souvisí. 

Jako ve všech Poradnách, platí i u této anonymita. Navíc jsou Poradny na Modrém koníku zdarma a díky veřejného obsahu pomohou i dalším, kteří hledají a řeší to stejné, co právě teď Vy. 

Věřím, že se Vám Poradna bude hodit a budete ji ke své spokojenosti hojně využívat.

Jennyska

Chcete předejít žárlivým scénám, až se vám narodí další člen rodiny? Bojíte se, že se děti nebudou mít rády? Chcete to vašemu staršímu broučkovi co nejvíce usnadnit?

Mám pro vás několik tipů, které se nám osvědčily:

Příprava před porodem

• Mluvení o miminku už v těhotenství – Mluvte o tom jak to bude u vás doma vypadat, až se narodí. Není dobrý lhát.
  (Klidně přiznejte, že bude mimi plakat, že budete mít míň času. Zmiňte i to pozitivní – že si budou spolu moct hrát a bude mít kámoše na celý život.)
• Uspořádání postelí – Připravte je přesně tak, jak budou, až se miminko narodí.
  (Obzvlášť pro batolata je dobrý udělat změny co nejdřív, ať mají čas si na nový „zasedací pořádek“ zvyknout. Snažíme se snížit počet negativních změn na minimum.)
• Příprava dítěte na noční pláč – Nebojte se to zmínit a navrhnout nějaká řešení.
  (Můžete dítěti připravit další postýlku do jiné místnosti, aby mělo v případě zájmu kam jít spinkat. Můžete nabízet kojení na znovuusnutí. Většina dětí si ale na pláč miminka po pár dnech zvykne a už je v noci nebudí.)
• Zvykání na tatínka – Pokud není dítě na péči od táty zvyklé, je nejvyšší čas to napravit.
  (Po porodu se tomu nevyhnete a je mnohem příjemnější, když už na sebe budou zvyklí natolik, že to dítěti vůbec nepřijde divné.)
• Povídání si o kojení miminka – Váš přístup se bude lišit se podle toho, jestli je, nebo není starší dítě kojené.
  (Nekojeným dětem vysvětlete, že miminko se kojit potřebuje a že nedokáže vydržet čekat. Že se nedá kojení jen tak snadno přerušit. Kojeným dětem řekněte pravdu o tom, že miminko neumí jíst nic jiného, a že maminky mlíčko potřebuje, ale že ho budete mít dost pro oba dva. Děti to dobře chápou, když zdůrazníte, že mimi nemá zuby.)

Tipy pro první dny po porodu

• Dárek od novorozence – Připravte si nějakou hračku pro staršího sourozence, miminko mu ji „předá“ při prvním setkání – třeba v porodnici.
  (Skvělá věc pro vytvoření dobrého prvního dojmu. Dítě si jejich společné setkání spojí s příjemnou emocí 😉 Taky se snažte návštěvu naplánovat tak, aby miminko zrovna neplakalo a ideálně nebylo u vás v náručí – tam bude chtít vaše starší dítě 😉
• Příprava před kojením – Vemte si k sobě všechno, co by se mohlo pro starší dítě během kojení hodit.
  (Mnohé děti chtějí taky hned něco jíst, takže drobná svačinka se šikne. Nějaká hračka nebo knížka po ruce pomůže starší dítě po čas kojení zabavit.)
• Žádná očekávání – Nečekejte, že se starší dítě stane najednou „rozumnějším“ jenom proto, že se mu narodil sourozenec.
  (Snažte se mít pořád na paměti věk staršího dítěte a upřímně si odpovězte, jestli byste na ni/něj měli takové nároky, kdyby zůstal/a jedináčkem.)
• Regrese dovolena – Starší dítě se po narození sourozence může začít chovat miminkovštěji, než dříve. Nebraňte jí/mu v tom.
  (Může to zahrnovat stesky, že se neumí najednou obléknout, může chtít krmit, nebo hodně chovat v náručí, nosit v nosítku, … Chce totiž zažít tu samou péči, kterou vidí, že dáváte miminku. Vyhovte jí/mu, je to jen způsob volání po vaší lásce. A je to dočasné.)
• Uspávání v jeho/její režii – Dopřejte staršímu dítěti moc rozhodnout, jak bude večerní uspávání vypadat.
  (Může chtít být stále s vámi, takže bude nutné obě děti uspat najednou. Může ale i chtít být s vámi před spaním o samotě. Pak je dobré zapojit tatínka a předat miminko jemu. Čas před spaním je pro starší z dětí velmi důležitý, nepodceňte to.)
• Častější kojení je normální – Starší sourozenec, pokud je kojen, může začít vyžadovat častější kojení, než dřív. Dopřejte jí/mu to.
  (Při kojení vás má dítě zase jen a jen pro sebe. Je to vaše společná chvilka a tak může tenhle příjemný čas chtít zažívat častěji. Opět je to jen období a až se ujistí, že tu jste stále i pro ni/něj, vrátí se to do vašeho normálu. Nebo se i odstaví – o tandemovém kojení chystám další článek.)
• Plná důvěra ve starší dítě – Důvěřujte dítěti, že novému členovi rodiny neublíží.
  (Pokud to není za vaší vnitřní hranicí, neomezujte starší dítě v pohybu kolem miminka. Věřte jí/mu, že je opatrné a snaží se na mimi dávat majzla. Třeba když vám skáče na gauči a na jeho druhém konci miminko leží.)
• Střídání se v péči o miminko – Svěřte mimi tatínkovi alespoň na chvíli.
  (Starší dítě s vámi potřebuje být alespoň někdy o samotě. V ten čas se jí/mu věnujte na 100 %! Skvělá jsou „randíčka“ s každým členem domácnosti zvlášť.)

“Maminko, já do té školky ale nechci chodit, nelíbí se mi tam a jsem smutný!” Pokud je tato věta ještě navíc pronášena plačtivým tónem, dítě se vám mění před očima, je skleslé, uzavírá se do sebe, proměňuje se vám před očima, začíná být jasno - do domu se vám pomalu přikradl smutek.

Zkuste si položit otázku - co je to vlastně smutek? Smutek je definován jako emoce, která reaguje na událost, která se vás nějakým způsobem nepříjemně dotýká. Jeho spouštěčem u dětí může být například výše zmíněný nástup do školky, narození sourozence, odloučení rodičů, vážné onemocnění nebo třeba smrt v rodině. Všechny tyto změny jsou poměrně zásadní a nejen citlivé děti na ně budou nějakým způsobem reagovat. A velmi často ten způsob může být právě smutek (v některých případech nevyhnutelně).

Pro dospělé maličkosti, pro děti zásadní událost

Smutek ale v dětech nemusí vyvolávat jen výše uvedené události, ale i zdánlivé drobnosti - ztráta milovaného plyšáka, neshoda s kamarádem, zklamání z něčeho, na co se dítě hodně dlouho těšilo a neproběhlo to podle jeho představ. Při prožívání těchto, většinou krátkodobých, smutných stavů velmi záleží na tom, jaké povahy vaše ratolest je. Jsou děti, které jsou vysoce citlivé a empatické a i (pro vás) často banální událost v nich vyvolá velký stav smutku. Naopak jsou děti, které mohou být emocím, s trochou nadsázky, vysoce odolné a po nich tyto banality tzv. jen stečou a vy, jako maminka, se o nich ani nedozvíte.

Navíc je potřeba vzít v potaz, že události, které se vám mohou jevit jako drobnosti (například roztržené oblíbené tričko, ztráta plyšáka), mohou být pro dítě opravdu velmi zásadní. A tím, že je nebudete brát dostatečně vážně, dítěti skutečně nepomáháte. Zkuste si představit sami sebe v situaci, kdy prožíváte smutek a přijde za vámi váš partner, vaše maminka, kamarádka a poví vám “Ale vždyť se nic neděje, je to přece hloupost.” A teď schválně - uleví se vám? Uleví se vám opravdu? Nebo ve vás jen zůstane takový ten pocit - jsi velká holka a asi to je fakt blbost, tak už nebreč.

Schválně - zkuste se ve svém okolí zeptat rodičů, jaké si pro své děti přejí dětství. Jistě valná většina z nich poví, že šťastné a radostné. A je to tak samozřejmě naprosto v pořádku. Z tohoto pohledu může být často chápání smutku jako něčeho, co je zlé a u našeho potomka nechtěné. A od toho se velká část rodičů také odráží. Jakmile pozorují na svém dítěti projevy smutku, mají tendenci je zahánět a řešit tak důsledek, který je patrný na první pohled. Ať už je to viditelně skleslá nálada, uzavření se do sebe, nebo rovnou pláč. Dítě se často snaží rozveselit - něčím dobrým na zub, novou hračkou, pěkným výletem. Zkrátka a dobře - snaží se o to, aby dítě přišlo tzv. na jiné myšlenky.

Jak už napovídá název, je naše "snažení" o miminko nejen dlouhé, ale zatím i plné vzletů a o to horších pádů. Je tu už i několik holek a nejspíše ne málo, které už o tom něco ví, asi jsem tu už v některých skupinkách archivní kus. Tímto bych i chtěla poděkovat všem, co mi nadále drží pěsti a myslí na nás. 

Předem se omlouvám za chyby, je toho tolik, že se už v tom pomalu ztrácím, natož abych u všeho vystihla správnou gramatiku. 

Vysazení HA duben 2009. Necháváme tomu volný průběh, na nic nespěcháme. Někdy 2011 vynechání ms, testy negativní, objednávám se na gynekologii, dostávám vyvolávačku, dozvídám se, že mám PCOS a tak to bude trvat, ale jsem mladá, máme tomu dát ještě šanci přirozeně. 

Prosinec 2012 spermiogram partnera výborný, genetika páru v pořádku, rozhodla jsem se zkusit léčbu clostilbegytem.

Nasazen na 6 cyklů od ledna 2013 do června 2013. Reakce na něj veškeré žádné i při postupném zvyšování dávek z 6 cyklů s ním jen jednou povyrostly dominantní 3 folikuly a nic. 

Dál tomu necháváme volný průběh. Věnujeme se práci, studiu a plánujeme svatbu. Po svatbě manžel chce jít do caru do IVF. První konzultace srpen 2016 a pak už to šlo rychle.