Kde vlastně začít?Asi u toho,že jsme se o malého zase snažili delší dobu,ale jen 2 roky,ne jak u Matyáška,ty 4 roky.

Do caru jsme taky chodili,manžel měl špatné spermie.V prosinci 2019,jsme měli jít na IUI,ale vykašlali jsme  se na to a snažili jsme se doma,brala jsem první cyklus femibion 1,měřila BT a dělala ovu testy,manžel bral poctivě vitamíny na zlepšení spermii.Ovulaci jsem měla 12.1.2020 na narozeniny třetího syna.Ejhle 21.1.2020 jsem našla pidi ducha na TT.

Měla jsem TP 2.10.2020,chtěla jsem po dvou sekcích,rodit přirozeně,ale bohužel skrz bolesti jizvy po CS,jsem skončila znova na císaři,ale ten byl narozdíl od těch prvních dvou plánovaný.15.9.2020 jsem byla na poradně a tam říkám doktorce,že mě bolí jizva a asi přirozený porod nezvládnu,dobře naplánovali jsme císaře 😀.Ejhle přijďte zítra a 17.9.2020 budete mít císaře.Došla jsem do čekárny,tam na mě čekala mamka a tak jí říkám,za 2 dny jdeme rodit a zítra mám nástup,mamka mi říká ,,jéva tak rychle?´´.

Na druhý den,se mnou jela mamka do porodnice a domlouvaly jsme se ze sestřičkami,kdy má mamka za mnou na ten druhý den dojít.Sestřičky říkaly,že na sál půjdu tak kolem půl 12.

Mamka teda došla ráno kolem 10 hodiny,ale bohužel jsme musely čekat,delší dobu,protože se plánované operace protáhly.

Mno pak slyším mé jméno,paní Bendiková,pojďte za námi,tak jsem šla,sestřička mi říká,vemte si oddací list aj,a jdeme na sál.Cévkovali mě poprvé před podáním anastézie,au to byla bolest 😀 kňučela jsem,nemohla jsem chodit,chtěla jsem si jí vyndat,k tomu jsem brečela,že mám strach z toho císaře,i když to byl už třetí,ale toto jsem prostě nezažila,že byl plánovaný a viděla jsem věci okolo 😀 

Časté močení se běžně připisuje ženám. Především kvůli tomu, že mají buď hyperaktivní močový měchýř, nebo kvůli častým infekcím močového ústrojí. V neposlední řadě jde o jeden z prvních příznaků těhotenství. Je ale časté odbíhání na toaletu bezpodmínečně nutné? Na to se mrkneme v našem dnešním průvodci.

Těhotenství je pro mnoho žen obdobím radostného očekávání. Z láskyplného vztahu s jejich partnerem vzniká nový člověk, o kterém si vytvářejí spletitou síť představ. Jak asi bude vypadat? Jak se bude chovat? A co z něj jednou vyroste?

Ovšem, každá žena, která je těhotná, nebo si tímto stavem už někdy v minulosti prošla, velmi dobře ví, že těšení se mohou dost narušovat vedlejší příznaky. Jako jsou oteklé nohy, bolavé kyčle, nevolnosti a časté močení v noci, kvůli kterému se nelze pořádně vyspat. 

Jelikož jde o velmi specifický stav, rozhodli jsme se, že mu věnujeme celý tento článek.

Časté močení u žen

Časté močení u žen má celou řadu zcela vysvětlitelných příčin. Někdy prostě jen neodhadneme množství tekutin, které se rozhodneme přijmout. Což pak vede k častému odbíhání na záchod. Hodně nervózní ženy může trápit hyperaktivní močový měchýř. Třeba před dlouhou cestou autem, nebo před důležitým pracovním setkáním. 

Začíná to vždy stejně. Radost při pohledu na těhotenský test s dvěma čárkami. Štěstí. Místy i nejistota a strach. A obrovská zodpovědnost. Aby vás ta cesta, na kterou jste se vydaly, dovedla do šťastného cíle.

Úspěšně jste zdolaly všechny počáteční otazníky v hlavě. Zvládly jste nevolnosti, které rozhodně nepatří k příjemné části těhotenství. Zvykly jste si na svoje tělo, které se mění. Začaly jste se těšit na svoji novou roli. A potom to přijde. Nedostatek železa. 

Při druhém těhotenství jsem myslela, že se mu vyhnu. Stravovala jsem se ukázkově, ale i tak jsem poznala, že je to tady. Ano, nedostatek energie, únava, nesoustředěnost a podrážděnost patří k těm klišé, které o těhotných ženách často slýcháme. K tomu bledost, vypadávání vlasů a jakási vnitřní nepohoda, když víte, že něco není v pořádku. Tušila jsem, že v tom není pouze stav, kdy se mi zvětšuje břicho a stává se domovem malého podnájemníka. Po krevním testu jsem zjistila, jak se věci mají. Nedostatek železa. Zase znovu... 

Strašák jménem nedostatek železa

Během prvního těhotenství jsem si prošla peklem. Příroda je sice velká čarodějka, ale není všemocná. Někdy je třeba vzít péči a zodpovědnost do vlastních rukou. Kromě vitamínů pro budoucí maminky je důležité dodat tělu potřebné množství železa. Ne vždy je to však možné jen prostřednictvím stravy bohaté na železo. I když se snažíme jíst zodpovědně, někdy je potřebné sáhnout po efektivních doplňcích stravy. A tak jsem „vyfasovala“ minerální železo, které jsem poctivě užívala. Alespoň jsem se o to snažila. Protože, a to mi věřte, jsem si nikdy nemyslela, že budu ze záchodu odcházet se slzami v očích. Doslova a bez přehánění.

Jako prvorodička jsem přistupovala ke všemu opravdu zodpovědně, ale zároveň jsem byla z mnohých věcí vystrašená. Kromě nepříjemné zácpy, která se stala strašákem všedních dní, to byly i křeče a bolesti břicha. Nemusím vám říkat, jaké stresy jsem prožívala, když jsem nedokázala bolest břicha konkrétně identifikovat. Byl to jen protest mých střev? Nebo je příčina někde jinde a něco se děje s miminkem? A to je něco, co žádná těhotná zažívat nechce. Mít strach, zda je všechno v pořádku...

Protoze vim , ze hodne z Vás zajímá jak vše pokračuje dal tak napisu takhle hromadné pokračování .

Uz v nemocnici jsem rikala dr zda to nemůže byt Pims , řekla mi, ze to nezná a neví co to je ze ona je doktor . Kdyz tak o tom přemýšlím , dělala ze syna simulanta ... s touto diagnozou jsem hned útočila na patology , kteří mi řekli , ze to ne .. rikala jsem , ze treba jsme covid prodělali a nemusíme o tom vedet .. jedine co mi řekli bylo ze to byl zánět , pro me bylo jasne ze to byl Pims . 

S patology jsem byla celou dobu ve spojení , neustále mi rikali , ze nic neví , ze byl úplně zdravý .. ze neví ani mechanismus smrti ..po třech měsících mi řekli , ze to pošlou jeste do jiného pracoviště  , ze si neví rady .. a ze se to tedy vše zase posouvá , neustále jsem jen slyšela at pockam at vydrzim ze vše trva atd .. za tři dny mi volali ze mají zprávy z te druhé nemocnice - ze to byla akutní leukémie . Kdyz mi tohle oznámili moje reakce byla ze je to neskutecna blbost , syn nemel žádné potíže , nedělali se mu modřiny , nekrvacel, nehubnul , nebyl unavený , všimla bych si toho .S touto diagnozou jsem se odmítla smířit , tak jsem se okamžitě spojila s doktory a patology ze zahraničí , sháněla jsem veškeré podklady , abych dokazala , ze to opravdu byl Pims .. před 14 ti dny jsem volala na patologii kdy tedy bude pitevni zprava , protoze policie to uzavřela jako  usmrcení z nedbalosti ( ze strany doktoru ) po prošetření postupu lékařky a postupu léčby . Bylo mi řečeno ze do týdne to bude .. po týdnu nic tak jsem znovu volala a řekli mi ze čekají na zprávu z toho druheho pracoviště a ze tam pojedou pro vzorky aby si je vzali zpet .. Mezitím si právník vyžádal veškerou zdravotnickou dokumentaci , ja zasla na policii s podezřením ze se mi vše zda divne ... sepsali jsme další výpověď ..Dnes mi volal právník , ze se mu ozvali z toho druheho pracoviště a ze žádné zprávy ani zmínky a nic nemají , ze se u nich nic takového neřešilo , jestli to nemohlo byt někde jinde ... tohle kdyz mi řekl tak jsem konečně pochopila , ze me tušení bylo na miste .. (Dekuju Tonicku ze mi pomahas ❤️) moje právní zastoupeni ma vše nahrané , přesto kdyz dnes volali na patologii jim tvrdili , ze v tom druhem pracovišti to bylo , ze tím , ze uz to vrátili tak to tam nemají vedené ... blbost ! 

Absolutně moje podklady nestudovali , kdyby ano zjistili by ze pims a leukémie mají po smrti dost podobné projevy v kostní dřeni .. navíc dva a pul měsíce nezjistí zaklad jako je leukémie ? A zjisti to pak jinde hned po třech dnech ?! Blbost ! Vzorky nam policie zajistila a převzala si je paní z Brna která , jasne řekla ze se o leukemii nejedna !! Do ted to bylo tezke , ale vim , ze teprve začne boj ... Shromazdujeme veškeré důkazy a zprávy abychom to konečně mohli medializovat a tvrdě se do toho obout! 

Stále nemam pitevni zprávu , stále na neco čekáme , a jedine co vim je to , ze nikomu v tomhle státě nevěřím !!! 

Dekuji všem co na nas mysli a co věří ve spravedlnost ❤️ 

Jestli přežiju další dva roky batolecího blázince u nás doma, tak přežiju všechno...

Jen doufám, že se tomu časem budu smát. Teď mi ale do zpěvu moc není.

Jak se mám srovnat s frustrací nikdy nekončící práce, která dost často přijde vniveč.

Každý večer moje oblečení vypadá, jak kdybych jej používala místo ubrousku – ne to jen krmím naší Leu, když už jsme u toho krmení, tak v lepším případe jídlo končí na zemi, na oblečení nebo v tom horším případě na zdi, vysavač pomalu nedávám z ruky, jakákoliv nepozornost je tvrdě trestána – zapomenutá židlička znamená, že má Leuš na dosah věci na stole jako např. telefon, sklenici s pitím, ovladač od tv... Ještěže máme ty interiérové dveře, protože koupelna a záchod byly velmi atraktivní místa ke hraní a fascinace záchodovou štětkou je neskutečná. I odpadkový koš je velmi zajímavá věc a což takhle myčka plná špinavého nádobí... Ano vše jí zajímá, ale moje energie na to být neustále ve střehu není neomezená a musím předvídat každý krok nemluvě o tom, že musím hlídat nepozornost starších holek, kde co nechávají... uf a to byl jen malý výčet aktivit našeho batolete.

Bohužel není kam utéct a ani kde načerpat energii.

Teuška ted z batolete vyrostla a nahradila jí Lea. Celkem mě čekají 4 roky nepřetržité práce s batolaty. Od rána do večera sedm dní v týdnu...

Zamýšleli jste se někdy nad tím, proč se někomu, kdo se jako pěstoun nebo osvojitel stará o přijaté děti, říká právě „náhradní rodič“? V čem tkví ta náhrada něčeho tak přirozeného a v lidské společnosti zakořeněného, jako je rodičovství?

Náhradou se většinou rozumí dodání něčeho, co chybí, výměna nefunkčního za lepší, fungující. Ale je to tak i u rodičovství? Opravdu dochází k dodání něčeho nového, lepšího, fungujícího? No, v ideálním případě ano. Protože někdy je lepší i něco málo, než nic. A někdy zase nový stav převyšuje očekávání.

Je to pořádně těžké, nahradit něco nebo někoho, koho vlastně ani nahradit nejde. Se ztrátou rodiče totiž dítě přichází o část sama sebe. Bohužel už nikdy nedoroste, jako ocas ještěrky, a tak si tenhle tvoreček běhá po světě jaksi nekompaktní. To, že jeho chybějící část nemusí být hned vidět, je asi jasné. Někdy není vidět dlouhá léta, neobjeví se v žádné poznatelné podobě. Někdy vykukuje hned a okatě. Někdy se maskuje a schovává za jiné projevy. Ale prostě tam není a možná taky čeká, zda se někdo ujme toho nelehkého úkolu a pokusí se mu alespoň částečně nahradit to, co chybí.

Slovo náhradní mi zní trochu hanlivě. Náhrada se totiž jen těžko může měřit ze své podstaty s tím původním, originálním kouskem. Říká se, že není důležité biologické rodičovství, nýbrž to psychologické. Tedy, že není důležitý jen ten, kdo má k dítěti pokrevní vztah, ale hlavně ten, kdo pečuje. Ale ono je důležité obojí. Jasně, může být těžké si to přiznat – že i ten, kdo se nechce, nemůže nebo nedokáže starat o své dítě, má určující vliv na jeho život. I když ho třeba dítě nikdy nevidělo nebo už nežije. Ale je to tak. Naší součástí jsou i naši pokrevní nebo chcete-li biologičtí rodiče, ať už jsou bezvadní nebo mají své stíny. A dokud to nepochopíme a nepřijmeme (či přeneseně nepodpoříme v tomto uvědomění své děti, sami sebe ve vztahu k přijatým dětem), budeme pořád o něco zakopávat a prát se s neviditelnými překážkami.

Čím déle pracuji v oboru náhradní rodinné péče, tím více si uvědomuji, jak je celý systém postavený hlavně na dobrých duších, které se snaží přes překážky systému doklopýtat k cíli. K cíli v podobě dosáhnutí mety „jsem systémem schválen jako budoucí náhradní rodič“; pak k další metě „máme svěřené vytoužené dítě/ děti“. A když se jim to povede a oni se prokousají všemi záludnostmi, čeká na ně za cílovou páskou malý tvoreček, často se zlomeným srdcem (a to „zlomení“ se projevuje opravdu pestře). A oni začínají závodit znovu. Se systémem, s biologickými rodiči, s kořeny jejich dětí, s domněnkami, s mýty o přijatých dětech, s nepochopením ze strany ostatních, s radami „odborníků“.

Náhradní rodiče považuji za superhrdiny. Už jsem jich potkala tolik, každý z nich byl jiný, ale přece měli všichni něco společného – odhodlání a víru, že to, k čemu se zavázali, má hluboký a velký smysl. Je velká škoda, že takových dobrých duší je čím dál tím míň. Ubíjí je systém? Jsou lidé více zahledění sami do sebe a nejsou nasměrovaní na pomoc druhým? Bojí se, že přijdou o své pohodlí, soukromí, životní standart…? Kdo ví…