Jako mamku čtyř dětí mě možnost na testování dětské módy Kik nadchlo, takže jsem naváhala a zkusila svoje štěstí. Vzhledem k počtu "zkušebních vzorků " co mám doma jsem doufala, že se na nás usměje štěstí a budme moci vyzkoušet, zda se za 1500 dá obléknout celá smečka. 

A ejhle, štěstí se usmálo.

                 Poukázky nám dorazily a my na nákup s nejstarší dcerou vyrazily 😀

V našem městě máme dvě prodejny Kik. Musím říct, že poté, co jsme vlezly do první prodejny, to vypadalo, že budu muset poukázky spíš sníst, než abych je tam utratila. Zboží neskutečně přebrané, absolutně nepřehledně poskládané a celkový dojem z prodejny nebyl moc dobrý. Moje skoro osmiletá dcera, bez toho abyh já cokoliv řekla, zkonstatovala, že se jí to tam zdá špinavé a nelíbí se jí tam nic. Jely jsme proto do prodejny druhé a musím říct, že to bylo nebe a dudy. V druhé prodejně dcera už na stojanech venku před prodejnou přebírala co by se jí líbilo (kdybych jí měla koupit vše co si vybrala, potřebovala bych poukázek tak 3x tolik 🙂 ) . Prodejna byla krásně uspořádaná, rozmanitost sortimentu naprosto luxusní, vše přehledně uspořadané a tak jsme začaly vybírat. Vybíraly jsme tak, aby měl každý z těch 4 něco. 

                                       Nákupy jsme si užily, poukázkami zaplatily.

Byla to velká výzva, ale zadařilo se. Skutečně se nám za 1536Kč podařilo nakoupit pro všechny děti, to co potřebovali a vlastně i něco navíc. 

"Dcera se popálila o gril, má na nožičce spáleninu asi 1x2 cm. Udělal se jí uprostřed hned puchýř, který praskl, protože to samozřejmě nechala na pokoji. Zchladili jsme to hned vodou, ale co teď s tím?"

Popáleniny jsou bohužel v dětském věku jedním z nejčastějších úrazů. Typické jsou ve věku od 1 do 3 let opařeniny. Převrhnutí hrnku s čajem či kávou nebo v horším případě hrnce ze sporáku.

Popáleniny u dětí můžou způsobit doživotní stigmatizaci. Závažné popáleniny však můžou skončit i smrtí. Velmi důležitá je proto prevence a povědomí o první pomoci.

Lokalizace opaření je determinována mechanizmem jejího vzniku, proto je nejčastěji zasažená horní polovina těla – bohužel včetně obličeje.

Rozsah popálenin

Hodnocení rozsahu popálenin je u dětí velmi specifické. Celých 20 % povrchu těla totiž zabírá hlavička. Popáleniny na více než 5 % povrchu těla u batolat vyžadují hospitalizaci. U popálenin na 10% povrchu těla již může dojít k život ohrožujícímu šoku.

Jakmile je vysloveno slovo jedináček, často nám automaticky v mysli naskočí: sobec, rozmazlenec, případně chudáček.  Jsou na tom tedy děti, které vyrůstají se sourozenci, lépe? Ano i ne...

Nabízí se názor, že děti vyrůstající spolu s dalšími dětmi, budou přizpůsobivější, získají automaticky lepší komunikační a vyjednávací dovednosti, nebudou citově závislí na jednom nebo dvou lidech, a tudíž lépe vybaveny do života. Realita je ale taková, že existují jedináčci, kteří naprosto přirozeně navazují kontakty, jsou empatičtí a nemají potřebu držet se máminy sukně. A jsou děti z vícečetných rodin, které se celý život cítí být „ti druzí, třetí“, stále s někým bojují o pozornost a snaží se prosadit na úkor ostatních.

Neodsuzujme předem jedináčky

Být jedináčkem není volbou dítěte. A především - každý jedináček není rozmazlený a fixovaný na rodiče.  Nepasujme dítě předem do role ochuzeného o něco, co nezná a hlavně, za co nemůže. Nepodsouvejme mu s lítostí v hlase: „Tobě je doma smutno, ty si nemáš s kým hrát, viď? Pokud je to pravda, nijak mu tím nepomůžeme. Často to ale bývá tak, že nejpozději s nástupem do školky dítě potkává kamarády, později spolužáky, se kterými tráví hodně času a navazuje úzké citové vazby. Úvahy o smutku a nedostatku možnosti hrát si, většinou nejsou na místě.

Neodsuzujme předem rodiče

Jsou nejrůznější důvody, proč mají rodiče jedno dítě. Nepříznivá ekonomická a sociální situace, zdravotní důvody, ale i fakt, že žena zůstala po rozvodu s dítětem sama a nemá nového partnera.  Může jít i o rozhodnutí rodičů, kteří to cítí tak, že je to pro ně i pro dítě nejlepší. Respektujme životní okolnosti i postoje druhých. Není dobré se vyptávat, kdy přijde další dítě s radou, že život bude pro všechny lepší, veselejší. Nemusí to být pravda.   

Je nádherné být ženou. Stejně jako se mění roční období, mění se i žena během svého cyklu. V každé fázi jí jde lépe něco jiného. Jestliže se naučíte lépe pracovat s jednotlivými  fázemi, budete mnohem šťastnější a spokojenější ve svém životě nejen vy, ale i vaši partneři. Možná tomu nevěříte, ale uvědoměním sebe sama se můžete zbavit PMS syndromu, bolestivé menstruace, lépe plánovat čas s rodinou, čas sama pro sebe i pracovní úkoly.

Již od nepaměti byl měsíc spojován s ženskou energií. Právě proměny měsíce byly často symbolem ženského těla i ženské duše během menstruačního cyklu. Obojí má mnoho společného. Jaký je vlastně cyklus ženy a jak ho lépe pochopit?

„Skutečná podstata ženy je princip inspirujícího chaosu. Její vlastností je nestálost mimo zákony logiky. Nedá se s tím nic udělat, je třeba se uvolnit a zamilovat si to." Lena Leontěvová

Fáze cyklu

Pomyslné vrcholy ženského cyklu jsou menstruace a ovulace (úplněk a nov) a mezi tím jsou dvě mezifáze (předovulační a poovulační, stejně jako přibývá a ubývá měsíc). Průběh těchto fází jsou u ženy velmi podobné. Jestliže se na ně chcete zaměřit, je potřeba, aby váš cyklus byl přirozený, neovlivněný žádnými léky a hormonální antikoncepcí.

Fáze menstruační 1. až 6. den cyklu

"Mám syna, kterému budou dva roky a nyní jsme byli u dětské doktorky. Bylo to o nervy. Syn se pozvracel, jak se bál. Byl ubrečený až hrůza. Taky máte takové zážitky?" Svěřuje se jedna z maminek na fóru, ve kterém se diskutuje o dětském strachu. Jak dítě zbavit strachu nejen z doktorů?

Strach je naprosto přirozenou a nedílnou součástí vývoje dítěte. Strach vlastně patří k našim každodenním životům. Asi není nikdo, kdo by se vůbec ničeho nebál. A není to ani zdravé. Některé strachy jsou ale zbytečné a pak jsou na řadě rodiče, aby své dítě utěšili, povzbudili ho a byli mu nablízku. Aby se naučilo svůj strach překonávat a nevyvinula se z něj zbytečná fobie.

Co je to strach?

Strach je takový stav, při kterém se člověk, v tomto případě dítě, ocitne v situaci, kdy ho něco ohrožuje. Přičemž může jít o zdánlivé i skutečně nebezpečí. U malých dětí je určitý stupeň strachu v pořádku. Neměl by mu ale bránit v běžném životě. Obvykle se děti bojí v neznámém prostředí nebo nečekané situaci.

Jestliže strach vzniknul po nějakém opravdu nepříjemném zážitku (pokousání psa, nehoda, apod.) a dítě není schopno se přes něj delší dobu přenést, je na místě zvážit návštěvu psychologa nebo psychiatra. Stejně tak, pokud se na něm projevují symptomy chorobné úzkosti. V tomto případě už ani dítě neví, čeho se bojí. Objevují se záchvaty (pocity dušení, nevolnost, pocení, závratě) a mohou vyústit až v neurotické poruchy (nechutenství, zvracení, záchvaty vzteku, pomočování, apod.). Zde se už bez lékařské pomoci určitě neobejdete.

"Syn (čerstvě 3 roky) posledních pár měsíců špatně usíná. Musíme u něj buď já nebo manžel vždycky zůstat, dokud neusne, protože se prý bojí. Jsou to různé věci - začalo to krokodýly/pavouky/hady pod postelí, teď se zas bojí bubáka ve skříni nebo za závěsem. Doma jsem ho nikdy ničím nestrašili, takže je mi jasné, že za to můžou starší bratranci a babička s dědou, u kterých se hodně dívá na televizi a děda je navíc takový ten typ, že chce mít z vnoučka pořádného chlapa. A vím, že má na svůj věk až moc velkou představivost. Ale syn před spaním skoro obden brečí nebo se budí a volá nás. No a co je horší - zvykl si chodit spát k nám do postele. Snažíme se mu vysvětlovat, že strašidla nejsou, necháváme mu i rozsvícenou lampičku, ale přijde mi, že je to horší a horší a už si nevím rady."

Dnešní příběh není z mé dílny, ani není o mě. Na můj popud ho zpracovala sama adoptivní maminka příběhu. Za což jí moc děkuji!

"S rostoucím věkem Terezky její bublina kolem ní stále sílila a sílila. Navenek se chovala velmi chladně, až hrubě ke každé autoritě, se kterou se setkala. Každý cizí člověk pro ni byla hrozba, nechtěla se s nikým bavit, odpovídat na pozdrav, raději mlčela nebo když už promluvila, působilo to drze. Jen v rodině jsme viděli druhou stránku její povahy, tu citlivou, až přecitlivělou, zranitelnou. Ale ona se nechtěla nechat nikým ranit, stále byla ve střehu, co se kolem ní děje a neustále byla v každém kolektivu v opozici. "

Jsme taková normální rodinka, která se potýká s různými starostmi i radostmi jako každý jiný. S manželem jsme se velmi mladí rozhodli, že poskytneme domov minimálně dvěma dětem, které neměly to štěstí žít v rodině, do níž se narodily. Co předcházelo tomuto rozhodnutí, není v tomto příběhu až tak důležité……

Chtěli jsme to, rozhodli jsme se tak a podali žádost o osvojení děťátka. Rozběhl se „kolotoč“, který každý osvojitel velmi dobře zná: psychotesty, pohovory, dokládání různých dokumentů, posudků, návštěva soc. pracovnice. Byli jsme šťastní, že jsme si po půl roce od podání žádosti přivezli domů chlapečka Honzíčka přímo z porodnice, kterému bylo pouhých 9 dní.

Měli jsme obrovské štěstí, že nemusel ani jednu noc strávit v kojeneckém ústavu a mohl rovnou do své postýlky a ke svým rodičům, kteří ho od první minuty milovali. Honzíček byl velmi klidné miminko, jakoby ani neprožil žádné odmítnutí. Okamžitě jsme byli na sebe navázaní a bylo to nádherné období plné radosti, které může miminko rodičům a rodiče miminku vůbec dát. Po roce jsme se rozhodli opět podat žádost o osvojené druhého dítěte.

Čekali jsme 2 roky, když nám přišel telegram s informací, že na nás v kojeneckém ústavu čeká jedenáctiměsíční Terezka.  Druhý den jsme se jeli na Terezku podívat. Nejdříve s námi pohovořila paní ředitelka s početným zdravotnickým personálem a informovali nás o zdravotním stavu Terezky. Dozvěděli jsme se, čím si prošla, s jakou diagnózou se musela po narození potýkat, a mně postupně docházelo, že Terezka vlastně do této doby nejenže neměla domov, ale ani žádnou ale opravdu vůbec žádnou osobu, která by jí byla blízká, ke které by se mohla přitulit, kde by zažila pocit bezpečí….

A je to tady. Vaše maličké děťátko už není to miminko, které jste si přinesli z porodnice, ale vlastně už živé a akční batole připravené na další krok ve svém životě. Je jím právě školka a s ní souvisí řada změn. Vašemu dítěti začíná nová etapa života, kdy již nebude trávit většinu času s maminkou. Jak dítěti vstup do školky co nejvíce usnadnit a co dělat, když dítě ve školce pláče?

Pláč, pláč a zase pláč

Nejedna maminka to zažila. Pláč večer, pláč ráno, pláč cestou a pláč ve školce. Dítě nechce do školky a vy v sobě máte spoustu výčitek a pocit, jak když své dítě vedete někam do mučírny. Bojíte se, zda dítěti spíše neubližujete a zda z toho nemůže mít nějaké zdravotní komplikace do budoucna.

Útěchou vám může být, že v tom nejste sami. Pro většinu dětí není nástup do školky jednoduchý a ruku na srdce, ani pro rodiče. Jak si posteskla i maminka ratatooy:

„Chodíme od minulého týdne do školky čerstvě - ve třech letech, ale hrozně bojujeme, je vidět, že malý je nešťastný. Řve večer, ráno, kdykoliv se začne mluvit o školce, a to nemluvím o tom, když je tam. Prořve celou dobu, než přijdu. Tak mě napadá, jestli na něj není brzo nebo se to srovná. Zároveň se blíží narození sourozence tak těch stresových faktorů je na něj víc.“ Jak to celé ustát a jak poznat, že je dítě na školku připravené?

V první řadě si uvědomte, že když se něco takového děje, neznamená to, že jste špatní rodiče, kteří dobře nevychovali své dítě nebo je vaše dítě špatné, rozmazlené, mamánek, atd. Jen možná nebylo na školku ještě tak docela připravené nebo bylo v tu dobu kolem něj až příliš mnoho zásadních změn. Ale nebojte se, zvládnete to vy i vaše děti.

Židle. Kus nábytku, který má doma každý. V kuchyni, obýváku nebo předsíni. Věděli jste ale, že si díky ní můžete neuvěřitelně efektivně vytvarovat tělo? Zvládnete to mezi uložením vašeho miminka do postýlky nebo při krmení u větších dětí, které si s jídlem spíše hrají, než ho jedí. Jste připravené? Takže židli k ruce, jdeme na to!

Cvičení na hotelové pokoji i ve vašem obýváku

Základem úspěchu je pravidelnost. Při běhání se vymlouváte na počasí, před odchodem do fitka na to, že nemáte hlídání a podobně. Na židli můžete cvičit v kteroukoli denní dobu a v každém počasí. Dokonce i tehdy, když si vaše miminko hraje na dece vedle vás. Chce to jen pevnou vůli, ale garantuji vám, že jakmile uvidíte první výsledky, budete na židli pořád. Nejen sedět, ale ladit nové tělo.

A to nejlepší na závěr: všechny tyto cviky zvládnete i na dovolené na hotelovém pokoji. Což oceníte zejména, pokud máte stravování all inclusive.

Bezpečnostní pokyny

• Cviky provádějte pomalu, abyste zapojily co nejvíce svalových skupin. To je velmi důležité. Zatímco při zvedání činek trápíte jen jeden určitý sval, při tomto cvičení jich procvičíte mnohem více.
• Dbejte na správné provedení cviku a pravidelné dýchání. Zadržováním dechu se ke svalům nedostane kyslík a celé cvičení by bylo na nic.
• Jak jsem psala výše: cvičte v kteroukoli volnou chvilku, ale ideální jsou tři kola po deseti opakování.
• Při samotném cvičení dávejte pozor, aby vám židle neujela nebo se nepřevrátila. Sami vidíte, že přehnaná čistota a vymydlená podlaha nejsou vždy k užitku, takže klid. Pokud by přece jenom židle nespolupracovala, klidně ji opřete o zeď.

Ahoj, maminky,

máme obrovskou radost, že vám můžeme představit další mladou aktivní maminku, která bude na koníku působit jako Ambasadorka Baby Dove. Ireno, vítej!

Irčin blog najdete pod nickem vanea a doporučujeme mu hned dát lajk, protože se na něm dozvíte množství informací z jejího každoddenného života s malým synkem. Je stejně jako výjimečná, tak i reálná, protože se na nic nehraje, má své radosti i starosti. Je přesně jako značka Baby Dove - reálná, lidská a nepodléhá módním diktátům.

V její skupině - Baby Dove - pro skutečné Mámy najdete i vy své místo pro výměnů zkušeností, rad a odpočinku. Irena si pro vás připravila množství soutěží o produkty i srdíčka a hodně informací o značce, která se postupně dostává na náš trh. Irči, měj se na koníku jako Ambasadorka hezky a nech se ti daří.

Máte se s ní prostě na co těšit.

Petra

Zdravím všechny uživatelky a uživatele modrého koníka!

jmenuji se Irena, je mi  čerstvých 28 let a s malým Adámkem (8m) se objevujeme na koníkovi už nějaký ten pátek. Před několika týdny jsem se dozvěděla, že má přihláška na Ambasadorku pro značku Baby Dove prošla prvním kolem konkurzu. Představte si mé nadšení a šok, když i po druhém kole vše vyšlo!🙂

A jak to vlastně začalo? K ambasadorství jsem se dostala malinko oklikou, vždycky jsem si ráda četla články a sledovala ostatní holky na koníkovi, které přinášely užitečné informace o konkrétních výrobcích, občas nějaké ty soutěže a hlavně pozitivní náladu a pocit, že se stále něco děje. Nicméně odvahu odeslat přihlášku jsem neměla, a po porodu synka mi trvalo nějaký ten pátek, než jsem se uvedla "do provozu" a opět jsem objevila hřeben, řasenku, slušné oblečení a chuť věnovat se i něčemu dalšímu.

Když se tak stalo a už jsme se s miminkem jakš-takš vzpamatovali (nebo jsem si spíš zvykla, že spánek je přežitek moderní doby), ukázalo se, že bych přeci jen mohla zvládat i něco víc, než jen péči o domácnost a malé miminko. Rozhodla jsem se, a poslala přihlášku pro Baby Dove. Jejich kosmetiku máme doma moc rádi, ačkoliv jsme rozhodně nevyzkoušeli všechno. A to mi dává skvělou příležitost seznámit s produkty jak sebe a malého Adámka, tak i vás. Celý koncept a myšlenka této značky je mi velmi sympatická a myslím si, že to tak může být pro spousty z vás🙂 Baby Dove totiž představuje nejen skvělou škálu výrobků pro ty nejmenší (a že jsem se jako prvorodička dlooouho plácala v haldě kosmetiky, kterou bych mohla používat a která by opravdu fungovala, aniž by "smrděla" až k sousedům), ale ukazuje také velmi hezký a jemný přístup k mateřství.

Ráda bych spolupráci s Baby Dove pojala jako cestu, kterou bych mohla maminkám a budoucím maminkám ukázat, že není nutno dělat vše dokonale, ale hlavně s láskou a s pozitivním přístupem. Je totiž jedno, jestli máte doma roztahané hračky, kytky na oknech neviděly vodu od vašeho porodu a nevyžehlené prádlo se kupí na hromádce. Dove tento individuální a reálný způsob přístupu k mateřství  velmi dobře propaguje a myslím si, že je to potřeba! Občas totiž zapomínáme, že není naším úkolem se z toho všeho zbláznit a každý večer vyčerpaně a odevzdaně padnout v polokómatu do postele.

A na co se můžete těšit se mnou?

Co je horší než nemocný muž? No přece nevyspalé dítě. Znáte to asi všichni. Takové dítě poznáte spolehlivě. Je podrážděné, kňourá a je protivné. Ráno jich v autobuse potkáte mraky. Pokud chcete mít doma premianta třídy a veselé dítě, přečtěte si tipy, jak mu připravit sladké sny, které se později mohou proměnit ve skutečnost.

Důsledky poruch spánku u dětí

Spánek je nepostradatelný pro každodenní regeneraci mozku a schopnosti řídit organizmus. Podle výzkumů se poruchy spánku u dětí  objevují až u 30 % vyšetřených a jejich výskyt stoupá. Důsledkem poruchy spánku u dětí jsou změny chování, hyperaktivita, poruchy nálad, zhoršené paměti, poruchy schopnosti soustředění, snížená schopnost rozhodování se, plánování a řešení. Unavené děti jsou podrážděné, neklidné, impulzivní, někdy plačtivé, lítostivé, emočně labilní, úzkostné a zhoršuje se jim školní prospěch. Pozor na záměnu s ADHD, které má velmi podobné projevy. U dětí, které mají špatný prospěch, byl výskyt poruch spánku šestkrát vyšší.

Nespavost

Nespavost, neboli insomnie, se vyskytuje u 20–40 % dětské populace a představuje nejčastější spánkovou poruchu. S věkem tyto čísla klesají, aby pak v období dospívání opět šplhala vzhůru. Častým následkem nespavosti je hyperaktivita, která pomáhá překonat ospalost. Hyperaktivní děti se hůře soustředí, jsou impulzivní, náladové, podrážděné a často úzkostné. Nedostatek spánku má vliv na schopnosti abstraktního myšlení, paměti, rozhodování a řešení problémů, ovlivňuje verbální projevy a kreativitu, což může mít za důsledek špatné školní výsledky.

Spánková apnoe

"Jsem v šestém týdnu těhotenství, doma dvouletou dcerku a mám pocit, že vnitřně umírám. Ráno se mi nechce vstát z postele, jen si přeji, aby byl večer a šla jsem spát. Vlastně bych nejraději jen spala, nic mne nebaví, nevycházím z domu. Manžel má své práce nad hlavu, o mém problému ví, ale nesedne si se mnou a neřeší to, vlastně si vůbec nepovídáme, jelikož chodí unavený domů kolem deváté a ráno zase nanovo. Bydlíme na malém městě, kde vyloženě dobrou kamarádku nemám. Nikomu, komu bych se mohla svěřit, kdo by mě vyslechl. Moc si přeji, aby bylo miminko zdravé a v pořádku, ale už nevím, jak dál…"

Strach z neznámého

Poznáváte se?  Podobnou situaci neřeší jenom Kristýna, ale spousta z nás. Jen se to mnohdy stydí přiznat. Bojí se reakce okolí a nevyzná se ve vlastních pocitech. Těhotenské a předporodní deprese nejsou nic nenormálního. Pocit, že byste se měla vznášet na obláčku štěstí z toho, že devět měsíců budete maminka, nemusí nutně vyvolat jen pozitivní emoce. Dobrá zpráva je, že tento stav obvykle trvá první trimestr, tedy tři měsíce. Hlava se zkrátka vyrovnává s novou situací a rolí. Řeší strach z průběhu těhotenství, porodu i následné péče o nového člena domácnosti.  

"Normálně si myslím, že jsem psychicky dost odolná, ale těhotenství mě srazilo na kolena. Od začátku samé komplikace. Nejhorší pro mě byl první trimetr. Psychicky jsem byla na dně, brečela jsem, ať to dítě ze mě někdo vyndá, že už to dal nevydržím. Dohromady jsem se dala až ve třetím trimestru. To mi konečně přestalo být zle, začala jsem vybírat kočárek, výbavičku a podobně. Na porod jsem se těšila jako na vysvobození. A i když nebyl jednoduchý, byla jsem děsně ráda, že to mám za sebou," píše Marcela v diskuzním fóru.

Proč vzniká?

Těhotenské deprese nejčastěji přepadají mladé nebo nepřipravené maminky a ty, které otěhotněly neplánovaně. Jsou postaveny před hotovou a nečekanou věc a mají v podstatě jen dvě možnosti. Dítě donosit nebo jít na interrupci. Z čehož ta druhá se v budoucnu nemusí jevit jako správná. Dále to jsou ženy, které mají slabé rodinné a sociální zázemí. Žijí na ubytovně, v bytě s další pěti lidmi nebo jsou na tom špatně po finanční stránce. A v neposlední řadě je tu i hledisko volby partnera. Je to ten pravý, s kým chci mít dítě? Na všechny tyto otázky je nutné si odpovědět s odstupem a zcela racionálně.  

"Myslím, že je dobré dát dítěti prostor pro to, aby pochopilo, že je to prostě koloběh života. Můj syn to zažil a zvládli jsme se přes to dostat i díky fotkám. Seskládala jsem fotky prababičky, babičky, vnuka a pravnuka a ukázala jsem mu, jak člověk stárne. Vyprávěli jsme si, co jsme s ní zažili a jak nám bylo krásně."

Smrt nás doprovází po celý život. Je jeho nedílnou součástí. A vědět by o ní měly i děti. Dříve nebo později se s ní setkají. Proto není dobré je před ní úporně bránit. Děti většinou přijímají zprávy o ztrátě mnohem klidněji a vyrovnaněji, než si my rodiče myslíme. Přesto je v období smutku nutné dítě neustále ujišťovat o své lásce. Jak tedy říct dětem o smrti a kdy přichází správný čas?

Jak dítě informovat o smrti?

O smrti říkejte dítěte tak, jak to opravdu je. Zapomeňte na časté věty o tom, že smrt je dlouhá cesta nebo že člověk dlouze spí. To by mohlo děti jen zbytečně vystrašit. Mohly by si začít myslet, že je ten, kdo umřel, opustil, protože nebyly hodné, apod. Jestliže je smrt vysvětlena pravdivě, dokáže se s ní dítě snáze vyrovnat. Mluvte o ní a nesnažte se z ní udělat tabu.

S dětmi o smrti a umírání mluvte už odmalička. Jenže jak malému dítěti vysvětlit smrt? Samozřejmě použijte vhodná slova úměrně věku. Rozhovor si pečlivě naplánujte. Rozhodně byste to neměli na dítě jen tak vyhrknout třeba na nákupech. Ideální může být procházka v přírodě. Třeba když uvidíte mrtvého brouka či žábu nebo něco podobného. V tu chvíli zachovejte klid, odpovídejte na otázky a mluvte stručně a jasně. Do podrobností není potřeba zacházet.

A kdy začít s dětmi mluvit o smrti? Obecně se dá říci, že okolo dvou let vnímají děti smrt podobně, jako chvilkovou nepřítomnost osoby. Tříleté děti dokážou vnímat, že se stalo něco vážného. Děti celkově nevnímají smrt jako něco definitivního.

"Mám šestiletého syna s vývojovou dysfázií, má ji diagnostikovanou od 3,5 roku. Ve 3 letech jsme se byli poprvé poradit u klinické logopedky. Chodí na logopedii pravidelně. Podstoupil několik vyšetření u klinického psychologa, logopeda, na foniatrii (vyšetření sluchu) a neurologii. Trénujeme slovní zásobu, porozumění, tvorbu vět, rozvíjíme grafomotoriku, jemnou i hrubou motoriku, to s tím úzce souvisí. Synovi je teď skoro 6,5 roku, půjde do školy a mluví už téměř normálně, sem tam ještě nějaká drobnost v gramatice a neumí Ř. Jsou za tím 3 roky intenzivní práce jak doma, tak i ve speciální školce, kde měl logopedii jednou týdně a každý den tam s ním pracovali na tom, co potřeboval rozvíjet."

Maminky se často bojí, jestli se řeč jejich dítěte vyvíjí správně a dostatečně rychle. Každé dítě je jiné a každé potřebuje na určité věci svůj čas. Je běžné, že chlapci začínají mluvit později než dívky a některé děti se rozmlouvají až po druhém roce věku. Pokud dítě nemluví ve třech letech, je potřeba to začít řešit s odborníky a v žádném případě to neodkládat.

Co si pod vývojovou dysfázií představit?

Vývojová dysfázie neboli specificky narušený vývoj řeči patří mezi složitější vady řeči. Jde o narušení hlubokých struktur jazyka na rozdíl od opožděného vývoje řeči, se kterým se často zaměňuje. Příčina není zcela známa, mohou se však na ní podílet genetické vlivy a komplikovaný průběh porodu. Častěji ji mívají chlapci než dívky a protože je na první pohled velmi slyšitelná, může tak ovlivňovat i emocionální a sociální vývoj dítěte.

Maminky dětí, kterým byla diagnostikovaná vývojová dysfázie, navštěvují lékaře s tím, že jejich dítě nemluví, případně neodpovídá a nereaguje na otázky, má svoji vlastní řeč, které nikdo nerozumí. Tyto děti preferují k dorozumívání ukazování prstem a celkově se zdají k řeči málo motivované. Nutno říct, že diagnostikovat vývojovou dysfázii je poměrně složité a vyžaduje to několik vyšetření od různých odborných lékařů. Ne každé dítě, co nemluví, musí mít nutně tuto poruchu řeči.

"Syn má také vývojovou dysfázii, od 3 let chodí na logopedii. Hodně mu pomohla školka, momentálně mluví ve větách, ale něco je mu hůř rozumět. Dětská doktorka ho na poslední návštěvě moc chválila, ale ještě s ním bude hodně práce."

Nevěřím tomu, že je naše generace a generace našich dětí ,,tak špatná"..Dost se učíme napodobováním..

Dnes říkám Ki ..cestou do školy - včera ráno sis vzala s dědou prášek na alergii? Ne, děda zapomněl, ale říkala jsem ve škole tetě K., že si mám vzít půlku, aby na mě koukla, že si fakt beru půlku (ta musela mít radost...a čučet jako péro z divanu)...Ale teta byla hodná a dohlídla na mě....

Před x měsíci, možná rokem a něco jsem jí říkala, i puč, že má Ki u sebe prášek na alergii - hmyz, že kdyby jí něco zoblo ve škole, na vycházce, má si vzít. Ale aby to řekla učitelce. I měly puč ve školce tabletky, když byly na zahradě, kdyby něco..

Má to tak naučené, letos ji morduje alergie na pyl....

Ale co tím chci říct? Bála jsem se nástupu do školy...jednoho z mnoha krůčků..k dospělosti...Pak člověk, jak to během týdnů, měsíců pozoroval, to mravenčí hemžení kolem sebe...Loni..na šatně seděla na zemi holčička - prvňáček a brečela...Prošli kolem ní dva dospělí, třetí se sklonil, podal kapesník a zjišťoval, co se děje...Měla jednu bačkorku někde zakopnutou, dohledali jsme za topením, i pan školník se zapojil...Další den brečela spolužačka Ki, přicházely jsme, ale už k ní běžel tatínek chlapečka, šel s ní až do třídy - něco buď neměla, nebo nepochopila...holčička patří mezi outsidery...

Loni bulela i Ki, vysadily se jí dvířka u skříňky, pomohl jí spolužák. Ten, kterého před měsíce utěšovala ona, pže chtěl za maminkou....

Většinou v soutěžích a testování moc štěstí nemám, ale účastním se kde čeho, takže jsem zkusila i testování nákupů v Kiku. Pamatuju si, že jsem napsala něco ve smyslu, že tam nakupuju docela dost, protože oblečení dětem sedí, ale že bych mohla taky jednou udělat radost sobě. Když mi pak přišla zpráva, že mě vybrali, byla jsem nadšená a začala přemýšlet, co dětem pořídit. Vůbec mě vlastně nenapadlo, že si budu kupovat oblečení pro sebe. 🙂 Matka, no! 🙂

                                                            Tričko ala záclona 🙂

Takže když přišla obálka s poukázkami a u ní byl dopis, že si mám vybrat oblečení z dámské kolekce, byla jsem trošku zaskočená. 🙂 Ale vlastně to bylo super a jsem za to ráda! Nosím spíš sportovní oblečení, nejčastěji džíny, tílko nebo tričko a mikinu nebo svetr. Mám plno šatiček, ale nosím je jen málo, spíš se cítím v tom sportovnějším. Naštěstí mi Kik i v tomhle vyšel vstříc, protože tílek a sportovnějších triček byly plné stojany.

Vyrazila jsem do Kik v Praze 13 - Lukách. Měla jsem s sebou i Martínka, takže jsem předem věděla, že to bude šup šup nákup. Vzít, zaplatit a vypadnout. Prodejna na Lukách je velká a podle mě dobře zásobená. Co je typické asi pro všechny prodejny Kik, jsou stojany hodně blízko u sebe a úzké uličky, takže s kočárkem horko těžko projedete, plus musíte pořád hlídat, jestli dítě někde něco nekrade. Ale dalo se, nákup se obešel bez řevu a nebyl to až takový stres, jak jsem čekala.

Nemůžu úplně posoudit, kolik věcí z letáku v prodejně skuptečně bylo, protože leták jsem neviděla a nezkoumala. Ale stojany opravdu přetékaly, a to, jak jsem si všimla, ve všech velikostech. Já nosím většinou 36 nebo 38 a neměla jsem žádný problém. Všechna tílka, trička, svetry, atd. v téhle velikosti byly. Nebylo jich tolik jako těch hodně malých nebo naopak velkých, ale byly.

Nakonec jsem si vybrala několik tílek, krajkové tričko (které jsme na výletu s manželem při prohlížení fotek po pár skleničkách vína překřtili na "záclonu"), pyžamo s Minnie (které mi Klárka neskutečně závidí 🙂 ), svoji první push-upku ve výprodeji za 55 Kč (dokonce i v mojí velikosti holčičky těsně před nástupem puberty) a super plážový klobouk na léto.

Jsem maminkou tří dětí, z nichž to nejmladší – šestitýdenní chlapeček Kristián – dostal příležitost testovat se mnou výrobky určené miminkům prodávané pod značkou Kik.

Do prodejen KIK (do té nejbližší ostravské to mám 20 minut cesty autem) chodívám ráda, často ne s cílem nakoupit konkrétní zboží, ale vždy minimálně obdivovat sezónní sortiment dekorací. V rodině jsme si oblíbili především sortiment ponožek, punčocháčů a teplé zimní legíny. Vyhovují nám složením i výhodnou cenou. Manželovi sem před nástupem zimy chodím pro kostkované flanelové košile. Starším dětem sem chodívám pro basic trička, i ta s tvářemi oblíbených hrdinů, především pro jejich bezkonkurenční cenu. Děti z Kiku obvykle neodcházejí bez drobnosti ze stojanu se sladkými pochoutkami.

Ještě před obdržením poukázek k nákupu do schránky jsem sestavila seznam položek, o které by Kristiánek zrovna potřeboval doplnit šatník. Stálo na něm: punčocháče, jarní/podzimní bundičku, šátečky na krk, capáčky 0-6 měsíců, svetřík, body s krátkým rukávem.

V týdnu před zahájením testování jsem namátkou navštívila opavskou prodejnu Kik v OC Breda, abych si sortiment pro miminka předběžně „osahala“. Při té příležitosti jsem natrefila na capáčky – bílé tenisky s modrými hvězdičkami. Doufala jsem, že na mne v prodejně počkají do našeho prvního nákupu naostro s poukázkami v kabelce. Bohužel nám v ten den nebylo přáno. Nicméně kladně hodnotím, že prodavačka byla ochotná ověřit telefonicky dostupnost na jiné opavské prodejně. Ani na ní bohužel botičky v sortimentu zrovna neměli. Přesto jsme nakonec utratili třetinu přidělené částky. Účet zněl na 501 Kč a odnesli jsme si domů dvě body, jedno s krátkým a jedno s dlouhým rukávem, letní set kraťásků a trička (159 Kč), dvojbalení punčocháčů (105 Kč) a ponožky vypovídající o lásce k tatínkovi (79 Kč).

Touha po hvězdičkovaných teniskách nás dovedla na další prodejnu Kik, tentokrát na ulici 17. listopadu v Ostravě. Z poměrně neuspořádané změti botiček ve spodní části regálu na nás nakonec vytoužené tenisky vypadly. A jak budou slušet, posuďte sami na přiloženém snímku:

Tuto třetinu nákupu jsme obohatili ještě o autíčkové body za 68 Kč a bundičku vyteplenou fleecem. Za neuvěřitelně nízké výprodejové ceny (od 13 Kč/kus) jsem pořídila také několik punčocháčů s vysokým podílem bavlny, ideálních pro podzimní období. Zdejší personál se choval mile. Dotazy na dostupnost určitých velikostí zodpověděly prodavačky ochotně. Protože bundička vykazuje na zadním díle drobnou vadu – vypáranou nit v jedné řadě, okem téměř nepostřehnutelnou, neváhaly ji slevit o 70 korun, neboť neměly k prodeji další kus ve stejné velikosti.

Aktualizace: alergická rýma nemá se Stérimarem šanci. Maminky, které tento nosní sprej otestovaly vám prozradí všechny detaily z testování. Přečtěte si je tady. 

---

Maminky, procházíte obdobím jara bez úsměvu na tvářích? No jo, asi to bude alergiemi a kvůli ucpanému nosu se vám moc usmívat nechce. Ale představte si vůni a sílu moře, jeho šum a barvu... Je to mnohem lepší?

A může to být ještě lepší, když mořskou vodu využijete k vyřešení alergického trápení. Se sprejem do nosu značky Stérimar.

Co testujeme

Stérimar Mn - Mořská voda v izotonické koncentraci (přirozená buňkám lidského těla) obohacená o mangan. Mangan pomáhá mírnit zánětlivou reakci nosní sliznice. Mořská voda zase blahodárně působí na podrážděný nos a oplachuje alergeny. Je vhodný jako první krok před podáním nosních antihistaminik (vyčistí nosní sliznici), nebo jako lokální pomoc, pokud pacient užívá antihistaminika perorálně, protože odplaví alergeny z nosní sliznice, tj. z místa, kudy nejčastěji vstupují do těla. Výbornou zprávou pro všechny maminky je, že je vhodný i pro ty nejmenší, jeho věková hranice je od 0+.  Užívá se dva až šestkrát denně.

Očkování, věčně diskutované téma s mnoha příznivci i mnoha odpůrci. Někde je očkování čistě dobrovolné, někde tzv. povinné. Vždy však rozhoduje rodič a konečný verdikt je na něm, a to se všemi důsledky a následky. Rodič by však měl mít informace. Minimálně alespoň takové, aby věděl, proti čemu bude jeho dítě očkováno. Neměl by se spokojit s názvem vakcíny a oznámením, kdy má přijít na očkování.

U nás je některé očkování povinné, jiné nikoli. I přes to však existuje možnost individuálního přístupu, tyto informace se ovšem k rodičům většinou nedostanou, pokud je sami nezjišťují. Tento článek je nástinem individuálních možností, které v rámci základního očkování máme. Pojmem „základní“ je myšleno povinné a nepovinné očkování v základních dávkách, které se dětem dává krátce po narození zhruba do tří let věku.

Jak funguje očkování?

Očkování je v podstatě aktivní imunizace, která spočívá v tom, se člověku podají uměle oslabené nebo mrtvé antigeny konkrétní nemoci. Tělo na tyto antigeny musí reagovat a vytváří si protilátky. Je to stejná imunitní reakce jako v případě, kdy se tělo opravdu setká s antigenem přirozeně. Proto očkování často doprovází reakce v podobě teploty, vyrážky, začervenání, větší potřeby spánku apod. To ale nejsou vedlejší účinky vakcíny, ale naprosto fyziologická reakce, stejně, jako když je člověk opravdu nemocný.

Očkování v ČR upravuje vyhláška 355/ 2017 Sb., kterou se mění vyhláška č. 537/2006 Sb. o očkování proti infekčním nemocem. Dále je ale nutné vzít v úvahu příbalové informace jednotlivých vakcín. Z vyhlášky potom vychází doporučený očkovací kalendář, který ale není nutné dodržet striktně. Vyhláška i příbalové informace vakcín dávají i jiné možnosti, které si zde představíme.

Povinné očkování

"Je to tu, už i já se konečně přidávám do klubu snažilek, tedy žen či dívek, které touží po tom stát se maminkou. Jelikož si chci své těhotenství pořádně užít a mít na něj jednou pěknou památku, rozhodla jsem se, že si budu psát internetový těhotenský deník, vlastně tedy spíš takový týdeník."

"Pokud vás bude bavit číst si mé řádky, budete mít se mnou možnost prožít celé mé těhotenství - týden po týdnu. Kromě mých vlastních dojmů a zážitků se samozřejmě dozvíte i velké množství informací. Budete mít možnost dočíst se zde vše důležité - tedy to, co by měla každá nastávající maminka o těhotenství, svém těle, o vývoji miminka, a svých možnostech stoprocentně vědět."

Lékaři těhotenství počítají na těhotenské týdny, velmi často se tak můžete setkat  s nějakým číslem a za ním zkratkou tt - např. 15. tt -  to vlastně znamená, že nastávající maminka prožívá 15. týden svého těhotenství.

První týden těhotenství 

Označení 1. týden těhotenství je vlastně hodně zavádějící pojem. V pravém slova smyslu se totiž v tuto dobu ještě o žádné těhotenství rozhodně nejedná, protože lékaři považují za úplný začátek těhotenství první den poslední menstruace. Menstruační krvácení ve většině případů naznačuje, že v minulém cyklu nedošlo k otěhotnění a začíná tedy příprava na další pokus. Při menstruačním krvácení se odlučuje sliznice, která vzápětí začne znovu dorůstat, aby bylo umožněno uchycení oplodněného vajíčka. Každá žena tedy na počátku menstruačního cyklu může být považována za potencionálně nastávající těhotnou a k oplodnění vajíčka pak zpravidla dochází mezi 14. - 21. dnem po začátku menstruace.

1. a 2. týden těhotenství se tedy žena necítí nijak zvláštně, protože vlastně těhotná ani není. Tyto týdny se pak jako “těhotenské” označí až zpětně ve chvíli, kdy žena své těhotenství zjistí. Zajímavé že?

Bříško vám už pomalu roste a na seznamu "Co pořídit" přibývají věci jedna po druhé. Jednou z nejdůležitějších (a často nejnákladnějších) položek, kterou řeší velká část rodičů, je kočárek. Pojďte se podívat, na co byste se měly zaměřit při jeho výběru, co nepodcenit a jaké jsou vaše možnosti.

Vybrat nejvhodnější kočárek pro vaše miminko rozhodně není jednoduché. Je ideální vzít v potaz hned několik hledisek, podle kterých se následně rozhodnete:

• pohodlí dítěte
• počet dětí
• terén
• značka
• cena
• bazar
• vzhled
• příslušenství

Pohodlí dítěte

Řekněme si na rovinu, že o pohodlí dítěte jde především. Novorozenec bude v kočárku s největší pravděpodobností trávit poměrně hodně času. Děti (ty, které jsou normálně donošené) se rodí s průměrnou porodní hmotností 3 300 gramů a výškou okolo 50 centimetrů. V potaz tedy berte nejen délku korbičky, ale také podklad, na kterém má miminko trávit čas. Ten by měl být ideálně rovný s možností upravit ho do mírně vyvýšené pozice v oblasti hlavičky a měl by být spíš tvrdší, než měkký. Tak bude mít vaše novorozeňátko ten nejlepší podklad pro zdravý vývoj páteře. 

U kočárkové korbičky se rozhodně zaměřte na to, jak je dlouhá. Mějte na paměti, že miminko byste do sportovní úpravy kočárku neměly dávat do okamžiku, než samo sedí bez opory. Počítejte s tím, že musí v korbičce nějakou dobu vydržet a "nevyrůst" z ní. 

„Rodila jsem celkem třikrát. Všechna těhotenství probíhala bez problémů. Pravda, to třetí už bylo trochu únavnější, když jsem se musela starat ještě o dva malé nezbedy, ale přesto jsem to zvládla. První porod byl vyvolávaný, druhý přirozený a pohodový a třetí velmi, velmi rychlý. Přesto, že jsme dojezd do porodnice měli jen tak tak a na porodní sál za mnou nestihla dojet ani kamarádka, za nic na světě bych ho nevyměnila. Naopak, vyvolávaný porod byl peklo, alespoň pro mě.“

Přenášíte, budeme vyvolávat

„Tak maminko, dnes máte termín porodu a nic se ještě nechystá, trochu vás tady 'prošťouchnu' a třeba se to ještě spustí. Jinak za týden vás pošlu do nemocnice na vyvolávání, pro jistotu. To 'prošťouchnutí' nebylo nic příjemného, trochu bolelo, ale s miminkem ani nehnulo. Že se jedná o tzv. Hamiltonův hmat (mechanické uvolnění hlenové zátky a odloupnutí vaku blan), jsem se dozvěděla až po přečtení diskuzí na internetu. Samozřejmě jsem hned hledala potřebné informace o tom, co to vlastně ta indukce je a co mě čeká. Asi je i lepší, že jsem to nevěděla. Těšila jsem se na miminko a na to, že už brzy bude s námi. Přežily to jiné, zvládnu to taky, no ne?“

Proč se porod vyvolává?

Jedním z nejčastějších důvodů pro vyvolání (indukci) je přenášení neboli potermínová gravidita. Klasické těhotenství trvá asi 38 až 42 týdnů. Tedy až v době po 42 týdnu je těhotenství potermínové. V tuto dobu už začíná placenta stárnout a nemusí plnit svou funkci na 100 %.  Na ukončení potermínového těhotenství po 42. týdnu se shoduje většina odborníků. Bohužel obvyklá praxe je, že se k vyvolávání přistupuje už krátce po 40. týdnu. Jen málo lékařů vyčkává, protože to znamená častější sledování a monitorování miminka a placenty.

Samotnému vyvolávání porodu může předcházet preindukce, a to tehdy, když ještě nejsou porodní cesty zralé k porodu. K tomu slouží Hamiltonův hmat nebo zavedení tyčinky do děložního čípku, kde mechanicky rozevírá porodní kanál a vyvolává vysokou produkci hormonů prostaglandinů, které stahy dělohy ovlivňují. Používají se také vaginální tablety pro dozrání děložního hrdla.

Když se mi před deseti lety narodil Šimonek, ještě v porodnici se mi namísto radosti vkradla do hlavy myšlenka: "teď už jsi stará, když máš to dítě".

Měla jsem po dlouhém těžkém porodu plném zásahů a bolesti. Děťátko jsem si moc přála, ale tak nějak jsem nebyla připravena na to, že zrozením svého dítěte se i já přerodím v MATKU.

Skoro dva měsíce jsem jen ležela, protože při každém vstanutí z postele jsem měla pocit, že ze mě vypadnou vnitřnosti. Připadala jsen si tlustá, z prsou mi tekla krev, a kdyby mi někdo řekl, že kojení je krásné, mrštila bych po něm něčím těžkým, aby se z těch keců probral.

Dnes chápu, že to nemohlo být jinak, že mé velké porodní zranění zachránilo blízkost, kterou jsem se Šimim udržela.

Vynucené spaní v posteli se mnou a nonstop kojení, jen aby bylo dítě spokojené a já nemusela vstát a nosit jej v náručí, nastartovalo moje mateřské pudy, které však ještě dlouho měly tendenci se podřizovat nevyžádaným radám a testováním technik, které už dávno považuji spíše za škodlivé a nepřirozené.

Když si na to vzpomenu, tak se sebou soucítím. A tu bolavou prvomatku hladím a chlácholím ji v sobě, protože ona to měla stejně těžké jako ten chlapeček Šimonek, a je jasné, že to spolu dali, jak nejlépe mohli. A že se naštěstí jejich vztah vyvíjí a neustrnul v té psychické a fyzické bolesti, kterou jsem před deseti lety cítila.

"Když naše dcera začala lézt po bytě, můj manžel se začal velmi strachovat. Barvitě popisoval situace, kdy by mohla kam spadnout. Když se učila chodit a padat, vymýšlel různé způsoby, jak zabraňovat odřeným kolenům. Když spadla, analyzoval, proč se tak stalo i celý večer." Helicopter parenting je pojem, který se v anglicky mluvících zemí používá poměrně běžně a vychází z vizualizace rodičů, kteří nad svými dětmi neustále lítají a dohlíží na ně jako z helikoptéry – u nás je trefnější a používaný výraz "stíhačka".

Název byl použit lékařem v šedesátých letech jako diagnostika těchto rodičů, jejichž děti si později v dospělosti stěžovaly na to, jak těžká pro ně přehnaná péče a kontrola nad jejich životem byla.

Rodiče – helikoptéry se snaží mít veškeré kroky svých dětí plně pod kontrolou. Od jejich narození veškerou péči o dítě, jeho volný čas, stravu a všeobecné pohodlí podrobuje přísným kontrolám a analýzám. Touha po dokonalosti se odráží ve všech sférách života dítěte, často bývá spjata také s přísným dohledem na jeho bezpečnost, kdy hlavně v prvních měsících života nesmí dítě odcházet na dva kroky z dohledu. Když se učí chodit, je vybaveno různými bezpečnostními prvky včetně poměrně běžně se prodávajících helmiček, nesmí pozřít nic, co není v tabulce pro jeho věkovou kategorii.

V pozdějším věku dítěte takoví rodiče často promítají své ambice do jeho života, pečlivě mu vybírají kolektiv, zájmové kroužky, podporují ho v perfektních výkonech ve škole i mezi přáteli. Velmi často stojí opodál a monitorují situaci. V období dospívání, kdy je samostatnost dítěte vyloženě nutná, se obvykle objeví první a velmi třeskutý konflikt mezi kontrolovaným dítětem a jeho úzkostlivými rodiči. Jejich výchovná metoda se stala jejich životním stylem a měřítkem úspěchu, který náhle končí a piplané a hýčkané dítě jim po tolika letech snahy, plánování a opečovávání dává najevo, že veškerá jejich snaha o kontrolu nad každým krokem a rozhodováním vyšla v niveč.

Jakými budeme rodiči?

Když čekáme naše první dítě, jen těžko si dovedeme představit, jací budeme rodiče, i když si to velmi často představujeme a plánujeme. Realita je často jiná, ženy i muže často změní porodní zkušenost a setkání se svým malým potomkem. Program ultrarodičovské péče se může spustit i párům, které to neočekávaly.

Kdo by to neznal. Nepříjemné opruzeniny, se kterými se setká takřka každá maminka. I když o pokožku pečujete, jak nejlépe umíte, stejně se objeví. Jak to? Vždyť jste miminko přebalovala poctivě, koupala i mazala krémem. Kde se vzalo to nepěkné zarudnutí, zvlhlá a bolestivá pokožka? Miminko pláče, protože ho to bolí, svědí a pálí a maminka je zoufalá. 

Pravidelné přebalování

Ať už používáte látkové plenky nebo jednorázové, vždy je důležité miminko pravidelně přebalovat. Nejen z důvodu hygieny, ale i kvůli prevenci vzniku opruzenin. Jemná pokožka miminek nemůže být dlouho ve vlhku a zároveň by se určitě nikomu nelíbilo, kdyby musel ležet v moči nebo stolici.

Miminka milují, když jsou rozbalená a mohou volně kopat nožičkami. A skvělé je to i pro jejich zadeček. Nechte ho při přebalování chvíli rozbalené, ať může kůže hezky větrat, vaše dítko bude nadšené. Nezapomeňte pod něj dát nepropustnou podložku, určitě bude potřeba.

Další nezbytností je pečlivé utření všech záhybů a faldíků. U holčiček umývejte genitál odpředu dozadu a u chlapečka pozor na všechny záhyby i pod penisem a šourkem.

Maminky mají v oblibě vlhké ubrousky, které jsou snadno použitelné, a rychle s nimi zadeček otřete. Používejte však jen sensitive ubrousky nebo ještě lépe omývejte zadeček a genitálie vodou.  To je pro dětskou pokožku mnohem lepší.