Víte, co se vašemu muži v posledních dnech či týdnech zdálo? Co vašeho partnera docela nedávno v novinách či televizi rozlítilo, nebo co se mu v práci povedlo? Znalost těchto zdánlivě drobných informací může vypovídat o tom, nakolik ve vztahu funguje sdílení, jeden ze základních pilířů manželského či partnerského vztahu. Vztahu, který by měl být základním kamenem rodiny, a o který je, jako o všechny vztahy, na kterých nám záleží, třeba neustále pečovat. V období, kdy řada z nás pečuje zároveň o několik malých dětí, je tato péče o manželský či partnerský vztah o to náročnější a zároveň důležitější.

"Jak o Váš vztah s partnerem pečujete vy?", zeptala jsem se uživatelek Modrého koníka. "Správně napsáno - jak pečujete. To je právě ta věc, která je opomíjená a spousta lidí to bere jako samozřejmost. Pro mě je nejdůležitější KOMUNIKACE. Od té se odvíjí všechno ostatní“, napsala uživatelka @caboonek a dodává: „Ale důležité je umět se podpořit, ustoupit a udělat kompromis, někdy uznat svou chybu. Pak to funguje."  „V našem vztahu je důležitá komunikace. Když vázne, hned přijít na to, kde je potíž“, souhlasí uživatelka @veronika861 a pokračuje: „Ovšem spokojenej chlap je chlap napapanej a večer rozmazlovanej. U nás platí dobré jidlo, pokec a nejaký dobrý film." 

Některé muže lze rozmazlovat jídlem a poklidným večerním programem u televize, některého muže potěší nejvíce zábava z dob, kdy ještě televize nebyly. To potvrzuje uživatelka @jade85: "Sex, jídlo a pohoda 🙂  Ad 1 - být fit, pečovat o sebe a tím udržovat jiskru a oboustranný zájem a radost ze sexu, Ad 2 - aspoň občas uvařit něco fantastického, Ad3 - nebuzerovat, chválit, podporovat, hledat kompromisy. "

Klubko partneské spokojenosti můžeme začít rozmotávat přímo od muže a k potvrzení dostaneme podobný výsledek. „Chlapi jsou vesměs jako děti... rádi si hrají, potřebují pohladit, dobře se najíst, dostatek pozornosti... a když najdete toho pravého, tak je to všechno o dost jednodušší..." píše vtipně uživatelka @nevesta2708.

Když pročítám různé odpovědi diskutujících manželek a partnerek, vychází mi z toho dvě zásadní zákonitosti, které by měly být dodrženy, aby bylo z naší strany o vztah postaráno. Pro komunikaci a sdílení společné vášně je potřeba najít ve vztahu nerušený prostor a čas jen pro partnera a pro hýčkání a rozmazlování je třeba vědět, čím bude partner nejvíc potěšen. Kde najít při péči o děti a domácnost čas a prostor pro nerušenou manželskou komunikaci a sdílení, to je úplné „království za koně“.

Čas povídat si

1. Chuť směsi

Blendea supergreens má neutrální chuť s jemnou příchutí máty, lze vnímat také dochuť mořské řasy (chorelly). Její konzumaci hodnotím jako velmi příjemnou, ráno výborně doplní tekutiny a "nastartuje". Oceňuji shaker, který je spolu se směsí dodáván, a který zjednodušuje a zefektivnňuje rozmíchávání směsi. Když jsem jednoho dne ráno zjistila, že už mi BLENDEA došla, byla jsem nemile zklamaná, vlastně jsem se na ní každé ráno svým způsobem už těšila.

2. Účinky

Měla jsem k dispozici pouze jedno balení směsi. Toto množství osobně považuju za "statisticky nereprezentativní" vzorek. 4 týdny, po které vám balení vystačí, jsou zkrátka málo. Nicméně, zpozorovala jsem 2 pozitivní účinky - za prvé, výborně se mi upravilo trávení. Vyměšování na jedničku, žádné nadýmání. Za druhé, nebyla jsem nemocná. Ano, může to znít komicky, ale u mě je opravdu měsíc bez nemoci úspěch, zvlášť proto, že děti v té době trpěly streptokokovou angínu, a než jim byla nasazena medikace, snědla jsem několik jejich lízátek a asi 100x si s nimi prohodila zmrzlinu. Jak jsem však zmínila v úvodu, může jít o náhodu, a zítra ráno se můžu probudit s bolestí v krku - ne zákonitě proto, že by BLENDEA nefungovala, ale proto, že jsem ji neposkytla dost času, aby fungovat mohla začít.

Pokud jde o ostatní účinky, jako obnova sil (energie) - zde nemohu sloužit, jelikož jsem nějaký deficit energie neregistrovala ani předtím. Co se hubnutí týče, ani zde neposloužím, žiju nadmíru aktivním životem a jsem spíše v mínusu, než v plusu. 

3. Komu bych doporučila

Ne až když jsem se dozvěděla, že jsem mezi vybranými pro testování Blendei, ale hned potom, co jsem zadala komentář s přáním testovat, jsem si na internetu začala hledat informace o Blendei - o tom, co to vlastně přesně je, reference od těch, co už zkusili atd. V poslední době se s těmito superpotravinovými doplňky stravy na trhu doslova roztrhnul pytel. 

Blendela mě zaujala proto, že pohromadě tu jsou hned čtyři super potraviny v jednom.

Blendea SUPERGREENS dorazila hezky stylově zabalená. Krabička obsahovala průvodní dopis se základními informacemi o produktu, 90 gramové balení Blendei SUPERGREENS (na balení je přehledně popsáno dávkování a způsob použití), odměrku, nádobu na nápoj a kupon na 10% slevu na nákup Blendea SUPERGREENS. 

Pokud se o tomhle nápoji chcete dozvědět ještě víc, stačí si zadat www.blendea.cz, na stránkách je opravdu všechno velice pěkně popsané, vysvětlené.

Blendeu jsem většinou pila s vodou jako 200 ml nápoj. Na obalu je uvedno dát si 1-2 lžičky, já dávala jednu vrchovatou a v balení mi ještě asi necelá třetina prášku zbyla. Připravený nápoj vypadal doslova brčálově, ale chuť špatná není, neměla jsem problém ho vypít (první dny jsem si teda musela trochu zvykat). Jen musíte prášek v shaku dobře promíchat, občas se tvoří menší hrudky.

Co mě trošku štvalo bylo to, že trocha prášku se z krabičky vždycky vysypalo a nešlo dát zpět, šlo jen přikrýt plastovým víčkem.

Prý jsou i dva rodina. Prý já a manžel jsme rodina... Ale... Co když mi něco chybí? Co když to tak nevidím? Ano, děťátko, jsi to ty. To ty mi chybíš, abych nám mohla říkat rodina. Ale kde se touláš? Kde jsi? Čekám já na tebe nebo ty na mě? Co mám udělat, abych se konečně dočkala? Abych mohla říct, že budeme rodina?

Od nadšeného: „Tak jo, zkusíme to!“ uplynulo už mnoho měsíců. Chceš vědět, kolik? Přesně třicet. Třicet měsíců doufání, zklamání, pláče a dalšího doufání... Ano, věděla jsem, že to třeba nepůjde hned, děťátko. Že to třeba pár měsíců potrvá, než uvidím ty zpropadené dvě čárky na těhotenském testu. Pár měsíců jsem si z toho, že tam nejsou, nedělala těžkou hlavu. Říkala jsem si, že jednou to vyjde. A určitě brzy. Jak jsem byla naivní! Uteklo celých třicet měsíců, děťátko, během kterých jsem už úplně ztratila naději. 

Každá moje kamarádka, a to přísahám, nelžu, každá teď jezdí s kočárkem. A ty, které ne, ty ho mají nachystaný doma. A já? Já se jim vyhýbám a tajně doma pláču. Pláču pro tebe, děťátko. Jak mi můžeš tolik chybět, když tě znám jen ze svých představ? Ano, někdy si tě představuji. Vidím tvoje hnědé oči po tatínkovi a tmavé vlásky po mně. Zpaměti znám tvůj úsměv. Ve snech tě vozím v kočárku, utěšuji tě, když pláčeš, máš už dokonce své jméno. Ale ty stále nepřicházíš. A já po probuzení pláču nad krutostí svých snů, které mi na chvíli dávají pocit štěstí.

Víš, děťátko, jsem člověk, který věří, že všechno má svůj důvod. Ale tady ho nedokážu najít. Pár mě jich napadá, ale jestli jsou správné? Kdo ví... Byla bych špatná máma? Proto ke mně nechceš? Máš strach, že bych tě nemilovala? Bojíš se, že bych se o tee nedokázala postarat? Nebo jen čekáš na správnou chvíli?

Já už ale naději dávno ztratila, děťátko. Doufám tedy, že ať jsi kdekoli, máš se tam dobře. Možná tě vídám v jiném kočárku, protože sis dávno vybralo lepší rodiče. A věř, děťátko, přeji ti šťastný život. Ať už u nás nebo jinde.

Pedagogicky je jedním z nejnáročnějších úkolů společné vzdělávání dětí s velkými rozdíly v konektivitě (přenosové rychlosti) nervové soustavy. Z této fyziologicky dané rozmanitosti totiž druhotně plynou rozdíly v intelektu, paměti a pozornosti – různorodý studijní potenciál žáků. Takzvané mimořádně nadané děti jsou a byly, na rozdíl od dětí z opačné strany intelektového spektra, tradičně inkludované ve spádových školách – povinně přinejmenším pět let na nižším stupni základních škol. Jejich potřeby a problémy byly často zanedbávané, neboť se většinou neprojevovaly špatnými známkami. Navíc tyto děti nemají kam utéct, takže jejich trápení není měřitelné ani počtem přechodů do zvláštních škol. Na rozdíl od dětí, které mají stejný stupeň problémů z důvodu velmi nízkých schopností, vysoce inteligentní děti nemohou rodiče jen tak přihlásit do státní speciální školy s malým kolektivem, která by mohla efektivně řešit jejich odlišnost. Nelze zastírat, že tyto děti na školách máme a že jejich potřeby a možnosti není snadné naplnit. Musíme problematiku tzv. mimořádného nadání intenzivně řešit a sdílet každý střípek dobré praxe, který by mohl pedagogům pomoci i s takto odlišnými dětmi harmonicky vyjít a podpořit je v jejich pozitivním sebeurčení.

POZNEJ A RESPEKTUJ!
Je samozřejmě účelné rozdělit děti do paralelních tříd na základě jejich studijního potenciálu (při zachování rozmanitosti kolektivu ve všech ostatních ohledech), ale ani tento krok nevyřeší všechny problémy. Jako úhelný kámen v integraci tzv. mimořádně nadaných se jeví informovanost učitele o celé škále přirozených projevů, které z této neuroatypie plynou. Často nelze z organizačních nebo finančních důvodů realizovat opatření nutná k plnému rozvoji potenciálu mimořádně nadaného (který by pro to mnohdy potřeboval individuální výuku, ne-li více učitelů sám pro sebe). V praxi však velmi pomáhá, má-li učitel alespoň dobrou představu o tom, v čem dotyčný strádá a může mu vycházet vstříc ve všedních drobnostech (tzv. „pedagogické podpoře“) a v pochopení pro jeho odlišné reakce a chování. Nervová soustava nadaných má vyšší výkon nejen ve studijních aspektech, ale i ve všech ostatních funkcích. Žák se například často nedokáže soustředit kvůli rušivým vjemům, které ostatní vůbec nezachytí (např. tikot hodin, škrábání šatstva, nepohodlí v lavici). Podobně je pro něj nesnesitelné, pokud je učitel povzbuzuje nebo jinak komentuje při samostatné práci. Z tohoto důvodu také často není možné zadat takovému dítěti samostatnou práci a v jejím průběhu hovořit ke zbytku třídy. Ve velkých rušných třídách se bohužel často stává, že mimořádně nadaný žák nedosahuje ani průměrných výsledků, protože nedostává možnost dosáhnout plného soustředění. K témuž dochází, je-li žák stresován nebo znervózňován učitelem. Jako dobrá praxe se zde jeví, najde-li škola způsob, jak umožnit žáku se samostatným úkolem samostatné tiché pracoviště (např. studovna pod dozorem školního asistenta).Vzhledem k citlivosti nervové soustavy a adekvátně zesíleným emočním reakcím je bohužel velice snadné mimořádně nadaného žáka rozrušit. Může se pak zdát, že žák reaguje nepřiměřeně – dle svého temperamentu buď bouří a pobuřuje navenek, nebo vznikající tenzi obrací proti sobě (ve škole může působit klidně až chladně, ale v soukromí se psychicky nebo fyzicky poškozuje). Extrémní projevy jsou však jen logickým důsledkem toho, že je jeho tělo výkonnější i v tvorbě emocí a stresu. V praxi dospělí často chybují v tom, že veřejně prohlašují neobvyklou aktivitu nadaného dítěte za důkaz chorobně nedostatečné emoční nebo sociální inteligence (označením např. za hysterku nebo sociopata). Pokud se žák chová divně a nekonformně, je rozlišovacím znakem mezi sociopatií a nadáním to, jestli se v klíčových záležitostech rozhoduje pro-sociálně (má péči o ostatní vyloučené spolužáky, v záležitostech, které považuje za skutečně důležité, obětuje své blaho pro dobro skupiny, a to i když mu o to nikdo nestojí).
Nadaní mají zpravidla silnou vnitřní motivaci k vlastnímu rozvoji se značnou měrou perfekcionismu (který může být tlakem okolí vystupňován až k patologickým projevům). Tato motivovanost se však týká výhradně zvnitřněných cílů. Od předškolního věku u nich sledujeme okamžiky naprostého zaujetí pro věc s geniálními výsledky, silně kontrastující s nepozorností nebo záchvatovitým odporem, jsou-li nuceni zabývat se něčím, co je nezajímá. (Pro tyto projevy bývá u dětí neuroatypie nadání často zaměňována s aspergerovým syndromem nebo ADHD, u dospělých pak může připomínat bipolární poruchu osobnosti.) Učitel se pro práci s nadanými musí učit předkládat studijní cíle tak, aby je nadaný žák přijal za vlastní. Vzpírá-li se nadaný svým studijním povinnostem, je dobré jednoznačně stanovit minimální standard a velmi rozumně zdůvodnit, proč je důležité jej dosahovat.

ejména u starších nadaných je efektivní nabídnout jim za splnění minimálního standardu neoblíbených povinností určitou volnost. Dobrou praxí je nabídka průřezového přezkoušení z neoblíbeného předmětu kdykoli, cítí-li se žák připraven. Dle tradice školy může žák na začátku nebo na konci pololetí prokázat, že látku daného pololetí v minimální potřebné míře ovládl a dotyčný předmět „vypustit“ (tj. především se jím přestat stresovat, i když do třídy docházet musí).
Je třeba mít stále na paměti, že jakýkoli vnější tlak na výkon může nadanému snadno uškodit. Předkládáme-li nadanému cíl, musí být spolehlivě reálný a s jasně normovaným momentem dosažení cíle. Ve snaze dosáhnout svého cíle mobilizuje nadaný všechny své síly – v případě nereálného nebo neohraničeného cíle až k sebedestrukci (nejí, nespí, na nic jiného nemyslí, za dílčí neúspěchy se trestá). Vzdát se zvnitřněného cíle je pro nadané dítě nereálné, pro nadaného dospělého extrémně náročné (až fyzicky bolestné). Na středních školách jsou nadaní většinou nuceni vyvíjet zvýšenou aktivitu ve všech předmětech, pro které mají nadstandardní předpoklady – někdy i úplně ve všech – a dlouhodobé přetížení má pak negativní vliv na jejich fyzické i psychické zdraví. Je proto nutné koordinovat učitele za pomoci IVP, aby žák při zvýšeném zatížení v profilových předmětech dostával přiměřené úlevy v ostatních součástech studia. (Nelze přitom spoléhat na to, že se prostě zaměří na své a v ostatních předmětech se spokojí s horšími známkami. Je třeba skutečně snížit zátěž nutnou k dosažení hodnocení, které bylo v žákovi vtištěno jako cíl – značná část nadaných je chycena v „pasti jedničkáře“ a nic jiného nepřipouští.) Velkým smutným příkladem nepochopení neuroatypie nadaných v našem školském systému je snaha o kompetitivní motivaci talentovaných žáků. Soutěže a olympiády sice mají moc mobilizovat nadstandardní schopnosti velkého množství dětí, ale produkují vždy jen jednoho vítěze a velké množství negativních sebeurčení nadaných-perfekcionistů, kteří se obviňují, že nedokázali dosáhnout cíle, který jim byl vytyčen – tj. vítězství. Soutěživost lze proto zdravě využít jen v takových herních systémech, kde může být neomezený počet vítězů – tj. všichni splnivší tento nadstandard dosáhnou zvláštního vyznamenání, ale nejsou dále srovnáváni. Octnete-li se někdy v situaci, kdy nebudete moci dát mimořádně nadaným ve společném vzdělávání vše dle jejich možností a potřeb, dejte jim v první řadě pochopení a přijetí. Respektujte je takové, jací jsou, a pomáhejte jim, aby si to všechno zvládli zdravě prožít a alespoň trochu užít.


(Autor: Kateřina Emer Venclová, leden 2017)