Okna se u nás doma myjí často. Opravdu VELMI často :o) Jejich mytí je pro mě podobně běžný proces, jako pro jiné třeba luxování nebo mytí podlahy. A protože na podlahu mám vysavač a mop, velmi jsem ocenila možnost vyzkoušet pomocníka na okna, na kterého jsem slyšela jen samou chválu.

Můj běžný způsob mytí je velmi jednoduchý – teplá voda se šamponem, jednou utěrkou

z mikrovlákna umýt, druhou otřít. Na oknech tak sice občas zůstanou lehké šmouhy, ale mně to nějak nevadilo. Můj způsob byl rychlý, efektivní a přes okna bylo aspoň vidět :o)

S Windomaticem je mytí oken podobně rychlé, jako byl můj způsob - oproti šmudlání tabulek utěrkou je ale výrazně efektivnější. Odstraní přebytečnou vodu, skla jsou hned čistá, nezůstává za ním žádná drobná nečistota (jako chloupky z látky nebo papíru) a okno vypadá ihned pěkně. Na první pohled působil jako skvělý pomocník, ale při detailnějším zkoumání jsem i na něm našla chyby.

Mezi nejzásadnější výhody patří rychlost, se kterou se okna umyjí. Je to opravdu mžik a skla jsou čistá. To jistě ocení všichni, kdo mají malé děti, velká zvířata, případně stejně jako já, pro jistotu oboje :o) Rychlost, se kterou dokážou čerstvě umytá okna upatlat je naprosto neskutečná a tak se mě často zmocňuje pocit marnosti a zoufalství nad ztraceným časem, který jsem utratila mytím oken :o) Dřív jsem řešila podobné „nehody“ papírovou utěrkou a sprejem na mytí oken. Tento způsob byl rychlý, ale zanechával po sobě stopy, takže jsem stejně dříve či později (většinou dříve), okna šla přemýt.

S Windomaticem jsem vzala houbičku, trošku jarové vody a měla jsem vyleštěno stejně rychle, ale mnohem líp. V tomhle je naprosto nepřekonatelný. 

Podzim je v plném proudu a necítíme to jenom na počasí, ale také na naší kůži. Představte si, jak nepohodlně se musí cítit vaše miminka, obzvlášť pokud mají sklon k velmi suché nebo atopické kůži. S přípravky Exomega, které jsou k dostání exkluzivně v lékárně, jim poskytnete okamžitou úlevu od svědění a podráždění.

A abychom nezdržovali, tak přejdeme přímo k věci. 🙂

Aktualizace: Recenze maminek naleznete zde ve fóru. 

Co testujeme:

V této kampani budeme testovat novinku značky A-DERMA - Exomega Zvláčňující mycí gel 2v1 na tělo a vlasy. Obsahuje výhonky z ovsa Rhealba®, který působí proti podráždění velmi suché a atopické kůže.

A víte, v čem je oves Rhealba® tak jedinečný?

Pravidelně se setkávám s lidmi, kteří se cítí být v krizi. Ty se mohou vyskytovat v typických obdobích v životě – např. takzvaná krize ve čtvrtině života, která se objevuje v období od 20-30 let kdy se potkáváme se skutečnou dospělostí a hledáme svoje místo ve světě: učíme se navazovat dlouhodobější partnerské vztahy, starat se o svoje bydlení a obživu, zařazujeme se na nějakou pozici v práci, utváříme si politické názory….a to vše sami, už bez vedení rodičů. Tahle krize bývá spojená hodně s pocity strachu, zmatku, nebo velké osamělosti (úzkosti), protože najednou jsme „sami“ v „chladném“ světě, který na nás klade požadavky, něco očekává).  

Hodně známá je krize středního věku. Dochází k ní zhruba okolo 45 let (může být o něco dříve i později) kdy jsme opět v přelomovém období a hodnotíme svůj dosavadní život. Dorůstají a osamostatňují se naše děti, v partnerských vztazích jsme už delší dobu a tak se může objevovat únava a vzniká potřeba mnoho věcí předefinovat. Velmi často uvažujeme i o tom kam a jak chceme pokračovat pracovně a aby toho nebylo málo, už si víc uvědomujeme proces stárnutí, který vidíme nejen na sobě, ale i na svých rodičích. Převládajícími pocity v tomhle období bývá přetížení, únava, případně deprese nebo úzkost.

Krize mohou být také často až krizemi identity kdy se ptáme “Kdo vůbec jsem? Proč tu jsem? Jaké to má celé smysl? Čemu mám věřit?“ Krize identity se může vázat na silné zážitky jako je např. vážná nemoc, cesta do daleké země, silný spirituální zážitek který v tuhle chvíli nedokážu zpracovat, ale může být spojená také s pochybnostmi o vlastní sexuální orientaci. (To je typické u dospívajících, z nichž minimálně 15 % zažívá nejistotu ohledně toho zda nejsou homosexuálové, případně bisexuálové. Krize sexuální identity se sporadicky objevuje i u dospělých a to hlavně v situaci, kdy jsme si hodně nejistí sami sebou – např. chladné rodinné prostředí, příkré odmítnutí milovanou osobou, náročný rozchod apod. Kontakt s opačným pohlavím pak podvědomě vnímáme jako více riskantní a blízkost tedy vyhledáváme nebo zvažujeme vyhledávat u někoho stejného pohlaví (které nevnímáme jako tak ohrožující). Neznamená to nutně, že opravdu preferujeme homosexuální vztah. Pochybnosti o orientaci mohou spustit hlubší krizi kdy se ještě více potýkáme s tím jaká je naše hodnota, jak nás vidí okolí, nakolik si můžeme dovolit být otevření apod.)

Každopádně krize vždy znamená, že něco není tak jak CHCEME nebo OČEKÁVÁME. Narážíme na to, že nad námi je něco vyššího (ať už tomu budeme říkat život, osud, bůh, karma nebo třeba náhoda…). A že ne vše si můžeme naplánovat. Dokonce by se dalo říct, že ty nejdůležitější věci v životě si nemůžeme naplánovat, nemáme nad nimi plnou kontrolu. A to bolí, s tím se nechceme potkat.

Bolí to někdy opravdu hodně a tak používáme nejrůznější strategie jak nepříjemné pocity „řešit“ – předstíráme, že se nic neděje, neustále se něčím zaměstnáváme, pocity potlačujeme léky, jídlem, zábavou, alkoholem. Někdy dokonce vyhledáváme a vytváříme dramata, která jsou větší a tak tu původní bolest přebijí (např. manžel ženě ubližuje podváděním, moc to bolí, když žena ale onemocní, tak v té perspektivě se i nevěra zdá jako nedůležitá. Žena se soustředí na něco jiného, co je pro ni také nepříjemné, ale emocionálně přece jen zvladatelnější.)

Krize ale přichází, protože má důvod. Je to prosté: něco se hlásí o naši pozornost. A je čas na změnu.

Co se tedy osvědčuje v krizi?

Na testování Vileda Windomatic jsem byla opravdu moc zvědavá, protože jestli něco opravdu nesnáším, tak je to mytí oken a pokud něco nesnáším ještě víc než mytí oken, tak je to přesně ta chvíle, když si po tom úporném mytí sednete, zasvítí sluníčko a na okně se objeví šmouhy. Jsem dost vytížená žena. Malé dítě, domácnost, práce a samozřejmě ve všem chci být dokonalá, ano snažím se být superženou, ale jelikož superžena nejsem ani zdaleka, tak uvítám každého pomocníka do domácnosti, který mi zjednodušší, zrychlý a zefektivní práci.

Tak a teď k samotnému testování. Na začátku moc chválím tým MK, protože odeslání balíčku proběhlo hned následující den, byla jsem o všem informována a to stručně, jasně a srozumitelně. Po rozbalení Windomaticu opravdu moc oceňuji jednoduchost zprovoznění. Nesnáším čtení návodů a složité sestavování. Windomatic jen vyndáte z krabice, nacvaknete horní část se stěrkou na rukojeť a dáte nabíjet ...pohoda bez velkého přemýšlení. Jak máte mýt s Windomatic okna je velmi důvtipně nakresleno na krabici (viz fotka), takže naprosto bez problémů.

První, co jsem s WM (Windomatic) umyla nebylo okno, ale stůl, zkrátka jsem ho nabíjela vedle konferenčního stolku , kde jsem si před tím při krmení malého odkládala opatlanou mističku s přesnídávkou, takže ty zaschlé sladké cákance na stolku mě praštily do oka a hned jsem se rozhodla WM využít a musím říct, že super. Mokrou houbičkou na nádobí jsem krásně setřela celý stůl a potom přejela WM a vše krásně čisté a suché. Stejně spokojená jsem byla i s použitím WM na lesklý nábytek, myslím si, že je to ideální pro maminky, které mají hladký lesklý nábytek a dědičky v tom věku, kdy tlapičkama špinávýma od čehokoliv na všechno šahají, na zaschlé skvrny jen sprej proti prachu a prachovka nestačí, takže se musí vzít mokrý hadřík nebo houbička a pak ja to mokré a dělají se šmouhy a musí se to ještě přeleštit...a to už je moc úkonů kvůli jedné obtisklé ručičce, takže tady WM opět výborný pomocník. Další spokojenost byla při použití na skla ve sprchovém koutě a dlaždičky.

Co se týče samotného mytí oken, tak jsem až tak nadšená nebyla. První věc, která mi moc chyběla byla integrovaná houbička. To mě vyloženě iritovalo. Kdyby z druhé strany stěrky byla houbička na mytí, tak by to dost ulehčilo práci....jednou stranou namočíte a umyjete a druhou setřete a odsajete... Takhle je to o tom, že si musíte donést kýbl s vodou a mycím prostředkem a hadrem/houbičkou a nejprve umýt okno a pak si vzít WM a setřít. V tu chvíli mi přišlo, že můj dosavadní systém alkoholového čističe oken ve spreji a hadříku nebo papírové kuchyňské utěrky , je o dost efektivnější....navíc jsem musela ,,přejet´´ okna WM dvakrát až třikrát a tak nebylo úplně bez šmouh...takže urychlení či ulehčení práce to rohodně nebylo... Samozřejmě je tu i možnost, že je chyba ve mě a nemám správnou techniku práce se stěrkou... Ale tady mě Windomatic vůbec nepřesvědčil... Nicméně nelámala jsem nad ním hůl a pokračovala v testování. Vyrazila jsem k mamce do krámu. Moje mamka má malý obchůdek s výlohou do ulice, takže zvenku jsou skla opravdu hodně špinavá. Tady jsem byla naopak nadšená. Dřív jsem musela omývat výlohu minimálně na třikrát a pak až vyleštit ,"načisto". S WM stačilo omýt jednou a potom vyleštit a hotovo. Takže vřele doporučuji WM do domácností, kde se okna hodně špiní... ve městě, okna do rušných ulic nebo třeba i na venkově v blízkosti polí, kde se práší atd...popřípadě do domácností, kde je hodně oken – francouzská okna, zasklené lodžie...do standartního panelákového bytu či menšího rodinného domku WM nevidím jako nezbytně nutného pomocníka.

Abych to shrnula: Na mytí lehce znečištěných oken mi přijde Vileda Windomatic absolutně zbytečný. Lepší je vyčistit a zároveň vyleštit čističem oken a suchým hadříkem. Dále bych jeho použití nedoporučila na zrcadla, kde prakticky nejde docílit absolutní "bezšmouhovosti". Oproti tomu na silně znečištěná okna, skleněné stoly, lesklý nábytek a sprchový kout bych Windomatic doporučila. Nakonec ještě zmíním, že je velmi odolný, několikrát mi spadl na zem a nic se nestalo. Takže já bych Vileda Windomatic dala 70 %.

Středa podvečer, manžel v celkem dobré náladě 🙂 připravena vařit, nechávám tedy Románka, který se dnes mimochodem naučil lézt, manželovi a odebírám se do kuchyně. Mám takovou rozvernou náladu, obaluji sýr, užívám si chvilku volna, za celodenní lítání za prckem. V chvilce čekání, na friťák, beru časopis..začítám se..ten klid..krásný tichý klid co se line bytem..říkám si..to ticho..ticho..TICHO??? Od té doby co jsem "MÁMA" bývají chvilky ticha hrozbou..jdu se tedy podívat..manžel sedí na gauči, tablet v ruce..zaneprázdněn, hrajíc nějakou další časžroucí hru. Pod ním na zemi, na bříšku leží, až moc klidný, mlaskající chlapeček 🙂 když jsem přišla blíž, vystřídalo se ve mně několik pocitů..známe je asi všechny..infarkt, mrtvice, klepnutí pepky, zástava..trochu popis, co se mi naskytlo za pohled. Románek schoulen, držíc pixličku od sudocremu, vzoreček z porodnice (naštěstí sáhl po menśím balení) otevřený, cucajíc obsah. Nos, tváře, pusinku, dásničky, tričko a celé ručičky pokryté silnou vrstvou bílého, dost špatně dolů se dostávajícího krému..no málem mě trefil šlak..co si budeme povídat..vybíraje ty nejlepší slova (samozřejmě né nahlas) jsem celého malého očistila, převlékla a začala projíždět web..buď diskuze, jestli byla taky nějaká maminka tak hloupá (nadsázka) a spoléhala se na chlapa, nebo aspoň číslo na toxikologii...našla jsem případů mraky..z toxikologie prý říkali, že nevadí, že se kdyžtak po**** :D takže aspoň, že tak..když už vím, že to není jedovatý, tak jsem ráda, že si vybral tu vzorovou pixlu a nepochutnal si na tom drahém 400gramovém balení ;) 

Testování produktu Windomatic od Viledy

Je 24. října a mě na koníka dorazí zpráva od uživatele konik_testuje. Zpráva začíná slovy: firma Vileda si Tě vybrala a dál ani číst nemusím!! No to je skvělé, poprvé v životě jsem něco vyhrála!!!! Balíčku už se nemohu společně se svou maminkou (u které jsem se synem byla na prázdninách) dočkat. 

U vybalování byl hlavním asistentem syn, který měl největší radost ze zelených ,,žížalek“ které si následně strkal do pusy 😀. Jako další mi zvědavě asistovala moje mamka. Která se slovy: ,,no já nevím, moc tomu nevěřím“ na produkt nevěřícně koukala. Z krabice vyndavám nabíječku a čtu návod: před prvním použitím 3,5hodiny nabíjejte.

Při nabití mě těší, že má produkt v místě držení světelnou kontrolku, která se při plném nabití zeleně rozsvítí. Ani ne tři hodiny a půl utekly a já už v ruce nedočkavě držím Windomatic a zapínám.

Ne moc hlučný zvuk mi naštěstí spícího pomocníčka nevzbudí. Čekala jsem tedy větší ,,rachot“ ….

Dřívější nezbytné pomůcky k mytí oken:

Je to vyčerpávající občas, že?
Ty dny, ty dny, kdy vaše touhy být rodičem, se vracejí a zase odchází. A vy jste někde uprostřed toho všeho. Uprostřed toho všeho chaosu a beznaděje.

Takže dnes, bych s Vámi chtěla sdílet šest pravidel pro dny, kdy máte chuť všechno vzdát a hodit ručník do ringu.

Také máte někdy pocit, že takových dní je až příliš?

V idylickém mateřství podle učebnice  by se měly střídat dobré dny se špatnými a samozřejmě, ty dobré by měly vždycky převažovat.

Jenže skutečné mateřství není žádná pohádka se šťastným koncem. Mnohdy je to spíš horor, kdy se krčíte pod dekou a bojíte se toho, co na Vás zase kde vykoukne. Jaká pohroma to bude dneska?

Vztek, vzdor, zoubky, bříško, nákup, úklid, rozlité pití, vysypané křupky....?

Řeklo by se, že půl roku v kojeneckém ústavu přece není tak hrozná doba. Miminko jen jí, spí a že následně, už šlo do rodiny, takže si přece nemůže nést žádné fatální psychické následky nebo ano?

Dnes bych ráda otevřela jedno velice zajímavé téma. Nejde tentokrát o mé životní zkušenosti, ale inspiraci jsem dostala od jedné úžasné pěstounské maminky. Tato maminka přijala svého syna jako půlroční miminko z kojeneckého ústavu. A protože její zkušenost je velice zajímavá, logická a bohužel ne ojedinělá, rozhodla jsem se tomuto tématu věnovat.

V kojeneckém ústavu

Začněme takto, děti umístěné po narození v kojeneckém ústavu, dnes dětském centru, čekají na své náhradní rodiče a čas běží. Děje se hned několik věcí zároveň.

Miminka podvědomě hledají svou blízkou osobu. Nenachází - nenaučí se vytvořit si vazbu na blízkou osobu - takzvané pevné pouto neboli attachment. Po tom, co se dostanou do rodin, je nutné na tomto terapeuticky pracovat, aby se tyto rány zacelily.

Co se děje dále, je to, že nejsou naplňovány adekvátně potřeby těchto dětí. Mluvím o základních fyziologických potřebách, ale i o potřebě doteku, útěchy a lásky. Je tu ale ještě jeden aspekt, který ústavní péče přináší – nedostatek podnětů k rozvíjení se. 

V těhotenství jsem přečetla několik porodních deníčků. Některé mě nabily pozitivní energií a některé mě naopak pěkně vyděsily. Já rozhodně žádnou budoucí maminku děsit nechci, ničeho se nebojte, porod bolí, dokonce hodně bolí, ale je to důležitý mezník v životě ženy a po bolesti přijde nepopsatelný nával lásky.

Ve středu jsem byla na první kontrole v porodnici, kde mi sympatická mladá slovenská doktorka řekla, že už má miminko v bříšku dost málo místa a placenta má nejlepší časy za sebou. K porodu to ale zatím nebylo. Ve čtvrtek ráno mi odešla hlenová zátka, má intuice mi napověděla, že se nejspíš něco chystá. V pátek byl státní svátek a tak jsem měla doma svého muže. Už od rána se mi ozýval podbřišek. Ze začátku to byly opravdu nepatrné bolesti, ale pořád se vracely. Odpoledne jsme se vydali ještě na podzimní procházku, na ní bolesti zesílily a začaly se vracet v pravidelných intervalech. Doma jsme se ještě podívali na Dařbujána a Pandrholu, co dávali v TV a já začala měřit bolesti v aplikaci v mobilu. Moc moudrá jsem z toho nebyla, tak mi kamarádka poradila sprchu. Po sprše bolesti opět trošku zesílily, něco mi říkalo, že už se tu noc nevyspím. 🙂 Bolesti jsme měřili s mužem celý večer, ale pořád to nebylo na výjezd do porodnice. Nebylo to ale ani na to, abych si šla lehnout a vyspala se. Řekla jsem manželovi, ať se jde vyspat, ať je odpočatý na případnou noční cestu do porodnice. Já chodila po bytě a už jsem začínala trošku hekat, bolesti byly intenzivnější. Nejpříjemněji mi bylo v křesle z IKEA, hlavou mi běželo, že už chápu, proč si ho Vladko z Vyvolených tak oblíbil. :D Mezi bolestmi jsem dokonce zvládla ještě umýt nádobí. Asi po čtvrté hodině ranní byly už bolesti zase o něco silnější a chodily pravidelně po sedmi minutách, tak jsem se rozhodla, že vzbudím muže. Manžel se osprchoval, já mezitím dobalila poslední věci do porodnice a vyrazili jsme. Venku byla mlha a bylo pěkně vlezlo, cítila jsem menší úzkost, že odjíždím z našeho teplého domova a nevím, co mě čeká. Začala jsem cítit trošku mokro, ale nebylo to nijak zvlášť dramatické, abych byla přesvědčená, že to je voda. Na příjem jsem si v klidu došla z parkoviště, takže mi bylo jasné, že porod ještě nijak zvlášť rozběhlý není. Verdikt - otevřená pro prst a prosakuje plodová voda. Vyfasovala jsem košili, byla dotázána na plno "nezbytností", po kterých jsem nevěděla ani jak se jmenuju. 🙂 Manžela mi poslali domů, porod teprve v začátku. Já byla odeslána na hekárnu. Loučení s mužem jsem pěkně ořvala, věděla jsem, že pro něj je to taky těžké, odjížděl s pěknou "knedlou v krku". Na hekárně mě najednou popadl strach, byla jsem tam sama bez muže, nevěděla jsem, co mě čeká a jak dlouho to bude trvat. Strach mi prakticky zastavil bolesti. Chodily jen sporadicky. Takto to pokračovalo asi do poledne, dokonce jsem se v mezičase i trošku prospala. Nechali mě naprosto v klidu, jen občas natočili monitor. Nikdo na mě nespěchal, nikdo mě nestresoval. V poledne jsem šla na prohlídku, jak na tom jsem. K mému překvapení tam byla zase ta mladá slovenská doktorka, kterou jsem měla na poradně. Ta mi řekla, že nález je pěkný, že to postupuje. Při vyšetření mi praskla voda, chuděrka doktorka byla od ní celá ohozená.. Po prasknutí vody vše nabralo rychlý spád. Začaly pravé porodní bolesti, které chodily často a pravidelně. Dostala jsem pokyn, že můžu volat manželovi! 🙂 Celou dobu jsem měla možnost jíst hroznový cukr, nebo čokoládu. Muž dojel bohužel v tu nejnevhodnější dobu. 🙂 Právě jsem totiž byla na klistýru, tak na mě musel venku čekat. Po něm ale vše nabralo ještě rychlejší spád, už jsem nemohla moc mluvit (pro mě utrpení 🙂. Muži jsem teda nic moc nepovykládala, už jsem spíš hekala. :D Nejpříjemnější pro mě bylo chodit po chodbě. Vyzkoušela jsem taky sprchu, křížové bolesti byly už hodně nepříjemné. Manželovi jsem pořád opakovala, že si další dítě adoptujeme z Afriky. Úžasná sestřička mi přinesla nahřáté třešnové pecky. Spása! Na křížové bolesti to bylo opravdu to nejlepší, co mě mohlo potkat. Pořád jsem opakovala, ať dají Nobelovku tomu, kdo je vymyslel. Při kontrakci jsem se opřela o manžela a on mi tiskl na kříže ty pecičky. Slast. :D Potom jsme vyzkoušeli ještě horkou vanu, ale to už byly bolesti opravdu silné a já už si jen přála, ať už to skončí. Po vaně už jsem začala mít nutkání na tlačení, ale tlačit jsem nemohla. ,,Máte teď kontrakci?" ,,Ku..a co já vím, mně už to bolí furt!!" :D Nejnepříjemnější bylo pro mě točení ozev v těch křížových bolestech. Při kontrakci jsem vždycky vyletěla z lehu, div jsem jim tam ty dráty nepotrhala. :D Hodná sestřička mě utěšovala, že už to brzy skončí. Když přišla mladá slovenská doktorka, oznámila jsem jí, že jdu na císaře. :D Ona mi s jejím ledovým klidem odvětila "Ále, to nie, to by sa vám hojilo ještě mesiac.." Stále mě nabádali, ať netlačím, ale při těch bolestech už to jinak nešlo. Po prohlídce mi oznámili, že ještě čekáme na nějaký lem, že potom už se půjde tlačit. To už jsem začala být v nějakém stavu, do kterého nechápu, jak jsem se bez drog a léků dostala. :D Moc si z toho nepamatuju, jen vím, že jsem tam chvíli lítala nahá, že mi je vedro a v zápětí hned zase zabalená v dece, že mi je zima. ,,Lásko, jsem nějak mimo.." ,,No mně taky přijde, že mluvíš nějak z cesty.." Chudák manžel musel být jak v Jiříkově vidění. 🙂 Po další prohlídce mi doktorka dovolila tlačit! Heuréka! Manžel šel čekat před sál, byli jsme tak domluvení. Jako svůj doprovod jsem teda zvolila tu hodnou sestřičku. Chtěla mi jít nahřát pecičky, ale já jsem jí řekla, že se z této místnosti nehne, tak zůstala do konce porodu u mě. :D Prý mám tlačit při kontrakci. To bych musela poznat, jestli kontrakci mám, nebo ne, mně to bolelo furt, takže jsem tlačila tak, jak jsem to cítila. Doktorka mě povzbuzovala a radila mi, dělala jsem přesně to, co mi řekla. Pak přišlo prořezávání hlavičky. ,,To bolííííí!" ,,Tlačte proti té bolesti!" Sebrala jsem všechny síly, co jsem měla, dala jsem do toho všechno. A to už jsem uslyšela pláč, ten nejkrásnější křik, co jsem kdy slyšela! 18.05, je to krásná holčička! Na bříšku jsem měla malé teplé tělíčko, naše dcera, natahovala ke mně ruce a křičela. Byla od mázku a na všech nehtíkách na noze měla krev, vypadalo to, jakoby měla nalakované nehty načerveno. 🙂 ,,Ježišmaria, ty jsi krásná! Ahoj, miluju tě!!" Potom už přišel dojatý manžel, prý bude vždy vzpomínat na ten moment, kdy za zavřenými dveřmi poprvé uslyšel pláč malé.

Porod placenty byl naprosto v pohodě, veškerá bolest skončila, když se malá narodila. Poranění jsem neměla díky cvičení s Aniballem a úžasnému personálu u porodu žádné. Od té doby, co mi ji dali na bříško mě už nic nebolelo. 2 hodinky jsme si poleželi společně všichni 3 na sále a začali novou společnou etapu života. 🙂

Děkuji úžasné porodnici v Břeclavi a zejména MUDr. Petře Kovarovičové za krásný spontánní porod bez urychlování a medikace!

Ponorka u nás doma.

Příteli bude letos 48 let a mě 28 let.Poznali jsme se před sedmi lety a já měla ročního synka.Náš vztah nám zaviděl každý kolem nás,tak harmonický,sehraný a zamilovaný pár.

    Před rokem se nám narodil náš vytoužený syn,čekali jsme na ten moment tolik let,pro přítele první miminko.Myslela jsem,že bude nejšťastnější na světě.Opak,ale byl pravdou.

    Od narození našeho Kubíčka šlo vše z kopce.Ukazálo se,že vše není tak jednoduché jak si přítel představoval a trochu i já 🙂 .Noci byli velmi těžké,Kubíček vyžadoval celou noc být na prsu,takže tatínek s námi vydržel v ložnici 3 měsíce a pak se přestěhoval do obýváku.Přes den také nic moc,nebylo to moc spící miminko a ja běhala po schodech,po městě,chovala po bytě jen aby byl klidnejší.K tomu prdíky,ekzém,opruzeniny,zoubky,očkování,které odnášel třídenními horečkami a podobné věci co se nesou s péčí o miminko.Tatínek si práci zařídil tak,aby s námi mohl být doma a mohl si vybudovat vztah s Kubíčkem a pomohl mi i s péčí o staršího synka,který zároveň začal chodit do školy.Takže už půl roku v kuse jsme spolu doma 24hod. denně.Mimo jednoho dne v týdnu kdy je v práci a také volných večerů, které má k dispozici nejméně tři za týden,kdy si jde na pivo s klukama a nebo jde na fotbal.Snažím se mu dávat tolik prosotru co to jde. 

    Tatínek nám začal ztrácet trpělivost.Naprosto chápu,že už není nejmladší a nemá tolik energie a síly,jako třicátník nebo když byl starší syn maličký.

    Momentálně žijeme v naprostém stresu a harmonie u nás už taky nějaký ten pátek nebyla.Snažím se zuby nehty to nějak ustát,ale docházejí mi síly.Zkusila jsem i na týden s dětmi být v létě na chalupě,ať si tatínek dáchne.Volal nám každý den i několikrát a chtěl popisovat úplně vše z celého dne.Když si pro nás přijel,bylo vidět jak se mu stýska,ale co jsme přijeli domů,tak pár minut na to si Kubík sedl na gauč a chtěl na něm skákat a tatínek hned vyprskl,nebyl to řev,ale takový ten naštvaný a vytočený tón.Takže já mezi vybalovaním a kuchtěním něčeho k jídlu ještě skákala kolem Kubíka,aby tatínka nerozčiloval.Je pravda,že se pak na nejakou chvíli dětem věnoval a já mohla dodělat svou práci.Take jezdíme na chalupu na víkend a i bez tatínka,aby mohl vypustit,ale efekt žádný.

Znáte to - každý den začnete s myšlenkou, že dneska by to šlo. Dneska bych se sebou mohla začít něco dělat. Zdravěji jíst, začít cvičit.. Ale večer uleháte s tím, že to zas nevyšlo. Bylo potřeba vyžehlit, děti chtěly k obědu knedlíky a hromada dalších starostí. 

jsem na tom stejně. A cca před měsícem mi švagr řekl - Hele, příští rok dáme půlmaraton, ne? 😀 A já v domění, že si ze mě střílí řekla, že no jasně, brnkačka. A nějak extra jsem to neřešila. Před týdnem mi volal, jak jde trénink a jestli už jsem se registrovala, že on už tam je a počítá se mnou. 

?????????????????????????????????????

Pochopila jsem, že to myslí vážně. No přeci ho v tom nenechám 🙂

A výsledek? Najednou je čas i chuť. Je to týden a už mám dole 1,5 kg a v lednici to vypadá jinak, než před týdnem. A to jsem ještě nezačala běhat. 

Držte mi palce, ať to nevzdám 🙂 Děkuju 🙂

Dobrý den, chci se zeptat, jaký způsobem léčíte nebo léčí váš doktor spálovou angínu.  Co nastoupila dcera do školy ji máme vesměs pořád, měla jí už 8x, letos od ledna ji máme už podruhé. Je ve 3 třídě.

Dr. vždy střídá antb. nebo pýchaný penicilin, měli jsme i léky na imunitu, dlouhodobě brané- u nás to má snad obrácený efekt, v polovině braní či na konci se nemoc ohlásí.

Zkoušeli jsme homeopatii, čínské produkty, prosím o typy.

Teď je rozměnu rozhodnuta o vytržení mandle, nosní už nenáme...zatím 🙂

Všem děkuji za postřehy.

Celá naše rodina miluje pobyt v lese. Vlastně to tady co chvíli připomínám, takže to pro vás není žádná novinka. Možná už některým připomínám zaseknutou gramofonovou desku, že? Jenže mně to prostě nedá.

Téměř celé dětství jsem, ač v bytě, žila opravdu jen pár metrů od lesa. Ve větších městech jsem potom vyhledávala alespoň parky, protože vycházka do lesa už obnášela určitý vypravovací proces a přiznávám, že v jistém věku jsem na to byla líná.

Teď mám ale vedle sebe malého člověka, který teprve poznává svět a lenost mu nic neříká. Je potřeba chodit do lesa pravidelně. Ono to vlastně platí pro všechny a v každém věku, jen s těmi dětmi všechno nějak nabírá na důležitosti.

Opakování je matka moudrosti. A pokud se ptáte, proč chodit do lesa, tak právě pro vás tady mám hned sedm důvodů.

1. Uděláte něco pro zdraví své i vašich dětí.

Pobyt a pohyb v přírodě a v lese především prospívá tělu i duši. Dítěti i dospělému. Mně se během procházky v lese vždycky neskutečně uleví. Jako bych tam utekla sama před sebou. 

Někdy jsou dny, které jen navazují na další špatný den a někdy máme pocit, že nemůže už být hůř a že nic nemá cenu.

Nic z toho, co děláme každý den.

Někdy tak snadno dojdeme do bodu, kdy máme chuť to všechno vzdát.

Nepřestávejte. Nevzdávejte to.

Vím, že se teď cítíte, jako by na Vašich ramenou byla celá váha světa a vím, že jestli je hotové nádobí nebo ne, je teď to poslední co řešíte.

Možná máte pocit, že nikoho nezajímá, že jste do dvou do rána skládala prádlo nebo krmila dítě.

Moje druhé ( tak trochu neplánované ) těhotenství bylo opět doprovázené těhotenskou cukrovkou. Nic hrozného, jako v prvním těhu, takže nějaká dietka a jede se dál. Ovšem po první zkušenosti jsem raději počítala s tím, že ke konci těhu cukr zase vyskočí, pošlou mě do porodnice a vyvolání mě nemine. Taky že jo. Ale tentokrát jsem za to byla ráda, věděla jsem už do čeho jdu. Takže jsem v úterý ve 38+3 tt nastoupila do porodnice, dostala dietku a čekala. Dva dny se nic nedělo, až ve čtvrtek jsem od primáře dostala na výběr, protože cukr je celkem v pohodě, tak můžu jet na pár dní domů a vrátit se na tu vyvolávačku anebo můžem začít vyvolávat hned. Po poradě s manželem jsem usoudila, že bych akorát odkládala nevyhnutelný a když už tam jsem, tak na co čekat. Takže ve čtvrtek v jedenáct večer ( musela jsem se o tabletku přihlásit ) jsem dostala první půlku, v pátek ráno druhou. Po zkušenosti s prvním vyvoláváním který trvalo skoro čtyři dny radši počítám s tím, že to bude opět na dlouho. Všichni mě uklidňují, že tentokrát to bude rychlejší. Před obědem mě začíná pobolívat břicho, nic hrozného, ale já z toho mám radost. Otevřená ale pořád jen na prst. Po obědě dostávám od mladého doktora čtvrtku tabletky a na monitoru sleduju, jak děloha cosi vytváří. Po sedmé si mám dojít na kontrolní monitor. Kolem čtvrté si dávám kafe a tuším, že v noci se už asi nevyspím. V šest stojím v horké sprše a modlím se, ať to zase netrvá celou věčnost. Zvládám sníst večeři, která vzápětí letí ven. Jdu zase do sprchy, tentokrát už na všechny čtyři. V sedm přichází sestra, ať si jdu na ten monitor a když mě vidí, říká ať si vezmu telefon, kdybych tam už zůstala ( nevěřím, že bych mohla mít takový štěstí ). Na sále mě vyšetří, paráda, otevřená na čtyři prsty. Při monitoru volám manželovi, že může vyrazit. Se sestrou se domlouváme na přípravu, do sprchy hned nejdu a ani klystýr nepotřebuju, zato na nabídku epidurálu vehementně kývám že ano. Kolem osmé už se mi dostává neskutečný úlevy, je mi tak krásně. Po půl deváté dorazí manžel, chvilku povídáme, pak jdu do sprchy a zkusit se vyčůrat. Epidurál pomalu přestává působit, bolesti nabývají na intenzitě. Asi ve čtvrt na deset jsem otevřená na osm prstů, sestra se ptá, jestli chci píchnout vodu. No jasně, že chci. Super, voda odtekla a najednou přichází neskutečný tlak a tělo už samo tlačí. Šlo to krásně a v půl desáté je venku naše princezna. Dávají mi ten poklad na břicho a my se s manželem neskutečně zamilováváme. Na porod placenty se čeká o něco déle, ale nakonec i to proběhne v pořádku a já se dozvídám, že nemám ani jedno škrábnutí. Takže nakonec se tu noc opravdu moc nevyspím, ale ne kvůli bolesti...🙂 

Stojím na dlouhé chodbě a snažím se najít nějaký záchytný bod ve strachu, že tohle nemůžu ve zdraví přežít. Mám suplovaný dozor u malých dětí.  Neuvěřitelný řev. Ve změti malých nožek a ručiček, hlav s grimasami zběsilého úsměvu se snažím identifikovat jednotlivé postavičky.

Bezúspěšně.  Valí se to všude kolem mne a já nejsem schopna dělat nic jiného, nežli pevně stát. No tak do mne narazí, no. První úspěch. Držím jednoho klučinu za tričko a zvedám ho ze země. Potkal před okamžikem moje koleno. Přísahám, že jsem ho nenastrčila!

„Proč tak řveš?“ Zní moje otázka.

Snažím se být přívětivá. Dítě neodpovídá. S překvapeným výrazem mi věnuje na pár sekund pohled. Za okamžik je vidět v jeho očích uklidnění, že odtud mu žádné nebezpečí nehrozí, takže komunikace je zbytečná. Zvyšuji hlas: „Odpověz mi! Proč tak strašně řveš?!“ Z výrazu ve tváři je jasné, že mne vůbec nevnímá.

Vypouštím ten uzlík energie opět do prostoru. Okamžitě se zapojí do davu. Děti se kopou, strkají, intenzivně ječí. Sem tam lze zachytit pravidelně se opakující výkřiky. Něco jako rituální pokřik povzbuzující ostatní k akci. Neuvěřitelné.  Jdu alespoň bránit dveře od toalet.

Nějak mne zaregistrovaly a perfektně se mi vyhnou těsně před možným nárazem.  Oni musí mít někde zabudované miniaturní radary! Jako netopýři. Ne, tohle je drsná představa. Nevím, jestli upadám do nějakého podivného transu, ale začínám je vnímat jako malá zvířátka. Musím něco udělat!

Takové klasické říjnové pondělí, 24., přesně dva měsíce do Vánoc. Chystám se pro starší dcerku do školky a v tom koukám, přistála mi pošta od Koník_testuje. Otevřu a šup, byla jsi vybrána na testování Windomaticu. Cožeto??? Úplně jsem zapomněla, že jsem pod příspěvek vůbec psala, natož abych doufala ve výběr🙂 Nadšení veliké, první velká „výhra“ v životě. Pak mi pomaličku začalo docházet, že budu muset umýt okna.

Nesnáším mytí oken. Proč jsem proboha chtěla něco na mytí oken??? A navíc na to mám jen týden. To mi to ani nevydrží umyté do Vánoc, vždyť ono to nevydrží ani do druhého dne! Cože? Já si to pak budu moct nechat napořád? Vánoce se opravdu předběhly🙂

Strašně jsem se na balíček těšila, ale čím déle nešel, tím víc jsem se netěšila, přeci jen je tu povinnost napsat recenzi do týdne. Další týden v úterý balíček dorazil. No a já najednou měla pocit, že musím okamžitě začít něco dělat. Ouha, ono se to musí nejdřív nabít. Cože? Tři a půl hodiny? Vrzla jsem nabíječku do zásuvky a šla si po svých. Nabito bylo večer a ano, nemohla jsem počkat do rána. Vzala jsem Windomatic na jedno z nejhorších míst. Takové testování ohněm, řekla bych. Máme v předsíni velké zrcadlo, prakticky nelze vyleštit, protože než doleštím jednu stranu, druhá už je suchá a tím pádem prakticky nerozleštitelná. Rozmyla jsem ho, zapla Windomatic a šup šup, bylo hotovo. Nenechává šmouhy. Tedy ne ty, na které jsem zvyklá, kde vidíte tahy rukou. Jediné, které nechává, jsou souvislé čáry tam, kde končí plocha stěrky. Na rozdíl od klasických šmouh jsou ale tyhle snadno rozleštitelné papírovou kuchyňskou utěrkou. Všechno trvalo cca tři minuty, oproti půlhodinové tortuře dříve.

Další den jsem šla mýt francouzské okno. A tam se Windomatic projevil jako můj budoucí nejlepší kamarád. Malá samozřejmě chtěla pomáhat, takže namočit hadřík, nevyždímala a šup s tím na okno. Veškerou vodu, kterou vylila na podlahu, jsem vysála Windomaticem, žádná role utěrek nepadla za vlast. A protože Mirinka je expertka na vylévání pití, do budoucna bude mít Windomatic čestné místo v seznamu pomocníků.

Klasický způsob, jakým jsem myla okna dříve- rozmýt, stáhnout obyčejnou stěrkou, po každém stažení otřít stěrku do látkové utěrky, otřít rám okna od steklé vody po stěrce, rozleštit okno půlkou role kuchyňských utěrek. S Windomaticem jsem nepoužila jedinou látkovou utěrku a na devět oken mi stačily tři papírové utěrky na doleštění. Při pořizovací ceně Windomaticu cca 1000Kč vs. 30Kč za roli papírových utěrek, se mi při četnosti mytí oken v naší domácnosti jednou za rok, vrátí kupní cena Windomaticu za… krásných třicet let😀

Ale teď vážně. Okna opravdu myju jednou dvakrát ročně. Hlavně proto, že způsob, kterým to v současné době dělám, je zdlouhavý. Pro srovnání- klasickým způsobem myju naše francouzské okno přes dvacet minut, dokud nejsem spokojená s výsledkem. S Windomaticem mi to zabralo necelých šest minut. To je obrovská úspora času. Času, který můžu strávit mnohem lépe a efektivněji, než je mytí oken. Věřím proto, že mi příště nebude dělat takový problém strávit hodinu mytím oken třeba jednou do měsíce, protože budu vědět, že to není práce na půl dne.

Takový krásný klidný den jsme měli. Děti si hrály, já vařila, pak obídek. No prostě pohoďka, jak má být. Po obídku jsem nahnala holky do postýlek, že je čas na spinkání. I přes mírné protesty se nakonec zavrtaly, že teda jako budou spát. Uvařila jsem si kafíčko, že si budu užívat svojí chvilku. A říkám si - co to tady furt vrčí. To asi někdo něco řeže. A jen tak abych se přesvědčila jsem hodila okem po okně - střešním. Jako bych tím oknem někdy viděla něco jinýho, než mraky a sluníčko. A zahlídla jsem pravý zdroj oněch tajemných zvuků. Byl to sršeň, v celé své kráse si poletoval v téměř 5ti metrové výšce, přímo nad dětskou ohrádkou, kde se spokojeně převaloval Prcek. To byl jasný signál k zahájení akce. Čapla jsem Prcka a šla do pokojíčku. Holkám jsem oznámila, že dneska spinkat nemusej, že budou hlídat Prcka a já že jdu na lov onoho darebáka. Myslím, že tu část s lovem přeslechly a začaly se radovat, že nemusej spát. 
Hon započal. Začalo to hledáním plácačky. Určitě se mi bude hodit, když je ten zmetek v 5ti metrový vejšce a já mám něco přes 160 cm. Plácačka nalezena, stála jsem s ní pod oknem a připadala si jako dítě, který vidí hromadu balonků na pouti a představuje si, jak na nich odletí. Vyměnila jsem plácačku za biolit. Smrdí celej barák, ale na toho lumpa jsem prostě nedostříkla. Našla jsem spojence. U okna se zabydlel pavouk a má tam pořádnou pavučinu. Sršeň se začal zamotávat, pavouk útočil, sršeň bodal. Teda, to bylo drámo. Samo sebou, že jsem fandila pavoučkovi, ale vyhrál sršeň. Pak že dobro vždy zvítězí. Sršeň se vytrhl z pavučiny a namířil si to k druhým oknu. Proč jsme jen nechali opravu dálkovýho ovládání na otvírání až na jaro???????? Po chvíli úvah se tato poloha zdála být pro mě výhodnou. Vylezu na schody a vysaju ho. Hadice u vysavače je dlouhá dost. Ale ten potvorák ví, kudy si to štrádovat, aby byl v bezpečí. Slezla jsem ze schodů (už je nikdy nebudu používat jako odkladiště), abych podala zprávu našemu tatínkovi. Stále jsem po očku sledovala pohyby protivníka. A pak to přišlo.

Myslel si, že ho nesleduju, když píšu a letěl na průzkum. Usadil se na zdi v mém dosahu, tak jsem se vplížila zpátky na schody, hadici od vysavače jsem pomaloučku přiblížila co nejvíc to jde (chvíli jsem si připadala jako kočka, která číhá na myš), vysavač zapla a dostala ho. Pak jsem se stále zapnutým vysavačem šla až ven, že kdyby jako ještě žil, tak radši ať z toho pytle vyletí až venku, aby nechtěl odvetu. Rychlostí blesku jsem vypla vysavač, otevřela poklop, zavřela pytlík a zavolala holky, že už je to dobrý, sršeň je v pytli. 
Hrdinně jsem jim pytel ukazovala, že už se nemusej bát, že už nás nedostane, že je v pytli. Ten zmetek to přežil a začal v tom pytli bzučet. 
Kdyby se pořádala olympiáda v rychlosti otevření a zavření popelnice s vhozením odpadu, byla bych jednoznačnej vítěz. Já se tak lekla, že jsem tam ten pytel hodila snad dřív, než mě to napadlo 😀

Vždy mě tu dokáže nadzvednout, když čtu, že si tu nějaká vychcaná vyžírka hrála na chudinku, aby vzbudila soucit a maminky jí poslaly věci, které sice nejspíš potřebuje, ale nechce se jí to financovat z vlastního, přestože by bez problémů mohla.

Upřímně, nepřekvapuje mě to. Komunita MK (i když v naprosté většině virtuální) je báječný demografický vzorek, takže by byl zázrak, kdyby se tu taková vyžírka nevyskytla. Nebo možná spíš nevyskytly. Stejně jako plno jiných postaviček s pokřivenou duší či charakterem, včetně psychopatů.

Stejně tak mě překvapuje, kolik lidí na to skočí. Možná jsem příliš podezřívavá a když něco takového čtu, tak zpozorním, pročítám blogy a musím říct, že dost často mi to skřípe a později se potvrdí diagnóza vychcánek.

Na druhou stranu mě to nepřekvapuje, protože za ta léta se mi potvrdilo, že tady je plno maminek se srdcem na dlani, které jsou ochotné nabídnout a poskytnout pomoc tam, kde to je třeba. O to víc mě točí, když toho někdo zneužívá.

Nechtěla bych nikoho nabádat k tomu, aby se zatvrdil a podporu tam, kde to je opravdu třeba, neposkytoval. Jen se zamýšlet nad tím, kam ji směřovat.

Teď máme možnost pomoci tam, kde to opravdu je potřeba a kde víme, že to není neupřímné hraní na city. A není to poprvé. Díky odhodlání helulela a vera_vila a jimi aktivovaných ochotných tvořilek tu vznikla skupina Charitativní dražba, ve které právě probíhá již 7. kolo dražby rukodělných výrobků. Výtěžek půjde na pomoc malé Vanesce, jejíž maminku Anitu můžete na MK najít pod nickem vam123. Příběh Vanesky a její maminky si můžete přečíst tady.

Draci poletují po pláni, listí se válí na trávě, v kuchyni voní dýně a za dveřmi stojí tchyně. Podzim je v plném proudu a jelikož je dýně víceúčelová a multifunkční (stejně jako tchýně), nemůže na mém blogu chybět! Tentokrát jsme i my podlehli halloweenskému kouzlu a jednu z nich vydlabali. Kupodivu to byla zábava pro všechny a vůbec to nebylo tak těžké, jak se zdá.

O blahodárných účincích dýně kolují doslova romány. Dýně se dá jíst, pít, můžete se s ní masírovat či zkrášlovat a dokonce, a to se podržte, může prý pomoci při odstraňování pih!!! No tak to je moje smrt...To teda ne, na to zase hned zapomeňte! Pihy jsou krásný. A tečka!

     A teď k těm tchyním. Tchyně, ať už s ní máte vztahy jakýkoliv, je důležitou postavou ve Vaší rodině. Je maminkou Vašeho muže a babičkou Vašeho dítěte, což už asi víte :D. Proto je taky tak těžký se jí zbavit, v podstatě to nejde...Je tedy lepší vztahy harmonizovat než rozvracet. Uspokojit její chuťové pohárky můžete třeba pomocí dýňové polévky.

Dýňová polévka

menší dýně hokaido

200ml smetany

Co bude dál? Nevzdávám se. Stále věřím, že zvládneme s přijatým miminkem alespoň „jako kojení“ pomocí sumplementoru nebo novorozenecké cévky. Sice to nebude mým mlékem, ale kdo ví - zázraky se přece dějí!

Proč adoptivně kojit?

Jsem žena, která nikdy nebyla těhotná a nikdy nerodila. I přes to jsem mámou úžasné holčičky, za což jsem osudu nesmírně vděčná.  Kojení nám chybí oběma, cítím a vidím to. Díky kontaktnímu a respektujícímu rodičovství jsme dohnaly opravdu mnohé a myslím, že vztah, který jsme si spolu vybudovaly, mohu nazvat silným a nádherným. 

Proč chci tedy kojit své přijaté dítě? Důvodu je mnoho. Mateřské mléko je jednoduše mnohem zdravější a pro výživu miminka vhodnější než kterákoliv umělá výživa. Dále bych mohla pokračovat výčtem dalších a dalších důvodů, ale jeden vede. Je to potřeba zažít si ten pocit intimnosti a napojení se na své dítě, možnost navázat vztah tímto jedinečným způsobem a nakonec pomoci přijatému dítku touto cestou léčit rané trauma odmítnutí jeho biologickou rodinou.

Příprava začíná

Věšteckou koulí bohužel nevládnu, nicméně jednou ráno jsem se prostě rozhodla „dneska by to šlo“. Neptejte se mě na racionální zdůvodnění, myslím, že vůbec neexistuje. Prostě s přípravou na adoptivní kojení je třeba začít s velkým až několikaměsíčním předstihem, tak jsem začala.

Malá poznámka pod čarou pro rodiče dětí se širší nohou, které v Kidofit celoročních nebo letních botkách mají minimální nebo žádný nadměrek na šířku: zimní jsou užší. Nemají jen zúžený vnitřní prostor kvůli kožíšku, ale užší je podrážka. Sice o pár milimetrů, ale i ty můžou někdy chybět.

Podrážky: vlevo zimní, vpravo celoroční. Zimní podrážka není pod prsty průhledná, kvůli lepší izolaci.

Stélky:

Záběr zvrchu: teniska vykukuje pod žlutým okrajem zimních kozaček:

Poznatek číslo 2: zimní Kidofit nemají zateplenou stélku, stélka je stejná jako v sandálech nebo celoročkách. Koupila jsem do nich dospěláckou teplou Merino vložku z DM a vystřihla podle stélky (téměř nestačila na šířku).

Srovnání příčné a podélné ohebnosti nových Baby Bogs (modrá podrážka) a bot nošených (zelená podrážka).

"Nemám ráda ten pocit vyčerpání, když mě všechno přemůže. Pocit, že se nic nedaří a já nic nezvládám.

Ale nejsem sama, ani Vy nejste sama, kdo se cítíte vysílená.
Kdo se modlíte každý večer, aby už šly děti spát a zažíváte příval radosti, když konečně opravdu SPÍ.

Je to těžké, ale i pocit, kdy jsme na pokraji sil, nás něco učí."

Když se v kalendáři přetočí den na pátek, jsem opravdu ráda.

Zažívám pocity úlevy a nadšení, ale hlavně klidu.

Řeknu Vám to upřímně.

Důvod k radosti mám jediný, protože zítra je víkend. A to znamená, že nemusím vstávat, hlídat ráno dcery, aby se oblékly, nasnídaly a vypravily do školy.

A odpoledne nemusím jet pro ně do školy  a do školky.

Rozhodla jsem se napsat průvodce alternativní medicínou. Vždy, když někdo zjistí, že naše bezdětnost není způsobená moji nezdravou touhou po kariéře, ale línými spermiemi a ještě línějšími vaječníky, vytáhne z rukávu zaručenou radu. Zkus tibetskou medicínu, kineziologii, regresní terapii, kraniosakrální terapii, EFT, dianetiku (To jako vážně? Scientisty?), andělskou terapii, urinoterapii, fytoterapii, Bachovy kapky, bioterapii...  Kup si ptačí jeřáb, kontryhel, maliník, ostružiník, ptačí zob, Zdravé miminko, Šťastné miminko, Veselé miminko, Zoufalou neplodenku....A na zklidnění nezapomeň meduňku. A musíš opravdu chtít otěhotnět, jinak se to nepovede. Jde mi z toho už hlava kolem. A hlavně na to nemysli.

Musela bych být plodná do 70, abych všechno stihla vyzkoušet! Ale protože čas kvapí, zkouším, co to dá. Ráno si zacvičím hormonální jógu, v poledne Mojžíšovou, večer provedu meditaci. K tomu vypiju asi 5 litrů různých bylinkových čajů, takže v noci se musím několikrát vyhrabat z hromady léčivých kamenů, kterými jsem se obložila. A pokaždé, když se opět vrátím do postele, nezapomenu na pozitivní afirmaci.

Ale jinak na "to" vůbec nemyslím 🙂 Tak mi to, prosím, při každém setkání nepřipomínejte soucitnými pohledy a novými radami. Já vím, že to se mnou myslíte dobře a chcete mi pomoct, ale protože nevíte, co prožívám, tak mi tím spíš škodíte.

Cítím se potom jako neschopná hysterka, která si nedokáže srovnat vlastní psychiku a vlastně si dítě až tak moc nepřeje.

(Napsáno poté, co jsme do sebe vrazily u dveří reprodukčního centra s kolegyní, která bydlí poblíž. Následovala 20min cesta autobusem plná dobře míněných rad. Musela jsem si dát na firemní toaletě panáka, abych se z toho přívalu dobré vůle vzpamatovala...)