Když jsem dostala možnost testovat výrobky značky Tescoma byla jsem nadšená, tím spíš, že se jednalo o vykrajovátka a zdobící tužku Delícía, což se před Vánoci opravdu hodí. Doma už mám několik výrobků této značky, které jsem si přivezla do Anglie a stali se nedílnou součástí vaření a pečení, u kterého mi velmi ráda asistuje i moje tříletá dcera.

Očekávaný balíček mi přivezla zásilková služba a my jsme se mohli s nadšením pustit do testování 🙂

Vykrajovátka s Vanočním motivem a s bonusem zlaté barvy jsou šikovně uložena v plastové krabičce s průhledným víkem, což oceňuji už jen z toho důvodu, že vím, kde je příště najdu a nebudu je muset hledat v kupě s ostatními. Samotná vykrajovátka jsou také plastová, takže na rozdíl od kovových se nemusím bát, že se moje dcerka při zatlačení na těsto tou ostřejší hranou zraní.

Vykrajování jde snadno a líbí se mi i způsob vykrajování středu u vrchní části cukroví, tzn. nemusím odhadovat možný střed, ale vložím středovou formičku do vykrajovátka, která tam krásně zapadne a je to! Velikost upečeného cukroví je opravdu "petit", na což já, jakožto dcera cukrářky nejsem moc zvyklá, o to víc se mi to líbí.

Zdobící tužka Delícia je uložená v plastovém obalu, ale už ne v krabičce, což by se mi asi více líbilo. Tělo tužky je vyrobeno z měkkého plastu a pěkně se s ní pracuje. K dispozici je 5 hrotů s různými průměry vhodné na různe druhy krémů a polev. Tužka je tedy dobrým pomocníkem nejen na zdobení perníčků a jiného cukroví, ale také na psaní číslic a textů např. na narozeninové dorty, což určitě ocení i moje maminka a nemůžu se dočkat, až jí tento "Teskomácký" výrobek přivezu na odzkoušení.

U tužky se mi také moc líbí plastový přísavný držák, do kterého tužku lehce vložíte a pomocí také velmi šikovné násady plníte. Čištění už bylo trošku složitější a líbil by se mi, jako součást balení, malý štěteček, kterým by se dal snadněji vyčistit vnitřek tužky i malé hroty.

Předem děkujeme s Nelinkou za možnost testování produktu A-Derma (mycí gel 2v1).

Byla jsem strašně ráda, že mě Modrý koník vybral do testování, jelikož Nelinka jako holčička, má už od narození citlivější kůži.

Novorozenecký exém, kterého jsme se nemohly zbavit již pominul, ale zůstaly nám červená suchá místa u loktů, zápěstí, kolínek a u nártů. Přiznám se, že kortikoidy od doktorky trošku zabraly, ale nevyléčily.

1. den testování (Nelčo, musíš se usmát, budeš na internetu!!! Tak nic 😀)

Musím uvést první kladný poznatek, že se lahvička perfektně drží a dobře otevírá a zavírá. Tudíž nehrozí, že  by se mi vylila omylem do vany apod.  Nelča necítí žádný rozdíl, že ji myji něčím jiným, ale já už od prvního okamžiku ano.  Průhlednost mi dává dojem, že je to opravdu šetrné a ničím "nezkažené". Vůně - příjemné a  jemné aroma.

Zkoušela jsem při napouštění vany udělat trochu pěny, ale bohužel se moc nezadařilo.

K porodu jsem už od začátku přistupovala jako k přirozené věci. Jako k nutnému zlu, bez kterého to zakončit nepůjde. Že když to šlo dovnitř, musí to jít i ven. Snažila jsem se celou dobu myslet pozitivně, a přísahala jsem si, že to velké finále vezmu s humorem. Nedokázala jsem si totiž představit, co mě čeká. 🙂 

Moje celé těhotenství naštěstí byla procházka růžovým sadem. Nepoznala jsem ranní nevolnosti, zvracení, nechutenství, jen asi týden únavy. Nikdy mě nepálela žáha, nic nebolelo, spala jsem 10 hodin v kuse a tak bych mohla pokračovat. Proto jsem byla přesvědčena, že porod proběhne více než v pohodě.

Termín byl stanoven podle UTZ na 10.11.2016. Držela jsem se tohoto termínu, i když podle MS měl být o devět dní později. A tak se nakonec i stalo. Už asi tři týdny před dnem D jsem pořád čekala na ty scény jako z filmu, jak mi praskne voda a zaplavím celý byt, budu nadšeně volat přítelovi, že už to je, a pojedeme jako o závod do porodnice. Kdeže! Ještě v den termínu jsem si střihla úklid výtahu, jelikož mě domovník neprávem osočil, že jsem tam nechala nepořádek.

Okolo 14.11.2016 jsem se dostavila na klasickou kontrolu na gynekologii. Výsledek byl stejný, jako už stokrát. Jste otevřena max. na jeden prst, nic se neděje. Zamčeno. Když jsem nadhodila, že už jsem po termínu, rozhodl gynekolog, že mě raději už pošle do péče porodnice, a ať si tam v pátek 19. zajedu, pokud se do té doby nic nestane. Skutečně se do té doby nic nestalo.

Byl pátek 19.11. a my jsme stále byli 2 v 1. Ráno jsem v klidu vstala s tím, že mi beztak jen udělají oxytocinový zátěžový test a pošlou mě domů s tím, že v pondělí se začne vyvolávat. Nevím, kde jsem na to přišla. 🙂 Sbalila jsem si ale pro jistotu šminky do kabelky, vyprala dvě pračky, uklidila byt, a kolem 11 jsme se s moji mamkou vydali směr porodnice. Na gynekologickém příjmu mi natočili monitor. Natáčeli ho hodinu. Tak jako poprvé na gyndě malý vše prospal, a museli ho budit rachocením klíčů. Po hodině mi oznámili, že doktor musel k porodu, proto mě nevyšetří, ale ať si zajdu na jiný příjem za jiným doktorem. Vydali jsme se tedy do jiného patra. Jak doktor viděl, že 9 dní přenáším, skoro se zděsil, a řekl mi, že domů už se nedostanu. Pořád jsem to brala s úsměvem, snad jako bych šla třeba k zubaři. 🙂 Vyšla jsem ven, sdělila to mamce, zašla si do auta pro tašku a vydala se na porodní oddělení. Tam už jsem zůstala sama.

Bylo asi půl jedné odpoledne, když jsem dostala erární nemocniční košilku, vyplnila papíry a ulehla na další monitor. Pomalu jsem se seznamovala se vším porodním personálem. O půl druhé mi zavedli první půlku vyvolávací tablety. Potom jsem se šla ubytovat na pokoj, kde byla holčina v mém věku a ze stejného města. Čekala jsem, že to nabere rychlý spád, a za hodinu budu rodit, ale skutek utek. Nic se nedělo.Co pár hodin mi natočili monitor, a najednou byl večer. Po večeru přišla noc. Asi v polovině noci jsem začala pociťovat lehké bolesti jako by se blížila MS. Nic, co by se nedalo zaspat. Ráno při vizitě, jsem dostala další jednu celou tabletku. Kolegyně z pokoje taky. Bylo poledne, když MS bolesti začali sílit, a přecházet lehce do zad. Asi co 5 minut. Říkala jsem si, že kdyby se mi tohle dělo doma, už bych jela. 🙂 Ve tři hodiny odpoledne přišli návštěvy. Bolesti už byly silnější, ale pořád jsem je dokázala udržet. Mamka se na mě ale nemohla dívat, tak mě nechala s Tomášem o samotě. Šli jsme dokonce i před nemocnici na vzduch. To už byl takový pocit, že jsem se musela opírat o zeď a zadržovat dech. Nicméně návštěvy pominuly, a já zůstala sama. Nález byl pořád na jeden prst. Kolegyně už měla taky dost silné bolesti, a navíc s ní zůstal její přítel, takže bylo po soukromí. Bolesti už chodili pravidelně asi co 3 minuty. Zaujmula jsem polohu na boku a s každou další příchozí už jsem musela jednou rukou svírat zábradlí postele, a druhou být zavěšená na madle. Na porodním sále naproti našemu pokoji už nějakou tu hodinu rodila slečna, co u každé kontrakce řvala jak lev. Skutečně povzbuzující, když víte, že další ve frontě jste vy. 🙂 Čas ubíhal strašně rychle. Kolegyně na tom byla hůře. K jejím kontrakcím se dostavilo zvracení. Nakonec strávila asi 6 hodin ve sprše, kde střídavě zvracela ke každé kontrakci. Dostala jsem strach, aby mi z hladu taky nebylo zle, tak jsem se donutila dostat do sebe alespoň jogurt s rohlíkem. Večeře prokládaná kontrakcemi po třech minutami byla úžasná. 🙂 Do toho všeho ještě natáčení monitorů, kde jsem už tedy přiznala, že ty bolesti fakt stojí za to. Přísahala jsem si, že jestli to bude trvat do zítra, tak to kašlu a jdu domů. Za minutu mi došlo, že to asi nepůjdu. Tak aspoň skočím z okna... 🙂 Bylo asi okolo půl desáté večer, kdy už jsem pár hodin byla na pokoji sama ( kolegyně stála nonstop ve sprše s kapačkou a zvracela. Mě sprcha nepomáhala- spíše naopak, ještě více zvyšovala utrpení). Bolesti už mě lámaly přes koleno. Přišla sestra, že natočíme opět monitor. Ležela jsem na sesterně přes 20 minut. Nakonec dorazila i doktorka a prohlédla mě. Konečně vyšel ortel! No, vypadá to dobře maminko! Takže sestra zavelela, že dáme střevní přípravu a potom už si mám zavolat přítele. Pane Bože, je to tu! Pořád s úsměvem na rtu jsem šla do sprchy, a potom s menšími obavami na klistir. Za minutu bylo po všem, a už jsem netrpělivě přešlapovala u WC. Během klistiru se bolesti ještě znásobili, a já jsem na záchodě skoro ohryzávala kliku od dveří. Začalo jít do tuhého, protože mezi kontrakcemi se objevilo nutkání na tlačení. ,,Do háje! Tak já ještě porodím do záchodu ne?!" 🙂 Asi po půl hodině jsem se odvážila z WC vzdálit do sprchy. Tam už jsem šla do kolen. Oblékla jsem se, a šla na pokoj zavolat Tomášovi, že má vyrazit. Dosedla jsem na postel a během hovoru přišla další kontrakce, takže jsem ze sebe vykoktala jen: ,,....Ale rychle!!!!" Sestra mi rychle pomohla sbalit věci a už mě stěhovala na porodní sál. To bylo něco po 23:15. Vyzvala mě, jestli se mi nechce čůrat. Neprotestovala jsem a šla na WC. Tam už přišli další kontakce se silným pocitem na tlačení, a v záchodu se objevila kupa krve. Podotýkám, že netuším, kdy mi odešla plodová voda- ale myslím, že odcházela průběžně už od začátku týdne. Na záchodě jsem přežila tři kontrakce po minutě a odplazila se za sestrou na sál. Poradila mi, ať si kleknu na všechny čtyři a zkusím tak pár kontrakcí vydržet. Ona si zatím psala něco do počítače a sem tam se mě uprostřed muka zeptala, kolik bude malý vážit a jak se bude jmenovat. No myslela jsem, že ji vezmu tím železným kýblem po hlavě, ale vždy jsem počkala na konec kontrakce a s úsměvem ji odpověděla 🙂 Zkusila jsem tedy asi tři kontrakce na čtyřech, ale potom se mi už tak třepali nohy, že jsem si musela lehnout na záda. Najednou přišla i doktorka Jandziková. Mladá holčina snad hned po škole. Mluvila strašně mile a klidně. Podotýkám podruhé, že asi před dvěma hodinami jsem si zažádala o Epidural, ale v tuhle chvíli jsem si na něho ani nevzpomněla. Dala jsem si tedy nohy na kozu a mohlo se začít. První silná kontrakce a já jsem začala cítit silné pálení. ,,Pane Bože, to se tam nemůže vlézt!" Druhá kontrakce a snaha pořádně tlačit. Doktorka mi radila, ať se tomu nebráním, ať netlačím proti němu, že to bude nekonečné a ať si podložím ruce pod kolena. Zkusila jsem to. Jedna kontrakce, druhá a slyším: ,, Výborně, trochu spomalte!" Rychle jsem to prodýchala a už slyším: ,,Tak a ted tlačte!" Zatlačila jsem tak silně, že mě ze všeho probral mlaskající zvuk a já jsem najednou viděla, jak ze mě něco vypadlo rovnou do rukou doktorky a sestry. Zabrala jsem tak moc, že malý vyletěl. 🙂 ,,Pane Bože, pane Bože, pane Bože!" Začala jsem zhluboka dýchat a nevěřila, že už to je. Kde mám ale přítele? Bylo 23:44 a Tomáš s mamkou, která ho přivezla stáli za dveřmi porodnice a snažili se dobouchat dovnitř. Sestry nečekaly a přestřihli šňůru. Doktorka povída: Nechce se mu plakat. A já na to: ,, Tak mu dejte pořádně na prdel." 🙂 Najednou se dívám ke dveřím a už se ke mě hrne Tomáš a mamka uřvaná jako na pohřbu. Jak jsem se dozvěděla něchtěla jít dovnitř, ale sestra ji drapla za rukáv, rozkázala že jde, a chuděra šla. Ale vypadala hrozně. Moje první slova byla: Co řveš?! 🙂 Najednou mi na hrudi přistál ten malý, teplý, mokrý balíček. Neviděla jsem mu do obličeje. Jen to, že měl vlasy. Vlastně mě ani nenapadlo se zeptat, jestli je to tedy nakonec kluk. 🙂 Ležela jsem tam, nohy do praku a to malé štěstí na sobě. Po chvíli mi ho vzali, že jdou tedy přeměřovat. Mě čekalo šití, jelikož jsem v posledním kole tak zabrala, že mě malý potrhal dost hluboko. Ale říkali tlačit, tak jsem tlačila. 🙂 Podívala jsem se na doktorku a říkám ji: ,, A kde mám ten epidural?" No zasmály jsme se hezky. 🙂 Úkol splněn. Vzala jsem porod s humorem, a splnila jsem to. Stihla jsem to svoje utrpení prokládat vtípky a vyplatilo se. Vše je to skutečně jen v hlavě. 🙂 Už po pár hodinách jsem si nepamatovala bolesti kontrakcí a ani teď si je nedokážu vybavit. To, že to bolelo těch 30 minut je detail. A že to nestihl doprovod? Je to vlastně dobře. Ani bych ho nevnímala, a bylo lepší, že to neviděl. 🙂 Takže 19.11.2016 v 23:44 se nám narodil syn Matyáš s mírami 46cm a 3410g. 🙂

"V kojeneckém ústavě jsme dostali přesně jedno nahé dítě, průkazku pojištěnce, zdravotní průkaz a kapky do nosu s antibiotiky, kterými se v té době miminko léčilo. Jinak vůbec nic."

Kouzelný telefon

Pomalu se blížily další vánoce, když Růžence jednou večer zazvonil telefon. „Paní Růženko, sedněte si prosím.“  „Ale já sedím!“ „Máme pro vás miminko, je mu půl roku, je okaté tmavovlasé a prostě nádherné!“

Růženka všechny další informace, které se o svém budoucím dítěti dozvěděla, zapisovala na leták na pleny, který byl zrovna po ruce. Dodnes ho má schovaný jako součást nádherné vzpomínky na tuto událost.

Události pak nabraly rychlý spád. Ihned druhý den se jeli rodiče podívat na svého budoucího potomka. Miminko bylo drobounké, okaté, trochu uslintané s vyrážkou kolem pusinky a už se začínalo plazit. Byli také seznámeni se spisem – historií a zdravotní anamnézou děťátka.

V předvánočním čase, kdy není možné u obchodních center ani zaparkovat, obstarat vše potřebné pro péči o miminko nebylo nic jednoduchého, ale vše zvládli.  Takže dva dny před vánoci si vezli rodiče svůj poklad do nového domova!

Zhruba týden před vyhlášením ,,výběrového řízení" na #test_tescoma dorazil do naší schránky katalog s produkty Tescoma. Abych byla opravdu upřímná, letos jsem byla velice mila překvapena s řadou novinek a vychytávek. Ačkoliv se do podobných akcí běžně nezapojuji, Tescoma mě opravdu moc lákala. Říkala jsem si, že šance na účast jsou mezi místními Star mizivé a přece se zadařilo. Já i tchýně jsme měly opravdu radost, že jsme tuto možnost dostaly. Velké díky Tescomě a Modrému koníku 😉 

Balíček dorazil neskutečně rychle, až jsem byla zaskočená a teď se pojďme podívat, jak se nám testovalo.

Vykrajovátka na linecké DELÍCIA

Jako první jsme vyzkoušeli vykrajovátka na linecké. Ve velice praktickém balení se nachází 6ks vykrajovátek včetně středových vykrajovátek. Musím říct, že jsme byli překvapeni velikostí, jsou opravdu drobnější. Nicméně výsledkem jsme byli velice mile překvapeni.

S vykrajovátky se vykrajuje velice hezky, na to, že jsou menší, člověk nemusí mít žádné obavy z nevzhledných patvarů. Vykrajování je ideální pro malé pomocníky, krásně jim padnou do ručiček. Já jsem velice ocenila středová vykrajovátka. Je to perfektně vymyšlená věc z kvalitního materiálu. Člověk si musí dát pozor při pečení. Je potřeba počítat s tím, že cukroví je upečené o fous rychleji, než je člověk zvyklý.

Podle následující fotky je evidentní, že vykrajování je i pro malé pomocníky velká hračka 😉

Na Modrém Koníkovi se pohybuji už od roku 2007, to už je let. Za poslední dobu se tu událo spoustu změn,z těch významnějších třeba ambasadorky známých značek a dále pak oblíbené testování. 

Do prvních testováních jsem se nepřihlašovala, vyčkávala jsem, až mě něco opravdu zaujme. A stalo se. Výrobků od firmy Tescoma máme doma celou řadu. Mohla bych to vše vyjmenovat, ale to by byl celý článek jen o tom. 😀 Dostali jsme od tchýně celou základní výbavu do nového domu. (talíře, skleničky, hrnečky, dózy, ...) a postupně jsem si dokoupila další pomocníky sama.  

Takže po přečtení výzvy na přihlášení bylo jasno....jdu do toho!!!!! 🙂 Byla jsem vcelku v šoku, když přišel email, že jsem byla vybraná. Balíček dorazil rychle, Tobiášek se chopil rozbalovaní, to on miluje. Je mu jedno co v balíčku najde, vždy má z toho hroznou radost. 🙂 

Testovat jsme měli  produkt Cukrářská zdobicí tužka DELÍCIA.

Rozhodla jsem se pro perníčky. Při hledání vykrajovátek na nás vyskočila sada vykrajovátek Safari také od Tescomy, které si vybral Tobík, když jsem šla pro formičky na malé koláče. Tak konečně na ně došlo a Tobiášek z toho měl velkou radost. Šli jsme proti proudu chaloupek a vánočních motivů -ikdyž i na ně došlo. 🙂 Vykrajovali a pekli jsme spolu. To nám šlo výborně. 

(pozn. použili jsme i vykrajovací razítka od Tescomy)

Zdravím Vás dámy 🙂 Tak jsem se rozhodla sepsat můj porod, abych měla vzpomínku a zároveň taky pro Vás (nadcházejí i současné maminky) 🙂 

Termín porodu jsem měla 25/26.7.2016. Už od 36tt týdne jsem chodila otevřená na 1,5cm. V těch úmorných vedrech co panovaly jsem se zaradovala, že bych mohla porodit každým dnem,týdnem 🙂 Pche!! To tak :D Opakované návštěvy porodnice, utlačený sedací nerv.Chůze? No zda se to tak dalo nazvat :( Bolest vystřelující do pravé nohy! No dejte pokoj už s tímhle 🙂 Ale prcek prostě v termín ven jít nechtěl. 

Když jsem šla na KO v 40tt a řekla jsem si o Hamiltona 🙂 Doktor na mě oči vylalil jako bych po něm chtěla kdo ví co :D Ještě se mě ptal zda to opravdu chci :D Nacož jsem mu řekla, že do Vánoc tady chodit opravdu nechci :D Udělal mi super hmat a loučení bylo se slovy příště už se neuvidíme. A prd :D Šla jsem opět na další 2  KO,na poslední kontrole 29.7.2016 (pátek) proveden druhý super hmat + padl verdik 2.8. nástup v 6:00 na vyvolání. 

A je to tady konečně!!! Byla sobota jako každá jiná (opět den,kdy člověk se nehýbal a stejně z něj tekl pot proudem)🙂  V 5 ráno budík v podobě tvrdnutí břicha. První myšlenka? Opět a zase poslíčci, sice bolestivější s delším intervalem 🙂 Ale nic se po hodině nedělo,tak pokračování ve spánku 🙂 Ten den jsem konečně nemusela trpět u sporáku neb jsem oběd měla objednaný u mamky 🙂 Ráno mi začala odcházet hlenová zátka! Ten pocit, že by se konečně něco dělo 🙂 

Dojeli jsme si v pohodě s manželem k mamce, nacpali si břicha, poseděli, pokecali a tradádáá domů. Tak si sedíme v podvečer společně s bráchou pod pergolou, důchodci (bydlíme pod babi s dědou) pryč a my si uživámé pohody,ticha. Hlavně já nemusím poslouchat věty typu: Ty jsi ještě doma? Ať to nenosíš až do Vánoc! Podle mě porodíš už dnes atd... (však to všechny moc dobře známe 🙂 ) Můj drahocený brácha přemlouvá manžela, aby s ním jel na festival. Chlap se díval na mě a usoudil,že to není dobrý nápad, když by doma nebyl jediný řidič :D Během jejich rozhovoru mě nepatrně dost začlo tvrdnout břicho  ( cca 18:00 hod):D Opět na mě přišla myšlenka poslíčci, ale ti sakra byli :D Tak mě napadlo změřit interval a výsledek ?  Co 30 min. Brácha odjel na festival, já si ještě poslechla větu od  sestřenky : Tak jako pořád nic?? S manželem jsme šli dovnitř sednout k větráku 🙂

Břicho nadále tvrdlo, já tomu stále moc nevěnovala pozornosti. Napsala jsem manželovi seznam co má nakoupit a vyslela jej nakoupit 🙂 Chtěla jsem odpočívat, ale popadlo mě uklízení. Tak jsem gruntovala byt (už snad po 150 během 14 dní :D ). Břicho začlo tvrdnout nějak častěji,což mě znervoznilo maličko. Tak jsem si zapla aplikaci na mobilu,která měřila intervaly. Z 30 min jsme přešli krásně na 20,15,10 min (vše během hodiny). Po hodině se vrátil chlap z nákupu, já doma opřená o balon a vydychávám kontrakci. A začíná panika u manžela :D  Chlap trvá na odjezdu do porodnice!! Já odmítám, že si dám vanu a bude fajn 🙂 Přeci tam nebudu jak hysterka, aby mě řekli, že vlastně ještě nerodím :D 

Než se narodil náš syn, moje představa o jeho spaní byla jasná. Bude přeci spát v pokojíčku ve své postýlce! Večer ho nakojím, položím do postýlky, zapnu chůvičku, zavřu dveře a miminko bude spokojeně spát až do bílého rána.

S láskou a péčí jsme mu připravili pokojíček …. vymalovali, nalepili tapetu, koupili postýlku, dbali na výběr kvalitní matrace, povlékli krásné povlečení s motivem soviček.

Když jsem si miminko přivezla z porodnice, neuměla jsem si představit, že ho nechám samotné spát ve vedlejším pokoji. Cítila jsem tu mateřskou touhu mít ho co nejblíž a ochraňovat ho každou minutu.

Postýlku jsme tedy přestěhovali do naší ložnice, alespoň na začátek.

Asi po dvou měsících nazrál čas na osamostatnění a přesun postýlky do pokojíčku. Vždyť přeci všude se píše jak duležité je budovat v dítěti samostatnost už od narození!

Necítila jsem z téhle změny přílišné uspokojení. Alespoň dveře musely zůstat otevřené celou noc přesto, že jsem používala chůvičku a monitor dechu, jehož funkci jsem před usnutím několikrát kontrolovala. Kupodivu na synka tato změna neměla žadný vliv.

Až jednou… v osmi měsících se syn rozhodl, že prostě nechce spát sám v pokojíčku a už vůbec ne v postýlce! Po několika provstávaných nocích cestovala postýlka zpět do ložnice a nakonec náš synek k nám do postele.

To byla úleva! Konec vstávání, sezení uprostřed noci na kojícím pytli, konec houpání a vymýšlení všemožných způsobů jak uložit dítě do postýlky, aby se neprobudilo.

Je to teď pro mě mnohem jednodušší. Nabídnu mu prsíčko a on se spokojeně ududlá do spánku kdykoliv během noci.

Už slyším ty hlasy „jééé…ty si zavařili“…. „nech ho vyřvat, on si zvykne“….

Nejsem příznivcem žádných drastických výchovných metod!

Představte si, že jste malé dítě a právě jste se probudilo uprostřed noci. Kolem Vás je černočerná tma, ležíte ve své postýlce v dětském pokoji. Začnete plakat …. voláte mámu…. a on nikdo nepřichází!

Jaké jsou Vaše pocity? Naskakuje Vám po celém těle husí kůže? Vhání Vám to slzy do očí? Cítíte smutek?

Pláč dítěte je jeho jediný komunikační prostředek, kterým může sdělit, že má hlad, je mu nekomfortně, nebo jen smutno a chce pochovat.

Co myslíte, že se v něm děje a co si z téhle situace vytvoří pro budoucí vztahy za návyk, když na jeho volání nikdo nereaguje?

Cítím to jinak! Ten pocit blízkosti, jistoty a bezpečí, který spaním se mnou svému synovi davám za to stojí. I já se teď cítím mnohem lépe, tak nějak úplná!

A tak pokojíček i postýlka zejí prázdnotou. V naší ložnici pod jednou peřinou jsme tři… my tři mušketýři. Je to nadherný pocit!

Fungovalo to tak v naší kultuře odpradávna a i dnes je spaní dětí s rodiči v některých zemích (dokonce i západní kultury) běžné.

A jak to bude dál? Po jedenácti měsících mateřství jsem moudřejší. Bez ohledu na to, co si myslí nebo říká okolí o tom, co a jak je spravně, nechávám se řídit svým pocitem a rozhodovat svou i jeho intuici o tom, kdy příjde ten správný čas na další změnu!

Přečtěte si i mé další články na http://my3vtom.cz

Přidejte si mě na FB https://www.facebook.com/my3vtom/

Správná péče o pleť by měla sestávat z několika po sobě jdoucích kroků. Pokud ji budete dodržovat a provádět správně, vaše pleť se vám odmění zdravým a mladistvým vzhledem.

Některé z kroků jsou pro všechny typy, jiné se soustředí výhradně na řešení konkrétního problému, jako je například akné, vrásky nebo hyperpigmentace.

Co by tedy nemělo ve vaší péči chybět? Krok za krokem vám to vysvětlíme!

Ráno

I když je jako každou péči třeba přizpůsobit typu pleti a problému, který na ní případně řešíte, vždy byste ráno měli následovat toto pořadí:

1. Čištění

Nastavování časového limitu u kojení –  kojit dítě co tři hodiny, 10 minut

Volala mi žena s žádostí o telefonickou konzultaci ohledně kojení. Do 4 týdnů věku svého dítěte kojila bez potíží, její dítě prospívalo a ona se těšila kojení. Při prohlídce u pediatra se zmínila, že se její miminko někdy kojí i víc jak 20 minut. Pediatr se zhrozil, že 20 minut je moc, že dítě musí být nakojeno do 10 minut, jinak ji začne slábnout mléko.

Zoufalá matka se odpojila od své intuice a začala dítě na prsu stopovat, po 10 mintách jej od prsu vždy odpojila. Z doposud pohodového mateřství se stal boj. Z klidného dítěte se přes noc stalo dítě, které začalo být nervózní, nespokojené, často plakalo a začalo bojkotovat matčin prs.

Matka se opět obrátila na pediatra s tím, že její dítě začíná prs odmítat. Pediatr ji doporučil mléko odstříkávat a namíchat do něj ještě Nutrilon. Dítě po prvních dávkách Nutrilonu plakalo bolestí, nemohlo se spontánně vyprázdnit, jen s pomocí rektální rourky. Dostavily se záhy také koliky, takže matka začala dávat dítěti léky proti kolice.

Ocitla se v začarovném kruhu, ze kterého chtěla vystoupit. Protože snem této matky bylo kojit plně, bez jakýchkoliv příkrmů, vzpomněla si na začátky svého kojení, kdy nabízela prs kdykoliv její dítě žádalo, ale jelikož přestala věřit sobě i svému dítěti, tak hledala jinou pomoc než u svého pediatra. Zavolala tedy mně.

Matku jsem ujistila a podpořila v tom, že vše, co doposud činila, než se jí dostalo poškozujících rad od pediatra, bylo správné. Že neexistuje slabé a nevýživné mléko. Že snaha o dodržování nesmyslného časového limitu je největší překážkou kojení a nejzákeřnější mýtus, se kterými se matky stále setkávají.

Napište mi 5 důvodů, proč by měly děti věřit, že jim dárky nosí Ježíšek a já vám napíšu svůj jeden, proč by neměly. Beru zpět, nikam bychom nedošli, maximálně bychom se překřikovali, stejně jako se to překřikovalo ve mně, když jsem nad tím začala přemýšlet. Myslím, že postačí, když řeknu, že jsem začala před týdnem a stále píšu první odstavec, který už snad teď směřuje k tomu, že si to ve mně konečně sedlo.

Miluju staré tradice, protože k nám skrze ně hovoří moudrost a dědictví našich předků. Mám ráda stará rčení a přísloví a rituály a bylinky, praktiky, které vycházejí z lidového léčitelství a lidové slovesnosti. Nikdo konkrétní za nimi nestojí, nikdo je vědecky neprozkoumal a nezaznamenal na kus papíru a stejně se k nám za ta léta dostaly. Protože fungují.

Jenže ne všechny tradice mi tak úplně hrají do karet mého životního postoje. „Mluvit pravdu a být upřímná.“ Jak s tímto životním krédem vůbec můžu ustát českou tradici, že dárky nosí Ježíšek? A když to tak po sobě čtu, jak s tímto postojem vlastně můžu přežít na tomto světě? Docela naivně si teď připadám, ale věřím, že nejsem.

Když řeknu dětem, že jim dárky nosí Ježíšek, kecám. A to nechci, ale taky jim nechci vzít tu krásnou staročeskou tradici, která je od nepaměti spojená s českými Vánocemi a zároveň má hlubší smysl.

Kdyby bylo na mě, řeknu jim, že si dárky dáváme na počest oslavy narození Ježíše Krista. Jenže chtějí to? Co když se dětem náramně hodí, že jednou v roce mohou věřit, že nadpřirozeno, které je například součástí pohádek, vstupuje do jejich životů? Podle mého názoru tradiční pojetí Vánoc v dětech zároveň posiluje víru, pomáhá jim (i nám dospělým) si uvědomit, že zázraky patří do našeho života a že Kristus je tu stále s námi. V současné době je navíc docela k věci uvědomit si kořeny křesťanství a zachovat tradiční svátky s jejich náboženským, ale i mystickým přesahem.

Ježíšek tiše položí dárky pod slavnostně nazdobený stromeček. Ozve se zacinkání kouzelného zvonečku, přiběhnou děti s rozzářenými očima. Všichni jsme šťastní. Ze všech dospělých najednou spadne napětí a shon, který jsme si před Vánocemi naordinovali, protože bez čistých oken, 20 druhů cukroví a padesáti balíčků plných blbostí, které bychom nikdy jindy v roce nekoupili, by Vánoce nebyly přece Vánocemi. A to, že je to pitomost, to nám nikdo nevymluví, protože to tak dělají všichni sousedi kolem! Kéž by nám ten pocit hojnosti vydržel po celý rok a my už v lednu nezapomněli, jak se vlastně máme v té naší zemi dobře!

Jediné co Dan měl navíc byla touha po dětech, kterou já jsem mu nedokázala tak úplně splnit. Řekla jsem mu mojí diagnózu, ukázala lekářskou zprávu, a proč vlastně neberu antikoncepci. Proč bychom si měli dávat pozor, když je mít přirozenou cestou nemůžu. Scházeli jsme se se vším všudy od 03/2016, oficiálně spolu začali chodit od 05/2016 - my si užívali života, párty, bazény, ponocování, koncerty, festivaly, výšlapy na Drápky, Ještěd, dvoje antibiotika na hnisavou anginu.. zhruba od 06/2016 jsem začala pociťovat únavu, zadýchavala jsem se jen když jsem šla do schodů, začali mi strašně vypdávat vlasy, začali se mi zvětšovat prsa a přibírat na váze. Nevěnovala jsem tomu pozornost, protože zrovna v tu chvíli jsem už měla za sebou ukončenou spolupráci s nesnesitelnými manažerem, který má do teď dohru a tahanice. Říkám si, to mám ze stresu. Už jednou jsem měla přes 70 kg a šlo mi to do prsou a břicha... Zase budou muset přestat žrát a zase mít víc pohybu. Takhle jsem to měla do 09/2016 kdy jsem zhruba v půlce měsíce šla na nečekanou návštěvu, teď už k nové gynekoložce s tím, že mám nepříjemné pálení a svědění, že se to už nedá vydržet. Tak mě rovnou poslala na kozu udělala stěry a klasickou kontrolu. Při vnitřním průzkumu mi sděluje, že mám zvětšenou dělohu, to v dubnu nebylo. Má to možné 3 příčiny. 1. Nádor, 2. Cysta a třetí nejméně pravděpodobné Těhotenství. Byl pátek 11h dopoledne. Šupitopresto do labu jako STATIM na krev, aby se poslední možnost vyloučila nebo potvrdila. Za 2 hoďky si zavolejte. Danovi jsem raději nic neříkala, den předtím jsme si koupili letenky na 30.4. 2017 letenky do USA a nechtěla jsem hontím stresovat, když je to jedna ze tří možností. Dlouho jsme o tom mluvili a obou je to sen USA. Po 2 hodinách volám doktorce o výsledky a z telefonu se ozve hlas sestřičky:"Gratuluji jste těhotná maminko.. Přepínám vás na paní doktorku". Vedle mne v autě sedí Dan, já úsměv od u ucha k uchu, a dostala jsem ze sebe jednu krátkou větu, proboha jak je to možné?? Dan jen pronesl: " že jo jsi, viď". Až skoro naštvaně. Domluvili jsme si kontrolu, abychom zjistili jak moc pokročilé těhotenství to je. Další týden podle PM jsem byla už snad asi 24TT. Říkám si já asi něco prošvihla, kde jsou nevolnosti, kde jsou první příznaky těhotenství.. nikde nic, já skutečně nevěděla, že jsem těhotná.😃😃😃Proč bych taky na to měla mít podezření.. Paradox byl ten, že mi Dan řek, jak měl všechno naplánované, kariera, první dítě v 28 letech.. na to jsem mu řekla, že i kdybychom teď začali tak do jeho 29 narozenin v květnu to prostě nestíháme. Po UZ mi bylo sděleno že jsem v 19TT, sakra já mám za sebou půlku těhotenství a nevím o tom... do Danovích 29 narozenin to stíháme 😄. Můj šok se prohluboval... do chvíle  než jsme měli první velký ultrazvuk a my viděli jeho srdíčko.. bum, bum, bum, bum.... Dan uvěřil, až když ho viděl, až když viděl jak tluče... tohle je naše dítě... jsme šťastní, že tenhle malý zázrak si našel cestu k nám... že nám teď absolutně změnil život...  

Chci dát všem ženám, holkám, budoucím matkám naději, že i přes sebehorší diagnózu naděje pořád je, a zázraky se opravdu dějí. S Danem máme několikrát skouknutý THE SECRET a oba tomu věříme! Pořád jsme o tom mluvili, mezi sebou, s rodinou, se všemi o tom co bychom chtěli a ten zázrak si cestu k nám našel... 

Tento článek píšu hlavně pro holky, které mají čerstvou zkušenost a neví co dál...

První dny pro mně byli neskutečně těžké. Nedokázala jsem si představit, že bych se měla dokázat vrátit do každodenního života. Nedokázala jsem vyjít z domu a jít mezi lidi. Pro mně to byl pocit selhání a nenávisti vlastního těla, že nedokázalo moje miminko ochránit. S nenávistí k sobě samé se potýkám už dlouho. Od chvíle co jsem se dozvěděla, že nejsem schopna počít dítě přirozenou cestou. Jenže ta nenávist, která nastala po potratu, byla mnohonásobně větší. Byla jsem absolutně vyřízená, styděla jsem se... V mém okolí otěhotnělo tolik žen, či už přirozeně nebo po IVF. Ale všechna jejich těhotenství prosperovala a to moje najednou skončilo... Neviděla jsem v té chvíli žádné východisko z této situace. Měla jsem pocit, že můj život skončil. Byla jsem hloupá a spolehla jsem se na okolí...Na rodinu...přátele...známé... čekala jsem pochopení, podporu, útěchu... A to byla chyba...Věřte mi, vždy se najdou lidé, kteří to nebudou chápat. Lidé, kteří se na vás s ty-jsi-se-zbláznila výrazem podívají a nebudou rozumět co po nich chcete. Dnes už vím, že člověk, který si tím neprošel, ač je to sebevětší přítel, tohle nikdy nemůže pochopit. Obrovským překvapením pro mně bylo, že mi všichni říkali, abych byla ráda, že jsem potratila tak brzo (8tt). Jako kdyby to ještě nebylo dítě. Copak to jde, chápat to takhle? Přece ve chvíli, kdy se před váma objeví 2. čárka na těhotenském testu, v té chvíli se stanate matkou. Od té chvíle víte, že pod srdcem nosíte své dítě. Nemluvě o tom, když to malé tlukoucí srdíčko vidíte na ultrazvuku. Už víte, že nejcitlivějším sluchem, nejcitlivějším přístrojem je z vás slyšet 2 tlukoucí srdce. Tohle nikdo nechtěl pochopit. Měla jsem obrovský vztek. Po nějaké době jsem pochopila, že jsem v tom sama... Moje srdce, teď už osamotě bijící v mé hrudi, bylo rozbité na milion kousků. Moje duše si vzala dovolenou a odletěla někam, kde o ní někdo stojí. Zůstala jsem jednoduše sama, nepochopená a uvnitř umírající. S manželem jsme se hádali, chtěla jsem být jen a jen sama. Vyhledala jsem tedy odbornou pomoc. Terapeut mi ale rozsvítil před očima. Řekl že nechápe, jak bych po 3 týdnech chtěla být v pohodě a netruchlit. Vysvětlil mi, že musím sama sobě dovolit být smutná a plakat. Udělala jsem to. Plakala jsem, plakala a plakala... Celý den... Když už nebylo slz, které by mi mohli téct po tváři, ulevilo se mi. Přestala jsem všem vysvětlovat své pocity, přestala jsem se hájit. Bylo to k ničemu. Jen já jsem uvnitř sebe dokázala pochopit co cítim. Jen já jsem mohla pochopit, co jsem ztratila. Jen já jsem věděla jaké štěstí pro mně moje miminko znamenalo. Je mi úplně jedno v jakém stádiu vývoje bylo. Bylo, je a navždy bude to moje dítě. Ano, i já jsem poslouchala věty typu: "Příroda ví co dělá!" "Mělo to tak být, miminko asi nebylo v pořádku!" "Nemůžeš se tím trápit věčně, jdi dál!" "Příště to vyjde!" K čertu s těmato rádobi radama !!! Žádná z nich mi bolest nezmírnila, jen se mi víc chtělo řvát, brečet a kříčet do světa, že mi, pro smilování boží, zemřelo dítě. Můj miláček ze mně navždy udělal maminku a já moje miminko navždy budu milovat. 

Na závěr chci jenom napsat... Nechte to být...nepřemlouvejte své okolí, že máte právo na to, být nešťastná a truchlit. Nevysvětlujte své pocity pořád dokola. Prostě se na všechny kolem vykašlete, dělejte a ciťte se jak potřebujete. Ale hlavně...Rozlučte se... Protože máte s kým... A co je ještě důležitější...Odpusťte... Sobě. Svému tělu, že to nezvládlo. A ano, odpusťte i svému okolí. Nikdy bych nikomu nic zlého nepřála...A tak jsem si uvědomila, že jsem vlastně strašně ráda, že nevědí jak mi je, protože si tím neprošli. A to je dobře, že si tím neprošli. Za to jsem moc ráda. A nezapomeňte si udělat radost! Máte na to právo. Kdy víc, než-li teď? To, čím jste si prošli, JE tragédie. Prostě si teď utvořte své sobecké období ;) Nikdy to nepřestane bolet, tím jsem si jistá. Časem tu bolest jen odložíme do úzadí a tak se stane snesitelnou. 

Nezbývá než napsat: Hodně sil ! 🙂

Poprvé to začalo 2.února 2016, kdy jsem ráno vstala s nevolnosti ale nějak sem si řekla že to prejde tak sem vypravila a v klidu odešla do prace, tam jsem se převlékla a šla pracovat jelikož sem pracovala ve stoje tak to tomu moc nepřidalo zhoršovalo se to zacla se mi motta hlava , špatně od žaludku a najednou pocit ze budu zvracet tak sem běžela na záchod, umyla a sla zpet a za 10 minut znovu uz sem ani nedosla zhroutila sem se k zemi cela bílá přišla mistrova ze ať jdu radši k lékaři, tak sem se oblékla a šla sem ta nic nezjistila tak v klidu a večer sem znovu zvracela tak si říkám ze uz je to divné, tak sem šla spat a hned rano skočila do lékárny pro test. Tak a přišla chvile pravdy drzela sem v ruce tyčinky a čekala , bylo to nekonečné a po ubehlych minutach a ejhle, ty dvě čárky tam byly v tu chvíli sem se rozbrecela smíšené pocity nevěděla sem co delat tak volam me nejlepší kamaradce tak hned přišla a že zajde semnou k doktorce🙂 tak sme dorazili , sla sem do ordinace a rikam ji to, tak ze mi udela utz a vysetreni tak tam tak lezim, ona se diva na tu obrazovku a dlouho nic nerika az nejednou, tak ano jste těhotná gratuluji ste v 7 tt :-O , dívala sem se na ni s otevrenou pusou, tak mi vypsala papiry a dala tehotenskou prukazku. Tak sem to sdelila manželovi ten byl štěstím bez sebe ! A tak to začalo, prvni dva měsíce bylo vse v pořádku, pote se zacli objevovat potíže s dýcháním, otoky, šíleně bolestive křeče do nohou na ktere ani magnesium nepomahalo a. do toho se mi pprad vracel zanet tam dole, takze co tyden to sem byla u doktorky bala sem se aby se to nedostalo k miminku ale bylo mi receno ze by nemelo. Jelikož se lecim se štitnou žlázou tak sem musela jit ve 13 tt na screening kvůli vrozenym vadam, naštěstí vse  vyslo v pořádku, poté sem musela jeste na genetiku tam vyšlo take vse v pořádku, uf spadl mi kamen ze srdce, asi po pulce zacaly silene bolesti do zad, břicha a tvrdnuti tak me doktorka pripojila na monitor a tam se ukazaly slabe kontrakce byla sem 36+3tt, tak me pro jistotu poslala do nemocnice do těhotenske poradny, tak za tyden sem tam jela udelala mi vysetreni,utz a rekli ze tam budu muset zustat, tak sem lezela tyden v nemocnici nic se nezmenilo porad bolesti zad, akorat do me cpali prasky a nic nezabiralo tak po domluve s primarem me propustily, dva tydny na to sem musela na kontrolu tam chtela rani moč ale ja zapomela tak me poslala s kaliskem na zachod tak sem se svlekla sedla si a ted se chci zvednou najednou bolest a uz sem se nezvedla takze shrbena sem se slzama v ocich vysla a sestricka coco stalo rikam ze nevim ze najednou tohle a strasne to boli tak ze me vysetri to bolelo jeste vic , tak ze me domu uz pustit nemuzou takze sem tam skoncila znova na kapacce, ubehl tyden bolesti ustaly a jaco stale v nemocnici uz uplne hotova z toho nic mi neni, nic nevim , hrůza... druhy tyden to byla streda tak doktor prisel a rika ze po poslednim utz mela mala vahovy odhad 2,500g a po druhym taky ze za tyden ma stejne ze nepribira ze se musi domluvit s primarkou o vyvolani, ouu asi je neco špatně :( vydesena volam.manželovi ten me uklidnoval, ze vse bude v pořádku ze se nemam bat, ze hned jak pude z práce prijede 🙂 tak odpoledne prijel a zrovna přišel doktor a rika, tak zitra v 9:00 nastup na vysetrovnu nanebo vyvolani, uff uleva a zaroven strach. Večer tedy s obavami sem si slařekla lehnout... Ráno v 7:00 budicek, snidane to sem snedla jen loupak, a prisla 9 hodina prisla sestra a slo jsme tak semsem vylezla na lehatko a. doktor ze ted to bude nepříjemné a zavedl mi tabletu, silena bolest hruza, a rika tak a ted cekat az zabere nekomu zabere za hodinu , za dve nekomu za den tak kdyztak prijdte. Dobře, taktak jdu zpatky na pokoj, v klidu si zabalim veci a leham si na pokoj ubehla pul hodina a citim bolesti a tvrdnuti bricha , coto!? :-O tak se zvedam a. zhorsuje se to , ubehlo 10 minut a větší bolesti a nucenico prodychavat, v tu chvili prichazi sestra ,kouka na meinternetu a usmiva se arika tak uz? tak udelame monitor., tak me napojilapro, slabe kontrakce a, postupne se zvysuji, tak vola na sal jestli me muze přivést, ANO! tak beru tašku a v klidu si jdu o patro níže na sal, co krok to sem se musela zastavit a dychat, šílené bolesti, sešli sme dolu , tam už ceka sestricka ze sálu, tak me zavedli na predporodni pokoj, dalsi monitor, pote vysetreni na kolik sem otevrena byla sem na 3cm , tak du do sprchy, sedim, stojim, nic nepomaha, tak sse ptam sestry jestli muzu zavolat manžela, ano zavolejte, tak mu volam a ze hned prijede! uff byla sem radana nebudu tu sama :( po pul hodine prijel, chudák nevedel co ma delat, jak mi pomoct tak me hladil a drzelco za ruku a rikal ze sem statecna a ze to zvládnu! Přišel primář ze mi pichnou plodovou vodu, uleva pocitt jako kdyz curam, pote mi udelala sestra klisstyr, takze stridacka zachod,sprcha,postel, a bolesti horsi a horsi bylo pul 12, tak dalsi vysetreni a otevrena na 6cm doktor uz nestihl pichnoutani epidural, taktak sestra me napojila zase na monitor a ze abych si lehla na postel na bok cože???! jako fakt?! tak mi tedy pomahaji sotva sem tam vylezla, silena bolest a pocituz ze me nutil tlačit tak pribehla sestra a vola na doktora, uz je to tadydivné, deme na to ! Tak manzel a sestra me vzaly kazdej z jedne strany a tahly na sal, ja nemela vubec sílu podlamovali se mi nohy, takze me tahnou zamnou kapičky krve, na sale me vysazujou na lehátko, a doktor rika co mam delat a az rekne tak zatlacit, jedno, druhy treti a hlavička venku tak jeste raminka, tak naposledy hodne zatlačim a uz slyším plac, jdou ho umejtna, ted jen placenta a siti to uz sem necitila vnimala sem uzjen meho pysneho a. uzasneho manzelaa s nelinkou v náručí, byl to ten nejkrásnější pocit na světě, narodila se 1.září 2016, čtvrtek ve 12:53hodin , 2,470g a 47cm docela malinkatá ale nadherna, dnes už ji sou3 měsíce a i presna tu bolest je to to nejlepší a nejkrásnější na svete!! 💕

Naše největší štěstí!!! 

Hladím si bříško a říkám: „Co je, Ty naše malé štěstí? Broučku, pojď už k nám! Chceme Tě s tátou vidět. Chceme vědět, jestli jsi krásný syn Theodor nebo krásná dcera Emily. Tolik se těšíme, až tu budeš s námi.“ 

Těhotenství bylo nekonečné. Od první chvíle, kdy jsem na testu uviděla dušíky a později ty 2 čárky, jsem věděla, že Tě miluji. Možná jsi měl pár milimetrů, ale už v tu chvíli jsem se cítila, že dokážu nemožné a že tu vždy budu pro Tebe. Nechyběly slzy radosti z početí mého prvorozeného děťátka. Neuvěřitelné! Já jsem těhotná! 

V těhotenství jsem se cítila jako na houpačce. Někdy mi bylo skvěle, jindy zase o něco hůř. Změny nálad, chutí, nervozita, do toho radost. Doprovázely mě snad všechny příznaky, které můžou při těhotenství nastat. Pálení žáhy, mdloby, tvrdnutí břicha, oteklé nohy. Ke konci mě dokonce trápil vysoký krevní tlak. Byla jsem jako chodící koule, která je ráda, když si ještě dovede ostříhat nehty na nohou, nebo dofunět na WC - kvůli neustálým kopancům do močového měchýře jsem tam byla pečená vařená. Ke konci těhotenství už nepřicházely v úvahu ani procházky, ani výlety. Teď se tomu trochu směju, ale věřte, že v tu chvíli mi do smíchu moc nebylo. I přesto všechno jsem se na všechno těšila! Dokonce i na porod. Nevěděla jsem přece, do čeho jdu, ale věděla jsem, že do toho každopádně nejdu sama, ale spolu s mým úžasným manželem. Proto jsem neměla žádný strach. Podpora z jeho strany byla až neskutečná na to, jak mladý tatínek to byl. Na svých 22 let se do nové role vžil naprosto úžasně. Hladil mi bříško, doprovázel mě na všechny kontroly a ultrazvuky. Spolu jsme se těšili a radovali. Když jsem se ho zeptala, jestli chce být se mnou u porodu, na odpověď jsem nemusela dlouho čekat. Okamžitě odpověděl, že ano, ačkoliv vůbec nevěděl, do čeho půjde. Stejně jako já. 

Tak a je to konečně tady! Po 9 měsících se konečně dočkáme našeho děťátka. Tomu se ale stále ještě nechce na svět i přesto, že tu s námi měl být už krásných 6 dní. A tak jsme se dozvěděli, že se porod bude vyvolávat. Byli jsme zaskočení, ale zároveň nedočkaví. Já jsem si i oddechla. Těšila jsem se na to, že 21 kilogramů mé nové váhy půjde postupně zase dolů, ale hlavně na to, že už tu konečně bude naše miminko! A taky mě už unavovaly neustálé dotazy zvědavých rodinných příslušníků. Otázky typu: Tak co, už? A kdy to bude? mě popravdě trochu unavovaly. Já sama jsem už přece chtěla, aby bylo po všem. Tím nechci nikoho urazit. Je jasné, že se všichni těšili, ale popravdě - kdo po termínu porodu stále ještě s miminkem v bříšku rád slyší takové otázky? Taky bych ráda věděla, proč si tam tak dlouho vegetil a napínal nás. 

Taška sbalená, sedíme v autě a jedeme směr Valašské Meziříčí – porodnice. Ubytovali mě na poporodním oddělení, takže všude na chodbě slyším plakat čerstvě narozená miminka a mluvit sestřičky i maminky. Já ležím a koukám na prázdnou postýlku vedle mě a přemýšlím, co dělám na tomhle pokoji. Tady jsem přece měla ležet až po porodu. Majo odchází domů, dává mi poslední pusu před tím vším a ujišťuje mě, že kdyby se něco dělo, přijede tak rychle, jak jen to půjde!

Tak a jsem tu sama a čekám. Občas přijde sestřička a zeptá se, jestli něco nepotřebuji. Ujišťuji ji, že ne. Jen bych už potřebovala prcka v náručí a ne v bříšku. Ale to je věc, kvůli které tu jsme a která se snad brzy napraví. Večer asi tak v 19 hodin mi zavedli nějaký čípek na vyvolání porodu. Ten by měl pomoct porodním cestám, aby dozrály. No budiž. Čekám sama na pokoji, všude je tma. Posílám poslední zprávu tátovi a usínám. Ve 2 hodiny ráno mě vzbudí bolest - pohyby miminka. Bolí to hodně a není to moc obvyklé. Říkám si, že asi reaguje na tu tabletku, co mi zavedli, tak snad zase spolu se mnou usne. Jenže pohyby jsou horší a horší. K tomu se mi na břiše udělá boule z toho, jak se převaluje. Vypadalo to, jako by se chtěl dostat ven skrz bříško. AU! Tak tohle už vážně bolí. Že by se něco dělo? Nedusí se? Zvoním na sestřičku a říkám jí, že se asi něco děje, že miminko se kroutí jako šílené a že to teda bolí. Sestřička se usmívá a uklidňuje mě, že to nic není, ale že se na miminko přece jen podíváme a natočíme ozvy. Tam je viditelné, že miminko sebou opravdu hází, a mě to čím dál víc bolí. Přestěhují mě tedy na čekací pokoj - předporodní místnost. Prostředí je to příjemné – jsou tam fialové zdi, televize, pohodlná postel, sprcha, wc, prostě vše, co potřebuji. Sestřička říká, ať se prospím, odpočinu si. Jenže jak, když mě to bolí? Ležím, občas se převracím, nevím, jak si lehnout, a čekám. Zhruba v 5 hodin ráno začínám lehce prodýchávat a ptám se sama sebe – „To už jako rodím? Jak to poznám?“ Ještě jsme netušila, že to, co cítím, není opravdová bolest. Majo tady není. Začínám tlačit na sestřičku, že mu potřebuji zavolat, že chci, aby za mnou přijel, protože je to z Hranic asi 20 minut a že než přijede, tak to potrvá. Sestřička ze mě musela mít srandu, protože mě ujišťuje, že to stihne, ale nakonec říká, že teda přijet může, ale že se tady bude nudit. Tak jsem si pomyslela, co to je za úsudek, že já se tady kroutím, potřebuji, aby byl se mnou, a on by se tu náhodou mohl nudit? Ne on mi má přece pomoct! Asi v 7 hodin ráno Majo přijel. Snažím se tvářit, že jsem úplně v pohodě, že to sice bolí, ale já jsem přece statečná. Říkám mu, ať si sedne a pustí si televizi. Mě ještě napíchli na kapačky kvůli riziku streptokoka před porodem. Okolo 8 hodin mi přinesli snídani. Měla jsem se prý najíst, ale copak to šlo, když jsem měla takové bolesti, snažila jsem se je prodýchavat a do toho se přece nedá jíst. Jsem víc a víc unavená, tak strašně unavená. Přichází sestřička a oznamuje, že mi udělá klystýr. Z toho má hodně lidí strach a přiznám se, že ani pro mě to nebyla příjemná zpráva. Nicméně po zákroku jsem byla ráda. Za prvé jsem věděla, že se mi tak nemůže stát žádná nehoda na porodním sále, a za druhé mi to na chvíli ulevilo od bolesti. Byla jsem šťastná, že to, čeho jsem se bála skoro víc než porodu, mám za sebou. V tom už ale přichází doktor a v ruce drží velikánskou jehlu, která má zahnutý konec. Vypadá to jako háček. Oznamují mi, že mi píchnou plodovou vodu. No nechtějte vědět, co jsem si v té chvíli pomyslela. K mému překvapení to bylo rychlé a vůbec to nebolelo. Cítila jsem příjemné teplo, připadalo mi to, jako bych se počůrala. Ale že té vody bylo. Dva litry určitě, protože miska byla úplně plná. A vlastně tekla až do samotného porodu. Pan doktor i porodní asistentka se smáli, že není možné, že té vody je tam tolik. 

Když jsem byla vybrána, tedy hlavně můj syn, na testování A-derma Exomega Zvláčňujícího mycího gelu 2v1 TĚLO A VLASY, byla jsem opravdu moc ráda, protože syn je rok atopik a na promazávání používám emolienční krém od stejné značky a jsem spokojená. Proto jsem byla fakt nadšená z testování a strašně jsem se těšila.

Ovšem téměř o týden se testování zpozdilo kvůli nedorozumění, ale balíček nakonec dorazil a mohlo se začít 🙂 

Byl to asi týden, co téměř po roce, Alexíkovi zmizel ekzém, měla jsem z toho smíšené pocity a doufala jsem, že na novinku nebude reagovat. Na druhou stranu by mě ale i zajímalo, jak by reagovala kůže při zhoršení ekzému. 

Malého koupu ob den a testování probíhalo v pořádku, žádné začervenání, vysušená kůže. Prostě měl kůžičku jako miminko 🙂 a to je ten největší úspěch, pokud bojujete s ekzémem. Moc nepění, což mi vyhovuje. S prvním použitím jsem byla příjemně překvapená, jak krásně voní. Vlásky synovi vydrží vonět do dalšího umytí, je se mi po umytí hůře rozčesávaly. Ovšem hned první den zkoušení, když jsem šla uspávat syna (spí s námi v posteli), jsem tu vůni nemohla dostat z hlavy a najednou mi to nebylo příjemné a celou noc to cítím, protože malej spí věčně nalepený na mně. Musím podotknout, že jsem citlivá na silnější vůně, takže to je spíš můj osobní problém. Přítel si aroma pochvaloval a nijak mu nevadilo. Ikamarádka, která u nás byla na návštěve,chválila vůni. Takže bych to jako negativum neuváděla. Snad si časem zvyknu 🙂

Gel jsem vyzkoušela i na sobě, taktéž jsem atopička (momentálně bez ekzému), spoustu mycích přípravků mi nesedí. Příjemné roztírání, pokožku jsem posléze neměla vysušenou, jen to aroma je u mě problém, takže jsem jen jednou vyzkoušela a z hlediska kůže mohu doporučit. 

Se složením gelu jsem byla ceeelkem spokojená (jen ten palmový olej!! ale ten je bohužel téměř všude).

Mám za sebou celkem náročný týden. Někdy se mi trochu zasteskne po té stejnakosti, s jakou ubíhají dny na mateřské v jednom velkém nekončícím poklidném infarktu... Nebylo to nakonec docela fajn? Nebylo. Všichni víme, jak to je: vzpomínky nás mají na háku a paměť nám je dost přibarvuje. Aspoň se tím uklidňuju.

Moje studium má bohužel i svá úskalí. Nejezdím si pokaždé jen tak posedět u kytary a kafe, ale občas se musím nechat i z něčeho vyzkoušet, když jsem to individuum. Totiž individuál.

A ten den nastal právě ve čtvrtek. Měla jsem si napsat test. Inu, žádné překvápko. To lze předpokládat, když se člověk jednou dá na studium.

Je ovšem zákonité, že se takový test většinou sejde s dalšími dvěma až třemi akcemi v ten samý den, ideálně v kombinaci s nemocemi všeho druhu a neočekávanou a neodkladnou akcí manžela a pak z toho vznikne hotový maratón. Tak třeba že po návratu z toho slavného testu máte na krku koncert s dětičkami v zušce. A tak trochu vám to časově nevychází, takže mezi testem a koncertem máte hodinu a půl na stokilometrovou cestu autem, během níž se musíte stihnout psychicky naladit na vlnu úča a natrénovat si proslov pro rodiče.

Ale jo, fajn. Odbydu si kytáru jako vždycky, napíšu test a pak poletím do zušky uspořádat ten koncert, odučit zbytek dětí a pak domů vystřídat babičku u dětí. Pohoda den.

Nakonec na samotném psaní testu není nic až tak náročného. Tedy pokud se na něj připravíte. A právě to jsem měla v plánu udělat předchozího dne. Jenže předchozí den, tedy středa, pro mě nezačal zrovna šťastně. Vzbudila jsem se se smrtelnou virózkou.  Po celodenním umírání na škrábání v krku jsem vyzvedla ze školy dítě, které bylo taky nemocné. Doopravdy nemocné.