Některé z vás si možná vzpomenou na duben, kdy jsem se s vámi jako ambasadorka rozloučila. Spousta z vás mi psala, jak vám je líto, že už tu nebudu a doufáte, že se třeba ještě někdy vrátím. S milým pocitem a mírným pousmáním jsem si dovolila pochybovat. V hlavě mi však tahle možnost zůstala a sama sobě jsem řekla, že pokud by někdy MK hledal ambasadorku pro Canon či dm, rozhodně bych o tom uvažovala. Uběhlo pár měsíců a my si s rodinou užili nádherné léto. A najednou BUM - na koníkovi na mě bliknul článek o tom, že svou ambasadorku hledá… ano, tušíte správně, drogerie dm! 

V tu chvíli se mi v hlavě vyrojil asi tak milion otázek. Mám to zkusit? Zvládnu to časově skloubit s další prací? Co řeknou uživatelky Modrého koníka tomu, že jsem zase ambasadorkou? Co když mě nevyberou? Co když mě vyberou? Nebudu lhát, v hlavě mi toho šrotovalo opravdu moc🙂

S každým dalším dnem ve mně však sílilo přesvědčení, že tohle je prostě práce mých snů a když to nezkusím, budu si to pak dlouho vyčítat (jasně, kdybych chtěla být teatrální, napíšu, že bych si to vyčítala až do smrti). Poslední možný den jsem tak s bušícím srdcem a zavařenou myslí odesílala svou přihlášku do konkurzu. Pár dní se nic nedělo, takže jsem už přestala doufat, že by to vůbec mohlo vyjít. A v tu chvíli přišla zpráva o tom, že jsem se dostala do druhého kola! Svůj úkol pro další kolo konkurzu jsem zpracovala s velkým nadšením a dodatečně se ještě “omlouvám” všem, kteří moje hodně dlouhé pojednání museli číst - já totiž neumím nic dělat polovičatě, vždy a do všeho jdu NAPLNO.

Úkol byl odeslán a kostky byly vrženy ("Alea iacta est" pro ty z vás, kteří by si chtěli připomenout hodiny dějepisu, nebo latiny). Uplynul první týden, kdy jsem každý den několikrát nahlížela do emailu, jestli UŽ přišel nějaký výsledek. Uplynul druhý týden a pořád nepřišlo žádné vyrozumění. Pomalu jsem se smiřovala s tím, že to nevyšlo, a byla jsem strašně zvědavá, kdo konkurz nakonec vyhraje.

A pak přišel 1. říjen, den, který se zprvu zdál jako každý jiný. S dětmi jsme prožily naši běžnou ranní rutinu a já usedla na rotoped, že si odmakám svou denní dávku cvičení. Jelikož mě to na rotopedu zrovna moc nebaví, tak vždycky vyřizuji maily a další pracovní záležitosti. Jedu, jedu, jedu, co to dá, a najednou na mě blikne upozornění v mailu. Píše Modrý koník. No, přála bych vám mě vidět. Zaskočilo mi a málem jsem z toho kola spadla!!! Výsledek mě totiž překvapil. Já vím, že to bude možná znít jako otřepaná fráze, ale já to vážně nečekala. Dáme zase trochu latiny? "Veni, vidi, vici!" Moje radost byla obrovská. Taková, že překvapila i mě samotnou.

V Českých Budějovicích? Tam by chtěl žít každý! 

Konečně je to tu! Je nám ctí vám představit novou Ambasadorku pro vaši oblíbenou značku dm. Než vám však prozradíme její nick, pojďme se ohlédnout za konkurzem. Zúčastnilo se ho více než 100 z vás a výběr nebyl jednoduchý. Sešlo se nám mnoho krásných a inspirativních přihlášek. Vybrat jsme však mohli jen jednu z vás.

Novou Ambasadorkou se nakonec stala apacheee, která není na Modrém koníku žádným nováčkem. Mnoho z vás ji zná a kdo nezná, ráda se mu představí a více o sobě prozradí ve svém článku. Věříme, že Veronika alias apacheee je skvělou volbou a bude vás zásobovat spoustou zajímavých i vtipných příspěvků. Můžete se samozřejmě těšit také na soutěže o spoustu voňavých i chutných produktů z dm, čtivé články i kvízy. Protože to Veronika umí také s foťákem, jistě nebudete mít nouzi o krásné fotky nejen dm kosmetiky. 

Tak sledujte její blog a nezapomeňte se přidat také do skupiny Ve víru dm mánie, aby vám neunikla žádná akce, soutěž nebo nový produkt dm 😉 

Přejeme apacheee, ať jí nová role ambasadorky dm padne jako ulitá! <3

janysevka za Modrý koník team

Krásné dobré ráno 🌷 Konečně jsem se dostala k vylosování výherců snídaňových setů, o které jsme soutěžili ve skupině Fisher Price v kavárenské soutěži ☕🍩🗞️ A všem děkuji za sdílení vašich kavárenských zkušeností (někdo s dětmi a někdo radši rovnou bez dětí a v klidu 😆 ), pokud to vašim dětem zatím v kavárně nejde, nevěstě hlavu, ono to u většiny přijde, nebo u vás otevřenou novou kavárnu s dětským koutkem a bude vyřešeno 😉🍀❤️

A kdo tedy vyhrál donut, kafíčko a noviny na hraní 🍩☕🗞️ ? Máme hned 3 výherce, o kterých rozhodl generátor náhodných čísel, tady jsou 📯📯📯

Komentář číslo 25 od @danfal která vyráží i s dětmi 😘

Komentář číslo 28 od @romaz která radši kafíčkuje v klidu s kamarádkami 😘

A komentář číslo 39 od @hajanik která už je snad s malou zdravá a může do cukrárny a kdyby ne, má teď k rozpustné kávě i super trvanlivý donut 😘

Ostatním pošlu jako poděkování srdíčka ❤️❤️❤️ A tento týden vyhlásím ve skupině další soutěž a opět bude více výherců, tak se těšte 🎁🎁🎁  Krásný začátek týdne 😘😘😘

Praní prádla je pro mě i po těch 10 letech, co už mám svoji domácnost, stále zábava. Opravdu se vyžívám ve všem tom třídění, studování stupňů praní, protřepávání vypraného a ve správném věšení prádla na šňůru 😀 

A tak když mi dorazil domů balíček od Persilu, měla jsem opravdu radost a byla jsem zvědavá, jaké bude praní s nimi. 

Kapsle jiné značky jsem před pár lety používala, ale občas byl problém s jejím rozpuštěním, takže jsem je úplně z praní vynechala a používala jsem pouze tekutý prací gel.

A aby bylo na čem testovat, tak jsem měla připravený opravdu široký vzorek prádla - vlastně veškeré naše prádlo 😀 

Kapsle 4v1 jsem tedy testovala na ručníky, ložní prádlo, barevné a bílé prádlo, miminkovské prádlo a prádlo vyžadující jemnou péči (svetry, halenky apod.)

A jak se nakonec Persil kapsle osvědčily? 

Je to poprvé, co jsem se zapojila do soutěže na koníkovi a hned mi vyšlo testování. A zrovna tablety na praní, ke kterým jsem se stavěla vždycky skepticky.

Na začátek uvedu, že jsme “mladá” domácnost. Společně bydlíme teprve rok, ikdyž dům jsme měli už tři roky zpět, ale dlouhodobá rekonstrukce a další komplikace, znáte to. A do každé nové domácnosti si vždy přinesete zvyky z domova od maminky. Moje mamka pere v tekutých pracích prášcích, takže i u mě se tohle ve skříni nad pračkou vyskytuje. Takže jsem ráda, že se mi do rukou dostali na testování právě tyto kapsle, sama bych se asi nedonutila je vyzkoušet.

Celkově jsem k testování dostala balík s celkem 11 ks tablet. Začneme u balení; systém zavírání je dělaný tak, aby se do něj nedostaly děti. Upřímně to byl ze začátku problém i pro mě, když se mi podařila otevřít jedna strana krabičky, druhá se mi zasekla a nešla. Protože jsem od přírody nervák, nechala jsem krabici otevřenou pak už celou dobu. Zatím se u nás nevyskytuje žádné dítě, tak žádné neštěstí nehrozilo.

Krabici jsem měla otevřenou a i přes to tablety pořád voněli, jako když jsem jí otevřela poprvé. Testování jsem si rozdělila na 4 hlavní praní a zbytek vedlejších.

1.VÁRKA- povlečení a prostěradlo po ataku našeho ročního chlupatého nadělení 

Už beru jako normální věc, že nebudu mít doma nikdy na 100% uklizeno, ikdyž luxuju a vytíram co dva dny a dokonce jsem si i zvykla na občasný “proběh” postelí od naší chlupaté obludy. Vzhledem k ročnímu období jsou špinavé packy na podlaze už klasikou, ale tentokrát se Drago podepsal na bílém prostěradle. Normálně bych použila i prací prostředek na skrvny, ale tentokrát jsem jen vzala kapsle Persilu, zapla pračku na klasický program na 40 bez přečerpání a čekala na výsledek.

Jelikož jsem ještě do nedávna používala předchozí verzi tohoto kartáčku Oral-B 10000N , tak můžu porovnávat 

Letošní novinkou je uměla inteligence kartáčku, nastuduje Váš styl čištění zubů a pokud je zde prostor pro zlepšení, tak Vás k němu sám vede. Třeba já jsem díky aplikaci Oral-B zjistila, že jednu stranu docela flákám.

Tento můj nový kámoš má samozřejmě spoustu různých programů, se kterými si můžete čistit chrup. Já osobně nejvíc používám program Sensitive pro citlivé zuby. Jelikož od těhotenství bojuji se zánětem dásní, tak využívám i program Gum Care, který je určený k masáži dásní. S tím souvisí i tlakový senzor kartáčku, který při přílišném tlaku na zub zastaví pohyb hlavice.

Čištění s @oralb_czsk je hračka také díky jeho kulaté hlavici, která dělá přes padesát pět tisíc oscilačních-rotačních pohybů za minutu, oproti sonickému kartáčku, který provádí jen třicet tisíc stěrů za minutu. Proto tento kartáček stačí jen k zubu přiložit a on už všechnu práci odvede sám, nemusíte mu ještě pomáhat, aby jste se zbavili zubního plaku. 

Jsem ráda, že mým zoubkům můžu dopřát péči, protože čím více budou zdravější, tím méně budu muset chodit k zubaři ☺️ .

Co Vy, chodíte k zubaři rádi, nebo se spíše vyhýbáte?

Minulé pondělí jsme vyrazili na výlet do Mělníka, nebylo to úplně cíleně, prostě jsme vyjeli z Prahy a podle značek se rozhodovali co se nám nejvíc líbí. Z mapy jsem vyčetla, že tam má být Zámek Mělník a já miluju historické budovy, tak jsem mě to moc lákalo. 🙂

Když přijedete do historické části Mělníka, tak hned na začátku můžete zaparkovat bez toho aniž by jste museli něco platit, koukala jsem že pak na náměstíčku zóny jsou. Jelikož jsme, ale do města dorazili zrovna ve státní svátek, tak byli zámek i chrám sv. Petra a Pavla zavřené. Byla jsem trošku zklamaná, ale když jsme prošli mezi těmito dvěma budovami, tak se nám ukázal krásný výhled na soutok Vltavy a Labe.

Jak vidíte na fotce, tak i počasí se nám vydařilo a výhled byl opravdu nádherný. 🙂

V dálce můžete vidět horu Říp - tam se chystáme příště 🙂

Já s mojí dcerkou Karolínkou🙂

Káje samozřejmě na tom všem přišlo nejzábavnější zábradlí 😄

U fotky bruselského výkladu s vaflemi, které mi On poslal ze služební cesty, se sešlo tolik žádostí o recept, že jsem pár svých osvědčených musela přislíbit. A aby se neztratily mezi komentáři, věnuji jim samostatný článek. Tady jsou naše TOP. Přeji dobré ráno a dobrou chuť, pokud jim neodoláte a rovnou se pustíte do přípravy 🙂

Kokosové nebo lískooříškové vafle z pohankové mouky 

Tenhle recept je můj nejoblíbenější, i když to vlastně není úplně recept. Spíš základní poměr sypkých a tekutých surovin, se kterým si hraju podle momentální chuti a obsahu spíže. Někdy použiju kokos, jindy mleté lískové oříšky, pekany nebo mandle, pohankovou mouky někdy nahradím špaldovou s trochou rýžové, amarantovou nebo úplně obyčejnou hladkou pšeničnou, někdy pro změnu přisypu pytlík vanilkového pudinku v prášku.

Co budete potřebovat:

• 100 g změklého másla
• 2 lžíce vanilkového cukru
• 1 hrnek mletého kokosu
• 1 hrnek pohankové mouky
• 3 vejce
• lžička vinného kamene (nebo prášku do pečiva)
• asi 150 ml mléka

Jak postupovat:

Křečovitě se držím poslední šprušle žebříku a svádím nejtěžší souboj života. Měla bych ještě kousek popolézt a utrhnout tu zpropadenou hrušku, která chybí tetičce do náplně jejího famózního hruškového koláče. Zvítězí mlsota nebo pro většinu lidí naprosto nepochopitelná fobie z žebříku?

 Abyste rozuměli, není to jen nějaká moje výstřednost, fobii z žebříku máme dánu geneticky. Tatínek nevylezl ani na balkon, můj bratr, jinak velmi statečný muž, odmítá na žebřík jen pohlédnout a dědeček byl proslulý svým legendárním výstupem na lednický minaret, během kterého se přimkl k prostřednímu sloupu schodiště a odmítal se pustit, takže už to vypadalo, že bude muset být přivolán lékař s uspávací injekcí. Naštěstí lákadlo v podobě dozlatova opečené klobásky zafungovalo a dědeček se stal legendou lednicko-valtického areálu. 

Každý si hýčkáme své strachy a fobie, snad s výjimkou Chucka Norrise, z toho mají i fobie fobii. Dokonce prý existuje i autofobie - strach ze sebe sama. Já mám celou kolekci víceméně neškodných obsesí a obaviček. Občas se vrátím domů, abych se ujistila, že žehlička je opravdu vypnutá, dveře na balkon zavřené a dveře vchodové zamčené.  Žehlička je samozřejmě vždy odpojená, dveře zavřené i zamčené... A tak se svými iracionálními strachy bojuji a vyřvávám na manžela, že žehlička je vypojená a lednička naopak zapojená, voda zavřená a dveře zamčené. Nicméně, to, že klíče zůstaly zaražené v zámku těch nadvakrát zamčených dveří, mě už nechává chladnou. Naštěstí lupičům jejich stavovská čest nedovoluje náš byt vykrást, protože pouhé otočení klíčem v zámku a následné vyplenění bytu nevyžaduje násilné vniknutí do objektu, tudíž se nejedná o loupež jako takovou a lupiči by vykonaná práce nepřinesla dostatečné uspokojení. Navíc by se přerazil o ten pytel odpadků, který jsem měla v plánu vyhodit do popelnice, ale zůstal ležet těsně za dveřmi. 

Také jsem trpěla docela solidní arachnofobií. Objevil-li se v mé blízkosti jakýkoli členovec, ihned jsem se začala poohlížet po nějakém statečném princi, který by svedl souboj s tou osminohou příšerou a nemilosrdně ji vynesl na balkon. Protože statečných princů se nedostává, často jsem se musela evakuovat do jiné místnosti, kam nožky pavoukovy nedosáhly. V červnu jsem trávila noc u tetičky (kromě výborných hruškových koláčů peče i výborné třešňové) a když jsem se chystala ulehnout na lůžko, uviděla jsem v rohu místnosti, kousek nad mým provizorním ložem, obrovského křižáka velikosti menší tarantule. Situace byla naprosto neřešitelná. Statečný princ si zrovna proléval hrdlo s kumpány v místním minipivovaru a přestěhování do jiné místnosti bylo vyloučeno, protože tetička by utrpěla nervový otřes z toho, že do její perfektně naklizené domácnosti pronikl nevítaný vetřelec a trvala by na přeluxování a předezinfikování celé domácnosti. Nezbylo mi, než se zhluboka nadechnout, požádat tarantuli, aby laskavě zůstala na zdi a nepřilehla si ke mě do postele, a usnout. Ráno pavouk na zdi nebyl a už se v pokoji neobjevil. Buď šel na lepší, nebo jsem ho ve spánku spolkla. Od té doby jsem s pavouky uzavřela příměří. Pokud se mi nepromenuje na hlavě, tak jsem tolerantní. Sklípkany asi doma nikdy chovat nebudu, ale kdo ví...?

Jako mladá lepá děva jsem také velmi často řešila, jestli na mě támhleta paní nekouká divně, protože mám zase nemožné vlasy. Zjišťuji, že s věkem mě tento druh sociální fobie opouští. Ráno jsem ráda, že se dopotácím do tramvaje a zavěsím se na mastnou tyč, někdy dokonce vzbudím soucit v méně odolném teenagerovi a pustí mě sednout. Oči už také neslouží tak jako ve dvaceti a do koupelny chodím zásadně bez brýlí, takže si připadám poměrně pohledná. Přesvědčila jsem sama sebe, že nejde o rezignaci, ale o vyzrálost. Vlasy si už umím učísnout, kruhy pod očima zamaskovat a ve skříni mám už jen slušivé kousky oblečení, prověřené měsíci nošení. 

A protože rozhodně netrpím cibofobií - strachem z jídla; překonávám sama sebe, zvedám nohu na předposlední příčku, jednou rukou se chytám větve a ….hruška je moje! Koláč zachráněn, fobie zase jednou překonána.