Moc ráda bych vám představila svou novou obrovskou pomocnici, sušičku LG RC81U2AV3W, kterou jsem měla možnost otestovat.

Když se na Modrém koníku objevila výzva k zapojení do testování sušičky LG, říkala jsem si, že tohle je úplně přesně to vysněné testování, kterého bych si přála se zúčastnit. Sušička nám doma chyběla a situace bez ní už začínala být neúnosná. Rychle se hromadící špinavé prádlo, věšení prádla venku na sušáku kvůli plísni, které jsme se v minulém bydlení nemohli zbavit, dosušování doma na sušáku, a znovu, bylo to vždy kolečko na několik dní… Na podzim a v zimě čiré zoufalství.

Přidala jsem tedy komentář a čekala. Po pár dnech mi přišla tato zpráva:

Cože!?! Rozbušilo se mi srdce, nechápala jsem a říkala si, že se mi to asi jen zdá. Radostí jsem skákala a běhala po místnosti, děti sdílely mou radost se mnou, i když netušily, proč se vlastně radujeme 🙂 

Po dvou týdnech skutečně dorazila. Přivezli ji dva sympatičtí pracovníci z LG, donesli na předem připravené místo, zapojili do zásuvky a tím byla sušička připravena k akci. Žádné složitosti. Po zbytek dne jsme si ji chodili nadšeně prohlížet, že tam opravdu stojí. Krásný design se jí opravdu nedá upřít.

A jakou sušičku nám z LG vlastně dovezli?

Je to tu, finále našeho testování nové ledničky Samsung. 

Vše začalo jednoho krásného pátečního rána, kdy jsem byla v práci. Přebírání našeho nového člena domácnosti tedy vyšlo na muže a já se nemohla dočkat, až mi skončí směna a já uvidím, jak vypadá ve skutečnosti. 

Přišla mi akorát fotka z instalace, až mi bylo líto, že nejsem doma 🙂 

První dojem? 

Lednička je opravdu obrovská. Ve skutečnosti je mnohem mnohem větší, než působí na fotografiích. Tam vypadá spíše roztomile, než, že by budila respekt. 

Zdání klame, po otevření ledničky zjistíte, že takový prostor snad ani není možné zaplnit. 

Pokud máte více než jedno dítě, určitě víte, že už nám dávno začalo tzv. přechodné období. Trvá zpravidla od jednoho léta k druhému (zahrnuje tedy podzim, zimu i jaro) a vyznačuje se nevrlou náladou a upatlaným a odřeným nosem.

Ale bez legrace. Malé děti a kojenci obzvlášť, při rýmě skutečně trpí. Miminka totiž dýchají převážně nosem a pokud je ucpaný, neví si rady. Neumí totiž smrkat tak jako dospělí. Navíc jim nejde ani pořádně jíst a pít, právě proto, že neumí vědomě korigovat dýchání pusou a polykání. Ubránit se rýmě ale není vůbec lehké, zvlášť, když už má miminko starší sourozence, kteří navštěvují školu a školku. Rýma je způsobená nejčastěji rhino- a adenoviry a ty se přenášejí kapénkovou infekcí, tedy vzduchem, rukama, případně kontaktem s cizími infikovanými hračkami. Jak miminko uchránit?

Hygiena je základ

Vím, že někdy je to úkol věru nadliský, ale pomůže. Donuťte všechny členy domácnosti dodržovat několik pravidel:

• umýt si ruce po každém použití toalety, před jídlem a po každém příchodu z venku
• při kýchání ruce před pusu
• neskladujte použité kapesníky (zní to neekologicky, ale opravdu to pomůže, naučte děti se jednou pořádně vysmrkat a použitý kapesník hned vyhodit)
• často větrejte a hodně času buďte venku v přírodě
• nepřetápějte
• zvlhčujte vzuch
• posilujte imunitu, vaši i dětí
• zkuste pěstovat rýmovník

Rýma je u nás jako doma

"Se syndromem vyhoření mám velikou zkušenost. Totálně jsem vyhořela, až jsem se bála jít mezi lidi, nejedla jsem, brečela tři měsíce v kuse bez důvodu. Dobrovolně jsem se nechala odvézt do nemocnice, kde jsem si měsíc a půl poležela, denně jsem komunikovala s psychologem, probíhaly terapie. Samozřejmě nasadili antidepresiva, ale co mi také pomohlo - vidět kolem sebe lidičky (pacienty) s různými psychickými diagnózami a dovědět se, že jsem na tom ještě nebyla tak nejhůře. Od psychologa jsme se dopídili toho, že vše se dělo kvůli psychickému zatížení mým bývalým manželem a mou vlastní matkou," popisuje svůj boj s vyhořením jedna z maminek na Modrém koníku. Vyhoření může však potkat i děti.

O syndromu vyhoření neboli burn-out syndromu už určitě slyšel každý. Zahrnuje ztrátu zájmu o práci i koníčky, o trávení volného času s přáteli a vyčerpání. Je všeobecně známo, že tento stav postihuje lidi, kteří jsou přehnaně ambiciózní, workoholičtí a neumí si odpočinout a relaxovat. Jenže v poslední době se podobný stav objevuje také u dětí. Proč vlastně vzniká, když nepracují? Pojďme si to uvést na pravou míru.

Nebuďte přehnaně ambiciózní

Dítě nemá práci, takže není ohroženo kvůli tomu, že by bylo příliš pracovité a zapálené. Hlavní příčinou u dětí jsou velmi ambiciózní rodiče. Ráno do školy, pak na kroužek, pak na druhý, večer rychle spát a zítra znovu. Studie poukazují na to, že až dvě třetiny všech školáků cítí nadměrný stres, tlak okolí a špatně spí. To mohou být prvotní projevy burn-out syndromu. Díky tomu pak vázne jejich soustředěnost a postupem času se vytrácí i zájem se v něčem více rozvíjet.

Další studie naopak potvrzují, že dítě na svůj správný rozvoj potřebuje dostatek volného času. Aby si mohlo hrát s kamarády, jen tak se koukat na televizi nebo si číst literaturu, která ho baví. Psychologové se shodují, že právě ve volném čase dítěte se rozvíjí jeho osobnost a charakter, jeho budoucí „já“.

Neobviňujte se

14. listopadu jsem jako téměř každý den otevřela stránku www.modrykonik.cz. Náhodou se mi ukázal příspěvek ze sekce „konik testuje“, který nesl název „Vaše zkušenosti se sušičkami LG“. To mě zaujalo. Okamžitě jsem přidala svůj komentář, proč zrovna já bych měla být vybrána na testování hybridní sušičky LG RC81U2AV3W. Napsala jsem to velmi rychle a spontánně.

Sušičku jsem měla od narození dcery, tedy 5 let, ale něco bylo špatně. Buď jsem ji neuměla správně používat, nebo byla chyba v přístroji. Prádlo z ní bylo zasmrádlé, vlhké, pokrčené…

Hlásila, že je dosušeno, když prádlo suché vůbec nebylo. Takže i když jsem měla sušičku, přes léto jsem ji nezapínala vůbec, aby hučela 3 hodiny a výsledek? Ještě na podzim i v zimě jsem raději dala prádlo na sušák na balkon nebo do bytu.

Zajímalo mě, jestli je fakt ta naše tak špatná a existuje nějaká skutečně funkční, jako o sušičkách mluví mé kamarádky.

Testováním sušičky jsem se však dále vůbec více nezabývala. Určitě tam psalo spousta maminek, co nemají přece žádnou.

A 19. listopadu mi svítila IP, odesílatel konik_testuje. Zpráva zněla:

Jak jsem slíbila, máme tady víkendové vyhlášení🙂!

Sice jste si na něj museli chvilku počkat, ale v rámci shonu, rodinných návštěv a vaření, to dřív ani nešlo, máme tu trošku blázinec, určitě to některé znáte:D

Ale abych to neprotahovala!

Ve hře bylo pět krásných balíčků, některé byly velké, jiné menší. A teď už se můžeme podívat, které z vás je vyhrály!

Losování proběhlo jako vždy pomocí generátoru náhodných čísel. Až na pár příspěvků,  které neodpovídaly zadání (neobsahovaly fotku, nebo jinak nesplnily, co se žádalo), jsem započítala všechno, konečné číslo soutěžících je tedy 42.

A nyní už přímo k vygenerovaným číslům:

Každý z nás má nejaký svoj emocionálny spúšťač. Určite to poznáte, niekto spraví nevinný komentár. Niekto by si povedal o nič nejde, zasmejeme sa a ideme ďalej. Tebe sa v priebehu sekundy pokazí celý deň, prídu na teba zlé myšlienky, začne ti biť srdce ,začneš sa potiť, úzkosť ako vyšitá. Začínaš sa tak cítiť stále ak s tebou niekto nesúhlasí, ak sa na teba niekto škaredo pozrie. Zrazu si myslíš , že si v centre pozornosti. 

Znie ti to povedome?

Je náročné identifikovať spúštač , ale proces zistenia a následného pochopenia ti uľahčí a naučí ťa vysporiadať sa s tým.

Prečo máme všetci tieto spúštače? Odpoveď je jednoduchá, všetci sme raz boli deťmi. Ako deti sa nevieme vysporiadať s odmietnutím, bolesťou, porovnávaním... V dospelosti preto šliapeme v starých koľajách , v presvedčeniach ktoré do nás zasiali príbuzný, učitelia, známy, kamaráti.. Niekto. Náš mozog je takto naučený fungovať, nepozná iný model myslenia.

Ak ideš k zubárovi s boľavým zubom najskôr ti ho zaplombuje alebo rovno vytrhne. A je po probléme. A čo ak ťa bolí duša? Ideš k psychológovi, roky k nemu chodíš, možno sa aj niekam posunieš ale stále si na liekoch, stále máš ataky ,depresívne myšlienky. Buď si si s ním nesadol, alebo nesadla daná terapia. čo daľej? Dávky liekov od psychiatra zvyšuješ,meníš. Zaberú? Nezaberú? Iba prehlušia, ale nič sa nerieši. U psychóloga sa venuješ svojim negatívnym zážitkom,svojim negatívnym myšlienkam. Točíš sa v kruhu. Ak sa sústredíš iba na to negatívne ako budeš vidieť to dobré,pozítivne. Stále veríš, mne už nieje pomoci. Ak máš konečne šťastie natrafíš na psychológa-terapeuta ktorý ti ozaj pomôže a naučí ťa zvládať a prekonávať a hlavne bojovať a mať pod kontrolou svoje negatívne myšlienky,emócie.Sadli ste si, sadla ti terapia a ty si voľná.

Pred 10 rokmi som pracovala na Lekárskej fakulte. Bol tam študent medicíny. Vyskočil z okna 26.12. Trpel depresiami. Nikto si nevšimol že ma problémy. Študent medicíny medzi lekármi. Žiaden z nich o tom ani netušil. Smutné. Mladý chalan, veľmi múdry.

„Máme miminko, předloni to ještě úžasně prospalo, ale minulý Silvestr ji ten blázinec probudil ještě brzo před půlnocí a do jedné jsem ji musela držet v náručí, byla celá zpocená, jak se bála. S každou petardou za okny hysterický pláč a přitom polospala. Nechtěla jsem ji samozřejmě nechat o samotě ve tmě, tak jsem ji držela a chlácholila...”

Za pár dní je tady Silvestr a vy možná přemýšlíte, jak to letos všechno bude, když máte malé miminko. S příchodem miminka se většinou obrátí rodičům život naruby a musíte miminku přizpůsobit i průběh posledního dne v roce. Jak si tedy tento den naplánovat, abyste si ho alespoň trochu užila? A jak v klidu přežít popůlnoční hlučné oslavy?

„Měla jsem strach, jak Silvestra zvládne náš prcek, ale naštěstí celkem v pohodě. Vzbudil se chvilku před půlnocí, tak jsme si ho vzali k televizi na klín a mluvili na něho, zesílili písničky v televizi, aby rány z venku moc nevnímal. Naštěstí to tady nebylo tak strašné a ani si ničeho nevšiml. Potom jsem ale měla problém ho uspat, protože petardy byly slyšet do půl jedné a když už usínal, tak se s křikem znovu probudil.”

Je jasné, že oslavit poslední den v roce tak, jak jste byli zvyklí dříve, s miminkem už úplně nepůjde. Pro někoho, kdo tyto oslavy hodně prožívá a lpí na nich, to může být problém. Je potřeba si ale uvědomit, že teď už jste rodina a to je to důležité, vaše miminko vás potřebuje. Abyste tento den prožili hezky, tak musíte jeho průběh přizpůsobit potřebám miminka. Pokud bude vaše miminko spokojené a bude se cítit v bezpečí, máte i vy šanci na to, že poslední den v roce aspoň trochu oslavíte, pokud vás to láká. Jsou ale i tací, pro které je tento den úplně obyčejným dnem a všechno to kolem jim přijde zbytečné a nebezpečné. A ti hledají cesty, jak tento den spíše přežít, než si ho užít. Obzvlášť, když mají doma malé miminko.

„Já to tedy neprožívám tak, jako někteří lidé. Silvestr je pro mě běžný den, jen s nočním randálem a jednou za rok ho přežiju. Pochopení pro to ale moc nemám. Dcerce se vždycky povedlo Silvestra zaspat, ale loni byla od půl jedné do půl druhé vzhůru a brečela. Nechtěla se ode mně hnout, ukazovala na okna, říkala: 'Bum, bum,' zacpávala si ouška, brečela a volala: 'mamí, mamí, bum, bum.' No, bylo to strašný.”

Dodržujte režim dítěte

Když jsem se dozvěděla, že mě vybrali k testování sušičky LG RC81U2AV3W, byla jsem opravdu nadšená. Kdo by také nebyl. Sušičku jsme si sami měli v plánu pořizovat, protože to neustálé sušení prádla, obzvlášť teď v zimě, bylo nekonečné a plný sušák prádla u nás v obýváku stál téměř každý den. 

Zapojení sušičky bylo jednoduché. V podstatě ji jen přivezli, postavili a zapojily do zásuvky 🙂 Naštěstí máme velkou koupelnu, tak se nám tam sušička krásně vešla. Kdo má i pračku od LG, tak si může sušičku postavit na ni. 

Ze sušičky jsem byla na první pohled nadšená, nejen proto, že je to skvělá věc, ale také skvěle a moderně vypadá. Jelikož jsem sušičku v životě neměla, tak jsem si pro jistotu přečetla návod. Ale celkově je ovládání velmi jednoduché a myslím si, že to zvládne každý.

Na výběr je opravdu spoustu programů na sušení. Já jsem si nejvíce oblíbila program "smíšené prádlo". Suším tedy vše dohromady od tričeka až po svetry a nejvíce se mi na tom programu líbí, že suší jen hodinu a půl, což je fakt skvělý. Ze začátku jsem nejvíce používala program "bavlna", protože jsem tomu krátkému sušení moc nevěřila :D ale od té doby, co jsem to vyzkoušela, tak suším jen na to smíšené prádlo. S výjimkou teda povlečení a ručníků, to suším na programy k tomu určené, nebo na bavlnu. Co musím teda opravdu podotknout, že ručníky ze sučičky a pouze z pračky se nedají srovnat. Ze sušičky jsou krásně měkké a nadýchané. Jinak co se týče suchosti prádla, tak já většinou suším dvě pračky najednou, protože sušička pojme až 8kg prádla a vždy je vše suché. Občas se mi teda stalo, že např. nějaká teplá mikina byla malinko vlhká, tak jsem ji jen přehodila přes židli. Také jsem se bála, že se mi nějaké oblečení ze sušičky zničí, nebo scvrkne a naštěstí se mi to nikdy nestalo.

K některým programům si také můžete ještě zvolit, zda chcete ušetřit čas, nebo energii. Já se rozhoduji podle toho, zda už je pozdě večer, nebo někam jdu. Pokud ale jdete třeba ven a nevíte, kdy se vrátíte, tak můžete k tomu navolit doplňkový program "nemačkavý" a sušička vám bude i po skončení sušení prádlo udržovat teplé, takže ho můžete vytáhnout i později. Také můžete zvolit tři úrovně sušení. Já teda volím úroveň "do skříně", protože potom je prádlo krásně rovné a už se nemusí žehlit. Samozřejmě např. košile, nebo látkové dětské pleny úplně rovné nejsou, ale jinak je prádlo opravdu nadýchané a rovné.

Co mě také překvapilo je to, že prádlo ze sušičky opravdu nádherně voní. Záleží tedy asi na tom, jaký prací prostředek používáte. Já používám Persil a prádlo mi po vyndání ze sušičky voní daleko více, než kdyby uschlo na sušáku. Světlo bubnu si můžete při sušení rozsvítit a můžete tak např. zabavit děti na nějakou dobu. 

První z mých pohádek z cyklu Pohádkování... 🙂 Pohádka k poslechu i na YouTube: https://www.youtube.com/watch?v=qz2Df4sYSfE

Daleko na Severu, v oblasti Severního Pólu, žil, byl malý Eskymák, který se jmenoval Kvido. A ten uměl, tak jako některé děti, pořádně zlobit rodiče. Neposlouchal a neustále se rodičům schovával. Zkrátka s ním šili všichni čerti. To se mu ale jednoho dne stalo osudným. Pojďme si tedy povědět, co se mu vlastně přihodilo.

Kvido si jednoho rána smyslel, že se půjde s tatínkem podívat, jak se chytají ryby. Žadonil po mamince, aby ho pustila.

„ Ale synáčku, na to jsi ještě moc malý. Nemůžeš jít s tatínkem chytat ryby. Ještě by ses někde ztratil. “ vymlouvala mu maminka jeho nápad. Tatínek také nebyl moc nadšený, ale když Kvido jinak nedal, přece jen ho vzal s sebou.

Jakmile dorazili k vodě, kde Eskymáci ryby lovili, začal Kvido objevovat nový svět. Tatínek na něj zpovzdálí volal, ať nechodí nikam daleko, ale Kvido byl Kvido a jeho zvědavost a hlavně neposlušnost mu nedaly, a tak šel dál a dál, až došel na místo, které neznal a cestu zpátky domů si nepamatoval.

„ Maminko! “ volal s pláčem svou maminku. „ Kdybych byl jenom poslouchal tatínka, nemusel jsem se ztratit.“ litoval svého činu.

Máte doma oblíbený spotřebič, který můžete s klidem označit za nejlepší vec co vas mohlo potkat? Protože vám ulehčuje každodenní povinnosti. Pomůže vám. Nezklame vás, bez kterého už si ani neumíte představit každodenní domácí práce?

Ja takového jednoho pomocníka dostala před Vánoci na testovaní. Vubec jsem neveřila že by se na mě mohlo usmát štestí,psalo tam skoro 500 lidi,ale řekla jsem si proč to nezkusit a nezapojit se,třeba to vyjde a ono to vyšlo 🙂 Jeden večer kontroluji co je nového na koniku, a tam zpráva a v ni překvápko,byla jste vybrána na testovani,hurááá takové překvápko.Ježíšek příjde začatkem prosince.Po nejake dobe jsem na to zapomněla. 

Ubíhaly dny,sušička se nekde zasekla asi u dodavatele,ale podstatné je že dorazila nakonec domu, s malym spoždením, ale dorazila. Pračku dovezli dva milí a ochotní pánové,zkušeně nacpali do našeho malého bytu a jeste menší koupelny,vše vysvetlily  a ještě ten večer se začalo testovat.

Přiznám se že ja nečtu návody a jinak to nebylo ani tady 😀 takže se to pochopit dá velice rychle. Ovládání je naprosto jednoduché a intuitivní, je v češtině, takže i bez návodu si poradíte. Nejdůležitější ovládací prvek je kruhový volič. Tím si navolíte svuj správny program a pak už jen start.

Jako matka malé holčičky co začína objevovat všechno kolem sebe a nutně musi zkoumat vše nové na co narazí,je DĚTSKÁ POJISTKA  hodně důležitá. 

Toto určitě ocení hodně z vás.  Po dobu 3 sekund podržíte, krásně i znázorněné tlačitka a máte zamčeno.

„S kamarádkou jsme měly děti stejně, narodily se dva dny po sobě. Ačkoli jsme se kamarádily prakticky od mala, takže by se dalo předpokládat, že nás mateřství spojí ještě víc, stal se přesný opak. Zatímco já jsem se spíš nudila, doma mne to moc nebavilo a prakticky pořád jsem byla s kočárkem venku, kamarádka mi pořád psala, jak nic nestíhá, jak je unavená a vyčerpaná. Neviděly jsme se víc jak jednou za dva měsíce…,“ píše Kamila v diskuzi, kde si maminky vyměňují pocity, které z mateřské mají.

Při čekání na miminko si každá maminka představuje, jaké to bude, až bude mít několikaletou dovolenou. Jaké bude mít tolik času, po dlouhé době strávené v pracovním procesu nemít povinnost ráno vstát a jít pracovat, většinu dne být v kolektivu.

Mateřská dovolená je do chvíle, než v ní naplno jste, poměrně nepředstavitelná část života – je těžké se na ni připravit. Dopředu nevíte, jestli pro vás bude nová kariéra maminky a ženy v domácnosti vítanou změnou či dokonce úlevou, nebo zda budete na uvázání k domovu nadávat a místo radosti z toho, že máte přece dovolenou, budete bojovat s nudou, pocitem samoty nebo dokonce vyhoření.

Porod dítěte a první mateřské týdny jsou pro každou ženu skokem do neznáma, na který každá reaguje jinak. Novopečené maminky se mnohdy samy diví, jak nepředvídatelné toto období je a jak rychle se mění s věkem dítěte a s narůstající dobou mateřství.

Na mateřské vás může potkat několik fází, mezi kterými budete balancovat, a pokud se v nich naučíte tančit, opravdu si toto období užijete!

Fáze první: Šestinedělí – první doba mateřská

Ahoj holky, ráda bych se s vámi podělila o svůj porodní příběh. S manželem jsme spolu 9,5 roku. Mě je 25 let a Jirkovi je 28. Miminko jsme úplně neplánovali, prostě jsme se po zeleném pivě zapomněli a říkali jsme si, že přece pro jednou se nic nestane. . .a ani ne za 14 dní byly na testu dvě čárky, pak první fotka z utz, screening, další screening, a pak už jsme šli do finále. Anetka, naše prvorozená dcera, se narodila 11.12.2018 v 19.39, vážila 3100g a měřila 50 cm. Narodila se 39+4 tt.

Těhotenství jsem měla celkově bezproblémové. Na začátku jsem bojovala s únavou a nevolnostmi, prostředek byl super a konec klasika - všechno mě bolelo, byla jsem unavená, zadýchávala jsem se. Od doktorky jsem z poslední kontroly odcházela s nálezem CS3, takže tělo už se na porod připravovalo, já pila poctivě maliník a těšila se na naši holčičku. Den před porodem mi kolem osmé hodiny večer odešla hlenová zátka. Hned jsem měla tucha, že se něco chystá. Googlila jsem, co to znamená, ale našla jsem odpovědi typu, že to nemusí být vůbec nic a rodit můžu stejně až za pár dní. Manžel lehce znervózněl, ale prosil mě, abychom ještě vydrželi. Na druhý den v práci měl naplánovaný důležitý meeting, na který extra za ním jeli italové a ukrajinci a kde nemohl chybět. Jak kdybych to mohla nějak ovlivnit! Šli jsme spát s tím, že to ještě vydrží a beztak budu přenášet až do Silvestra. Najednou v půl druhé v noci mě ze spaní probralo "lupnutí" a mě hned bylo jasné, že mi praskla voda. Ve tři v noci už jsme byli v porodnici a to už začaly přirozeně kontrakce po pěti minutách. Všechny porodní boxy byly bohužel plné, takže jsme většinu porodu strávili na menším pokoji, kde byla k dispozici jen postel, gym.míč a sprcha. Já si zalezla do sprchy a snažila jsem si horkou vodou ulevit od kontrakcí co se dalo. Občas přišla sestra natočit monitor, doktorka mě zkontrolovat, jak se otevírám a to bylo vše. Ve dvě odpoledne už jsem nemohla a přišlo na epidural. Já už nic moc bolestí nevnímala, ale manžel říkal, že se mu ta aplikace epiduralu moc nelíbila. Doktorka odcházela ne uplně spokojená a trápili mě tam cca půl h. Sestra se mě pak ptala, jestli cítím úlevu, ale já ji necítila, nebo nevěděla jsem, jestli to má být ono nebo ne, protože nijak extra se mi neulevilo. Nakonec jsem jim odkývala, žejo, že je mi líp, aby mi daly pokoj. Ve čtyři odpoledne nás přesunuli na porodní box. Dostala jsem oxytocin, pak ještě silnější dávku. Kontrakce jsem měla už jednu za druhou, stála jsem ve sprše a odpočítávala si "5, 4, 3, 2, 1, žádná bolest netrvá věčně" a takhle jsem přežívala každou kontrakci. V šest jsem začala tušit, že je něco špatně. Přišla sestra, natočila monitor. Manžel dostal za úkol sledovat ozvy miminka. Ty začaly padat pod 100. Přišla doktorka, vyšetřila me a byla jsem za cca 17h otevřená pouze na 5cm. Miminku padaly ozvy. Bylo mi řečeno, že malá je špatně otočená - sice byla hlavou dolu ale v obrácené rotaci. Doktorka se ji snažila jednou rukou ve mě a druhou přes břicho zvenku správně otočit, ale nepodařilo se. Já po tomhle úkonu začala šíleně krvácet. . .

Přišel verdikt, že jdeme na císaře. Já s touhle variantou absolutně nepočítala. Císař jsem nechtěla za žádnou cenu. Říkala jsem si: "je mi 25 let, jsem mladá, těhu bylo ukázkové, malá je hlavou dolů, jsem schopná vydržet ještě dalších 20h kontrakcí, jen ne císař prosím!" Ale už nešlo jen o můj život, nedalo se nic dělat. Jen jsem manželovi špitla do ucha "víš co si myslím o císaři". . .úplně jsem se celá rozklepala jako osika. Chytl mě za ruku a uklidňoval mě. Pak to vše šlo hrozně rychle. Podepsat papíry, zavést cévku na moč, dojít z boxu na sál, vylézt na leháko. Přikurtovali mi nohy, ruce, píchli anestetikum na umrtvení půlky těla do kanyly od epiduralu a čekalo se 15 min až nebudu nic cítit. Jenže já cítila stále vše. Zřejmě mi ten epidural píchli blbě, takže umrtvení nezabíralo a já prožila peklo s ukurtovanýma nohama v kontrakcích po minutě, museli mi nohy povolit, protože jsem skoro řvala bolestí, neměla jsem si jak od kontrakcí ulevit. Nakonec mě uspali celou, párkrát jsem se nadechla z masky a pak už nevím. . .

Bolest šílená, ale strach byl ještě horší. Těch 15 min než mě uspali jsem si říkala, co malá v bříšku? Nedusí se tam? Narodí se zdravá?

. . .

Po probuzení u mé postele stál manžel, měla jsem pouze sluchový vjem a vnímala jsem, že mi říká, že Anetka je v pořádku, ukazoval mi i fotku, ale já nemohla zaostřit a nic jsem neviděla. Zase jsem usla. Svoji dcerku jsem poprvé uviděla na fotce na facebooku u příspěvku, který Jirka sdílel, tam jsem také poprvé zjistila její míry. Hrozně se mi ulevilo. Cítila jsem ale obrovské zklamání, sama ze sebe, že jsem ten porod po 18h bolestí nezvládla zakončit normálním porodem. Že nemám malou u sebe, že se bojím co kojení, ja se o ni postarám, když jsem po operaci? Že jsme přišli o ten moment zrození, že jsme nebyli všichni tři hned pohromadě a neměli jsme poporodní bonding. . .cítila jsem se hrozně. "Porodila" jsem a byla jsem na pokoji sama, bez miminka a bez manžela.

Narodila jsem se s vpáčenýma bradavkama takovýma těma co nevylezou ani při vzrušení či sexu, ba ani když je chcete vytáhnout tlakem třeba stříkačkou... Když jsem to v těhu řešila s dr radila mi formovače bradavek, tak jsem si je za nemalé peníze pořídila, nosila a nic... No já hloupá věřila že to nějak půjde a v porodnici mi pomůžou... jaká chyba! ale alespoň jsem byla vybavena těma nejlepšíma kloboučkama značky mam... po porodu, který neproběhl dle představ, kdy mi malého zbytečně popoháněli a oblbli mě kapačkou jsem nebyla schopná se bránit a tak mi odepřeli bonding, syna přinesli zabaleného jak vánočku a i mi ho odmítli přiložit že s vpáčenýma bradavkama to nemá cenu... nakonec jsem si přiložení vydupala trošku vzpamatovaná na poporodním pokoji. přisál se pomocí kloboučků... další hodiny a dny v porodnici byly "zlé" sestry mi podaly absolutně špatné/zavádějící informace kterými mě totálně zmátly, nebyly až na asi 1/2 vyjimky ochotné a nápomocné při kojení, jen mě vystresovaly, malý byl hodně uplakaný a špatně sál, nebyl pořádně schopný si to přes kloboučky vysát ač jsem na odsávačce něco odsála... a tak mi ho začli přikrmovat jak se tomu děje... donutili mě ho vážit a víceméně mě jen vystresovali... odcházela jsem z porodnice nerozkojená s doporučením na zakoupení nutrilonu a váhy... poslechla jsem.. mlíko se mi pořádně rozjelo až doma. kojila jsem "strojově" jak mi nadiktovali, 10 minut jedno druhé prso, mezery mezi kojením 2/3 hodiny... malý málo přibíral, špatně pil, prožili jsme si asi všechny nešvary a neduhy včetně několika bojkotů kojení... bylo to pro nás oba vyčerpávající... taky byl hodně spavý první měsíce. a po chvilince spaní usínal.. no mezi čtvrtým a pátým měsícem se mi podařilo postupným ustřihováním kloboučků se kloboučků zbavit ale radost netrvla dlouho, syn najednou v půl roce se odmítal přisát a já už neměla sílu dál bojovat a skončili jsme na um...

Před porodem druhého syna jsem byla přesvědčená že takto teda fakt ne! nastudovala jsme kdeco o porodu i kojení a světe div se... porod byl přirozený a tak rychlý že ani doktoři nestihli přiběhnout... vyžádala jsem si dvouhodinový bonding během něhož jsem se snažila o samopřisátí bez kloboučků, neúspěšně...s kloboučkem to taky moc nešlo... ale nevzdávala jsem se... jako druhorodičku mě nechali absolutně v klidu nic moc neradili neprudili... a já odhodlaná kojit jsem kojila jak malý chtěl často a jak chtěl dlouho... kojila jsem hodiny v kuse intervaly si určoval sám, v noci jsem téměř nebudila vše bylo na něm a už cca od druhého dne jsme měla mlíko, nevážili jsme nepřikrmovali syn byl výhradně se mnou až na krátké okamžiky... z porodnice jsem odcházela plně kojící sice přes kloboučky ale kojící... během šestinedělí jsme kloboučky odbourali a od té doby kojím bez nich... neřídím se časem ale synem... kojím ho již skoro 17m a už bych chtěla naopak pomalu přestat protože skoro nejí a je furt na prsu... jaký paradox že 😀 takže maminky s vpáčenýma bradavkama nevzdávejte to, můžete kojit i bez kloboučků (mě sestry s druhým synem v porodnici řekly že tak kojit nikdy s mými malými pevnými prsy a vpáčenými bradavkami nebudu... a co myslíte neměly pravdu, kojím bez nich)... kdyby Vám někdy někdo tvrdil že máte kojit podle intervalů, že dítě nesmí být na prse dýl jak půl hodiny, že nesmí pít dřív než za 1,5 hodiny, že od uričitého věku musí pít jen z jednoho prsu, že častým kojením/střídáním prsů ho bude bolet bříško nebo že mlíko je nevýživné/slabé... ničemu z toho nevěřte, je to cesta do pekla, já si jí prošla a teď si klepu na čelo jak jsem se mohla nechat tak obalamutit... jo a bradavky se kojením vytahaly, sice nevydrží venku a zase zalezou ale už jsou vytahané a skoro "normální"...

Můj první porod nedopadl podle mých představ. Celé těhotenství jsem si užívala, těšila se z bříška a trochu se bála porodu, ale tak šlo to nějak dovnitř, musí to jít i ven, že... Prostudovala jsem si jak to chodí v dané porodnici a jelikož tam psali o všem co jsem tenkrát chtěla, porodní plán jsem si nepsala... Můj plán byl rodit co nejvíc přirozeně... Malého jsem 5 dní přenášela, už jsem z toho byla unavená a nakonec si nechala udělat hamiltona... vlastně už zpětně ani nevím jestli nakonec pomohl nebo ne... Někdy v jednu  v noci mi začala pomalu odtékat narůžovělá voda, jenom maličko ale tekla... všude se psalo že do dvou hodin má člověk dorazit do porodnice a tak jsme tedy kolem půl třetí dorazili... proběhly běžné vyšetření a jelikož se nic nedělo, nechali nás na hekárně... O půl sedmé mě doktor vyšetřoval a že prý přece nebudeme čekat 24 hodin do noci a zavedl mi popoháněcí tabletku. Věřila jsem mu, je to lékař no ne? Do půl hodiny nastaly šílené kontrakce, jela jedna za druhou a v nesmírné intenzitě, tak strašně mě bolely kyčle že jsem brečela a sténala bolestí a nakonec to vzdala a nechala si "ulevit." dali mi nějakou kapačku... bolest nepolevila ale kapačka mě totálně sjela... Většinu doby jsem proseděla na baloně a manžel mě podpíral. Pak jsem se svalila na postel a už jen ležela. Přesun na sál jsem si musela "vyřvat" když přišla tak silná kontrakce že jsem zařvala na celé oddělení a přiletěly sestry a odvekly mě tam, chvilku před tím mě doktorka posílala ještě do sprchy, že je ještě bzry... No už velkou část hekárny mám v mlze a také porod, vím že tam byl doktor který mi tlačil na břicho, že mě okřikovali že nemám křičet a že jsem špatně dýchala a tlačila, ale mě to prostě nešlo... malý se narodil v 10,32... ano vím byl to super rychlý porod ale ta bolest byla šílená šílená šílená... po porodu mi malého hned sebrali, pak ho přinesli zabaleného jak vánočku a ani mi ho nedali přiložit kvůli vpáčeným bradavkám že to bez kloboučků nemá cenu... nakonec jsem si přiložení vydupala trošku oklepaná znovu na hekárně... Po porodu jsem byla hotova ještě několik hodin po porodu se mi motala hlava a nebyla jsem schopná vstát... jelikož sestry na šestinedělí vykládají o kojení hodně nepravd a neumí pomoci při plně vpáčených bradavkách, kojení nám nešlo a mlíko se spustilo až doma...

Po tomto zážitku jsem se zařekla že takto už to víckrát fakt nechci... když jsem čekala druhého syna četla jsem a hledala informace a věděla co přesně chci a nechci. Sepsala jsem si porodní plán... Přenášela jsem opět 4 dny ale tentokrát hamilton neproběhl. Vlastně nevím kdy mi odtekla plodovka, já to nezaznamenala, ve středu jsem byla na poslední kontrole kdy mi doktorka řekla že se nic nechystá a že třeba o víkendu se to nachystá... přišla jsem domů docela zoufalá a pobrečela si... V noci ze čtvrtka na pátek jsem začala mít kontrakce které mě sice v určitých intervalech budily ale dalo se to ještě zaspat. Od zhruba 6/7 začaly být v pravidelnějších intervalech... Zhruba od 8 jsem si je už začala měřit pomocí aplikace, pořád se mi ale nezdály nějak hrozné, jo musela jsem se polohovat a prodýchávat ale šlo to... Slyšela jsem že 20minutová sprcha to rozsekne, po ní se mi intervaly prodloužily ale bolest zintenzivněla... po prvním porodu jsem věděla houby jak to přirozen probíhá, ale byla jsem nervní a tak jsme zhruba v 11 přijeli do porodnice s tím, že nevím jestli rodím či ne, kontrakce byly co 6-12 minut... přijali mě na 4cm otevřenou a 45m drželi na pásech, vyptávali se monitorovali, dali kapačku na streptokoka... po třičtvrtě hodině mě poslali na hekárnu a ať se převleču a přijdu na klistýr... šla jsem tam s pocitem to si dělají srandu vždyť to bolí jak čert... chtěla jsem jít ještě čurat ale už to nešlo. bolest začala být nesnesitelná a já se svalila na všechny čtyři zadek dala co nejvýš s tím že asi teda nesmím ještě tlačit a funěla jsem si tam, tělo si to samo prodýchávalo... přiletěla sestra a sprdla mě co zdržuju a co dělám že nejsem převlečená a co dělám že vypadám že rodím že ať jdu teda na postel že se podívá... na posteli mi oznámila že rodíme a ať tlačím... no nechtělo se mi rodit na rovné posteli a tak jsem mezi kontrakcemi přeběhla na sál a tam na pár zatlačení byl malý na světě, doktoři ani nestihli doběhnout, rodily mě PA... malého chtěly sebrat, ale připomněla jsem se s bondingem... a taky se mi konečně splnil, dvě hodiny jsme se muchlovali na hekárně... kam jsem si mimochoem po porodu odešla sama... na šestinedělí mě jako druhorodičku nechali úplně bez "podpory" a já za to tak byla vděčná, kojila jsem a kojila tedy přes kloboučky, malý byl na prsu tak často a tak dlouho jak chtěl a já už druhý den začínala mít mlíko... odcházela jsem rozkojená a během šestinedělí kloboučky úplně odbourala a to mi tvrdily sestry že s mými prsy bez kloboučků nikdy kojit nebudu...

Kdybych měla rodit dotřetice zase bych to nechala na "přírodě" tělo  i mimi ví, jak na to... jen se nenechat zviklat... Jo a rady, že se jede do porodnice až v tedy když to bolí tak že nemůžete mluvit a chodit... no to bych rodila v autě... Vím že druhý porod je asi vždy lehčí, ale když bych měla srovnat bolest u vyvolávaného a přirozeného, tak u přirozeného to byla procházka růžovou zahradou... bolelo to ale díky uvolňování oxitocynu a dalších látek které neblokovaly léky, se to dá zlvádnout celkem lehce...

Mám krásnou a úplně zdravou dceru. Jsem šťastná. Jen jsem si svůj porod představovala jinak. Jako mnoho z nás. A teď za ním chci udělat velkou tlustou čáru a myslet už jen pozitivně.

Týden před termínem porodu, na běžné prohlidce v porodnici, jsem informovala o tom, že by mělo být miminko v bříšku větší. Lékař mě objednal na ultrazvuk na měření plodu na týden následující. Obavy se potvrdily. Odhadovaná váha mimča byla 4,2 kg. Lekla jsem se, ale nepovažovala jsem to za nějakou překážku. 

Jiného názoru byl sloužící lékař. Že prý musím co nejdříve rodit, ba ještě před termínem. Moc se mi to nelíbilo. Objednal mě na pátek 9. listopadu, den před plánovaným termínem porodu.

Ten den jsme se v 7 ráno hlásili na porodním sále číslo 2 u Apolináře. Nejistota i strach z toho, jak bude takový porod probíhat mě provázeli celé předešlé dni i noci. Moc jsem si přála ještě porodit přirozeně. 

V pátek kolem 9. hodiny ranní jsem dostala tabletu na otevření porodních cest a byla jsem uložena na přípravný pokoj. Rozumějte hnusnou hekárnu. Neuvěřitelně odporné prostředí jako z koupelen v Bradavické škole. Špinavé kachličky a bublající umyvadlo. Čtyři postele v rozích a tma. Nic moc. Přála jsem si porodit hned. Bohužel první den se nedělo nic. A to doslova. Jen se na pokoji střídaly další a další rodičky. Své putování končily na opodál stojících porodních boxech a krom jejich hlasitých projevů u porodu jsem naslouchala i pláči právě narozených miminek. Všech.

V sobotu ráno mi byl aplikován čípek. Naivně jsem si myslela, že snad i rodím. Ale byly to velmi slabé kontrakce a vymizely do brzkého odpoledne. 

Úvodem: Už několik let žiju na Novém Zélandu a ke zkušenostem s místním turismem a vzdělávacím systémem mi přibyla ještě zkušenost s místním porodnictvím. Rozhodla jsem se ji sdílet, kdyby to třeba někoho zajímalo nebo přišlo vhod.

Zdravotní péče na NZ

Na státem hrazenou základní zdravotní péči má nárok každý občan NZ, dále každý kdo má vízový status "Resident", nebo za určitých podmínek člověk s pracovním vízem v určitém zaměstnaneckém poměru. Na bezplatnou základní péči v těhotenství (včetně porodu a šestinedělí) má nárok každý kdo má nárok na bezplatnou zdravotní péči nebo žena která sama o sobě tento nárok nemá, ale její partner ano.

Vzhledem k nedostatku specialistů lékařů je ovšem tato zdravotní péče omezenější než v ČR. Veškeré běžné zdravotní obtíže lze řešit pouze prostřednictvím obvodních lékařů, kteří teprve mohou dát žádanku ke specialistovi, uznají-li to za vhodné.

Pilířem péče v těhotenství je tzv. LMC ("Lead Maternity Caregiver"), což je ve většině případů porodní asistentka (občas obvodní lékař s rozšířenou aprobací v oblasti porodnictví). Gynekologové jsou vyhrazeni pro rizikové případy, případně pro ty co si zaplatí soukromou kliniku. LMC provází rodičku od začátku těhotenství po konec šestinedělí.
Porodní asistentky mají své ordinace, kde provádí pravidelné kontroly během těhotenství a vypisují žádanky na další testy (krev, ultrazvuk apod.), dále řídí porod (je-li bezproblémový, nemusí se na porodním sále ukázat nikdo jiný než porodní asistentka a rodičky doprovázející osoba) a provádí pravidelné kontroly rodičky a miminka v šestinedělí.

Těhotenská péče - srovnání s ČR

Blíží se nám konec roku a to znamená, že si dáváme předsevzetí. A jak jste na tom Vy, dáváte si je?

Já ano. Ale ne na Nový rok ale skoro kdykoliv. 

A dávám si je, protože doufám že budu lepší. 

Například- že budu lépe vést finance (když mi nevyjde měsíc)

- že budu hodnější a trpělivější máma (to znáte, když dítě ječí a ječí a Vy zvýšíte hlas a pak toho litujete?)

- že budu pořádnější ( vydrží to tak 2 dny)

Tak můj rok 2018 začal úplně krásně a to tím, že se 9.1.2018 narodila moje dcerka Danielka, sice předčasně ve 32tt, byli jsme měsíc v porodnici, ale hlavní je, že je prdelka zdravá😍. 

Pustili nás tedy 8.2.2018 přišli jsme do bytu, který jsem neznala, nevěděla jsem jak vypadá, protože vše zařídil přítel, nastěhoval mé a Danielky věci, postavil postýlku, skříň atd..

V březnu jsem oslavila 19ctiny, narozeniny má i moje sestra a mamka svátek. Zatím bylo vše v pořádku, vše klapalo tak jak má.

Duben, květen, červen utekl docela rychle 🙂 

V červenci jsem s mamkou a Danielkou byla u babičky, protože slavila 5.7.2018 63let, Danielce bylo půl roku, ale byla malinká, samozřejmě se musela s pravabičkou vyfotit😍

Jenže už bylo hůř....v srpnu 9.8.2018 zemřel můj bratranec, kterému bylo pouhých 29 let, od malinka měl hodně velkou cukrovku, postupně mu selhávali všechny orgány, přestal chodit...Boj prohrál...24.8.2018 měl pohřeb na který jsem se chystala, šaty jsem měla připravené, jenže....22.8. tedy 2 dny před ..mě začal bolet podbříšek, myslela jsem si, že je to zánět močového měchýře, tak jsem to neřešila. 

Jestli existuje něco, co všechny děti bez ohledu na věk nejvíc ocení, pak je to čas, který jim věnujete, a vaše plná pozornost. Ideálním prostředkem, jak spolu trávit čas a věnovat si vzájemnou maximální pozornost, je společné tvoření. Vánoce jsou ideálním časem jak na vytvoření takových chvil, tak skvělá příležitost, jak si něco hezkého vyrobit.

Dekorací, které se dají k vánoční atmosféře vytvořit, je nepřeberné množství, záleží na vaší fantazii, na věku dětí a na časových možnostech - ale i maličkost, kterou spolu vyrobíte, vám bude připomínat hezké společné chvíle a zároveň dotvářet rodinnou vánoční atmosféru.

Stromeček z věcí nalezených na procházce

Vyrobit si tento stromeček znamená dvě zábavy v jednom. V prvním kroku si udělejte hezkou procházku do nejbližší přírody a nasbírejte si různě velké klacíky. Jejich velikost si doma můžete jednoduše upravit kleštěmi nebo malou pilkou - kdo nemá dílnu plnou nářadí, menší klacíky určitě půjdou zmenšit i za pomocí kuchyňské pilky na pečivo.

Po příchodu z procházky si můžete dát dobrý horký čaj a něco dobrého a pustit se do tvoření. Klacíky si na stole vyrovnejte tak, jak si představujete velikost vzniklého stromečku, a s mezírkami je svazujte provázkem nebo vlascem k sobě. Tahle část bude asi nejtěžší, budete se muset rozdělit na držící a vázací pracovníky, ovšem drobný nácvik spolupráce je přesně to, co je na společném tvoření to nejlepší.

Vzniklý stromeček si můžete ozdobit, jak se vám a dětem líbí. Použít můžete kratší řetěz se světýlky, sušené ovoce, ozdobičky, které používáte na skutečný vánoční stromeček. Fantazii se meze nekladou. Ozdobičky můžete připevnit drátkem, lepidlem i provázkem, kterým jsme vázali stromek.

„Nevidím problém v tom pořídit domů zvíře, když po něm děti touží a rodiče nejsou proti a jsou si vědomi toho, že většina péče o zvíře padne na ně a jdou do toho s tím, že se postarají. Ano, zvíře není hračka, ale nevím, proč by se dětem do domácnosti nemohl pořídit mazlíček, se kterým budou vyrůstat.“ Kdyby to bylo jen na dětech, mnoho rodin by svou domácnost sdílelo s celou zoo. Naštěstí o tomto rozhodují dospělí, kteří ovšem velmi často poleví a zejména o Vánocích se nechají obměkčit ke koupi nějakého toho zvířátka. Je vůbec zvíře vhodným vánočním dárkem a ve kterém věku jsou děti schopné se o ně opravdu postarat?

Než pořídíte pod stromeček nějaké zvířátko, zamyslete se dobře nad tím, zdali je zvíře vůbec vhodným dárkem. Často se stává, že prvotní nadšení z nového člena velmi rychle opadne a po pár dnech ho lidé chtějí vrátit. Jenže zvíře není věc, kterou si můžeme jen tak vzít a zase vracet, jak se nám zlíbí.

Kdy se děti dokáží postarat opravdu o zvíře?

„V kolika letech byste tak považovali za vhodné pořídit vašim dětem nějakého domácího mazlíčka? Nemyslím pejska, ale třeba křečka, morče apod. Já uvažuji, že bych dceři (3,5 roku o Vánocích) pořídila od Ježíška morčátko – je mi jasné, že čistit a krmit ho budu já, ale chtěla bych, aby se dcera také starala a zvykla si. Co myslíte?“ ptá se maminka z diskuze Kdy pořídit dítěti zvířátko.

Pokud je přání vlastnit zvíře opravdu upřímné a dlouhodobé, není nic krásnějšího, než dítěti vyhovět a pod stromeček dát nejkrásnější dárek. Děti se ovšem – až na výjimky – nejméně do věku 12-15 let o žádné zvíře samy starat nedovedou. Pokud se pro nákup rozhodnete, mějte na paměti, že veškerá péče bude především na vás. Úklid, venčení, krmení, čištění pelíšku či akvária, a to ne na rok nebo na dva, ale na spoustu let. 

Samozřejmě nejlépe vědí sami rodiče, zda jsou děti schopné dostát svým závazkům. Vyzkoušet to mohou tím, že zpočátku přidělí dětem nějaké úkoly, které musí pravidelně vykonávat – třeba zalévání květin apod. Je vhodné si předem domluvit, co se bude dít, když svým závazkům nedostojí. Také je možné přihlásit dítě do nějakého chovatelského kroužku. Za pár měsíců poznáte, zda máte doma opravdového milovníka zvířat nebo šlo jen o chvilkovou zábavu.

Bezpečnost dětí je pro rodiče nadevše. Bohužel s nimi nemohou být pořád a poskytovat jim dostatečnou ochranu. I když sebevíc chtějí. Alespoň trochu jim v ochranitelské roli mohou pomoci chytré hodinky s GPS lokátorem. Slyšeli jste o nich?

Dětské hodinky Gator – telefon a lokátor pro Vaše děti

Děti potřebují volnost a kamarády

Je to sice hrozná představa, že rodiče už nejsou pro své děti středem vesmíru, ale takový je prostě život. A aby se rodiče nemuseli strachovat, kde se potomek s kamarády právě teď nachází, jsou tu chytré hodinky.

Dětem poskytnou volnost, rodičům přehled o pohybu dítěte. Navíc můžete dětem kdykoli zavolat, aniž by s sebou musely nosit mobil. A ony zase mohou zavolat Vám. Nebo poslat zprávu.

Pro jak staré dítě jsou hodinky určené?

Bezdrátové nabíjení je stále populárnější. Smartphony se rychleji vybíjejí a my je potřebujeme stále častěji nabít. Kabely dokážou být pěkně otravné. Už je ale nebudete potřebovat. Zkuste svůj telefon nabít bez zbytečných kabelů.

Bezdrátové nabíjení

Bezdrátové nabíjení je založeno na principu elektromagnetické indukce. Ne všechny telefony ale bezdrátové nabíjení umožňují. Je třeba, aby podporovali Qi standart. I když – ani když jej nepodporují, není nic ztraceno.

Technologie, která nevyžaduje přímé kabelové propojení mezi nabíječkou a zařízením. Stačí jej položit na podložku.

Úplně bez drátu to ale samozřejmě není. Podložka je totiž připojena k elektrické síti. Když ji ale položíte na noční stolek, poličku nebo pracovní stůl, kabel schováte. A když budete telefon zrovna potřebovat vzít do ruky, není třeba nic odpojovat.

Jak to funguje?

Kresba má smysl i u větších dětí

Kreslení a malování je pro děti důležité v jejich vývoji. Snad každé malé dítě kreslí. Kam ale může směřovat? Má smysl podporovat malování do budoucna nebo by mělo dělat něco „praktičtějšího“?

Možná vás překvapí, že tvorbou se dá dnes hezky uživit. Pokud se vaše dítě vydá uměleckou cestou, může být velmi úspěšné. Představíme vám několik uměleckých profesí, které rozhodně dávají smysl!

Veďte děti k tvorbě, třeba pak budete hrdým rodičem úspěšného grafika či architekta.

Váš šikovný malý kreslíř se třeba jednou stane architektem a podle jeho návrhů se budou stavět parádní budovy. Ano, i v dnešní době rýsování v počítačových programech musí umět architekti kreslit. Potřebují si totiž kdykoli načrtnout svůj nápad a přiblížit ho klientovi. Také se dělají talentové zkoušky na vysoké školy. A nikdy není brzy začít se na ně připravovat. To samé platí u bytového architekta, který navrhuje krásné interiéry.

Pokud by vaše dítě rádo přebarvilo vše, co potká a rádo upravuje předměty k obrazu svému, možná bude designerem. Bude navrhovat vzhled nových zajímavých modelů, různých tvarů i krásných vzorů. Bude skicovat návrhy a spolupracovat s výrobou daného předmětu. Dmuli byste se jistě pýchou, kdybyste viděli výrobek podle návrhu vašeho potomka!

S tímhle článkem asi nebude souhlasit hodně lidí. Ale já si nemůžu pomoct. Mně se současný způsob Vánoc, jak je prezentovaný ve většině rodin, prostě nelíbí. „Napiš dopis Ježíškovi a pak buď hodný, jinak ti ty věci nepřinese.“

Svým dětem odmítám lhát

Proč bych jim měla říkat, že dárky nosí Ježíšek, když jim je s láskou vybíráme my s manželem?

Proč bych je měla strašit, že žádné dárky nedostanou, pokud budou zlobit? (Chtěl by Ježíš, abychom takhle jeho osobu zneužívali k manipulaci s dětmi? Jakkoliv si připadám nevěřící, o tomhle silně pochybuju! 😉)

Proč vyhrožovat dětem, že je odnese čert do pekla, pokud nebudou hodné? (Co to vlastně je, být hodný? Znamená to poslouchat na slovo? Neprojevovat žádné emoce? Být potichu? Chcete tohle pro své děti? Já teda ne.)

Nechci svoje děti balamutit – ani ve jménu strachu, ani ve jménu „kouzla Vánoc“.