Měla jsem možnost na pár dní vyzkoušet starší model rostoucí Noigy a mám tak srovnání s naším KiBi. Rozhodla jsem se sepsat tento článek pro ostatní maminky, které se třeba rozhodují mezi těmito dvěma nosítky a nemají možnost vyzkoušet si je osobně.

Na začátek musím říct, že nejsem žádná velezkušená nosička. K nošení jsem přičichla náhodu před rokem, když měla malá 3 týdny. U doktorky hrozně plakala a maminka, se kterou jsme byly v porodnici a objednané u dr hned po sobě, mi ji navázala do šátkového mei tai. Malá se okamžitě uklidnila a to byl ten impuls! Měla jsem možnost vyzkoušet nosítko Marsupi plus, které je na malá miminka asi do 3 měsíců. Pak jsem se hecla a po dlouhém studování a poradách jsem koupila první šátek - starý Amazonas, který nám dobře sloužil až do 10měsíců malé. Chtěla jsem i nosítko a po pár dnech pátrání a kombinování zvítězilo KiBi. Líbilo se mi, že je rostoucí a také cena byla přívětivá. Malou jsem nosila od 3,5 měsíců (i když výrobce uvádí od 4-6 měsíců, ale hlavním faktorem je, aby dítě drželo hlavičku a aby nebyl sed příliš široký). KiBi nepoužíváme denně, ale je to takový pomocník, že bez něj nevyjdu z domu. V následujících odstavcích zkusím popsat rozdíly mezi KiBi a Noigou. Upozorňuju, že jde o moje subjektivní pocity a poznatky.

Bederní pás

Začnu netradičně - odspodu.

• Bederní pás u Noigy je o poznání silnější. Je více vypolstrovaný, než u KiBi, také o něco málo širší.
• Noiga má na bederním pásu dva samostatné pásky, zakončené plastovou sponou. KiBi má jen jednu sponu, zato větší.
• Noiga nemá spony zabezpečené "zámkem" ani gumičku, jakožto druhé jištění.
• KiBi má všechny popruhy opatřené malou gumičkou na konci. Ta umožňuje přebytečný kus pásu smotat a zajisti, aby neplandal.

Rozšiřování sedu

Můj porodní příběh vyvrcholil 28.3. 2016 narozením mé dcery Mayi  a začal vlastně už v roce 2014, kdy přišel na svět můj první syn Vitali.

Porod Vitaliho byl ukončený akutním císařským řezem. Já, i když jsem si myslela, jak jsem na porod psychicky a  fyzicky připravena, musím s odstupem času říct, že jsem nebyla připravena tou správnou cestou. Měla jsem naučené, jak v různých dobách porodních dýchat, jak správně tlačit, co je epidurál a další poučky a rady z různých brožur a předporodního kurzu. Bohužel, jsem u porodu zapomněla vnímat sama sebe a své dítě.

Plně jsem se svěřila do péče zdravotníků, předala jim svou zodpovědnost. Ti přece porodí každý den tolik dětí, že vědí, co je pro mě a mé miminko nejlepší. To jsem si myslela.

A tak jsem ještě při téměř žádných kontrakcích, otevřená pouze na 2-3 cm, absolvovala klystýr, poté ihned dirupci vaku blan, která vyvolala velmi silné a neúnosné kontrakce. Entonox jsem poté vydýchala na jeden zátah při kontrakcích, i v klidu mezi nimi.  Musela jsem absolvovat pravidelný monitoring ozev na zádech a na lehátku. Poskakování na míči ve sprše (když si zpětně vybavuji, nebylo mi to vůbec příjemné, ale PA říkala, ať to zkouším, že mi to pomůže), infuze mi  stále kapala, už ani nevím s jakým lékem. Pamatuji si velkou místnost, plně osvětlenou. Nevybavuji si intimní prostředí, ale nemocniční prostředí a pocit toho, že jsem vnímána personálem jako pacient.

Tento stav trval asi 7 hodin, kdy při střídání služeb, rozhodl nově příchozí doktor, cca po hodině, že můj porod je nepostupující, a proto je nutný akutní císařský řez. Já se divila proč, moje těhotenství probíhalo naprosto v pořádku, cítím se přece dobře, jen chci zkusit porodit, ale jelikož jsem dostala něco na zklidnění kontrakcí, žádná další kontrakce už nepřišla a já celá třesoucí se, jsem odjela na vozíčku, společně s personálem, na operační sál. Můj muž čekal přede dveřmi.

Vitaliho na sále rychle omyli a na můj popud, že jej chci vidět, mi jej krátce ukázali, já mu stihla dát alespoň rychlou pusu na uvítanou a potom se s ním viděla až za dlouhých 6 hodin. Mého muže poslal personál domů, ať si odpočine, že já budu stejně také unavená. Byla jsem odvezena na pooperační pokoj, kde jsem byla celou dobu vzhůru, chci strašně moc vidět Vitaliho a svého muže. Nevím, kde jsou, kdy je uvidím. Strašná bezmoc.

Jak by asi vypadal takový pracovní inzerát na pozici maminky? 🙂

Náplň práce:

péče o klienta 24 hodin a 7 dní v týdnu

příprava pokrmů a následné krmení

praní neidentifikovatelných skvrn a věčný úklid

odvedení a následné vyzvednutí klienta od doktora, ze školky/školy, z kroužků

  Nevím jak začít, od čeho? Asi od prvních dvou čárek, to předtim nestojí za řeč.
Byla jsem u babičky, byl pátek, tuším, že 18.prosince..ten den jsem nešla do školy a babička se mě hned ráno zeptala: ,,proč nejdeš? Jsi těhotná?" haha babi. Tu dobu jsem ještě nic netušila, řikala jsem si, že spoždění mám celou dobu, třeba i o dva měsíce, to spíš táta mojí holčičky byl na nervy a psal mi ať si jdu pro test.
  Už v drogérce mě prodavačky probodávaly pohledem, říkám si, co když jsem fakt těhotná, to mě asi rovnou zabijou, ne?.....Přišla jsem k babičce, byla tam moje maminka se ségrou, vlezla jsem si na záchod, četla návod, vyčůrala se (zatím relativně v klidu) a koukala až se ukáže ta JEDNA čárka, vyfotím mu to a všechno bude dobrý. DVĚ ČÁRKY. Wtf? CO????? Chtěla jsem umřít, zabít jeho, vrátit čas, smazat tu čárku, smazat poslední měsíc..Koukám na sebe  do zrcadla ,,ty jsi kráva pitomá". Pozdě, bylo pozdě.


  Hledala jsem možnosti, řešení, nějaký útěk. Co víno a horká vana? Ne, moc drastický. Řekla jsem to tetě, sestře mojí maminky, jela k ní a nejdřív to řekla sestřence, pak jsme zavolaly jí. Nápad. Co kdyby předstírala mojí mámu a šla se mnou na potrat? Ani náhodou. 

  Říkám to R (otec malý), nevěří mi, tak on mi ještě nevěří? Udělala jsem si test před nim, dvě hodiny ani slovo, jen čumí na ten test? To nemůžeš něco říct? ,,Zvládneme to spolu, nenechám tě v tom" asi neulhanější věta, co kdy řekl🙂)) 

  Přeskočím hodně dní, probrečených dní.

  Byla jsem přes Vánoce u táty, jedinej kdo to tam věděl byla moje nejlepší kamrádka.
......Když jsem přijela, jako první jsem mluvila s babičkou..rozeběhla se k ní a brečela jí na prsou..,,no jo, tak budeš mít hold miminko no"..jojo, počkat, cože? Já si to nechám?
V ten moemnt se mi přetočily priority, celý svět, myšlení a největší rozhodnutí v mým životě.

  Moje maminka se to dozvěděla beze mě, teta jí to řekla. ,,Nenechám tě v tom, ať se rozhodneš jak chceš." To jsou ta slova, která mi nelhala.
  Táta..jak by to asi vzal táta. Jeho malá holčička čeká dítě. Brečel, nutil mě na potrat, prosil mě. A pak se mu to rozleželo v hlavě..naštěstí.

  Nebudu se tady litovat, jak moc mi ublížil, když mě v tom nechal, jak mě potopil, rozšlapal všechno co mezi námi bylo, prostě všechno vzal a zahodil, jako by nic. Jako bych nebyla těhotná, jako bych nebyla zamilovaná a jemu naprosto oddaná. Jakoby mě neznal. Už chápu proč se řiká, že holky vyspívají rychleji. 
  
  Jsem v 29tt, mám rizikové těhotenství, krátký děl. čípek. Za tu dobu už jsem ležela v nemocnici, za pár dní pro mě zas jela rychlá, za tu dobu jsem vybrečela moře slz. A hádejte kdo mi vždycky pomohl. Moje maminka, je tu se mnou od začátku, chápe mě, poslouchá mě, obímá mě, utěšuje mě, rozesmívá mě a miluje mě. Jako já miluju svojí holčičku. Teď už vím, že zvládnout se dá všechno. Možná si říkáte, jak jsem nezodpovědná káča, jo asi jo. Že si zničím život. Nezníčím, akorát nebudu žít život puberťáka, ale matky. Možná trochu dřív, ale co na tom. Vychovám svojí princezničku, dám jí všechno co bude potřebovat, i kdybych už nikdy neměla spát. Každé kopnutí mi vykouzlí úsměv na tváři a zárověň vytlačí takovou tu slzu, tu vzpomínku na něj. 

  Tohle jsem nenapsala, abych se ospravedlnila, nebo abych byla obdivovaná jak jsem statečná, potřebovala jsem to všechno ze sebe dostat ven. Někomu to říct (i když moje maminka to poslouchá každý den). Je plno lidí co mě odsoudí, co už mě odsoudili, aniž by na to měli právo. Ale udělala jsem něco špatnýho? Udělala jsem nejlepší věc v životě, dala jsem život. 

Včera jsem ve zprávách viděla reportáž o slůněti v ZOO, které i přes velkou snahu chovatelů po více než roce po narození zemřelo. U slůněte byl problém v tom, že odmítalo mateřské mléko. A když už si chovatelé mysleli, že je všechno v pořádku a že slůněti umělé mléko prospívá a nic nehrozí, tak zemřelo.

   Savci mají s mateřským mlékem ve volné přírodě problém málokdy. Je to automatická a přirozená věc. V naší moderní lidské společnosti to je ale problém. Je kolem nás obrovská spousta rušivých vlivů, které nás od této přirozenosti vzdalují.

   V následujícím článečku vám představíme čtyři rozdílné příběhy, které spojuje ale jedno doporučení. Připravte se během svého těhotenství především na to, co můžete na 98% ovlivnit (objektivně nemohou prý kojit jen 2% žen). A až poté se soustřeďte na to, co ovlivnit můžete, ale také bohužel nemusíte. Nepodceňujte kvalitní přípravu na kojení. Ano, kojení je v hlavě. Ano, kojení je pro savce tou nepřirozenější věcí na světě. Ano, mělo by to jít i bez přípravy, ale… Naše děti na UM nezemřou jako to slůně, ale pokud si neuvědomíme, že jsme moderním systémem stejně ohrožení jako zvířata v zajetí, tak riskujeme, že sebe i své děti připravíme o to nejcennější, co jim můžeme v raném dětství nabídnout.

1.
   Když se mi narodil můj prostřední syn, měla jsem za to, že jsem už zkušená matka a v kojení mě nic nemůže překvapit. Soustředila jsem se na předporodní přípravu. Chodila k porodní asistentce na konzultace a kurzy, domlouvala jsem s ní doprovod do porodnice. Bylo to sice již 8 let od prvního porodu, ale tehdy jsem přece dokázala kojit i po císaři a dokonce až do 10 měsíců, tak teď  to určitě musím zvládnout taky.

   Jenže ouha. Když jsem po odtoku zkalené plodové vody s mužem a naší PA přijela do porodnice, tak se ukázalo, že předporodní příprava byla téměř k ničemu. V porodnici jsem bojovala o každou píď svého porodního plánu. Moje zkušená PA byla usazena tamním personálem do role duly a vlastně jsme si skoro nic nemohli řídit sami. Nakonec jsem znovu rodila sekcí. Po operaci následovala standardní separace na mnoho hodin. První přisátí bylo až po 17 hodinách. A takové vlažné. Syn mě odmítal. Do toho novorozenecká sestra přišla s jasným příkazem, že musíme přikrmovat. Na moji námitku, že jsem teprve přiložila a prvního syna kojila 10 měsíců mi řekla, že to, že jsem kojila prvního neznamená, že budu kojit druhého. Moji už tak nalomenou psychiku mi ještě víc podlomila a já jsem pak do propuštění jen brečela a brečela.

   Po propuštění se mi najednou spustilo mlíčko, ale tím jak jsem na radu PA a sester v nemocnici neustále odsávala, jsem si rozpumpovala laktaci tak, že následoval zánět v prsu. Opět jak to řešit? Pomohli teplé zábaly, kojit a odsávat. Při první návštěvě pediatra mi sestra vnucovala UM, prý kdyby náhodou, a následovala rada, jaké mám nakoupit lahvičky. Nalomili mě. Následovala laktační krize až do 4 měsíců věku syna. Nakonec mi pomohlo společné spaní kůže na kůži, nošení v šátku a dokrm odstříkaným mlékem cévkou po prsu. Kdybych toto všechno věděla, včetně toho jak moc se zhoršila podpora kojení v porodnicích řešila bych to už v těhotenství...

Dnes budu vkládat fota zavinovaček,mantinelu,povlečení.... do výprodeje 🙂 

Občas stačí maličkost. Koupit lízátko, plyšovu ovečku anebo návštěvu ZOO. Mnohdy však stačí ještě méně a přece tak hodně. Obejmout, přitulit, pohladit, pochválit. Všímám si, že mě pozorují, chtějí vědět, co si myslím, jak moc jsme pyšní rodiče.

I když kolikrát neskutečně zlobí, vzápětí se z velkého tygra stává malý milý klidný beránek, který potřebuje „ moja, moja“.

Mamce doktor říkal, že by se měla se svým mužem minimálně 3x obejmout. Tak to praktikujeme s našimi dětmi. Pusu na dobré ráno a dobrou noc je samozřejmostí.

Je třeba z maličkostí udělat velké věci, malé velké rituály.

Kolikrát nás vytáčejí věčné A proč? Já sám. Ne. A pak si uvědomíme, jak moc nám to schází, jak je prázdno po neustálém doptávání se a zvědavých otázkách, z kterých se potím i tam, kde snad se ani potit nedá:D

Narazila jsem na těchto 60bodů a u každého se mi něco vybavilo, byla to velmi osvěžující retrospekce a i takový kopanec dopředuJ

Tento článek měl velmi zaujal, tentokrát se netýká pouze NRP takže ho vkládám sem, věřím a doufám že ho admini označí do Vybrali jsme. Myslím, že by si to opravdu zasloužil. Není můj, zdroj je zde:

http://www.ochrance.cz/aktualne/tiskove-zpravy-2016/pribyva-deti-zadajicich-ombudsmanku-o-pomoc/

                            Přibývá dětí žádajících ombudsmanku o pomoc

Děti jsou mnohdy okolnostmi nuceny řešit problémy, s nimiž by si nevěděla rady ani řada dospělých. Pomoc a radu pak hledají u veřejné ochránkyně práv, která se jim snaží pomáhat alespoň v rámci své působnosti. Částečně tím nahrazuje v České republice neexistujícího dětského ombudsmana.

Česká republika dosud nemá dětského ombudsmana, jak to dlouhodobě doporučuje Výbor OSN pro práva dítěte. Tuto mezeru se alespoň částečně snaží vyplňovat veřejný ochránce práv, tím, že v roce 2012 zřídil speciální internetovou stránku s informacemi pro děti a začal přijímat podněty od dětí. Vzhledem k jejich naléhavosti je veřejná ochránkyně práv vyřizuje přednostně a neformálně, aby dítě dostalo alespoň první rady a vysvětlení během dvou až tří dnů.

Možnosti veřejné ochránkyně práv pomoci dětem, jsou omezeny její zákonnou působností. Stejně jako v případě dospělých stěžovatelů může prověřit postup orgánů státní správy, zabývat se podmínkami ústavní péče nebo vyhodnotit, jestli potíže dítěte nespočívají v nerovném zacházení. Ostatní situace se snaží dětem vysvětlit, poradit jim, na koho se mají obrátit, jak by se jejich potíže daly odstranit.

Víte, kdy stihnete v domácnosti nejvíc věcí a k čemu všemu jsou dobré krajkové kalhotky?

Dětská fantazie nezná mezí a dokáže vytvořit tolik originálních až překvapivých nápadů. Až si budete připadat, že jste jediná dospělá v domácnosti, podívejte se na to s nadhledem a inspirujte se dětskou logikou.

1. Ani o prst míň nebo víc

Klárka mi dnes při cestě do školky oznámila: "Už umím spočítat prsty."

Tak se jí ptám, kolik jich tedy má? "No všechny."

Záchvat smíchu mě držel až do školy.

Ještě když jsem byla těhotná,  se mi (naštěstí) dostala do rukou kniha Koncept kontinua, která krásně popisuje intuitivní a přirozenou výchovů dětí. Ne náhodou se zmiňuje o nošení miminka na těle matky, jako nejdůležitějším faktoru pro dobrou adaptaci a vytvoření pevného vztahu mezi matkou a dítětem, jakožto přirozeném způsobu vychovávání dítěte prostřednictvím prožívání Vašeho denního režimu. 

Když jsem knihu dočetla, byla jsem šokována, jak moc mi všichni kolem vnukli do hlavy zvrácenou představu o separování dítěte do jiného pokoje a "nezvykání" si na pozornost rodičů. Jak moc potlačují tyto názory intuitivní a přirozené smýšlení o výchově dítěte. Rozhodla jsem se své miminko nosit. Koupila jsem si šátek a nosítko a vyslechla si i pár zcestných názorů o nevhodnosti. K nevhodnosti nošení řeknu jen málo: Zamyslete nad evolucí. Jak dlouho trvala? A jak dlouho máme kočárky?

K mému zděšení jsem taky zjistila, že i z tohoto se stává business, a tak firmy vyrábí "super truper" nosítka, která však nejsou pro miminka vhodná. Co víc, rozdávají je celebritám, aby je zpropagovala. Náš trh sice reguluje použitý materiál, ale to, že jsou neergonomická, nebo nesou název "ergonomická" zcestně, už moc neřeší.

Milé maminky, tím, že svoje miminko nosíte, mu dáváte to nejlepší, co můžete, ale prosím, informujte se o tom, zda nosíte správně, abyste mu zároveň neubližovaly. Děkuji!

Ideální svačina by měla obsahovat takzvanou trojkombinaci živin – bílkovin, sacharidů a tuků. Vejce, libové maso, ryby, luštěniny, mléční výrobky jsou bohatým zdrojem bílkovin. Tuky najdeme v margarínu, másle, oleji, smetanových výrobcích a v tučných sýrech. Pro rozvíjející se dětský organizmus jsou jedním z nejlepších zdrojů energie obilné výrobky, nejlépe celozrnné, právě ony by proto měly být neoddělitelnou součástí dětské výživy. Spolu s ovocem a zeleninou jsou totiž zdrojem sacharidů. Ovoce a zelenina navíc dodávají vitamíny a stopové prvky.

Světová zdravotnická organizace (WHO) doporučuje konzumaci zeleniny a ovoce v 5 denních dávkách. Dítě by mělo konzumovat ovoce a zeleninu s každým jídlem. Na snídani např. cereálie s mlékem a skleničkou ovocného džusu. Na svačinu chlebíčky z celozrnného chleba s libovou šunkou a rajčetem. Dalším způsobem, jak propašovat do dětské výživy zeleninu a ovoce jsou 100% džusy a pyré, které můžeme podávat na svačinu do školy. 100% džus je zdrojem vitamínů a pyré je hodnotným občerstvením bohatým na vlákninu.

Kubík 100% bez přidaného cukru

Vylepšili jsme recepturu! Nově najdete v obchodech Kubíka se 100%-ním podílem ovoce, k dostání jsou dvě příchutě a to: 100% jablko a 100% multivitamin. Neobsahují žádný přidaný cukr nebo jiné sladidla - obsahují jenom přirozeně se vyskytující cukry v ovocí. S Kubíkem 100% tak můžete nahradit jednu z pěti denních porcí zeleniny a ovoce. Tak jako všechny produkty Kubík je i tento vyráběn bez konzervantů a umělých barviv.

Hrajte s Kubíkem o 5 dárkových balíčků

Více informací nalezete zde v soutěžním fóru.

Jsem velkou nadšenkyní nošení dětí. A to tak velkou, že jsem se v tomto rozhodla podporovat další ženy. Je důležité je povzbudit a rozvíjet na jejich cestě mateřstvím, se kterým nošení dětí a úzký kontakt s miminkem prostě souvisí. Každá chceme své děti dobře vychovat a dát jim to nejlepší, a proto je úžasnou volbou nošení a pěstování blízkého kontaktu už od narození. Své děti nemůžeme rozmazlit tím, že jim věnujeme svou lásku a otevřeme srdce. Naopak z nich tak vychováme empatické, vnímavé, soucitné, ohleduplné, starostlivé, sebejisté a sebevědomé osobnosti.

 V uplynulých měsících jsem pro vás sbírala mýty o nošení dětí. Celkem se mi jich sešlo 41. Poskytnu vám tedy přehled a odpovědi na časté námitky a obavy ztěžující opravdu informované rozhodnutí o nošení dětí. Bez základních a relevantních informací oproštěných od těchto mýtů se mnoha rodičům nechce dávat peníze za kurz nošení dětí či za návštěvu poradkyně pro nošení dětí a vázání šátku. Přicházejí tak o velkou možnost blízkého kontaktu se svým dítětem a praktickou pomůcku v péči o ně.

Zmíněné mýty jsem rozdělila do 4 kategorií + jedna byla navíc – nezařaditelná. Zde přináším první dvě kategorie 🙂.

Kategorie první: Móda, zvyk a styl:

Dotazované maminky se v této kategorii nejvíce zabývaly následujícími námitkami:

• Kočárek:

Cestujete rády vlakem? Dlouho mi trvalo, než jsem objevila jeho poetiku a překonala obavu, že netrefím tu správnou soupravu a odfrčím do úplně jiné stanice, než jsem původně plánovala. V autobusu toto nebezpečí nehrozí; pokud tedy řidič není taková sviňa  a neprodá vám lístek do Prahy, zatímco hodláte vyrazit do Jičína...

Jenže při reorganizaci dopravy zrušil dopravce většinu autobusových linek z velkoměsta do rodného maloměsta a zbyl jen vlak. A odfrčí-li manžel automobilem na nějaké veledůležité víkendové jednání a zatoužím-li po maminčině domácí kuchyni, nezbyde, než překročit komfortní zónu a vyšplhat po strmých schůdcích do vagónu. A co je pro mě horší, i sešplhat. Sestup z vagonu mi připomíná sestup z Ostrého Roháče.

V poslední době si ale vlakojízdy začínám užívat. Před cestou se vybavím zdravými svačinkami (cesta je dlouhá a drobné občerstvení přijde k chuti). Nakrájím okurku, přidám pár cherry rajčátek, červenou papriku a přibalím láhev pramenité vody. Do kabelky uložím učebnici italštiny a nějakého klasika (Kafku nebo tak...) Času na četbu a studium bude spousta...

Při čekání na vlak zásoby obohatím o coffee to go, pár sušenek s palmáčem či nějakou čokoládku za výhodnou cenu a přihodím ženský časopis (nejlépe s dárkem zdarma). První půlhodinu v kupé trávím popíjením kávy, pojídáním sušenek a čtením časopisu Kondice. Další půlhodinu rozjímám nad sfutrovanými prázdnými kaloriemi a vytvářím (inspirována Kondicí) fiktivní jídelníček na příští týden. Jsem-li v kupé sama, výčitky mě doženou i k pokusu vyzkoušet pár balančních asán či jiných prostocviků. Zjistila jsem, že je ve vlaku zábavné poskakovat, nicméně blahodárný účinek pohybu je kompenzován stresem, že budu někým viděna. Navrhnu Českým drahám přidat jeden fitness vůz.

Během cvičení mi většinou vyhládne a dojde i na okurku, rajčátka a papričku. Pokud do kupé přisedne spolucestující, vyrazím na korzo po uličce, elegantně se naaranžuji k okýnku a sleduji malebnou krajinu. Při stání mi většinou vyhládne, takže dojde i na okurku.... 

Když dočtu časopis, dojím zásoby, zjistím, že jsem se těmito činnostmi poměrně znavila a jediné, co zvládnu, je pozorování ubíhající krajiny nebo pospávání ( prokládané výpravami na toaletu, protože káva, salátová okurka a voda jsou vražednou kombinací...).

Sice píšu legrace, ale opravdu jen v uvozovkách. Lidé jsou vážně občas, spíš tedy často, neuvěřitelní. Cestujeme s malou pravidelně, skoro každý den a opravdu skoro pokaždé mám nějaký zážitek. Zezačátku jsem byla pravidelně rozčilená, vzteklá, ani tak ne vzniklou situací, ale spíš lidskou bezohledností a neohleduplností. Teď už se jen usmívám. Prý se tak dostanou nějaké nesmysly do mozku a člověk si tím "vnutí" dobrou náladu. Docela to zabírá, nebudu se přece pořád rozčilovat. Ještě mi prdne cévka a budu tahat nohu. Ale tak aspoň tři z těch fakt povedených si zapsat musím, abych náhodou nezapomněla 🙂

1. Nastupujeme do autobusu, v prázdném autobuse 🙂 v prostoru pro kočárky dvě babči s RVHP vozíky sedí po boku, uprostřed paní středního věku a v pravo spořádaně stojí jiná mamika s kočárkem. Paní středního věku se ihned zvedá a s úsměvem uvolňuje místo. Taky se usměju, poděkuju a zajíždím. A v tom druhými dveřmi nastupuje jiná paní a jak uvidí volné místo, rozeběhne se, sedne si na uvolněné místo a řekne že se přece vejdeme. A pak se celou cestu rozčiluje, že do ní naráží kočárek 😀

2. Jedu si takhle přeplněnou tramvají, sedím vedle zaparkovaného kočárku, který je rukojetí do uličky a nastupuje nějaká cizinka, telefonuje, postaví se před kočárek a rukou se chytí rukojeti aby neupadla a telefonuje dál.

3. Přijíždíme k zastávce, mačkám tlačíko že budu vystupovat s kočárkem a přesto řidič zastavuje jako prase předními dveřmi k chodníku, zadními do silnice. Prostor mezi autobusem a chodníkem je velký na to, abych mohla bezpečně vystoupit, ale zároveň malý na to, abych udělala mezikrok na silnici. Plná zastávka lidí, tak prosím, jestli by mi mohl někdo pomoct. Všichni odejdou k jiným dveřím kromě jedné paní, která okem odborníka zhodnotí situaci a řekne že neví, jak by mi mohla pomoci 😀

A je fakt zajímavý, že jsem se teď u toho psaní smála, tak to asi funguje 😀

Ahoj znovu všem,

po pár dnech se sem vracím, abych zase vypustila své pocity..

Dnes 23DC jsem se konečně probudila s nenatěšeným pocitem , až budu měřit BT, jako tomu bylo posledních 17 dní.

Nemluvě o 2 časech denně, kdy jsem poctivě čůrala na ovulační testy, které jak podle fotky vidíte nikdy nebyly pozitivní--- jasně, jak by mohly, když se ovulace nedostavila. 

Ve středu 1.6 - 20DC jsem měla pokyn si vzít proveru, ale jelikož po tolika dnech "práce" s měřením a zkoumáním, jsem to nechtěla jen tak zahodit(co kdyby za 2 dny ovulace přišla) tak jsem zavolala pokorně svému gynekologovi (nový od března, první násvětva byla katastrofální, odcházela jsem se slzami a s pocitem, že k němu už ne) s informacemi, že ovulace neproběhla a jestli si mám vzít proveru. Byl milý a řekl mi, zítra přijďte, koukneme na to- díky Bohu za to 🙂

Přišla jsem pozdě, slyšela jsem po druhý a ne v půl druhý...

Ahoj holky, chtěla bych se s vámi podělit o svou aktuální zkušenost týkající se konizace a možná i poradit, abyste dávaly bacha, kterému doktoru co věříte.

Před nějakými 4 lety mi vyšla lehce zhoršená cytologie, po kontrolní cytologii cca po 3 měsících se nic nenašlo, od tý doby jsem nemusela nic ohledně gyndy (až na časté kvasinky a tak) řešit. Letos v lednu jsem zjistila, že jsem těhotná, ani jsme to s přítelem nějak neplánovali, ale byla jsem strašně šťastná a na mimčo se těšila. Poslední den 13tt jsme šli na 1.trimestriální screening a zjistili, že bohužel mimčo má vrozený vývojový vady a že není šance, že by bylo zdravé, takže nezbylo nic jiného než jít na potrat. Fakt hrůza...

3 týdny po potratu jsem šla na kontrolu ke své gyndařce a ta mi rovnou udělala cytologii (poslední mi dělala před více než rokem). No a ta vyšla extrémně špatně. Doktorka mě hnala ke specialistovi na děložní čípky do Mulačovky v Plzni. Termín byl volný až po měsíci, takže jsem po měsíci stresů z toho, co se mnou je, jsem šla na vyšetření. Doktor specialista mi udělal kolposkopii, řekl mi, že nádor tam ještě není, ale že rozhodně musím na operaci a objednal mě hned za 3 týdny na zákrok. Jen bych chtěla zdůraznit, že ten doktor věděl o tom, že jsem celkem krátce po potratu. Umíte si představit, jak jsem byla hotová - po tom, co jsme se tak nějak dostali z těch depresí po potratu, přišla další bomba...

No, abych to zkrátila, rozhodla jsem se, že na zákrok půjdu do FN v Plzni, ne do Mulačovky. I zde jsem šla na vyšetření ke specialistovi. Už během kolposkopie mi doktor řekl, že se mu to tak hrozné nezdá. Tak jsem mu řekla komplet celou story s potratem

, s problémy s kvasinkami atd... Když doktor zjistil, že tahle celá akce je postavena na cytologii odebrané 3 týdny po potratu, bez toho, aby byla provedena kontrolní, řekl, že rozhodně není všechno ztraceno. Hned mi odebral biopsii a řekl mi, že to teda budou další 2 týdny čekání, ale že třeba fakt zjistíme, že žádná operace není třeba... Včera jsem si volala pro výsledky biopsie a doktor pro mě měl dobré zprávy... mám nějaký zánět, ale to není nic hroznýho, spraví to antibiotika, operace rozhodně není potřeba. V září jdu na kotrolní cytologii, ale nic by nemělo bránit tomu, abysme se za pár týdnů s příletem opět pokoušeli o mimčo...

Podtrženo sečteno, do Mulačovky mě už nikdo nedostane (byla jsem tam i na tom potratu a ani v tomto případě mě nepřesvědčili o tom, že bych tam ještě někdy chtěla jít), na fakultku nedám dopustit.

     Až někdy příště půjdete venku a uvidíte mámu, či tátu, jak se sanaží uklidnit své hystericky řvoucí dítě, moc Vás prosím - myslete si o tom svoje, ale nechte je a jděte dál. Svoji pozornost a pomoc zaměřte jiným směrem a neodvracejte oči od situací, kdy je vaše pomoc žádoucí a nutná.

     Abych objasnila význam svého prvnéího odstavce, dovolte mi, popsat Vám dve situace.

    Situace č. 1 

Jeli jsme s manželem (a dcerou spící v sedačce nakoupit). Když jsme míjeli zastávku MHD, všimla jsem si, že vedle lavičky leží žena. Řekla jsem to manželovi, ten o zastávku dál zastavil (jinde to nešlo) a já jsem šla zpátky na zastávku. Za tu dobu si jí nikdo "nevsiml" (podotýkám, že to bylo u velmi rušné silnice - výpadovka na dálnici).  Přišla jsem k ní, zjistila, co se děje a zavolala pomoc. Za tu dobu, co jsem čekala projelo nepočítaně aut, dva autobusy MHD - z oken čuměli všichni, celkem se zeptali 3 muži jestli můžou nějak pomoct. Chvíli před příjezdem policie zastavil osobák a z něj vystoupil muž (hasič) a ptal se co se děje a jak může pomoct. Policajti se divili, že tam celou dobu čekám - mě by přišlo zvláštní tam nepočkat ... (Mimochodem, paní byla společensky znavena, ale to je vlastně úplně nepodstatný).

    Vrátila jsem se do auta a bylo mi z toho vážně smutno - z lhostejnosti lidí. Já osobně bych nedokázala žít s vědomím, že možná někdo umřel na zastávce kvůli mé lhostejnosti - z auta fakt nepoznám, jestli pil, má infarkt, nebo se mu "jen" zamotala hlava. 

    Tohle je ta chvíle, kdy si myslím, že by lidé měli otevřít oči, všímat si, ptát se a řešit situaci a ne před ní obrátit hlavu.

Středa, 20. dubna 2016, ráno
Já a můj obří pupek si to štrádujeme na prohlídku k doktorovi. Už asi 2 dny ze mě teče "něco jako voda" a někdy v noci mívám malé bolesti, které jdou však vždy pohodlně zaspat. Doktor točí monitory - NIC, mtrvo, žádná činnost, porod se jen tak neblíží. Jsem 38+0, tak si říkám, ještě je čas. Když mu řeknu o té "něco jako vodě", tak se mi vysměje se slovy: "Jo a vy si myslíte, že by to jako mohla být plodová voda, jo? Nečtěte ten internet! Když praskne voda, tak to určitě poznáte." Aha.. No tak nic - jdu z kontroly zpět domů (a pro jistotu si koupím ve zdravotnických potřebách ph papírky). Ph plodové vody by prý mělo být zásadité - tedy modré a "něco jako voda" je neutrální, takže asi nic.

Čtvrtek, 21. dubna 2016, těsně před půlnocí

V noci mám bolesti v podbříšku (Jó, asi poslíčci nebo co, si říkám) a probudím se s pocitem mírného mokra. (Achjo, asi zase ta "něco jako voda"). Je to docela velké množství.. Když změřím ph papírkem, pořád není modrý.. (I když možná trochu?) Jdu spát (tedy až po tom, co si vyměnim kalhotky).

Pátek, 22. dubna 2016, kolem 4hod ráno

Sakra práce.. Další mokro na kalhotkách, spíše kalhotky úplně durch. No nic, změřím a objeví se - MODRÁ. Je to tady, plodová voda (sláva)! Teče a teče.. Jdu za mužem (jó, říkám mu muž, ale je to přítel) a říkám se smíchem (nevím, co mi přišlo směšné) "Mě asi praskla voda.." Je trošku udiven, ale tak co, jede se. (Říkám: Kdyžtak nás pošlou zpátky). Taška nachystaná večer předem (uf 😀 - asi nějaké tušení nebo co), vezmu pod sebe ručník do auta a jede se. 

Porodnice

 Dnes s oblibou říkám, že první dítko mělo jednorázovky, druhé látkovky a třetí bezplenkuji. Zní to úsměvně, ale tak nějak vypadala moje cesta k bezplenkovce....

   Když jsem o ní slyšela asi před 3 lety poprvé, tak jsem si klepala na čelo. Já odchovanec knihami, radami a skripty pana doktora Matějčka, jsem si říkala, že to snad není možné a někdo si ze mě dělá srandu. Jenže nedělá a to jen já jsem před těmi 3mi lety byla totální zabedněnec.

Začalo to látkovými plenkami….
   Když našemu druhorozenému bylo něco kolem půl roku, začalo opravdu šílené teplo. Ten rok bylo mimořádně teplé brzké jaro. Již na konci března jsme byli s dětmi venku a miminko měli v kočárku rozbalené jen v košilce. Začala ve mně hlodat myšlenka, jak mu asi broučkovy musí v těch plenkách být. K tomu jeho věčné problémy s kůží v oblasti plenek a nápad proniknout k látkovým plenám byl na světě. Pustila jsem se do studia a po necelém měsíci jsme již plně látkovali. První čeho jsem si všimla, bylo, že miminko spolehlivě hlásí, že je mokré. Přičítala jsem to látce a říkala si, že nám půjde dobře učit na nočník.

   Látkovali jsme a já si to opravdu užívala. Mazlila jsem se s plenkami, které jsou krásné a ňuňací. A skoro litovala, že po roce a půl tedy téměř ve dvou letech se můj chlapeček začíná odlenkovávat a na můj vkus ještě celkem rychle. Jenže ouha něco se u mě najednou změnilo. Měla jsem radost s ním po každé, když se mu povedlo jít čůrat mimo plenku do nočníčku, záchodu či jen tak na travičku. Když jsme po necelém měsíci byli již na čůrání hodně spolehliví a začalo se nám dařit i kakání, tak přišla ta správná euforie. V té době jsem se opět potkala s maminkami co bezplenkují. Ne že bych je do té doby nepotkávala, ale najednou jsem měla pocit, že jim víc rozumím. A tak jsem otevřela svoji mysl pro informace o bezplenkovce znovu.

   V té době jsem již čekala naše třetí děťátko a začala přemýšlet víc do hloubky o bezplenkové komunikační metodě. Zašla jsem si tedy na kurz BKM, že sama uvidím. Do této doby jsem si ještě pořád říkala, že to jsou takové ty moderní vymoženosti maminek, které už roupama neví, co by, a že jsem zvědavá kde na BKM budu brát čas. Taky jsem měla v hlavě běžné otázky neznalých maminek včetně zakořeněných mýtů o této metodě: 

1. Jak může být tak malé miminko bez plen?
2. Není možné, aby si tak malé dítě uvědomovalo potřebu a umělo ji ovládat?
3. Co to je za moderní výdobytek a výmysl?
4. Miminko ze začátku kaká do každé plenky budu s ním pořád nad nočníkem?
5. Kde na to budu brát čas? To budu muset být s miminkem 24 h denně a neudělám nic jiného?
6. Jak se u toho budu starat o starší bratry? 

Při jaké příležitosti jsou maminky šťastné nebo jak si připravit ten nejlepší ledový čaj? Tohle a ještě mnohem víc se dozvíte díky dalšímu týdnu ze života maminek.

1. Nejšťastnější maminka

Já z toho nemůžu. Výstavka ve školce na téma "Maminka je šťastná když..." a Štěpovo veledílo.

2. Bezpečná koupel

Koupu Lucase a něco mi přijde pořád divné, koupu dál a pak mi dojde že má pořád plenu.

3. Ústní hygiena pro všechny

Nejnovější lékařské výzkumy se jasně shodují, čím tenčí a měkčí krček savičky je, tím menší tlak je vyvíjen na dásně a zoubky. Jelikož značka MAM vyvíjí své výrobky ve spolupráci s lékařskými odborníky, vznikl MAM Perfect Night, dudlík, díky kterému dochází ke snížení rizika křivých zoubků díky unikátní savičce, která je 4krát měkčí než většina běžných srovnatelných silikonových dudlíků, a jejíž krček je až o 60% tenčí. Díky svítícímu knoflíku dudlík ve tmě snadno naleznou děti i rodiče.

K dudlíku se bude hodit i bezpečný pásek, u kterého nehrozí pro dítě žádné riziko a navíc je snadné jej ovládat pouze jednou rukou. Praktické krytka na savičku je jen třešničkou na pomyslném dortu, seznamte se s MAM Clip and Cover. Pokud chcete tyto dva výrobky otestovat, zapojte se do naší soutěže přímo zde na Modrém koníku!

Víte, že:

• Bazar se dělí na Použité zboží, Nové zboží a Vlastní výrobu.

• Kategorie v bazaru jsou rozděleny na dvě části: Pro děti a Pro dospělé.

• Můžeš si prohlížet inzeráty: Všechny inzeráty, Od mých oblíbených a Moje skupiny.

• Pořadí inzerátů si volíš sama. Vybereš si, jestli chceš inzeráty seřadit podle ceny, data přidání nebo data poslední aktualizace.

• Některé kategorie lze rozbalit a dále vybírat (např. kategorie Péče o děti, Těhotenství a kojení nebo Dvojčata).

Vidím to, jako by to bylo dneska. Začátek srpna 2015, sprchovala jsem se a smutnila, že můj milovaný, se kterým jsem přes 10 let, musí odjet na 3 měsíce na školení na druhý konec republiky. Nikdy jsme od sebe nebyli ani dva dny a teď tohle? Navíc dcerce byl teprve rok a kousek a na tátu je hodně fixovaná. Jak to zvládneme? Když mi najednou blesklo hlavou - mohli bychom se vzít, aby nám ta doba rychleji utekla, když se budeme mít na co těšit a čím si lámat hlavu 🙂 Nikdy jsme nebyli ti, co touží po svazku, ale tak nějak mi přišlo, že je ten správný okamžik. Tak jsem to tak příteli nadhodila a on souhlasil. Měla jsem ale jednu podmínku - nechci, aby to někdo věděl. A tak se začaly kout pikle 😉

Vymysleli jsme to tak, že svatba se bude konat v den dceřinných druhých narozenin, což bude dobrá kamufláž na rodinnou sešlost. Nejsem příznivcem tradičních svateb, takže jsem si dělala vše po svém. Vyráběla jsem jen se svědkyní všechno - od kytice, přes doplňky, vývazky, výslužky, dort, úprava šatů, prostě komplet. Přípravy byly více než hektické, zvlášť posledních pár dní, kdy jsem došívala šaty a pekla výslužky a dort. Před svatbou jsem spala asi hodinu, ale byla jsem tak natěšená, že už je to tu, že to nešlo moc vidět, snad 😀 V sobotu ráno jsem naložila věci, jela se učesat a nalíčit a pak připravit místo k obřadu, stůl apod. Stihli jsme to jen tak tak, navíc to od rána vypadalo na déšť a hlásili bouřky, tak jsme ani nevěděli, jak to vyjde. Překvapivě všichni dorazili na čas, tak jsme se vydali je přivítat. Řekla jsem, že jsme moc rádi, že všem to vyšlo a než půjdeme slavit narozky, máme pro ně ještě malé překvapení a to sice, že se budeme brát. Všichni byli doslova v šoku, jen přítelova maminka říkala, že to tušila, můj taťka taky, holt mají pod čepicí 😉 (Samozřejmě nadšení nebylo stoprocentní, ale s tím jsme počítali. Uraženou osobu jsem rovnou ignorovala, abych si nekazila skvělou náladu.) Dostali námi vyráběné taštičky, ve kterých bylo "oznámení", program toho, co se bude dít, vývazek a svatební bublifuk. Přesunuli jsme se do restaurace, kde si vybrali jídlo a přípitek a dostali za úkol nafouknout balonek, na který nám napsali, co uznali za vhodné. Balonky se daly na tyčky a zapíchali se před oltář, takže tvořili uličku, kterou jsme pak šli. Fíla se šel převléknout a pak jsem ho vystřídala já se Sofinkou. Ve třičtvrtě na dvě jsme dostali echo, že oddávající je na místě a za deset minut můžeme začít. Fíla mě chtěl vidět až u oltáře, ani šaty předtím neviděl, takže čekal na místě. Obřad jsme měli na krásném dvorečku, lehce zarostlém trávou, úplně zastrčeném od všech kolemjdoucích. Čekala jsem za rohem, svědkyně dala předzvěst, že je vše připraveno a šlo se. Začala hrát hudba (https://www.youtube.com/watch?v=Wyk5em_cQ_c), Fíla se nechal odvést svojí mamkou k oltáři a pak jsem šla já se Sofinkou. Byla prostě kouzelná 🙂 V té trávě se brodila jako víla a těsně před oltářem si sedla do trávy a hrála si, tak jsem ten kousek došla sama 😀 Byla jsem bosa a bylo to úžasné, věděla jsem, že přesně tak to všechno mělo být. Obřad byl rychlý a krásný. Bylo lehce zataženo, ale nepršelo. Když nás prohlásili za manželé, spadlo na nás jen pár kapek a při prvním polibku se zahřmělo, to bylo přímo mystické, jako by nám přálo samo nebe 🙂 Všichni nám popřáli, objímali nás, plakali, smáli se. Udělali jsme pár fotek a šli se najíst. Měli jsme kliku, protože v restauraci měl zrovna službu jako vrchní náš dlouholetý kamarád, který nám rozbil talíř a připil si s námi. Měli jsme radost, že to není nic nahraného, ale že nám přál někdo, kdo nám to opravdu přeje 🙂 Dali jsme si společnou polévku a hlavní jídlo a pak už to bylo takové volnozábavové 🙂 Udělali jsme si ještě pár fotek a šlo se na dort, kterej se nám faaaaakt povedl 😉 Sachr, v první vrstvě domácí borůvková marmeláda, v druhé tvaroh s jahodami a zvenku mascarpone, navrch bílá čokoláda. Zároveň s naším přinesli i Sofinčin narozeninový dortík, takže jsme jí chtěli zazpívat, ovšem dala nám najevo, že nemá zájem, jelikož začala brečet 😀 Tak jen sfoukla svíčky a začala se ládovat 🙂 Zbytek dne už jsme tak nějak jen povídali a zapíjeli 🙂 

Původně jsem neměla v plánu tento článek zveřejnit, ale chci tím budoucím nevěstám či manželkám říct toto -  vůbec nejde o to, jaké máte šaty, kdo na svatbě je a není, co se povede a nepovede, kolik peněz za všechno utratíte... Svatba má být o tom, že DVA lidé (ano, pouze dva, na nikom jiném nesejde) se milují a chtějí svou lásku stvrdit před zákonem. Neřešte hlouposti, jen se prostě milujte 😉

Již v pořadí třetí článek mojí nejstarší dcery🙂

Většinu svého života jsem si myslela, že upřímnost je jedna z mých špatných vlastností. Ale čím jsem starší, tím víc jsem za tuto vlastnost vděčná

Nikdy jsem neuměla pořádně lhát, řekla bych, že velký podíl na tom měla nejen moje výchova, ale i to, že můj táta byl dlouhou dobu u policie a já se prostě bála, že mojí lež prokoukne  To policajti umí. 

Nikdy jsem nebyla za školou, nikdy jsem nepřišla domů pozdě a i když jsem byla v pubertě, naši mi mohli 100% důvěřovat. Jasně, nebyla jsem svatá, taky se mi pár velkých průšvihů povedlo, ale vzájemná důvěra s mými rodiči pro mně byla vždycky moc důležitá.

A teď, když jsem vyrostla z malé holky, stává se mi celkem často, že za mnou ostatní, hlavně kamarádi, chodí pro radu anebo chtějí slyšet můj názor na danou situaci. Kluci, holky – každý děláme občas vrbu, takže určitě víte, o čem mluvím. Čeho si ale na mně cení je, že řeknu vždycky to, co si myslím. A pokud chce někdo slyšet můj názor, řeknu mu ho, i když to občas není úplně příjemné.Samozřejmě s ohledem na city a pocity druhých. Ale víte co? Přátelé jsou mi za to vděční, protože lidé prý  upřímní být neumí. A bohužel je to tak.

Hodně z nás se bojí vyjádřit svůj upřímný názor. Někteří se bojí nesouhlasu, jiní se schovávají za svojí „masku“ a snaží se každému zalíbit, jiní se bojí ztrapnění…těch důvodů je spousta. Já si ale myslím, že upřímný by měl být každý člověk. Jasně, že není dobré cpát svoje upřímné názory na potkání každému nebo se snažit kolegovi v práci vysvětlit, že pro Vás je prostě hlupák a nemáte ho rádi. Ale upřímnost v komunikaci je opravdu moc důležitá. Kdyby totiž lidé byli upřímní, ušetřili by si spoustu trápení, domněnek a potažmo i času, protože by se nemuseli zatěžovat výmluvami.