Když jsem byla malá, chtěla jsem alespoň deset dětí. Po prvním porodu jsem si tento sen rozmyslela a slevila na dvě, maximálně na tři děti. Můj první porod byl trochu komplikovaný, ale ráda bych se s vámi podělila i o ten druhý.

Já a můj přítel jsme spolu 3 roky. Když jsme si po čase řekli, že bychom chtěli miminko, zadařilo se. Sice trochu dřív než jsme plánovali, ale co? Dítě se nikdy na 100 % naplánovat nedá. Jednoho chlapečka mám z prvního manželství a na cestě byl druhý s nynějším partnerem.
Přítel se živí jako řidič kamionu, tak bývá dost málo doma. Ale že mělo na svět přijít to naše stvoření, vzal si na 14 dní dovolenou, aby asistoval u porodu a pomohl mi první týden doma. No jo, ale naplánujte si porod tak, aby to vyhovovalo chlapovi v práci.
Termín jsme měli 9. února, ale malému se chtělo na svět až 11. února. No co, 2 dny navíc nevadí 🙂
Ten den byl čtvrtek a šla jsem vyzvednout prvorozeného cvrčka do školy s tím, že půjdeme na návštěvu k babičce na rodinnou schůzi. Všechno probíhalo v pořádku, až na mé bolesti do břicha. No co, poslíčci si říkám. U našich sedíme u stolu a žvaníme. Když tu najednou ta bolest začíná sílit. Podle ségry se prý tvářím nakvašeně, co že se děje. Říkám, že se nic neděje, že je všechno v pohodě. Ale bříško stále bolelo víc a víc. Nato za mnou přijde mamka a povídá: „Hele asi je to tady, zavolej raději Leošovi, že asi pojedete do porodnice ať se radši připraví. Chlapi pak zbytečně vyvádí.“ Raději jsem mu zavolala a on, že jo v pohodě. Jelikož břicho bolelo víc a víc, odjela jsem domů a dítě moje si raději nechala moje mamka.

Doma na mě vyvalil oči: „Tak co tak co?“ Povídám mu, že ještě počkáme, že voda neodtekla a že to můžou být poslíčci, protože mě břicho bolí v nepravidelných intervalech. Prý dobrá, ale kdyby něco tak mám říct a pojedeme. Těšila jsem se jak se podívám na další díl Ulice. Jenže bolesti stále sílily a já už jsem byla rozhodnutá, že do porodnice pojedeme. Tak jsme nasedli do auta. Přítel, asi jak byl vyklepaný, jel jako začátečník. Div ze mě mimčo nevypadlo cestou.  Naštěstí byla od našeho domu porodnice kousek, za 2 minuty jsme byli na místě.
V porodnici se nás ujala ne moc příjemná PA. Převlékla jsem se do košile a šla na monitor. PA si stále sahala, jak moc se otevíráme. Stylem, že bych ji nejraději kopla, protože to dost bolelo. No, byla jsem otevřená na 2 cm, doktor mě prohlédl a řekl, že do půlnoci určitě porodím. Bylo něco po sedmé hodině večerní, tak jsem byla docela ráda, že by to mohlo jít tak rychle.
Odvedli nás na čekanky, kde mi začaly ukrutné bolesti, stahy. Jak byly stahy velké o to rychleji jsem se otevírala. Na čekankách jsme proto byli asi jen hodinu. Dala jsem si teplou sprchu a převedli nás na porodní sál. V tu chvíli nikde nikdo. Doktor, PA nikde! Bylo tam tak nepříjemné ticho. Přítel mě celou dobu držel za ruku, ale z jeho vyděšeného výrazu jsem viděla, že neví co má dělat, jak mi může pomoci. Pro mě bylo nejdůležitější, že tam byl se mnou a že mě držel za ruku, protože ty porodní bolesti byly opravdu silné. To jsem nezažila ani u prvního miminka.
Stále nikde nikdo a přítel najednou se začal tvářit dost divně. Ptám se mu co mu je. A on, že potřebuje hrozně na velkou a neví kam má jít. Na porodním sále byl záchod, ale tam že prý nejde, že by jsme se tam všichni udusili. Nakonec musel jít mimo oddělení a já tam zůstala sama se svými ohromnými bolestmi a naším miminkem úplně sama. Říkala jsem si jak je ten malý brouček statečný. Jak to určitě všechno zvládá. Byla jsem tam sama asi 10 minut. Snad nejdelších 10 minut v mém životě. Pak dorazil přítel. To byla úleva, že tam nejsem sama. Ale stále nikde nikdo? Bylo nám to divné, tak se přítel šel shánět po PA. Ta po chvíli přišla, sáhla si jak jsme daleko a prý na 8 cm. Panejo, takhle rychle se otevírám? Vždyť jsme v sedm přijeli a je devět hodin večer. To jde dost rychle. Ale bolestmi jsem byla dost vysílená. Epidural jsem odmítala. Nechci ho. Zvládnu to bez něj.
Bylo asi deset hodin večer a já už cítila, že potřebuju tlačit. Musím. Přítel došel pro PA a ona no že jo, že je to tady a že jde volat doktora. Doktor dorazil a my šli na věc. Tlačila jsem tlačila ze všech sil, kontrakce přicházely a já tlačila. Najednou doktor na mě, že musím zatlačit znovu, že malý má kolem krku omotanou pupeční šňůru. Síly mi ubývaly, ale zkusila jsem to a najednou úleva. Náš malý Míša je tu konečně s námi. Hned mi ho dali do náručí a já nedokážu popsat ten pocit nové síly a štěstí. Takový nával emocí, že jsem myslela, že se mi štěstím rozskočí srdíčko. Byl tak krásný a tak sladký. Přítel mě držel v ohromném objetí a viděla jsem, jak mu po tvářích tečou slzy. Poprvé v životě jsem u něj viděla slzy. Bylo to tak úžasné. Míšu odnesla dětská sestřička umýt a mezitím mi doktor povídá, že jsem ztratila hodně krve a že mi musí ještě vyčistit dělohu. Přítele poslali pryč a najednou bylo kolem mě asi 10 lidí. Kde se tu vzali? Kde byli všichni? Anesteziolog mě na malou chvíli uspal. Poslední si pamatuju tak počítám od deseti k jedné, dávají mi dýchací masku a pak nic.
Probudí mě až polibky mého přítele, který držel Míšu v náručí. Nádherné probuzení 🙂 bohužel jsem po té narkóze byla tak zblblá, že jsem se ho asi 5x ptala, kde je Míša.

Byl tam s námi a koukal se na nás. Nádherný pocit štěstí.

Za chvilku přišla hrozně milá dětská sestřička a že zkusíme nakojit. Míša se hned poprvé přisál a baštil. Byla jsem na něj tak moc pyšná jak je šikovný. Měla jsem síly na rozdávání.

Oba moji synové jsou ty největší lásky na světě. Až budu mít chvilku, napíšu i svůj první porod. Ten druhý mám ještě celkem v živé paměti. Jsou to moji kluci <3

Ahojte, dámy,

dnes bych vám velmi rád představil novou Ambasadorku Viledy, Ivu. Znáte ji pod nickem @ivakalinova 🙂 

Michaela - @rybkamyska - už vůbec nestíhala a dohodli jsme se, že ukončíme spolupráci. Chci každopádně Michaele poděkovat za odvedenou práci a za to, že jsem díky ní poznal Viledu.

Potkal jsem se s Ivou v pátek minulého týdne a můžu vám říct, že se máte na co těšit. Soutěže, fotky, tipy, různé aktivity.. Iva vás bude umět zaujmout a pobavit. S tím počítejte 🙂

Zvu vás do jejího blogu a také i do oficiální skupiny Vileda.

Váš Vivi

Na začátek chci říct, že nejsem žádný specialista na gastronomii ani hubnutí. Ano podařilo se mi shodit s pěti dětmi 30 kg, ale čerpala jsem od daleko kvalifikovanějších lidí kolem sebe.

Protože ale vím, jak je těžké zdravě jíst, cvičit a do toho se starat o domácnost i děti, dala jsem dohromady pár tipů, které mě pomohly a třeba pomohou i Vám. Když budete chtít, obraťte se na mě, ráda Vám poradím, když budu vědět 🙂

PRAVIDLO Č. 1 - Každý den je nová šance a příležitost a pokud to minulý den nevyšlo, nedávejte si to za vinnu. Poučte se z toho, a druhý den začněte nanovo. 😉

PRAVIDLO Č. 2- Není nutné vyházet hned všechno "špatné jídlo" z domácnosti a nahradit ho salátem a vodou, i malé změny vedou k velkým výsledkům. 🙂

PRAVIDLO Č. 3-  Vyměňte ve většině případů máslo za gervais nebo lučinu, je to nejen zdravější, ale i chutnější. A můžete si ho dát více, než třeba ramy 😉

PRAVIDLO Č. 4 - Dejte si na talíř vždy jen jeden kousek pečiva (kaiserku, housku, plátek chleba atd.) doplňte ji šunkou a zeleninou. Ta Vás zasytí a zároveň sníží počet kalorií. 🙂

Dnes udělám jedno přiznání, ale nepřiznávám se Vám,  ale spíš sama sobě nebo ještě lépe, své druhé, lepší stránce.

JÁ A MOJE ALTER EGO

Ano věřím, že každý z nás máme v sobě dvě osobnosti. Jednu tu dobrou, realistickou, analytickou, která by nikdy nesedla za volat s hladinkou a druhou polovinu, která selhává a dělá špatná rozhodnutí. Také věřím, že v každé situaci se lze rozhodnout jinak a s jiným výsledkem. Že když si doma zapomenu deštník a musím se po něj vrátit a proto mi ujede autobus a v závěru potkám milého, příjemného člověka, mělo to tak být.

Ale k čemu se přiznávám? Přiznávám se k tomu, že jsem se k sobě chovala hrozně, nevážila si sama sebe a dělala si špatné věci. Roky jsem hladověla a sváděla to na nedostatek času. Na děti, povinnosti, peníze, všechno, jen ne na sebe.

Sama sebe řadím do labilní skupiny lidí, která ve stresové situaci prostě kolabuje a selhává. Když mi zemřela babička, několik dní jsem jen hleděla z okna a nepromluvila ani slovo. Cítila jsem v sobě tak velký žal, že jsem ho nedokázala ani popsat.

A když jsem v pubertě dospívala, neměla jsem moc dobré vztahy se svou matkou, která se nikdy dvakrát nezdráhala říct krutou pravdu naplno a tím ranit ještě hlouběji mé sebevědomí.

Když mi bylo 16náct měla jsem plány, jak odjedu do Anglie, budu studovat přinejmenší na Oxfordu a pak udělám velkou kariéru v cizině. Život to měl v úmyslu úplně jinak a tak jsem se úderem svých 20-tých narozenin vdala a rok po té, zjistila, že čekám první dítě.

Ano mohla jsem být něco jiného, slavná spisovatelka, která pořádá autogramiády pro statisíce fanoušků. Taky jsem mohla být Hollywoodská herečka vydělávající miliony dolarů a velkolepě se potápět na Titanicu s Leonardem Dicapriem, zatímco bychom sdíleli vášnivé, intimní okamžiky a obtiskovávaly své ruce na zamlžená skla v upoceném autě. Mohla jsem být supermodelka a předvádět za horentní sumy luxusní prádlo a v zákulisí se cpát jen salátem, abych se do velikostí -2 vešla.

Stejně tak jsem mohla odjet do Afriky a nahánět lovce slonů a pak je veřejně pranýřovat. Kdybych byla neztloustla, mohla jsem třeba reprezentovat Českou republiku na Olympijských hrách ve skoku do dálky. A tak podobně. Je milion možností, co jsem mohla být, kde jsem mohla být a s kým. Jaký můj život mohl být a vsadím se, že ať by to byla jakákoliv z výše zmíněných možností, stejně bych si například v luxusním mezonetovém bytě s výhledem na Central Park stěžovala, jak to stojí za houby. Buď by mi vadilo, že nemůžu vystrčit ani hlavu na ulici, aniž bych nebyla obdařena zástupem senzacechtivých Paparazzi, kteří by lačně čekali, až zvednu ruce nad hlavu, aby vyfotili můj jeden chlup v podpaždí.

Nebo kdybych honila  lovce slonů a divoké zvěře na Safari, moje psychika, už tak dost narušená, by pravděpodobně dostávala jednu ránu za druhou a já bych každou ztrátu zvířete a každý nalezený kel obrečela.

Každý život, který jsem mohla žít, má své plusy a mínusy. Žádný není dokonalý a nepřinášel by jen potěšení. Nemůžu ale ani úplně posoudit, jaké by takové životy byly, protože já jsem si zvolila život jiný: Život Mámy.

A to mě vede k zamyšlení, proč by vlastně měl být o tolik horší, než život celebrity nebo Green peace vůdkyně. Pravda nepřivazuji se ke stromům, abych bránila jejich kácení. Ani si nelehám před kola bagrům, které se chystají srovnat se zemí prales. Proč se  ale miliony žen na světě cítí být méněcenné, jenom proto, že jsou "jen" mámy? Není to povolání, není to brané jako záslužná činnost a ani žádná z nich nedostane medaili za statečnost. A že by si to všechny zasloužily, mě nevyjímaje.

Ano, opět po nějaké době, jdu s kůží na trh, ale asi se opět potřebuju vypsat. Shodit kus kamene, který mě tíží...

Je to docela drsné přiznání, zvlášť tady, kde se to hemží supermatkami, které jsou vždy pozitivní, krásné, úžasné a báječné a mají dokonalé děti. Nejsem ani pozitivní, o kráse se dá pochybovat a každý den padám na hubu. A to mám prosím pěkně jen jedno, ani ne sedmiměsíční dítě.

Myslela jsem si, že překonáním šestinedělí a všech těch hrůz s kojením a nekojením, pláčem a pláčem a nenávistí, máme to nejhorší za sebou a už bude jen krásně...Mno, když si na to vzpomenu, tak je líp, ale rozhodně ne krásně a upřímně...nejsem z těch, které by hrdě prohlásily, že si mateřství užívají a je to nejkrásnější období v životě. Ne, prostě není. Je to hrozné, vyčerpávající, deptající. 

Nebudu tady vypisovat, jak těžké to je, protože by to bylo na 2 A4, ale ve zkratce je to asi tak, že přibližně 10 hodin denně poslouchám dětský křik, vztekání, rozčilování a pláč. Vstane, 10 minut si hraje a pak to začne....vzteká se, že chce hračku, vztaká se, že jí má, vzteká se, že chce jinou, vzteká se, že sama neví co chce... pláče, že chce na ruku, pláče, že chce na zem, pláče, že je na zemi...Jediná chvíle, kdy se nevzteká je, když je v nosítku. Chvíle. A nebo když jí...

Každý den jsem vyřízená (teď jsem aktuálně na týden u mojí mamky, čili jsme na jedno dítě dvě a padáme na hubu obě). Každý den jsem naštvaná. Proč já? Proč mám pořád nespokojené dítě? Co dělám špatně? Proč to mateřství ze všech z okolí zvládám nejhůř? Proč sakra není zticha! Buď už zticha, nikdo ti přece nic nedělá! Proč jsem na ní teď naštvaná, je přece maličká, nemůže za to! Ale já už prostě nemůžu...Třeští mi hlava...Jsem špatná máma...

A pak, každý večer mi vlastně dojde, že nejsem špatná máma. Jsem i přes to všechno naštvání sakra dobrá máma! I přesto všechno svoje dítě nadevše miluju a nedala bych ho ai za celý svět a dokonce bych na ní nezměnila ani kousek její osobnosti. Taková jaká je, je prostě moje....

Barefoot

Tučně jsou zvýrazněny značky (resp. některé modely dané značky), které jsou vhodné do terénu: do nečasu, na tůru, do lesní školky. 

Kurzívou jsou označeny typy, které jsou vhodné spíš do sucha (nejčastěji kvůli kožené podrážce).

Malý kompromis

Velký kompromis

"Je mi jedno kam pojedeme, ale potom všem už potřebuju vypadnout a vypnout". Určitě to znáte taky. My tuhle větu omýlali, a to velmi intenzivně, minulý rok v létě. Po roce šetření....po roce příprav na ten velký den D se nedalo ani nic jiného od nás obou čekat. Rok uběhl, svatba jak by smet. Byla krásná, rychlá, jiná a prošpikovaná směsí smíchu, jídla, alkoholu a špinavé podlahy. Po tomhle veškerém dění bylo jasné, že s M. potřebujeme někam odjet a přepnout se do režimu off.

Svatební cesta nám byla doporučena na Maledivy. Krásná destinace, bohužel nic pro nás dva. Zvažovali jsme Thajsko, Kubu i Dominikánskou Republiku. Vybírali jsme týden. Pořád nenastalo to očekávané "wow, tak tady to bude pecka, balíme kufry ". Po týdnu intenzivního hledání jsme začali propadat zoufalství, že neseženeme nic dle našich požadavků, což bylo: 4* nebo 5* hotel, all-in s výbornou kuchyní, poloha hned u moře a aby bylo v blízkosti město s hospodama, diskotékama a  celkově rušnějším nočním životem. Když už jsme něco našli dle recenzí hostů, tak to splňovalo na sto procent třeba jen dva body ze čtyř.

Při posledním hledání mě doprovázelo nasrání a zoufalství, že nic neseženeme. Odproštěna od " veškerých" našich nároků jsem se zaměřila na Evropu v naději ( konkrétně na Řecko),  že tam něco najdeme. Řecko přece každý chválí. Zadařilo se. Konečně jsem našla tři nabídky, které by nám mohly vyhovovat. Ukázala jsem je M. a jednu z nich jsme vybrali. Řecko - Faliraki, hotel Pegasos. OuuuJééé 🙂.

Jeden kufr a jedna sportovní taška, to bude stačit. Zabalila jsem oblečení, vybavení na potápění, foťák, doklady, drogerii a za tři dny jsme letěli. Letěla jsem poprvé, takže jsem byla mírně nervózní. Mírně je slabé slovo. V hlavě se mi odehrávaly pády letadel z pořadu "Letecké katastrofy". 

Potřebuju panáka, pivo, cigaretu, cokoliv, hlavně se něčím "uklidnit". Slyšela jsem plno historek o tom, jak je fajn si před odletem dát něco "vostřejšího". Tohle doporučení se mi samozřejmě líbilo, takže jsme šli na pivko. Nezabralo. Jediné co mi to navodilo, byl plný močák a otravně opakující se návštěva toalety.

Sedíme v letadle. Prohlížím si stísněný prostor, který je pro mě zcela nový. V tu chvíli jsem poprvé v životě pocítila krátký záchvěv paniky. Pro mě také nový pocit. Honilo se mi hlavou, že je tam všeho málo- málo místa, málo vzduchu, málo oken, málo letušek a o to víc lidí....

I u nás se chystáme na tento velký den v životě Nicolky, která od září nastupuje do školky.

Přes lehkou nervozitu, jak to zvládneme, záměrně píšu MY, protože ona je samozřejmě úplně v pohodě, těší se, až se zbaví vlezlé matky a pozná partu kamarádů. A protože je Nicolka od malička extrovert a najde si kamarády kdekoliv, například, když nakupujeme, stihne se seznámit se třemi holčičkami a to jsme v obchodě dvacet minut! Někdy bych si přála mít její dar, seznamovalo by se mi mnohem lépe🙂

Dala jsem tedy dohromady seznam, který my sebou neseme do školky a který třeba někomu pomůže ještě při posledních nákupech. Ještě dodávám, že hygienické věci jako papírové kapesníčky, toaletní papír, mýdlo, kartáček a pastu, má každá školka na seznamu dle svého, takže se raději optejte přímo v té Vaší.

STÁLÝ OBSAH SKŘÍŇKY MALÉHO ŠKOLKÁČKA:

Dvě trika na převlečení-jedno s dlouhým rukávem, druhé s krátkým rukávem

Náhradní legíny, tepláčky -určitě, děti se zamazají během dne nebo může dojít k nehodě, kdy nestihnout na záchůdek;

Že to mateřství není zrovna jen a pouze o šťastných momentech, to víme asi všechny.

Poslední rok se učím, jak se na svůj život koukat s nadhledem a dělat si srandu i z událostí méně vtipných. Abych se tak trochu narcisticky pochválila, celkem se mi to daří. Ale jsou věci, které prostě nejdou hned brát sportovně. Některé věci potřebují čas a velmi těžko se vstřebávají.

Dřív jsem z některých příspěvků na MK měla dojem, že nemám dostatečně úžasné a modrokoníkovské manželství, když mi manžel nenosí pravidelně bonboniéry, pugéty růží nebo nekupuje luxusní auta. Trvalo mi dlouho než jsem se tomu zasmála a hodila to za hlavu.

Teď mě ale trápí něco jiného. Vždycky když mě soužil nějaký ten trabl v životě, měla jsem zároveň někoho, komu jsem kdykoliv mohla zavolat nebo napsat. A ten někdo mě nikdy nenechal ve štychu. Tomu někomu se říká kamarádka. A to je přesně to nedostatkové zboží, které mi teď chybí nejvíc ze všeho. Proč? Protože mám splín a nemám komu to zavolat. Tudíž mé nové heslo zní: "Když nevíš co bys, opruzuj Koně" 😀

Je celkem tristní, že všechny dřívější kamarádky jsou vzdálené buď psychicky nebo fyzicky, názorově v důsledku hormonálních nebo jiných životních změn. Uklidňuju se ale tím, že je to normální vývoj. Zkrátka lidé se mění a opouštějí pole působnosti druhých, působí zase jinde a tak dále. Co myslíte, je to normální? Asi jo, ale je sakra kumšt se s tím smířit...

Dřív jsem nechodila na MK a měla jsem reálné kamarádky, i když jsem s nimi byla ve spojení skrz moderní komunikační technologie a na skutečná setkání nebyl čas. Teď mé kamarádky sestávají z nul a jedniček a ty skutečné se tak trochu vypařily. Co bych dělala nebýt MK to vážně netuším. Asi už bych se buď někde houpala na šňůře z punčocháčů, šňupala sunar nebo kouřila fenyklovej čaj. 

Tento článek je o možnosti informovat o mé dceři Štěpánce, která úžasne, hrdě a statečně bojuje proti nepřízni osudu. Tak tedy tady je její příběh.

Štěpánka se narodila 16.10.2014 s několika diagnózami, které ve vzájemné kombinaci výrazně ovlivňují vývoj a budoucnost. Hydrocephalus, Těžká centrální hypotonie, Genetická nebalacovaná chromosomální přestavba, Hypermobilita,Sinus pilonidalis, sluchová porucha, oční vada, epilepsie.Lékaří již od začátku ke Štěpánce přistupovali s odsouzením k těm nejhorším představám o budoucnosti. Ale i přes jejich prognózy se s tím Štěpánka pere a zatím i když po malých krůčkách jejich prognózy boří a neustále překvapuje. Nyní však potřebuje pomoc i okolí a ta je bohužel velmi finančně náročná.

V současnosti nesedí, nemluví, neleze, nechodí a učí se přijímat potravu lžičkou.

Rozdává energii na všechny strany, i když opravdu nevím kde ji bere. Našla si skvělého parťáka - koně přesněji hipoterapeutického koně  a po pár jízdách si dokázala kleknout. Stále věříme, že si jednou i sedne,stoupne a udělá krok. A ještě jedno přání mám slyšet z její pusinky slovo MAMI.

Aktualizace: recenze našich uživatelek, které testovali Easy Wring and Clean TURBO od Vileda naleznete zde. Snadné uklízení s Viledou se maminkám moc líbí. 🙂 Otestovali jsme taky Vileda Easy Wring Ultramat a Vileta Ultramat TURBO a maminky nešetřily chválou. Nebo vás zajímá Vileda Easy Wring and Clean TURBO? Výsledky testování najdete tu. Každá pořádná domácnost musí mít taky čisté okna. Vileda Windomatic prošel testem a jako je to u Viledy zvykem, maminky si produkt pochvalovaly.

------

Druhá kampaň Vašich zkušeností se značkou je tu a zaútočí na všechny nečistoty ve vašem obydlí. Čtěte následující řádky a dozvíte se, co budete moct testovat právě vy. 🙂 

Co testujeme:

Mop s hlavicí z mikrovláken od firmy Vileda velmi efektivně vyčistí vaši podlahu a díky vysoce praktickému ždímacímu pedálu bude hlavice mopu rychle vyždímaná a vy nebudete muset udělat ani jeden pohyb navíc. Stačí jednoduše sešlápnout a Easy Wring and Clean TURBO vyždímá mop do poslední kapky za vás. Dokonale vyždímaný mop zanechá vaší podlahu rychle suchou. 

Mop od Viledy udělá všechnu práci za vás! 

Každá metoda je tak dobrá, jak dobrý je člověk, který s ní zachází. Bachova terapie je specifická tím, že je prezentována jako jednoduchá, aby docházelo k co největšímu prodeji v e-shopech. Věnuje se jí tak dost lidí, kteří mají naprosto nedostatečné znalosti nebo praxi. Některé problémy jsou tak závažné, že esence nemohou vůbec fungovat.

Na co si tedy dát pozor?

U prodeje esencí v e-shopech:

- nejčastější jsou nedostatečné informace o účincích nebo užívání
(více viz níže)

- prošlé esence 

- kopie esencí nebo doma vyrobené esence
Originální esence jsou z Anglie a jsou zapečetěné.

SNAD TO TENHLE MŮJ ČLÁNEK TEN MŮJ NADPIS VYSTIHNE

Sháním brigádu, tak jsem si do www.mapy.cz zadala všechna místa kde bych se mohla poptat jestli nehledají brigádníky. Podle toho obrázku je to fakt prasečina, ale nevadí. Napíšu přesné adresy kam bych chtěla zajít, ale když jsem se podívala kolik času by mi to zabralo kdybych to oběhala celé pěšky za jeden jediný den a kolik kilometrů bych asi tak nachodila dost jsem se zděsila. Takže musím ještě popřemýšlet jak ta místa budu navštěvovat postupně.

TOHLE BYCH ZA JEDEN JEDINÝ DEN ASI OPRAVDU NEDALA 😀 😀 😀 😀

Tady jsou všechna místa kam chci zajít, je to počítáno od domova a na závěr zase zpět domů ( adresu psát nebudu ). Jsou to místa jen v Havlíčkově Brodě.

DOMOV

Žižkova 3745 – LIDL

Proč o tom píšu? Kvůli osvětě a možná, abych pomohla třeba aspoň jedné mamince s tím stejným problémem k jednoduššímu kojení než jsem zažívala já. Přijde mi, že se o tomto problému málo ví, ženy to tají, tutlají protože se za ně stydí (i já to tak měla), vzpomínám jak kdysi na střední holky narazily na článek na tohle téma a smály se tomuhle „handicapu“, no připadala jsem si jak mimoň a strašně mě to tenkrát mrzelo. Na druhou stranu, když se teď bavím s kamarádkami maminkami, tak jsem narazila na několik se stejným problémem a do té doby jsem si myslela, že jsem snad jedinná široko daleko...

Nechápu že v dnešní moderní době nejsou pracovníci v porodnicích na maminky s tímto problémem připraveni a místo aby pomohli, tak Vám první přisátí odepřou, přece se s Vámi nebudou zdržovat, že... ☹ Je více typů vpáčených bradavek, některé vylezou když je ženě zima nebo je vzrušená a některé potvůrky hold zůstanou navždy schované, to je můj případ. Před porodem jsem samozřejmě studovala informace na internetu, bohužel nedostatečně. Sehnala jsem si kojící kloboučky (nejlepší jsou pro mě značky MAM) a šla rodit s nimi a s tím, že mi v porodnici s kojením pomohou, chyba lávky... S kojením jsme měli fůru problémů a zažili x bojkotů, z porodnice jsme šli nerozkojení a vystresovaní, no proč by Vám tam říkali, že se některým maminkám spustí mlíko až čtvrtý/pátý den po porodu, když Vás můžou vystrašit nepřibýváním, vážením a dokrmováním, že. No studovala a hledala jsem neustále informace na internetu a časem si psala s jednou šikovnou laktační poradkyní, která mi napsala pro mě dosud nevídanou zprávu a to, že: DÍTĚ SE JE SCHOPNÉ PŘISÁT NA JAKÝKOLI TYP BRADAVKY, a nepotřebuje k sání bradavku v puse cítit! Jen je třeba mu a mamince pomoct! A tak milé maminky, pokud máte vpáčené/ploché bradavky nebo jiný problém a čekáte miminko, najděte si šikovnou laktační poradkyni, která je zběhlá v tomto problému a pomůže Vám s rozkojením bez kloboučků ať už máte bradavky jakékoliv. Já jsem odhodlaná, že při druhém dítěti, se s nějakou spojím před porodem a pokusím si domluvit aby za námi do porodnice přijela a už ideálně z porodnice bych chtěla jít bez kloboučků, jestli se mi to splní se uvidí... Případně budu zkoušet a zkoušet přisátí bez kloboučku, v porodnici je na to času dost...

A ještě bych Vám chtěla dát radu a povzbuzení, pokud kojíte s kloboučky třeba i několik měsíců, je možné i s úplně vpáčenýma bradavkama se jich zbavit. Já si našla radu postupně ustřihávat kloboučky. Šla jsem na to stašně pomalinku a vždy ustřihla jen malinkatý kousíček, pak tak několik dní kojila a furt dokola, dokud jsme se nedostali na trošku poodhalenou bradavku nebo spíš její část, která trošilinku čouhala z kloboučku a světe div se, po docela dlouhé době, myslím si že minimálně měsíc to byl, možná i dýl, malý najednou začal ustřihlý klobouček bojkotovat a pil bez kloboučku z mého prsu s vpáčenou bradavkou! 🙂

Co mi ještě pomohlo a nepomohlo. Na radu gynekoložky jsem si koupila formovače bradavek, ale ty jsou dle mého názoru vhodné pro maminky s plochými nebo vytažitelnými bradavkami, které pomůžou vytvarovat, mě teda vůbec nepomohl a byly to vyhozené peníze... Na internetu se nabízí "přístroj" na vytažení bradavek, ten funguje na principu podtlaku, přišel mi drahý a tak jsem jej nepořídala, ale úplně stejně poslouží stříkačka o objemu asi 20ml, kdy se ten konec kam se dává jehla ustřihne a ten píst se pak vloží tímto ustřihlým, přiloží se na prs a bradavka se zkouší vytahovat podtlakem... ty moje prostě ven nejdou ale myslím si, že to trošku pomůže tu bradavku uvolnit a "vytahat" a i když nevyleze, tak se malilinko povytáhne a prckovi to pak může pomoct... Maminky s vpáčenýmá vytažitelnýma bradavkama tak můžou miminku pomoct a před kojením je takto vytáhnout, není to můj patent, našla jsem to tady a jinde na internetu...

Milé maminky, pokud máte stejný problém nebo jste měly a máte odvahu, přidejte svou troškou do mlýna, ať se další maminky natrápí mnohem méně než my... Případně i LP, které máte zkušenosti s tímto problémem, taky budu ráda za reakci a rady... Možná by taky nebylo špatné vytvořit skupinku na tohle téma...

A jinak milé maminky nebojte se se přihlásit v porodnici o to na co máte nárok Vy i Vaše miminko. Já si takhle na poporodním pokoji vydupala přiložení malého aspoň s kloboučky, když na porodním sále mi to díky vpáčeným bradavkám zatrhli a pak mi ho nechtěli dát ani tam.

Moje mateřství je celkem hektické období. Nikdy jsem netušila jak skrytý talent k plánování se ve mě skrývá. A jak málo spánku vlastně potřebuju. 

Naše letošní dovolená prosím vypadala takto. Jelikož jsem měla již delší dobu utkvělou představu, že musím navštívit národní park s překrásnýma pískovýma dunama na severu Polska, můj muž zavelel, že tam teda pojedeme. Samozřejmě krycí historka byla, že je tam vlastně i moře a to on má rád a není tam horko a to on má taky rád.

Náš malý tygr je narozen přesně prvního září a proto v době tohoto rodičovského srpnového extempore už se blíží k prvním narozeninám. Poměrně slušně papá (žere na co příjde) a je s ním sranda.

Nyní praktická část. Cesta nahoru k moři trvá asi sto let. V Polsku nejsou cesty nijak kvalitní a proto můžete jet po dálnici přes Německo nebo to vzít víc jako road trip a zastavovat se u každého památného kamene. My jsme zvolili variantu druhou na cestu tam a variantu první na cestu zpět. Maximálně jsme se tak přizpůsobili potřebám malého dítěte a všichni byli šťastní.  Ráno v klidu sbalit stan, nasnídat se a přes dopolední spánek se přesunout jinam, zas o kus blíž cíli. Přes oběd jsme měli poznávací pauzičku a odpolední spánek zase v autě. Navečer třetího dne po pohodové trase přes Svídnici, Vratislav a Poznaň jsme tak zaparkovali u moře.

Pecka!

A jak to šlo ve stanu? Vlastně úplně stejně jako doma v posteli. Bylo celkem teplo a tak jsme spacák používali jenom jako peřinu, takže klasická přetahovačka a odkopávačka. V Polsku se zatím naše komunitní plenková služba ještě neuchytila, proto jsme používali jednorázové vkládačky od firmy Bamboolik. Zkušenosti máme výborné, ani jednou neprotekly, snadno se používaly, ale vlastně s holým zadkem je to v létě stejně nejlepší!

Naše generace a generace před námi byly vychovávány ve víře,že jen nutno poslouchat autority. Nejdříve rodiče, následně učitele, šéfy a v neposlední řadě lékaře. S autoritami se nediskutuje, nebrání se jima je třeba je poslouchat. Protože jen ony vědí vše lépe než my! Tak nás toučili jako děti. Stali se z nás dospělí, ale některé věci se nemění. Stáleposloucháme šéfy a lékaře nebo kohokoliv, kdo se jako autorita staví. Když jeto pro naše dobro, super. Ale co když to není náš problém, ale co když to ovlivňuje naše děti?

Tohle uvědomění ke mně přišlo díky velmi bolestné zkušenosti…

Dceři byl asi rok a půl, když jsme si jednoho krásného dne udělali s rodinou výlet do nedalekého města. Seděli jsme s dcerou na lavičce v parku plném vzrostlých stromů a já rozdělala svačinu. Dcera trochu pojedla, ale neměla moc hlad, takže odběhla pod nedaleký strom. Já zabalila věci a šla za ní..

V tu chvíli jsem si všimla, že cosi žvýká. Pod stromem byla spousta malých červených kuliček. Moje oči se zaměřily na strom, ze kteréhopadaly a uvědomila jsem si, že ho znám. Máme ho doma na zahradě, jmenuje se tis červený a jeho plody (respektive jádra plodů) jsou mimochodem prudce jedovatá.V tu chvíli mi začalo srdce bít jako o závod. Snažila jsem se dceři bobulku z pusinky vyndat, ale ta se bránila. Nevěděla jsem, kolik jich snědla, než jsem si toho všimla.

Následná snaha o vyzvracení byla také neúspěšná.

To už jsem volala 155.

Až se mě někdo zeptá, co jsem dělala o víkendu, můžu říct- dřela jsem jako mezek. Rozhodli jsme se prckovi č. 2 zřídit pokojík. Je mu 18 měsíců a v postýlce už spát nemůže, protože ji přelézá- resp. přepadává(a už to nebylo úplně bezpečné 🙂, tak jsme minulý týden vtrhli do Ikey a shoppovali, až byl vozík za autem plný. Všechno jsme sestavili a já se o víkendu vrhla do malování. Jelikož jsme dceru přestěhovali do vedlešího pokoje aby měla více prostoru, tak bylo nutné se nejdříve zbavit té růžové a žluté na stěnách, Primalex Polar nezklamal, ale ta růžová se držela. V sobotu jsem všechny nacpala kuřetem a poslala po obědě spát i s manželem a vrhla se do tapetování. Jelikož jsem nesehnala žádný pěkný motiv na vliesové tapetě, musela jsem vzít zavděk papírovou tapetou a tak jsem měla strach z toho jak to dopadne. Kupodivu paráda!!! A v neděli jsem to dovršila zelenkavým pruhem. Vše tón v tónu a musím říct, že jsem nad míru spokojená!!!

S plenami BAMBO Nature nemusíte mít strach z úniku tekutiny z pleny, jelikož díky nové technologii okamžitě dochází k přeměně na gel, což vašemu dítěti zajistí stálý pocit suchosti. Dětské pleny BAMBO Nature jsou hypoalergenní, univerzální, vhodné pro děvčata i chlapce.

O kvalitě plenkových kalhotek BAMBO Nature dostatečně vypovídá přidělení prestižní severské ekoznámky Nordic SWAN. Pro její obdržení musí výrobce splnit řadu přísných omezení, jako je například zákaz používání chlóru nebo jiných organických bělidel, parfémů nebo jakýchkoliv alergenů při výrobě. Hlavním kritériem je dosažení maximální ochrany dítěte i životního prostředí při výrobě i recyklaci.

Dvě balení plenek BAMBO Nature jsou hrazena pojišťovnou, proto není třeba váhat s jejich vyzkoušením.

Chcete své dítě naučit chodit na nočník?  Doporučujeme zakoupení speciálních dětských plenkových kalhotek.

Dětské pleny BAMBO Nature

• zajišťují dokonalý pocit suchosti
• anatomický tvar pleny pevně přiléhá k tělu a minimalizuje riziko úniku obsahu.
• dvojité jádro (neobsahuje ftaláty)  se superabsorbentem mění tekutinu na gel 
• k potisku nejsou použity barvy obsahující těžké kovy
• použitá buničina je vyrobena ze dřeva ze 100% FSC certifikovaných udržitelných zdrojů
• prodyšný a měkký povrch zajišťuje, že kůže může dýchat a zůstává suchá.
• odpružené bočnice a měkké okraje umožňují volnost pohybu
• dermatologicky testované,  hypoalergenní (nevyvolávají alergii)
• nejsou testované na zvířatech
• neobsahují chlor, ftaláty, parfémy, optické zjasňovače, formaldehyd, PVC
• zapínací pásky a manžety na nohou neobsahují latex
• pružné zapínací pásky se suchými zipy - lze opakovaně otevírat/zavírat

Kolik žen zůstane po porodu normálních? Tohle je pro mě úplná záhada. Jako mladší nicméně zkušená mateř téměř za zenitem mám trochu náskok před vrstevnicemi, které teprve rodit začínají. A vidím to kolem sebe často. Pořád. To máte tak... Je úplně normální holka, která má své sny a plány naprosto přesně narýsované včetně rozpočtu na důchod. Má stanovené priority, názory, zásady, životní mety. Myslíte si, že ji znáte. Pak se něco stane. Stane se dítě. A najednou se před vámi odehrává taková zpomalená autonehoda.

Stáváte se svědkem toho, jak se do té doby normální člověk střetne s diagnózou matka a ta ho sežere zaživa. Jde to postupně, skoro nenápadně. Poznávací znaky: batikovaný triko, šátek na dítě, prso venku, bosá noha, listí místo oběda, ultra nature vzhled. Když se nad tím zamýšlím, jsem vážně ráda, že přesně tímhle obdobím jsem si prošla v pubertě coby hippísák usilující o záchranu planety takovým tím patetickým způsobem.

Jasně že nějakou dobu je matka trochu mimo mísu (normální realitu) a svět se jí smrskne jen na prdíčky, kojení, plínky a šátky. Ale masochisticky se v tom vyžívat ještě v době, kdy už dítě potřebuje jít mezi děti a dospělý zcela evidentně potřebuje jít mezi dospělé? To je proti přírodě!

Teď však zpět k diagnóze matka.

Těhotenství je ještě říznuté starým já. Tak trochu schíza.

„Já budu super máma! Budu mít k dítěti blízko, ale chci se věnovat i sobě.“

Mám úžasné dítě a strašně často od maminek ve svém okolí slýchám, že moje mateřství je naprostá pohodička a v podstatě si ani nemám právo jakkoliv stěžovat, ani kdybych chtěla. Kdežto ony to mají o tolik a tolik těžší...nechci se pouštět do svérázných debat a dumat, čím to vlastně je, ale přiznám se, že na to svou teorii mám. Ráda se o ni s vámi podělím a doufám, že tím někoho nenaštvu a nebudu litovat, že jsem to sepsala🙂

Kde jen začít, abyste pochopily, co přesně vám chcic říct? No, začnu od úplného začátku, jak to vlastně bylo s Eliáškem.

Nikdy jsem nebyla typ holky, která vidí smysl života v mateřství, panenky mě nebraly vůbec a vždycky jsem byla povahově spíš takový klučičí typ. Biologické hodiny mi netikaly a ani jsem neměla dojem, že bych po dítěti nějak toužila. Do určité doby jsem si upřímně docela zahrávala s myšlenkou, že možná ani děti mít nikdy nebudu. S manželem jsme spolu od našich 15 let a myslím, že můžu tvrdit, že pro oba je to jediná a osudová láska. Po svatbě jsem však začala cítit, že by si naše láska zasloužila povýšit a je čas na to, aby nesla pořádné plody. A tak jsme se rozhodli pro miminko. Ne z nutnosti, ne kvůli očekávání společnosti, ne kvůli poplašeným hormonům, prostě a čistě jen z naší lásky. Od samého začátku jsme oba mé těhotenství prožívali velmi silně, miminko jsme milovali už od dvou čárek na testu a tahle láska sílila snad každou vteřinou.

Po porodu se z nás stali opravdu šťastní a naplnění rodiče, kteří by pro své dítě snesli snad i modré z nebe. Když nad tím tak přemýšlím, myslím, že snad do 3 měsíců spal Eliášek jen pořád v něčí náruči (kromě noci), plně jsme si užívali toho, že ho máme a pořád ho jen mazlili a říkali mu, jak moc ho milujeme. Užívali jsme si i kojení, a to podle potřeb dítěte (ne podle nějakých časových intervalů). Prostě jsme se snažili být tu pořád pro něj a splnit jeho očekávání. V okolí strašně často slyším o tom, jak se má dítě nechat vyřvat, nechovat ho moc, abychom ho nerozmazlili, atd. A hlavně se strašně často setkávám s pojmem, že rodiče nechtějí být „otroci svého dítěte“. Když jsem od tchyně slyšela asi miliontý díl tohoto nekonečeného příběhu, řekla jsem jí, že jsme si dítě pořídili proto, abychom ho milovali a ne proto, aby nám řvalo samotné v postýlce. A pak už jsem měla z této strany klid.

Přestože jsme dělali snad vše podle Eliáška, nemůžu říct, že bych se byť jen na chvilinku cítila být jeho otrokem. Naopak, cítila jsem se prostě jako milující máma. Jednám intuitivně, neřídím se radami z moudrých knih a myslím, že to bylo naprosto to nejlepší, jak jsem mohla volit. Jak Eliášek rostl, bylo to s ním všechno stále mnohem lepší. Jelikož se jedná o velmi kontaktní a mazlivé dítě, dospěli jsme časem i k nošení a také ke společnému spaní. Nikdy jsem neignorovala jeho potřeby, nikdy nebyl nechán vyřvat, prostě jsme se na určitou dobu plně podřídili my jemu. A s postupem času bych řekla, že se nám to opravdu vyplatilo. Díky tomuto přístupu neznáme separační problémy – od útlého věku neměl problém s tím, že jsem ho na chvilku nechala samotného v místnosti a zašla si v klidu třeba na záchod. Prostě ví, že jsme jeho jistota a nemusí se bát, ví, že se vždycky pro něj vrátíme.

Věřím, že to, co dáváme, se nám vždycky vrátí a přesně s tímto mottem chápeme i výchovu. Netvrdím, že jednou nás Eliášek nešoupne třeba do domova důchodců, ale opravdu věřím tomu, že nám jednou naši péči vrátí. S mužem jsme oba vystudovaní pedagogové, takže pro nás je opravdu noční můrou představa nevychovaného dítěte – já jich znám mnoho ze své praxe a muž jako speciální pedagog ve věznici zase vidí, kam až to může dojít, když se rodiče na výchovu vykašlou (nechci samozřejmě paušalizovat, ve věznicích samozřejmě sedí i lidi, kterým se rodiče věnovali). Proto se opravdu snažíme, aby naše dítě mělo pevně stanovené meze. V okolí máme hodně podobně starých dětí a občas dojde mezi námi rodiči i na téma tělesných trestů. Musím říct, že jsem byla velmi nemile překvapena tím, že Eliášek je jediné dítě, které ještě nikdy nebylo bito. Podle nás je nejdůležitější důslednost a také jednota ze strany rodičů a nejbližšího příbuzenstva. Pokud Eli dělá něco, co nemá, většinou jen stačí vysvětlit, občas třeba zvýšit hlas a přidat důraz. Pokud ani to nezabralo, vzali jsme ho do náruče a od špatné činnosti ho prostě odnesli🙂 Nějak si neumím představit, že bych ho dokázala praštit🙂

Je to už dva roky. Dva roky, co si mě ten můj jednooký rezervoval. Připadá mi to jako včera, když jsme se vydali na ´´pracovní cestu´´. Na TUHLE cestu vzpomínám s úsměvem na tváři, láskou a velkou vděčností. Jeden den jsem byla rozmazlovaná jako princezna…a zbytek ´´pracovního výletu´´ jsem se cítila, jako Alenka v říši divů. Bylo nebylo…….

V Květnu mi partner ( dále jen M.) oznámil, že v Červnu jede na pracovní cestu do Českých Budějovic – přesněji do Boletic, tak jestli mu nechci dělat doprovod ( miluje, když mu zpívám v autě). Měla jsme v té době volný pracovní týden, nechtěla jsem smrdět sama doma, takže jsem doprovod potvrdila velmi ráda. Pracovní cesta se blížila. M. začal být mírně nervózní. Vše jsem přisuzovala velké pracovní zakázce a následnému jednání s papaláši. Takže jsem se snažila eliminovat pruzení a kdykoliv s čímkoliv pomoct. Termín odjezdu, přesně 2.6.2014, se blížil. Zabalila jsem nám věci, prostě tak jako vždy. Když mě viděl M. jak balím kufr, řekl mi, ať se nedivím, že je v autě v zadním kufru další kufr ( trošku se nám tu překufrovalo ) a že, jak pojedeme nazpět zastavíme se za babičkou v Pardubicích a předáme jí ten kufr, který je od mamči, čili mé tchýně. Ok, jasná věc.

2.6.2015 cca 09:00 jsme vyjeli a jeli směr Boletice. Cestou jsme se zastavili na jídlo a jeli na pohodu. Ani jsem nezpívala, bo jsem chrápala. Blížili jsme se k místu, kde měl mít můj přítel schůzku s nějakým kdo ví kým. Zastavil auto a vylezl, že jde na něj zazvonit. Ok. Dívám se z okýnka a vidím v prvním patře jednoho domu prodejnu společenských šatů. Že bych se tam šla kouknout, než se domluví? Přítel přiběhl, podal mi malou bílou taštičku, ať si ji vezmu, že ji budu možná potřebovat. PANEBOŽE NA CO????? Uvnitř byla mini odličovací sada Vichy. Nechápala jsem. Vzal mě z auta a řekl mi, ať jdu s ní, že má pro mě jen takové malé překvápko, když mu dělám doprovod. Vzal mě do toho salónu. Přišla jsem tam a nebyla jsem schopná mluvit, celá jsem se klepala a smála se od ucha k uchu. V salónu na mě naběhly dvě asistentky a už to fičelo. ´´Dobrý den. Vy nejste skoro namalovaná (prý nenamalovaná, vypadala jsem jako by mě někdo vyzvracel), takže se odličovat nemusíte. Hned se na to vrhneme. Které šaty se Vám líbí, slečno´´? Rozhlédla jsem a ukázala asi na patery šaty, které mě zaujaly. Byla jsem tak v hajzlu, že ani nevím, jestli bych si ty samé šaty vybrala, kdybych tam jela přímo s tím, že jedeme vybírat šaty :D. Šaty jsem vyzkoušela. Seděly všechny. Troje byly nádherné. A z těch třech jsem si vybrala jedny. Krátké, krémové, krajkované, takové klasické pouzdrovky s áčkovou sukní. Přítel řekl, že si můžu vybrat ještě jedny. Nejlépe nějaké dlouhé na ples, ať mám nějaké ´´princezničkovské´´, když jsem  o takových vždy snila. Vybrala jsem si. Nádherné nabírané v lososově-meruňkové barvě s korzetem. Bohužel, tyto šaty jsou opravdu vhodné třeba na kolonu, takže ZATÍM jsem je nevyužila. Šaty jsme hned vzali a šli k autu. Už po cestě do auta se mi chtělo brečet, ale udržela jsem to 🙂. Sedli jsme si do auta, následoval attack polibků, v pauze, kdy nebyly moje rty na jeho rtech jsem mu dělkovala a radostí vydávala takové divné skřeky. Byl čas vydat se směr České Budějovice, kde jsme měli zajištěné ubytování.

2.6. 2015 cca 11:15 bylo mi sděleno, že ještě pojedeme cca hodinu ať se klidně ještě dospím a že až dojedeme na místo, ubytujeme se a skočíme si na jídlo. Usnula jsem. Ostatně jako vždy, když jedeme nějakou delší trasu. Po cca velmi krátkém časem jsem vjížděli na nějaké místo. V polospánku jsem cítila, jak jedeme po kočičích hlavách a slyšela, jak zde hrají pouliční muzikanti. První jsem si myslela, že se mi to zdá. Probudila jsem se, rozhlédla se a zařvala: MY JSME V ČESKÉM KRUMLOVĚ???!!!!!! To město znám od doby, kdy jsme zde byli s partou sjíždět Vltavu. Je to nejkrásnější město, jaké jsem kdy navštívila. Miláček mi mou odpověď s širokým úsměvem odkýval a šlo vidět, že má obrovskou radost, jak mu to vyšlo. Těšila jsem se, že vyložíme kufry a hned mu ukážu, kde co je…atd. JENŽE. To jsem netušila, co ZASE bude následovat. Dojeli jsme na náměstí a tam zaparkovali před ten nejluxusnější hotel. M. vyšel ven, zašel na pár minut dovnitř a naběhli nosiči kufrů ( nevím, jak se tomu slušně říká). Vevnitř na nás čekal manager hotelu a přivítal nás, mně dal kytici a M. dal klíče od pokoje. Šli jsem na pokoj. NA POKOJ. HOVNO!!!! Do prezidentského ampartmá. Já v ušmudlaných pohodlných legínách, volném sportovním tričku, v mikině, s mastnýma vlasama a ještě celá pokrčená ze spaní. Taková polo-bezďačka lezla do apartmá. V tu chvíli jsem absolutně nechápala, co se děje. Ani půl hodiny potom. Vlastně, až do konce pobytu jsem měla problém vše vstřebat. Obsluha zavazadel donesla poslední tašky a klíče od přeparkovaného auta. Dala jsem jim dýško, poděkovali jsme a oni nám popřáli krásný pobyt. Zavřeli dveře a já se pořád dokola ptala: CO TO, TO, CO??? MILÁČKU??? JÁ TO NECHÁPU. Odpovídal, že je to takové naše roční výročí a že chtěl, ať si to to oba užijeme. Chudák to schytal asi pětsepadesáti pusama, protože jsem nebyla schopná mluvit.

2.6.2015 13:00. Dala jsem si studenou sprchu. Převlékla se a šli jsme na jídlo. Nepamatuju si, kde jsme byli na jídlo a co jsem si dala, ale vím, že jsem stopéro měla pivo. Spíš tak čtyři. Dnešní den byl náročný. Šli jsme brzy spát. A já se těšila, kam všude půjdeme, protože mi M. říkal, že budeme vstávat brzy.

3.6.2015 cca 8:00 vyjíždíme do Lipna. Do Lipna, kde je parádní sportovní park Lipno. Parádní byl do té doby, než mi miláček řekl, že jdeme na downhill. Vždy jsem to chtěla vyzkoušet, protože na kole jezdím moc ráda, ale……!  Ok, jsem tady, je ta možnost, jdu do toho!!  Celá natěšená s respektem, co mě čeká. Vybrali jsme kola, chrániče a helmu. Nasedli na lanovku, dojeli nahoru a teď, děj se vůle boží. Sjezd byl skvělý. Měla jsem ohromný respekt z té trasy, kterou jsem neznala. Bohužel, po prvním sjezdu nám začalo pršet. M. si to sjel ještě 2krát. Dali jsem si oběd přímo tam v nějaké jídelně a pak jeli zpět na hotel. Po příjezdu jsme si dali sprchu a šli si ´´bucnout´´ ( = dát si poobědového šlofíka). Probrali jsme se kolem 15 hod a domluvili se, že si skočíme do blízké čajovny. Koukli jsme na lístek. Vybrali nějaké osvěžujicí pití a černý hrozen příchuť tabáku. Dýmka byla super. Možná nebyla až tak super, jak si ji děláme doma, ale TAM bylo VŠE super. Povídali jsem a nasmáli se, jako vždy. Co bych to byla za Kláru, kdybych se nestihla pokypat pitím. Super, zase půjdu na hotel jak největší špína :D. Dýmka pomalu hlásila konec a my se domluvili, že půjdeme na véču.

Je 30. července 2016, jsme na chalupě a hodiny ukazují 03:00 ráno. Jsem na pokraji psychického zhroucení. Usnula jsem večer někdy před jedenáctou hodinou po dosti náročném dni velmi rychle. Zatím jsem se asi čtyřikrát vzbudila. Jednou mému synovi Péťovi na mléko, pak na malou potřebu, poté dorazil do pokoje podnapilý tatínek a před třetí hodinou začal Péťa ze spaní pobrekávat. Výborně. Zase má špatné spaní, říkám si. Dobrá, jdu mu opět udělat mléko. Vypije ho celé. Super! Já se opět vyčůrám, protože těhotenský močák je potvora. Lehnu si do postele a dokonce to vypadá, že by Péťa opět usnul.

Charlie, náš pes, začal chrápat jak starý vožralý chlap. Vstanu, jdu za ním, pohladím ho, přestane. Lehnu si do postele, zhasnu, zavřu oči. Charlie nechrápe. Ani partner Kuba. Super! Uběhly dvě minuty. Začal chrápat Kuba. Rozsvítím, vstanu a jdu říct Kubovi, aby se otočil, že chrápe. Otočil se. Jupííí. Jdu do postele, zhasnu, lehnu. Péťa se rozhodl, že potřebuje ke klidnému spánku moje tělo a zelehne mě. Bezva. Tak ho obejmu a zkusím opět usnout.

Péťa dýchá jak sentinel Asi ho něco trápí. Začíná chrápat pes. Přidává se páníček Kuba. Já zešílím! Do toho mě trápí těhotenské příznaky. Spodek mě pálí a hrdlo mi zužuje cosi, že mám pocit, že se udusím. Nutí mě to furt kašlat. Do toho začínám mít hrozný hlad a nade mnou ne zcela tesnící okno působí, že mi do obličeje fouká studený vzduch. Na můj neurotický spánek luxusní záležitost.

Už to nevydržím, beru tužku a Deníček a začínám psát. Péťa sedí vedle mě a nemůže spát. Co jen asi budeme dělat v tuto ranní hodinu? 🙂 Asi si hrát. Ani nevím, jak takhle chvíle trvá dlouho. Šla jsem se podívat. Je 3:45, takže přibližně třičtvrtě hodiny. A co dělá pes a muž? Oba krásně hrdelně chrápají a je jim hej. 🙂 Já cítím, jak mi unavené oči, které mě pálí, pomalu padají, zavírají se, tělo je hladové a dítě vedle mě nechce spát. Více takových nocí a mám pocit, že mě odvezou do blázince. Ale fascinuje mě, jak je Péťa trpělivý a čeká, až si dopíšu svůj román o údělu obětavé matky, paničky a budoucí ženy. Ale upřímně? Jsem za to vše ráda a děkuju svému milému Deníčku, že jsem se mu mohla takhle k ránu svěřit. Hned je mi lépe. 🙂

... uběhlo pár minut. Ovšem pocit hladu přetrvává. Budím partnera, ať si chvilku hraje se synem a jdu se nadlábnout. 🙂

Nejen vaše ratolesti dokáží být až neskutečně kreativní, ale i vy maminky někdy dokážete svými činy a nápady překvapit samy sebe. A jen tak dál, protože bez toho by nebyla v tom našem ženském modrokoníkovském světě taková legrace!

Zkuste si taky jednou za čas zavolat nejen z mobilu, protože mobily jsou už nuda a překvapte někdy souseda, abyste mu zlepšily den! Návody níže. Pěknou zábavu!

1. Manekýn

Tak takhle to dopadá, když Vám muž vytuhne při romantickým večeru.. a já se s Vámi loučím, protože mě po probuzení asi zabije!

(michalelka)

2. Krásné ráno, ale jak pro koho...

https://www.facebook.com/DenikMamy/

https://denikzaslouzilemamy.wordpress.com/

Ano věřím, že každý z nás máme v sobě dvě osobnosti. Jednu tu dobrou, realistickou, analytickou, která by nikdy nesedla za volat s hladinkou a druhou polovinu, která selhává a dělá špatná rozhodnutí. Také věřím, že v každé situaci se lze rozhodnout jinak a s jiným výsledkem. Že když si doma zapomenu deštník a musím se po něj vrátit a proto mi ujede autobus a v závěru potkám milého, příjemného člověka, mělo to tak být.

Ale k čemu se přiznávám? Přiznávám se k tomu, že jsem se k sobě chovala hrozně, nevážila si sama sebe a dělala si špatné věci. Roky jsem hladověla a sváděla to na nedostatek času. Na děti, povinnosti, peníze, všechno, jen ne na sebe.

Sama sebe řadím do labilní skupiny lidí, která ve stresové situaci prostě kolabuje a selhává. Když mi zemřela babička, několik dní jsem jen hleděla z okna a nepromluvila ani slovo. Cítila jsem v sobě tak velký žal, že jsem ho nedokázala ani popsat.

A když jsem v pubertě dospívala, neměla jsem moc dobré vztahy se svou matkou, která se nikdy dvakrát nezdráhala říct krutou pravdu naplno a tím ranit ještě hlouběji mé sebevědomí.