Představte si takovou tu rodinnou idylu. Přijedete k rodičům slavit Vánoce nebo narozeniny někoho z miliónu příbuzných a místo požadovaných dvou dárků najdete asi šestapůlnásobek dárků dalších.  Jiných. Které jste nechtěli a ani by vás nenapadlo je chtít. Ani by vás nenapadlo, že je můžete dostat. Vlastně by vás v některých případech ani nenapadlo, že něco takového vůbec existuje.

Tak třeba zástěry. Máma se evidentně nesrovnala se skutečností, že její prostřední dcera se z hlediska kulinářského umu zrovna dvakrát nepovedla. Nejdřív se to snažila zachránit Kuchařkou pro dívky, které se toho od svých matek moc nenaučily. To bylo ten rok, co jsem oznámila plánovaný úlet z hnízda. V tom úletu stále žiju, ale kuchařka mi moc nepomohla.

Tak tedy zástěry. Mám doma plný šuplík zástěr. Jsou zánovní a až budu vydávat kuchařku, jistě je využiju na focení. Jsou jako nové. Vlastně oprava: jsou nové. Nemám tu sílu mámě říct, že na to, abych vysypala hranolky na plech, nepotřebuju zástěru. Od jisté doby mám dost zástěr pro celou rodinu. A co víc: I kdyby přijel Pohlreich s celým televizním štábem, můžeme se tu všichni navlíknout do zástěr, chytnout za ramena a tancovat makarénu.

Taktéž jsem dostala spoustu vařeček, větších či menších mís na odměřování kdovíčeho, hrnec na ohřívání mléka, silikonovou mašlovačku, bábovkovou formu, další kuchařky a tak. Silikonová mašlovačka je k ničemu. Nejde s ní ani učesat Elišovi číro. A to jsem se vážně snažila!

Máma v mé kuchařské umění věří a fandí mi. To lze usoudit i z další kuchařky, kterou jsem od ní dostala. Jmenuje se Speciality, které vás proslaví. Ale i přesto je její víra nahlodána pochybnostmi. Zřejmě ji vykolejilo, že na návštěvě neservíruju créme brullé a pečené křepelky ala bažant. Takže jednou došlo i na Pažouta. Dostal Kuchařku pro muže Jak s minimem špinavého nádobí a kuchařských dovedností zapůsobit na dívku. Když se neproslaví dcera, tak alespoň zeťák.

Avšak když se ani od Pažouta nedočkala domácích větrníků a čokoládového soufflé, začlo se mámy zmocňovat podezření čím dál větší. Teď už dostáváme oba nejrůznější sady na grilování, kuchyňské chňapky, a stále další a další zástěry...

Nejste sama.

Můžete se tak cítit, ztracená uprostřed toho všeho nepořádku, hromady prádla a s nekončícím seznamem povinností.

Ale nejste sama, kdo každý den zažívá dobré i špatné okamžiky.

Kdo se ptá a hledá odpovědi, ale žádné nedostane.

Nejste sama ve všech těchto situacích a spoustě dalších:

- když se probudíte ráno a zamáčknete budík s nadějí spánku, trvajícího alespoň dalších pár minut. Chvíli ležíte v posteli, než se vrhnete do dalšího dne, kdy závodíte s časem.

Nekonečne dlouhý porod a poté Vás čeká ta nádherná odměna -teda, mě čekala :p 

Adámka jsem porodila v jiné poloze než na porodním lehátku - odbočím -O porodu se dočtete v článku "můj porod očima mého muže".

Zpět k k mléčným žlázám, bradavkám a mlíku :D

V porodním plánu jsem měla napsáno, že pokud bude vše v pořádku, ráda bych, aby byl proveden bonding.

"Adámek je venku, co teď?" Dula mi nabídka, ať se pro pohodlí přesunu na lehátko.

Souhlasila jsem.

Před pár dny jsem listovala FB a narazila jsem na fotku kamarádky, která se fotila vypravená, že jde na párty. Jo dobrý, slušelo jí to. Ale bylo to už asi čtvrtý týden za sebou, že se v pátek takto fotí, že jde pařit. Mimo jiné, má asi ročního chlapečka. 

Nedalo mi to a napsala jsem ji pod fotku, kdo hlídá malého. Pouze z lidské zvědavosti, jestli hlídá tatínek nebo babička. Na to mi odpověděla, že je asi malej doma sám ne?

Trochu mě to od ní mrzelo, byla jsem vážně zvědavá, jak to chodí i jinde. 

Já sama mám dvě děti. Kluky 4 roky a 9 měsíců. Od té doby se mi stále hlavou honí otázka, jestli nejsem divná, když od té doby co mám děti, nemám touhu ani potřebu vysedávat po hospodách nebo vymetat párty. Jistě neříkám, že to jednou za čas není příjemné si vyrazit bez dětí. Ale proč každý týden? Já jsem si děti pořídila, abych byla s nimi a ne lítat po světě a pak ještě na FB mít fotky, jak mě přítel drží, abych ožralá neupadla. 

Pravdou je, že v tuhle chvíli kojím a nemůžu si ani dovolit nikam jít. Malý je na mě hodně závislý. A já si to docela užívám. Prvorozený syn chodí jednou za 14 dní na víkend ke svému tátovi. A já si sedím s malým doma a jsem ráda, že druhý den se nebudu muset prát s kocovinou. Až dokojím, raději si dám doma skleničku. 

Jsem asi staromódní, ale udivuje mě přístup některých maminek, které mají neustálou potřebu chodit chlastat. Ukamenujte mě, ale já si myslím, že máma by nemusela být pařmenka. Hospody si můžu užít a až kluci trochu odrostou. Teď tu chci být pro ně. Ráda bych byla jako moje maminka, která s námi byla velice často doma a s taťkou si zašli na večeři až když jsme byly se ségrou o něco starší. A za to jsem ji dodnes vděčná, že tu pro nás byla a stále je 🙂 

Dokonalé Vánoce, zní to tak fantasticky, že? Představíme si například perfektně uklizený byt či dům. Vidíme přepychovou dekoraci a výzdobu svého domova, cítíme vůni perfektně upečeného cukroví. Koledy hrajou, vše jde podle plánu, no jedním slovem přeci dokonalé Vánoce. Můj názor ale je, že takto to vidíme jen proto, že pod slovem DOKONALÉ vidíme jen přesnost a krásu. Jak to máte vy?

Jak náš mozek vnímá dokonalost?

Pojďme si rozebrat, proč se pod některými slovíčky skrývá naše určitá představa.  Média, reklamy, billboardy a jiné propagační techniky nám podstrkují to, jak by Vánoce měly vypadat. Stává se tedy, že děláme mnohdy o Vánocích i to, co nám až tak nevoní.

Vnímáme ty naklizené byty a domy ve filmech a seriálech. Posloucháme od okolí, jak už mají nazdobeno, napečeno, uklizeno, nakoupeno a upadáme do stresu. Upadáme do něj proto, že my ještě nemáme ve špajzu ani snad mouku na pečení.

Uvažujeme, kam jsme asi schovali věci na vánoční výzdobu. Hledáme formičky a vykrajovátka na cukroví. Zjišťujeme, že vlastně ještě ani nemáme představu o tom, co chceme péct a jak chceme domov vyzdobit. Je nám opět ouzko, polije nás horko, jak to všechno stihneme.

Z představ o dokonalosti upadáme do stresu – jsme podráždění

Vypravit se v zimě ven už není tak jednoduché jako v letních měsících. A zvlášť s dětmi. Děti jsou velmi náchylné k prochladnutí nebo naopak k přehřátí. Dbejte proto na správné vrstvení oblečení, vhodnou obuv i doplňky. Nezapomínejte chránit ani dětskou pokožku proti mrazu! Těchto 6 zásad vám pomůže s vybavením dětí na zimu.

Tělíčka dětí do 5 let a zvlášť novorozenců ještě nejsou schopna udržet si stálou teplotu. Takzvaná termoregulace se u nich vyvíjí postupně. V praxi to znamená, že děti prostě rychleji prochladnou nebo se naopak zpotí.

Pokud vám teploměr ukáže venkovní teplotu pod -5°C, doporučuje se zůstat s miminkem doma. Počkejte si na teplejší den, který bude pro procházky vhodnější. 

Zásada číslo 1: Vrstvení!

Osvědčená rada pro všechny maminky, které chtějí správně obléknout své dítě v zimě, je "Oblečte dítěti o jednu vrstvu navíc, než byste oblékly sobě." Zásada vrstvení platí jak u miminek, tak i u dětí předškolního věku. Větší děti oblékněte klidně tak, jak oblékáte sebe. Pokud budou vyvíjet venku větší pohybovou aktivitu, není nutné je zbytečně balit do teplé vrstvy navíc.

První vrstva by měla splňovat úlohu odvádění potu a zároveň udržení teploty. K takovému účelu je nejvhodnější pořídit funkční termoprádlo. Miminku můžete obléci například body, dupačky či košilku a punčošky.

Má první doba porodní se krapátko protáhla. Melounek si dával pěkně na čas :D Pokud jsem byla schopná, vše jsem psala v reálném čase…jinak jsem dopisovala ihned, jak to šlo.

Kurzívou jsou odlišeny mé myšlenkové pochody….a pozor, pokud někoho pohoršují slova typu „nasrat…atd“ článek ani nečtěte 🙂

28.10. Noc: Budím se. Teda jinak, budí mě bolest v podbřišku, taková jako při menstruaci. Pro mě „nový“ pocit bolesti během těhotenství. Aha, tak tohle jsou slabí poslíčci. Sakra, zase se mi chce čůrat. Jdu na wc. Zkontroluju toaleťák, krev ani hlenová zátka na něm není, tak jdu zase spát.Kupodivu jsem zaspala rychle.

Vstala jsem kolem 8hodiny. Díky „bolestem“ a takovému divnému pocitu v žaludku si začínám uvědomovat můj stav. Stav pod pracovním názvem “ ono, už se to vážně blíží“. Devíti měsíční zrání finišuje. Meloun se šteluje v děloze, aby se mu pěkně lezlo ven. Pozoruju na sobě, že každý malinkatý tělesný výkyv mě vyvádí z míry a vede na záchod zkontrolovat „stav“.

Přemýšlím, jestli by bylo pro mě méně „stresující“ znát přesné datum porodu dopředu nebo jak je to teď. Jelikož mám ale ráda, když mám vše naplánované, tak věřím, že by pro mě byla lepší první varianta.

28.- 29.10. 22hod…hážu vočkem po M., že bychom mohli dát sex a trošku tím melouna popohnat. Jdeme na věc.

A je to tady, poslední svátek podzimu, Díkůvzdání. Amíkův zamilovanej svátek, já ještě pořád až takovej fanda nejsem, možná protože mi krocan moc nechutná.

O čem je Díkůvzdání? O jídle a o rodině. Svátek se slaví jako připomínka prvních bílých osadníků, kteří by bez pomoci místních indiánů nepřežili. Myslím, že kdyby se na to ten indiánskej kmen podíval zpětně, tak by asi určitě osadníky nechal pochcípat hlady. Legenda stranou, Díkůzvdání je smíchanina dvou faktickejch událostí. Uzavření míru s indiánským kmenem, což se stalo někdy v létě a pak klasická anglická oslava sklizně. Svátek se smíchal a od Abrahama Lincolna je to svátek státní asi aby spojil dohromady Sever a Jih po občanský válce. Je fakt, že Díkůvzdání je jen a pouze americký svátek, který tu slaví všichni lidé, jedno jaké víry a jedno odkud rodina pochází.

Jako svátek je to pěknej, nemusí se kupovat dárky, člověk se jenom přejí a je to. Je to tak oblíbenej svátek, že dokonce i NYC utichne a nepřeháním, ale opravdu je pečenej krocan cejtit po ulicích.

Amíkova rodina nebere Díkůvzdání až tak šíleně vážně, například takový to koukání se na americkej fotbal, tak to normálně nedělají.  Zato Amíkův švagr, tak ten je jak z americkýho filmu. Každej rok vybírá krocana a šílí. Sám ho peče, k troubě nikoho nepustí a do obřího ptáka neustále píchá teploměr, to, aby měl jistotu na šest set procent, že má teplotu pod kontrolou a maso nebude vysušený. Nevím proč, ale jeho krocan je většinou poměrně dost rozpíchanej, asi tím teploměrem nebo co.  Je možný, že švagr peče krocana taky kvůli tomu, že krocan je jediný maso, který moje vegetariánská tchýně odmítá píct. Nedivím se, taky se mi krocan v syrový podobě moc nelíbí. Švagr je taky jedinej, kterej se chce děsně dívat na tradiční zápas v americkým fotbale. Nuda největší.

Ano, Díkůvzdání je dobrej svátek, tradice držení rukou a říkání toho, za co jsme vděčni, dává plno prostoru lidskýmu erroru. Třeba nezapomenutelný je prohlášení švagrovy sestry, kdy velice hlasitě pronesla: "Jsem strašně vděčná, že moje máma ještě pořád žije. Třeba zvládne s náma bejt i napřesrok." Kupodivu její vedle sedící máma  z toho, že se probírá její možný odchod z tohoto světa u talíře s krocanem a že je možný, že to příští rok nezvládne, až tak nadšená nebyla. Irskej manžel švagrovy sestry se to tehdy pokusil zachránit upřímným : "Jsem rád, že u nás se nic takovýho neslaví." Mimochodem švagrova máma pořád ještě žije.

Co se vlastně na Díkůvzdání jí? Krocan, čím větší tím lepší, nádivka, která se peče mimo krocana. Tchýně dělá jednu výbornou s italskou klobásou a houbama. Bramborová kaše, kaše ze sladkejch brambor, do který některý rodiny dávají hnědej cukr a marshmellows, pečená růžičková kapusta, hnědá omáčka ne nepodobná mýmu oblíbenýmu školno jídelnímu uhu jen doma dělaná,  kompot z brusinek a pak plno koláčů a cokoliv co rodině chutná.

Každý den se se setkávám s radami a reklamami, co vše „musím“ dělat a užívat, aby se něco podařilo a něco nestalo…

Pokud nebudu používat vložky a tampóny, tak nebudu emancipovaná a silná žena. Pokud nebudu používat některé přípravky, tak budu mít infekce na intimních partiích a je jedno, že rozumím své vagíně… a tak se dostávám k jádru věci. Ze všech stran se na nás, budoucí i stávající maminky valí informace, bez jakých potravinových přípravků se neobejdete. Na diskuzních fórech se dohadují ženy, zda je při plánování těhotenství lepší užívat Nosifol, Fertipronu nebo Inofolic a když přijdete ke gynekologovi, poradí vám, že nejlepší je užívat přípravek, ke kterému má čirou náhodou při ruce i letáček.

Zažila jsem to. Zažila jsem dilema, které všechny přípravky si nakoupit a které brát. Pečlivě jsem je brala a věřila, že částka, kterou jsem za ně dala, není zbytečná a pak následovat potrat…

Oklepala jsem se z toho zážitku a dál brala ony potravinové doplňky a další mi doporučil lékař a manžel mi nechtěl brát iluze. Jen jednou poznamenal, že když se podívá na složení, že je to jen předražené něco, co se dá pořídit mnohem levněji… No i když je to lékař, tak jsem mu úplně nechtěla věřit, přeci by mi můj gynekolog nedoporučoval něco, co by bylo jen předražené nic…

Pak následovalo další těhotenství, obrovská radost, pokračování braní zaručených vitamínů a další potrat…. A opět mi gynekolog doporučoval potravinové doplňky a dával mi další a další letáčky…

Absolvovala jsem všechny možná vyšetření, zdlouhavá, určitě finančně náročná a doufala jsem, že se přijde na problém…. a přestala brát ty zaručeně úžasné potravinové doplňky. Vyměnila jsem Fertipronu a další zaručené potravinové doplňky, za které jsem mimochodem od začátku roku utratila kolem 5 tisíc za kyselinu listovou, vitamín C a obden tabletku komplexních vitamínů centrum. Přestala jsem stresovat a sledovat a beru to s nadhledem. Zrovna včera jsem našla článek, který úplně do posledního puntíku potvrdil vše, co mi říkal manžel (článek od unávaného gynekologa : http://m.bartak-alexandr.webnode.cz/news/proc-se-nektera-tehotenstvi-potraceji/). Nejen díky němu, ale hlavně mému muži jsem si uvědomila, jakým jsme my ženy skvělým kšeftem pro farmaceutické firmy. Jak můžou v klidu vydělávat na našem strachu.

,,BYLO TO NEUVĚŘITELNÝ, VID?, OBROVSKÝ ZÁZRAK PŘÍRODY" už jsou to tři měsíce a my s manželem stále  několikrát týdně vzpomínáme na 24.8.2016, kdy se nám ráno ve 4,27hod narodila Adélka. Ráda bych se podělila o svůj příběh, protože tak jako mě v těhotenství inspirovalo číst porodní příběhy, tak i já bych ráda byla inspirací. 

Svůj příběh bych ráda začala tím, co jsem prožívala v těhotenství. Hned při prvním ultrazvuku, kdy mi Mudr.oznámila, že jsem těhotná, také řekla, že mám srdcovitý tvar dělohy a že se mi zřejmě miminko neotočí hlavičkou dolů, ale ať nemám strach,  že ho ze mě nějak určitě dostanou. Už tenkrát jsem si pomyslela, že tomu nevěřim,  že já budu určité rodit přirozeně. 

Celé těhotenství bylo parádní, byla jsem veselá a užívala si každou chvíli. Kamarádky se mě stále ptaly, jestli se bojim porodu. ,,Bát se porodu?  Proc? Až to přijde, tak to přijde a věřim doktorům, že mi pomůžou " Když jsem byla ve 25 týdnů potkala jsem kamarádku,  která byla pár dní před porodem a měla úplně stejný přístup jako já. Když mi pak psala za týden,  že porod byl hrozný a jak trpěla 18hod v bolestech,  uvědomila jsem si, že takový porod přeci ja mít nemůžu a nechci. Štěstí přeje přeci připraveným, nemůžu nechávat MUJ porod, aby se jen tak nejak stal...Zacla jsem tedy číst a koukat na videa na youtube. Video mystický porod jsem viděla několikrát. Tady na konikovi jsem se dozvěděla o knize hypnoporod a hned si ji objednala. Úplně jsem se do toho ponořila a žila jen přípravami na přirozený porod podle knihy hypnoporod. Učila jsem se správně dýchat, relaxovat, vizualizovat si..

ALE! Adélka nebyla stále otočená hlavičkou dolů. V myšlenkách jsem si s ni před spaním povídala a vysvětlovala ji, že když se otočí, narodí se přirozeně a budeme se spolu hned moc mazlit 🙂 Babička mi poradila, ať si svítim dolů baterkou, že miminko půjde za světlem. Tak jsme svitili 🙂 A co se nestalo! Ano! Adélka se otocila. Byla jsem na utz, když mudr našla hlavicku dole. Nemohla tomu uvěřit. To bylo poprvé,  kdy jsem  na kontrole upřímně od srdce plakala dojetím. Radovala jsem se, ze se tesim, ze si Adelku vytlacim 🙂 Samozrejme doktorka (lékařka) me opet zacla ,,lekat". ,,VY SE JAKO TĚŠÍTE NA POROD??? NO, MOC SE NERADUJTE. VAŠE DĚLOHA NEBUDE MÍT DOST SILNE KONTRAKCE A NEVYTLAČÍ MIMINKO. SMIRTE SE S CISARSKYM ŘEZEM " Na chvilku me vyvedla z míry,  ale pak jsem si uvědomila,  že mi taky říkala, že se miminko neotočí a otočilo se. 

Blížil se termín porodu a stále nic...tady na konikovi jsem četla,  jak holkám v naší skupince odchází hlenove zátky, mají poslicky a hlavně,  už rodí. Já nic...termín byl 19.8 a nic...23.8.odpo uz jsem začala trochu pochybovat o tom, že moje tělo ví,  co dělat...

A ten den to začlo!  Ve 23:22 mi praskla voda, ležela jsem v posteli a najednou cítím teplou vodu mezi nohama. Křičím na manžela do koupelny, že mi praskla voda 🙂 chytla jsem obrovský záchvat smíchu a šílene se smala, voda strikala všude a manžel kolem me běhal s papirovyma ubrouskama 🙂 Byla jsem pozitivne naladena a těšila se, že brzy budu mít Adelku v naruci. Pobalili jsme se a jeli do porodnice. V půl jedné rano me přijali a oznámili, že jsem skoro úplně zavřena, že mi voda odtekla pidi skulinkou. Že mě ubytují na pokoj na gyndu, ptze budu rodit nejdřív tak za 10 hod. Manžela posílali domů, já ho ale prosila, ať zůstane na chodbě a čeka...Dali me na pokoj k jedné starší paní, ktera byla po operaci. Zavřeli za mnou dveře a Čau 🙂 to bylo půl druhe ráno. Vzala jsem si mobil a sluchátka s tím,  že budu relaxovat, jak jsem si to doma trénovala. Jenže to jsem nestihla. Najednou mi začly najíždět vlny, tak jsem dýchala přesně podle knihy hypnoporod. Šla jsem do sprchy...sprchový kout tam nebyl.  Byl tam kanalek uprostřed místnosti a visící hadr. Vlny zesilovaly a zesilovaly. S bolesti jsem pracovala dobre, v tehotenstvi jsem trenovala praci s bolesti pri masazi hraze. Kazdou kontrakci jsem vítala a říkala jim, že jsou to moje kamarádky, který mi přišly pomoct. Pořád jsem se nadechovala co to šlo a hnala vzduch do břicha a nafukovala ho jako balón a představovala si, jak se otviram a jak moje děloha tlačí miminko dolů. Najednou se mi zachtělo šílene na velkou. A tak jsem seděla na wc a moje tělo tlačilo a tlačilo a já kajdila a kajdila. Neuveritelna síla mého těla!  Mela jsem jednu kontrakci za druhou a nestíhala mezi nimi odpočívat. Musím říct,  že jsem se poradne vyčistila. Přírodní klystýr 😀 Najednou už jsem to přestavala zvládat, cloumala se mnou jedna kontrakce za druhou a já řvala jak tygr!  Zazvonila jsem na sestru, že chci něco na bolest. Myslela jsem si, že v tomhle budu tech zmiňovaných 10 hod 🙂 🙂dnes už chápu,  že jsem rodila 😉  Sestra pěkně nepříjemna mi odpovída, že při příjmu,  jsem předložila porodní plán,  kde odmítám léky. Říkám, že teďko léky chci! A ona zase zopakovala, že jsem při příjmu léky odmitla a zavřela dveře a nechala mě tam svijet se. Byla jsem v tu chvíli bezradna. V plánu jsem měla psáno,  že nechci aby mi léky nabízeli, že si o ně kdyžtak řeknu sama. Moje tělo tlačilo a tlačilo a já byla sama na dlazdickach v koupelně. Nechapala jsem proc mi nikdo nechce pomoct. Řvala jsem co to šlo, řvala jsem už pak  schválně, aby mě někdo slyšel a přišel mi na pomoc.  Povedlo se. Došla mudr, ať si dojdu na postel, že na me koukne. Já nemohla chodit. Jen jsem řvala, že tlačim a tlačim a co to jako je??!! Doktorce se to zdálo divné, tak na me mrkla a najednou začla křičet, že cítí hlavicku a že rodim!  Okamžite volala pro kolečkové křeslo a ze musíme na sál! Najednou kolem mě bylo hrozne lidi, zvedali mě a dávali na křeslo. Nesměla jsem si sednout, abych nezasedla Adelce hlavičku 🙂 Takže mě v polosedu rychlosti blesku prevazeli na porodnici. Jeli jsme přes chodbu,  kde sedel manžel a ten nevěřil, co se děje. Myslel si celou dobu, že spím a odpocivam 🙂 🙂 🙂 Takže se k nám přidal a běžel s námi 🙂 jenže!  Ten večer přijelo rodit 7 maminek a nebylo nikde místo!  Stali se mnou v chodbičce a řesili, kde mě odrodi. Vymysleli, že rychle přestaví operační sál a odrodi me tam. Vyrobili ,,kozu" , vyhodili me na ni nahoru a šlo se na věc. Tlačení bylo dost fyzicky náročne, chvilkama už jsem přestávala moct.  Doktorka a manžel byli velká podpora a moc mi pomáhali a povzbuzovali.  Na sal jsme přijeli ve 4 rano a ve 4,27 vykoukla Adélka na svět. Az zpetne mi doslo, ze jsem v koupelne tlacila nastesti spatne, jinak bych asi porodila tam.

V některých směrech své rodiče vlastně vůbec nepotřebovala. Když ji něco vylekalo nebo rozzlobilo, nejlépe se uklidnila sama, ne v náruči mámy, tak jak je to běžné. Sama usínala a sama se probouzela. Po probuzení nevolala mámu, prostě jen seděla v postýlce a tiše čekala.

Nikdy bych nevěřila, jak moc důležité pro celý budoucí život je to, jak jste citově navázaní na své rodiče. Jak jim důvěřujete, věříte jim, že tu budou v dobrém i zlém a můžete se na ně vždy a za všech okolností spolehnout.

Teorie pevného pouta

První roky života, především kojenecký věk, je v tomto ohledu opravdu zásadní. Dítě přichází na svět bezmocné, odkázané na pomoc a péči svých nejbližších. Maminka v ideálním případě reaguje vnímavě a citlivě na jeho potřeby, ať už fyziologické nebo potřeby blízkosti, obětí, lásky a něhy. Přesně na tohle je mozeček malé bytůstky připraven a v takových podmínkách se rozvíjí optimálně. Z miminka pak roste člověk plný důvěry v sebe, ale také ve svět kolem.

Cítí, že je přijímán, že on jako takový je dobrý, protože jeho rodiče ho milují takového, jaký je, dále cítí, že svět je bezpečné a krásné místo - jsou tu přece rodiče, kteří ho ochrání před nebezpečím, a později to přece zvládne sám.

Co když je ale vše jinak?