Vracím se domů z práce.Na hodinách se blíží neúprosně 22hod. Děti nespí.Vždyť jsou ještě prázdniny,tak proč by taky.Srovnáná hromada školních pomůcek na stole, které jsem předešlý den nakoupila se rozpadla pod nenechavýma rukama mé dcery.Netrpělivě čekala na můj návrat domů, aby mi mohla sdělit co všechno ze seznamu pomůcek jsem zapomněla koupit.Tempry mami, nejsou tady!!! V hlavě mi zní, nepodléhej panice!Určitě jsem tempery kupovala, určitě!A tak já i dcera hledáme.Dokonce se jde podívat do kufru auta.Sama s baterkou.Jindy nejde sama ani na záchod.Hledáme, ale nenacházíme. Nevadí, je to jen jedna položka ze seznamu, daří se mi dceru uklidnit.Doplňuje pouzdro, kontroluje učebnice.Škemrá jestli si může podepsat a obalit aspoň pár sešitů.Leze mi s tou svojí horlivostí na nervy.🙄 Pokom to dítě je?

Syn, celou dobu sedí na gauči, v klíně notebook.Veškeré dění jde mimo něj, alespoň do chvíle, než sestřička začne poukazovat na jeho závislost a nezájem o přípravu do školy."Buď potichu! neslyším Marka" okřikne ji.Teprve teď mi dochází,že je s námi ještě další osoba a začínám vnímat celek. Můj syn dostává užitečný on - line návod jak zneškodnit vlastní sestru. RYCHLE A SNADNO.Moje holčička se mění v ďábla, ječí."zkus to na mě a uvidíš" Synátor zůstává v klidu."vem si to modrý pravítko, když po něm tak toužíš a už buď hlavně zticha" Dcera ztichne a blaženě si odkládá modrý trojúhelník na svoji hromádku školních pomůcek. Syn se znovu ponoří do svého světa.

Jdu si udělat kávu,kašlu na pozdní noční hodiny, kašlu na můj problém s nespavostí. Hlavou se mi zběsile ženou myšlenky jak zvládneme další školní rok?

Ona, panna,naprosto zničující detailistka.Chce zvládat všechno.Snažím se jí vyhovět, protože nevyhovět panně je smrtící.

On,vodnář, žijící pod heslem,co mě nebaví, nedělám.A škola mě nebaví.Jako jedna z mnoha matek se snažím uplatnit zoufalé strategie typu, to co tě baví, můžeš dělat až po tom, co tě nebaví.Nesnáším ten jeho uslzený zoufalý pohled.

Mají neskutečné štěstí, jsem matka blíženec...

Před námi jsou poslední čtyři dny prázdnin. Poslední čtyři dny volna, zážitků a užívání si. A také poslední čtyři velké letní zážitkové soutěže s Lässigem o dětský kufřík a batůžek do školky. Pokud jste se ještě nezúčastnili, kompletní podmínky a pravidla najdete v mém článku zde: 

https://www.modrykonik.cz/blog/rebe/article/velka-letni-zazitkova-soutez-s-lassigem-t4gov1/

Dnes vám ale přináším další možnost zapojit se a zvýšit své šance na výhru. Konec prázdnin přináší čas zhodnocení, jaké ty prázdniny byly. Jak se vám dařilo odškrtávání plánů? Co se povedlo a co naopak za moc nestálo? Který prázninový zážitek byl nejsilnější, nejhezčí nebo prostě a jednoduše nej?

Jak se zapojit?

1. Dejte like tomuto článku.

2. Pokud jste o prázdninách odškrtávali svůj Prázdninový plán, přidejte fotku, jak se vám dařilo, a napište krátké zhodnocení. Sem do komentářů, nebo na svůj blog s hastagem #lassig_letoplnezazitku .

Jeden z našich, už téměř klasických, výletů do ZOO. Tentokrát pěkně na Moravu, na medvídky!

Po vlně veder se hlásila o slovo neděle a navíc ochlazení, na výlet jako dělaná! My s Lukym byli po natáčení svatebního veselí a o to víc jsme se těšili na společný výlet s Kýškou. Kýša se na výlety těší asi vždycky, takže nebylo co řešit. 

Brněnská ZOO nepatří mezi největší, ale to jí rozhodně neubírá na zajímavosti! Právě naopak - je velmi členitá (myšleno terénem) a procházka po ní je celkem dlouhá (myšleno na čas). O členitosti jsme se přesvědčili hned po zaplacení vstupu. Tam na nás totiž čekal pěkný stoupáček a rovnou s první nástrahou v podobě suvenýrů. Odolali jsme! Asi i díky tomu, že se přihnal takový déšť, že i Kýša utíkal o sto šest, abychom se schovali u nejbližšího občerstvení. Rovnou jsme ho i při čekání na konec deště využili a dali si malé pivo a velkou limču🙂. Během chvilky se z kopečku valily proudy vody a my začínali mít pocit, že jsme vybavení batohu tentokrát trochu podcenili - bohužel v něm nebyly ani holinky, ani pláštěnky. Naštěstí se počasí brzy umoudřilo a my se mohli vydat na cestu po ZOO.

Tip pro rodiče: Vstupné do ZOO pořídíte za 120 Kč/dospělí, za dítko mezi 3 a 15 lety zaplatíte 90 Kč. Mladší ratolesti to mají zdarma. Pokud v Brně plánujete setrvat, můžete spojit návštěvu ZOO s plavbou po Brněnské přehradě. Za 220 Kč/dospělí a 130 Kč/dítě od 3 do 15 let. Dvojí zábava - dvojí radost🙂. Tuto speciální vstupenku zakoupíte jak na pokladnách ZOO, tak na pokladnách v přístavišti Bystrc. Více info najdete na webu ZOO. 

Naše první kroky směřovaly okolo lam směrem k Africké vesnici. Obecně jsme měli poměrně štěstí, protože naprostá většina zvířat byla venku a krásně viditelná. Takže jsme zastavovali u téměř každého výběhu, povídali si o zvířatech a vůbec si dost užívali společně strávený čas. Nejvíc jsme ho strávili dohadováním se, jestli je Mara stepní spíš zajíc, morče, nebo co vlastně. Navíc byla ve výběhu celá rodinka včetně mláďat, tak bylo o zábavu postaráno.

Všechny tipy k ZOO Brno najdete na https://www.hola-sova.com/post/zoo-jako-brno.. Také nás můžete sledovat na Instagramu - @holasovi.

Taky se vám hned rozzáří oči a cítíte nadšení, když vstoupíte do drogerie dm? Jestli máte při procházení drogerií dm nutkavý pocit pořídit sobě nebo blízkým něco pěkného, jste tu správně! Hledáme totiž Ambasadorku na Modrého koníka, která bude tuto značku zastupovat.

dm je v evropském měřítku velmi oblíbená značka. Motto "Zde jsem člověkem, zde nakupuji" dobře vystihuje důvod této oblíbenosti. Zákazník je zde totiž vždy na prvním místě, ať už se to projevuje rozsáhlým sortimentem nejvyšší kvality, kompetentními radami od zaměstnanců nebo celkovým dojmem z prodejny. 

dm se na českém trhu stala synonymem kvality. Nabízí především drogistické zboží obohacené o sortiment z oblasti zdravého životního stylu a biopotravin. Ručí za kvalitu vlastních privátních značek, která je totožná ve všech zemích, kde dm působí, a které se navíc vyznačují nízkou cenou. dm je prostě vaším partnerem v každodenních situacích.

Ambasadorkou pro dm

... je komunikativní maminka, které nechybí všeobecný rozhled. Ráda zkouší nové věci, zajímá se o zdraví, preferuje aktivní zdravý životní styl a stará se nejen o celou rodinu, ale i o sebe! Zabezpečuje chod domácnosti, zajímá se o aktuální trendy, ale nemá vyhraněný pouze jeden životní styl.

Hledáme maminku, která dm zná, jsou jí blízké její hodnoty a způsob komunikace. Má přehled o sortimentu, který značka nabízí. Ambasadorka dm bude na koníku blogovat o aktuálních kampaních, aktivitách, výrobcích, novinkách, ale také o svém životě s dm, o tom, co všechno značka nabízí lidem, kteří chtějí žít kvalitní a zdravý život.

Nejen péče o dítě, ale i domácí práce jsou nedílnou součástí povinností maminek i tatínků. V obchodech najdete nepřeberné množství úklidových prostředků pro mytí nádobí až po čištění wc. Pro které se ale rozhodnout a podle čeho? Zapojte se do testování přípravků Real green clean od Zenit a budete mít jasno!

Výrobky šetrné k přírodě jsou v dnešní době žádané v jakémkoliv odvětví a výjimkou není ani úklid domácnosti. Zenit vám přináší možnost vyzkoušet několik přípravků z ekologické řady Real green clean. Přihlaste se a vyzkoušejte sami, jak účinné a zároveň šetrné jsou jejich úklidové prostředky.

Co testujeme?

Řada Real green clean je ekologická a byla uvedena na trh v roce 2014. Od té doby se rozšiřuje, např. v roce 2017 o unikátní prostředek na nádobí a mýdlo na ruce v jednom. V letošním roce přibyly do této řady dvě novinky - aviváž a tekuté mýdlo ve veganské kvalitě. 

Zelená řada čisticích prostředků kombinuje vysokou čisticí sílu a zároveň šetrnost k přírodě i k čištěným povrchům. Všechny suroviny včetně parfémů a konzervačních látek jsou pečlivě vybrány tak, aby nezatěžovaly životní prostředí. Výrobky jsou lehce biologicky odbouratelné a otestovány akreditovanou laboratoří. Jsou ideální pro domácnost s vlastními čističkami odpadních vod. Výrobky jsou k dispozici i v praktickém balení 5 kg. 

Maminkám, které se zapojí do tohoto testování, pošleme balíček 9 produktů na úklid celé domácnosti 🙂

V poslední době je, i díky rozšířenosti, oblíbenosti a široké nabídce řad Snap, stále obtížnější rozpoznat, který Valco Snap je vlastně který - a ještě těžší je si mezi nimi vybrat. Proto ti, po několika otázkách na toto téma, přináším detailní přehled Snap-ů i s vysvětlivkami. Díky němu si mezi nimi snad snadněji vybereš, nebo minimálně zjistíš, zda je to vůbec značka pro tebe.

"Snap"

Základním - a původním - Valco Snap kočárkem je, jak jinak, Valco Snap- a protože byl původně nadizajnovaný v tříkolové verzi (ke které ale přibyla čtyřkolová), pojmenovali ho Snap 3. Tento "šusťákový" kočárek s pěnovou rukojetí, (především) černým základem a stříškami podle tvého výběru je v první řadě lehký! Snadno se ovládá, lehce skládá (odtud také vychází jeho název „snap“ a je složen sedadlem směrem dovnitř), a snadno se udržuje. Polohovat se dá, tak jako všichni jeho bratři Snapíci, jednoručním pásovým mechanismem do téměř úplného lehu - i když 180 stupňů to není. Výhodou zde je, že to jde jednou rukou směrem dolů, ale i nahoru. Další je jednoduchá, shora aktivovatelná kolébková brzda, která se netypicky naklání do boků.

Na začátku Snap nenabízel možnost polohování opěrky nohou, ale časem - a díky hlasitým žádostem maminek, zbožňujících jeho nízkou váhu - tuto funkci výrobce přidal. Nízkou váhu dosahuje kromě tenčí hliníkové konstrukce i díky použití odlehčených materiálů, základní funkcionalitou a odlehčenými koly z EVA pěny, které ale na městské procházky úplně stačí. Časem ale počítej s nabíráním kamínků do vrstvy pěny, což sice nepůsobí esteticky, ale funkčně to nic moc neovlivní. Při větším děťátku oceníš i jeho relativní prostornost, ale miminko, i přes polohu vleže, v něm naopak bude spíše ztraceno. Proto je, alespoň za mě, bez korbičky Snap vhodnější spíše pro starší dětičky.

Dlouho jsem váhala, zda se tam vypravíme. Cesta tam od nás trvá nejméně (za ideálních podmínek) 2 a půl hodiny. A vstupné pro nás je přes 600... Ale nakonec jsme jeli. Tak nějak jsem věřila, že si to tam užijeme, protože ty atrakce působily velmi lákavě - hřiště je jistota pro nejmladšího, zvířátka děti baví, tvořit taky, kostýmy jsou něco pro prostředního, hlavolamy zase pro nejstaršího... Zkrátka pro každého něco a k tomu spousta dalších atrakcí. A já chtěla, abychom si ten týden celá rodina opravdu pořádně společně užili.

Hřiště bylo super, i když klasické houpačky (nejoblíbenější to zábava nejmladšího) tam byly dvě, z toho jedna velmi kluzká a dalo se na ní špatně udržet a druhá pro malé děti a de facto rozbitá. Ale ostatní části hřiště byly skvělé, takže to nuda v žádném případě nebyla.

Půjčovna kostýmů nejprve kluky nechytla, což mě velmi překvapilo, ale nakonec tam ti dva mladší opravdu skončili a zvláště prostřední syn si to moc užil.

Zvěřinec byl trošku zklamáním - na zvířátka se nedalo vůbec sáhnout a prasátka ve svém výběhu nebyla vůbec. Byly tam sice nějaké znalostní otázky, ale nenašli jsme správně odpovědi pro kontrolu, zda si to myslíme správně.

Únikovou hru jsme nevyzkoušeli, přeci jen máme děti malé a divoké, takže jsme to vyhodnotili, že to pro nás nebude. Ale ti, co vycházeli ven, vypadali spokojeně a že si to užili.

Strašidelné bludiště bylo docela dobré, tříletý byl teda vyděšený, ale ti starší se báli tak akorát - že chápali, že to je sranda, i když je to trošku děsilo nebo alespoň překvapovalo. Takže spokojenost.

Budiž mi omluvou, že jsem těhotná poprvé a tedy jsem skutečně neměla představu, do čeho se to vlastně vrhám. Jo, představovala jsem si to, jako Hurvínek válku. Teď to vím! A představa má s realitou společného asi tolik, jako ortodoxní muslimové s plným talířem vepřo-knedlo-zela, zapíjeným pivem! Takže nic, chápeme 😂

Sport - představa:
Budu jezdit na kole, dokud se vejdu za řídítka. Cvičit budu jako doteď, tedy aspoň 3x týdně svých 45 minut, k tomu každý den dlouhé procházky, a když už budu mít tolik času, mohla bych se konečně vrhnout na tu jógu. Však těhotenství není nemoc, netřeba se omezovat!

Realita: Je mi zle, jsem tak unavená, kde je postel?! Nemůžu dostat do kanclu aspoň lehátko? Jen ráno vstanu, na jinýho nemyslím, než jak si zase lehnu. Procházky? Jo, tak podívat se, jak pokračuje rekonstrukce, kolečko má asi tři kilometry. Jauvajs, to mě bolí kyčle! A záda! Ooo bože, zítra to nebudu přehánět a lehnu si rovnou. Kolo? Hm. Nějak to nejede. Kdo mi sakryš pořád brzdí? Nestačím s dechem, nohy mě bolí...sorry lásko, dál si jeď sám, já pak za tebou přijdu aspoň do hospody 😂 (Birell tak trošku chutná jako pivo. Trošku. Vzdáleně. No, aspoň něco, těch pár měsíců to dám). Jóga? Dejte mi pokoj 😂 Možná po porodu. Aktuální stav: cvičím 3x týdně cviky pro těhotné. Prej příprava na porod. A aspoň mě tak nebolej záda. Pustím se do toho, až budu obývat moje tělo zase jenom já.

Strava - představa:
V prvním trimestr budu jíst tak, jako do teď. Takže zdravě. Pětkrát denně. Žádné navýšení příjmu. Budu si poctivě zapisovat do kalorických tabulek. Ve druhém trimestru přidám 200kcal, ve třetím taky. Přece jen chci, abychom byli oba zdraví a měli všechno, co potřebujeme. Hlavně nechci moc přibrat! Tak 10 kilo, víc nic! To dám, si to pohlídám ne, nejsem žádná tykev! Se umím ovládat, přece...

Realita: Je mi blbě. Budu zvracet. Maso? Vejce? Zelenina? Dejte to pryč, velebnosti, budu blejt! Celozrnný pečivo? Fuj, dej sem bílej rohlík! A vánočku! A vůbec, uhni, běžím zase blejt. Bliju pořád, každý den. Několikrát. Neudržím skoro nic. Bílý pečivo, rejži. Konec. To je konečná. Porcelánova mísa je můj nejlepší kámoš. Už v tom mám grif. Pěkně si kleknu, opřít čelo o předloktí, a jde se na to. Někdy 8x, jindy jen 4x denně. Nechci jíst. Chci jen spát. Sakra, mám asi hlad. Je mi jen blbě nebo mi je blbě z hladu? Už ani nevím... prej ranní nevolnost. Prej max tři měsíce! Tahle celodenní brutální kocovina trvá už skoro 5 měsíců. Už nemůžu. Už nechci. Dítě moje, co mi to děláš! Prosím, ať už je to naposled! I přes chvíle s hlavou v hajzlu, váha šplhá nahoru. Co to sakra? Jo aha. Žádný pohyb. Bílý pečivo. Asi to nezvládnu. Co když budu zvracet až do porodu? Mám kliku, se začátkem 22tt tohle peklo konečně končí. Můžu jíst, hurá! Můžu jíst zdravě! Třikrát sláva! Váha pořád šplhá nahoru. 30tt a 10kg nahoře. Nechci vidět, kde tohle skončí. No co, jsem těhotná, to k tomu patří. Peču na to, hubnout budu až pak.

Nákupy - představa:
Koupím jen to nejnutnější. Beztak většinu věcí dostanu po dětech kamarádek. Miminu je přece jedno, co má na sobě. Hlavně že je mu teplo, je to pohodlný a čistý. Mrňous bude mít pěkně svůj pokojíček. Žádný mimino v ložnici rodičů. Pěkně svůj pelíšek ve svém pokoji. Nosit? Nebudu, nikdy! Pro děti se teď dělá hromada kravin, akorát černá díra na peníze. Je to sprosťárna, jak se všichni snaží na nás chuděrách matkách vydělat! Základní investice při pořízení dítěte je prý cca 50 000kč. Tak určitě. Leda ve snu. Za co se dá tolik peněz utratit?! Chci kvalitní kočár, ostatní musím pořídit...tak za 30!

Musím se přiznat, že když jsem uviděla na testu dvě čárky, nezalil mě pocit absolutní blaženosti a štěstí, jak často píší budoucí maminky. Zachvátil mě šok a panika. Proč tak brzy?! To už si nic neužiju?! Co naše plány? Nejsem připravená! Ještě jsem měla mít půl roku na to si užít vše, co mám ráda! Kolik stovek kilometrů na kole jsem měla ještě s mužem ujet, kolik tůr zdolat, a kolik lahví dobrého vína vypít...s tím vším je teď konec?!

A co náš domek? Ještě není hotový! Bude až na podzim - to se budu muset stěhovat s pupkem? Jak to zvládneme? A co když bude mít zpoždění a já porodím u tchána? To nedám.
A to už si nedám krvavý steak a tatarák? Co dobré pivko a hermelín na grilu? Panebože, kdoví kolik přiberu! Já! Celoživotni bojovnice s váhou, vyznavačka zdravé stravy, konečně relativně spokojená s tím, jak vypadám. To o to všechno teď přijdu?!

Tohle všechno se mi místo radosti honilo hlavou.
Když nad tím zpětně přemýšlím, necítím smutek, lítost, ani výčitky svědomí nad tím, že jsem takhle uvažovala. Prostě to byla moje cesta tomu, jak přijmout svůj nový stav a s tím i to, že miminko hold přijde o půl roku dřív, než bylo v plánu. Musela jsem si tím projít, i když to vůbec nebylo příjemné.

Dlouho mi trvalo, než jsem se srovnala s představou, že nebude malé na jaře/v létě, jak jsme si vysnili, ale už na podzim. A panebože, bude to štír! Jaké to bude? Prosím prosím, ať je to aspoň kluk!

Mojí případnou radost brzdilo i to, že 50% těhotenství končí samovolně před dvanáctým týdnem, z důvodu genetických deformací plodu. Takže přece si k tomu nebudu dělat vztah už teď, co když to nevyjde. Byla bych akorát zklamaná. Zklamání sníším špatně. Stokrát si žena může opakovat, že pokud už k něčemu takovému dojde, není to její vina, že prostě jen plod nebyl životaschopný a neprežil by tak jako tak. Že matka příroda to má dobře vymyšlené, že tělo matky je schopno rozpoznat, zda je či není plod v pořádku a podle toho se s ním případně vypořádat...

A tak jsem si lítala mezi euforií, že budu máma, že to vůbec šlo a šlo to hned, strachem, že to nevyjde, a mírnou podrážděností, proč sakra, tak brzy.

Týden před každou menstruací jsem po horolezeckem výkonu po schodech do pátého patra zažívala vnitřní “kuchání nožem” zaživa. Byl to skvělý signál, blížící se menstruace. Menstruaci jsem měla vždy jako hodinky a teď se nedělo nic. 

Byly to už 3 roky co jsem vysadila HA, v září jsem nastoupila po škole do práce a s přítelem jsme začali praktikovat STM. Měla jsem vše nastudovano. Za rok jsme hodlali založit rodinu, při zkouškách jsem sehnala krásný byt v centru města avšak potřeboval rekonstrukci. 

Únor byl velmi chladný, vytápěli jsme jen ložnici, protože tam bylo zatím vše a do kuchyně jsme chodili jen vařit. Já měla hroznou chřipku, ale v obýváku jsem už na zeď malovala stromy, škola mi chyběla a svoji chuť k tvoření jsem nechtěla dusit. Teplota mi ustoupila, ale stále jsem se cítila jako když mě někdo majzne po hlavě kladivem. Byl pátek večer, přítel mi přinesl k večeři Indické jídlo a dvě velké tašky s nákupem když jsem byla marod byla jsem rada, že mužů odpocivat a nákup obstará on. 

Měla jsem hotovo a tak jsem popadla talíř, dala si velkou porci a šla si lehnout do ložnice. Přítel v zápětí přišel a jeho první otázka byla jestli jsem to už dostala. Nedostala, měla jsem 10 dni zpoždění, ale přisuzovala jsem to té příšerné chřipce. Zavrtěla jsem hlavou a on mi položil na postel test. Několik dni jsem to odkládala strašně jsem se bála výsledku, protože mi nějaká moje vnitřní část říkala ,,jsi těhotná”. Asi jsem nebyla připravena přijmout nějakou zodpovědnost. Nezbylo mi nic jiného než se odebrat na záchod se slovy, že je večer a nic se neukáže, přítel byl ale hodně neodbytný. Test jsem podala příteli s tím, že máme asi půl minuty čekat. Na ten výraz nikdy nezapomenu. Vytřeštěně koukal na test, výrazná tlustá čárka se oběvila ihned. Pronesl jen slovo ,,pozitivní” vím, že měl skleněné oči jako by chtěl brečet, stál otupěle před záchodem kde jsem ještě seděla a nechápala. 

Myslím, že budu litovat do konce života toho, jak jsem se potom zachovala. Byla jsem poměrně nepříčetná a rozhodnuta “to” dát pryč. Příteli jsem chladně oznámila, že to chci dát pryč, nejsem připravena na to mít dítě, nemám ani rok odpracováno ani byt není zařízený. Našla jsem milion argumentů a výmluv. Viděla jsem jak se jeho výraz mění, nepodíval se na mě, choval se chladně. Jen řekl ,,máš pravdu, nejsme na to pripravemi, když to chceš dát pryč můžeš.” Mlelo se ve mě plno pocitů zlost střídala smutek. Jen jsme kolem sebe chodili ani se na sebe nepodivali. 

V sobotu ráno jsem ani neměla náladu vstát a fungovat, oba jsme nemohli spát. Ve mě se to přes noc srovnalo a začala jsem předchozího dne hořce litovat. Rozhodla jsem se, že si přes den sedneme a budu chtít slyšet názor přítele. Příteli se to asi rozleželo v hlavě, bylo na něm vidět, že to dítě chce. Je z děckého domova o to více mě to mrzelo, chtěl rodinu, kterou nikdy neměl a já mu tu možnost chtěla vzít, protože jsem prostě byla srab. Zazněly argumenty, že mě je 25 jemu skoro 27 a máme na to už věk navíc jsme tu dobu byly spolu už 7 let. Vnitřně jsem si dítě chtěla nechat, ale z venčí jsem proste propadala panice, neměli jsme ani našetřeno. Já jsem si stále připadala jako dítě. Bylo mi hrozně líto přítele měl stejné právo rozhodnout jak to bude dál a já ho postavila před hotovou věc. Jeho poslední věta byla, že je to moje tělo a mám se rozhodnout sama jak to bude dál, ale mám si i uvědomit, že se to potom taky nemusí podařit. Neuměla jsem si představit, ze mi táhne na 30 a mám nervy v kýblu, protože nemůžu otěhotnět. Po probrečeném víkendu jsem nakonec uznala, že si prcka necháme. V tu chvíli se ve mě něco zlomilo, byla to taková úleva a neskutečný nával radosti, která se stupňovala každým ultrazvukem.  🙂