I já Vás všechny zdravím. 

Když můj starší syn začal mít problemy s položkou, začal nám kolotoč s doktory. Po nekolika měsicích nám bylo sděleno, že Matyáš je počínající atopik. Tisíce nás stáli různá mýdla, mastě, olejíčky. Ve finale jsem se začala zabývat alternativou a ta nám pomohla problemy zmírnit. Byla jsem neštastná. 

I já od Matyášova porodu trpím silnou alergií na chemie a ma pokožka je neustále vyšušená, popraskaná a velmi bolavá. Když se narodil mladší Kubík, doufala jsem, že můj ekzém zůstane alespoň v tomto stadium a nezačne se to horšit. Jen každodenní činnost jako je přebalování, je pro mě náročná a musím si brát rukavice. Zadrhávám se o plenu a pak mi krvácí ruce a bolí to. 

Doufala jsem, že Kubíčkovi se ekzém vyhne obrovským obloukem. Nevyhnul se. Nemá sice atopický ekzém, ale pokožku má strašně suchou a občas nekde praskne a krvácí. Hlavně pod kolínkama. Mám doma velkou zasobu všech možných výrobků. Teď k jádru věci. 

Na Koníku jsem už několik let. Když před pár měsíci vyhlasily různé testování produktů, jásala jsem. Po několika zapojeních a mnoha neůspěších jsem to vzdávala. Objevilo se testovaní na citlivou a atopickou pokožku od Aderma Exomega. Zkusila jsem štěstí a byla jsem vybrána. Jásala jsem. Má prvni výhra v životě.

Začali jsme testovat. Všichni tři. 

Já jsem na to s rukama o 80% lépe než kdy jindy. Mýdlo krásně voní, jen méně pění. Mladší Kubík má kůži taktež o 80% lepší a nemusíme každy den tolik promazávat a starši Matyáš je na tom nejlépe. Podařilo se nám asi i díky mýdlu Exomega uvést atopák do klidoveho stavu a Matýsek je čistý, krásný, nedrbe se, neplace, nemá popraskane ruce, nohy, krk a nemá na sobě fialové fleky od genciály. 

Takže milý koníku. Moc Ti děkujeme za zapojení a už nikdy nic jiného nekoupíme. 

Přeji hezký večer.

Nedávno jsme se se sousedkou dostaly na téma spánek dítěte, protože každý se zajímá, jak to vaše dítko v noci spí. A když zjistila, že máme dítě v posteli, skoro vyjekla: „Vy spíte s děckem v posteli??? Cožéééé. Ale to ho tam budete mít do puberty, víte to????“.

No jelikož to je starší paní a myslí vše dobře, nezatěžovala jsem ji zbytečnými fakty, kterými později v článku zatížím Vás, ale položila jsem jí jednoduchou otázku: „Máte děti? A které okamžiky byste vrátila, kdybyste měla na chvíli možnost je zase prožít?“ Zamyslela se a na chvíli ztichla. Nabídla jsem jí proto odpověď. „Určitě jeden z těchto okamžiků by bylo přitulení se ke spícímu dítěti, k tomu voňavému štěňátku, políbení jeho malého nosíku a pohlazení sametové kůže.“ Už jsem nemusela pokračovat dále.

Kéž bych to své dítě mohla mít v posteli do 15 (berte to s nadsázkou :D)

Když si vzpomenu na své dětství, nezapomenu na noci, kdy jsem měla hlavu přikrytou peřinou, obávala se jakéhokoliv pohybu či zvuku a usínala se strachem. Do dneška je mi nepříjemné usínat sama…

Co by si Vaše dítě vybralo, kdyby mělo svobodnou volbu? Kde končí nad ránem Vaše děti? Musíte je vyhánět z manželské postele, kde pro Vás všechny není dost místa? Nadáváte potom na to, že nejste vyspaní, ale stejně nemáte srdce děti rezolutně poslat zpátky do svých pokojů?

Je přirozenou potřebou člověka ochraňovat své potomky ve dne v noci. Samičky téměř každého živočišného druhu svá mláďátka nepřetržitě opečovávají a rozhodně jim nebudují vlastní nory, brlohy či hnízda, aby samy měly klid a mohly v noci nerušeně spát.

Všichni to známe. Přinejmenším my, kdo vlastníme močový měchýř typu průtokový ohřívač. Máme vypočítanou vzdálenost s přesností na vteřiny ke každé benzínce na svých obvyklých trasách, které absolvujeme autem. 

 Já vím, že na benzínce si můžu zcela legálně dojít na záchod bez obstrukcí. Jenže člověku je to takové hloupé tam jen tak vtrhnout s neskrývaným úmyslem dojít si jen na záchod a zase rychle vypadnout. Takže se tam nenápadně rozhlížíte, proplétáte se kolem regálů ve snaze vzbudit dojem, že si určitě něco koupíte, jen se zrovinka nemůžete rozhodnout, co by to mělo být. A pak si čirou náhodou vzpomenete, že jste potřebovali jít na záchod a zapadnete na ona místa.

Geniálně nenápadný tah 

Při cestě zpět se opět s maximální diskrétnosti proplížíte ke dveřím a jako by nic se vypaříte. Tohle všechno mám perfektně natrénované. Ale má to jeden háček. Když jedete někam s dítětem a tomu se chce čůrat taky. Ve vší nenápadnosti se proplížíte na záchod. Nenápadnost spočívá v tom, že dítě halasně pozdraví na celou pumpu, naštěstí ale nedodá nic pohoršujícího. Možná ještě v tuhle chvíli mohou všichni přítomní podlehnout kouzlu osobnosti a říkat si, jak je to dítě roztomilé a vychované.

Při odchodu z WC doufáte ve stejně hladký průběh jako u příchodu, eventuálně kdyby dítě mohlo pozdravit méně nahlas, ale to už by vaše přání bylo nejspíš předimenzované. Zatímco sebe i svou ratolest směrujete k východu,  po očku s hrůzou shledáváte, že váš miláček zmerčil exkluzivní zboží ve svém okolí. V tu chvíli už se psychicky připravujete na to, co je pro vás ještě schůdnou investicí v tomhle čupr trupr předraženém obchodě s príma sortimentem, a jakou cenu jste ochotni zaplatit za ticho.

Kupodivu se však nic neděje, dítě ani v náznaku nehodlá dělat scény a vy už se v duchu radujete, jak to šlo hladce, že si vás téměř nikdo nevšimnul a můžete zmizet.

Když mě vybrali do testování byla jsem překvapená a nadšená zaroveň, protože doteď jsem nikdy nic nevyhrála a nebyla jen tak vybrána, že dostanu nějaký dárek. Po zdobícím peru Delícia jsem pokukovala od doby, kdy jsem ho poprvé před pár lety viděla v televizi jako představování novinky od Tescomy. Proto byla moje radost z vybrání tak velká.

No a jako bonus jsem mohla otestovat i vykrajovátka na linecké. Docela nám to bodlo, protože ještě minulý rok jsme s manželem linecké dělali docela monotonní... tedy pouze kolečka 😀 Vždy jsme je zatím dělali jen pro nás, tak nebyl důvod řešit vzhled cukroví, důlezitá pro nás byla přeci chuť 😀 Testování nás nakoplo k tomu abychom koupili i jiná vykrajovátka, než ty naše kolečka. Docela se hodili i na perníčky, které jsem poté zdobila perem Delícia.

Tak a teď pěkně popořadě jak jsme testovali. První na řadu přišlo linecké, protože perníčky musely po upečení 3 dny odpočívat.

1) Vykrajovátka na linecké Delícia, vánoční

Recept na linecké mám od tchýně. Je to bezkonkurenčně nejlepší linecké co jsem kdy měla. Takže recept jsem si prostě musela opsat. Recept bude na konci recenze.
Vykrajovátka jsme se rozhodli s manželem otestovat pořádně a konfrontovat se standartními kovovými vykrajovátky. Takže i těsto jsme rozdělili na 2 poloviny. Těsto jsme vždy rozváleli cca na 2-3 mm tloušťku.

První na řadu přišly vykrajovátka Delícia, které jsme měli testovat. Byla jsem na ně docela zvědavá. Myšlenka otvoru vždy na stejném místě se mi docela zamlouvala, přeci jen jsem trochu perfekcionista. Provedení se mi zdálo taky logické a promyšlené a umývání v myčce byl dobrý bonus. Velikost vykrajovátek mě trochu odrazoval, přeci jen jsou opravdu malinkatá, takové jednohubky... První myšlenka byla, jak je proboha budu potom slepovat??? To budu úplně zapatlaná.

První vykrajování zvonečků bez dírky probíhalo docela bez obtíží. Nějaké obtíže přeci jen byly... Plastová vykrajovátka vykrajovala řádně až po vyšším tlaku na vykrajovátko. Takže jsem se hodněkrát nervla, že musím znovu vykrajovátko přiložit. Tohle bylo mnohem horší při vykrajování tvarů s dírkou, protože trefit vykrajovátko zase přesně na nedořezaný tvar bylo šílené. Potom už jsem tlačila raději fest ať je to pořádně vykrojené. Tento problém je hodně úzce spojen s receptem na linecké, je v něm nastrouhaná kůra ze 2 citrónů, takže přefiknout vykrajovátkem kousek kůry bylo trochu složitější. Přenášet na plech jsem musela nožem.

Trochu jsem se bála deformace tvaru, ale to mě nenapadlo, že u těch s dírkou to bude mnohem horší!!! Takže u těch s dírkou jsem se vždy modlila, aby zustali pěkně ve vykrajovátku a já je mohla snadno přenést na plech. Ještě jedna věc, u vykrajování kusů s dírkou se mi špatně přikládala vykrajovátka "natěsno". Musela jsem koukat všude okolo vykrajovátka abych to přiložela správně, protože jak nejde vykrajovátkem vidět těsto, přikládá se to dost špatně a musí se kontrolovat všude okolo pohledem nebo hmatem jestli je umístěno vykrajovátko celé na těstu.

Posledně jsem psala o tom,jak se se mnou život nemazlil,o naší manželské krizi,která se zlepšovala.Opak byl pravdou.

Dcera onemocněla svrabem,tchyně si synáčka zpracovala tak,že ji vše věřil, a to,že jsem největší špína, že dělám ostudu po celém městě.Manžel mi oznámil, že je mezi námi konec,a trval na domluvě, aby měl syna v péči-přece nedovolí, aby syna vychovávala špína ve špíně.Přitom mám doma čisto,ale oni řešili prach v koutech,pod postelí, atd.A taky to,že nevytírám podlahu denně, ale "jen" třikrát týdně.

Potom přijela tchyně pro malého, že si ho vezme na týden, bylo to domluvené měsíc předem, a teprve teď se rozproudilo peklo.Začala mi sprostě nadávat, před dětma,na kdejaké smítko reagovala tak,že jsem špína největší, ze vzteku mi dala facku,protože jsem si dovolila se bránit,hodila po mě pánev, děti proti mě poštvávala stylem,no jo,tvoje máma to,a tamto,nic tě nenaučila,a dceři dokonce řekla, ať se ve škole snaží, aby nebyla takový debil jako já.Ještě ji začala vykládat, že jsem se chtěla kdysi zabít.Pak s malým odjeli,já s dcerou odjela na víkend k našim,po domluvě s dr,že můžu,když jsme přeléčení.Večer mi volala policie,že jsem odjela s nakaženou dcerou pryč,manžel mě udal.S policií se to vyřešilo,donesla jsem lékařskou zprávu.

V neděli jsem dojela domů,přijel i manžel,ale bez syna.Zeptala jsem se ho,kde je.Nebavil se se mnou.Až se zeptala dcera,řekl, že je v dobrých rukou.Pak mi sprostě oznámil,že mi ho už nevrátí,že má na něj stejný nárok,jako já.Okamžitě jsem to začala řešit s policií,ti mě poslali na OSPOD.Tam jsme sepsaly předběžné opatření.Zamítli jej,neměla jsem svou verzi ničím podloženou.

Právník mi doporučil,abych si jela pro malého se svědkama,a když bude problém,volat opět policii.Čím víc záznamů,tím líp.Tak jsme jeli pro malého.Vyšel manžel,skoro ani nezačal mluvit,vtrhla tchýně z bytu,ospalá,či co,vtáhla ho dovnitř,že nemá s nami o ničem mluvit,a zavřela dveře.Zvonili jsme,bouchali,ale neotevřeli.Volala jsem tedy policii,přijela,řešili to u nich v bytě,ale nezmohla nic.Ale aspoň máme záznam.Znovu jsem na OSPODU sepsala předběžné opatření,se záznamem policie,už je to týden,a pořád čekám na rozhodnutí.16.12.jsme objednaní na rodinnou terapii s doporučením soudu,soud máme 19.12.,a bojím se.Snad vše dobře dopadne.

Byl den jako každý jiný, již od 32. týdne sem těhotenství prožívala s větší únavou a bolestí celého těla. Holčičky se pěkně pronesli. V odpoledních hodinách když se vrátil manžel z práce, rozhodla jsem se, že s ním zajdu do obchodu, který je hned vedle našeho paneláku. Bylo 17:30 a obchod byl narvaný k prasknutí, moc jsme se nezdržovali a nakoupili co bylo potřeba a zamířili k pokladnám. Bohužel u pokladen byli fronty a mě začínali pěkně bolet záda. Což by nebylo nic neobvyklého, kdyby se k tomu nepřidali bolesti podobné menstruačním - bolest v podbřišku a stehen. Do toho se mi nějak špatně dýchalo a začalo mě polévat horko. Vše jsem šikovně prodýchávala a říkala si že to nic není, že je to tím, jak tam stojíme a já na to nejsem zvyklá. Protože jsem poslední dny skoro jen ležela a nikam nechodila. Než jsme došli domů, podotýkám že obchod je asi 30metrů od našeho domu, tekli mi slzy bolestí. Což u mě obvyklé není, jakmile jsme dorazili domů, šla jsem si lehnout a po půl hodině vše ustalo. Oddechla jsem si a šla se s manželem navečeřet. Holčičky se v bříšku už několik dní moc nehýbali a všichni mi říkali a já na internetu četla, že to je běžné, protože už nemají v bříšku tolik místa. Cítila jsem spíš takové mírné ťukání. Ale dnešní den jsem necítila ani to. Možná jsem zbytečně plašila, což se mi poslední dny celkem stávalo a jen sem prostě od rána nesledovala pohyby a pak si to uvědomila a začala plašit. S manželem jsme si několikrát říkali, jestli radši nezajedeme do nemocnice. V půl 8 večer jsem se rozhodla, že do porodnice raději zajedeme, aspoň holčičky zkontrolují a pojedeme zase domů. Raději sem vzala kufr do porodnice i tašku pro holčičky. Do porodnice sem se sama odvezla autem, manžel totiž neřídí. Nic mi nebylo, žádné bolesti vše OK, to jen pro ty, které by chtěli říct, že to byl risk. Porodnice je 5 minut autem od našeho domu. Manžel byl semnou. Do porodnice jsme přišli nějak před 8 hodinou večerní. Porodní asistence jsem řekla, že se mi udělalo špatně a že necítím od rána pohyby. Sepsali jsme nějaké papíry a ve 20:30 přišla paní doktorka, co měla službu a vzala mě na ultrazvuk, kde překontrolovala holčičky a udělala odhady vah. Odhad vah mi dělala paní primářka i minulý týden v rizikové poradně, takže se váhy moc nelišili. Odhady byli plod A 2494g a plod B 3041g. Jasné bylo ale to, že plod B je stále větší než plod A. Což není moc příznivé pro přirozený porod, protože porodem plodu A padají kontrakce a my by jsme potřebovali aby šel ten větší plod jako první, aby je děloha vypudila kontrakcema. Nicméně mi nic paní doktorka neřekla a šli jsme natočit monitory princezničkám. 

Monitory se natáčeli minimálně 45 minut. Bylo složité zachytit obě srdíčka, pořád se frekvence nějak sbíhali. Každopádně se nám to podařilo aspoň na chvilku. A šlo vidět, že plod B má horší srdeční akci. Paní doktorka mě prohlédla a konstatovala, že ta bolest co sem měla v podbřišku je postupné otvírání a že se rozbíhá porod. Byla jsem otevřená na 4 cm. Minulý týden v poradně jsem měla stejné bolesti a to jsem byla na 1 cm. "Hmm, tak je to asi tady" říkám si. Paní doktorka mi řekla, že zavolá paní primářku, aby se na mě přijela podívat a řekne co a jak, vypadá to na akutního císaře. V tu chvili by se ve mě krve nedořezali. Hrozně sem se vyděsila. "Jako už teď tu budu mít miminka", říkala sem si. Ve 21:30 se mezi dveřmi objevila paní primářka, prohlédla mě a říká: "Tak a za 20 minut jdeme na sál, uděláme císařský řez pod celkovou narkózou, běžte to říct manželovi, připravte foťák, dejte mu své věci - bundu, boty a přijďte sem, musíme vás připravit". Šla jsem za manželem do návštěvní místnosti, jak opařená, celá jsem se třásla a chtělo se mi strašně brečet. Bojím se. Jakmile jsem uviděla manžela, začala sem brečet a říkám mu: "Za 20 minut jdu na sál, holčičky jdou akutním císařem, celková narkóza, takže je neuvidím, hlavně je foť a pak si zavoláme". Hrozně jsem se bála, vrátila jsem se do vyšetřovny a začal pěkný kolotoč. Dali mi cévku do močové trubice, je to teda něco fakt nepřijemného, dráždivého. Hlavou se mi pořád honilo, že už dneska, přeci jsme sem jeli jen na kontrolu. Pak mi napíchli kanilu, převlékla jsem se do andílka a šla jsem na porodní sál po svých. Mezi tím jsem slyšela jak se svolávají lékaři - ARO, PEDIATŘI, PORODNÍ ASISTENTKY atd. Když jsem došla na sál, bylo tu asi už 10 lidí, položila jsem se na lehátko, třásla jsem se nervama i zimou, člověk zde totiž leží naprosto nahý, potřeli mě dezinfekcí a paní primářka mi neustále něco říkala. Snažila se vtipkovat, já se ale hrozně bála, aby vše dopadlo dobře. Když jsem se pak podívala, celý sál byl zaplněný lékařským personálem, který byl v zelených oblecích. Tak jak to můžeme vidět v TV. Nikdy jsem žádnou operaci neměla, takže to bylo pro mě vše nové. Najednou na mě promluvila paní anestezioložka: "Paní Tkadlecová, jsem anestezioložka a dám vám teď kyslík, dvakrát se nadechnete a usnete a už nic nebudete vědět." Jen jsem zakývala a hlavou mi proběhlo: Panebože, teď se už neprobudím. A najednou jsem spala. 

Vzbudila mě bolest v oblasti břicha, ze spaní jsem říkala: " Auu, auu, auu." Myslela jsem si, že to byl jen sen. Sáhla jsem si na břicho a to obrovské bříško nikde. Aha tak to sen nebyl, stále jsem měla zavřené oči a pomalu je otevřela. Ležela jsem na pokoji, byla zde tma, ta bolest byla děsná. Koukám na svou ruku a tam bílá páska, čtu: "Šárka Tkadlecová a datum narození, pod tím Adéla 22:30 2300g/45cm a Elena 22:31 2600g/46cm". Hned mám slzy v očích, oni se narodili jsou už na světě, princezny moje. V tu chvili přišla sestřička a ptá se jak se cítím. Hned se jí ptám co moje holčičky, jazyk se mi plete a motá se mi mírně hlava. Na zvracení mi není, to často bývá po celkové narkóze. Mám hroznou žízeň, tak mi dává napít a říká, že mi přinese něco na bolest. Pak se mě zeptá: "Chcete přivést holčičky?" No jasně, že chci ty svoje prdelky vidět. Takže jen přikývnu, jsem strašně zesláblá. Ani se nenadám a už mám holčičky vedle sebe, položili mi je do postele. Adélka spinká a Elenka tak pokňourkává. Ježiš, nemůžu tomu vůbec uvěřit. Holčičky hladím jednou rukou, nemůžu se hýbat, břicho mě hrozně bolí. A bude asi hůř, pomyslím si. Asi po půl hodině holčičky sestřička odvezla a podá mi mobil, abych mohla rozeslat tu šťastnou zprávu do světa. Kouknu na hodiny a je 1:46. Naštěstí mám připravenou SMSKU, takže nemusím nic vymýšlet. Letí zpráva z porodnice, že je na světě o dvě princezny více. Adélka 2300g a 45cm a Elenka 2600g a 46cm. Všichni jsme v pořádku. Sestřička mi dala lék na bolest do kapačky, mám se snažit spát a v 5 ráno přijde a budeme vstávat a půjdeme do sprchy. Spát samozřejmě nemůžu, nemůžu tomu vůbec uvěřit, že už jsou na světě. Volám ještě manželovi, ten vše fotil a holčičky si i pochoval. Jsem šťastná a brečím. Samotné vstávání bylo dost děsné, ale člověk když zatne zuby, tak se to dá vydržet. Jako asi všechno.  Co nás nezabije, to nás posílí. Navíc, já sem stále myslela na holčičky a odpoledne už sem běhala po chodbě a vstávala z postele do sprchy i na záchod. Navíc jsem měla holčičky u sebe, takže sem je kojila a začínala se o ně starat.

Tak to je celý příběh a teď ještě něco k samotnému porodu. Vzhledem k tomu, že jsem měla celkovou narkózu, tak o ničem opravdu nevím, nebylo mi po probuzení ani špatně, jen se mi motala hlava a bolelo mě šíleně břicho. Bolí to tak, že nemůžete skoro ani dýchat. Nechci vás strašit, ale pokud se vám někdy něco stalo, co fakt opravdu hodně bolelo, tak první vstávání z postele, které mě čekalo v 5 hodin, vás hodně překvapí. Je to tak hnusná bolest, že nemáte sílu ani nadávat. Mě osobně pomáhalo si u toho zahekat a říkat auu auu a fuňet. Asi něco podobného jako když prodýcháváte kontrakce, které jsem teda já sama nezažila. Takže těžko říct, jen si to myslím. Každopádně jsem vstala, do sprchy si došla a zvládla se tam i umýt, pomáhala mi porodní asistentka Horová, které chci tímto hrozně poděkovat, je to člověk na správném místě. Byla skvělá a hlavně netlačila na mě a předem mi řekla, že to bude hnusná bolest, že potom to ale bude každý vstávání lepší a lepší. Měla pravdu. Možná je to tím, že už víte, jak hrozně to bolí a že to musíte prostě vydržet. Já sem vždycky myslela na holčičky a říkala si, že aspoň s nimi brzy budu. Hlavně, každý má jiný práh bolesti, takže to každou z vás bude bolet jinak. Já mám práh bolesti spíš vysoký, takže než mi tečou slzy chvili trvá a tady při vstávání mě slzy ani netekli, asi sem se soustředila na tu bolest. Každopádně si klidně zakřičte či zanadávejte, ulevíte si. Mě pomáhalo prostě dýchat z hluboka a říkat si to auu auu. Paní co byla potom semnou druhý den na pokoji, taky po císaři, ale po spinálu, tak tak zase při tom vstávání u toho křičela a hekala, jako když rodí ženský přirozeně. Každá to má prostě jiné. 

Jinak když sem si to takhle prožila, rozhodně se toho císaře nebojte. Musím říct, že možná lepší než spontální porod. Protože u toho nikdy nevíte, jak to dopadne. Velice mě překvapilo, kolik ženských přijelo rodit přirozeně a skončili pod kudlou. Jedna měla problém se srdečníma ozvama miminka, druhá se otevřela na 9cm a víc ne (rodit vás prý nechaj až od 10cm, to sem nevěděla), třetí přestali kontrakce atd. Takže neřešte to, nechte to na lékařích, pokud to nejsou nějaký blbci, tak ví co dělají. A ve Slánský nemocnici jsou opravdu profíci lékaři, jinde bych rodit ani nechtěla. Měla jsem registraci ve FN Motol, kvůli tomu, že hrozilo že se holčičky narodí předčasně a tady ve Slánský nemocnici nemají neonatologické oddělení, naštěstí jsme to zvládli dotáhnout do 36+0 a od toho týdne jsme mohli rodit už tady. Kdyby vás cokoliv napadlo, napište. Pokusím se vám odpovědět a poradit. A poslední rada na závěr, ať už rodíte jakkoliv a bolí vás to sebevíc, myslete vždy pozitivně a hlavně na ten závěr, kdy budete mít to miminko. Ono vám už stejně nic jiného nezbývá a na svět se prostě dostat musí. 

Předem chci moc poděkovat, protože za možnost testování jsem moc ráda. 🙂 Děkujeme i za krásný hrníček, který určitě užijeme. 🙂

Máme doma tři rošťáky, z nich nejstarší trpěl slabší formou exému v kojeneckém věku,ale časem se to zlepšilo. Prostřednímu se stále vrací vždy v zimě, i když už je to také lepší. Z těchto důvodů jsem se rozhodla nejmladšího nemýt žádnými mýdli či mycími gely, abych snížila riziko, že bude jako bráškové. Od narození se koupe 2x max 3x týdně plus ho pravdilelně oplachuji a samozřejmě vzhledem k pocení vícekrát v létě. Nedávno se mu ovšem na stehýnkách objevila, pro mě už známá, kůže jako struhadlo a tak jsme mu tělíčko začali promašťovat, do té doby dostávala jen do koupele kapku slunečnicového oleje či olejíček od Nobilis.

Když jsem zjistila, že se mu to nijak nezhoršuje a dozvěděla jsem se o testování od         A-Derma, řekla jsem si, že bychom se mohli trochu odvázat a vyzkoušet ho, ať máme doma také voňavé miminko, i když co si budeme povídat, všechna miminka voní krásně. 🙂

Testovali jsme hned jak balíček přišel domů. Musím říct, že ač to není tak důležité tak mne se moc líbí i lahvička, jelikož miluji zelenou. 🙂 Pro začátek jsem trochu kápla pod tekoucí vodu, překvapilo mě, že v podstatě nepění, protože i když mě to nijak nevadí, děti to u nás mají rády. Potom jsem mu přeci jenom nanesla část i na tělíčko a poté i na vlásky. I na ruce jsem cítila jakýsi ochranný film, který je opravdu příjemný. Následovalo splachování vlásků a tady jsem byla překvapená opravdu mile.

Čekala jsem, že bude brečet a kupodivu to zvládl bez jediné slzičky naprosto v pohodě. Vzhledem k tomu, že prostřední ještě teď dělá při mytí vlasů divadýlko, je mi jasné, že minimálně vlásky si Exogemou budou mít všichni naši kluci a možná už i konečně rádi.

Když jsem pak syna otírala a strojila do pyžamka přišlo pro mě jedno z největších plus a to je vůně. Nijak výrazná naopak krásně jemná, což se mi líbí. A co víc, vydržela do dalšího koupání. 🙂

Krásnou třetí Adventní neděli 🙂Na blogu je nový článek o tom, co bychom měly naše děti naučit o Vánocích.

Když se kolem sebe rozhlédneme vidíme, že lidé různě pohlížejí na toto období.

Pro někoho jsou Vánoce časem stráveným s rodinou a dárky jsou až na posledním místě. Jiná rodina má každý rok bohatého Ježíška a vidí smysl Vánoc právě v dárcích.

Ať u patříte do jakékoliv skupiny, Vánoce jsou hlavně o hodnotách, které by naše děti měly znát a předávat je vlastním rodinám, až vyrostou.

Pojďte si přečíst, které z nich, jsou pro mě nejdůležitější 😉

Přemýšlela jsem o Vánocích a jak úžasné je to období! Nemůžu uvěřit tomu, že už za dva týdny jsou tady. Tak hrozně rychle ten čas zase utekl.
I když jsou naše dcery ještě skoro všechny moc malé na to, aby si plně uvědomily, čím jsou Vánoce tak kouzelné, těším se na jejich rozzářené obličeje při rozbalování dárků.
Brzy ale přijde doba, kdy budou dost velké na to, aby pochopily, že Vánoce nejsou jen o dárcích a jídle a já nechci přijít o možnost naučit je, co Vánoce všechno znamenají.
Dnes jsem napsala pět věcí, které bychom měly naučit naše děti, třeba letos o Vánocích.

Když jsem dostala možnost testovat výrobky značky Tescoma byla jsem nadšená, tím spíš, že se jednalo o vykrajovátka a zdobící tužku Delícía, což se před Vánoci opravdu hodí. Doma už mám několik výrobků této značky, které jsem si přivezla do Anglie a stali se nedílnou součástí vaření a pečení, u kterého mi velmi ráda asistuje i moje tříletá dcera.

Očekávaný balíček mi přivezla zásilková služba a my jsme se mohli s nadšením pustit do testování 🙂

Vykrajovátka s Vanočním motivem a s bonusem zlaté barvy jsou šikovně uložena v plastové krabičce s průhledným víkem, což oceňuji už jen z toho důvodu, že vím, kde je příště najdu a nebudu je muset hledat v kupě s ostatními. Samotná vykrajovátka jsou také plastová, takže na rozdíl od kovových se nemusím bát, že se moje dcerka při zatlačení na těsto tou ostřejší hranou zraní.

Vykrajování jde snadno a líbí se mi i způsob vykrajování středu u vrchní části cukroví, tzn. nemusím odhadovat možný střed, ale vložím středovou formičku do vykrajovátka, která tam krásně zapadne a je to! Velikost upečeného cukroví je opravdu "petit", na což já, jakožto dcera cukrářky nejsem moc zvyklá, o to víc se mi to líbí.

Zdobící tužka Delícia je uložená v plastovém obalu, ale už ne v krabičce, což by se mi asi více líbilo. Tělo tužky je vyrobeno z měkkého plastu a pěkně se s ní pracuje. K dispozici je 5 hrotů s různými průměry vhodné na různe druhy krémů a polev. Tužka je tedy dobrým pomocníkem nejen na zdobení perníčků a jiného cukroví, ale také na psaní číslic a textů např. na narozeninové dorty, což určitě ocení i moje maminka a nemůžu se dočkat, až jí tento "Teskomácký" výrobek přivezu na odzkoušení.

U tužky se mi také moc líbí plastový přísavný držák, do kterého tužku lehce vložíte a pomocí také velmi šikovné násady plníte. Čištění už bylo trošku složitější a líbil by se mi, jako součást balení, malý štěteček, kterým by se dal snadněji vyčistit vnitřek tužky i malé hroty.

Předem děkujeme s Nelinkou za možnost testování produktu A-Derma (mycí gel 2v1).

Byla jsem strašně ráda, že mě Modrý koník vybral do testování, jelikož Nelinka jako holčička, má už od narození citlivější kůži.

Novorozenecký exém, kterého jsme se nemohly zbavit již pominul, ale zůstaly nám červená suchá místa u loktů, zápěstí, kolínek a u nártů. Přiznám se, že kortikoidy od doktorky trošku zabraly, ale nevyléčily.

1. den testování (Nelčo, musíš se usmát, budeš na internetu!!! Tak nic 😀)

Musím uvést první kladný poznatek, že se lahvička perfektně drží a dobře otevírá a zavírá. Tudíž nehrozí, že  by se mi vylila omylem do vany apod.  Nelča necítí žádný rozdíl, že ji myji něčím jiným, ale já už od prvního okamžiku ano.  Průhlednost mi dává dojem, že je to opravdu šetrné a ničím "nezkažené". Vůně - příjemné a  jemné aroma.

Zkoušela jsem při napouštění vany udělat trochu pěny, ale bohužel se moc nezadařilo.

K porodu jsem už od začátku přistupovala jako k přirozené věci. Jako k nutnému zlu, bez kterého to zakončit nepůjde. Že když to šlo dovnitř, musí to jít i ven. Snažila jsem se celou dobu myslet pozitivně, a přísahala jsem si, že to velké finále vezmu s humorem. Nedokázala jsem si totiž představit, co mě čeká. 🙂 

Moje celé těhotenství naštěstí byla procházka růžovým sadem. Nepoznala jsem ranní nevolnosti, zvracení, nechutenství, jen asi týden únavy. Nikdy mě nepálela žáha, nic nebolelo, spala jsem 10 hodin v kuse a tak bych mohla pokračovat. Proto jsem byla přesvědčena, že porod proběhne více než v pohodě.

Termín byl stanoven podle UTZ na 10.11.2016. Držela jsem se tohoto termínu, i když podle MS měl být o devět dní později. A tak se nakonec i stalo. Už asi tři týdny před dnem D jsem pořád čekala na ty scény jako z filmu, jak mi praskne voda a zaplavím celý byt, budu nadšeně volat přítelovi, že už to je, a pojedeme jako o závod do porodnice. Kdeže! Ještě v den termínu jsem si střihla úklid výtahu, jelikož mě domovník neprávem osočil, že jsem tam nechala nepořádek.

Okolo 14.11.2016 jsem se dostavila na klasickou kontrolu na gynekologii. Výsledek byl stejný, jako už stokrát. Jste otevřena max. na jeden prst, nic se neděje. Zamčeno. Když jsem nadhodila, že už jsem po termínu, rozhodl gynekolog, že mě raději už pošle do péče porodnice, a ať si tam v pátek 19. zajedu, pokud se do té doby nic nestane. Skutečně se do té doby nic nestalo.

Byl pátek 19.11. a my jsme stále byli 2 v 1. Ráno jsem v klidu vstala s tím, že mi beztak jen udělají oxytocinový zátěžový test a pošlou mě domů s tím, že v pondělí se začne vyvolávat. Nevím, kde jsem na to přišla. 🙂 Sbalila jsem si ale pro jistotu šminky do kabelky, vyprala dvě pračky, uklidila byt, a kolem 11 jsme se s moji mamkou vydali směr porodnice. Na gynekologickém příjmu mi natočili monitor. Natáčeli ho hodinu. Tak jako poprvé na gyndě malý vše prospal, a museli ho budit rachocením klíčů. Po hodině mi oznámili, že doktor musel k porodu, proto mě nevyšetří, ale ať si zajdu na jiný příjem za jiným doktorem. Vydali jsme se tedy do jiného patra. Jak doktor viděl, že 9 dní přenáším, skoro se zděsil, a řekl mi, že domů už se nedostanu. Pořád jsem to brala s úsměvem, snad jako bych šla třeba k zubaři. 🙂 Vyšla jsem ven, sdělila to mamce, zašla si do auta pro tašku a vydala se na porodní oddělení. Tam už jsem zůstala sama.

Bylo asi půl jedné odpoledne, když jsem dostala erární nemocniční košilku, vyplnila papíry a ulehla na další monitor. Pomalu jsem se seznamovala se vším porodním personálem. O půl druhé mi zavedli první půlku vyvolávací tablety. Potom jsem se šla ubytovat na pokoj, kde byla holčina v mém věku a ze stejného města. Čekala jsem, že to nabere rychlý spád, a za hodinu budu rodit, ale skutek utek. Nic se nedělo.Co pár hodin mi natočili monitor, a najednou byl večer. Po večeru přišla noc. Asi v polovině noci jsem začala pociťovat lehké bolesti jako by se blížila MS. Nic, co by se nedalo zaspat. Ráno při vizitě, jsem dostala další jednu celou tabletku. Kolegyně z pokoje taky. Bylo poledne, když MS bolesti začali sílit, a přecházet lehce do zad. Asi co 5 minut. Říkala jsem si, že kdyby se mi tohle dělo doma, už bych jela. 🙂 Ve tři hodiny odpoledne přišli návštěvy. Bolesti už byly silnější, ale pořád jsem je dokázala udržet. Mamka se na mě ale nemohla dívat, tak mě nechala s Tomášem o samotě. Šli jsme dokonce i před nemocnici na vzduch. To už byl takový pocit, že jsem se musela opírat o zeď a zadržovat dech. Nicméně návštěvy pominuly, a já zůstala sama. Nález byl pořád na jeden prst. Kolegyně už měla taky dost silné bolesti, a navíc s ní zůstal její přítel, takže bylo po soukromí. Bolesti už chodili pravidelně asi co 3 minuty. Zaujmula jsem polohu na boku a s každou další příchozí už jsem musela jednou rukou svírat zábradlí postele, a druhou být zavěšená na madle. Na porodním sále naproti našemu pokoji už nějakou tu hodinu rodila slečna, co u každé kontrakce řvala jak lev. Skutečně povzbuzující, když víte, že další ve frontě jste vy. 🙂 Čas ubíhal strašně rychle. Kolegyně na tom byla hůře. K jejím kontrakcím se dostavilo zvracení. Nakonec strávila asi 6 hodin ve sprše, kde střídavě zvracela ke každé kontrakci. Dostala jsem strach, aby mi z hladu taky nebylo zle, tak jsem se donutila dostat do sebe alespoň jogurt s rohlíkem. Večeře prokládaná kontrakcemi po třech minutami byla úžasná. 🙂 Do toho všeho ještě natáčení monitorů, kde jsem už tedy přiznala, že ty bolesti fakt stojí za to. Přísahala jsem si, že jestli to bude trvat do zítra, tak to kašlu a jdu domů. Za minutu mi došlo, že to asi nepůjdu. Tak aspoň skočím z okna... 🙂 Bylo asi okolo půl desáté večer, kdy už jsem pár hodin byla na pokoji sama ( kolegyně stála nonstop ve sprše s kapačkou a zvracela. Mě sprcha nepomáhala- spíše naopak, ještě více zvyšovala utrpení). Bolesti už mě lámaly přes koleno. Přišla sestra, že natočíme opět monitor. Ležela jsem na sesterně přes 20 minut. Nakonec dorazila i doktorka a prohlédla mě. Konečně vyšel ortel! No, vypadá to dobře maminko! Takže sestra zavelela, že dáme střevní přípravu a potom už si mám zavolat přítele. Pane Bože, je to tu! Pořád s úsměvem na rtu jsem šla do sprchy, a potom s menšími obavami na klistir. Za minutu bylo po všem, a už jsem netrpělivě přešlapovala u WC. Během klistiru se bolesti ještě znásobili, a já jsem na záchodě skoro ohryzávala kliku od dveří. Začalo jít do tuhého, protože mezi kontrakcemi se objevilo nutkání na tlačení. ,,Do háje! Tak já ještě porodím do záchodu ne?!" 🙂 Asi po půl hodině jsem se odvážila z WC vzdálit do sprchy. Tam už jsem šla do kolen. Oblékla jsem se, a šla na pokoj zavolat Tomášovi, že má vyrazit. Dosedla jsem na postel a během hovoru přišla další kontrakce, takže jsem ze sebe vykoktala jen: ,,....Ale rychle!!!!" Sestra mi rychle pomohla sbalit věci a už mě stěhovala na porodní sál. To bylo něco po 23:15. Vyzvala mě, jestli se mi nechce čůrat. Neprotestovala jsem a šla na WC. Tam už přišli další kontakce se silným pocitem na tlačení, a v záchodu se objevila kupa krve. Podotýkám, že netuším, kdy mi odešla plodová voda- ale myslím, že odcházela průběžně už od začátku týdne. Na záchodě jsem přežila tři kontrakce po minutě a odplazila se za sestrou na sál. Poradila mi, ať si kleknu na všechny čtyři a zkusím tak pár kontrakcí vydržet. Ona si zatím psala něco do počítače a sem tam se mě uprostřed muka zeptala, kolik bude malý vážit a jak se bude jmenovat. No myslela jsem, že ji vezmu tím železným kýblem po hlavě, ale vždy jsem počkala na konec kontrakce a s úsměvem ji odpověděla 🙂 Zkusila jsem tedy asi tři kontrakce na čtyřech, ale potom se mi už tak třepali nohy, že jsem si musela lehnout na záda. Najednou přišla i doktorka Jandziková. Mladá holčina snad hned po škole. Mluvila strašně mile a klidně. Podotýkám podruhé, že asi před dvěma hodinami jsem si zažádala o Epidural, ale v tuhle chvíli jsem si na něho ani nevzpomněla. Dala jsem si tedy nohy na kozu a mohlo se začít. První silná kontrakce a já jsem začala cítit silné pálení. ,,Pane Bože, to se tam nemůže vlézt!" Druhá kontrakce a snaha pořádně tlačit. Doktorka mi radila, ať se tomu nebráním, ať netlačím proti němu, že to bude nekonečné a ať si podložím ruce pod kolena. Zkusila jsem to. Jedna kontrakce, druhá a slyším: ,, Výborně, trochu spomalte!" Rychle jsem to prodýchala a už slyším: ,,Tak a ted tlačte!" Zatlačila jsem tak silně, že mě ze všeho probral mlaskající zvuk a já jsem najednou viděla, jak ze mě něco vypadlo rovnou do rukou doktorky a sestry. Zabrala jsem tak moc, že malý vyletěl. 🙂 ,,Pane Bože, pane Bože, pane Bože!" Začala jsem zhluboka dýchat a nevěřila, že už to je. Kde mám ale přítele? Bylo 23:44 a Tomáš s mamkou, která ho přivezla stáli za dveřmi porodnice a snažili se dobouchat dovnitř. Sestry nečekaly a přestřihli šňůru. Doktorka povída: Nechce se mu plakat. A já na to: ,, Tak mu dejte pořádně na prdel." 🙂 Najednou se dívám ke dveřím a už se ke mě hrne Tomáš a mamka uřvaná jako na pohřbu. Jak jsem se dozvěděla něchtěla jít dovnitř, ale sestra ji drapla za rukáv, rozkázala že jde, a chuděra šla. Ale vypadala hrozně. Moje první slova byla: Co řveš?! 🙂 Najednou mi na hrudi přistál ten malý, teplý, mokrý balíček. Neviděla jsem mu do obličeje. Jen to, že měl vlasy. Vlastně mě ani nenapadlo se zeptat, jestli je to tedy nakonec kluk. 🙂 Ležela jsem tam, nohy do praku a to malé štěstí na sobě. Po chvíli mi ho vzali, že jdou tedy přeměřovat. Mě čekalo šití, jelikož jsem v posledním kole tak zabrala, že mě malý potrhal dost hluboko. Ale říkali tlačit, tak jsem tlačila. 🙂 Podívala jsem se na doktorku a říkám ji: ,, A kde mám ten epidural?" No zasmály jsme se hezky. 🙂 Úkol splněn. Vzala jsem porod s humorem, a splnila jsem to. Stihla jsem to svoje utrpení prokládat vtípky a vyplatilo se. Vše je to skutečně jen v hlavě. 🙂 Už po pár hodinách jsem si nepamatovala bolesti kontrakcí a ani teď si je nedokážu vybavit. To, že to bolelo těch 30 minut je detail. A že to nestihl doprovod? Je to vlastně dobře. Ani bych ho nevnímala, a bylo lepší, že to neviděl. 🙂 Takže 19.11.2016 v 23:44 se nám narodil syn Matyáš s mírami 46cm a 3410g. 🙂

"V kojeneckém ústavě jsme dostali přesně jedno nahé dítě, průkazku pojištěnce, zdravotní průkaz a kapky do nosu s antibiotiky, kterými se v té době miminko léčilo. Jinak vůbec nic."

Kouzelný telefon

Pomalu se blížily další vánoce, když Růžence jednou večer zazvonil telefon. „Paní Růženko, sedněte si prosím.“  „Ale já sedím!“ „Máme pro vás miminko, je mu půl roku, je okaté tmavovlasé a prostě nádherné!“

Růženka všechny další informace, které se o svém budoucím dítěti dozvěděla, zapisovala na leták na pleny, který byl zrovna po ruce. Dodnes ho má schovaný jako součást nádherné vzpomínky na tuto událost.

Události pak nabraly rychlý spád. Ihned druhý den se jeli rodiče podívat na svého budoucího potomka. Miminko bylo drobounké, okaté, trochu uslintané s vyrážkou kolem pusinky a už se začínalo plazit. Byli také seznámeni se spisem – historií a zdravotní anamnézou děťátka.

V předvánočním čase, kdy není možné u obchodních center ani zaparkovat, obstarat vše potřebné pro péči o miminko nebylo nic jednoduchého, ale vše zvládli.  Takže dva dny před vánoci si vezli rodiče svůj poklad do nového domova!

Zhruba týden před vyhlášením ,,výběrového řízení" na #test_tescoma dorazil do naší schránky katalog s produkty Tescoma. Abych byla opravdu upřímná, letos jsem byla velice mila překvapena s řadou novinek a vychytávek. Ačkoliv se do podobných akcí běžně nezapojuji, Tescoma mě opravdu moc lákala. Říkala jsem si, že šance na účast jsou mezi místními Star mizivé a přece se zadařilo. Já i tchýně jsme měly opravdu radost, že jsme tuto možnost dostaly. Velké díky Tescomě a Modrému koníku 😉 

Balíček dorazil neskutečně rychle, až jsem byla zaskočená a teď se pojďme podívat, jak se nám testovalo.

Vykrajovátka na linecké DELÍCIA

Jako první jsme vyzkoušeli vykrajovátka na linecké. Ve velice praktickém balení se nachází 6ks vykrajovátek včetně středových vykrajovátek. Musím říct, že jsme byli překvapeni velikostí, jsou opravdu drobnější. Nicméně výsledkem jsme byli velice mile překvapeni.

S vykrajovátky se vykrajuje velice hezky, na to, že jsou menší, člověk nemusí mít žádné obavy z nevzhledných patvarů. Vykrajování je ideální pro malé pomocníky, krásně jim padnou do ručiček. Já jsem velice ocenila středová vykrajovátka. Je to perfektně vymyšlená věc z kvalitního materiálu. Člověk si musí dát pozor při pečení. Je potřeba počítat s tím, že cukroví je upečené o fous rychleji, než je člověk zvyklý.

Podle následující fotky je evidentní, že vykrajování je i pro malé pomocníky velká hračka 😉

Na Modrém Koníkovi se pohybuji už od roku 2007, to už je let. Za poslední dobu se tu událo spoustu změn,z těch významnějších třeba ambasadorky známých značek a dále pak oblíbené testování. 

Do prvních testováních jsem se nepřihlašovala, vyčkávala jsem, až mě něco opravdu zaujme. A stalo se. Výrobků od firmy Tescoma máme doma celou řadu. Mohla bych to vše vyjmenovat, ale to by byl celý článek jen o tom. 😀 Dostali jsme od tchýně celou základní výbavu do nového domu. (talíře, skleničky, hrnečky, dózy, ...) a postupně jsem si dokoupila další pomocníky sama.  

Takže po přečtení výzvy na přihlášení bylo jasno....jdu do toho!!!!! 🙂 Byla jsem vcelku v šoku, když přišel email, že jsem byla vybraná. Balíček dorazil rychle, Tobiášek se chopil rozbalovaní, to on miluje. Je mu jedno co v balíčku najde, vždy má z toho hroznou radost. 🙂 

Testovat jsme měli  produkt Cukrářská zdobicí tužka DELÍCIA.

Rozhodla jsem se pro perníčky. Při hledání vykrajovátek na nás vyskočila sada vykrajovátek Safari také od Tescomy, které si vybral Tobík, když jsem šla pro formičky na malé koláče. Tak konečně na ně došlo a Tobiášek z toho měl velkou radost. Šli jsme proti proudu chaloupek a vánočních motivů -ikdyž i na ně došlo. 🙂 Vykrajovali a pekli jsme spolu. To nám šlo výborně. 

(pozn. použili jsme i vykrajovací razítka od Tescomy)

Zdravím Vás dámy 🙂 Tak jsem se rozhodla sepsat můj porod, abych měla vzpomínku a zároveň taky pro Vás (nadcházejí i současné maminky) 🙂 

Termín porodu jsem měla 25/26.7.2016. Už od 36tt týdne jsem chodila otevřená na 1,5cm. V těch úmorných vedrech co panovaly jsem se zaradovala, že bych mohla porodit každým dnem,týdnem 🙂 Pche!! To tak :D Opakované návštěvy porodnice, utlačený sedací nerv.Chůze? No zda se to tak dalo nazvat :( Bolest vystřelující do pravé nohy! No dejte pokoj už s tímhle 🙂 Ale prcek prostě v termín ven jít nechtěl. 

Když jsem šla na KO v 40tt a řekla jsem si o Hamiltona 🙂 Doktor na mě oči vylalil jako bych po něm chtěla kdo ví co :D Ještě se mě ptal zda to opravdu chci :D Nacož jsem mu řekla, že do Vánoc tady chodit opravdu nechci :D Udělal mi super hmat a loučení bylo se slovy příště už se neuvidíme. A prd :D Šla jsem opět na další 2  KO,na poslední kontrole 29.7.2016 (pátek) proveden druhý super hmat + padl verdik 2.8. nástup v 6:00 na vyvolání. 

A je to tady konečně!!! Byla sobota jako každá jiná (opět den,kdy člověk se nehýbal a stejně z něj tekl pot proudem)🙂  V 5 ráno budík v podobě tvrdnutí břicha. První myšlenka? Opět a zase poslíčci, sice bolestivější s delším intervalem 🙂 Ale nic se po hodině nedělo,tak pokračování ve spánku 🙂 Ten den jsem konečně nemusela trpět u sporáku neb jsem oběd měla objednaný u mamky 🙂 Ráno mi začala odcházet hlenová zátka! Ten pocit, že by se konečně něco dělo 🙂 

Dojeli jsme si v pohodě s manželem k mamce, nacpali si břicha, poseděli, pokecali a tradádáá domů. Tak si sedíme v podvečer společně s bráchou pod pergolou, důchodci (bydlíme pod babi s dědou) pryč a my si uživámé pohody,ticha. Hlavně já nemusím poslouchat věty typu: Ty jsi ještě doma? Ať to nenosíš až do Vánoc! Podle mě porodíš už dnes atd... (však to všechny moc dobře známe 🙂 ) Můj drahocený brácha přemlouvá manžela, aby s ním jel na festival. Chlap se díval na mě a usoudil,že to není dobrý nápad, když by doma nebyl jediný řidič :D Během jejich rozhovoru mě nepatrně dost začlo tvrdnout břicho  ( cca 18:00 hod):D Opět na mě přišla myšlenka poslíčci, ale ti sakra byli :D Tak mě napadlo změřit interval a výsledek ?  Co 30 min. Brácha odjel na festival, já si ještě poslechla větu od  sestřenky : Tak jako pořád nic?? S manželem jsme šli dovnitř sednout k větráku 🙂

Břicho nadále tvrdlo, já tomu stále moc nevěnovala pozornosti. Napsala jsem manželovi seznam co má nakoupit a vyslela jej nakoupit 🙂 Chtěla jsem odpočívat, ale popadlo mě uklízení. Tak jsem gruntovala byt (už snad po 150 během 14 dní :D ). Břicho začlo tvrdnout nějak častěji,což mě znervoznilo maličko. Tak jsem si zapla aplikaci na mobilu,která měřila intervaly. Z 30 min jsme přešli krásně na 20,15,10 min (vše během hodiny). Po hodině se vrátil chlap z nákupu, já doma opřená o balon a vydychávám kontrakci. A začíná panika u manžela :D  Chlap trvá na odjezdu do porodnice!! Já odmítám, že si dám vanu a bude fajn 🙂 Přeci tam nebudu jak hysterka, aby mě řekli, že vlastně ještě nerodím :D 

Než se narodil náš syn, moje představa o jeho spaní byla jasná. Bude přeci spát v pokojíčku ve své postýlce! Večer ho nakojím, položím do postýlky, zapnu chůvičku, zavřu dveře a miminko bude spokojeně spát až do bílého rána.

S láskou a péčí jsme mu připravili pokojíček …. vymalovali, nalepili tapetu, koupili postýlku, dbali na výběr kvalitní matrace, povlékli krásné povlečení s motivem soviček.

Když jsem si miminko přivezla z porodnice, neuměla jsem si představit, že ho nechám samotné spát ve vedlejším pokoji. Cítila jsem tu mateřskou touhu mít ho co nejblíž a ochraňovat ho každou minutu.

Postýlku jsme tedy přestěhovali do naší ložnice, alespoň na začátek.

Asi po dvou měsících nazrál čas na osamostatnění a přesun postýlky do pokojíčku. Vždyť přeci všude se píše jak duležité je budovat v dítěti samostatnost už od narození!

Necítila jsem z téhle změny přílišné uspokojení. Alespoň dveře musely zůstat otevřené celou noc přesto, že jsem používala chůvičku a monitor dechu, jehož funkci jsem před usnutím několikrát kontrolovala. Kupodivu na synka tato změna neměla žadný vliv.

Až jednou… v osmi měsících se syn rozhodl, že prostě nechce spát sám v pokojíčku a už vůbec ne v postýlce! Po několika provstávaných nocích cestovala postýlka zpět do ložnice a nakonec náš synek k nám do postele.

To byla úleva! Konec vstávání, sezení uprostřed noci na kojícím pytli, konec houpání a vymýšlení všemožných způsobů jak uložit dítě do postýlky, aby se neprobudilo.

Je to teď pro mě mnohem jednodušší. Nabídnu mu prsíčko a on se spokojeně ududlá do spánku kdykoliv během noci.

Už slyším ty hlasy „jééé…ty si zavařili“…. „nech ho vyřvat, on si zvykne“….

Nejsem příznivcem žádných drastických výchovných metod!

Představte si, že jste malé dítě a právě jste se probudilo uprostřed noci. Kolem Vás je černočerná tma, ležíte ve své postýlce v dětském pokoji. Začnete plakat …. voláte mámu…. a on nikdo nepřichází!

Jaké jsou Vaše pocity? Naskakuje Vám po celém těle husí kůže? Vhání Vám to slzy do očí? Cítíte smutek?

Pláč dítěte je jeho jediný komunikační prostředek, kterým může sdělit, že má hlad, je mu nekomfortně, nebo jen smutno a chce pochovat.

Co myslíte, že se v něm děje a co si z téhle situace vytvoří pro budoucí vztahy za návyk, když na jeho volání nikdo nereaguje?

Cítím to jinak! Ten pocit blízkosti, jistoty a bezpečí, který spaním se mnou svému synovi davám za to stojí. I já se teď cítím mnohem lépe, tak nějak úplná!

A tak pokojíček i postýlka zejí prázdnotou. V naší ložnici pod jednou peřinou jsme tři… my tři mušketýři. Je to nadherný pocit!

Fungovalo to tak v naší kultuře odpradávna a i dnes je spaní dětí s rodiči v některých zemích (dokonce i západní kultury) běžné.

A jak to bude dál? Po jedenácti měsících mateřství jsem moudřejší. Bez ohledu na to, co si myslí nebo říká okolí o tom, co a jak je spravně, nechávám se řídit svým pocitem a rozhodovat svou i jeho intuici o tom, kdy příjde ten správný čas na další změnu!

Přečtěte si i mé další články na http://my3vtom.cz

Přidejte si mě na FB https://www.facebook.com/my3vtom/

Správná péče o pleť by měla sestávat z několika po sobě jdoucích kroků. Pokud ji budete dodržovat a provádět správně, vaše pleť se vám odmění zdravým a mladistvým vzhledem.

Některé z kroků jsou pro všechny typy, jiné se soustředí výhradně na řešení konkrétního problému, jako je například akné, vrásky nebo hyperpigmentace.

Co by tedy nemělo ve vaší péči chybět? Krok za krokem vám to vysvětlíme!

Ráno

I když je jako každou péči třeba přizpůsobit typu pleti a problému, který na ní případně řešíte, vždy byste ráno měli následovat toto pořadí:

1. Čištění

      Po zamlklém potratu, čištění a čekání držím v ruce pozitivní test...jsem neskutečně šťastná, že se zadařilo tak rychle...v 36 letech není moc času na protahování. 

Mé čtvrté těhotenství neprobíhalo zrovna ukázkově, ikdyž ve finále vždy vše dobře dopadlo....špatné krevní testy, po kterých vyšlo riziko DS 1:75, neinvazivní testy ho vyloučily, čekání na výsledky bylo nekonečné...., tvorba protilátek při krevní skupině 0+ a každý měsíc návštěva U Apolináře (150km), ale výsledky také vycházely v pořádku a ke všemu mě vystrašili monoarteriálním pupečníkem, což se nakonec také vyloučilo.....

     Pak ale, přišel ten den....

Den po Velikonocích, 29.3. 2016...uterý...ráno jsem vstala z postele a....voda...praskla voda....věděla jsem, že je to moc zlé, strašně moc zlé! :( Byla jsem pouze 21+6tt!!! 

Hospitalizovali mě v J.Hradci a začalo peklo...

Vydržela jsem tam ležet s občasným odtékáním 16.dní, po celou dobu ATB....píchli mi první maturaci, 17.den druhou a ukončený 24.tt znamenal převoz do Č. Budějovic, změna potratu na porod a boj o život mého maličkého bojovníčka! Dostal šanci na život!

Nastavování časového limitu u kojení –  kojit dítě co tři hodiny, 10 minut

Volala mi žena s žádostí o telefonickou konzultaci ohledně kojení. Do 4 týdnů věku svého dítěte kojila bez potíží, její dítě prospívalo a ona se těšila kojení. Při prohlídce u pediatra se zmínila, že se její miminko někdy kojí i víc jak 20 minut. Pediatr se zhrozil, že 20 minut je moc, že dítě musí být nakojeno do 10 minut, jinak ji začne slábnout mléko.

Zoufalá matka se odpojila od své intuice a začala dítě na prsu stopovat, po 10 mintách jej od prsu vždy odpojila. Z doposud pohodového mateřství se stal boj. Z klidného dítěte se přes noc stalo dítě, které začalo být nervózní, nespokojené, často plakalo a začalo bojkotovat matčin prs.

Matka se opět obrátila na pediatra s tím, že její dítě začíná prs odmítat. Pediatr ji doporučil mléko odstříkávat a namíchat do něj ještě Nutrilon. Dítě po prvních dávkách Nutrilonu plakalo bolestí, nemohlo se spontánně vyprázdnit, jen s pomocí rektální rourky. Dostavily se záhy také koliky, takže matka začala dávat dítěti léky proti kolice.

Ocitla se v začarovném kruhu, ze kterého chtěla vystoupit. Protože snem této matky bylo kojit plně, bez jakýchkoliv příkrmů, vzpomněla si na začátky svého kojení, kdy nabízela prs kdykoliv její dítě žádalo, ale jelikož přestala věřit sobě i svému dítěti, tak hledala jinou pomoc než u svého pediatra. Zavolala tedy mně.

Matku jsem ujistila a podpořila v tom, že vše, co doposud činila, než se jí dostalo poškozujících rad od pediatra, bylo správné. Že neexistuje slabé a nevýživné mléko. Že snaha o dodržování nesmyslného časového limitu je největší překážkou kojení a nejzákeřnější mýtus, se kterými se matky stále setkávají.

Jak často si říkáte, že je ten váš muž, přítel, snoubenec, milenec k nezaplacení? Doufám, že je to alespoň častěji, než kdybyste ho chtěly přizabít. Každý má občas chuť toho svého partnera zneškodnit, vyhodit na ulici nebo jednoduše praštit něčím po hlavě. Když vás ale něco takového napadne, znovu si pročtěte tento článek a uvidíte, že ho naopak půjdete obejmout. Protože vám dám 4 opravdové důvody, že i když nás někdy pěkně štvou, jsou prostě k nezaplacení. 

1. Stane se primabalerinou

Táta 2 dny hlídal .... a když jeho holčička řekne: "Jdeme tančit!" Tak se jde. Není nic, co by pro ni neudělal. Miluji je.  ️

(novotinka)

2. Nenechá nás v mateřské demenci samotné

Dnes jsme měli velký nákup. Parkovací místa daleko od vchodu, a tak jsme se s mužem dohodli, že zastavíme před vchodem. Já s malým počkám v autě, on vynosí nákup do bytu a vrátí se zaparkovat (já nemám řidičák) a společně dojdeme domů.

Napište mi 5 důvodů, proč by měly děti věřit, že jim dárky nosí Ježíšek a já vám napíšu svůj jeden, proč by neměly. Beru zpět, nikam bychom nedošli, maximálně bychom se překřikovali, stejně jako se to překřikovalo ve mně, když jsem nad tím začala přemýšlet. Myslím, že postačí, když řeknu, že jsem začala před týdnem a stále píšu první odstavec, který už snad teď směřuje k tomu, že si to ve mně konečně sedlo.

Miluju staré tradice, protože k nám skrze ně hovoří moudrost a dědictví našich předků. Mám ráda stará rčení a přísloví a rituály a bylinky, praktiky, které vycházejí z lidového léčitelství a lidové slovesnosti. Nikdo konkrétní za nimi nestojí, nikdo je vědecky neprozkoumal a nezaznamenal na kus papíru a stejně se k nám za ta léta dostaly. Protože fungují.

Jenže ne všechny tradice mi tak úplně hrají do karet mého životního postoje. „Mluvit pravdu a být upřímná.“ Jak s tímto životním krédem vůbec můžu ustát českou tradici, že dárky nosí Ježíšek? A když to tak po sobě čtu, jak s tímto postojem vlastně můžu přežít na tomto světě? Docela naivně si teď připadám, ale věřím, že nejsem.

Když řeknu dětem, že jim dárky nosí Ježíšek, kecám. A to nechci, ale taky jim nechci vzít tu krásnou staročeskou tradici, která je od nepaměti spojená s českými Vánocemi a zároveň má hlubší smysl.

Kdyby bylo na mě, řeknu jim, že si dárky dáváme na počest oslavy narození Ježíše Krista. Jenže chtějí to? Co když se dětem náramně hodí, že jednou v roce mohou věřit, že nadpřirozeno, které je například součástí pohádek, vstupuje do jejich životů? Podle mého názoru tradiční pojetí Vánoc v dětech zároveň posiluje víru, pomáhá jim (i nám dospělým) si uvědomit, že zázraky patří do našeho života a že Kristus je tu stále s námi. V současné době je navíc docela k věci uvědomit si kořeny křesťanství a zachovat tradiční svátky s jejich náboženským, ale i mystickým přesahem.

Ježíšek tiše položí dárky pod slavnostně nazdobený stromeček. Ozve se zacinkání kouzelného zvonečku, přiběhnou děti s rozzářenými očima. Všichni jsme šťastní. Ze všech dospělých najednou spadne napětí a shon, který jsme si před Vánocemi naordinovali, protože bez čistých oken, 20 druhů cukroví a padesáti balíčků plných blbostí, které bychom nikdy jindy v roce nekoupili, by Vánoce nebyly přece Vánocemi. A to, že je to pitomost, to nám nikdo nevymluví, protože to tak dělají všichni sousedi kolem! Kéž by nám ten pocit hojnosti vydržel po celý rok a my už v lednu nezapomněli, jak se vlastně máme v té naší zemi dobře!

Jediné co Dan měl navíc byla touha po dětech, kterou já jsem mu nedokázala tak úplně splnit. Řekla jsem mu mojí diagnózu, ukázala lekářskou zprávu, a proč vlastně neberu antikoncepci. Proč bychom si měli dávat pozor, když je mít přirozenou cestou nemůžu. Scházeli jsme se se vším všudy od 03/2016, oficiálně spolu začali chodit od 05/2016 - my si užívali života, párty, bazény, ponocování, koncerty, festivaly, výšlapy na Drápky, Ještěd, dvoje antibiotika na hnisavou anginu.. zhruba od 06/2016 jsem začala pociťovat únavu, zadýchavala jsem se jen když jsem šla do schodů, začali mi strašně vypdávat vlasy, začali se mi zvětšovat prsa a přibírat na váze. Nevěnovala jsem tomu pozornost, protože zrovna v tu chvíli jsem už měla za sebou ukončenou spolupráci s nesnesitelnými manažerem, který má do teď dohru a tahanice. Říkám si, to mám ze stresu. Už jednou jsem měla přes 70 kg a šlo mi to do prsou a břicha... Zase budou muset přestat žrát a zase mít víc pohybu. Takhle jsem to měla do 09/2016 kdy jsem zhruba v půlce měsíce šla na nečekanou návštěvu, teď už k nové gynekoložce s tím, že mám nepříjemné pálení a svědění, že se to už nedá vydržet. Tak mě rovnou poslala na kozu udělala stěry a klasickou kontrolu. Při vnitřním průzkumu mi sděluje, že mám zvětšenou dělohu, to v dubnu nebylo. Má to možné 3 příčiny. 1. Nádor, 2. Cysta a třetí nejméně pravděpodobné Těhotenství. Byl pátek 11h dopoledne. Šupitopresto do labu jako STATIM na krev, aby se poslední možnost vyloučila nebo potvrdila. Za 2 hoďky si zavolejte. Danovi jsem raději nic neříkala, den předtím jsme si koupili letenky na 30.4. 2017 letenky do USA a nechtěla jsem hontím stresovat, když je to jedna ze tří možností. Dlouho jsme o tom mluvili a obou je to sen USA. Po 2 hodinách volám doktorce o výsledky a z telefonu se ozve hlas sestřičky:"Gratuluji jste těhotná maminko.. Přepínám vás na paní doktorku". Vedle mne v autě sedí Dan, já úsměv od u ucha k uchu, a dostala jsem ze sebe jednu krátkou větu, proboha jak je to možné?? Dan jen pronesl: " že jo jsi, viď". Až skoro naštvaně. Domluvili jsme si kontrolu, abychom zjistili jak moc pokročilé těhotenství to je. Další týden podle PM jsem byla už snad asi 24TT. Říkám si já asi něco prošvihla, kde jsou nevolnosti, kde jsou první příznaky těhotenství.. nikde nic, já skutečně nevěděla, že jsem těhotná.😃😃😃Proč bych taky na to měla mít podezření.. Paradox byl ten, že mi Dan řek, jak měl všechno naplánované, kariera, první dítě v 28 letech.. na to jsem mu řekla, že i kdybychom teď začali tak do jeho 29 narozenin v květnu to prostě nestíháme. Po UZ mi bylo sděleno že jsem v 19TT, sakra já mám za sebou půlku těhotenství a nevím o tom... do Danovích 29 narozenin to stíháme 😄. Můj šok se prohluboval... do chvíle  než jsme měli první velký ultrazvuk a my viděli jeho srdíčko.. bum, bum, bum, bum.... Dan uvěřil, až když ho viděl, až když viděl jak tluče... tohle je naše dítě... jsme šťastní, že tenhle malý zázrak si našel cestu k nám... že nám teď absolutně změnil život...  

Chci dát všem ženám, holkám, budoucím matkám naději, že i přes sebehorší diagnózu naděje pořád je, a zázraky se opravdu dějí. S Danem máme několikrát skouknutý THE SECRET a oba tomu věříme! Pořád jsme o tom mluvili, mezi sebou, s rodinou, se všemi o tom co bychom chtěli a ten zázrak si cestu k nám našel... 

Všechno začalo v roce 2010 kdy jsem poznala svého teď už expartnera Petra. Byli jsme zamilovaní a po roce a kousek jsme chtěli rodinu. Vysadila jsem po 6 letech antikoncepci a zkoušeli to... 1,2,3....7, 8 měsíců... to už přišlo mému doktorovi divné a tak poslal na vyšetření Petra. U něj bylo všechno v naprostém pořádku. Už tenkrát jsem si říkala, co zase semnou není v pořádku. Byla jsem už po třech operacích páteře (nezhoubný kostní nádor s odstraněním obratle a žebra, místo toho tam mám titanové tyče a šrouby). Proto se rozhodl (to byl 11/2012)pan doktor, mě poslat na hysterkopii - laparoskopické vyšetření dělohy, vejcovodů a vaječníků. Diagnóza byla na světě - primární sterilita, oboustranná neprůchodnost vejcovodů. 😕 Můj svět se zhroutil. Zase já, zase musím mít něco extra... Doktor měl jasno... pokud upravíme měsíčky a budete to dostávat pravidelně, půjde IVF. Nasadil léky na pravidelný cyklus.. ten díky lékům přišel. Před tím jsem totiž cyklus měla 3x do roka, samozřejmě antikoncepce mi cyklus upravovala na měsíční, ale bez ní to prostě nešlo. S Petrem jsme začali první cyklus IVF 12/2012. V 01/2013 mě den ze dne Petr opustil a já se totálně zhroutila. Kvůli němu jsem se odstěhovala do Plzně, opustila rodinu, přátele všechno.. zdrcená jsem si našla práci, která mi natolik zaměstnávala, že jsem po nějaké době tu bolest prostě přešla. Díky jemu jsem přišla o jeden z placených pokusů o umělé oplodnění zdr. pojišťovnou. Smířila jsem se s tím, že už nikdy nebudu mít děti, že jsem prostě poškozené zboží. Kdo by chtěl takovouhle holku co nemůže mít v 25 letech děti. Práce byla na prvním místě a dlouho byla na prvním místě. Po 3 letech kdy už jsem toho psychickýho teroru a vydírání ze strany manažera měla dost a byla zase úplně vyřízená, jsem otevřela oči a řekla jsem si, to mi za to nestojí. Obnovila jsem staré kontakty s lidmi, před kterýma jsem se uzavřela po rozchodu s Petrem a novým začátkem práce. Začala jsem za sebe hledat náhradu na kancelář a tak jsem rozesílala na FB zprávy přátelům, jestli někoho neznají. Poslala jsem to i Danovi - mé lásce z dětství. Nikdy jsme si nepsali na FB, a nebyli v kontaktu,jen jsme se měli mezi přáteli, ani nevím co mě to napadlo mu to psát. Po 15 letech odluky mezi náma, jsme si začali dopisovat. Pak i scházet a už jsme spolu zůstali. Máme stejné sny, stejné přemýšlení, stejný humor, stejně strašný rodiny.. prostě k sobě nás to strašně přitahovalo.

"Některé změny uděláme hned, na některé musí uzrát čas. Každá změna, ať malá, či velká otevírá novou cestu a nové příležitosti, nebo naopak přináší spoustu nespokojenosti a slz, pokud s ní nejsme vnitřně v souladu a pevně si za ní nestojíme...."

Už 24 let jsem neměla vlasy kratší než k lopatkám. Stříhání vždy jen o trochu míň nebo víc centimetrů.

Kdy jindy je čas na razantní změnu účesu, než na mateřské dovolené. V čase zkracování, kdy každá volná minuta je dobrá. Nejlepší je mít účes typu umýt a jít.

Po 24 letech jsem se rozhodla k výraznému zkrácení.

Když máte opravdu dobrého kadeřníka, musíte si na realizaci nějaký čas počkat. Čas do změny byl dlouhý a já tak měla možnost své počáteční vzplanutí kdykoliv odvolat.

Změna tak měla čas uzrát. A přesto jsem své rozhodnutí nezměnila. Proč tentokrát ne?

Vždycky jsem se velkých změn bála. Nejsem střelec, k zásadním otázkám přistupuji s opatrností a odstupem. Dlouho analyzuji a přehodnocuji, než se k něčemu finálně rozhoupu. O to víc, pokud mám dostatek času.

Na tuhle změnu jsem byla vnitřně připravená. Cítila jsem, že v aktuálním okamžiku to bude změna k lepšímu.

A je! A i kdyby to tak okolí nevnímalo, já ten pocit mám.

A o tom to je. Cítit, že tak jak se rozhodnu, je to pro mě správné. Ne pro manžela, tchýni, kamarádku, děti …, ale pro mě.

Rozhodla …. udělala …. a s lehkostí do slova a do písmene jdu dál. Nabitá zkušeností, že změna je opravdu život a není třeba se jít bát.

Někdo by mohl namítat, co řeším takovou prkotinu, jako je ustřihnout 30 centimetrů 🙂 a ještě o tom psát.

Skutečně tu nejde o vlasy, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jde tu o poznání, že měnit má smysl pouze to, s čím jsme vnitřně v souladu, a to bez ohledu na to, jakého rozsahu a vážnosti změna je.

Změna otevírá novou cestu a nové příležitosti, a nebo přináší spoustu nespokojenosti a slz, pokud si za ní opravdu nestojíme.

Jakou životní změnu jste v poslední době udělali a jaký z ní máte pocit?

Přečtěte si i mé další články na http://my3vtom.cz 

Najdete mě i na FB https://www.facebook.com/my3vtom/

Tento článek píšu hlavně pro holky, které mají čerstvou zkušenost a neví co dál...

První dny pro mně byli neskutečně těžké. Nedokázala jsem si představit, že bych se měla dokázat vrátit do každodenního života. Nedokázala jsem vyjít z domu a jít mezi lidi. Pro mně to byl pocit selhání a nenávisti vlastního těla, že nedokázalo moje miminko ochránit. S nenávistí k sobě samé se potýkám už dlouho. Od chvíle co jsem se dozvěděla, že nejsem schopna počít dítě přirozenou cestou. Jenže ta nenávist, která nastala po potratu, byla mnohonásobně větší. Byla jsem absolutně vyřízená, styděla jsem se... V mém okolí otěhotnělo tolik žen, či už přirozeně nebo po IVF. Ale všechna jejich těhotenství prosperovala a to moje najednou skončilo... Neviděla jsem v té chvíli žádné východisko z této situace. Měla jsem pocit, že můj život skončil. Byla jsem hloupá a spolehla jsem se na okolí...Na rodinu...přátele...známé... čekala jsem pochopení, podporu, útěchu... A to byla chyba...Věřte mi, vždy se najdou lidé, kteří to nebudou chápat. Lidé, kteří se na vás s ty-jsi-se-zbláznila výrazem podívají a nebudou rozumět co po nich chcete. Dnes už vím, že člověk, který si tím neprošel, ač je to sebevětší přítel, tohle nikdy nemůže pochopit. Obrovským překvapením pro mně bylo, že mi všichni říkali, abych byla ráda, že jsem potratila tak brzo (8tt). Jako kdyby to ještě nebylo dítě. Copak to jde, chápat to takhle? Přece ve chvíli, kdy se před váma objeví 2. čárka na těhotenském testu, v té chvíli se stanate matkou. Od té chvíle víte, že pod srdcem nosíte své dítě. Nemluvě o tom, když to malé tlukoucí srdíčko vidíte na ultrazvuku. Už víte, že nejcitlivějším sluchem, nejcitlivějším přístrojem je z vás slyšet 2 tlukoucí srdce. Tohle nikdo nechtěl pochopit. Měla jsem obrovský vztek. Po nějaké době jsem pochopila, že jsem v tom sama... Moje srdce, teď už osamotě bijící v mé hrudi, bylo rozbité na milion kousků. Moje duše si vzala dovolenou a odletěla někam, kde o ní někdo stojí. Zůstala jsem jednoduše sama, nepochopená a uvnitř umírající. S manželem jsme se hádali, chtěla jsem být jen a jen sama. Vyhledala jsem tedy odbornou pomoc. Terapeut mi ale rozsvítil před očima. Řekl že nechápe, jak bych po 3 týdnech chtěla být v pohodě a netruchlit. Vysvětlil mi, že musím sama sobě dovolit být smutná a plakat. Udělala jsem to. Plakala jsem, plakala a plakala... Celý den... Když už nebylo slz, které by mi mohli téct po tváři, ulevilo se mi. Přestala jsem všem vysvětlovat své pocity, přestala jsem se hájit. Bylo to k ničemu. Jen já jsem uvnitř sebe dokázala pochopit co cítim. Jen já jsem mohla pochopit, co jsem ztratila. Jen já jsem věděla jaké štěstí pro mně moje miminko znamenalo. Je mi úplně jedno v jakém stádiu vývoje bylo. Bylo, je a navždy bude to moje dítě. Ano, i já jsem poslouchala věty typu: "Příroda ví co dělá!" "Mělo to tak být, miminko asi nebylo v pořádku!" "Nemůžeš se tím trápit věčně, jdi dál!" "Příště to vyjde!" K čertu s těmato rádobi radama !!! Žádná z nich mi bolest nezmírnila, jen se mi víc chtělo řvát, brečet a kříčet do světa, že mi, pro smilování boží, zemřelo dítě. Můj miláček ze mně navždy udělal maminku a já moje miminko navždy budu milovat. 

Na závěr chci jenom napsat... Nechte to být...nepřemlouvejte své okolí, že máte právo na to, být nešťastná a truchlit. Nevysvětlujte své pocity pořád dokola. Prostě se na všechny kolem vykašlete, dělejte a ciťte se jak potřebujete. Ale hlavně...Rozlučte se... Protože máte s kým... A co je ještě důležitější...Odpusťte... Sobě. Svému tělu, že to nezvládlo. A ano, odpusťte i svému okolí. Nikdy bych nikomu nic zlého nepřála...A tak jsem si uvědomila, že jsem vlastně strašně ráda, že nevědí jak mi je, protože si tím neprošli. A to je dobře, že si tím neprošli. Za to jsem moc ráda. A nezapomeňte si udělat radost! Máte na to právo. Kdy víc, než-li teď? To, čím jste si prošli, JE tragédie. Prostě si teď utvořte své sobecké období ;) Nikdy to nepřestane bolet, tím jsem si jistá. Časem tu bolest jen odložíme do úzadí a tak se stane snesitelnou. 

Nezbývá než napsat: Hodně sil ! 🙂