„Při výběru bot se rodiče nespoléhají na svůj vlastní úsudek a řídí se stereotypy v obouvání, což může vést ke zdravotním problémům,” říká Veronika Palková

V dnešním článku přinášíme rozhovor s Veronikou Palkovou, která se zabývá barefoot stylem obouvání. Ať už vás kolem barefoot zajímá cokoliv, můžete využít na Modrém koníku také Poradnu zdravého obouvání. 

"Som mama dvoch detí (3 a 7 rokov) a k barefoot som sa dostala vďaka nim. Mladší syn začal chodiť veľmi skoro a od prvých krokov bol veľmi odvážny a suverénny. Celé to začalo kúpou jeho prvých topánočiek ... V tych tvrdých ortopedických mi odmietal chodiť, plakal a sadal si na zem, aj keď naboso doma behal krásne. A tak mi neostávalo nič iné, len začať pátrať po niečom, čo mu bude vyhovovať. Našla som jeho prvé mäkké, ohybné topánočky Pediped, v ktorých behal po dome úplne s radosťou. 

No a keďže mi to celé nedalo a som taký akademický typ, začala som trošku bosú chôdzu a obúvanie študovať a zistila som, že mi barefoot dáva logiku. Je to jasné ako facka, že v tvrdej neohybnej topánke, ktorá nám tlačí prsty k sebe, sa nemôžeme predsa cítiť dobre. Môj lov po značkách a nových modeloch začal naberať na obrátkach. Keďže mal syn fakt špecifickú nôžku, ktorú nazývame v barefoot svete „plutvička“, bola to veru fuška. 

Obúvala som jeho, neskôr seba, muža i mladšieho syna už len barefoot. Postupne som sa dopracovala k tomu, že mi mamky začali písať a radiť sa so mnou, ako obuť svoje deti. Až nadišiel deň D, kedy som si povedala, že by bolo skvelé mať predajňu, kde sa mamky poradia, deti si topánočky vyskúšajú a hlavne sa im v takej špecializovanej predajni nastaví obuv priamo na mieru. A tak vznikol náš Bosáčik, ktorý tu je už 2,5 roka a ponúka okrem množstva značiek a modelov kvalitných barefoot topánok i fyzioporadenstvo priamo v kamennej predajni v Prešove.”

1. Styl obouvání barefoot nabývá na popularitě. Co přesně barefoot obouvání znamená?

Barefoot obúvanie je štýl obúvania detí i dospelých do topánok, ktoré konštrukčne umožňujú chodidlu to, aby pracovalo akoby bolo naboso. V princípe ide o to, aby bola obuv nastavená každému „na mieru“ tak, aby nebola noha nijako a nikde obmedzená a mohla naplno spĺňať svoju funkciu, ktorú odjakživa má. Nie je to len ohybná topánka, ako si niektorí myslia. Ohybnosť topánky fakt nestačí.

Těhotenství znamená v životě ženy řadu změn. Třeba pro mě touha po miminku znamenala vzdát se oblíbených tréninků krav magy a pověsit činky na hřebík. To jsem ještě netušila, jak moc mi fyzička bude scházet. Ani že se pořádného cvičení tak úplně vzdát nemusím. 

„Nemám už vůbec žádnou sílu,“ stěžovala jsem si manželovi při večerní procházce po nábřeží. Tehdy jsem byla asi v třetím měsíci s prvním miminkem. U doktorky na prohlídce jsem s hrůzou zjistila, že ačkoli mi bříško krásně rostlo, váha šla dolů. Těžce vybudované svaly hold mizely.

„To nebude tak strašný,“ odvětil povzbudivě můj muž. „Zkus mi zabrat do ruky. Pořádně…“ Věděla jsem, že mě bude chtít podpořit. Ale záhy jsem pochopila, že v tomto případě se ani na milosrdnou lež nezmůže. Nedokázal uvěřit, že jsem skutečně až tak zeslábla. „No… Ale po porodu se zas k cvičení vrátíš,“ pokusil se mě alespoň uchlácholit.

Když jsem si o den později stěžovala své mamince, připomněla mi, jak ráda jsem v minulosti cvičila podle videí Jillian Michaels. „Ale to teď asi není zrovna vhodné, co?“ usoudila. S hořkostí jsem přikývla. Na cvičitelku, která na mě bude hulákat, že se určitě cítím, jako bych umírala, ale hlavně nesmím přestat a polevit, bych si teď vážně netroufla…

Jen ze zvědavosti jsem se podívala, jestli nevydala i nějakou edici pro ženy v jiném stavu. A velká náhoda tomu chtěla, že v Česku jen o pár měsíců dříve vyšla její publikace Hurá, miminko! Asi nemusím zmiňovat, že ještě ten den jsem uháněla do knihkupectví. A brzy jsem se cítila jako znovuzrozená.

Abych uvedla věci na pravou míru: Nepatřím rozhodně mezi ženy, kterým by těhotenství bylo na obtíž. Svůj nový stav jsem si užívala od první vteřiny, kdy jsem začala skákat po zahradě s dušíkem na těhotenském testu v ruce a nevěřila svému štěstí. Začala jsem chodit na břišní tance pro těhotné, ponořovala jsem se do relaxací, přečetla jsem haldu knih o jemném zrození… A všechno mě to nesmírně naplňovalo. Ale tréninky byly hold něco, co mi v té době scházelo. Cvičila jsem sice velmi ráda gravidjógu, ale tušila jsem, že dlouho nevydržím jen u „sportu“, podle kterého i přetočení na druhý bok může být svým způsobem cvičení. Tak jsem se vrhla na Jillian.

Obezita zkracuje dětství průměrně o 1,5 roku, snižuje konečnou průměrnou výšku o 1,5 cm. Obezita ve 40 letech zkracuje střední délku života o 7 let, závažná obezita dokonce o 14 let. V čem spočívá prevence, aby se vaše děti nemusely s obezitou potýkat vůbec?

Téma obezity u dětí jsme začali probírat již v článku Obezitou trpí v Česku každé sedmé dítě: Obezitolog radí 8 pravidel prevence. A s povídáním o dětské obezitě s předním obezitologem MUDr. Zlatkem Marinovem a jeho ženou MUDr. Cecílií Marinovou, MBA, patrony projektu S dětmi proti obezitě, pokračujeme v dalším rozhovoru. 

1. S příchodem nového roku si mnoho lidí dává předsevzetí, které se týká hubnutí a změny stravování. Reflektujete, že by se tento trend týkal i dětí? Zvyšuje se nějak zájem rodičů právě v lednu?

Vše nejlepší do nového roku s dobrým startem zdravého životního stylu všem vašim čtenářům. Ze strany dětí samotných žádné podobné trendy běžně nepozorujeme, ale ze strany rodičů mírný nárůst zájmu ano. Nedá se však ani zdaleka porovnat se přemrštěným zájmem o fitness centra a  zájmem o sportovní kroužky. Při řešení dětské nadváhy se s hlavním zájmem o její řešení setkáváme nejvíce se začátkem školního roku. Vzhledem k tomu jsme i uzpůsobili náš redukční program, aby dosahoval nejen co největší efektivity, ale především umožnil vybudovat dlouhodobě udržitelný zdravý životní styl.

2. V minulém rozhovoru jste několikrát zmínili projekt S kojenci proti obezitě a právě k němu se v diskuzi vyskytlo hned několik otázek. Nejčastěji se maminky podivovaly nad tím, že v rámci testu, který orientačně ukazuje genetické riziko obezity u kojenců, odpověděly ANO na jednu z otázek a jejich dítě tak patří do ohrožené skupiny. Konkrétně se jednalo o otázku na nadváhu matky a zdvojnásobení porodní hmotnosti před 4. měsícem. Můžete prosím vysvětlit, proč tomu tak je?

Přestože vědecké podklady teorie genomového imprintingu, metabolických trajektorií a genových vypínačů jsou pro odborníky velice poutavé, mohou působit odtažitě a pro laika jsou až příliš vědecké.

„Začali jsme malé číst ve chvíli, kdy ji byly asi čtyři měsíce. Nejdříve jsme začali s krátkými příběhy. Pak jí to trochu rušilo, tak jsme na nějakou dobu přestali. Když jsme nečetli, tak jsme zpívali. Teď už si řekne, kdy chce číst a co. Písničky zpívá i sama.“ 

Také se každý den těšíte, až se spolu se svým dítětem nebo dětmi zachumláte do peřin a přečtete si společně pohádku? Je to jistě příjemný pocit, ale tato činnost přináší mnohem víc. Pomáhá dětem rozvíjet jejich fantazii, upevňovat váš vzájemný vztah, zlepšovat slovní zásobu i lépe pracovat s emocemi. Prostým otevřením knihy uděláte pro své děti ohromnou věc.

Čtení knížek dětem je velmi důležité. Proto se nevymlouvejte na nedostatek času nebo únavu. Zapomeňte na chvíli na to, že máte v koši hromadu prádla, potřebujete navařit na druhý den nebo se vám na nábytku válí prach. Nic z toho vám neuteče a ani není tak důležité. Půlhodiny času před spaním (nebo i kdykoliv během dne) si musí na své dítě najít opravdu každý. Vychovávejte k lásce ke knihám a příběhům v nich. Dítěti nestačí jen pustit pohádku na CD a myslet si, že máte tzv. splněno. Naopak. Ukažte jim, jak úžasný svět se v knihách skrývá a odlákejte je od tabletu či televizní obrazovky. V budoucnu se vám to jen v dobrém vrátí.

Proč je čtení knih důležité?

Kdo by se občas nechtěl přesunout do kouzelného světa princů a princezen, kde stále dobro vítězí nad zlem, které je po zásluze potrestáno? A právě to je pro děti velmi cenné. Vaši miláčci se tak mohou stát ve svých představách oblíbeným hrdinou a prožívat jeho příběh spolu s ním.

Bohužel ne úplně pozitivní zprávou je, že velká skupina rodičů se domnívá, že čtení knížek se přeceňuje a nemá v dnešní době žádný velký význam. Odborníci jsou jiného názoru. Čtení knih napomáhá rozvíjet slovní zásobu, pomáhá porozumět významu slov i později i lépe se učit. Společně strávené chvíle nad stránkami knih s magickými příběhy tako u dětí probouzí lásku ke čtení.

Čekáte miminko a za nějakou dobu vás čeká porod. Určitě přemýšlíte, jak byste chtěla, aby porod proběhl a zvažujete všechny možnosti naší moderní doby. V dnešní době je naprosto běžné, že si ženy během porodu chtějí ulevit od bolesti pomocí medikamentů. Jednou z možností je využití epidurální analgezie (anestezie), tzv. epidurálu. Jde o často diskutované téma, které má své zastánkyně, ale také odpůrkyně.

Kdy se epidurál používá, jak se aplikuje, jaké jsou jeho pro a proti? Mohou nastat i komplikace? Užití epidurálu narušuje přirozený průběh porodu a působí také na miminko. V dnešním článku se na toto téma podíváme blíže a pokusíme se zodpovědět vše, co by vás mohlo ohledně tohoto fenoménu zajímat, abyste se mohla informovaně rozhodnout, zda je tato cesta pro vás při porodu vhodná.

Porod prostě bolí

„Já jsem nejdříve myslela, že epidurál nevyužiji. Říkala jsem si, že ho určitě potřebovat nebudu a nakonec jsem za něj u prvního porodu byla ráda, protože jsem měla 2h bez kontrakcí (byly, ale necítila jsem je). Dokonce jsem i půl hodiny spala a to jsem fakt potřebovala takový odpočinek, aspoň jsem pak nabrala sílu na tu závěrečnou fázi. Ale je to určitě individuální, dopředu bych nad tím asi nějak extra neuvažovala. Papír jsem pro jistotu do porodnice radši podepsala, abych to pak nemusela řešit za pochodu, ale říkala jsem si, že to stejně bude zbytečné. A nakonec nebylo a využila jsem ho.”

Nebudeme si nic nalhávat. Porod prostě bolí. Někoho míň, někoho víc, ale bolest k němu odjakživa patřila. Příroda to má ale v případě přirozeného porodu dobře zařízené. Již během porodu a po něm se vyplavují do těla hormony, díky kterým novopečená maminka na porod a bolest rychle zapomene a také pozitivně ovlivňují matčin vztah k nově narozenému miminku. Pokud se do porodu jakýmkoliv způsobem lékařsky zasahuje, jeho přirozený průběh je narušen a k těmto pocitům po porodu nedochází buď vůbec a nebo v menší míře (ženy si potom dlouho pamatují hroznou bolest nebo jim déle trvá, než „začnou mít rády” své miminko).

Někdo má však nižší práh bolesti a když to dnešní doba nabízí, rozhodne se využít tlumení bolesti pomocí epidurálu. Je to rozhodnutí každé ženy, je však dobré rozhodnout se informovaně, tedy vědět, co všechno s sebou užití epidurálu během porodu přináší.

Marodíme. V posledních dnech si rýmičku a kašlík vystřídaly všechny děti, k tomu patří i nějaké to blinkání, bolavá ouška a spousta pláče. A já jsem si znovu uvědomila, jak kouzelnou, magickou moc má moje, maminčina náruč. 

Naše děti mají báječného tátu, kterého zbožňují. A on zbožňuje je a moc si užívají společně strávený čas. Vaří spolu, koukají se na blbosti v "krabici", perou se, řádí a vymýšlejí lumpárny a někdy mi připadá, že mají vlastní tajnou řeč. Ale jakmile je něco trápí, může je tatínek chovat, houpat, tišit a pusinkovat do aleluja, zpívat jim a uklidňovat, nezmůže nic. Já naopak nemusím nic, stačí mi vzít je do náruče a pevně přivinout. A pak jen pozorovat, jak se pomalu uklidňují, až je dobře.

Tohle je moje superschopnost. Až o sobě zase někdy budete pochybovat, že vlastně nic pořádného neumíte nebo jste ničeho nedosáhly, vzpomeňte si, že ji máte taky. Dobře, asi vám za ni nikdo nebude platit desetitíce, to zase ne - ale cenu má mnohem větší.

"Patříme také k těm, kteří problém s nemožností donosit mimčo řeší přes náhradní mamku, takže máme už bohaté zkušenosti. Bohužel naše náhradní mamka o mimčo přišla ve třetím měsíci, takže jdeme do dalšího pokusu. Alespoň pro nás je to daleko přijatelnější než klasická adopce, ne že by mi vadilo vzít si dítě takto, ale co mi vadí, to je ta byrokracie s tím spojená a mít mimčo s náhradní maminkou je daleko rychlejší cesta."

Neplodnost je v současnosti stále aktuálnější téma. S tím, jak roste počet neplodných párů, přibývá i metod, které problém řeší a vedou k vytouženému cíli – vlastnímu potomkovi.  U většiny párů, které mají problémy s plodností, mohou pomoci velmi jednoduché léčebné metody asistované reprodukce. V případě neúspěchu se pak přistupuje k metodám složitějším.

Náhradní mateřství jako řešení neplodnosti

Páry toužící po dítěti volí i různé druhy alternativ – někteří využijí možnosti adopce nebo pěstounské péče. Avšak pokud chce pár upřednostnit postup, který umožňuje počít potomka s vlastní genetickou výbavou, může v ojedinělých případech zvolit i takzvané surogátní mateřství.

Surogátní neboli náhradní mateřství je postup, kdy je embryo biologických rodičů implantováno do dělohy náhradní matky pomocí metod asistované reprodukce. Náhradní matkou se stává žena, která přijme do svého těla uměle oplodněné vajíčko jiné ženy s tím, že je po porodu ochotna dítě odevzdat genetickým rodičům. Tato metoda je kontroverzní a diskutovanou záležitostí a ani dnes nejsou názory na surogátní mateřství jednotné. Stále se považuje za výjimečný způsob početí. „O náhradní matce mohou uvažovat pouze ty ženy, které z vážných zdravotních důvodů nemohou dítě odnosit, například kvůli vrozené vadě dělohy, či její úplné absenci. Mnohdy bývají na vině i chronické nemoci nebo stavy po operaci. Ve všech případech se k léčbě vyjadřuje i etická komise,“ objasňuje JUDr. Matěj Stejskal z kliniky asistované reprodukce GENNET.

Surogátní mateřství je eticky i právně komplikovaný postup, který nese svá rizika. Teoreticky největším rizikem pro biologické rodiče je, že náhradní matka se po porodu odmítne dítěte vzdát. Podle českých zákonů je totiž matkou žena, která dítě porodila. V České republice sice nejsou doposud zaznamenány žádné soudní spory ohledně neodevzdání dítěte nebo odmítnutí dítěte náhradními rodiči, nicméně tyto právní problémy jsou známy z jiných, zejména mimoevropských států.

S citlivou pokožkou to není jednoduché, obzvláště u malých dětí. Citlivá pokožka je velmi náchylná a reaguje na každý podnět, to jistě potvrdí nejedna maminka. Pak je vždy na místě, vyhýbat se všemu potencionálně škodlivému počínaje pracími prostředky. Nabízí se tedy otázka, v čem prát oblečení děťátka s citlivou pokožkou?

Základem je změna pracího prostředku

Praní je totiž skoro každodenní nutnost, zvláště u dětí, které dokáží během dne vyprodukovat horu špinavého prádla, na jejich věku přitom vůbec nezáleží. Běžné prací prostředky ale přinášejí potencionální riziko a mohou velmi dráždit. Obsahují totiž různá rozpouštědla, konzervační látky, rozjasňovače a vůně. To vše však pro citlivou pokožku vhodné není.

Jak tedy prát? Vhodným krokem je určitě změna pracího prostředku a vynechání aviváže. Výběr vhodnějšího pracího prostředku ale nemusí být tak jednoduchý, jak se zdá. Možností alternativ máme hned několik.

Možností je několik

Jako první většinou sáhneme po jiném pracím prostředku.  Prostředku pro citlivou pokožku nebo speciálnímu určenému na oblečení pro děti. Takové prací prášky obvykle nejsou parfemované, ale stále v menší míře obsahují konzervační látky, rozpouštědla či rozjasňovače, které mohou pokožku zbytečně dráždit.

„Od chvíle, kdy nastoupil syn do školky, mám pocit, že je doma téměř neustále. Stále dokola s tím stejným scénářem – rýma, kašel, 14 dní doma, vyléčit, zpět do školky a do týdne znovu,“ svěřuje se jedna z maminek z Modrého koníka s příběhem, který má vyústění až v adenotomii – odstranění nosní mandle.

„Než syn nastoupil do školky, prakticky nebyl nemocný. Na teploty vůbec netrpěl a netrpí ani teď, ale ta neustálá rýma a kašel jsou zničující.“ Infekce horních cest dýchacích jsou u dětí od kojeneckého věku do cca šestého roku života jedním z nejčastějších onemocnění, a to zejména v podzimním a zimním období. Prakticky znamená, že dochází k zánětlivému postižení sliznice horních cest dýchacích – tedy nosu, hrtanu, až na úroveň průdušek. Samotné průdušky, průdušinky a plicní sklípky pak již patří do dolních cest dýchacích. U malých dětí se běžně vyskytuje i sedmkrát do roka, zejména pokud navštěvují jesle, školky, nebo jakékoli dětské skupiny.

Infekce horních cest dýchacích se přenáší pouhým kýchnutím

Onemocnění se přenáší kapénkami – stačí tedy, aby si v okolí vašeho potomka kýchlo nemocné dítko, a na problém je zaděláno. A ruku na srdce – jak často se vám při příchodu do šatny stává, že okolo vidíte děti pobíhající s nudlí u nosu, případně kašlající, se skleněnými očky? „Máme s mužem veliké štěstí, že můžete být se synem doma, když je nemocný. Manžel z domu pracuje a já mohu využívat home office. Syna tedy zpět do školky vracíme zdravého. O to víc nás potom ničí, když v šatně vidíme jasně nemocné děti a víme, že za pár dní budeme mít doma znovu malého maroda. Je to zkrátka takový nikdy nekončící boj,“ potvrzuje maminka svou vlastní zkušenost.

Klasickým ukazatelem tohoto typu infekce je rýma a kašel, v prvních dnech se může přidávat zvýšená teplota, nechutenství, únava, výjimečně i horečka. Rýma se může projevovat lehce nažloutlým nebo nazelenalým, volně tekoucím sekretem až po hustý zelený nebo žlutý hlen. Přidat se může suchý kašel, který postupem času přechází v kašel vlhký. Děti velmi často dráždí zejména poloha vleže, kdy jim hleny stékají do krku a tím je dáví. Doporučuje se proto zvýšená poloha postýlky nebo postele pod hlavičkou.

Onemocnění je většinou otázkou jednoho týdne až čtrnácti dnů, pokud se nevyvíjí do závažnějších onemocnění. I s rýmou a kašlem, ač mohou vypadat banálně, se ale s malými dětmi vyplatí navštívit lékaře. Infekce horních cest dýchacích je ve většině případů záležitostí virovou. To znamená, že vás pediatr vybaví recepty na léky, které pomohou vašemu dítěti s odkašláváním a obecně s odhleněním, samozřejmě s ohledem na věk. Spreje do nosu, mořská voda na ředění hlenu, sirupy na kašel. U virového onemocnění se totiž řeší symptomy a zejména u dětí je cílem jim samozřejmě ulevit. Právě pediatr by měl určit, zda se nejedná o onemocnění bakteriální a není třeba nasazovat antibiotika.

Občas se stane, že Vám život přinese radostnou událost ve chvíli a ve formě, ve které ji vlastně už vůbec nečekáte.

U nás uplynuly skoro dva roky od druhé přípravy žadatelů o osvojení. Dcera byla pomalu předškolačkou a já tak nějak začínala propadat smutku a depresím z toho, že k nám to druhé miminko už asi nikdy nepřijde. Navíc informace z kraje byly stále stejné a velmi negativního rázu. Stále dokola jsem slyšela, že dětí do adopce je méně a méně a jsme druhožadatelé, na které se pravděpodobně vůbec nedostane. Poslouchat tohle stále dokola dva roky bylo pro mě opravdu psychicky velmi ubíjející.

Přestávala jsem věřit a uvažovala co dělat, abychom nezůstali u jedináčka. I když moc milovaného jedináčka, za kterého jsem byla velmi vděčná a stále jsem. Nicméně, ta potřeba být ještě jednou maminkou, vozit kočárek, vstávat v noci k tomu malému bezbrannému stvoření a také, možná něco udělat třeba lépe, nebo nadělat nějaké nové výchovné chyby, ta potřeba tu prostě byla. A byla to velmi nenaplněná a bolestná potřeba.

V té době jsme si doma otevřeli téma přímé adopce. To je, pokud moc netušíte, o co jde, taková „adopce na divoko“. Prostě si nějakým způsobem najdete, seznámíte se s maminkou v nesnázích, která chce dát miminko do adopce. Pokud si sednete jako lidé, pak je možné se domluvit a vše formálně připravit tak, aby maminka rozhodla, že její miminko půjde po narození k Vám. Že prostě budete pečovat vy a stanete se novými rodiči.

Má to spoustu úžasných přínosů a také velké množství rizik. Obrovský přínos je zde v tom, že jste příběhu blízko. Potkáte se osobně s biologickou maminkou Vašeho nenarozeného dítka a slyšíte důvody, prostě příběh z první ruky. Navíc se dozvíte spoustu dalších bonusových informací, jako je třeba podrobná zdravotní anamnéza biologické rodiny apod. Prostě jednou můžete svému adoptivnímu potomkovi říct: „Vím, jak tvoje maminka vypadala a proč jsi šel do adopce. Byla jsem u toho.“

A pak jsou tu i nevýhody přímé adopce, jednou z největších je to, že jste na to sami. V celém tom procesu a papírování není nikdo, kdo by Vám pomohl, poradil. Navíc je jasné, že maminka si adopci může kdykoliv, a to ještě docela dlouho po porodu, rozmyslet. A to je asi riziko největší. Navíc, už máte jedno dítko doma, které by to celé s vámi žilo.

„Zajímalo by mě, jak zabavujete děti, když jsou nemocné. Mám syna, kterého neodradí skoro žádná teplota, v posteli mi zrovna moc ležet přes den nechce. Vy s aktivními dětičkami, jak jim přes den hledáte zábavu?“ Když děti marodí, trpíme spolu s nimi a přejeme si, aby jim bylo zase lépe a vrátila se nám ta naše zlobidla. Jakmile se jim ale uleví a naše přání se plní, nastává nový problém. Jak udržet neposedy v klidu, aby se nemoc opravdu pořádně vyléčila?

Samozřejmě se nabízí jedno velmi jednoduché řešení – televize. Jenže nechat dítě sledovat televizi od rána až do večera příliš vhodné a ani výchovné není. Pevně věříme, že v článku najdete dostatek inspirace, která vám pomůže ve chvíli, kdy vaše dítě skáče ze schodů a běhá po bytě místo toho, aby bylo v klidu a odpočívalo.

Jak zabavit děti při nemoci?

„Pokud se cítí celkem dobře, tak ho nenutím být vyloženě v posteli, ale nesmí lítat, řádit apod. Takže klidně si maluje u stolečku, nebo něco skládáme, natáhne se v obýváku na pohovku a koukne na pohádky, staví si v klidu něco. Občas ho na chvíli zaženu do postele a třeba si čteme, nebo povídáme s plyšáky. Znám to moc dobře, syn se i při teplotě 39 chová v podstatě úplně normálně, vlastně to na něm ani není poznat, dokud na něj nesáhnu. Většinou i normálně jí, a že by třeba přes den usnul, když je nemocný, tak to ani náhodou,“ svěřuje se maminka z diskuze na Modrém koníku.

Je-li to jen trochu možné, naplánujte takové hry a aktivity, na které běžně nemáte tolik času, kolik byste si přáli. Vytáhněte ze skříně všechny společenské hry, puzzle, knihy, hrajte divadlo, odpočívejte společně a užívejte si společný čas.

Pohrabte se ve vzpomínkách

Mnohogenerační soužití bylo v rodinách dříve velmi běžné, řešila se jím nedostupnost vlastního bydlení. Nyní, u našich generací, je to spíše rarita, která se udržuje zejména na menších městech a vesnicích. 

Společné soužití několika generací rodiny pod jednou střechou je věky prověřené. Pokud v rodině nechochází ke konfliktům, je podle psychologa a manželského poradce Luciana Kantora, který na toto téma poskytl rozhovor Českému rozhlasu, generační soužití pro děti spíše přínosem.

Výhoda společného soužití několika generací přináší dětem podle Kantora hlavně možnost pozorovat rozdílnost několika generačních názorů, které se dokážou navzájem tolerovat. Pro dítě je to pak možnost naučit se naslouchat, třídit názory a vytvářet své vlastní pohledy na věc.

Společné soužití prarodičů, rodičů a dětí je generacemi prověřené

V minulých dobách, kdy pravděpodobnost získání vlastního bydlení, zejména v éře socialismu, byla na úrovni dostupnosti tropického ovoce a hygienických potřeb, bylo společné soužití několika generací pod jednou střechou často jediným východiskem. Mladé rodiny, často čekající na přidělení vlastního bytu, žily v jednom domě či dokonce bytě s rodiči dlouhé roky. Společně tak vychovávali narozené děti, dělili se o kuchyně, koupelny. Sdílení společného prostoru s sebou přinášelo výhody a samozřejmě i konflikty.

Dnes již tento trend pomalu vymírá. Mladé páry dnes díky možnostem nejprve budují vlastní bydlení a až později rozšiřují svou rodinu. Společné soužití v jednom domě tak přetrvává spíše u rodin, kde se z generace na generaci předávají volné prostory v rodinných domech.

Bambulka. Můj třetí porod, poprvé bez možnosti porodit ve Švýcarsku. Smířila jsem se s představou domácího porodu, i můj muž o něm mluvil jako o hotové věci. Jenže pak jsem otěhotněla. Jakmile jsem měla v břiše opravdové dítě, On dostal strach. Požádal, abych si našla porodnici, protože se bojí. A já ho u porodu potřebuju mít jako skálu, pod kterou se schovám, kde budu v bezpečí a o kterou se opřu s vědomím, že se ani nezachvěje. Ale taky jsem chtěla porodit do vody, takže jsme měli vlastně jedinou reálnou možnost – Rakovník. Registrovala jsem se hned po potvrzení těhotenství u gynekoložky, abych měla jistotu.

Poprvé jsem do Rakovníka přijela na ultrazvuk v třetím trimestru. A zrovna mě to neuklidnilo. Prostředí jako z laciného hororu, dlouhé čekání na chodbě, lékař, který se ani nepředstavil. Začala jsem sepisovat Dříve vyslovené přání s citacemi všech paragrafů a bála se. Podruhé jsem tam přijela na poradnu ve 36. týdnu. Hned v přízemí nás zdravili saniťáci, usměvavá sestřička mě obskakovala jako nějakou celebritu a pak jsem se poprvé setkala s doktorem Čapkem. Asi není potřeba zabíhat do podrobností, ale domluvili jsme se na všem, co jsem chtěla i nechtěla, vysvětlil mi rizika, ale uznal nesmyslnost některých postupů, které se v Česku málokdo odváží zpochybnit, a domluvili jsme se na další poradně pár dnů po termínu. Rozloučili jsme se s tím, že už se neuvidíme. A já doma celé DVP vymazala. Rozhodla jsem se důvěřovat – svému rozhodnutí a profesionalitě zdravotníků v Rakovníku. Sepsala jsem mnohem stručnější porodní přání, sbalila tašku a začala se těšit.

S tou taškou to vlastně není tak docela pravda. Začala jsem ji balit, to ano. Ale pak nějak nebyl čas… Třetí dítě, no. Prostě jsme nestíhali. V termínovce už všichni čančali polštářky v postýlkách a my pořád neměli natřenou postel pro syna, aby uvolnil postýlku miminku. Hlavně, že to On sliboval od června… Ve středu 10. října, den před výročím naší svatby a 10 dní před termínem, jsme využili toho, že děti byly u babičky, a rozhodli se vyrazit na večeři. A já využila toho, že On dorazil z práce dřív, a donutila ho tu postel smontovat. Prskal, pak si dal o pár skleniček víc a já z legrace mluvila k bříšku, ať dneska ještě ven neleze, že by měl tatínek průšvih.

Ve čtvrtek jsem svému chlapečkovi povlékla postel, nakoupila dobroty na klidnou domácí oslavu výročí, a zatímco byly děti ve vaně, povlékla i postýlku pro miminko. Když jsem vázala poslední mašličku mantinelu, ucítila jsem vlhké teplo v kalhotkách, jako kdybych si učůrla. A po chvilce zase. Došla jsem se vyčůrat, vzala si vložku a stále cítila pomalu odtékající plodovku. Poslala jsem smsku manželovi (Dneska ani pivo, zacala odtekat plodovka. – Jedu!) a na večerní čtení a povídání si do postele pod sebe dala ručník. Těsně před usnutím jsem dětem řekla, co se děje. Že to možná bude ještě pár dní trvat, ale… To už neslyšely. Skákaly po posteli a řvaly Hurá, hurá! jako blázni. Smála jsem se a vtom do dveří vešel On. Nezapomenutelná chvíle.

Akorát, když děti usnuly, přišla první kontrakce. Po deseti minutách druhá. A pak třetí. Místo plánované oslavy výročí jsem poslala manžela spát a napustila si vanu. Kontrakce se ale nerozjely, naopak zpomalily, tak jsem si poležela ve vodě, dokud nevychladla, a pak šla spát. Kontrakce přicházely po čtvrt hodině, když zrychlily zase na deset minut, přesunula jsem se do obýváku. Pustila jsem si relaxační hudbu, na gauči si z polštářů udělala hnízdečko, lehla si na bok a dál odpočívala. Plánovala jsem zavolat našim a vyjet, až budou kontrakce zhruba po sedmi minutách, přeci jen nás čekala hodinka cesty, ale najednou byly kontrakce rovnou po pěti minutách.

Zavolala jsem našim (máma to zvedla po druhém zazvonění), vzbudila muže, nachystala mu svačinu a dobalila tašku. To už volali naši, že dorazí za dvě minuty, ať klidně jedeme. On odnesl tašky k autu, já si uvařila čaj a vyrazila za ním. U dveří se potkala s mámou, dole u auta stál táta. Rozloučili jsme se, cítila jsem z něj kouzelnou směs obav a těšení. V očích měl malou holku, přitom si v tu chvíli připadala dospělá jako nikdy. Tuhle chvíli si chci zapamatovat navždy…

Miluji tě. Dvě čarovná slůvka, která každého zahřejí u srdce. Neodmyslitelně patří ke komunikaci zamilovaného páru, ale rozdíl je v tom, jakým způsobem jsou podaná. Upřímná slova dnes často nahrazují emotikony v podobě smajlíků nebo srdíček, osobní rozměr se vytrácí. Kam se vytratily vlastnoručně psané dopisy? Kdysi bylo pravých milovníků opravdu víc. 🙂

Žijeme v uspěchané době a často zapomínáme na to, že čím víc jsme online, tím méně času reálně trávíme s nejbližšími, okolím nebo v přírodě. Právě proto dnes člověk ještě víc ocení zamilovaný dopis, láskyplné vyznání nebo milou básničku. Potřebujeme se navzájem poznávat, poslouchat a být tu jeden pro druhého. Bez ohledu na to, jak vyspělé technologie máme právě k dispozici.

Když píšete zamilovaný dopis, vše okolo se na chvíli zastaví. To žádný e-mail nebo status na Facebooku nedokáže. Ručně psané dopisy jsou unikátní i tím, že jimi můžete krásně vyjádřit svou individualitu. Možná někoho překvapí, že stejně jako zdravá strava či cvičení, denní ruční psaní má také příznivé účinky a prospívá k vaší celkové pohodě. Mnohé studie dokazují, že psaní dopisů dokonce zlepšuje kondici lidí s různými onemocněními. Přenos myšlenek na papír je praktickým způsobem, jak zmírnit stres, osamělost nebo úzkost například během delšího pobytu někde v zahraničí…

Znáte starší lidi, kteří uchovávají zamilované dopisy v krabici pod postelí? Je to z dobrého důvodu. Takto napsané dopisy vám dávají příležitost zastavit čas, zachytit kousek minulosti a utřídit si myšlenky, které jste měli v daném čase, když jste dopis dostali. Výjimečnost dopisu zvýraznily i stopy parfému nebo růže…

Věděli jste, že podle statistického údaje švýcarského Brain Research Institute bylo v roce 2015 na celém světě odesláno 141 miliard dopisů? Ať už se to jeví jako velmi vysoké číslo, v porovnání s neskutečnými 268 miliardami listů v roce 1990 jde o výrazný pokles. Přitom první papírová vyjádření lásky se začala objevovat už v 10. století. Ve vyznáních se předbíhali zejména Angličané, jejichž básnické nadání postupně inspirovalo ostatní země. V 19. století se tato tradice zejména díky výraznému rozvoji masových komunikačních prostředků rozšířila do celého světa.

Ideální příležitostí, jak projevit tyto pocity prostřednictvím dopisu, je například svátek svatého Valentýna, který slavíme vždy 14. února. Každoročně se v tento den posílají miliony valentýnských pozdravů z celého světa. Překvapte i vy svou spřízněnou duši krásným dopisem – ať už bude adresovaný vaší drahé polovičce, osobě, po které toužíte, nebo člověku, kterému za hodně vděčíte.

Už sice nepatříte k „náctiletým“, přesto i tak si můžete o dokonalé a čisté pleti jen nechat zdát? Akné v dnešní době netrápí jen teenagery, ale často se s ním setkávají i dospělé ženy. Pokud i vy patříte ke skupině žen, které řeší tyto nepříjemné kožní problémy, nebo máte doma dospívající dítě s problematickou pletí, toto testování vás určitě zaujme.

Co budeme testovat

Péče o pleť, obzvlášť o tu problematickou, je více než důležitá. BAZA light krém od společnosti Belupo o pokožku pečuje, ochrání ji, regeneruje ji a čistí. Používá se k regeneraci citlivé a podrážděné pokožky, a to především při léčbě ovlivňující její přirozenou lipidovou bariéru – ochranu. Zinkum-glukonát a bisabolol pokožku chrání a zklidňují a jsou vhodné také pro udržování jejího dobrého stavu během obnovy přirozené kožní bariéry.

Přípravek je vhodný také pro dospívající s problematickou mastnou pokožkou, jelikož čištěním pleti snižuje výskyt rozšířených pórů. Také pokožku matuje a potlačuje drobné nedostatky a začervenání. BAZA light krém obsahuje i látky změkčující, jako je skvalan, přirozeně se vyskytující v tukové vrstvě pokožky, který zabraňuje vysoušení, obnovuje vláčnost, pružnost a zajišťuje celodenní hydrataci.

Trojkombinace účinných látek zinek-skvalan-bisabolol, která není jinak v současnosti na trhu, vám pomůže k dokonalé pleti. Vždyť která z nás by netoužila mít pleť jako miminko?

Koho hledáme

Jestli přemýšlíte nad tím, kam se vydat na svatební cestu, mohu doporučit Dubaj. Připravila jsem video z našich záznamů - ta podle mě nejkrásnější místa v Dubaji, která stojí za navštívení - Atlantis aquaventure, Gold souk - zlatý trh, plavba na loďce (Abra), Dubai Mall - obří nákupní centrum (které jsme nedokázali celé obejít) s vodopádem uvnitř a obřím aquáriem se žraloky. Dále pak nejvyšší budova Dubaje - Burj Khalifa s nádherným výhledem a zpívající fontánou - velmi romantický zážitek.

odkaz pro mob.: https://youtu.be/MDM1XwnnXo4

odkaz pro PC: https://www.youtube.com/watch?v=MDM1XwnnXo4&t=24s

Určitě mnoho z Vás napadne, jestli je toto místo vhodné, když se různé věci v emirátech na veřejnosti dělat nesmí. Dubaj je ovšem pokroková země. Můžete si vzít na sebe šaty (ze slušnosti bych nevolila šatičky do pul zadku), můžete se držet za ruce (za ruce se držely i některé místní zahalené ženy se svými partnery - například v nákupním centru jsem takových párů viděla několik). Nemusíte se bát, že Vám za polibek na rty někdo utrhne hlavu. 

Naši vesnickou školku navštěvujeme s přestávkami 7 let...

U Lu to bylo celkem ok, v roce byl hodně napřed, ve dvou už by klidně školku zvládnul, ve 3 ho vzali, ale! nastoupil až 18.9 ,  dřív nemohl, protože dřív než ma 3 roky do školky nemůže...

Celý 3 roky, co do školky chodil, nebyl problém, trošku začal být,když sme se rozhodli ho dát rovnou do města do školy a ne do naší jednotridky (ve meste pracuji,je tam delší družina,u nás do 15, ve městě 16.30, ve meste i rano),  navíc, 5.tride by stejnedo města musel....

Holky nastoupily, když byl Lu ve 3. třídě ,  vše ok...holky byly spolu, zvládli sme všechno, jedna je víc na zpívání druha víc na malování...ale školka s nimi  šlape...

Ale letos  nastal problém...

Vi...

Příchodem dítěte na svět se narodí i další osoba – máma. Je důležité, aby cesta mateřstvím a novou, celoživotní úlohou, začala co nejjednodušeji a nejradostněji.

Značka Canpol Babies pomáhá maminkám s každodenními radostmi i starostmi. Už více než 25 let se Canpol babies stará o to, aby cesta mateřstvím proběhla hladce a bez překážek. Maminkám se snaží poskytovat prostřednictvím široké škály produktů pomoc a podporu, aby si co nejvíc vychutnaly nejhezčí období jejich života.

Jaká by měla být Ambasadorka Canpol babies?

Měla by si užívat poslední trimestr těhotenství nebo mít svoje malé, maximálně 1-měsíční, klubko štěstí čerstvě na světě. Maminka, kterou hledáme, by měla mít mladého ducha, být komunikativní, kreativní, akční, měla by mít cit pro estetiku a chuť pustit se do jakékoliv výzvy. Měla by také ráda fotografovat a zachycovat všechny všední i nevšední momenty. Výhodou by bylo, kdyby byla aktivní i na Instagramu.

Pokud máte rády aktivní způsob života, v kterém chcete pokračovat i během mateřství a připravit tak svému drobečkovi dětství plné zážitků, neváhejte a chopte se své šance.

Jaké výhody přináší práce Ambasadorky?