Těhotenství diabetiček 3 zkušenosti

Žena trpící diabetem 1.a 2. typu by měla své těhotenství plánovat s dostatečným předstihem, aby mohla své početí důkladně zkonzultovat se svým diabetologem a gynekologem.

Jak naplánovat těhotenství s cukrovkou



Těhotenství by mělo nastat nejlépe v době, kdy je hladina cukru v krvi co nejblíže normálním hodnotám a žena je v co nejlepším fyzickém i psychickém stavu.

Je nutno počítat s tím, že těhotenství24 zkušeností bude bráno jako rizikové. Proto je vhodné, začne-li žena co nejdříve pomýšlet na jistou životosprávu, dostatek pohybu a případnou redukci váhy, je-li toho potřeba. Nedílnou součástí plánování rodičovství u diabetiček by mělo být i obeznámení se s možnými riziky, které mohu díky diabetu nastat.

Jedná-li se však o ženu, která ještě netrpí některými závažnými komplikacemi cukrovky (těžké poškození oční sítnice, poškození či snížená funkce ledvin, poškození koronárních tepen na srdci), bude pravděpodobně těhotenství doporučeno.

Je vhodná i genetická konzultace ještě před otěhotněním a to u obou partnerů. Genetik na základě pohovoru může doporučit další vyšetření. Často je doporučována amniocentéza14 - odběr plodové vody2.

Screening vrozených vývojových vad ve 12. týdnu těhotenství14 je u těhotných diabetiček plně hrazen zdravotní pojišťovnou.

Plánované těhotenství a včasná kompenzace diabetu ještě před otěhotněním, výrazně snižuje riziko vzniku vývojových vad.

Kompenzace během těhotenství


Protože v průběhu těhotenství vzrůstá výrazně spotřeba inzulinu, ženy léčené pouze dietetickým opatřením by se měly připravit na to, že ve druhé polovině těhotenství budou užívat pravděpodobně inzulin. Ženy, které trpí diabetem 2. typu a užívají léky, se ještě před otěhotněním převádějí na inzulin. Návštěvy diabetologické ordinace bývají zpravidla 1 x měsíčně, při potížích 1 x za 3 týdny.

Hlavním cílem prenatální péče u diabetiček spočívá v udržení optimální hladiny cukru v krvi, nejenže výkyvy cukru nejsou žádané u těhotné, ale trpí jimi i plod7. Proto by měla maminka diabetička dodržovat dietu navrženou lékařem, která je přizpůsobena výživovým potřebám těhotné ženy.

Během I. trimestru34 je vhodná tzv.přiměřená kompenzace (omezení hypoglykémií na minimum), z důvodu nezvyšování rizik vzniku vývojových vad. Během II.17 a III. trimestru pak tzv.těsná kompenzace, zde je cílem předcházet vzniku diabetické fetopatie u miminka.

Od 35. týdne těhotenství28, kdy začíná placenta9 stárnout a tělo již neprodukuje tolik hormonů, dochází při kompezaci k vyrovnání glykémií. Tento stav může nastat ze dne na den.

Možné komplikace dětí diabetických maminek


  • vyšší výskyt vrozených vývojových vad
  • častější výskyt poporodních komplikací (infekce, křeče a jiné neurologické potíže)
  • diabetická fetopatie - jde o postižení plodu v důsledku diabetu matky. Jeden ze znaků této fetopatie je vyšší novorozenecká hmotnost53 nad 4 kg nebo těžší průběh novorozenecké žloutenky11.


Těhotenské kontroly u diabetiček


V těhotenství čeká nastávající maminky diabetičky podobná péče stejně jako u zdravých těhotných žen, jen ve III. trimestru13 bývají návštěvy těhotenské poradny častější.
Budoucí maminky diabetičky také mohou očekávat vyšší frekvenci ultrazvukových vyšetření2 miminka, při kterých se lékař soustředí zejména na velikost plodu81 a vývojové vady.


Porod diabetiček


Porod27 samotný se vždy plánuje co nejblíže prvnímu termínu, s ohledem na zdravotní stav těhotné a miminka. Zpravidla, pokud se porod nerozběhne spontánně, bývá lékařsky indukován (vyvoláván)80. Většina těhotných diabetiček porodí mezi 38.18 - 39. týdnem těhotenství15.

Ačkoliv se hospitalizace před porodem standardně neprovádí, nastanou-li komplikace, stává se hospitalizace nevyhnutelnou. U diabetiček dochází k častějšímu úmrtí plodu v děloze3, proto je zapotřebí zvýšeného dozoru. Během porodu bývá rodičce1 podáván nitrožilně inzulin s glukózou. Stav hladiny cukru v krvi je po celou dobu sledován lékaři.

Ačkoliv i u diabetiček bývá velká snaha vést porod přirozeně27, mnoho z diabetických těhotenství končívá císařským řezem81.

V současnosti však oba tyto způsoby nepředstavují pro maminku ani miminko zvýšené riziko.

Kojení je doporučováno, pouze v případech rozvoje či zhoršení pozdních komplikací diabetu, kdy je třeba nasadit léky, bývá kojení ukončeno70.

Porodem zvýšená potřeba inzulinu klesá a vše se vrací zpravidla do normálu jako před otěhotněním.

Výskyt diabetu u miminka


  • je-li diabetik maminka - možný výskyt u miminka se pohybuje okolo 2%
  • trpí-li diabetem tatínek - možný výskyt může být 5-6%
  • jsou-li diabetici oba rodiče - riziko stoupá přibližně na 10-15%

Tudíž riziko výskytu diabetu nebývá velké a po porodu lze nechat miminko vyšetřit podrobněji. Těmito vyšetřeními se zhodnotí míra rizika vzniku diabetu.

Související články



Více o těhotenství diabetiček na modrykonik.cz



Použité zdroje


  1. http://www.fnmotol.cz/kliniky-a-oddeleni/cast-p...
  2. http://www.mojebrisko.cz/?p=653
  3. http://www.zivotsdiabetem.cz/dospely-diabetik/z...
  4. http://www.cukrovkar.cz/tehotensky-diabetes/teh...
Pomohl ti tento článek?
Ano
 / 
Ne

Zkušenosti s těhotenstvím diabetiček

Máš zkušenost s těhotenstvím diabetiček?
Poděl se o ni a pomoz tak ostatním maminkám.
Napiš svou zkušenost
kiki1308
30. říj 2016

Smutná těhotenství s diabetem..

Je mi 35 pryč a myslím, že tu nemusím popisovat, jak je to vysoký věk na první mimi.

Když mi bylo 26 let otěhotněla jsem se svým nynejším manželem, tenkrát jsme nebyli ještě připraveni na dítě, ani jsme nijak dlouho nepřemýšleli a dohodli se na interupci.

Nikdy na to nezapomenu. Ležela jsem na sále a najednou mi to přišlo šíleně líto a začla jsem plakat, sestra se mi chystala napíchnout narkózu a u toho mi stačila říci: "Teď už je pozdě, teď už nebrečte.." A já blbá, bohužel nic neudělala. Jistě, že nebylo pozdě, jistě, že jsem se měla zvednout a odejít a přemýšlet. Nikdy si to neodpustím, už jen proto, že jsem tenkrát ještě neměla cukrovku.

Léta běžěla. Ve 29 letech mi zjistili cukrovku I. typu, jsem první z rodiny, bohužel. O dva roky později, o Vánocích 2012, jsem otěhotněla. Vše šlo tak jak mělo, ale na začátku 6. měsíce jsem potratila (porodila jsem mrtvý plod). Po roce jsem otěhotněla znovu a bohužel se opakovala ta samá situace. Ani jednou mě nedali na rizikové těhotenství! Jen pan doktor ze sanitky mi říkal, že to snad není možné, proč nejsem na rizikáči. Dokonce sestra na příjmové ambulanci ve Vinohradské nemocnici, kam mě přivezla sanitka, kterou jsem si zavolala, protože mi opět praskla voda, mi řekla, že přece v tak nízkém měsíci těhotenství nemůžu mít žádnou plodovou vodu, která by ze mě vytekla. Ano slyšíte dobře!!! Tenkrát jsem bohužel neměla sílu jí říct, co vůbec dělá na gynekologii??

Ale je to všechno moje chyba, vše jsem to podcenila!!! Myslela jsem, že poprvé to byla jen smůla, že jsem se nějak namohla (stalo se to tenkrát na chatě) a že podruhé se to už nemůže opakovat!!

Doktoři nikdy nepřišli s žádným vysvětlením, proč se tak stalo...

Ale já už to vím!! Cukrovka je svinstvo a já jsem blbá!!

Málo jsem se hlídala, málo jsem se o sebe starala, měla jsem si sama vydupat rizikové těhotenství!! Teď, když na těchto stránkách čtu články o tom, jak automaticky diabetičky mají rizikové těhotenství, tak prostě nechápu, proč jsem si to neodležela. V den mého druhého samovolného potratu jsem sbírala ořechy...

Dlouho jsem nemohla vidět těhotné ženy a kohokoliv s kočárkem.

Holky diabetičky!! Nic nepodceňte!! Měřte si glykemky!! A klidně si to celé odležte. Myslím, že výsledek pak bude stát za to! Snad se taky jednou dočkám, i když moc času už nemám...

ALE VĚŘÍM! :-)
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
veroushek
1. bře 2016

Hodnoty mírně nad, ale paseku to udělalo slušnou

Že budu mít diabetes jsem tušila, protože mi po sladkém nebylo dobře, ačkoliv jsem na něj měla šílenou chuť. Neustálé mykózy. Prostě otrava. Miminko bylo vždy o dost větší než je průměr. Narodilo se 32. týden, ryzikových faktorů jsem měla víc. Ale velikost a váha nám hrála do karet ( 2080g) .

Následek: těžší průběh žloutenky, větší váha, časnější porod.
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
pet.s
14. lis 2013

Moje těhotenství s diabetem

Otěhotněla jsem téměř zázrakem ve svých 39 letech. Dovedete si představit, když po něčem strašně toužíte 20 let (já snad od 16 roků) a najednou držíte v ruce těhu test se dvěma čárkama? (nebudu popisovat proces těhotnění – o tom to tady není- jen pro představu. Otěhotněla jsem po 20 letech toužení, 6 letech snažení s pomocí lékařů asi na 8.pokus IVF).

Radost to byla šílená. I když rozum řval na celé kolo „Neraduj se. Je ještě brzy. Může to být omyl!“
Srdce řvalo „Joooooooooooooooooooo, bingooooooooooooooo!“

Pamatuji se, jak jsem ten den testovala snad 20x. Přítel objížděl lékárny, protože mu bylo trapné koupit 10 těhu testů najednou ..-))
Večer jsme s kamarádkou pod zářivkou u kuchyňské linky studovaly ty počůrané kusy papírků a dohadovaly se, zda ten duch druhé čárky sílí nebo je to jen fata morgana.
„No já bych řekla, že tam je!“ zakončila zkoumání kamarádka a víte, co? Byl tam.

Byl tam a byl ve mně. Život, maličký živůtek. A nastalo čekání. Čekání na potvrzení těhu, na potvrzení srdíčka, na první foto, na další vyšetření.
Protože jsem byla diabetik druhého stupně (od 28 let) byl mi při plánovaném těhu nasazen inzulín. Neměla jsem jediný problém. Jen na mě jen tak něco nepůsobí, tak mi cukr lítal. Jezdila jsem do Motola, kde díky profesoru Kvapilovi, měli velmi dobré jméno a patří mezi špičku v oboru. Sice jsem to měla z ruky, ale co bych pro své miminečko neudělala. Přístup byl úžasný, jen se mě neptejte na jméno lékařky, už si nepamatuji.

Těhu jsem zjistila v červnu. Bylo to krásné léto. Celá jsme se rozsvítila jako bych byla zalitá sluncem. Slušelo mi to. Cukr v pohodě. Zdraví v pohodě. Jezdili jsme po výletech, byla jsem jak na růžovém obláčku. Sice mi bylo špatně, ale já i za to byla vděčná. Chodili jsme na kontroly a měli fotku miminka.

24.9. 2009 jsem měla naplánovaný UZ v Gennetu. Je to to vyšetření NT.(snad jsou ty názvy dobře. Už jsem z téhle problematiky vypadla, tak jsem to pozapomněla). Protože mám po plastice břicha (já už nedoufala, že jednou otěhotním) srůsty a UZ s tím měl problémy, objednali mě na co nejzašší termín, aby bylo dobře mimčo vidět.
Lehla jsem si na lehátko. Přítel vedle mě. Prožívali jsme v té době nejkrásnější období v našich životech. Na stěně velká televize. Přítel vtipkoval, jestli mu pustí dr fotbal. Paní doktorka se smála, že mu ukáže to našeho fotbalistu. Jezdila po břiše. Na obrazovce se mrskalo miminko. Dělalo přemety a boxovalo ručkama. Najednou dr vzdychla. V tu chvíli jsem to vnímala jen tak na půl mozku. V té TV dávali nejkrásnější film.
„Vydržte, dojdu pro pana docenta, aby Vás prohlédl“. Vypla TV a odešla. Přišel docent. Začal jezdit po břiše. TV už nám nepustili.
„Hmmm, ano, to je acranius. Vada neslučitelná se životem.“ Zvedl se a odešel. Přítel se na mě vyděšeně díval. Doktorka na nás začala chrlit nějaké informace. Slova a jejich obsah nevím. Šla jsem do kabinky se obléknout.

Znáte ty dramatické scény z filmů? Žena začne řvát, křičet, rve si vlasy, sveze se po stěně k zemi, kde vzlyká až omdlí? To jsem byla já. Ale protože nejsem ve filmu a dost se za své slzy stydím, řvala jsem sama v sobě. Řvala jsem němě, ale rvalo mi to vnitřnosti. Tekly mi slzy a chtělo se mi nebýt.
Dr. nám nebo spíš příteli pak vysvětlila, že naše miminko má vyhřezlý mozek. Tuším, že jsem se tenkrát zeptala, zda se s tím nedá něco dělat.
Já bych to miminko milovala i s vyhřezlým mozkem.

Pak už to připomínalo jeden rozostřený monotónní film. Genetika, žádanka na potrat, okamžité objednání na výkon. Asi když mě viděli, měli strach, že bych tam nedošla.
Pamatuji si, že jsem stále dokola opakovala. „Já jim ho nedám. Já jim ho nedám.“
Jak loutka jsem jela koupit pyžamo, bačkory a župan a drogerii a přítel mě hned odvezl na Bulovku. Nechali mě tam přes noc a ráno jsem měla jít na výkon.
Nechci nikoho drásat a ani působit dramaticky, ale představte si poslední noc s vytouženým miminkem. Celou noc jsem ho v sobě houpala a říkala mu vše, co jsem mu jednou chtěla říct. Hlavně jsem ho uklidňovala, ať se nebojí. Jo já vím, že to bylo jen 13tt několika cm velké embryo. Ale pro mě to byl hotový člověk. I žížala pociťuje úzkost před zabitím.

Nikdo z lékařů mi nechtěl odpovědět na to, jak to bude probíhat. Stále mě uklidňovali, že mě to nebude bolet. Že mě uspí a bude to.
Ale já se neptala na sebe. Já se ptala na něj. Mě klidně řežte a palte, ale šlo o to, aby to nebolelo JEHO.
Odpověď jsem nedostala a nikdy už jsem v sobě nenašla odvahu zjistit jak „TO“ dělají.
Nechci znát, jako moje dítě zemřelo. Jsem srab a moje fantazie mi stačí.
Z výkonu si pamatuji jen, že jsem usínala na sále s pláčem a pak při převozu na pokoj v polospánku po narkóze jsem strašně naříkala. Zřízenec mě vezl po chodbách nemocnice a lidi se otáčeli. Zřízenec netečně žvýkal žvýkačku. Doufám, že mu chutnala!! Ze mě právě vyrvali život!!!! Cítila jsme se strašně prázdná a polomrtvá. (půlka mě zemřela)
My chtěli být spolu a místo toho? On putoval na pitevnu a já na pokoj. Probudila jsem se asi za tři hodiny v kaluži krve. Dodnes mám tu louži před očima. Ta louže vystihovala stav mého Já. Krvácelo. Potoky krve a slz něj tekly proudem. Chtělo vykrvácet. Byla jsem naštvaná na svět, na ženský s břichem a… a promiň i na Tebe Bože!! Na Tebe nejvíc. Dal jsi mi ochutnat mateřství a zase jsi mi ho rychle upřel. Proč? Jsem špatná máma? Špatný člověk? Co jsem Ti udělala? Co Ti udělal ten maličký, že musel takhle umřít?!!!!

Přijel přítel. Já podepsala revers a zbaběle utekla do svého koutu. Dny i noci po té byly plné slz a apatie.
A tady vsuvka a vysvětlení. Proč pořád píši o miminku jako o něm? Po pitvě nám řekli, že to byl chlapeček. Náš syneček Matyáš (význam „dar Boží“). (Pane Bože, darovanému koni na zuby nekoukej a já bych ho milovala i nedokonalého)
Ale utřeme všichni slzy. Příběh má happy end. Tři měsíce na to, koncem ledna ve 4 ráno jsem s podstatně menším nadšením, ale s úplně stejnou láskou, držela v ruce další těhu test s „duchem“.

Vrátila jsem se s těhuperem z WC do postele. Lehla vedle přítele a prosila Boha, aby mi tohle dítě nebral. Pak jsem v těch 4 ráno jemně drkala do přítele, děsného spáče, a naprosto neromanticky jsem mu pravila „Povedlo se. Jsem těhotná.“ A co otec na to? Nee, nevyskočil a radostně nezačal křepčit po posteli. Nerozhazoval rozjařeně polštáře. Ani neotvíral okna a nekřičel to do ulic. Přeci jenom už jsem starší lidi. Otevřel jedno oko, pohladil mě po ruce, usmál se a s mojí rukou ve svém v ten moment opět začal hluboce chrápat. Troufám si tvrdit, že s pocitem dobře splněného úkolu. ;-))

Sice druhé těhu bylo poznamenáno mým smutkem z událostí prožitých, ale o to víc bylo niternější. Trávila jsem dny jara a léta na chatě. Povídala si s miminkem, vědoma si toho, že zítra už si nemusím mít s kým povídat. Celé těhu byl sled lékařských vyšetření. Dostala jsem se do Podolí k nejlepší diabetoložce s příznačným jménem Andělová. MUDr Andělová byla mým strážcem a nabíječem energie, uklidněním všech strachů a konec konců obdivuhodná ženská s nadhledem.
Chápala mé strachy, ale nenechala mě v nich se plácat.

Miminko se málo hýbalo a já necítila pohyby. Takže jsem byla vděčná za každotýdenní UZ. Které mě uklidnilo, že se miminku daří.
Někdy na konci 7. měsíce jsem šla do poradny do Podolí. Před poradnou jsem absolvovala monitor. Takové staré zasloužilé sestřičce se pořád nelíbilo, že miminko je moc klidné. Třásla mi břichem.
„To bude spáč a kliďas!“
„Ono ví, že má starou matku a že si ji musí šetřit!“ vtipkovala jsem.
Pak jsme přešli do těhotenské poradny. Pan doktor vzal ten přístroj na poslech ozev miminka (Doppler???) a nic. Ticho. Jezdil nešťastně sem a tam.
„Já ho neslyším. Nejsou ozvy.“
„Pane Bože neeee, už neee. Tohle mi neber.“ Sevřelo se to všechno ve mně. Ale zpětně si uvědomuji, že někde něco mi říkalo je to dobrý, neboj.
A najednou? Za celo dobu těhu jsem nedostala takový kopanec. Miminko s dramatičností sobě vlastní s námi hrálo na schovku. Pochopilo, že tohle přestřelilo a dalo o sobě vědět.
„Pane doktore, tady“ ukazuji dr na místo pod žebry. Přiložil mikrofon. A? …No jasně rychlé „buchy, buchy, buchy a v pozadí moje pomalé unavené, strachem zmražené buuuch, buuuch, byla nejkrásnější hudba v mém životě.

Domů už nás nepustili. V Podolí na rizikovém jsme strávili asi měsíc. Chodili na monitor a na UZ a dělali dr vrásky. Tedy já ne a nechápala jsem, proč moje hodné, spavé a klidné miminko někomu vadí, ale ta malá potvůrka.
Cukr začal jít rapidně dolů. Vysadili mi inzulín. Andělová mě upozorňovala, „že se blížíme k porodu“.
„Ne ještě ne, ještě měsíc.“ Smála jsem se.
„Kdepak, tělo si říká…“
No nevím, co říkalo tělo, ale jednoho dne (byla jsem 35+7tt -jeden den donošenosti miminka) jsem seděla od rána věčně na monitoru. Po obědě přijel přítel na návštěvu. Miminko fakt zlobilo. Monitor každou chvíli výstražně pípal, sestřička mi vždy zatřásla břichem, že mi málem zamotala střeva s mozkem. Monitor chvíli spokojeně pípal a za chvíli už zase jančil.

Někdy kolem druhé doslova vrazil do vyšetřovny primář.
„Já už na vás dvě nemám nervy. Řízneme to jo?“
Nějak jsme to celé nechápala, ale já jsem holka poslušná.
„Tak jo, když chcete.“ .-))
Kvůli mým lékům na ředění krve museli počkat. Domluvili jsme se, že v 19hod. „to tedy řízneme “ .

A já, jak je mým dobrým zvykem ve stresových situacích začala naprosto ledově klidná posílat pozvánky na 1. narozeniny našeho miminka na tento den, ale za rok.
První volala maminka. Sice zvyklá na můj druh humoru, ale tohle nepochopila. Když jsem ji sdělila, že dá-li Pán Bůh, tak dnes bude mít o vnouče víc, rozbrečela se a jako u každého vnoučete se s mým otcem a svojí sestrou jali trpět se mnou. (opíjet se)

Nevím, jaký byl jejich stav v 19 hod večer, když já jsem usedala na porodní lůžko a držela se pohledného zdravotního bratra (byl fakt sexy, ale očividně pro úplně jiné pohlaví). No já vím, ale myslet na něco úúúplně diametrálně odlišného než na věci příští byla moje obrana. No pak už to šlo ráz na ráz. A i když jsem do poslední chvíle nevěřila, že to vyjde, tak dne 21.9.2010 (360 dní po úmrtí Matyáška) se mi v 19.21. narodila zdravá dcera Terezka (2100 g a 48 cm). V mých 41 letech.

I když už mi v době porodu slábnul zrak a slzy mi obraz ještě rozmazaly, nikdy nezapomenu na ten (promiňte) „nasraný“ pohled miminka, když mi ji položili na prsa. Zlobně na mě otvírala hluboká modrá očka a čpulila pusu do podkovy. Jen doufám, že její špatnou náladu zapříčinilo rychlé vyndání z teplého bezpečného místečka nikoliv zjištění, kdo je její matka .-))))
Pár dnů po porodu se ještě musela „čistit“ v inkubátoru. Moje cukrovka ji asi dala zabrat a moc se jí za to omlouvám. Ale 1.10. jsem si pyšně z vrat Podolí (bez aparátů a kamer - zaplaťbůh nejsem celebrita) odnášela svůj poklad.

Terinka je v době, kdy toto píši školková slečínka, která začíná poznávat svět. Je kouzelná, tvořivá, vynalézavá a hlavně zdravá. Je mým prvním biologickým, mnou porozeným dítětem. Je třetím a nejmladším mým žijícím dítětem. A pro moje nitro je čtvrtá. (To je rébus a kdo ho rozluští, má bod) Mám čtyři děti. Jen to jedno tu je s námi v jiné podobě a místo pohlazení mu zapaluji svíčku. Ale nikdy nezapomeneme.

Co bych udělala jinak? těžko říct. Narodila bych se jiným rodičům, po kterých mám diabetes v genech? Ne. Mám je ráda i s tím genomem, co mi dali. Pravda mohl být lepší :D Těhotněla bych dřív než ve 40 a s cukrovkou? Ano, ale já otěhotním jen s pomocí lékařské vědy a musela jsem čekat až se to jednou povede. A teď ta otázka, kterou si kladu každý den. Snažila bych se být těhotná, když bych věděla, co se může mému dítěti stát? Strašně by se mi chtělo napsat. Jsem zodpovědná a nešla bych do toho. Ale naprosto otevřeně a docela nerada přiznávám, že nevím, jestli by jen má zodpovědnost stačila na ty šílené mateřské touhy, kdy trháte kamarádkám z ruky miminka, abyste si alespoň na chvíli vychutnali ten překrásný okamžik cítit ve svých rukách ten odevzdaný balíček tepla. Kdy po nocích chodíte do pokojíků svých velkých adoptivních dětí a potají je hladíte (ve dne je to, mami, přece trapný). A představujete si jaké by to bylo, kdyby vám rostli v břiše pod srdcem, jaké by to bylo, kdyby se z vás rvali bolestivě ven. Jaké by to bylo, kdyby se vám přisáli k prsu. A hlavně si uvědomujete, že vaší smrtí končí vaše genová linie. Váš otisk v tomhle světě. Konec. Tlustá čára.
Na druhou stranu říkám, že i když jak mi Terinka roste probouzí se ve mně nové mateřské touhy a jen si vzpomenout na ten poslední obraz na monitoru kopajícího miminka a pak na tu louži krve v posteli, je výborný lék.

Asi jsem uhnula od tématu těhu s cukrovkou, ale oboje moje těhu byly s cukrovkou na inzulinu. A i když ta pravda bolí a je to moje doživotní výčitka. Acranius neboli nedovření nurální trubice na temeni hlavy a tím následný výhřez mozku někdy souvisí s diabetem a vyšším věkem matky. Matyášek měl smůlu, že byl kluk. Terinka je holka a ty bývají odolnější. Přežila to.
6 poděkování
Poděkuj za zkušenost