Jestli v neděli nevyjde test, pojedeme na nějakou pěknou dovču! Co jiného taky dělat, že? Mohla bych využít svého "jiného" stavu a vnuknout manželovi myšlenku na nějakou pohodovou válecí dovolenou u moře. Kondička se někde ztratila cestou do CARu a v posledních dnech mám problém vyjít i schody k bytu. Ale do obchoďáku, kam si manžel dnes jel pro nějaké komponenty k bicyklu, jsem se statečně doplazila a zakoupila úžasnou kabelku. Na podvečerní korzo po nábřeží jak stvořenou....

Zatím jsme každé léto trávili někde ve vysokohorském terénu, v lepším případě jako pěší turisté, v horším jako cyklisté... I když je pravda, že vrcholové fotografie se na Facebooku velmi pěkně vyjímají, zejména když se mi podaří změnit útrpnou grimasu na ležérní úsměv "jakože brnkačka, večer si ještě zaběhám". Díky těmto snímkům se můj šéf už několik let mylně domnívá, že jsem sporťačka a každoročně se mě snaží zlanařit do týmu volejbalistů. Vzhledem k tomu, že z míčových her umím jen vybíjenou, protože mám fobii z míče a velmi hbitě uhýbám, nebyla bych tou pravou posilou.

No jo móře... Poprvé jsem se v něm smočila jako desetiletá, když naši získali přes ROH zájezd do Bulharska. Bydleli jsme v podnájmu v oprýskaném paneláku a ráno, dřív než se maminka probudí, jsme chytali šváby. Kdyby se spolu setkali, jeli bychom hned domů. Klidně i stopem.

Podruhé coby čerstvá dvacítka, když jsme se s kamarádkou rozhodly, že si vyrazíme na dámskou jízdu do Itálie. Kamarádčina maminka měla známou a ta měla známou, která měla známou vlastnící "báječnou cestovní kancelář".

Zájezd nepatřil k nejlevnějším, ale my byly rozhodnuty užít si ho na 150%, tak jsme zainvestovaly. Nabídka autobusu s klimatizací, toaletou, pravidelnými zastávkami s nabídkou teplých nápojů, rodinný hotýlek v blízkosti pláže a domácí kuchyně nás přesvědčily.

Autobus sice na místo určení dorazil s mírným zpožděním, ale natěšení účastníci zájezdu takovou prkotinu neřešili a hned začali nastupovat na palubu. Kamarádka se dlouze loučila se svým přítelem, a tak jsme nastupovaly jako poslední. Kamarádka nastoupila, ještě se otočila a poslala svému milému vzdušný polibek. Já jsem natáhla nohu, abych ji následovala. Načež se dveře autobusu zavřely a autobus se rozjel. Přítel i já jsme se rozběhli za vozem a zuřivě mávali. Delegátka si to vysvětlila jako rozverné loučení, stáhla okénko a rozverně mávala bílým ručníčkem. Po chvíli si rozněžnělá kamarádka všimla, že chybím a autobus se vrátil. Nasedla jsem a hurá k moři. V dalším městě jsme přibírali další účastníky. Volání přírody přinutilo jednoho z přítomných pánů využít blízké křoví. Delegátka se šarmantním úsměvem zašveholila: "Ale jen si v klídku odskočte. My na vás počkáme, nebojte se, hihihi." Dvě minuty poté se dveře zavřely a autobus vyrazil. A za autobusem nešťastník, s trenýrkami na půl žerdi a gatěma u kotníků...Jestli stihl vykonat, co měl v úmyslu, nevím.