Jestli v neděli nevyjde test, pojedeme na nějakou pěknou dovču! Co jiného taky dělat, že? Mohla bych využít svého "jiného" stavu a vnuknout manželovi myšlenku na nějakou pohodovou válecí dovolenou u moře. Kondička se někde ztratila cestou do CARu a v posledních dnech mám problém vyjít i schody k bytu. Ale do obchoďáku, kam si manžel dnes jel pro nějaké komponenty k bicyklu, jsem se statečně doplazila a zakoupila úžasnou kabelku. Na podvečerní korzo po nábřeží jak stvořenou....

Zatím jsme každé léto trávili někde ve vysokohorském terénu, v lepším případě jako pěší turisté, v horším jako cyklisté... I když je pravda, že vrcholové fotografie se na Facebooku velmi pěkně vyjímají, zejména když se mi podaří změnit útrpnou grimasu na ležérní úsměv "jakože brnkačka, večer si ještě zaběhám". Díky těmto snímkům se můj šéf už několik let mylně domnívá, že jsem sporťačka a každoročně se mě snaží zlanařit do týmu volejbalistů. Vzhledem k tomu, že z míčových her umím jen vybíjenou, protože mám fobii z míče a velmi hbitě uhýbám, nebyla bych tou pravou posilou.

No jo móře... Poprvé jsem se v něm smočila jako desetiletá, když naši získali přes ROH zájezd do Bulharska. Bydleli jsme v podnájmu v oprýskaném paneláku a ráno, dřív než se maminka probudí, jsme chytali šváby. Kdyby se spolu setkali, jeli bychom hned domů. Klidně i stopem.

Podruhé coby čerstvá dvacítka, když jsme se s kamarádkou rozhodly, že si vyrazíme na dámskou jízdu do Itálie. Kamarádčina maminka měla známou a ta měla známou, která měla známou vlastnící "báječnou cestovní kancelář".

Zájezd nepatřil k nejlevnějším, ale my byly rozhodnuty užít si ho na 150%, tak jsme zainvestovaly. Nabídka autobusu s klimatizací, toaletou, pravidelnými zastávkami s nabídkou teplých nápojů, rodinný hotýlek v blízkosti pláže a domácí kuchyně nás přesvědčily.

Autobus sice na místo určení dorazil s mírným zpožděním, ale natěšení účastníci zájezdu takovou prkotinu neřešili a hned začali nastupovat na palubu. Kamarádka se dlouze loučila se svým přítelem, a tak jsme nastupovaly jako poslední. Kamarádka nastoupila, ještě se otočila a poslala svému milému vzdušný polibek. Já jsem natáhla nohu, abych ji následovala. Načež se dveře autobusu zavřely a autobus se rozjel. Přítel i já jsme se rozběhli za vozem a zuřivě mávali. Delegátka si to vysvětlila jako rozverné loučení, stáhla okénko a rozverně mávala bílým ručníčkem. Po chvíli si rozněžnělá kamarádka všimla, že chybím a autobus se vrátil. Nasedla jsem a hurá k moři. V dalším městě jsme přibírali další účastníky. Volání přírody přinutilo jednoho z přítomných pánů využít blízké křoví. Delegátka se šarmantním úsměvem zašveholila: "Ale jen si v klídku odskočte. My na vás počkáme, nebojte se, hihihi." Dvě minuty poté se dveře zavřely a autobus vyrazil. A za autobusem nešťastník, s trenýrkami na půl žerdi a gatěma u kotníků...Jestli stihl vykonat, co měl v úmyslu, nevím.

Nech ji chvilku brečet. Neběhej za ní hned. Spaní v jedné posteli není zdravé. Doufám, že si druhé naučíte na postýlku a kočárek. Nemůžeš ji pořád tahat, zničíš si záda ....

Tohle a mnoho dalších mouder poslouchám poměrně často. Nicméně se postupně učím pouštět je jedním uchem tam a druhým ven. Ze začátku jsem měla pocit, že všem "odpůcům" naší výchovy musím vysvětlovat, proč věci děláme tak a ne jinak. Postupem času jsem pochopila, že to nemá cenu. Kdo nechce, neposlouchá a stejně mi dál vtlouká klíny do hlavy. Navíc jsem měla pocit, že to, jak s malou funguju vlastně musím obhajovat. A v tu chvíli jsem si řekla dost. Nemusím se nikou obhajovat, protože nedělám nic špatného. K malá se chovám tak jak já (a také můj partner) považuji za správné. Nikomu neříkám, že mám patent na výchovu. Ani z daleka ne, ve spoustě věcí tápu, někdy se musím držet, abych nezklouzla k tomu, jak jsem byla vychovávaná já (mimochodem, měla jsem pěkné dětsví, ale jsou věci, které chci dělat úplně jinak).

Proč vlastně tohle píšu? Přemýšlela jsem (ano, občas se tento pozoruhodný jev vyskytne i v mé hlavě) nad nesmrtelností chrousta a najednou mě napalo tohle ... často slyším, jak je dnešní mládež, potažmo společnost zkažená. Jak jeden druhému nepomůže. Pokud někdo na ulici volá o pomoc, zůstává na svůj problém sám a nikdo mu nepomůže. Ale my se tomu vlastně nemůžeme divit, protože jsme tomuto vzorci chování učení už od narození. Vždycky, když nás někdo nechal vybrečet, udělal to samé - nechal nás samotné, volající o pomoc. Jsme učení, že si musíme "poradit", zvykali nás na to, že na naše volání o pomoc nikdo nepříjde ... a proto vždycky reaguji na každé zaplakání své dcery. Nechci, aby si vštěpila, že bát se a na svůj strach zůstat sama je normální. Chci tu pro ni být - vždy, za každé situace, ve dne, v noci, kdykoli. Nechci bý ovcí v davu s klapkami na očích co nevnímá volání o pomoc ...