Ahoj holky, tak jsem se konečně i já odhodlala sepsat můj megarychlý překotný porod. Omlouvám se, pokud bude článek delší.

Ve středu 21.9. jsem jela do Motola na pravidelnou týdenní poradnu (týden před termínem porodu), kde mi bylo sděleno to samé co před týdnem - otevřená na 1 prst, uvidíme se za týden na další kontrole. Cestou domů jsem se stavila ještě na obědě v McDonalds a pochodila po obchodech v nákupáku. Domu jsem dorazila v půl druhé odpoledne, od 3 hodin jsem měla průjem a lítala jsem na WC co půl hodinku. Shodou okolností mi psal přítel z práce, ať nechystám večeři, že mu není dobře a že má průjem! Tak jsem si myslela, že jsme oba něco chytili.

Když v 18.00 hodin dorazil domů rozložili jsme gauč v obýváku, koukali na Prostřeno a relaxovali. Břicho mě docela bolelo, ale pořád jsem si myslela jako celé odpoledne, že je to jen průjem. Během odpoledne jsem si celou dobu psala s @kajakiss a až ta mi říkala, že může jít o průjem, ale taky třeba o poslíčky.

Vsuvka - přítel neměl v době porodu řidičák a nově jsme se přestěhovali do bytečku, kde jsme v okolí nikoho neznali, tudíž jsem řešila, jak se dostat do porodnice. 2 dny před porodem v pondělí 19.9. jsem se na FB ve skupince maminek v naší vesnici ptala na osvědčené taxi, které by mě mohlo do porodnice dovézt. Jedna maminka se nabídla, že nás klidně odveze, ať si uložím číslo a kdykoliv volám. S díky jsem odmítla, že to zvládnu taxi nebo sanitkou 😊

Během Prostřena jsem se ptala holek Zářijovek na MK na aplikaci na měření kontrakcí, protože mi to přeci jen hlavou vrtalo, nebyly však pravidelné. V 19.00 říkám přítelovi, že zkusím vanu a uvidíme 😊. Já v koupelně, on na WC věčně s telefonem a aplikací a křičím na něj teď, stop, teď, stop! no komedie. Ve vaně jsem byla cca 45 minut a kontrakce tak šíleně zesílily, že jsem z vany už sama nevylezla (po 2 minutách)! Přítel ihned volal onu cizí maminku, ať dojede, že rodím. A já vážně rodila. Chtělo se mi na WC, ale, jak jsem dosedla, tak jsem cítila takový velký tlak na konečník a celkově - věděla jsem, že je to tu! Paní dorazila za 5 minut, já nahá na zemi v koupelně s prasklou vodou v té době a přítel pobíhal a křičel - co mám dělat? Co jí mám obléknout? Co mám dělat?

Díky Bohu za pohotovou paní, která v mžiku nanosila tašky do auta, dala mi župan a tričko, ručník a jelo se. Cestu do Motola si nepamatuji. Vyjeli jsme po 20.00 hodině, ale prý jsme se řítili pekelnou rychlostí. Pamatuju si jen tu bolest... Zastavili na urgentním příjmu u sanitek ve 20.23 hodin, kde se mě ujmuli saniťáci a vezli na vozíku šupem na porodní sál. Přítelovi zakázali brát tašky a hned ho za mnou poslali.

Poslední dobou stále přemýšlím nad tím, jak to mají tatínkové z rozvedených rodin. Tedy především přemýšlím jak je to u nás.

I já mám syna, kterého mám v péči a jednou za 14 dní si ho otec bere na víkend. Jsem ráda když si ho bere. Stráví spolu nějaký čas a věřím, že je to pro něj důležité do života. Nebo alespoň to tak 4 roky fungovalo. 

Poslední dobou (táta si našel novou paní) ty návštěvy syna nějak habrují. Pořád výmluvy, že nemůže. Začíná mi to docela vadit. A tak si říkám - co dělá ty dva týdny takový "víkendový táta"? 

Věnuje se koníčkům, když není v práci? Odpočívá? Vaří? Pere? Žehlí? To asi ne, to obstará většinou paní. Vzpomene si vůbec na svého klučíka, když ho nevidí a pak ani o víkendu nijak nejeví velký zájem s ním trávit čas? 

Ačkoli jsem žádala dítě do své péče a jsem ráda, že ho mám, přijde mi to trochu nespravedlivé. Není tu rovnováha těch rodičů. Otec ví, že může kdykoli zavolat a vyzvednout si malého ze školky. Já bych si doma třeba poklidila zatím. Ale to ne :( to on nedělá a moc me to vůči prckovi mrzí. 

Navíc se mi dostala zpráva od jeho bývalé manželky (aniž bych se po něčem pídila), že když synka má, tak se mu nevěnuje a kouká do telefonu nebo někam odjede. 

        Proč se stává, že se některé vztahy příchodem miminka na svět otřásají v základech nebo dokonce rozpadají? Kde se láska „vytrácí“? Jak to, že bychom jeden za druhého dýchali a najednou to tak není? Milujeme své dítě jako nic na světě, ale partner se nám vzdaluje? 

…šel s hlavou odkrytou a bosý… vyznává velký český básník Jaroslav Vrchlický – říká snad, že právě v lásce je skryta největší úzdravná síla a moc? Láska boří překážky, láska urychluje vyrovnávání karmických dluhů, láska hory přenáší, láska uzdravuje.

U zrození dítěte stojí láska… tedy většinou ANO! V ostatních případech je tam přítomná vášeň, touha, přátelství, náklonnost…

        U našeho plození rozhodně byla. Patřili jsme k těm italským párům, které nedokázaly žít spolu, ani bez sebe. Potkali jsme se na střední škole, takže spolu randíme už staletí a jak jinak můžou mladí lidé řešit problémy, než rozchodem. Takže vždy, když se nějaký objevil, problém jsme odsunuli hezky stranou, prošli si postupně všemi fázemi rozchodu (Šok - co se to proboha stalo?...Odmítání reality - tohle nemůže být pravda…Odloučení - teď chci být raději o samotě…Agrese a vztek - nesnáším tě! Zlomil jsi mi srdce!...Smlouvání - co musím udělat, aby se ke mně partner vrátil?...) a vrátili se zase šťastní k sobě. A až se naše EGA zase nesnesla, zopakovali jsme postup znova a znova a znova …nepočitatelně krát sto! Naštěstí jsme nikdy nevěřili pořekadlu: dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Upřímně dnes mám na to svůj názor a to tento: souboj ega můžu vést opakovaně s téže osobou a vstupovat tedy do téže řeky se stejnou osobou či totéž ego bude bojovat s někým novým a vstoupím do téže řeky, ale s jinou osobou. Jestli mi rozumíte🙂. (Přeloženo: výměnou partnera MŮJ vlastní problém nezmizí!)

        Rozhodnutí mít miminko bylo živeno obrovskou láskou a mé těhotenství bylo jedním z nejkrásnějších období našeho života. Ono nádherné období, kdy nás každý hýčká, partnerství krásně vzkvétá a MY DVA už se nemůžeme dočkat na toho TŘETÍHO človíčka, který z nás vytvoří RODINU! EGO se upozadilo a najednou bylo TADY a TEĎ zcela krásné a přirozené…

        Proč se ovšem stává, že se některé vztahy příchodem miminka na svět otřásají v základech nebo dokonce rozpadají? Kde se láska „vytrácí“? Jak to, že bychom jeden za druhého dýchali a najednou to tak není? Milujeme své dítě jako nic na světě, ale partner se nám vzdaluje? Proč je tomu tak, když jsme si to všechno představovali úplně jinak? "To bylo řečí, prej rval bych se o tebe, jak eskymáckej pes, ale nějakej bezzubej, ne? "

Na chvilku se zastavte a podívejte se kolem sebe, na všechnu tu práci, kterou jste udělala a zkuste ji vidět jako neobyčejnou, potřebnou.
Stejně jako sebe samu, protože jste VŽDYCKY TADY.

Pár let zpátky, naše nejstarší dcera ztratila v dětské herně oblíbenou hračku. Bílého, bílého králíčka.
Uprostřed obrovské herny v Praze.

Vzpomněla si na něj až doma.

Přemýšlela jsem, jestli se do obchodního domu opravdu vydat a hledat malou, plyšovou hračku uprostřed všeho zmatku.
A pak jsem se na svou dceru podívala.
Stála tam celá zničená a v dětských očích jsem viděla smutek a strach, že už svého nejoblíbenějšího kamaráda nenajde.

A tak jsme jeli s mužem zpátky. Vtrhli jsme do dětské herny a zůstali stát v šoku. Bylo mi jasné, že na ploše 300 m čtverečních je téměř nemožné, najít jednoho malého bílého zajíčka, který měl sotva 20 centimetrů.

Snažila jsem se, opravdu. Běhala jsem jako šílená po dětských skluzavkách, skákala do bazénu s míčky a prohledávala každý kout, kde by mohla být. Celou dobu jsem měla na paměti zklamání v očí své tehdy pětileté dcery, která bez své oblíbené hračky nemohla usnout. Věděla jsem, že se musím snažit udělat všechno proto, aby se našla.

A pak jsem ji zahlédla. Malou bílou, chlupatou hračku v modrých kalhotách, sedící na dětské bílé židličce.
Když jsem ji vzala do rukou a zkontrolovala, že jí nic není, ulevilo se mi.
Byla jsem vyčerpaná, zpocená, ale našla jsem ji.

Udělala jsem přesně to, co děláme každý den my všechny mámy všude na světě.
To, co jiní považují  za samozřejmé, je pro nás jistým posláním.

JSME TADY.

Děláme šílené věci, jako že se pokoušíme najít hračky uprostřed dětských heren.

Vyrábíme adventní kalendáře, posypáváme je třpytkami a očekáváním. Pokoušíme se péct cukroví a přitom se snažíme během celého procesu, aby byla mouka co nejméně všude okolo. A chceme čistou kuchyni.

Skládáme uprostřed noci prádlo s vědomím, že naše tříleté dítě je bude vytahovat ze šuplíku, jak mu přijde pod ruku. A některé skončí stejně na podlaze.

Slýcháme  šílené otázky celý den a na každé "Proč?", se snažíme najít nejlepší odpověď.

Snažíme se uklidnit všechny hádky a souboje mezi sourozenci, které nás dohání k šílenství.
Nebo každý záchvat vzteku, který přijde nečekaně v nejhorší dobu.

I když jsem měla spoustu věcí na práci, stejně jsem strávila několik hodin rozvěšováním Vánočních světel po bytě. Balancovala jsem na židli a prala se s lepící páskou.

Ale za ten rozzářený pohled očí mých dcer, které uviděly na svých oknech svítící stromečky, to stálo.

Pro takový pohled, jsme my mámy schopné udělat cokoliv na světě.

Zůstáváme uprostřed noci vzhůru se svými dětmi, které mají zlý sen.

Lepíme obrázky do učebnic, tvoříme zvířátka ze špejlí a učíme se první slova.
Děláme to proto, že je milujeme. Milujeme je tak, jak jen máma může milovat své dítě.

A i když jsme unavené, vysílené a naštvané, stejně tu jsme. Jsme tu celý den, kdykoliv nás potřebují.

Jsme tu, aby jsme odehnaly každý špatný sen, setřely každou slzu a našli malého bílého králíčka.

Obyčejné věci.

Vím, že by jste určitě mohly všechny napsat svůj vlastní seznam věcí, které každý den pro svou rodinu děláte. A víte co? Napište ho.

Napište si všechno, co jste až do teď od rána udělala pro svého muže a své děti.A pak se na ten seznam podívejte a přečtěte si ho stále dokola.
Nejsou na něm tak zářivé věci jako postavení pyramidy ani zachránění stromů před pokácením, že?
Tak se zdají být obyčejné, ale nejsou.

Každá věc sice jen obyčejně zapadá do vašeho života, do každého dne, který prožíváte, ale je výjimečná. Je výjimečná jen tím, že jste ji udělala z lásky, z mateřské nebo partnerské lásky ke své rodině.