Informace o ochraně osobních ůdajů a používání cookies.

Přečti

Doprovod u porodu 137 zkušeností

Doprovod u porodu je dnes možné mít už v každé porodnici. Většina žen nechce být u porodu26 zkušeností sama. Provázející osoba u porodu jí může pomoci s praktickými záležitostmi (podat ručník, kapesník, pití,...), ale hlavně psychicky. Nejčastějším doprovodem u porodu je otec dítěte. Pokud otec nechce a nebo nemůže u porodu být, může ho nahradit i jiná osoba. Často to je maminka rodičky, nejlepší kamarádka, sestra. Jiné ženy volí variantu odborně vyškolené duly1.

Podmínky účasti doprovodu u porodu má každá porodnice jiné a je nutné se o nich informovat ještě před samotným porodem. Účast bývá často podmíněná návštěvou přednášky a nebo kurzu. Možnost otce a nebo jiné osoby být u porodu je většinou zpoplatněná. V některých porodnicích je povolena jen jedna doprovovázející osoba, jinde jich je povoleno více. Dopředu je vhodné se informovat i o tom, od kdy je při samotném porodu povolena přítomnost doprovázející osoby a také, zda je možnost,
aby osoba zůstala s matkou i po porodu.

Pozitiva přítomnosti partnera u porodu


  1. fyzická opora
  2. psychická opora
  3. emocionální opora
  4. szprostředkovatel komunikace mezi lékařem a porodní asistentkou
  5. posilnění vztahu matka-dítě-otec

Negativa přítomnosti partnera u porodu


  1. přítomnost partnera stěžuje práci zdravotníků při neočekávaných porodních situacích
  2. pokud je partner "nucen" být u porodu
  3. v případě nevolnosti partnera, musí zdravotníci ošetřit i ho
  4. případné nevhodné chování partnera u porodu může mít negativní vliv na vzájemný vztah muže a ženy
  5. sledování porodu může mít na některé muže negativní následky, hlavně v sexuální oblasti

Související články


Více o doprovodu u porodu na modrykonik.cz



Použité zdroje


  1. časopis Ošetrovateľský obzor, 1-2 2007, Slovenská zdravotnická univerzita v Bratislavě
Pomohl ti tento článek?
Ano
 / 
Ne

Zkušenosti s doprovodem u porodu

Máš zkušenost s doprovodem u porodu?
Poděl se o ni a pomoz tak ostatním maminkám.
Napiš svou zkušenost
magdalenkarus
11. led 2018

U všech 4 porodů byl manžel a bude i u 5. porodu

U všech 4 holčiček jsem měla vedle sebe manžela. Je to neskutečná pomoc, obdivuje mě a miluje ještě více než před tím. 🙂
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
maivana
7. bře 2017

Zažil to dvakrát

Manžel byl u obou porodů. Jsem za to strašně ráda, že byl se mnou, i když vlastně nijak nepomůže. Nenutila jsem ho, chtěla sám.
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
veronika_23
5. bře 2017

Přítel u porodu nebyl

Přítel u porodu našeho syna nebyl. Je bohužel slabé povahy a měla bych strach, že tam omdlí. Seděl celou dobu, ale jen na chodbě a chvilku po narození syna přišel za námi na box a malého si hned vyfotil. :-)
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
pajuska252
9. pro 2016

Určitě ano

Manžel byl se mnou u porodu 26.8.2015, v noci mi praskla voda, kontrakce nebyly, přijali nás na pokoj s tím, že se počká, no ráno mi pan doktor o půl sedmé zavedl půlku tabletky a začalo tóčo, au au, kontrakce za kontrakcí. Nakonec jsem si nechala dát nějakou kapačku, protože jsem to nemohla vydržet, která mě šíleně oblbla, ale v bolesti nepomohla, takže jsem byla vděčná, že tam se mnou manžel celou dobu byl a podpíral mě při sezení na baloně, na tom to bylo nejsnesitelnější a ikdyž mi nemohl jinak ulevit, byla jsem ráda, že tam někdo blízký se mnou je. K samotnému porodu už by ani nemusel, tam už jsem ho nevnímala, ale mohl si hned po porodu pochovat prcka. Pokud to půjde, budu ráda, když bude se mnou i u druhého porodu. U prvního vlastně byla ještě i má setstřenka, která se učí na porodní asistentku, takže jsem měla dvojitou podporu a je to fajn. :-)
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
petrusejenc
6. pro 2016

Opora

Syn se narodil 31.8.2014.

Partner byl u porodu a byl mi velikou oporou.
Porod trval sice jen 90 minut, ale i tak jsem byla šťastná, že se všeho účastní se mnou. 😉😘

Dcera se narodila teď 1.12.2016.
Bohužel se tatínek doma staral o prvorozeneho syna, tudíž nestihl narození dcery. Zastoupila ho PA, která shodou okolností měla službu i při synovi, 😆😆😆takže jsem se s ni cítila velice dobře. Za 60 minut od odtoku vody byla Monička venku 😉a taťka už stál mezi dveřmi. 💟💟👍
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
mrs_v
26. lis 2016

Sama ani náhodou

Měla jsem soukromou PA, která má s porodnicí smlouvu, tudíž jiný personál se o mě nestaral (na závěr přišla sestra z novorozeneckého a gynekolog). S manželem fungovali jako dokonalý tým, kdy mě povzbuzovali a podporovali. Manžel pak následně fungoval hlavně ve vztahu k novorozeneckému oddělení, kdy bránil miminko před jejich rutinou, jelikož já byla po porodu grogy.

Manžel se mnou byl po celou dobu a viděl naprosto vše. Porod nás však ještě více spojil a utužil náš vztah.
1 poděkování
Poděkuj za zkušenost
simulinecka1
1. lis 2016

Doprovod u porodu

Musím říct, že pro mě to fakt, že manžel byl se mnou u porodu, znamenal víc než dost, troufám si i říct, že personál se k rodičce chová pak jinak, než kdyby tam byla sama, chlap či jiný doprovod je velikánskou oporou. Už jen to jak byl se mnou v nejtěžší chvíli, dával mi pít apod. A to říkal, že u porodu nebude, pamatuji si jak sestra říkala, že už jde do tuhého, že když chce, může tedy jít a on řekl, že když už vydržel do teď bude tam do konce. A je fakt, že jsem za to neskutečně ráda. Kdyby tam nebyl, nevím, jestli bych to bez něj zvládla, jediný on mě pomohl k tomu, abych tlačila až do konce, fakt jsem to chtěla vzdát! :-) ...... ale zvládli jsme to spolu!
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
bustedka
1. srp 2016

Svobodná máma

Jako svobodná matka u mě neexistovala varianta, aby se mnou byl u porodu partner. Sama jsem ale být nechtěla, ačkoliv mám samotu docela ráda. :-) Rozhodovala jsem se tedy mezi mámou a ségrou, nakonec vyhrála ta druhá, protože byla blízko. A nelituju toho.

Do porodnice jsem přijela s odtokem vody 60 hodin před samotným porodem a celou tu dobu jsem si protrpěla sama. Nakonec, když už se mi porod po dvou tabletách a injekci rozběhl pravidelnými kontrakcemi, šla jsem na porodní box a mohla si zavolat doprovod.

Ségře jsem volala ale až po přípravě - na to jsem chtěla být opravdu sama.
Ségra se mnou byla poslední 4 hodiny porodu a ačkoliv tam jen seděla a koukala, já jí byla neskutečně vděčná. Házely jsme vtípky, ségra zaznamenávala mé ironické poznámky a i díky ní jsem mohla s malou strávit následující 2 hodiny po porodu o samotě.

A věřím, že i díky tomu zážitku je teď z ní ta nejlepší teta.
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
elekthra
8. kvě 2016

Manžel a soukromá PA

Od začátku mě manžel podporoval a chodil se mnou na všechna vyšetření na gynekologii. Prý jsme v tom oba stejně (nebo se o to aspoň snažil). :-D

Domluvili jsme se, že chceme dopředu znát člověka, který pomůže našemu miminku na svět a ne jen čekat, na koho zrovna vyjde směna.

S PA jsme se několikrát sešly, sedli jsme si a měli jsme v ní absolutní důvěru.

Přestože vše nakonec dopadlo úplně jinak, než jsme plánovali, tak PA byla skvělá, pomohla malému na svět vlastně jen se mnou a manželem a poskytla nám úžasnou podporu a ještě u nás po porodu několikrát byla (pomáhala s kojením, kontrolovala malého a pod).

Za mě nejlépe utracené peníze v životě, u dalšího porodu do toho s ní jdeme znova. :-)
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
aklin
11. dub 2016

Doprovod u porodu

Už v těhotenství jsem věděla, že manžel bude chtít být při porodu. Do porodnice jsme jeli s pravidelnými kontrakcemi. Po celou tu dobu až do porodu mě podporoval, pomáhal mi ulevit od bolesti. Jelikož jsem rodila v noci, byla jsem dost vyčerpaná a nebýt manžela, tak porod nezvládnu. Při tlačení, kdy už jsem vážně nemohla, manžel mi řekl: "Zvládneš to, už je vidět hlavička." A to mi dodalo sílu. Děkuji i PA.

Za mě doprovod určitě. I když nemůžou pomoct, ale je to skvělá psychická podpora.
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
kalkulantka
10. dub 2016

Můj muž by všem chlapům doporučil účast u porodu

Když jsem byla poprvé těhotná a bavili jsme se s manželem jestli půjde k porodu, sám byl pro, aniž bych ho nějak musela přemlouvat (ani bych to nedělala).

U porodu mi byl hodně platný - pomáhal mi s tlačením, přidržoval kyslík a byl celkově oporou.

Po porodu jsem se ho zeptala co on na to a jestli při druhém porodu bude znova se mnou na sále. Jeho odpověď mě až překvapila. Řekl, že by všem tatínkům doporučil účast u porodu a že toho rozhodně nelituje.

U druhého porodu byl rovněž se mnou, ale byla to taková rychlovka, že kdyby tam nebyl, ani bych si toho nevšimla. :-D

Každopádně ale jestli o to muž nestojí, není dobrá volba ho do toho tlačit.
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
domcaz
1. bře 2016

Bez přítele? ....ani náhodou

Porod jsem měla těžký a moc si z něho nepamatuji. Jsem velice ráda za to, že jsme se už v době těhotenství s partnerem domluvili, že v tuto (pro mě i pro něj) zásadní chvíli tam budeme spolu. Bez něj bych to zvládala velice špatně, byl mi velkou oporou, mluvil na mne, utěšoval mne, ujišťoval, že vše běží, tak jak má ( i když to byla lež :-D ).

K druhému (možná) porodu půjdu zase jen a jen s ním. :-)
2 poděkování
Poděkuj za zkušenost
michalusenka
9. únor 2016

Tichý společník...

Když mě něco trápí nebo jsem naštvaná, tak potřebuju být sama a u porodu to nebylo jinak - potřebovala jsem bolest prožívat a protrpět si sama.

Oba jsme chtěli, aby manžel byl u porodu - chudák byl po odpolední a celou noc tam byl se mnou. Pomohl mi v tom, že mi natíral rty pomádou, vlhčil a podával pití, ale nesměl se mě dotknout, ani moc mluvit. :-D

Viděl naprosto vše a přesto si mě váží a já ho za to obdivuju!
1 poděkování
Poděkuj za zkušenost
sigimary
8. únor 2016

Ano

Pro mě byl velkou oporou nejen manžel, ale i PA. Díky oběma mám na co vzpomínat!

Ženský element vnese pochopení a povzbuzení! Ten mužský, alespoň u mě, zase oporu - nejen fyzickou. :-)
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
veroushek
7. únor 2016

Nejdřív jsem manžela u porodu nechtěla, ale...

Vždycky jsem tvrdila, že porod je hromada bolesti, krve, potu, žena vypadá nejodpudivěji jak jen může vypadat a prostě jsem se moc necítila, aby u toho manžel byl. On o to ale hrozně stál. Chtěl být při mě, se mnou, vidět Matyáška poprvé se mnou a celkově byl zvědavý. :-)

Tak jsem mu slíbila nakonec, že na začátek a pak ho pošlu pryč.

Vypadalo to asi takto:
"Honzi a hlavně mě nelituj, nesnáším litování" tak mě Honzi začal rozesmívat..
"Honzi, prosím nemluvit..." Honzi se smířil s bobříkem mlčení a aspoň mě hladil...
"Honzi nedotýkat.." a na to už manžel: "A co tu mám jako teda dělat?"
"Já nevím, třeba hrej hry na mobilu a mě nech v klidu rodit.." "OK"

Po chvíli přišla PA a vyčítavě na manžela: "Tatínku, maminka vám tu rodí a vy si hrajete hry?!"
"Sestři, my to tak máme domluvený, já prostě potřebuju klid..."

Nakonec si ale pamatuju u posledních kontrakcích, jak mě manžel hladí po hnusně zpoceným čele a obdivně na mě kouká a říká mi, jaká jsem bojovnice. Na to nezapomenu...

Hrozně nás to stmelilo dohromady a jsem ráda, že si umíme vyjít vstříc. Umíme být spolu a mlčet. A to je moc hezké. Manžela jsem se tím nedotkla, necítil se odstrkovaný a on mě tím hrozně podpořil, že mi dopřál, to co jsem potřebovala a přitom stál při mě. Prostě i když žena potřebuje mít u porodu nerušený klid, nevylučuje se to s přítomností manžela. Krásný. :-)
2 poděkování
Poděkuj za zkušenost
lhalova
7. únor 2016

ANO

Porod bez manžela si nedovedu představit. Je to magická a intimní chvíle a byl mi neskutečnou oporou. Sice jsem na něj křičela, sprostě mu nadávala, ale vím já i on, že to bylo tou bolestí a nemyslela jsem to tak. :)
1 poděkování
Poděkuj za zkušenost
betysp
6. únor 2016

Určitě ano

Při porodu se mnou byl jak můj přítel, tak má švagrová, porodní asistentka. A jsem moc ráda za to, že tam se mnou byli oba dva.
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
lucillered
6. únor 2016

Manžel jako opora

Za sebe musím říct, že bez manžela bych to nezvládla.

Měla jsem těžký porod. Rodila jsem přirozeně. Už od rána jsem měla hodně bolestivé kontrakce a malej se narodil o půl šesté večer s neuvěřitelnou váhou 4680g!

Manžel za mnou dojel dopoledne. Byl se ještě vyspat doma. Podával mi pití, vlhčil rty, připomínal mi pořádně dýchat a neskutečně mě podržel psychicky. A byla jsem vděčná i za to, že když se malý narodil a nebyl úplně v pořádku, tak ho manžel následoval na vyšetření a byl s ním, než ho dali do inkubátoru. Za mě jednoznačně ano!
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
monunkaaa
3. únor 2016

Manžel u porodu - za mě ano :-)

Já jsem byla strašně ráda, že jsem měla manžela u sebe. Určitě to neberu tak, jako že u toho být musí, aby viděl, co všechno ženská musí vydržet, to je blbost. Ale pro mě bylo důležitý, že byl u mě, říkal mi, že všechno dobře dopadne, držel mě za ruku a podporoval.

A určitě vím, že až do toho půjdeme podruhé, tak chceme zase společně. :-)
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
kariii
1. únor 2016

Doprovod u porodu

Doprovod můžu jenom doporučit.

Přítel to stihl opravdu jentaktak, nemohla jsem ho probudit, byla jsem v nemocnici na vyvolání, asi 2 hodiny jsem mu volala, už jsem byla víc zoufalá, že to nestihne. No, zvedl telefon po dlouhý době a jenom jsem zařvala rodÍm, on to tipl, no já zmatená a on tam do 10 minut byl. Byla to opravdu opora, otÍral mi rty a čelo, pomáhal mě přetáče. Lákalo ho se i podívat dolů, já ho prý čapla, ať to ani nezkouší! :-D Pak fotil vážení a měření, takže za mě určitě doprovod. :-)
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
fouskovi
7. led 2016

Manžel u porodu

Manžel byl se mnou u porodu, ale ne každý to dokáže a ten můj to zvládnul.

Pomáhal mi dýchat, držel mě za ruku a dával mi led na rty. A když malej vykoukl na svět a řekli, že je to chlapeček, tak manžel ani nebyl schopnej mluvit, čekali jsme totiž holčičku jak všichni tvrdili. Pak mi ten malý zázrak dali do náručí a my ho mohli spolu uvítat na tomhle světě a on nám to oplatil velikým křikem.

A rada: Je to super mít vedle sebe člověka, který Vás podpoří.
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
blaablaablaa
19. pro 2015

Doprovod u porodu

Manžel u porodu být nechtěl, já jsem o to naopak stála. Není mu příjemný pohled na krev a ostatní tělesné výměšky. Nakonec jsme se dohodli na kompromisu - bude se mnou, ale na samotné vypuzení miminka odejde.

Ukázalo se to jako správné řešení, po celou dobu 1. doby porodní byl se mnou, u tlačení byl jen u polohy vestoje, aby miminko dorotovalo a lépe kleslo (nakonec jsem si i sama přirozeně vybrala polohu v posedu na posteli, bylo mi to nejpříjemnější). Na samotný porod pak odešel, doprovodil syna k prvním vyšetřením a donesl mi jej na sál, kde jsme spolu všichni strávili následující dvě hodiny.

Za mě tedy otec u porodu ano, ale za předpokladu, že chce, a pokud nechce, tak je skvělé najít kompromis. Odchod ze sálu jsem jako možnost navrhla já, jeho to vůbec nenapadlo, myslel si, že tam MUSÍ být po celou dobu 😉 Hlavně nenutí, to je cesta do pekla.
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
miskadis
1. pro 2015

Manžel u porodu

U obou porodů byl se mnou manžel a jsem za to moc ráda, že mi pomáhal, podporoval mě, prostě byl tam se mnou.
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
jhhd
23. lis 2015

Ano, ale sama bych to taky zvládla

Manžel byl u obou našich porodů a jsem za to ráda. Ani ne tak kvůli sobě, ale kvůli němu a dětem. Zvládla bych porodit sama a díky dobrému výběru porodnice (porodnice Rokycany) i vím, že by lékaři neudělali nic, co bych nechtěla.

U porodu naší prvorozené dcery byl až posledních 20 minut. Vzhledem k tomu, že byl porod ve 40+0 tt vyvolávaný kvůli poloze KP, tak se mnou netrávil celý den v porodnici a přijel až na zavolání v 6,30 ráno. Přišel ve chvíli, kdy už jsem ležela na porodním křesle a zrovna mi praskla voda, takže na celé tlačení. A i když se snažil mě podporovat, tak mě to spíš štvalo. Ale ve chvíli, kdy dcera vypadla a zaplakala, tak jsem byla moc šťastná, že u toho je. Sám mi pak potvrdil, že to bylo to nejdůležitější.

U porodu našeho druhorozeného syna byl poslední 1,5 hodiny. Vzhledem k tomu, že mi v 37+3 tt. praskla voda, a pak se dlouho nic nedělo, tak opět čekal na zavolání doma, staral se o dceru a připravoval byt. Nakonec jsem ho druhý den v 7,00 ráno zavolala, když začaly mít kontrakce ty pravé grády, aby stihl vůbec dojet, když po zániku branky už je porod druhorodičky fofr (a byl). Když přijel, byla jsem ještě na hekárně a opravdu hodně hekala. Řekla jsem mu: "Nemůžeš mi pomoc, tak se tím netrap. Jen tu se mnou buď a drž mě za ruku." A on tam byl, držel mě, bylo to krásné a já byla šťastná, že tam se mnou je. Aby porod postupoval, tak jsem se snažila kontrakce prodýchavat ve stoje. Kdybych nemohla při tom viset na manželovi, tak by to asi nešlo. A porod v závěru byl opravdu rychlý. Najednou jsem při kontrakci cítila, že mám dítě pomalu "mezi koleny". Vybafla jsem na manžela: "Musím na sál." a už jsem upalovala, jak jen jsem byla schopná. Manžel mi pak potvrdil, že když jsem si lehla, tak už byly vidět vlásky. Za chvilinku byl náš malinký venku, zaplakal a opakovalo se stejné štěstí jako u dcery.

Takže za mě říkám, pokud tam otec chce být, tak jenom dobře. Pokud ne, tak nevěšte hlavu a zbytečně ho nenuťte, zvládnete porodit i samy.
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
lucfuci
22. zář 2015

Manžel u porodu? Ano.

Měla jsem vyvolávaný a rychlý porod. Manžel byl se mnou na poslední necelou hodinu toho všeho, dřív se to nestihlo. :-) Spíše tam jen seděl a nevěděl, co dělat, protože mu mě bylo líto a nevěděl, jak mi pomoct. Jsem ale ráda, že byl při narození syna, protože v tu chvíli se stal tátou stejně tak, jako já mámou. A TO je ta chvíle, kvůli které by měli tatínci při porodu být.

První sekundy života Vašeho dítěte jsou nepopsatelně krásné a nedají se převyprávět. To se musí zažít! :-)
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
leniluki
31. srp 2015

Manžel u porodu

Jako prvorodička jsem si přála, aby manžel u porodu byl a on byl téhož názoru. Po své zkušenosti musím říct, že porod bych zvládla asi sama. Tím, že jsem měla porod vyvolávaný, byla jsem ráda, že u mě manžel mohl strávit alespoň dvě návštěvní hodiny, ale v těch nejhorších bolestech jsem stejně byla sama. Manžel přišel téměř až na první nadechnutí syna. Na porodním sále byl možná 10 minut a i tak jsme rádi, že to stihl aspoň na tu chvilku. Jsem ráda, že u zrození byl. Tak jako já jsem se stala v tom okamžiku matkou, on se stal otcem a u takové důležité chvíle by být měl. :)
1 poděkování
Poděkuj za zkušenost
beruska125
4. srp 2015

Manžel nebo porodní asistentka

U prvního porodu byl manžel, u druhého vlastně nikdo, protože to nestihl. :-D Kdybych rodila potřetí, zvážila bych přítomnost vlastní porodní asistentky, kterou bych informovala o svých přáních a požadavcích. Nabyla jsem dojmu, že muž u porodu zase tak moc být nechtěl a když to nestihl, tak později řekl, že vlastně lituje. :-) =-) Pro muže je to podle mě dost složitá situace, ale zase neopakovatelný okamžik.
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
herminka
4. srp 2015

Manžel u obou porodů

Snad od té doby, co jsem poznala svého muže, věděla jsem, že pokud jednou budeme mít děti, chtěla bych ho mít u porodu, za všech okolností mě totiž umí podpořit a podržet. Samozřejmě jsem ho k ničemu nenutila, rozhodnutí bylo jen na něm, pokud by nechtěl, zvládla bych to sama nebo s kamarádkou či sestrou. On to ale od začátku považoval za samozřejmost.

První porod se začal rozjíždět v noci, manžela jsem už nepustila do práce, protože jsem měla pocit, že nechci být sama, ale požádala jsem ho, ať si dělá svoje a mě si nevšímá. :-) Kolem půl desáté jsme vyrazili do porodnice a krátce po poledni se syn narodil. Zpětně mi připadalo, že by tam manžel ani být nemusel, ale on z toho mě obrovský zážitek, který všem nadšeně líčil a všem otcům doporučoval u porodu být.

Podruhé se jednalo o vyvolávaný porod dvojčat. Do porodnice jsem nastupovala na 6 hodin ráno, dovezl mě tam kamarád, manžel se musel ráno postarat o staršího syna, zavézt ho k prarodičům a byl připravený na telefonu, že kdykoli přijede. Já jsem mu volala v době, kdy se po tabletě už silně rozjely kontrakce, chtěla jsem ho mít u sebe. Porod postupoval rychle, asi čtvrt hodiny po jeho příjezdu jsme šli na sál.

Nezapomenu, jak mi přinesl všechny děti na pomazlení a že jsme mohli chvíle při porodu i po něm prožívat spolu. Nedovedu si představit, že bych byla u porodu sama - pokud by manžel nechtěl, domluvila bych se s kamarádkou, sestrou nebo dulou.
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
mmirunda
12. črc 2015

Nakonec tam partner byl

Můj partner celé těhotenství a už vlastně i dlouho předtím říkal, jak k porodu jít nechce a nepůjde. Byla jsem z toho velmi smutná, ale přemlouvat ho nemělo cenu.

Těhotenství běželo, porod se blížil a on tak nějak měnil názor. Hodně jsem o tom s ním mluvila, že bych si ho tam moc přála mít a že když nebude chtít něco vidět, prostě odejde na chodbu.

V den porodu mě vezl do nemocnice můj táta a partner jel samozřejmě s námi a zůstal. Bez nucení, bez přemlouvání. Ze začátku to byla sranda, hodně jsme si povídali a on se děsil toho, jak dlouho tam proboha budeme, že to strašně dlouho trvá a nic se neděje. Na klistýr odešel na chodbu, u toho být nepotřeboval a stejně tak při zavedení epidurálu. Při těch nejhorších bolestech jsem ale byla velmi ráda, že je tam se mnou a já mu můžu drtit ruku. Když konečně PA zavelela, že se jde na to, že můžeme tlačit, couvl a řekl že samotný porod vidět nechce. Dr. mi řekl že ho nemám nutit, že to mám nechat na něm. V podstatě při samotném tlačení jsem ho tam ani nepotřebovala. Oporou mi byl úžasný doktor a stejně úžasná PA, takže jsem vnímala jenom jejich pocity.

Při prvním zaplakání naší dcery partner přiběhl a roztřesenýma rukama ji fotil. Zatímco mě šili, on dostal na mazlení naši dceru a nakonec byl rád, že tam se mnou byl, i když ne tak úplně ...
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
bajushh
11. črc 2015

Manžel u porodu

Na úvod chci jen říct, že jsem vždy byla přesvědčena, že až JÁ jednou budu rodit, budu tam rozhodně sama. :) Jelikož jsem zdravotník, při své praxi jsem viděla porodů dost a většina dopadla hrozně (buď otcové byli vyhnáni nebo omdlévali :) při nejlepším na ně budoucí maminky jen křičely :)...). A tak to jsem vážně nechtěla.

Teď k samotnému porodu.
Porod mi byl vyvoláván. Myslím si, že jsem měla krásný porod (druhá zavedená tbl v 16, v 17 první kontrakce, malej na světě 20:39, a to jen 1 steh). V 7 hodin mě PA přemluvila a manžela jsem nakonec zavolala, přijel krátce před 8 a upřímně ani nevím, že tam se mnou byl. Soustředila jsem se na sebe a na to mimčo ve mě. Poprvé jsem manžela pořádně zaregistrovala až po samotném porodu, kdy u mě stál a hladil mě. Nakonec jsem byla ráda, že tam byl. Konečně si uvědomil, že to není sranda, neustále mi opakuje, jak jsem úžasná a jak si mě za to váží, a to už jsme 3 měsíce po porodu. :) :)
Takže shrnutí: Teď bych to každému doporučila, ať pánové vidí, co je to porod!! :)
1 poděkování
Poděkuj za zkušenost
panihk
8. črc 2015

Prý to byla nuda

Manžela jsem u porodu měla a jsem za to zpětně moc ráda. Věděla jsem, že není ten typ, co by se buď zkácel, nebo by pak měl nějaké problémy z toho, co viděl (že by mě viděl už jen jako matku a ne jako manželku), což mi dost usnadnilo rozhodování, jestli ho tam sama chci. Byl se mnou skoro celou dobu, podával mi pití a čokoládu a při tlačení mi držel hlavu, tím mi hodně pomohl. Nakonec přestřihl pupeční šňůru a byl strašně dojatý, mnohem víc než já.

A co si zpětně vybavím, když si na něj u porodu vzpomenu? Jednak to, jak prohlásil, že jakmile začnu dýchat jako pes, tak se počůrá smíchy (nestalo se), a jednak to, jak prohlásil, že to vlastně byla celkem nuda. Když viděl můj následný výraz, tak tedy ještě dodal, že samozřejmě jen do chvíle, než jsem začala tlačit. No na zabití. Ale byl to pro něj zážitek a doufám, že bude i u dalších porodů.
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
romancam
8. črc 2015

Ani nevím, jestli ano...

Do dnes z toho mám smíšené pocity. Byla jsem ráda, že tam je, ale zároveň viděl mou neschopnost snášet bolest. Při každé kontrakci jsem prodýchávala jako zběsilá a byla vyřízená a on se na mě díval.

Nevím proč, ale jsem od mala nastavená, že nechci, aby mě někdo viděl trpět, protože to není hezký pohled. Možná si řeknete, že jsem praštěná, ale chtěla jsem mít svou důstojnost a krásu i v jeho očích a ne aby mě viděl jako bolestí zkroucenou, zpocenou chudinku. Během kontrakcí jsem mu to i řekla, že je mi strašně, jak mě teď vidí. On je ale neskutečný a ačkoli vůbec nevěděl jak, tak se snažil. I mi to třeba jen vymluvit.

Za celý porod jsem řekla 2x, že to nedokážu, nijak víc jsem nevyváděla a přesto, když to šlo do finále, držela jsem se stejně křesla, nebo madýlek, takže ani pohádková představa, že mě drží za ruku se nekonala a já to ani nechtěla. Nějak mi připadalo, že celá tahle akce je jen můj boj a nikdo jiný než já to do konce nedotáhne a konejšivé řeči mě spíš rozčilovaly.

Ano, byl trpělivý, když jsem chtěla sprchu na záda, dal ji na záda, za vteřinu jsem ji chtěla na břicho, dal ji na břicho. Snažil se a sama bych tam být asi nechtěla. Co bylo nejlepší byla chvíle, když už vylezla - najednou jsme tam byli tři, mně přeplo v hlavě a byla jsem v sedmém nebi, že tam teď je, že mě chválí, že mě obdivuje.

Takže, jak je v mém nadpise, jsem z toho pořád v rozpacích, ale že byl u konce, za to jsem ráda. :-)
1 poděkování
Poděkuj za zkušenost
miminko85
9. čer 2015

Partner u porodu určitě ANO

Se mnou byl u porodu partner, ze začátku jít nechtěl, nakonec ale šel, protože vycítil, že ho budu potřebovat jako psychickou podporu. Byla jsem moc ráda, nedokážu si představit, že tam jsem sama. Sice jsem na něj po celou dobu nereagovala, ale věděla jsem, že tam je a to mi pomáhalo.

U nás byl porod komplikovaný a on na něj opravdu nikdy nezapomene, sám říkal, že jak nevěří v Boha, tak tentokrát se modlil, ať už je konec. Já jsem si ho od té doby ještě více vážila, jak jsme to nakonec všechno hezky zvládli. :-)
2 poděkování
Poděkuj za zkušenost
aideen
8. čer 2015

Třikrát s manželem

Jako prvorodička jsem si neuměla představit, že bych měla rodit bez svého manžela. Dala jsem mu však možnost se rozhodnout. Musím ale dodat, že nejspíš věděl, že jestli odmítne, tak se z toho zhroutím. :-) Řekl ano. A bylo to dobře! U prvního porodu, když člověk neví, co má čekat, je super mít někoho sebou.

Když jsem čekala druhé dítko, snažil se použít na mě manžel fígl typu "už jsem u porodu byl, musím znovu?". :-) Musel. :-) Tak to bylo i u porodu třetího dítěte. :-) Ale abych byla upřímná a řekla pravdu, když už jsem věděla, do čeho jdu, byl manžel vlastně jenom takové "příjemné zpestření". To, že oba dva porody buď prospal a nebo prokoukal na televizi, už jsem nijak neřešila. :-D
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
opravdova_luzy
7. čer 2015

Manžel jako psychická podpora

U porodu jsem měla svého manžela. Rozhodnutí jsem ale nechala zcela na něm. Teď jsem tomu docela ráda, že tam byl. Sice jsem nestála o fyzický kontakt (objímání, hlazení, držení za ruku atp.), protože když je mi zle, tak si prostě někam zalezu a protrpím si to sama, ale jako psychická podpora byl nenahraditelný.
Aspoň viděl, jaké utrpení porod pro mě i dceru byl (nakonec akutní CS kvůli nepostupujícímu porodu - obličejová poloha).
1 poděkování
Poděkuj za zkušenost
adenka84
12. dub 2015

Poprvé bez manžela, podruhé s manželem

Obě děti jsem měla narozené sekcí. Tatínek poprvé na sál nesměl, čekal vedle v místnosti, kde se miminka ošetřují.

Podruhé (díky změně primáře) už mohl být u sekce přímo na sále a jsem za to vděčná. Nejdříve vypadal všelijak, hrál všemi barvami a i přesto, že mu primář řekl, že nic neuvidí, viděl prý všechno. Popral se s tím statečně, a je za to stejně jako já moc rád.

Za přítomnost manžela u sekce se u nás v porodnici platí pouze částka 400 Kč, kterou nám celou zpětně proplatila všeobecná pojišťovna. Pokud bude třetí miminko, uděláme to opět tak.
2 poděkování
Poděkuj za zkušenost
karolinahd
11. dub 2015

Nakonec všechno naopak.

Zdali bude přítel u porodu či ne, jsme řešili půl těhotenství. Nejdřív byl rozhodnutý, že u porodu chce být, ale potom mu jeden jeho chytrý kamarád tloukl do hlavy, že když bude u porodu, tak že na mne začne koukat jinak a že jeho manželka ho po tomhle zážitku už tak nepřitahuje. To přítele znejistilo. Na jednu stranu chtěl být u toho, až přijde na svět náš prcek, ale na druhou stranu si nechtěl zprotivit pohled na mne. Nakonec sme se domluvili na tom, že se mnou bude první dobu porodní a na tu druhou se rozhodne až v porodnici podle toho, jak se bude cítit. Plán to byl hezký, ale všechno bylo jinak.

V porodnici si mne sice nechali na pozorování, ale protože mi pořád tvrdili, že nerodím, přítel byl doma. Když mi v porodnici řekli, že se to pohlo a rodit budu, okamžitě jsem mu volala, že má přijet, že teda rodíme. Do telefonu jsem mu ještě říkala, že nemusí nijak spěchat, ať jede opatrně, že máme podle slov PA času dost. Přítel přijel přesně za 35 minut (porodnici máme 30 minut) a vlastně se nestihl ani rozhodovat, zda chce být u té druhé doby porodní či ne. Vlastně se nestihl ani převlíct, právě jsem přecházela na porodní sál, když přijel. Naše dcera se narodila 3 minuty po jeho příjezdu. Nakonec jsme byli rádi oba, že tam byl. Dokonce si přestřihl pupeční šňůru a bohužel díky tomu viděl porod placenty. A i tak mne vnímá pořád stejně. Jediný, co se změnilo je to, že mne obdivuje za to, že jsem mu dokázala porodit dítě.
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
shak29
10. dub 2015

Tatínek u všech tří porodů

Máme tři děti a u každého porodu byl manžel a držel mě za ruku.
U prvního - zvědavý, stále nakukoval do míst, kudy se tlačilo miminko ven.
U druhého - už méně zvědavý, občas se podíval, zda už je vidět hlavička.
U třetího - stál mi u hlavy :-D pak přestřihl pupeční šňůru. :-)

Byl mi u všech porodů obrovskou oporou, prožíval se mnou celé těhotenství i jeho konec. A já jsem moc ráda, že viděl a byl u toho, jak se narodily naše děti. x-)
3 poděkování
Poděkuj za zkušenost
an93
9. dub 2015

Pro mě bylo lepší být sama

V porodnici jsem díky vysokému tlaku a horšímu monitoru skončila týden před porodem s tím, že po víkendu porod vyvolají. Přítel u porodu být nechtěl, bylo mi to sice líto, ale nikdy bych ho nenutila. Moje sestra se proto sama nabídla, že tam se mnou bude. Byla mi sice oporou, ale čím hůř mi bylo, tak jsem zjišťovala, že ji vlastně ani nevnímám, poslouchala jsem jen svoje tělo, PA a doktora.

Po skoro devíti hodinách díky nesestupování hlavičky a už špatným ozvám mě brali na akutní císař, takže.. během porodu jsem vlastně zjistila, že jsem tam přítele nechtěla, měla jsem v sobě takovou zlost, chtěla jsem být prostě sama... Jediný moment, kdy bych ho tam uvítala bylo, když mi doktor řekl, že jdeme hned na císař, že malá musí ven. To jsem měla strach, ale musela jsem věřit!
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
lenik.n
9. dub 2015

Bez manžela bych se cítila sama

Manžel chtěl být u porodu a byl o tom přesvědčený ještě dřív, než jsem byla těhotná. Já jsem byla zase přesvědčená, že ho tam nechci, že si to "vytrpím" sama. Ale jakmile jsem otěhotněla a začala nad tím opravdu přemýšlet, zjistila jsem, že tam nechci být sama a manžela tam vlastně moc potřebuji. Navíc jsem se pak začala bát, že mi třeba něco stane a naše prtě tam nikoho nebude mít, bude samotné. Takže manžel měl instrukce, že se od dcery nesmí hnout ani na krok. Nakonec jsme měli pohodový, krásný porod a já byla šťastná, že jsem tam měla manžela, že si mohl dceru pochovat, přestřihnout pupečník. Masíroval mi záda, ve sprše mi je nahříval, povzbuzoval mě a celkově byl pro mě velkou oporou.
1 poděkování
Poděkuj za zkušenost
sammaelka
8. dub 2015

Nakonec tam byl manžel se mnou celou dobu

Velmi jsem si přala, aby se mnou byl u porodu manžel. Ten souhlasil pod podmínkou, že nechce vidět ten vlastní akt a miminko špinavé. Nakonec tam se mnou byl celou dobu, stál u mne, hladil mne a ani nemrkl.

Když bylo po všem, pochválila jsem ho, že ani neomdlel. :-) Byl první, kdo si dceru pochoval. Pupeční šňůru střihat nechtěl, to se prý bál. :-)
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
syrovatka
7. dub 2015

Sama bych rodit nechtěla

Otec dítěte rezolutně přítomnost u porodu odmítal a já to respektovala, nikdy bych ho nenutila. Ale bylo pro mě důležité, mít u sebe někoho blízkého. Jsem ráda, že byla moje sestra připravená ve dne v noci, a byla u toho.
Cítila jsem se bezpečně a neměla jsem strach. Kdyby nastaly nějaké nepříjemnosti, tak bych tomu nedokázala čelit sama a byla bych z toho zbytečně pološílená strachy.
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
klarina_f
7. dub 2015

Stejné s i bez

K prvnímu porodu mě vezl tatínek, manžel jel s námi. U porodu byl manžel se mnou, ale jelikož byl porod hodně rychlý, stihl akorát dosednout do křesla, pozorovat porod, odběhnout pro foťák a jít vyfotit synka při kontrole dětské doktorky.

K druhému porodu mě vezla sanitka, manžel byl doma a hlídal prvorozeného, tatínek byl na dovolené. Porod byl opět rychlý a vůbec jsem nezaznamenala, že by mi tam někdo chyběl.

U obou porodů mě hrozně mrzí, že není víc fotek. Ale oproti tomu můžu říct, že porody byly rychlé a nemusela jsem ležet x hodin na lůžku. :)
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
hanncca
7. dub 2015

Sama a byla jsem ráda...

Oba syny jsem porodila sama, bez podpory manžela. Od prvního dne těhotenství tvrdil, že k porodu nechce a nepůjde. Nejdřív mi to bylo líto, ale časem jsem se s tím smířila a přestala ho přemlouvat. K prvnímu (předčasnému) porodu mne dovezl do porodnice, počkal po vyšetření a odjel. Čekal sice nervozni na telefonu, ale nebyl se mnou. Jen jsem ho průběžně informovala smskama. Druhý porod byl překotný, dovezl mne do porodnice za minutu 12, já porodila (slyšel mne :-D ), a pak pro něj sestra přišla. Sice prý viděl, co nechtěl (porod placenty atd), ale zvládl to, i když u samotného vytlačení nebyl.
Myslím, že rozhodnutí muže být či nebýt u porodu je na něm. Já ho tam neměla a ve výsledku mi to bylo fuk, dítě by za mě stejně neporodil a ven muselo...
2 poděkování
Poděkuj za zkušenost
saurinka
24. bře 2015

Za mě ano...

Chlap by u porodu být měl. Máte tam oporu a když je u hlavy, tak není důvod k mdlobám. Navíc Vám může pomoci ve sprše nebo cokoliv jiného.

Já mu před porodem řekla, ať hlavně hlídá dítě. Takže zatím co já byla vyčerpaná po porodu, on pronásledoval sestřičky. :-D A to bych v té chvíli opravdu nemohla.
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
kukili
24. bře 2015

Přítel u porodu URČITĚ ANO!!!

Jelikož jsem měla komplikovaný porod, ocenila jsem partnerovu přítomnost. Psychicky mi pomohl, když jsem měla kontrakce držel mě za ruku, říkal, že to zvládnu a mě to moc moc pomohlo a jsem mu za to vděčná. A pak, když držel v náručí naši dceru, byl to nejšťastnější tatínek na světě.

Opravdu doporučuji partnera u porodu.
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
evaamy
23. bře 2015

Manžel

Můj muž mi při porodu sedel u hlavy (tudíž neviděl nic, co by negativně ovlivnilo náš milostný život) a držel mě za ruku, a to mi bohatě stačilo. Když mě na chvilku pustil, tak jsem chtěla, aby mě zase chytnul. Jenom taková "blbost", ale mě to hodně pomáhalo.

Na sále panovala pohoda, nenadávala jsem mu, on neomdlíval, prostě žádná nepříjemnost se nekonala, dokonce přestřihl pupeční šňůru, to jsme dopředu neplánovali, a i nějaký vtípek u toho prohodil.
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
edeltraut
15. bře 2015

Na všechny tři porody sama....

Manžel k porodu jít nechtěl, ani mi to nevadilo, nevěděla jsem do čeho jdu :-D. Má sestra (tehdy studentka zdrávotnické školy) projevila zájem, zda by se mnou mohla být. Domluvily jsme se, a když už šlo do "tuhého" čekala jsem, kdy konečně přijde... ona nikde. Pak mi sestra přišla říct, že jí tam nepustí, protože jí nebylo 18 (chyběly jí dva dny - je nar. 20.3. a bylo 18.3.). Tak jsem to zvládla sama.

Když jsem čekala druhé, tak jsem už trošku manžela přemlouvala, zda by se mnou nešel... nechtěl. Tak jsme se opět smluvily se sestrou (tentokrát jí už bylo dost). Ovšem porod se rozjel takovou rychlostí, že nestihla dojet :-D. Když dorazila na příjem, tak jí oznámili, že jsem už porodila :-D.

U třetího jsem se rovnou domlouvala se sestrou, i když mi nedalo, abych občas nezatlačila na manžela... nic. Jenže moje sestřička si v termínu porodu klidně odletěla do Turecka na dovolenou... Nakonec i potřetí jsem zůstala na porodním sále sama :-).

Myslím si, že přítomnost někoho blízkého by mě uklidnila, člověk by cítil nějakou podporu a jistotu. :-)
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
jitazaj
15. bře 2015

Manžel u porodu

Po pravdě řečeno, přítomností manžela u porodu jsem si jistá nebyla, ani on nebyl na 100% přesvědčen, jestli půjde. Ve finále se to vyřešilo ke spokojenosti všech. Tím, že bydlíme přímo u porodnice, tak po odtoku plodové vody se mnou manžel došel do porodnice, prošli jsme příjmem, asi hodinku se mnou pobyl (nic se nedělo), já polehávala ve vaně. Pak jsem ho poslala domů s tím, že se stejně nic neděje, až bude, tak ho zavolám...

V klidu jsem si prodýchávala kontrakce, když jsem byla otevřená na 5, manžela jsme zavolali. Takže v číslech: v 19 h šel domů, okolo 23. se vrátil a v 00:52 byla malá na světě. Po porodu jí fotil, prošel s ní tím prvním doktorským kolečkem a pak jsme si asi do 4 h povídali na pokoji. S tímto postupem jsme spokojeni všichni. ;)
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
mon_88017
14. bře 2015

Bez doprovodu

Manžel o přítomnost u porodu nestál a pro mě taky bylo příjemnější být tam bez něj. "Blízká osoba" mi rozhodně nechyběla, zdravotnický personál se choval profesionálně a korektně, i za tu ruku mě sestřička chytla a pohladila, když mi bylo nejvíc ouvej.

Samozřejmě záleží na té dané partnerské dvojici, jak se mezi sebou domluví. Ale rozhodně by partner neměl být k přítomnosti u porodu nucen, pokud o to sám nestojí.
1 poděkování
Poděkuj za zkušenost
ginnevra
12. bře 2015

Bez manžela? Ani náhodou.

Už dlouho před porodem, vlastně už před tím, než jsem vůbec byla těhotná, jsem propagovala názor, že partnera u porodu v žádném případě nechci. Byla jsem přesvědčená, že jeho „pohled" na celý ten děj musí narušit náš vztah, že to třeba nezvládne. Četla jsem dokonce, že potom muž dává podvědomě dítěti za vinu bolest, kterou jeho partnerka musela při porodu vytrpět... Houbelec.

Celý tenhle názor nějak vyšumel, a čím více se porod blížil, tím více jsem počítala s manželovou asistencí u něj. Jsem nesmírně vděčná, že tam byl, byla jsem mile překvapena jeho chováním, péčí, nadšením. :-)
1 poděkování
Poděkuj za zkušenost
holyjane
11. bře 2015

Bez něj bych to nedala

Partnera jsem u porodu rozhodně chtěla. Nejdříve byl na vážkách, prý co si potřebuju dokazovat, že ho tam musím mít. Pak ale pochopil jednu malou věc. Potřeba opory při porodu je psychická. Rodila jsem dlouho a hodně mi pomohlo mít ho u sebe. Věděla jsem, že pokud by se něco mělo stát, je tam se mnou a na vše dohlédne. Nepotřebovala jsem od něj přestřihávat šňůru a kontrolovat stav vývoje "tam dole". Jen tam prostě byl a držel mně za ruku.

Nakonec za to byl rád, že byl on ten první, kdo choval naše miminko, kdo ho popsal a spočítal mu všechny prstíčky na nohách i rukách. :) K druhému půjde znova a už ví, do čeho jde, tak snad bude uvolněnější. Moc si ho za to vážím. :)
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
miru001
9. bře 2015

Za mě ano :-)

U prvního porodu mě manžel držel za ruku, nemluvil, při tlačení mě povzbuzoval a plakal. :-) U druhého mi pomohl i podáním pití, pomády na rty, po narození syna plakal. :-)

I když se zdá, že toho moc nebylo, pro mě to znamenalo strašně moc. :-) Prošel tím se mnou, nebyla jsem sama a pak, když prtě viděl a viděla jsem ty jeho slzy jak se kutálí po tváři... Krásný! :-)
2 poděkování
Poděkuj za zkušenost
missuulle
9. bře 2015

Sám chtěl

Přítel se hned chlubil jak u porodu chce být, byl na každé kontrole u všeho, tak chtěl být i u porodu.

Když už jsem byla na sále, tak mi byl neskutečnou oporou po dlouhých hodinách v bolestech, které jsem přetrpěla na pokoji sama(nesměl tam být a nadstandard nebyl volný). Byli jsme domluvení, že kdykoliv může odejít a že se nebude "dolů" dívat , ale neodešel a ve všem mi pomáhal a ještě viděl vše a nepřestal si mě vážit jako ženy a své přítelkyně. Řekl mi, že to jak jde jeho dcera na svět si nemohl nechat ujít a byl neskutečně dojatý.

Byl to pro nás neskutečně nádherný okamžik a ještě víc to posílilo náš vztah, což jsem si myslela, že už to ani nejde! ;-)
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
sarriku
5. bře 2015

Dva u porodu

U porodu se mnou byl můj manžel a moje máma.

Protože jsem na příjem přijeli fakt chvilku před samotným tlačením, tak jsem si vlastně ani neuvědomovala, že je tam oba mám, spíš jen periferně vím, že to bylo moc fajn a že jsou tam semnou. Veškerou jejich podporu jsem si vlastně užila už doma a vím, že kdybych měla být v porodnici sama, tak to sice zvládnu, ale bylo by mi moc smutno, cítila bych se ztraceně.

Takže za mě podpora u porodu ano (ale stejně to bylo tak rychlé, že můj doprovod si postěžoval, že za tu pětistovku bylo teda málo akce :) ).
4 poděkování
Poděkuj za zkušenost
martulikk1
4. bře 2015

ANO

Když jsem čekala Vojtíška, tak jsem si přála, aby u porodu byl se mnou manžel. On samozřejmě souhlasil. Když nastal den D, tak mi manžel byl obrovskou oporou. Pomáhal mi odbourat strach, podával pití, držel mě za ruku a pomáhal vstát, když už bylo opravdu nejhůř. Podporoval mě celou dobu. Jsem ráda, že jsem tento okamžik, kdy se nám narodil syn, mohla prožívat s ním.

Za mě určitě ANO.
1 poděkování
Poděkuj za zkušenost
leniczka23
15. únor 2015

Muž u porodu? Nikdy...

Ještě než jsem byla těhotná, byla jsem přesvědčená, že muže u porodu rozhodně nechci. Přece je to čistě ženská věc a chlap by to asi neměl vidět, jenže vše bylo nakonec jinak...

Pak to přišlo, dvě čárky... Stále jsem tam manžela nechtěla. Nechtěla jsem, aby mně viděl, jak tam funim a hekám. A hlavně vím, že když mně něco bolí, chci si to protrpět sama a né s publikem. Jediný doprovod k porodu, který připadal v úvahu byla moje maminka, a tu jsem na to i tak nějak připravovala.

Čím víc moje těhotenství postupovalo, tím víc jsem chtěla mít manžela na blízku (asi to chtěl spíš náš syn, ale fungovalo to). A pak, ke konci, když jsem měla velké poslíčky, tak jsem bez manžela nedala ani ránu. Takže jsem nakonec kývla na jeho přání, aby u porodu byl. Chtěla bych podotknout, že nechápu ženy, co nutí své manžely k porodu jít, a přitom oni nechtějí. Žvásty typu: "Byl jsi u početí, budeš i u zrodu" mně přijdou trošku do větru. Ale pokud o to muž stojí, pak by mu žena neměla bránit, i když poslední slovo by měla mít ona.

A tak se mnou byl. Ovíval mně časopisem, chodil se mnou do sprchy, na míč, do sprchy a zase na míč, dostal vynadáno za to, že mi funí do obličeje, když se mnou prodýchával kontrakce. Věděl, kdy má mlčet, a bylo na něm vidět, že je chvíli absolutně beznadějný. Ale taky se mnou plakal, když přišel na svět náš nádherný syn, a to bylo k nezaplacení.

Takže dámy - je jedno, kdo tam s vámi bude, hlavně to udělejte tak, jak to cítíte.
1 poděkování
Poděkuj za zkušenost
verka_motylek
12. únor 2015

Skoro jako v divadle...

Vždycky jsem věděla, že u porodu chci stoprocentně svého manžela! A to nejen jako má podpora, ale hlavně kvůli němu - aby si ten vztah k dítěti začal vytvářet hned od první sekundy ( ale kdyby nechtěl, stopro bych ho nenutila :-) ).

A druhá věc, co byla samozřejmostí, že tam bude i moje mamka, která pracuje v té nemocnici na gyndě (takže i jako odborný dozor, aby se nic nepokazilo :-) ). Ale jelikož je tolik zainteresovaná a není to porodní asistentka a chtěla pro mě to nejlepší ;-) dalším členem mého ,,porodního týmu" byla DULA - kamarádka naší rodiny, porodní asistentka a hlavně člověk, kterému plně věřím. ;-)

No a aby nás tam nebylo málo... Pár týdnů před porodem za mnou přišla má teta ( sestra mamči ), jestli by tam mohla být taky. :-) Mám jí moc ráda a nějak jsem si řekla, že je mi to vlastně jedno. :-D

Takže nakonec jsem s sebou měla 4 lidi a cca půl hodiny po samotném porodu za mnou na sál přišel i můj taťka i strýc.. no atrakce jak blázen :-D

Ale budete se divit... v těch okamžicích mi to bylo úplně fuk! Soustředila jsem se od začátku do konce jen na miminko a nikoho a nic jsem nevnímala :-)
2 poděkování
Poděkuj za zkušenost
klarinka23
11. únor 2015

Mamuš...budeš tam?

Už od začátku jsem věděla, že u porodu chci mít svojí maminku. Moje volba se jí ze začátku moc nezamlouvala. Asi se bála, že budu hodně vyvádět a že to bude masakr. Já jsem se jí snažila uklidňovat.

Když nadešel den D, tak mi byla velkou oporou. Radila mi už doma, když jsem prodýchávala kontrakce, a zavelila ve správný čas k odjezdu do porodnice. V porodnici byla celou dobu se mnou. Byla úžasná. Pomáhala mi, radila mi, říkala, kdy příjde další kontrakce. Já jsem jí sice na všecko odpovídala: "Mamuš, mlč", ale byla jsem za její rady strašně vděčná. A když se šlo na věc a já tlačila, stála u mě a držela mi hlavu a říkala, co se děje, že vidí vlásky a že je to kluk. Pak byla celou dobu u Zdenečka, když ho sestřička kontrolovala.

Byla úplně skvělá, i porodní asistentky jí chválily. Byla to ta nejlepší podpora, jakou jsem mohla mít. Myslím, že i pro ní to byl zážitek. Mamuš...Děkuji. ;-)
1 poděkování
Poděkuj za zkušenost
mor48tko
10. únor 2015

Díky porodu si mě manžel více váží

Manžel se mnou strávil celou noc v hekárně. Bylo to pro mě náročné. Měla jsem bolesti a on si sladce spal a pak ráno jsem poslouchala, jak se vůbec nevyspal, že "trpěl" se mnou. Aby si trochu odpočinul, šel asi na hodinu do města, mezitím se mi rozjel porod a hrozilo, že "to nestihne". :-D Během deseti minut jsme mu 2x volali, aby přidal, jinak budeme rodit bez něj. Nakonec přiběhl při prvním tlačení a měl slzy v očích. Celou dobu byl u mě, dýchal snad víc než já :-D a řekla bych, že i vypadal hůř než já. :-D Byl mi neskutečnou oporou, i když původně vůbec k porodu jít nechtěl. Nakonec řekl, že mě nenechá samotnou a že ho to i zajímá...

Neměnila bych. A kdybych rodila znovu, opět půjde se mnou, teď už dobrovolně. :-) Ale na hekárnu ho už prý nikdy nedostanu.
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
kazy
10. únor 2015

Dvakrát s podporou, potřetí sama

Během prvního porodu jsem byla taaak neschopná a můj manžel taaak úžasný. Pamatoval si z předporodního kurzu spoustu věcí, které zvládl aplikovat. Prvni porod mám dost v mlze. Byla jsem omráčená strachy, nevěděla, jak tlačit a vůbec jsem nevnímala sestry, co mi říkají. Manžel mi to tlumočil a od něj jsem byla schopna pokyny vnímat a plnit. Držel mě, dával napít, povzbuzoval. Ta tisícovka byly velmi dobře investovane peníze. :)

U druhého jsem už měla pocit, že bych porod sama mohla zvládnout, ale nakonec nějak samozřejmě vyplynulo, že tam budem oba (prý kdo by fotil a komu bych drtila ruku. :) Otvírací dobu trávil chudák na chodbě, ale ja měla za hoďku otevřeno. Vtipně jsme nechali foťák doma, tak máme jen ty z mobilu, ale zas mají atmosféru. Bylo příjemné, že jsem mohla kňourat "já se bojím" do ucha právě jemu.

Před třetím porodem bylo třeba odvézt starší syny k babičce. V ranní špičce přes celou Prahu a ještě předtím vyzvednout papír v jedné porodnice před nástupem do druhé. Mírná komplikace nastala, když manžel zjistil, že nemá doklady ani telefon a tušil, že taška musela zůstat na parkovišti. Cítila jsem se na to, tak jsme se vrátili, našli tašku a jeli nejdříve do porodnice. V autě jsem si odbyla celou druhou dobu porodní. Manžel mě vysadil a jel odvézt kluky. Tušila jsem, že porod možná nestihne, ale díky cvičení s aniballem jsem měla mnohem větší sebevědomí a věděla jsem, že to zvladnu. Veškerý personál byl v Podolí tak úžasný, to jen přidalo na klidu. Ruku jsem drtila žákyňce. Mysl jsem měla jasnou, tlačení natrénováno. Manžel přijel 15 minut "po". Byla jsem na sebe tak pyšná. A ušetřili jsme 1500,- :).
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
cervenejablko
9. únor 2015

Manžel u porodu

Jsem moc ráda, že tam se mnou byl. Nikoho jiného bych tam nesnesla, ani mámu, ani nejlepší kamarádku.

Když jsem v těhotenství na porod myslela, tak nějak jsem počítala s tím, že tam se mnou bude. Když jsem se ho ptala poprvé, řekl, že neví. Do ničeho jsem ho netlačila, chtěla jsem, aby tam byl proto, že to chce on sám, ne proto, že to chci já.

Přijel, když jsem byla otevřená asi na 4 prsty. Byla jsem na nadstandardu, a tak mohl být se mnou i v koupelně, kde jsem trávila nejvíc času. Hodně mě podpořil v posledních chvílích porodu, kdy už jsem byla vyčerpaná, protože to trvalo děsně dlouho a já už nemohla dál snášet tu bolest. ;-(

Jen příště, pokud tam tedy se mnou zase bude chtít být, mu řeknu, ať na "tlačení" jde hezky k mé hlavě. :-D
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
liska06
9. únor 2015

Rodit sama? Jen v nejvyšší nouzi!

Že je můj manžel u porodu pro mě důležitý, jsem poznala už u prvního nejhoršího porodu, kdy jsem rodila mrtvé miminko ve 36. týdnů těhotenství. Byl mi velikou oporou, bez nej bych to nezvládla. Když jsem měla nejhorší bolesti, že jsem nemohla ani mluvit a byla jsem zadýchaná, tak mi sám od sebe vydupal injekci a epidural. Držel mi hlavu při tlačení, no neskutečně mi pomáhal. Také mi utíral čelo, dával napít, držel mě na míči, podával ručník. Mohla jsem se o nej opřít jak psychicky tak fyzicky.

K druhému porodu naší krásně dcery šel také a bylo to naprosto jiné, krásné a pohodové. Moc jsme si to užili. Jako první si Leonku pochoval a tak hrdě si ji nesl! :-) Rozhodně doporučuji.

Manžel říkal že viděl vše, spatně mu nebylo. Rozhodně to není nic pro slabé povahy, spíše žaludky.
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
ewulka88
9. únor 2015

Manžel u porodu

Manžel od začátku u porodu být nechtěl a já ho do ničeho nenutila a vlastně ho tam nepotřebovala. Postupem času si pohrával s myšlenkou, že by teda asi byl u porodu, aby si ke mě doktoři nedovolili něco (náš pan dr. umí mít trochu hrubý) atd.. No nakonec u porodu byl a já jsem za to moc ráda. Jelikož jsem měla vyvolávaný porod, tak jsme si na boxu povídali chodili po chodbě no a když už to bylo fakt hodně tak tam jenom seděl a i to pro mě byla velká podpora.

Takže za mě, ano. :)
1 poděkování
Poděkuj za zkušenost
janiseq97
5. pro 2014

Celotěhotenský téma

S přítelem jsme to řešili stále dokola. A jelikož sem rodila vyvolávačkou o 2 týdnu po termínu, měl ještě času nazbyt se rozhodnout. Řeklo se, když to stihne, bude tam, když ne, tak hold se uvidíme po tom. Bohužel pro něj ten den přijeli s tchýní dřív a stihl to. I když možná nerad. :-) Ale když si spočítám pro a proti tak jsem ráda, že tam se mnou byl. :-)
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
replykatee
5. pro 2014

Mamka u porodu.

Od samého začátku se mnou těhotenství prožívala, se vším mi pomáhala a u porodu byla úžasná. Věděla, jak se cítím, já se nebála a prostě... máma je máma. :)
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
davidjitka
5. pro 2014

Nakonec sama

S manželem jsme se domluvili, že u porodu bude. Nakonec jsem musela na císařský řez, tak čekal alespoň v předsálí a byl s naším synem hned po porodu. :-). Jen mě mrzí, že jsme si ho neužívali společně hned.
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
tutyfruty
5. pro 2014

Nechtěl, ale byl tam

Jestli se mnou půjde partner k porodu jsme řešili celé moje těhotenství, diskutovali jsme o tom víc, než o výběru jména. :-D První že jo, pak zase že ne, pak nevěděl, zase že ne a nakonec tam byl. Né proto, že by o to vyloženě nějak moc stál, ale proto, že jsem rodila předčasně z ničeho nic a celkem rychle. :-) Odvezli mě po příjmu na porodní pokoj, napíchli mi infuzi na zastavení kontrakcí a prej rodit nebudu. No za dvě hoďky přišla PA a konstatovala, že teda rodit budu a asi hned. :-D Partner si stoupl ke mě za hlavu, chytl mě za ruku a koukal z okna.

Když jsem se ho po všem ptala, jakto, že nakonec zůstal, tak mi řekl, že mu pak už před doktorkou a PA bylo trapné odejít. :-D :-D :-D Nakonec je rád, že u toho byl - slyšel a viděl malého, obvolal rodinu a bulel jak želva dojetím. :-)
2 poděkování
Poděkuj za zkušenost
danny38
5. pro 2014

Doprovod u porodu

Ani jednou jsem neměla nikoho z rodiny u porodu. První dítě jsem porodila jako svobodná matka, u druhého jsem dorazila do porodnice kolem deváté večer, přes noc jsem pospávala a když jsem řekla sestřičce někdy ve tři ráno, že mám celkem velké bolesti, pomalu se mě lekla, prý si myslela, že spím. :-D Takže jsem porodila ráno v 5:45 s naprostým klidem a velmi příjemným zdravotním personálem.

U třetího dítěte jsme uvažovali, že by manžel byl u porodu, ale protože celkem nemá rád pohled na krev a mohlo by se mu udělat slabo, dohodli jsme se tedy, že bude u malé hned co se narodí. Jenže, byl leden a v té době byla chřipková epidemie a tudíž i zákaz návštěv. :-| Sice tu byla možnost, že by manžel přijel nafotit malou hned po narození, jenže porod byl tak náročný, že jsem musela ve finále podstoupit císařský řez.

Nakonec jsem byla ráda, že jsem tam byla sama, protože bolesti byly ukrutné a vím, že bych na něj byla dost nepříjemná. :-N
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
jarcatko
3. pro 2014

Poprvé ano, podruhé ne

U prvního porodu se mnou byl manžel. V těhotenství jsme se o tom několikrát bavili, věděl, že bych byla ráda, aby tam se mnou byl, ale nechtěla jsem ho nutit a nechala jsem na něm, ať se rozhodne sám. Kdyby řekl, že se na to necítí, nenaléhala bych na něj a domluvila se třeba s kamarádkou nebo sestrou. Ale byl tam se mnou a byla jsem za to ráda. Jednak mi pomohlo to, že jsem ho mohla držet za ruku a při kontrakcích mi přidržoval hlavu v předklonu (abych se nezakláněla), mezi kontrakcemi mi otíral obličej mokrou žínkou, to bylo taky super. No a ty okamžiky těsně po porodu, první vteřiny a minuty s Honzíkem, to bylo prostě dokonalé ve třech! x-)

U druhého porodu jsme řešili otázku hlídání pro Honzíka a samozřejmě to dopadlo tak, že hlídání nebylo k dispozici, navíc porod postupoval tak rychle, že bychom stejně nestihli ani pro tetu dojet, takže mi manžel zavolal sanitku a rodila jsem sama. V tom fofru mi to ale nijak nevadilo, spíš přispělo k mé pohodě, že jsem věděla, že Honzík je doma s tatínkem a až se vzbudí, nebude překvapený nebo vyplašený (jsou mu dva roky) z toho, že tam nejsme. A vzhledem k tomu, že jsem porodila do 15 minut od příjezdu do porodnice, tak by mi muž asi ani nestihl být moc platný. Spíš mě jeho nepřítomnost trochu mrzela kvůli těm dvěma hodinám po porodu - že se s Filípkem nemohl seznámit hned. Ale aspoň jsem si zase mohla sama vyzkoušet, jak se stříhá pupečník. :-D A s Filípkem se manžel i starší bráška seznámili asi 10 hodin po porodu. :-)
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
renatab
3. pro 2014

Dejte na své pocity

V prvním těhotenství jsem manžela chtěla u porodu a on to bral jako samozřejmost, moc mi pomáhal. Tím, že jsem netušila do čeho jdu, tak jsem byla "hysterka". :-D Myslím si, že první porod jsem moc dobře nezvládla a manžel byl velkou oporou.

U druhého těhotenství už jsme se o přítomnosti manžela u porodu ani nebavili, byl to prostě fakt! Jenže, když přišlo na věc, naráz mi přišlo přirozené, že tam budu sama. Manžel mě večer ve 21.hod odvezl do porodnice a já ho poslala domů k první dceři. Chtěla jsem si ten druhý porod užít sama. Nevím jestli to bylo tím, že jsem chtěla mít jistotu, že o starší dceru bude dobře postaráno a nebo to bylo tím, že byla noc, všude ticho a já chtěla poslouchat jen miminko v břísku a svoji přípravu na porod, ale musím říct, že jsem si ten druhý porod bez manžela užila.

Takže moje rada zní: Dejte na své pocity!!!

První porod jsem si užila s manželem a nelituji a druhý jsem si užila bez manžela a také nelituji. V obou případech to tak prostě mělo být. :-)
3 poděkování
Poděkuj za zkušenost
katyxq
2. pro 2014

Doprovod - zdál se dobrý, ale pak podlehl systému

K porodu jsem s sebou měla manžela - ano, jako psychická podpora byl dobrý, ale jako ochránce mých přání, porodního plánu selhal :-(. Nakonec do mě hučel to samé, co nemocniční PA s doktorkou (např. tlačení na povel). Pak se tlačit podle sebe nedá, aspoň já to tedy nezvládla. Lituju, že jsem se před porodem nakonec rozhodla si vlastní PA tam nevzít.

Teď podruhé už se rozmýšlet nebudu, ať už budu rodit kdekoliv, chci u toho mít svoji PA, ke které budu chodit už během těhotenství ;-).
2 poděkování
Poděkuj za zkušenost
hadruska
2. pro 2014

Sama samička

Můj muž k porodu nechtěl a já ho nenutila a ani nechtěla přímo k porodu.
U prvního porodu jsme se domluvili, že bude se mnou a miminkem dvě hodiny po porodu na sále, ale miminko mělo komplikace, tak tam byl jen se mnou. A já byla moc ráda, že u porodu nebyl, protože jsem sama nevěděla, co se se mnou děje a hádám, že on by to nevěděl taky :-).

Ke druhému porodu jsem nastoupila zase sama. S levandulovým olejíčkem, achátem a nadšená, že budem mít brzo miminko. Porod byl nádherným zážitkem a byla jsem ráda, že jsem si ho prožila i bez muže. Tím, že muž byl se synkem a já šla po porodu na pokoj bez rooming-in ( šestinedělí bylo plné), tak přijeli až druhý den oba.

Pokud někdy budem mít ještě miminko, tak bych byla ráda, kdyby byl muž ve vedlejší místnosti, aby hned po porodu miminka nastoupil, viděl ten uzlíček a pomohl mi vyvzdorovat si položení nahého miminka na nahou maminku.

Ještě bych ráda dodala, že porody mých dětí trvaly tři a čtyři hodiny, možná kdybych byla na sále déle, v kontrakcích a sama, tak bych tam další osobu chtěla. Asi.
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
katy28
2. pro 2014

Byli jsme u plození oba, byli jsme i u zrodu!

Můj pohodový porod, vyvolávaný den po termínu, jsme si s mužem moc užili. Oba jsme plánovači a tak nám zápis v diáři - 7.00 nástup porodnice, jdeme si pro Barborku - vyhovoval, vše bez stresu (tak jako malinkej byl:)) a na čas.

U Apolináře nejsou jednotlivé porodní sály příliš oddělené a jsou slyšet jednotlivé porody a rodičky. Kombinace delšího stání u mé postele, nízkého tlaku a křičící rodičky trochu manželovi dala zabrat, a tak hned na úvod zbělel a poprosil o židli a vzduch. To nás všechny pobavilo a od té doby bylo dobře. :) On si četl, já při kontrakcích tlumených epiduralem chrupala, a když došlo na samotný porod, stál mi u hlavy a povzbuzoval mě (Baru byla venku na to šup, takže se moc nenadřel. Hned mi hlásil, že je to opravdu holčička a při mytí a měření ji nepustil z očí. Při mém šití ji svíral v náručí a občas mi ji dal pod nos, abych zapomněla na to tahání tam dole.

Jak sám říká, byl to obrovsky silný zážitek, byl u zrodu své dcery a nechtěl by jinak. A navíc, když viděl, jak sestry zkušeně s miminkem zacházejí (a to není z cukru), přestal se bát. Byl pro mě psychická podpora, vědomí, že když budu cokoli potřebovat, nemusím halekat na sestry, že jsme v tom spolu.
Za mě partner u porodu 100 % ANO!
5 poděkování
Poděkuj za zkušenost
lenunaaa
2. pro 2014

Za mě ano!

Taky jste už několikrát slyšely, jak sebou nebrat partnera k porodu, že se mu zhnusíte atd.? Vůbec takové tlachy neberte vážně!

Přítele jsem měla u sebe od prasknutí vody. Pomáhal mi fyzicky a hlavně psychicky. Sám byl vystresovaný až na půdu. Vlhčil mi čelo, pomáhal slovy, pomohl se sprchou, s oblíkáním. Byla to pro mě obrovská podpora! Při tlačení zalezl za roh, nemohl unést jak trpím. Vnímal to asi hůř, jak já (jen v té chvíli).

Po porodu byl taky se mnou, při mě. Bylo pro mě daleko lepší, že jsem měla u sebe někoho, koho znám a s kým si věřím. Nedokážu si představit, že by se mnou byla nějaká cizí sestra.

Po pár dnech se přítel dal do kupy a už se tomu jen smějeme! Takže pokud si důvěřujete, jděte do toho! :-)
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
pablinka
2. pro 2014

Doprovod u porodu - jednou ano, podruhé ne

U prvního porodu se mnou manžel byl. Dost jsem se bála, tak jsem byla ráda, když jsem ho pak v 5 h ráno (po pravidelných kontrakcích od 19:30 h předchozího večera) mohla zavolat, aby byl se mnou na sále. Porod pak trval ještě do 10 h. Na první porod nemám moc dobré vzpomínky především kvůli personálu, avšak ani manžel se tehdy nedokázal ozvat, byl ze všeho úplně "paf". Ani pro něho to tedy nebyl zrovna "nejlepší zážitek v životě", společně se mnou si užil mnoho strachu a nejistoty.

Podruhé už jsem se rozhodla pro jinou, více "friendly", porodnici, kam jsem už s dobrým pocitem jela rodit sama bez doprovodu (resp. manžel mě tam se synem jen zavezli). Zde už se o mě starali tak skvěle, že jsem manžela ani nepostrádala. Naopak bych řekla, že jsem se mohla více soustředit na samotný porod, na svoje tělo a na vnímání celého průběhu porodu. Byl to pro mě výborný zážitek. A i když se mnou manžel nebyl (byl zatím se synem, což jsem i ocenila více), mám i fotku ze sálu - vyfotila mě s dcerou obětavá porodní asistentka.
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
zana09
2. pro 2014

Manžel u porodu

Manžel od začátku bral jako samozřejmost, že u porodu Honzíka bude, i když ze začátku mi to přišlo spíš jako jeden z jeho momentálních nápadů typu - všichni kámoši u porodu byli, tak tam přece musím být i já, aby se neřeklo. :).

Neměl ani o tom, jak porod probíhá a co se od něj očekává, žádnou představu, nestihli jsme to vůbec probrat, jelikož se malý narodil předčasně a vše probíhalo nakonec naprosto jinak, než jsem si to i já jako těhotná představovala. Byli jsme oba zaskočeni a tak nějak "vláčení" (hlavně já jako prvorodička) systémem. O to víc mě pak překvapilo, že i přes ten celý průběh, který bych nejraději vymazala z paměti, byl manžel opravdu velkou oporou a jediným člověkem, kterého jsem tam silně vnímala. Podporoval mě, když už mi docházely síly a já se vyčerpáním rozbrečela že to nezvládnu, připomínal mi, jak mám správně dýchat, když jsem začala hyperventilovat, držel mě za ruku, byl prostě tam.

I když se jiné věci nepodařily, tak jeho přítomnost si z toho všeho pamatuju velice dobře. To, jak neztratil nervy, když já byla mimo - byl tam pro mě, i když věřím, že to pro něj bylo těžké vidět mě v tom stavu, vidět, co se mnou dělají a pak jako první vidět svého syna na všech těch hadičkách. Jednoduše, jsem mu za to vděčná a jsem ráda, že tam se mnou byl.
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
nikolapomahacova
1. pro 2014

Kvůli akutní SC musela mamka počkat venku.

Přála jsem si doprovod své maminky, ale kvůli akutnímu císařskému řezu jsem musela na sál sama. Po narození dcery mě ale maminka zastoupila a vše co se dělo s Klárkou pohlídala.
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
hhanca
1. pro 2014

Jak to bylo u nás...

Za mě teda partner u porodu určitě ano!!!! Byl se mnou na porodním boxu 25 hodin v kuse! Nespali jsme ani jeden, byl pro mě velikou podporou! Je fakt, že jsem na něm viděla, jak je mu "ouzko", že tak dlouho "trpím", ale zvládli jsme to. :)

Po porodu teda prohlásil, že to bylo šílený a že druhý miminko si asi budeme muset adoptovat, že to znova nezvládne! A skutečnost? Už čekáme druhý a k porodu se hlásí znova. :)
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
zzuzinda
1. pro 2014

Nebýt sama u porodu

I já se přídávám k těm, které mají jen dobrou zkušenost s partnerem u porodu. U prvního, vyvolávaného, se mnou byl od zavedení tablety až po rychlý přesun na operační sál. U akutního císaře být nemohl, ale hned viděl a pochoval si našeho Adámka. Pak se mnou byl u druhého porodu - plánovaného císaře a to bylo taky k nezaplacení (i když jsme to platili ;-) )
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
bzzzzzz
17. lis 2014

Rozhodně

Doprovod u porodu rozhodně doporučuji. Každý podle svého nastavení, ale myslím, že blízká osoba je u něj přínosná.

Já měla u obou porodů manžela, on je má nejbližší osoba, on je rodič rodícího se dítěte. Zvlášť u prvního mi to připadalo důležité - vznikala úplně nová rodina. Podruhé, kdyby se nám nepovedlo sehnat hlídání, snažila bych se, aby se mi upsala kamarádka.

U prvního porodu jsem měla komu nadávat, drtit ruku. U druhého si s kým povídat a smát se. Chtěla jsem, aby si dítě jako první pochoval jeden z nás, kdybych já třeba po císaři nebyla schopná. Některé věci mohl s personálem řešit on a já vypnout hlavu a jenom rodit.

Rozhodně ho chci u porodu i příště a chce tam být i on. Pro nás je to samozřejmost.
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
marukm
16. lis 2014

Nenechám tě samotnou

U nás bylo od samého začátku jasno. Manžel chtěl být u porodu se mnou. Nebála jsem se, že by to nestihl (pokud by to samozřejmě nebyl překotný porod), protože pracuje asi 10 min. od porodnice.

Manžela ke mně pustili až po klystýru, resp. když jsem byla v přípravně ve sprše a umírala bolestí, řekla jsem PA, ať mi manžela okamžitě přivede. Trošku se lekl, když mě uviděl (to musel být pohled!), ale rychle se vzpamatoval.

U porodu byl skvělý, držel mi mističku (bylo mi na zvracení), držel mě za ruku, hladil mě a mluvil na mě. I když jsem myslela, že se nebude dívat do mých intimních míst, prý se koukal (z boku). Ale říkal, že mu to nijak nevadilo (a náš intimní život to vůbec nepoznamenalo).

Když to shrnu, jsem strašně ráda, že tam se mnou byl. Díky němu jsem se cítila v rámci možností "dobře". Myslím, že to náš vztah posunulo zase někam dál a pokud budu někdy rodit znovu, chci ho tam mít zase.:-)
1 poděkování
Poděkuj za zkušenost
mayarengie
14. lis 2014

Všechno bylo jinak

Už od začátku těhotenství manžel říkal, že u porodu se mnou chce být a bude, možná i díky tomu jsem porod neřešila a těšila se jen na ten krásný výsledek. :-)
Osud tomu chtěl jinak, těhotenství bylo ukončeno o měsíc dříve císařským řezem v celkové narkoze. Ale jak manžel slíbil, byl se mnou, byť na chodbě drtil uši cestovní tašce s věcmi. Byl tam, "pohlídal" dcerku a při výjezdu na chodbu byl první, koho jsem v polospánku uviděla a kdo mě ujistil, že Mili je krásná holčička, je v pořádku, má vše jak má být a že za mnou přijde na jip. Svůj slib splnil, jak jen to bylo v tu chvíli možné ❤
5 poděkování
Poděkuj za zkušenost
vevina14
13. lis 2014

U porodu nebyl

Manžel zpočátku nesl mé těhotenství špatně. Nechápal mé nevolnosti, zvykal si celkově na všechno dlouho, takže některé věci byly docela obtížné. Když došlo na otázku, zda se mnou bude u porodu, tak rezolutně řekl, že ne, že by mu nevadil porod jako takový, ale nechce mě prý vidět, jak tam trpím, že by to psychicky nezvládl. Ok, nevadilo mi to, nutit ho nebudu. Ale jak se blížil porod, měnil názor. Bohužel nemáme auto, tak jsme do nemocnice jeli posledním možným autobusem MHD, který jel a pak už to šlo jenom pěšky (je to od nás z domova asi přes půl hodiny).

Přišli jsme do porodnice a manžela poslali domů, že to může trvat třeba i 72 hodin, jenže já se otevřela strašně rychle a bohužel, i když nakonec měl přijít a být se mnou, tak by to nestihl. Nakonec jsem byla ráda, že na to hekání a největší bolesti jsem byla sama s podporou PA, jelikož i tak jsem nebyla moc schopná přijmout jakékoli utěšení. Kdy jsem ho potřebovala nejvíc, bylo ty dvě hodiny po porodu, kdy jsem tam jen ležela a neměla s kým promluvit, byla jsem tam sama s malou, ale ta spinkala a já nemohla zabrat, i když jsem byla unavená jako kůň, hrozně jsem si s někým chtěla povídat. Takže pro příště už je dané, že manžel se mnou bude hned bezprostředně po porodu a u porodu znovu nebudu nikoho chtít, byla jsem ráda sama.
1 poděkování
Poděkuj za zkušenost
dandah
12. lis 2014

Odrodil to celé se mnou

Já měla lehký, bezbolestný porod. Rodila jsem alternativně, tedy ne v klasické koze s nohama do praku. Během kontrakcí jsem si zkoušela různé polohy a pomůcky. Nakonec jsem si vybrala porodní vak a takovou polohu, při které mne musel manžel přidržovat a tlačit v kontrakcích se mnou. Když malý vykoukl na svět a já měla možnost manžela vidět, byl stejně upocený a vyřízený jako já.

On od začátku chtěl být u porodu, prý když byl u toho, jak to začalo, chce být i u toho, jak to skončí.
Bez jeho pomoci bych to nezvládla takhle hladce a jsem moc ráda, že jsme malého "odrodili oba". Moc si ho za to vážím, že při této zkoušce chtěl být se mnou a nejenom tak, že by postával vedle a držel mne za ruku. Byla to pro oba dva velká a nádherná zkušenost.

Ale kdyby tam nechtěl se mnou být, vzala bych si asi s sebou sestru. Mít u sebe někoho blízkého, kdo vás zná a ví, jakými správnými slovy vás podpořit, to je u porodu k nezaplacení!
2 poděkování
Poděkuj za zkušenost
katkammv
12. lis 2014

Byla jsem ráda

Nějak jsem teď už manžela nenutila, aby byl u porodu, nechala jsem rozhodnutí na něm. A tak se ptal druhých chlapů, zda byli, a zjišťoval info. Nakonec, když se blížil den porodu, a taky díky menší komplikaci předtím se rozhodl, že půjde.

Sice řekl, že mi moc nepomohl a že si připadal zbytečný, ale to jsem mu hned vyvrátila. Byl mi neskutečnou psychickou oporou (snesl i mou nelichotivou nadávku, bez řečí), nosil mi věci do sprchy a pomáhal a hlavně mi pomohl vytlačit malého, kdy jsem byla už bez sil a bez kontrakcí.

Za mě říkám doprovodu ano a děkuji manželovi, že tam se mnou byl. Odměnou mi bylo krásné poděkování přede všemi, naše první slzy při chování milovaného syna a jedna krásná hláška personálu, kdy bylo potvrzeno, že je syn opravdu tatínka a moc podoby po mamince nezdědil. :-D Doufáme, že si to brzo zase zopakujeme.
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
andelkaprdelka
11. lis 2014

Sama? Néé, děkuji

Když jsme na toto téma zavedli s mou drahou polovičkou řeč, byl vždy pro. Sice říkal, že se bojí, ale od začátku tam chtěl být. No dííky bohu za Něj.

Byla sobota v noci, dívali jsme se na horor, trošku jsem si "učůrla"... joo to jsem si myslela. Brzo ráno jsem šla na WC a buch, vodopáád. A pak to jelo. No bylo to hodně hektické, ale Jirka byl celou dobu se mnou. Teda asi až na čtyři hodiny, co ho sestra vyhodila a já čekala sama, než si mě někdo všimne.

Chudák to vše viděl, jak mi bylo špatně, bolesti, brečení, ale vždy tam byl a utěšoval mě. Největší oporou mi byl při tom slavném "tlačení". Krásně mi pomáhal naklánět se k břichu...uff. Nejvíc mě pobavil, když říkal: "Nedívám se tam, nedívám... láásko, vidím hlavičku, děleeej, tlač...". V tu chvíli jsem myslela, že mu jednu vlepim... jakoo ... co tam asi celou tu dobu dělám?? :-D

Ten okamžik, kdy nám přinesli ten malej, ukřičenej balíček... Jiříček byl táák nádhernej, Jirka pyšnej a regulerně bulel. A pořád mě držel za ruku a děkoval. Nezapomenutelný zážitek. I teď mám slzy v očích, když to píšu. Hrozně mě mrzí, že mi Jiříčka hned odnesli, ale musel se dopéct v inkubátoru.

Největší oporou byl pro mě pak, když Jiříček bojoval na neonatologii, ale to už je jiný přběh..

Za mě ano, ano, ano. Muž u porodu jo. Sám prohlásil, že ke mě má blíž a ještě víc si mě váží. To všechno nás o tolik sblížilo... x-) x-)
5 poděkování
Poděkuj za zkušenost
jasana3
10. lis 2014

Doprovod u porodu

Rozhodnutí jsem nechala na manželovi, ale dala jsem najevo, že bych ho tam ráda měla, když ne přímo na místě, tak určitě poblíž. Ale že to nechám na něm, jestli půjde, jestli vydrží a nebo odejde. On to asi nijak vůbec neřešil, řekl, že tam půjde a chce jít a že je to jasná věc.

V den D byl se mnou celou dobu, od příjmu, pak na hekárně, odešel na oběd jen ve chvíli, kdy mi dávali klystýr. A pak, když se šel převléknout. Jinak jsem ráda, že tam byl se mnou. Za prvé, než začalo jít do tuhého, byl mi oporou v tom, že jsem tam nebyla sama. Když začalo jít do tuhého, byl mi oporou v tom, že měřil čas mezi kontrakcemi a pomáhal mi při pohybu, vstávat, do vany, z vany atd. A když už to bylo velice tuhé, tak jsem ho popravdě vnímala jen hodně okrajově, ale zvonil na sestru, že už jako jooo, pomáhal mi též při pohybu a pak už si jen pamatuju, že mi po porodu dával napít, držel malého a předtím fotil.

Masáže a nějaké drcení ruky ani neproběhlo, při kontrakcích jsem jednoduše nesnesla na sobě jakýkoliv dotek a při samotném porodu a tlačení jsem drtila porodní křeslo. :-) Nevím, co si myslel, když jsem kvílela, zpětně jsme to nikdy moc nerozebírali, co se pocitů týká a ani co vlastně viděl či neviděl (v jednu chvíli se ocitl nikoliv u mé hlavy, ale na opačném konci). No a po porodu mi pomáhal do sprchy, do postele atd.

Rozhodně jsem ráda, že se mnou byl, že to zvládl na jedničku, že mi byl hlavně psychickou oporou, a co se týká našeho sexuálního života, tak nějaké změny v téhle oblasti jsem si nevšimla.
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
zebruska
10. lis 2014

Nebudu ho nutit

Od té doby, co jsme s manželem mluvili o mimču, měl manžel jasno, že u porodu být nechce. Já bych ho tam moc ráda měla, chvíli jsem zkoušela "přemlouvat", ale pochopila jsem, že je to zbytečné. Nic se nezměnilo ani teď, když se to blíží... Jeho vysvětlení je, že mi nebude moct pomoci a to by ho zničilo.

Kolegyně v práci říkala, ať si s sebou vezmu někoho jiného (mamku, kamarádku), ale nedovedu si představit, že bych tam měla někoho jiného. Takže buď s ním nebo bez něj, ale rozhodně ne s někým jiným. Jestli mě za měsíc překvapí a bude tam, těžko říct, ale i tak vím, že je mi oporou.
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
yumy
10. lis 2014

Neumím si představit, jak bych to bez něj zvládla.

Vždycky jsem si myslela, že tam bude jen tak postávat a očumovat, ale on mi opravdu pomáhal, co to šlo a to, že jsem ho mohla mít celou dobu u sebe pro mě byla velká výhra. Věděla jsem a cítila, že jsme v tom prostě oba, že je to něco, co musíme zvládnout společně. Neumím si představit, že by tam nebyl a pro něj to byl úžasný zážitek...
3 poděkování
Poděkuj za zkušenost
forda
9. lis 2014

Sama

Můj tehdy přítel k porodu nechtěl jít, měl strach (to já taky :-) ), ale nechtěla jsem ho nutit a tlačit na něj. Ve finále jsem byla ráda, protože jsem rodila 12 h a byla jsem ráda, že trpím sama. Vím, že on by mi nepomohl, nebo psychicky ano, ale stejně by to asi odnesl nadávkami. :-N Jak se "to" blížilo, tak jsem mu zavolala aby dojel. Čekal za dveřmi porodního sálu, a jak byl Lukášek venku, tak ho PA zavolala. Se sestrou ho vážil, měřil a podepsal. Potom jsme spolu byli na poporodním 2 h. :-) A hlavně jsme byli oba spokojení, že to bylo jak to bylo.
1 poděkování
Poděkuj za zkušenost
oktarina
9. lis 2014

Oba u pořizování, oba u zrození

Muž už v těhotenství všem kolem nadšeně tvrdil, že on bude u porodu se mnou, pohlidá si nás a pohlídá i nemocniční personál, ;-)

Já byla ráda, byl mi neskutečně velkou psychickou oporou, pomáhalo mi, jen vědět, že je se mnou. A vidět tu slzu v oku, když tráví první vteřiny s dítětem taky. A slyšet slova povzbuzení a poděkování za dítě... x-)
1 poděkování
Poděkuj za zkušenost
rozzaarka
9. lis 2014

To nejdůležitější,co s sebou do porodnice

Manžel u porodu pro mě byl ta největší pomoc a podpora.

Pomáhal mi dojít do koupelny, podpíral mě, když mě po cestě chytla kontrakce, držel mě za ruku, když už jsem myslela, že bolestí nemůžu a byl to jeho hlas, který jsem jako jediný vnímala a který mi dodával sílu ve finální fázi porodu. I pro něj to byl velmi silný zážitek a byl šťastný, že byl u narození malého tak blízko. Sama bez něj bych byla mnohdy zoufalá a neměla bych tam nikoho, kdo by mi dodal sílu v moment, kdy už opravdu téměř žádná nebyla.
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
akrrash
9. lis 2014

Manžel u porodu? Půl na půl

Když mě porodnice na druhý pokus konečně přijala,nbyla jsem po 14 hodinách bolestí nesmírně šťastná. Už dlouho dopředu jsme byli s manželem domluveni, že se mnou u porodu určitě bude. Jenže porodní asistentka ho poslala domů s tím, že až se něco začně dít, tak mu zavolá.

Bolesti jsem měla sice silné, ale neotvírala jsem se a vůbec se nevědělo, kdy začnu rodit. Jenže když to přišlo a já už konečně začala rodit, tak manžel pořád nikde. Zeptala jsem se sestry, jestli mu už volala a ta mi jen řekla, že ne, že už to jde napravit.

Manžel přijel tak nějak v prostředku mého porodu, takže od začátku tam se mnou nebyl, ale i tak mi byl velkou oporou, pomáhal mi, podával čaj, dýchal se mnou.

Najednou jsem to zvládala mnohem líp, hrozně mi to pomohlo, když jsem ho mohla držet za ruku. :)
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
akcccina
8. lis 2014

Bez podpory manžela bych asi neporodila

Manžel od začátku hlásil, že tam bude chtít s námi. Společně jsme se byli podívat na předporodním kurzu v porodním pokoji, takže jsme věděli, co a jak.

Syn si prokopnul bazének o tři týdny dříve. Jeli jsme do porodnice a začal kolotoč (Přijela jsem otevřená už na 4 cm, asi hodinu po přijezdu do porodnice jsem měla kontrakce asi po 15 minutách). Monitor, ozvy a šup na porodní pokoj. Bylo to před vánocema a PA mi řikala, že za den a noc před se narodilo 12 dětí. Takže měla děsnej frmol. Na porodním pokoji jsme 2 hodiny museli čekat, než ho uklidí.

Pak jsme tam s manželem zůstali sami a PA nás chodila jen kontrolovat, protože rodila ve vedlejších pokojích. Manžel mě masíroval záda, kontroloval ve sprše a vaně, kde jsem byla skoro pořád. Psychicky mě moc podporoval. Hlavně v druhé a třetí době porodní, kdy jsem měla uz hoodně silné kontrakce. Moc mi pomohlo, že se mnou dýchal a prodýchával kontrakce. Usínala jsem u nich a často jsem zapomínala dýchat. PA přišla na kontrolu pozdě a bylo nám řečeno, že už rozdýchávám porod, že se mám pokusit tlačit. Kontrakce byly silné, ale tlak na konečník jsem vůbec neměla, takže mě to překvapilo.

Když pak přišla naše chvilka, držel mě za ruku. Hned po mě držel našeho syna, který měl omotanou pupeční šňůru kolem krčku a začínal mít špatné ozvy. Já byla po těch 8 hodinách tak unavená, že jsem měla málo sil tlačit a dostala jsem kyslík a oxytocin. Takže byl proveden nástřih a malého vyndali za pomocí vexu. Malej se narodil naštěští v pořádku, jen s malou otlačeninkou na hlavičce, která se do dvou dnů sama ztratila. Mě šili a manžel choval náš vánoční dáreček. Byl to ten nejkrásnější pohled.
Bez něj bych to nezvládla.
1 poděkování
Poděkuj za zkušenost
hmonika
8. lis 2014

Krásný porod i bez doprovodu

Já u porodu přítele nechtěla. Když mám bolesti, jsem raději sama. Myslím, že by mě jeho přítomnost i znervozňovala a v těch největších bolestech bych ho možná i zmlátila. :-) Na přijmu jsem ho poslala domů, a jelikož zrovna byla hodně hlasitě slyšet jedna rodička, tak se mu asi i ulevilo a rád souhlasil.

Můj porod byl vcelku rychlý a pohodový,starala se o mě moc skvělá PA (vlastně to byla studentka a já byla její první rodička, kterou odrodila) a mě doprovod ani nechyběl. Soustředila jsem se jen na sebe a toho malýho tvorečka, co se dral ven. :-)

Ano, trochu mě mrzí, že u prvního a nejsilnějšího zážitku, kdy přišel na svět náš Davídek, nebyl se mnou můj přítel. Ale i tak říká, že ten den byl pro něho nejkrásnější v životě.
1 poděkování
Poděkuj za zkušenost
veronika162
8. lis 2014

U porodu byl přítel

Už od začátku věděl, že u porodu chce být. Malinká se začala hlásit o víkendu, v sobotu, tak si ani nemusel brát volno z práce. Byl se mnou od začátku až do konce. Rodila jsem 18 hodin. Sice na porodním pokoji sledoval probíhající Tour de France, zatímco já skučela v bolestech :-D, ale mě stačilo že tam byl se mnou. I přes strašný porod (malinká musela kleštěmi) to vše zvládnul a já jsem hrozně ráda, že tam byl. Ty první společné chvilky jsou k nezaplacení! :-)
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
petrajavor
8. lis 2014

Vecpal se

O tom, zda bude či nebude manžel u porodu, jsme dlouho debatovali. Situaci jsme probírali ze všech stran.
Já manžela u porodu nechtěla, ale on si trval na svém. Tak dlouho hučel, až jsem ustoupila a řekla ano. Jelikož porod byl vyvolávaný, tak jsem mu jen zavolala, ať přijede a on byl za 20 min v porodnici. Stihl i první kontrakci.

Když se na to dívám dnes, jsem mu vděčná, že se tam vecpal. Držel mi misku, když jsem zvracela i "dupl" na doktora kvůli cs. Byl mou velkou oporou. Za porod si mě moc váží a je na mě i na syna hrdý, že jsme to zvládli. Neměnila bych.
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
lucih123
8. lis 2014

S kamarádkou

Již od začátku těhotenství jsem si byla jista, že přítele u porodu chtít nebudu. On, kdybych si to přála, by šel, ale sám o to také neusiloval.

Měla jsem u porodu kamarádku a byla to ta největší podpora, jakou jsem mohla mít. Ona už rodila, takže věděla jak to chodí, nestresovala a měla pod kontrolou lékaře i mě. Navíc jsem se nemusela zabývat případným studem před přítelem a strachem, zda mě bude vidět jako dříve. Udělala jsem to pro sebe a udělala bych to znovu.

Každopádně za mě doprovod ano!
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
cabadajovimah
8. lis 2014

Zachránce situace

Můj muž o přítomnost u porodu moc stál, mě to znervózňovalo, ale nakonec jsem byla ráda.

Přišel v nejlepší moment, už jsem byla na porodním sále, měla píchlý epidural a byla čím dál nervóznější, hladová a vyděšená. Muž mi donesl hroznový cukr, pití a spoustu energie. V průběhu porodu samotného mi říkal kdy mám kontrakce a když se věci zkomplikovaly držel mi kyslík. Takže pomoc opravdu velká.

Bohužel v něm zůstalo obrovské trauma a aktuálně odmítá další dítě, protože zažil můj kolaps a bojí se, že podruhé by to nemuselo dopadnout. Ale já jsem vděčná, že byl se mnou.
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
dandellaii
8. lis 2014

Bez manžela nerodím :P

Manžela jsem do ničeho nenutila, jen jsem mu řekla, že bych samozřejmě byla moc ráda, kdyby tam se mnou byl. Řekl, že bude, ale možná na samotné tlačení odejde, že uvidí jak se bude cítit. Nějak jsem to neřešila. Když nastal den D, byl se mnou až do chvíle než jsem začala tlačit, neskutečně mi pomohl, vůbec nevím jak bych to sama zvládla, vnímala jsem snad jen jeho, byl i prostředník mezi mnou a lékaři, ale sama jsem byla ráda, že pak odešel na to samotné tlačení - to už byla hračka a já ho nechtěla stresovat (bál se samotného porodu) :-).

Vrátil se, když mě zašili a přinesl i ten náš malý uzlíček :-)
1 poděkování
Poděkuj za zkušenost
sisikmama
7. lis 2014

Sestra u porodu, tatínek u porodu, já u porodu :-)

První těhotenství bylo jako houpačka, skrátím to, nechtěla jsem otce dcery u porodu, už tehdy to neklapalo.
Sestra mi navrhla že by tam chtěla být se mnou, souhlasila jsem. Byla jsem za sestru u porodu ráda, byla mě oporou a hodně mě podpořila psychicky. Moc ji za to děkuji a ona je také ráda, že tam byla. Chtěla být i u porodu synka, ale to tatínek nechtěl, chtěl tam být jen on. :-)

Druhý porod
Přítel chtěl být u porodu od začátku těhotenství, nenutila jsem jej, chtěl to od srdce být u narození jeho prvního syna. Vezl mě do porodnice o den dříve na vyvolání z důvodu termínu porodu a mudr. nechtěla, abych přenášela.
Když nastal opravdu porod, byl mě oporou a jsem moc ráda, že u porodu byl. Oba jsme si poplakali radostí a štěstím, že máme krásného synka a vše dopadlo na jedničku. Nikdy na ten okamžik oba nezapomeneme. :-)

Já u porodu
Měla jsem šanci být u porodu synovečka, švagr byl x kilometrů daleko a tak nestíhal porod. Vím, že jsem byla sestře oporou a jsem za možnost tam být ráda. Užila jsem si vidět ten zázrak z pohledu nerodící ženy. Moc jí za tuhle možnost děkuji. :-)
1 poděkování
Poděkuj za zkušenost
glock
7. lis 2014

Manžel je můj nejlepší kamarád

Já bych porodit bez manžela nezvládla :-( i když seděl v koutku a lítostivě na mě koukal, jak trpím, věřím, že mi jeho přítomnost obrovsky pomohla. Vždy jsem chtěla, aby u toho byl. Ale chtěl to i on.

Kdo se ptá na porod, tak mu manžel úplně básní, že to byl nejsilnější okamžik jeho života...
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
kacajak
7. lis 2014

Manžel u porodu

Můj muž nejdříve hodně váhal, zda k porodu jít nebo ne. Nechtěla jsem ho nutit, ptal se mě, jestli ho tam chci, řekla jsem, že ano, ale že je to pouze na něm, zda půjde nebo ne.

První rozhodnutí bylo NE. Bylo to, když jsem cca ve 29 tt kvůli přílišnému tvrdnutí bříška a nějaký tatínek mu tam vyprávěl, že je to otřesný zážitek, že byla všude krev atd (můj drahý omdlívá při pohledu na krev :-)). Když jsem byla v nemocnici podruhé (to už bylo ke konci, asi týden před termínem), muž přišel s tím, že půjde. Tehdy jsem mu řekla, ať si to dobře rozmyslí, že chci podporu a né abych já musela podporovat jeho :-D.

Nakonec opravdu šel a když se syn narodil a manžel ho uviděl, řekl, že nemohl udělat lepší rozhodnutí v životě a že je to nejkrásnější co prožil :-)
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
ma_ia
6. lis 2014

Manžel u porodu? Jak kdy...

To, že se se mnou půjde k porodu, si rozhodl můj muž víceméně sám. Já na tom nijak netrvala, ba naopak jsem nějak vnitřně cítila, že nevím, zda budu moci být v jeho přítomnosti takříkajíc sama sebou a zda by nebylo lepší ho při porodu nemít. Ale nechtěla jsem ho přemlouvat, když si to přál, a nechtěla jsem ho o ten zážitek připravit.

Nicméně do porodnice mě odvezl, ale byl nervóznější než já a tu nervozitu bohužel převedl i na mně. Sám nevěděl, co má dělat a já místo toho, abych se soustředila na porod, tak jsem uklidňovala manžela. Pak mi došlo, že takhle to dál nepůjde a narovinu jsem mu řekla, ať si mě prostě nevšímá, že jsem v pohodě, ať si jde lehnout (měli jsme nadstandard a do porodnice jsme přijeli někdy ve 23 hodin). Já jsem se přesunula do relaxačního pokoje a sama v klidu jsem se soustředila na sebe a na miminko. Zpětně jsem zhodnotila, že jsem opravdu potřebovala být sama, saoustředit se sama na sebe, aby mě nikdo neviděl, nepozoroval, aby mě nikdo nerušil, neříkal, co mám dělat. Chodila mě pouze kontrolovat PA a manžel spal ve vedlejší místnosti - ten pocit, že tam je, mi stačil, blíž jsem ho nepotřebovala.

Zavolala jsem ho vlastně až na samotný porod, kdy byla holčička na pár zatlačení venku - rodila jsem na porodní stoličce v sedě, můj muž seděl za mnou, a po dotepání pupeční šňůry ji sám přestřihl.

Kdybych měla volit znovu, zda muž u porodu ano či ne, nerozhodla bych se :-) Myslím, že ze všeho nejvíc záleží na momentálním pocitu a potřebách - u svého prvního porodu jsme ho prostě nepotřebovala, ale u druhého by to třeba bylo jinak. Nevím. Jsem vděčná, že můj muž pochopil mé momentální pořeby a respektoval je. Myslím si, že při přirozeném porodu to ani jinak nejde - nejdůležitější je poslouchat své tělo, své pocity, své potřeby a věřit tomu, že vaše tělo opravdu ví, co dělá.
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
ebetka
6. lis 2014

Trauma z porodu

Přítele už bych si podruhé k prvnímu porodu nevzala. A hodně si rozmyslím, jestli ho budu chtít u nějakého případného dalšího porodu. P

řestal mě vidět jako ten sexuální objekt, který ve mně viděl předtím, ale viděl mě jen jako matku, která se mu stará o syna. A také si myslím, že měl trauma. Někteří muži to tak mají a ten můj byl myslím zrovna nějakej těžkej případ. Však hned řekl, že to bylo hnusný, že už to nikdy nechce vidět a že další dítě už nechce. Tak se tam neměl tak hrnout :-(.
Já jsem ho tam ani moc nechtěla, ale on tam mermomoci chtěl. Doma jsme kolem sebe jen tak chodili, moc spolu ani nemluvili.

Pokud bych se mohla rozhodnout jinak, tak bych si k porodu vzala mou maminku.
2 poděkování
Poděkuj za zkušenost
kajovaevicka
6. lis 2014

Táta u porodu SC

Můj muž mi od začátku hlásil, že by rád byl u porodu. U mě se během těhotenství prostřídaly fáze "rozhodně tě tam chci a v žádném případě tam nesmíš být". Na konci už to byla fáze "bez tebe tam ani nevkročím". :-D

Porod mi vyvolávali tři dny, u toho manžel nebyl, nebyl důvod. Když se nakonec rozhodlo, že budeme rodit císařem, zavolala jsem mu. Absolvoval se mnou celou přípravu k operaci a když mě odváželi na sál, jeho odveleli na pokoj pro tatínky. Tam se připravoval na příchod naší malé. Když mě šili, malou odvezli jemu, kde mu ji přiložili na hrudník, když bonding nebyl možný u mě. Pak ji šli omýt, zvážit a dát na chvíli do tepla a mě mezitím přivezli. S mužem jsme se přivítali, poděkoval mi a hned hlásil, jak to u nich vypadalo. Rychle zase utíkal na novorozenecké, kde malou chystali za mnou. Pak jsem ji měla chvíli u sebe a pak mi ji zase sebrali, šli ji obléknout a manžel samozřejmě s nimi. Byl všude, kde jsem v tu chvíli nemohla být já.

Teď čekáme druhou cácorku a manžel už od začátku těhotenství hlásí, že jestli budu rodit zase sekcí, hodlá tam opět být a tentokrát si to hodlá mnohem víc užít, protože už se nebude bát držet novorozence. A když budu rodit přirozeně, rozhodně tam bude.

Už vím, že je na něj spolehnutí a že je to moje psychická i fyzická opora, bez které to absolvovat nechci a nehodlám.
1 poděkování
Poděkuj za zkušenost
zrzzynka
6. lis 2014

Rodila jsem s mužem a jsem za to nesmírně ráda!

Na doprovody u porodů se názory liší asi jako u očkování.

Moje mamka, například, by chlapa k porodu nechtěla, protože zastává názor, že je to pro ženu hodně intimní situace a že si ji raději cituji "odbyde sama". Já jsem chtěla aby byl muž u porodu, nicméně hlavní slovo jsem nechávala na něm. On od počátku byl jasně PRO být se mnou u porodu. Zastává názor, že muž by měl být ženě oporou a že přece žena rodí i JEHO dítě, tak by ji měl "pomoci" :-)

Pravda je, že jsme se domluvili, že bude se mnou až po klystýru, protože klystýr je opravdu takový intimní a co si budeme povídat, ne příliš příjemný a hezký zážitek, takže tam jsem chtěla být na WC sama :-)

Opravdu to tak nakonec i bylo, muž přijel asi hodinu předtím, než jsem začala na sále rodit a byl se mnou celou dobu v rohové vaně, kde mi moc pomáhalo s ním mluvit :-) U samotného porodu stál po mém boku tak, aby neviděl přímo do rozkroku, což si myslím, že je správné, neboť si myslím, že na pohledu do rodícího rozkroku ženy není opravdu nic hezkého.

Když jsme se o tom bavili zpětně, tak říkal, že toho nikdy litovat nebude a že to byl nejkrásnější ale i nejnáročnější zážitek v jeho životě :-)

I já bych neměnila, když už ted vím, jaké to je rodit, tak si neumím představit, tam na to být sama :-)

Myslím, že nás to oba ještě sblížilo :-)
7 poděkování
Poděkuj za zkušenost
petulka_zdenda
6. lis 2014

Manžel u porodu

Přítomnost manžela u porodu, byla jedna z věcí, kterou jsme řešili jako první, hned co jsme se dozvěděli, že čekáme mimčo. ;-)

Do ničeho jsem manžela nenutila, od začátku sám říkal, že k porodu půjde.

Týden jsem přenášela, takže jsem šla na vyvolání. Byli jsme v porodnici od 9. ráno a malá se narodila v 19 hodin. Bylo to pro něj dlouhé, protože do 16 hodin se téměř nic nedělo. A pak když se dít začalo, tak mi byl neskutečnou oporou. Sice mi nemohl pomoci víc než psychicky, ale i tak si té pomoci vážím a dnes vím, že sama bych na porodním sále být nechtěla.
2 poděkování
Poděkuj za zkušenost
pavlinka21
6. lis 2014

Doprovod - ANO ANO

Se mnou u porodu během první doby porodní byla moje maminka, přišla se na mě rychle kouknout, když mi začínaly kontrakce, jelikož pracujeme ve stejné nemocnici, kde jsem rodila, rovnou se mnou i zústala a díky bohu za to.

Během prvních 4 cm otvíráni jsme byla vděčná, že se mnou byla. Pak, když jsem se přesunula na Sál, dojel i manžel, takže se mnou byli oba dva. Oni dva první viděli mojí holčičku, když jí po CS ze mne vyndali.

Doprovod jedině doporučuji. Příště bych je tam chtěla oba zase.
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
marie_anna
5. lis 2014

Doprovod u porodu

Ani můj muž ani já netoužíme po společně prožitém porodu.

Nejprve jsem si myslela, že mi bude nejpříjemnější, když porod absolvuji sama, ale v průběhu jsem si to rozmyslela a zatelefonovala své mamince. Byl to ten nejlepší nápad! Její přítomnost mi velice pomohla, už jen proto, že si porod sama zažila a byla klidná a nad věcí. Když už šel porod do finále, pomáhala mi s věcmi, které bych sama nezvládla - podání nápoje, přivolání sestry, doprovod do sprchy a tak podobně.

K druhému porodu, který se přibližuje, opět vezmu ji. Manžel přišel na sál ihned po porodu a strávili jsme ve třech krásné dvě hodiny, vůbec nevadilo, že tam nebyl před tím. :-)
4 poděkování
Poděkuj za zkušenost
apacheee
5. lis 2014

Manžel u porodu

U porodu se mnou byl manžel (jeden ze základních požadavků v PP) celou dobu, od příjmu až do konce bondingu. S bolestmi mi bohužel pomoci nemohl, ale jsem strašně ráda, že jsme mohli zážitek zrození absolvovat spolu. Manžel o účast u porodu stál sám, nikdy bych ho nenutila, ale jeho přítomnost mi opravdu neskutečně pomohla.
Jsem vděčná, že mi byl oporou a jsem ráda, že viděl, jak jsem byla u porodu "statečná" a po porodu mě opravdu obdivoval, jak jsem to dokázala.

Manžela u porodu jsem chápala jako psychickou oporu a taky jako prostředníka mezi mnou a personálem, kdybych nebyla schopná komunikace. Přesně věděl, jak si porod představuji, takže jsem se nemusela bát, že by doktoři udělali něco, co jsem nechtěla. Měla jsem úžasné lékaře, takže nebylo nakonec nic takového potřeba, ale ta jistota v opoře za to stála.
1 poděkování
Poděkuj za zkušenost
katasv
4. lis 2014

Manžel jako společník ve chvílích nudy

Do porodnice jsme přijeli ráno s odteklou plodovou vodou, první bolest se dostavila až kolem jedenácté hodiny večer, mezitím se nedělo vůbec nic. Jsem moc ráda, že tam manžel se mnou celou dobu mohl být, jinak bych se asi ukousala nudou nebo zbláznila :) . A hlavně bych pořád přemýšlela, co bude apod. Takhle jsme si užili "klidnou" neděli spolu a myslím, že i díky tomu klidu proběhl porod rychle a bez komplikací.

Při samotném porodu mi manžel nejvíce pomáhal při kontrakcích v době, kdy jsem byla připojená na monitor - div jsem mu nerozdrtila ruku ;-) A on si až pozdě vzpomněl na doporučení z předporodního kurzu - sundat si snubák...
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
alneka
4. lis 2014

Hlavní je, aby tam doprovod chtěl být

Při uváhách, kdo se mnou půjde, mě jako první samozřejmě napadl partner. Vzhledem k našim povahám (mé i jeho) by to ale nedělalo dobrotu, což mi potvrdila i PA při doporučeních na výběr osoby k porodu. Hlavní tedy je, aby šel doprovod dobrovolně, sám od sebe, chtěl tam být, znal svá "práva a povinnost". Každá totiž chceme doprovod z jiného důvodu: některé stačí, aby tam prostě někdo byl, jiná má představu, že doprovod ohlídá každý pohyb novorozeněte apod.

Zkrátka, pokud to zjednoduším, je mi jedno, kdo tam se nmou bude (jestli partner, dula nebo náhodný kolemjdoucí :-) ), hlavní je, aby byl plně ztotožněn s tím, co po něm chci a nepřekračoval svůj vymezený prostor.
2 poděkování
Poděkuj za zkušenost
leenulka89
3. lis 2014

Jedině s ním...

Manžela jsem chtěla u porodu od prvopočátku a on naštěstí souhlasil. Do porodnice mě přivezl kolem 5:30 ráno a jel do práce, protože se prý ještě nic moc neděje. Kontrakce byly ještě v rámci možností snesitelné, cca do 10 hodin, pak začaly zesilovat, v 10:40 mi praskla voda a zavolala jsem manžela. Od té doby co přijel, seděl vedle mě, podával mi na povel sklenku s pitím a nechal si mnou drtit ruku. Byl mi velkou psychickou podporou, cítila jsem se s ním bezpečně a jsem neskutečně ráda, ža tam se mnou byl a celé jsme to mohli prožít spolu. Porod byl komplikovaný, malou si manžel pochoval minutku, pak nám ji vzali do inkubátoru, ale stálo to za to :-)
1 poděkování
Poděkuj za zkušenost
kopeckovi
3. lis 2014

Porod ve třech

Vždy jsem byla rozhodnutá, že svého manžela budu u porodu chtít a i on vždy říkal, že určitě půjde. Nedokázala jsem si představit, že bych tam měla být sama. Ale v průběhu těhotenství jsem začala trochu pochybovat o tom, zda mě to nebude znervózňovat a jak to zvládneme.

Měli jsme však příležitost seznámit se s dulou a díky ní jsme začali uvažovat o tom, že bychom takovou podporu ocenili. Nakonec jsme se rozhodli kontaktovat dulu v našem okolí, která nám byla sympatická hned na první schůzce. U porodu nám byla velkou oporou - jak mě, tak manželovi. Velmi mě povzbuzovala a jsem ráda, že jsme se tak rozhodli. Pokud budeme mít druhé miminko, tak jsme s manželem rozhodnuti, že ji opět budeme u porodu chtít. :-)
2 poděkování
Poděkuj za zkušenost
p_ch
3. lis 2014

Otce ano, ale s rezervou ;)

Prvního syna jsem rodila při podpoře manžela. Jsem ráda, že tam byl a ohromně mě podpořil psychicky.

Jediné, co mě mrzí, je to, že syna dostal jako první do náruče on a ne já. Možná proto nemám k synovi takový vztah jako manžel. Druhého syna jsem rodila bez doprovodu manžela a bylo to o kousek lepší. Byla jsem tam jenom já a moje miminko. Nemusela jsem se bát nějakého trapasu před manželem a možná i proto byl porod rychlejší.

Takže manžela k porodu ano, ale ženská musí počítat s tím, že to třeba nebude podle jejich představ.
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
rituska88
10. říj 2014

Tatínek u porodu císřským řezem

Měla jsem plánovaný císařský řez a už od začátku jsme věděli, že chceme být u narození našeho chlapečka s přítelem spolu. Hodinu před operací přijel přítel do porodnice, kde já jsem už byla od předchozího dne. Byl strašně nervózní, klepal se. Zato já byla naprosto v pohodě :-) Asi proto, že jsem zdravotník a taky nezdolný optimista, takže jsem se vůbec nebála, ale strašně jsem se těšila :-)

Přítele oblékli do sterilního oblečení a jakmile se jim podařilo mi píchnout spinální anestezii, pustili ho ke mně na sál. Posadili ho na židli vedle mě, aby mě mohl držet za ruku. Jak se náš chlapeček narodil, hned ho zavolali, ať si ho jde podepsat a pak mi ho dali na břicho a zatímco mě zašívali, užívali jsme si první společné chvilky. Potom dali malého příteli a mě vezli na pokoj a pak jsme spolu mohli být jak dlouho jsme chtěli.

Byl to ten nejkrásnější zážitek v životě a přítel mi hned po svém odjezdu z porodnice psal, že je strašně šťastnej, že mohl být u toho, že hned jak synka uviděl, věděl, že ho moc miluje.

Pokud budeme mít další dítě, tak ať už bude porod přirozený nebo zase císařský řez, jsme rozhodnuti, že u toho opět budeme spolu :-)
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
terry1512
1. říj 2014

Tatínek u porodu. Nejlepší podpora.

Manžel původně k porodu jít nechtěl. Necítil se na to. Když jsem mu ráno volala, že mi praska voda a jdu do porodnice (mám ji naproti přes silnici) během půl hodiny byl tam a už neodešel. Celou dobu tam byl se mnou, nosil mi čaj, pomohl do sprchy a pak hlavně ze sprchy :-D Pořád koukal na monitor a odpočítával kontrakce.(trošku mě tím štval) jako bych nevěděla, že to na mě jde :-D

A když se malá narodila, byl první, kdo ji viděl. Na ten jeho zamilovanej pohled, když mu ji daly, nikdy nezapomenu.Věřím že právě v tu chvíli se opravdu zamiloval do naší holčičky. Už to nebylo jen miminko na obrázku, ale skutečný človíček.

Takže za mě tatínek u porodu určitě ANO.
1 poděkování
Poděkuj za zkušenost
betka20
29. zář 2014

Šťastný otec

Můj porod byl dlouhý a náročný. Manžel se nejprve rozhodoval, jestli má k porodu jít, ale jak viděl Kryštůfka, který rost v břiše, tak řekl, že prostě půjde. Jsme za to rádi oba. Pro mě byl neskutečnou podporou, když už jsem neposlouchala nikoho jen jeho hlas. (PA sama řekla, že tenhle tatínek byl u porodu opravdu potřeba) jinak bych rodila císařem, nebo byla totálně potrhaná.

Když jsem pak viděla jeho výraz, když přicházel s malým v náručí (viz úvodní foto :) ) tak jsem byla tak neskutečně štasná. Myslím, že si vytvořili vztah hned po porodu. Měli spolu oční kontakt (já toho nebyla moc schopná) bylo to něco nepopsatelného a úžasného. U druhého dítěte nebudeme váhat ani jeden. Prostě dle mě má otec u porodu být, protože dítě je obou. Manžel mi pak dodatečně říkal, že nikdy netušil jaký porod je a jak si žena vytrpí, a že kdyby u toho nebyl tak by tomu stejně nevěřil. Řekl, že si mě váží za to, co jsem dokázala :) ale samozřejmě, kdybych věděla, že mu u porodu bude špatně, tak bych ho nenutila. Je to na každém, ale za mě prst hore :)
1 poděkování
Poděkuj za zkušenost
katynka78
24. zář 2014

Manžel u porodu

Moc jsem si přála mít u porodu někoho blízkého, tušila jsem, že to pro mě bude velká pomoc, ale manžel si moc jistý nebyl. Spíš nebyl nadšený, pochyboval, co by tam dělal a že by byl k ničemu. Nenutila jsem ho. Nakonec to dopadlo tak, že jsme byli přesvědčeni, že mě budou jen hospitalizovat a když mě přijali, tak mi sdělili, že placenta je přezrálá a že dává miminku nejen živiny, ale už i toxiny a že by bylo lepší porod vyvolat. A tak se šlo na to.

Manžel s tím vůbec nepočítal, neměl s sebou nic, jen já své věci a věci pro miminko. Ale on chudák byl bez svačiny a naprosto nepřipraven. Přesto zůstal a neopustil mě celou dobu. Držel mě za ruku, mluvil na mě, hladil mě. Bez něj bych to nezvládla. A hlavně když tam nikdo z porodníků nebyl, tak jsem tam díky manželovi nezůstala sama.

Já jsem pro, aby u porodu někdo z blízkých byl. Je to určitě lepší. Manžel je rád, že to viděl, i když teda jsem křičela a on to na mě občas použije jako srandu. Ale vím, že jsem u něj stoupla v ceně, co jsem musela vydržet a co jsem zvládla. Náš vztah to nenarušilo, naopak je to ohromná obohacující zkušenost a zážitek.

Ale hlavní je - řídit se tím, co člověk chce a chápu i maminky, které tam nikoho z blízkých nechtějí. Je to každého věc. Často se říká, že chlap u porodu je móda, ale já to beru tak, že dítě není jenom ženy a že pokud to jenom trochu jde, tak ať je u toho i muž.

Já za sebe říkám, že jsem moc ráda, že tam byl. A nikdy mu to nezapomenu.
1 poděkování
Poděkuj za zkušenost
wovi
17. čer 2014

Určite áno.

Môj dlhý pôrod skončil akútnou sekciou.Celé tehotenstvo priateľ premýšľal a rozhodoval sa, či ísť alebo nie. Ale keď to prišlo, tak neváhal a bol mi oporou. Podával mi vodu, držal ma za ruku a som rada, že tam bol so mnou. Bohužiaľ, pre nepostupujúci pôrod (malá bola tvrdohlavá :-D ) sa malá dostala von až akútnou sekciou. Bola som v celkovej narkóze. Ale priateľ sa stále chváli, že on bol prvý, ktorý držal našu maličkú na rukách :-)
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
lucymalicky
24. únor 2014

Porod akutní sekcí

Ahoj,

můj přítel celé těhu trošku protestoval. Bál se, že tam bude k ničemu, že by mi neměl jak pomoc, nevěděl, co říct. Nakonec když mi řekli ráno, že mi porod odpoledne vyvolají, tak neváhal a hned si zařídil volno. Byl mi oporou, snažil se a já nakonec musela akutně na sekci. Šel se mnou k výtahu před sál, držel mě za ruku a pak čelal celý tři hodiny než mě přivezli. Utěšoval mě, strašně to bolelo a strašně jsem se bála, ale on tam prostě byl. Jsem mu za to vděčná! Byl to pro něj, ale zvláštní zážitek :(
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
andrejka_86
14. pro 2013

Porod s manželem? Rozhodně ano!

Mého manžela nesmí člověk do ničeho nutit, musí vše sám a když začalo růst bříško, začaly se často objevovat otázky z okolí, zda manžel půjde k porodu. Já bych ho tam moc ráda měla, ale musí sám vědět, jestli ano nebo ne - to byla moje odpověď a manžel se odpovědím vyhýbal. Jednou za mnou přišel a říkal, že tam bude rád se mnou. Nikdy mi takovou radost neudělal a jsem moc ráda, že jsem ho tam měla. Ne proto, aby viděl, jak člověk trpí a cítí bolest, ale proto, že kdyby se se mnou náááhodou něco stalo, tak aby tam byl někdo, kdo bude s našim synem.

Naštěstí byl porod bez komplikací, dokonce rychlejší než jsem si představovala. A přestřihnutí pupeční šňůry manželem byla jen třešnička na dortu mého doprovodu u porodu x-)
2 poděkování
Poděkuj za zkušenost
barthia
12. zář 2013

Za mě určitě ANO

Manža byl celou dobu u mě a jsem za to moc ráda. Protože psychika dělá nejvíc. I když nemohl nic dělat, tak pouze, že tam seděl a já měla komu mačkat ruku, mi pomohlo. Ten pocit, že je s váma někdo blízký a ne jenom neosobní perzonál je super. Nedokážu si představit, že bych tam byla sama. Jsem moc ráda, že se rozhodl jít se mnou a mohl tak poprvé slyšet svojí dceru brečet. Je pravda, že po psychické stránce by pomohla i mamka nebo nejlepší kamarádka, možná i víc než muž. Jelikož on nevěděl, jak se chovat a co říkat. :-D Proto chci vyřídit všem nastávajícím maminkám, ať nesmutní, když jejich partner nechce k porodu. Vždyť tenhle job může zastat i někdo jiný z blýzkých. Hlavně, když u sebe budete mít nějakou spřízněnou duši. Sama bych tam opravdu jít nechtěla. ;-)
1 poděkování
Poděkuj za zkušenost
jana_x
30. črc 2013

Císařský řez Jihlava

Prožila jsem 2x plánovaný a u obou jsem měla manžela od začátku až do konce, byl mi velkou oporou a držel mě při tom za ruku. Neplatili jsme žádné poplatky a dovolili nám na sále mít kolik chceme osob. Tedy pokud bychom chtěli, tak i další členy rodiny.
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
prumyslovacka
30. črc 2013

Přítel u CS

Porod trval dlouho, v neděli ráno mi praskla voda, přítel mě odvezl do porodnice, ale poslali ho domů, že se nic neděje, nechali mě trpět do druhého dne, kdy jsem se trošku otevřela, tak se šlo na věc, přijel přítel - původně k porodu odmítal, měsíc přes řekl - nikdo neuvidí moji holčičku dřív než já :-D měla jít mamka se mnou, no ve finále to skončilo akutním císařem, když malá tlačila na spodek a já byla otevřená na 3cm, tak byl u toho a jsem tomu nesmírně ráda
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
spaghi
29. črc 2013

Přítomnost manžela na sále při CS

Manžel na začátku mého těhotenství odmítal jít k porodu, hovory kolem tohoto tématu končily vždy naštváním jeho i mým. Byla jsem z toho smutná. Až v třetím trimestru z něj vylezlo, že má hrozný strach, že by u porodu omdlel, že mu nedělá dobře pohled na krev a nemocniční prostředí vůbec. A že se celkově bojí, aby tam nenadělal více škody než užitku. V tu chvíli jsem si řekla, že jsem byla trochu sobec, že jsem vnímala jen své zájmy a nebrala ohled na něj. Přestala jsem na něj tlačit a naopak jsem řekla, že to vůbec nevadí a jeho rozhodnutí pochopím. No a jak to dopadlo? Měla jsem si jít naplánovat do poradny sekci, ale místo toho jsem rovnou šla v noci zvonit na sál a ráno se šlo na sekci. Manžel byl se mnou, on se svojí fóbií šel dokonce na operační sál! Celý výkon mi seděl u hlavy a držel mě, protože jsem dostala hroznou třesavku a málem bych z toho operačního stolu odskákala. Dodnes mu děkuji, že byl se mnou, protože syn se narodil s drobnou vrozenou vadou a když jsem se to na sále dozvěděla, dovedl mě dokonale uklidnit, i když vnitřně z toho byl možná víc hotový jak já. Pamatuji si jen, že jsem byla jako v mlze, že jsem vlastně nevěděla, co mi pořádně říkají, jen vím, že padaly věty jako "To je běžná vada, to se stává, v Motole to operují skvělí odborníci, nebojte, vše bude v pořádku." apod. Syna po porodu hned převezli do Motola a manžel byl 3x denně u něj na novorozenecké JIP.
Tím vším chci napsat, abyste násilím nenutili své partnery, aby byli u porodu, ale vyslechli si jejich důvody, co jim v tom brání, lépe je pak pochopíte a nebude docházet ke zbytečným hádkám. Naopak vás pak partner může příjemně překvapit a podpořit vás. Na druhou stranu je ta podpora velmi důležitá, nikdy nevíte, co se může při porodu přihodit a on jako psychická podpora pro vás bude hodně důležitý. Přeji hodně štěstí nastávajícím maminkám :-)
2 poděkování
Poděkuj za zkušenost
picasso
26. črc 2013

Podpora při porodu

Nakonec jsem rodila císařským řezem, ale v epidurální anestezii a manžel byl po celou dobu se mnou. Byla to veliká pomoc a podpora. Nejenom na začátku porodu, kdy mi pomáhal do sprchy, masíroval mi záda, držel za ruku při zavádění epidurálu, ale i na sále. Nakonec šel vyfotit syna, přinesl mi ho ukázat a ještě, když mě odvezli na pooperační pokoj, přivezl mi tam syna k "poňuchňání" než si ho převzali do péče sestřičky. Rozhodně má za to můj velký obdiv a dík, protože vím, jak nemá rád nemocniční prostředí :-)
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
baseema
17. črc 2013

Manžel u porodu SC

Manžel u mě byl při převozu na sál (odvezl mě tam se sestrou), i na sále. Dlouhou dobu jsem byla proti aby šel k porodu se mnou, ale nakonec sem byla moc ráda, že tam byl, že mě podpořil a držel mě za ruku, když jsem necítila půlku těla. Bez něho bych nebyla tak v pohodě.
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
elza2110
2. čer 2013

Určitě ano!

Manžel u porodu chtěl být, já ho také chtěla a byl :-) Podle mě by to tak mělo být.Nejen, že dítě je nás obou a tak by jsme ho měli společně přivítat na světě, ale i pro nesmírnou podporu. Mě manžel nesmírně pomáhal. Utěšoval mě, masíroval záda, podepíral mě, když se mi podlamovalo celé tělo, připomínal jak dýchat, držel hlavu na hrudníku, podával mi pití...a ten pocit, že tam na to nejsem sama mi dodával sílu :-)
1 poděkování
Poděkuj za zkušenost
zlatickamoje
27. kvě 2013

Za mě ano

Poprvé jsem rodila v roce 2010 a můj ex nebyl u porodu a tehdy mi to nějak ani nepřišlo, ale trošku mi to bylo líto. Teď jsem rodila 13.5.2013 a přítel chtěl být u porodu už od začátku těhu. Do ničeho jsem ho nenutila. Jsem velmi ráda, že tam byl. Byl pro mě velkou oporou a kdyby tam nebyl, tak ta nepříjemná porodní asistentka si mě ani nevšimne a porodila bych jí na hekárně. Pro mě byl tou největší oporou a bylo to něco krásného po těch bolestech vidět jak mu ukáply slzičky štěstí. Jenže né každý má na to náturu. Můj je hasič takž je zvykly na hodně. Hlavně chlapa nenutit.
2 poděkování
Poděkuj za zkušenost
lennnia
27. kvě 2013

Doprovod u porodu

Manžel byl se mnou od samého rána (vyvolání porodu), rozhodnutí zda být či nebýt u porodu jsem nechala zcela na něm. Já jsem samozřejmě byla moc ráda, že tam se mnou byl - jeho přítomnost mi moc pomohla, hlavně psychicky, že jsem tam nebyla sama a že vidí, že porodit dítě není sranda! Oba jsme rádi, že jsme u narození syna byli společně a musím říct, že nás to stmelilo dohromady!!!
1 poděkování
Poděkuj za zkušenost
weri1
25. kvě 2013

Manžel u CS

Po 22 hodinách skončil porod CS (epidurál) a manžel byl u toho. I když jsem toho moc nevnímala, jsem moc ráda, že tam byl.
1 poděkování
Poděkuj za zkušenost
misicka455
25. kvě 2013

Císař při epidurálu

Já rodila na Obilňáku. Poprvé tam se mnou chlap byl celou dobu krom monitoru a vyšetření v ordinaci a na cévku ho vyhnaly ( i když mě by to nevadilo). Šla jsem na vyvolání , ale nakonec se rozhodlo, že to bude císař, ale čekala jsem 4 hod na sál . Takže byl volný pokoj, tak jsem dostala pokoj, kde manžel byl celou dobu se mnou. Šel se mnou až na sál, ale pustily ho jen za skleněné dveře, které otevřely. Takže jsem občas slyšela jeho hlas. Bylo by mi milejší, kdybych tu ruku, co jsem na sále drtila nebyla sestry, ale manžela. Manžel pak se mnou po zákroku jel před jipku a dál už nesměl.

Po druhé byl taky se mnou celou dobu přípravy, ale na sál už nešel. Tentokrát byl za dveřmi venku a já ani nevím, kdy ho vyhodily úplně. Když mě převážely na pokoj, nikde už nebyl :((

Po obou zákrocích jsem byla při vědomí, takže bych tam chlapa uvítala všemi deseti, škoda..... třeba časem se i tohle zlepší. Klidně bych si zaplatila i ten poplatek otec u porodu.
1 poděkování
Poděkuj za zkušenost
maudn
24. kvě 2013

Při císařském řezu

Při císařském řezu při plné narkóze se mnou bohužel manžel nemohl být, moc bych to uvítala, protože jsem panikařila a brečela, alespoň na tu minutku než mě uspí, škoda, že to není povoleno, myslím, že by to rodičkám dost pomohlo. A na řezání by jedna ze sester už chlapa vyvedla ven, stejně pak před probuzením by bylo super, kdyby to byla právě jeho tvář na sále a ne deset doktorů, kteří vás ignorují po zašití....
2 poděkování
Poděkuj za zkušenost
lucifereeek
23. kvě 2013

Doprovod u porodu

Měla jsem u porodu svého přítele a jsem ráda, že tam se mnou byl, určitě je dobré pokud je ta možnost tam mít někoho blízkého :-)
1 poděkování
Poděkuj za zkušenost