Od porodu jsou to už dva měsíce a já se konečně odhodlala sepsat náš porodní příběh. Tak jako každý příběh má i tenhle svůj začátek. Nejspíš to vše začalo už kdysi dávno, když jsem byla sama dítě.

Nikdy jsem tak úplně nechápala, proč chtějí ženy mnohdy na svůj porod zapomenout. Vzpomínám si, jak mě jako malou holku hrozně fascinovala těhotenská bříška a celý ten zázrak zrození nového života. S přítelem jsme spolu byli asi tři roky, když jsme se rozhodli, že teď už to necháme na miminku, kdy se rozhodne k nám přijít.

Možná právě tím, že jsme si mysleli, že to hned tak nebude se nám to podařilo hned na první ovulaci. Samozřejmě ten okamžik, kdy jsme viděli na testu dvě čárky byl nezapomenutelný a štěstím jsem plakala. I když jsem šla v podstatě hned na neschopenku, těhu jsem si vyloženě užívala a neměla jsem žádné problémy.

První šťouchání od syna jsem cítila celkem brzy, kolem 15.týdne a od té doby mě snad kopat nepřestal, byl velmi akční a komunikativní miminko. Bříško jsem si nesmírně užila i přes neshody na gynekologii, kde bohužel vůbec nechápali můj pohled na těhotenství a odmítání některých vyšetření. Proto jsem byla nucená kolem 27. týdne změnit lékaře, kterému jsem se i svěřila s přáním porodit našeho chlapečka doma. Doktor na to řekl jen: „Však proč ne, vždyť budete jen rodit..“ Díky jeho chápavému a vstřícnému jednání jsme se domluvili, že na kontroly budu dál chodit jen k soukromé PA. Jsem moc vděčná, že nás osud k této asistentce přivedl, moc jsme si sedly a i manžel z ní měl dobrý pocit. Naštěstí jsem byla já i syn v pořádku a tak porodu doma nic nebránilo.

Jak se blížil termín, začalo být moje okolí nervózní a přenášelo svoje strachy i na mě. Neměla jsem strach z porodu doma, ani manžel ne.. Jediné, co mě znervózňovalo, bylo, že bych musela na vyvolávání třeba. Syn asi cítil, že vše ještě není doma připravené a tak čekal.. Termín minul a pořád se nic nedělo. Díky své šikovnosti se mi podařilo navíc uklouznout a natáhnout si tříslo. PA mi poradila, ať si zajdu ještě k fyzioterapeutce, protože jsem nemohla skoro chodit, jak mě tříslo bolelo.

Bylo pondělí, devátý den po druhém termínu a dopoledne jsem si všimla, že mi nejspíš začíná odcházet hlenová zátka. Byla jsem vzrušená, že se porod nejspíš blíží. S manželem jsme se vydali na domluvenou schůzku k fyzioterapeutce, proběhlo i odblokování pánve před porodem a moc milá paní mě povzbudila tím, že to vypadá, že se tělo opravdu chystá na porod a že je možné, že se to brzy rozjede. To jsem ještě netušila jak brzy.. Večer jsem si všimla častějšího tvrdnutí břicha, ale bolest jsem necítila, tak jsem muže poslala na noční do práce, že kdyby něco tak dám vědět. Šla jsem si lehnout kolem jedenácté a asi za půl hodiny mě něco vzbudilo. Už si přesně nevybavím tu bolest, ale bylo to něco nového. Začala jsem tedy měřit intervaly a když jsem viděla, že se to vrací asi po třech minutách, volala jsem manželovi, ať jede radši domů, že už je to tady.

 Přišel mi tento článěk, úvaha e-mailem a já bez dechu  seděla a četla ho. Zaráží mě, jak moc pravdivý je a ruku na srdce, kolikrát jsem se v článku našla. Dneska, když jsem se šla podívat na internet, hned jsem si na tento článek vzpomněla, mobil zahodila pod polštář a celé dopoledne jsem se věnovala jen dětem. Jak očisťující. Doufám, že mi toto dlouho vydrží a článek tisknu a připínám na ledničku, ať ho mám stále na očích.

Jsme mistry iluzí. Sami se jim oddáváme a navíc se snažíme přesvědčit o nich okolí. Téměř každý, kdo má děti, mluví občas o tom, jak moc pro něj znamenají. Jak důležité pro něj jsou. A že tou nejvyšší hodnotou je rodina. To zní opravdu hezky. Jen moc nechápu, když jsou děti pro každého takový poklad, proč jich je tak mál

A proč vlastně děti ani nejsou nijak zvlášť šťastné, stejně jako rodiče, kteří tak mluví? Proč když jsou pro nás tak moc důležité, trávíme s dětmi co nejmíň času a snažíme se je co nejdřív strčit do školky nebo k babičce?

S jednou kamarádkou jsme podnikly takový pokus. Má dvě děti. Také mluví občas o tom, že jsou tím nejdůležitějším v jejím životě. A fakticky je opravdu miluje. Rozhodly jsme se spočítat, kolik času skutečně stráví s nimi a co dělá v čase zbývajícím. Celý den poctivě zapisovala, hlídala si, aby se chovala jako obvykle, aby nic neošidila.

Výsledky ukázaly, že osm až devět hodin z každého dne jí pohltí zaměstnání. Další skoro dvě hodiny cesta do práce a zpět. Ráno většinou utíká, dokud děti ještě spí. Maximálně jim stihne dát pusu. Když se večer vrací, zbývá hodina do doby, než jdou děti spát. A co v tu dobu dělá? Uklízí a vaří na zítra. Snad ještě krátce mrkne do školního sešitu toho staršího.

V souhrnu tedy dětem z celého dne věnuje desetiminutovou pohádku před spaním. To je všechno. Plus ranní pusa, plus tři čtyři telefonáty během dne.

Dostal se ke mně tento článek a nemohu jinak než sdílet. Je v něm obsaženo ohromné množství pravdy a minimálně stojí za to přečíst si ho a zamyslet se nad ním. Protože ruku na srdce, není to jen záležitost otců. Už mockrát se mi ve školce stalo, že jsem zaslzela nad tím, jak se někteří rodiče chovají ke svým dětem. A nyní jako máma to vnímám ještě mnohem silněji ☹

"Stáli jsme se synem ve frontě na reklamaci zboží, když jsem si všiml malého chlapce – nebylo mu víc než šest let. Díval se na svého tátu a nesměle se ptal, jestli až to tady vyřídí, koupí mu zmrzlinu. Otec na něj zvysoka pohlédl a procedil skrz zuby, ať je zticha a nevyrušuje.

Chlapeček se okamžitě přitiskl ke zdi a stál bez pohnutí a hlesu nějakou dobu.

Když se fronta trochu pohnula, odvážil se klučík jít znovu za tátou. Potichu si zpíval nějakou dětskou písničku. Zdálo se, že už zapomněl, jak hněvivě ho táta prve zakřikl. Teď se otec znovu otočil a s křikem mu vynadal, že dělá kravál. Chlapeček se honem znovu postavil ke zdi.

Byl jsem úplně bez sebe. Jak to, že ten člověk neviděl to, co jsem viděl já? Jak mohl nevidět to krásné stvoření stojící v jeho stínu? Proč bez chvilinky zaváhání „vytlouká“ každý náznak štěstí z vlastního dítěte? Proč si necení toho kratičkého času, kdy je pro svého syna vším?

Zbyli jsme před pokladnou tři, když se klučina znovu odvážil přiblížit k tátovi. Otec bleskově vykročil z řady, popadl rukama chlapce za ramena a stiskl ho, až se mu obličejík zkřivil bolestí:

Článek jsem psala průběžně hned po porodu hlavně proto, abych si uspořádala myšlenky a dala si dohromady všechno, co se stalo... A tak nějak se s tím srovnala. V té době mi moc pomáhalo číst si podobné příběhy a vědět, že v tom nejsem sama. Odhodlávala jsem se dlouho a protože dnes, ve Světový den předčasně narozených dětí, je více než příhodná doba, rozhodla jsem se jít s kůží na trh a podělit se s vámi o náš příběh.

Celé moje těhotenství probíhalo naprosto bez problémů. Bylo plánované, ale i tak si pamatuju, jak jsem překvapeně hleděla na to, jak se zbarvovala druhá čárka. Naše krásné sladké tajemství. Týdny postupně plynuly, 1. screening výborný, miminko zdravé, oznámení rodině a známým, 2. screening výborný, čekáme chlapečka! Chodila jsem na poradny, vždy všechno v pořádku, pan doktor se radoval, jak vše krásně vychází a nic se nechystá, miminko krásně prospívalo, já byla šťastná a cítila jsem se strašně dobře.

Až jsme se takhle v poklidu dostali přesně na konec 7. měsíce. Byl pátek, těšila jsem se, že za pár týdnů nastoupím konečně na mateřskou a připravím se v klidu na příchod našeho drobečka. Na víkend přijeli kamarádi, poseděli jsme, podívali na fotky z manželova výletu. Pak už jsem byla unavená, tak jsme si šli kolem půlnoci lehnout. Prakticky hned jsem usnula.

Noc. Tma. Vzbudilo mě jakési mokro. Do háje, co to je? Rozsvítila jsem a zjistila, že mám mokrou noční košili. Polilo mě horko a zároveň mi přejel mráz po zádech, začalo mi bušit srdce. V první chvíli mě napadlo a snažila jsem si vsugerovat, že mám hodně slabý pánevní dno a nějak mi to "ujelo", ale tušila jsem... Šla jsem na záchod a po návratu mi to začalo téct i po nohách. Neumím popsat myšlenky, které se mi v té chvíli honily hlavou. Nechápala jsem to. Absolutně vůbec. Ještě před třemi dny jsem byla na poradně… Strašně jsem se o malého začala bát. S manželem jsme se oblékli a jeli hned do nemocnice. Všude bylo naprosté ticho, byla zhruba jedna v noci.

Přešli jsme vrátnici a našli porodnické oddělení. Otevřela sestřička, já jí sdělila své podezření na odtékající plodovou vodu ve 31. týdnu. Vyděsila se a se slovy „Ježiši!“ mě ihned pustila dovnitř. Manžel zůstal na chodbě.

Uvnitř mě sestřička požádala o intimku. Ta se po polití roztokem okamžitě zbarvila do modra, obavy se bohužel potvrdily.

Tak i já jsem se rozhodla "vyplodit" pro vás nějaký článeček o tom, jak můžete udělat ne jeden, ale třeba hned 2 dobré skutky!

Je to velice jednoduché... V předvánočním čase mají lidé tak nějak více potřebu pomáhat a dělat dobré skutky (aby se jim to tam nahoře pěkně sečetlo i pro letošní rok a tak nějak splnili konečně jedno Novoroční předsevzetí 😉)

A díky šikovným maminkám, nemaminkám i tatínkům z Modrého koníka i jiných sociálních sítí můžete udělat radost a pomoci hned dvakrát!

Ač jistě všichni víte, že v těchto dnech probíhá dražba pro Amálku naší @catry v charitativní skupině https://www.modrykonik.cz/group/4603/detail/, tak vězte, že pomoci můžete také Damiánkovi, synovci naší @herminka 🙂

Jak a kde? Již v sobotu 14. listopadu ráno přímo na webových stránkách spolku, který zde pro vás aukce od letošního roku pořádá: http://damian.spolek-sikulek.cz

I tam se můžete těšit na krásné originální hand-made výrobky, některé z nich jsou práce zdejších maminek, které přispěly svými krásnými kousky i do aukce pro Amálku 🙂 Pokud vaše finanční limity nestačí na získání výrobků zde na Koníkovi, můžete se pokusit získat krásné dárky právě v aukci pro Damiánka. Můžete se těšit na pletené, háčkované, šité, plstěné, korálkované, pedigované, polymerované a všehochuťmateriálované výrobky, stejně jako na 3 speciální bonusy 😀.

Mám ráda příběhy. Některé mi pomáhají uvědomit si, co je a co není v životě důležité, jiné zamyslet se a utřídit si myšlenky.

Život je plný příběhů. Ne všechny mají dobrý konec, ale jak se říká, zážitek nemusí být krásný, hlavně že je silný. A to samé platí pro příběhy.

Tady na MK často čteme silné příběhy a také už jsme spolu pár pěkných napsali. Letos v listopadu snad napíšeme další. Je to malá část daleko většího příběhu - příběhu života malé Amálky a její rodiny. Něco z něj si můžete přečíst.

Tento příběh je dlouhá cesta s nejistým koncem, ale fakt, že snad dokážeme tu cestu alespoň trochu usnadnit a ukázat, že na to hrdinové příběhu nejsou sami, že je tu spousta lidí, kteří na ně myslí a fandí jim, je nesmírně důležitý.

Znáte ten příběh, ve kterém se věřící člověk ohlédne za svým životem, který se mu jeví jako cesta po pláži s Bohem po boku, a on si uvědomí, že v okamžicích, kdy mu bylo nejhůře, je na pláži jen jeden pár stop? Ptá se proto Boha, proč ho v jeho nejtěžších chvílích opustil. A Bůh mu řekl: "Mé drahé dítě, miluji tě nade vše a nikdy bych tě neopustil. Ty chvíle, kdy si myslíš, že jsem to udělal, to byly okamžiky, kdy jsem tě nesl..." 

No, na Boha si rozhodně hrát nebudeme. Ale chtěla bych věřit, že až se jednou budou Amálčini rodiče ohlížet zpět, uvidí toto období jako ten kousek života, ve kterém jejich stopy nebudou tak hluboké a osamocené jako obvykle, protože alespoň na tomto kousku se objeví i naše stopy.

Určitě každý rodič se za svůj život setká s tím, že se zeptá svého dítěte na tu úžasnou otázku "Tak jak bylo dnes ve škole?".

A pak dostane odpověď jako je "fajn" nebo "dobrý", což vám toho moc neřekne. 

A rodiče toho chtějí vědět spoustu!!!

Tady je seznam poutavějších otázek, které z vašich dětí dostanou alespoň celé věty 😉 ... a některé z nich vedou k zajímavým rozhovorům... a veselým odpovědím...

# 1. Jaká byla ta nejlepší věc, která se dnes ve škole stala? (Jaká byla nejhorší věc, která se dnes stala ve škole?)
# 2. Řekni mi něco, co tě dnes rozesmálo.
# 3. Kdyby sis mohl vybrat, s kým bys chtěl sedět ve třídě? (S kým bys nechtěl sedět ve třídě? Proč?)
# 4. Kde je to nejlepší místo ve škole?
# 5. Řekni mi divný slovo, který jsi dnes slyšel. (Nebo něco divné, že někdo řekl.)
# 6. Kdybych dnes zavolala tvému učiteli, co by mi o tobě řekl?
# 7. Pomohl ti dnes někdo s něčím? S čím? 
# 8. Pomohl jsi dnes někomu s něčím? S čím?
# 9. Řekni mi jednu věc, co jsi se dnes naučil.
# 10. Když jsi byl dnes nejšťastnější?
# 11. Kdy jsi se dnes nudil? 
# 12. Pokud by mimozemšťané navštívili tvoji třídu a chtěli někoho unést, koho bys chtěl, aby si vzali? Proč? 
# 13. Se kterým spolužákem by sis chtěl hrát o přestávce, se kterým sis nikdy nehrál?
# 14. Řekni mi, co se stalo dnes dobrého?
# 15. Jaké slovo tvůj učitel dnes řekl nejvíckrát?
# 16. Co si myslíš, že byste měli dělat/dozvědět se více ve škole?
# 17. Co si myslíš, že byste měli dělat/naučit se méně ve škole?
# 18. Kdo by mohl být milejší ve tvé třídě?
# 19. Kde si hrajete nejvíc o přestávce?
# 20. Kdo je nejzábavnější osoba ve vaší třídě? Proč je on/ona tak k smíchu?
# 21. Co ti nejvíce chutnalo z dnešního oběda?
# 22. Pokud bys byl zítra pan učitel, tak co byste se učili?
# 23. Je někdo ve vaší třídě, kdo potřebuje více času?
# 24. Pokud by sis mohl vyměnit místo s kýmkoli ve třídě, s kým? Proč?
# 25. Řekni mi tři různé situace, kdy jsi použil tužku dnes ve škole.

*****

Například # 12 dává dětem způsob, jak říct, koho by raději neměli ve své třídě, a otevřít vám dveře pro diskusi, zeptat se proč, případně odhalit problémy, které jste dříve nevěděli.
A odpovědi dostaneme někdy opravdu překvapivé. Například z otázky # 3 můžete zjistit, že vaše dítě nechce sedět se svým nejlepším přítelem - ne proto, že by byl zlý, ale v naději, že by dostali šanci spolupracovat s jinými lidmi. 

Schovávám si dopísky svých dětí, ať už jsou to čmáranice fixkou na žlutých lepíkách nebo slova napsaná s kaligrafickou pečlivostí na linkovaném papíře. Ale veršíky, které jsem nedávno na Den matek dostala od své devítileté dcerky, byly pro mě opravdu moc důležité. První řádka mě přiměla k slzám.

“Důležité je, že … maminka je vždycky se mnou, i když se mi něco přihodí.“

Musím se přiznat, že vždycky to tak nebylo…

Na vrcholu svého naprosto šíleného života jsem se náhle začala projevovat tak, jako nikdy předtím. Začala jsem křičet. Nestávalo se to často, zato to mělo děsivé rozměry. Doslova jako když přepumpujete nafukovací balónek a ten náhle praskne, a všechny kolem tak přinutí sebou škubnout leknutím. Strachem.

V jakých chvílích mě má tříletá a šestiletá dcera dokázaly vytočit tak, že jsem ztratila veškerou trpělivost? Když jedna z nich trvala na tom, že se ještě musí vrátit a vzít si tři korálkové náramky a své oblíbené růžové brejle, když už jsme tak jako tak měly zpoždění? Nebo tehdy, když se ta druhá snažila sama si nasypat vločky a vysypala na linku celou krabici? Nebo když upustila a rozbila mého osobního skleněného anděla, ačkoli jsem prosila, aby na něj nesahaly? Nebo když tvrdohlavě vzdorovala spánku a já bych byla tolik potřebovala klid a ticho? Nebo když se spolu praly o naprosté hlouposti: která dřív vystoupí z auta nebo kolik si nalije sladké polevy na porci zmrzliny?

Ano, právě takové věci, obyčejné chyby a typické dětské hádky a strkanice mě vydráždily do takové míry, že jsem se přestala ovládat.

Rodila jsem doma. Než vám ale vytanou na mysli věty, ať už obavy typu "proboha, další lesana a blázen, takhle riskovat, jak nezodpovědné..." nebo naopak "och, taky bych si přála, ale nemám takovou odvahu", tak si nejdříve přečtěte toto malé přirovnání.

Prvně navážu a uvedu na pravou míru - porod doma není o odvaze, ale o sebe-vědomí, tedy vědomí si vlastních možností, potenciálu, o tom, jak znám sama sebe, své reakce, jak umím naslouchat svému vnitřnímu rádci a jak umím rozklíčovat a zpracovat své vyplavené emoce.

Ženy, které říkají, že na porod doma "nemají odvahu", zodpovědně si přiznávají, že něco z výčtu není dostatečně připraveno. Anebo tuší, že z nějakého důvodu je lepší rodit v nemocnici, a pak je samozřejmě dobře, že nerodí doma. Porod je o pocitu bezpečí ženy, takže lámat rození doma přes koleno je nezodpovědné. Pak je to ten risk a hazard se životy, který zmiňuje veřejnost. Ale házet všechny porody doma a všechny ženy do jednoho pytle, je od veřejnosti stejně tak nevyzrálý soud... Pojďme ale k tomu přirovnání.

Stále je kolem mne spoustu lidí, kteří nedokážou uchopit to, jak smýšlím o porodu a vlastně mě považují za něco, co nejsem (ať už v tom pozitivním nebo negativním smyslu). A tak bych ráda nastínila porod doma pomocí přirovnání k něčemu, co máme všichni pod kůží. Tedy k penězům.

Porod doma je v "porodní branži" tolik, co milionář, investor a obchodník v branži finanční. Je jedno, jestli je ten porod nakonec doma nebo je plně bez zásahů v porodnici. Oba takové porody jsou vytouženým vítězstvím. Stejně tak šikovný obchodník nebo investor, oba dosahují díky sobě svých cílů (a nezdarů taky samozřejmě).

Rádci a průvodci

Pojďme společně oslavit Mezinárodní den porodních asistentek. Vezměme děti, deku, bábovku a dejme najevo, že porodní asistentka je důležitou součástí vašich životů. Přidejte se i v dalších městech! Uspořádejte přednášku, promítání filmů nebo piknik.

Kde se potkáme 5.5. 2015:

V Praze v úterý 5. května 14:00 - 17:00 (A)VOID Floating Gallery
V Havířově v úterý 5. května v 10:00 (Mama Centrum)
V Českých Budějovicích v úterý 5. května v 16:00 (Dům u Beránka)
Ve Svitavách v úterý 5.5. ve 13:00 (Park Jana Palacha)
----------------------------------

A kde bude piknik v Praze? Netradičně na lodi.

Místo: (A)VOID Floating Gallery, Praha, Náplavka - Rašínovo nábřeží (loď je pevně ukotvena u břehu, zastávka tramvaje Výtoň)

Kdy: 5.5.2015 mezi 14:00 - 17:00

Můžete akci buď pojmout jako piknik (přinést si deku a piknikový koš plný dobrot) nebo můžete využít občerstvení z kavárny, která je přímo na lodi, máme zarezervovanou pravou část paluby včetně stolečků.
-------------------------------------------

Mezinárodní den vyhlásila poprvé v roce 1980 ICM (Mezinárodní konfederace porodních asistentek)

http://internationalmidwives.org/events/idotm/international-day-of-the-midwife-2015/

Neplánovaně. Tedy narodila se plánovaně, přesně na termín porodu, ale chtěla na svět tak rychle, že jsme to do nemocnice prostě nestihli.

A to jsem se tentokrát do nemocnice tak těšila. Měli jsme odsouhlasený porodní plán- přirozený porod do vody s možností odejít domů několik hodin poté, co vše dobře proběhne. Měli jsme vybraný sál s velkou vanou a manžel měl již sbalené plavky. Ale osud tomu chtěl jinak 🙂  

V sobotu večer, den před termínem porodu jsme ještě byli u přátel a vrátili se domů v půl jedenácté. Dali jsme spát dcerku a napustili horkou vanu. Chtěli jsme jen tak vyzkoušet, jestli to funguje a porod se vyvolá 🙂 Zhruba o půlnoci jsem cítila první kontrakce. Když jsme je v půl jedné změřili, byly po pěti minutách, pravidelné, zhruba v půl druhé byly už po 3 minutách.

To mě vůbec neznepokojilo. S první dcerkou jsem měla to samé, kontrakce po třech minutách po celou dobu porodu, tak jsem si tak odhadla, že se narodí nejdříve v 6 ráno. A to byla oproti prvnímu porodu velmi velmi optimistická varianta 🙂

Zavolali jsme domluvenému hlídání, že dnes v noci to asi proběhne, tak až pojedeme do porodnice, že ji zavoláme, ať přijede a poslala jsem manžela na chvíli spát. Chtěla jsem být sama a mít klid, abych se mohla soustředit na kontrakce. Pustila jsem si relaxační hudbu, dala do vonné lampy eterický olej a zhluboka dýchala. Když kontrakce začaly být bolestivé, tak jsem si začala zpívat. Fakt to zabírá! Velmi mi to ulevilo. Do poznámek jsem si napsala, že kontrakce začaly bolet ve 2:30.

Abych si trochu ulevila, šla jsem do sprchy a pak si do horké vany lehla. Tam jsem zjistila, že mi pomáhá si poklepávat prsty na břicho. Pak jsem asi na chvilku usnula, a když jsem se vzbudila, věděla jsem, že už musím z vany ven, a že je čas jet. Bylo 3:30. 

Opět velké téma a za nás zvládnuto. Přidávám několik svých postřehů.

Dcerka se odplenkovala sama, v době, kdy jí bylo 21 měsíců. V zimě. Já jsem osobně chtěla počkat do léta, kdy bude více klidu, ale vybrala si to sama.

Již několik měsíců u nás v obýváku stál nočník. O možnosti využít ho, věděla, ovšem na každé moje povzbuzení, zda vyzkoušet nočník, opakovala ne. Při posazení na něj vyskakovala do vteřiny. Tak jsem to nechala být. Občas jsem na nočník posadila plyšáka, aby tam jako vykonal svoji potřebu a byl dcerce vzorem, ale to bylo vše. 

No a jednoho dne zahlásila čůrat, nechala se na něj posadit a od té doby přes den plenku nemá. Přes denní spánek také ne, jen v noci ji nechávám, i přesto, že bývá suchá. 

Prostě si do toho dospěla sama. Sama si uvědomila, že to chce, vyšla ze své přirozené motivace a já jsem jí v tom jen podpořila. Doma "nešikulkujeme" ani ne "hodnoholčičkujeme" a já jsem jí podporovala úsměvem, bdělou pozorností. Víc nebylo třeba, její zářící oči z toho, že to dokázala, mluví za vše.

Pokud občas měla spoustu zájmů a zapomněla, že se jí chce čůrat, tak jsem ji převlékla trpělivě bez zbytečných komentářů. Sama jsem na ní viděla, že z toho nemá radost.

Je ta, kterou svému dítěti dáte a jste s ní v souladu.

Jíme všichni, jídlu každý rozumí. Není snad většího tématu na světě než jídla. Jídlo nám dává prožitek, vášeň. Dává nám pocit " Já jím, tak jsem na jidlo odborník." Je dnes tolik směrů a každý si může pro sebe vybrat to nejlepší. A zpravidla, co si vybere pro sebe, dává i svým dětem.
Co je to nejlepší?Nejlepší jídlo je to, které s chutí s ním, sním ho s vědomím, že je pro mě a mé tělo to nejlepší, a že mi dá přesně to, co si přeji proto, abych byla Štastná. Je to pro mne jídlo, které mne naplní energií a umožní mi se věnovat svému naplněnému životu.Za tu dobu, co jsem na světě jsem ochutnala již spoustu věcí. Nejdříve jsem jedla dle vzoru ostatních, potom jsem začala objevovat jídla, která se v mém okolí neobjevovala a v poslední době jsem se chtěla přesvědčit, zda existuje jídlo, které mi skutečně chutná a dodá mi energii.A zjistila jsem, že mým vítězem je živá strava. Když jím raw, tvořím a jsem plná energie, mám pozitivní myšlenky a raduji se. Jím li převážně vařené, tento krásný pocit mizí a já jídlo dávám do úst jako náhradu za záměrné tvoření svého života. Když jim vařené, prozitek konci polknutim.Zaběhlé programy jsou silné, ale radost z vlastního tvoření je umožňuje bourat a tvořit si programy nové, vlastní. Mohu jíst co chci, mohu i nevařit, pokud mi to udělá dobře, je to vše jen a jen na mě 🙂Děti?Děti na rozdíl od nás programy nemají. Ony neví, že se jí pečený chléb s máslem, neví, že po jídle je dezert. A tak doma servíruji dcerce spoustu ovoce, zeleniny, oříšků, raw chlebíky a raw sladkosti. Jí to s chutí a říká si o to. Vařené jíme také. Je ho ovšem čím dál méně a spolu s tím jak nám z talířů ubývá, roste radost, kterou společně tvoříme.Jak na návštěvách?Hostitel nám dává na stůl to, co je pro něj to nejlepší. Já mám právo si vybrat, co z toho budu jíst. Nic víc za tím není. Emoce spojené s tím, že kuchařka stráví čas v kuchyni tím, že připraví jídlo, které nechci, jsou zbytečné. Buď se mne zeptá předem a s radostí připraví něco, co ráda sním. Nebo se neptá a sama s radostí tvoří jídlo, které chce. Na tom je důležité to, že v tu chvíli dělá něco, co ji baví. To jestli to sním s tím už vůbec nesouvisí. Nesouvisí to s mým respektem k hostiteli. Často je to spojované, ale velmi zbytečně. Stejně tak jako já, má i moje dítě právo vybrat si, co bude jíst. Jeho zdraví záleží i na spoustě jiných faktorů, jídlo není pupkem světa a já mu nechávám volbu, i v případě, že jsou to věci, které bych vědomě do svých úst s chutí opravdu nevložila. I malé dítě má svůj názor a chutě. A pokud na návštěvě sní něco "šíleného",čímz pro někoho mohou být hranolky, pro někoho párky, čokoláda, cokoli, tak je to jen a jen kapka v moři s tím, co jí obvykle. A vyvolávat kvůli tomu hádku s hostitelem a brát to dítěti z rukou je mi opravdu vzdálené.
Jít příklademVycházím li z předpokladu, že jsem zde průvodcem ditete, tak jsem i průvodcem v říši jídla. Mohu dítěti opakovat svoje postřehy a sdílet s ním radost a zdraví, kterou mi má volba přináší. Zároveň stále pamatuji na to, že dítě je vlastní bytost s vlastními názory, které respektuji. A rozhodne-li se pro úplně jiný jídelníček než mám já, je to jeho volba.Jsem štastná, že jsem si umožnila si toto uvědomit a přijmout za své. Každý jsme zodpovědný sám za sebe. Vždy.

Celý brambor je jedovatý, ovšem kromě hlíz. Ty mají naopak skvělé vlastnosti, uplatní se v přírodní léčbě i kosmetice. Jen pozor – zelené nebo přehnojené hlízy brambor jsou nebezpečné.

O bramborách se opakovaně vedou diskuze. Škodí nám, nebo naopak prospívají? Brambory mají řadu skvělých vlastností, jen musí být v pořádku. Je dobré vědět, na co si dát pozor, a také k čemu se brambory výborně hodí.

Konzumace zelených nebo naklíčených hlíz je problematická, vzrůstá koncentrace alkaloidů, především ze skupiny solaninů, které mohou při větší koncentraci ohrozit zdraví

Brambory mají značnou výživovou hodnotu. Obsahují bílkoviny, polysacharidy, vlákninu, tuky, esenciální aminokyseliny. Dále vitamíny skupiny B, vitamín C, E, A, K, z minerálních látek a stopových prvků zinek, síru, hořčík, železo, vápník, draslík, fosfor, měď, chlór, fluór, pak kyselinu jablečnou a citronovou.

Brambory obsahují i alantoin, který má hojivé a regenerační účinky, urychluje hojení sliznic i pokožky. Alantoin podporuje i tvorbu kalusu, což je tkáň, která po zlomenině spojuje úlomky kostí. Vnitřně se alantoin rovněž používá při tepelném či chemickém poškození sliznic, atrofii sliznic žaludku a hltanu i při žaludečních a dvanácterníkových vředech. Můžeme ho i použít jako kloktadlo při těžko se hojících zánětech ústní dutiny, aftech a u parodontózy.

Nebezpečí zvané solanin

Tak a je to tu. Na těhotenském testu se zobrazily dvě čárky a vy máte po ptákách. Budete otec. Minimálně tedy ten na papíře. Pokud vaše dítě bude až nápadně podobné kolegovi vaší manželky, se kterým makala před devíti měsíci v práci do noci na projektu, je to sice smutné, ale tento projekt je teď váš problém.

Máte teď dvě možnosti. Buď se zachováte jako pravý chlap, zabalíte si slipy, pár triček, ponožky a balíček kondomů (váš nově objevený nejlepší kamarád), který vám dává ten pravý pocit mužství a neprodleně ve vší diskrétnosti opustíte republiku a nebo se zachováte jako ještě větší chlap a rozbrečíte se.  Život, tak jak ho znáte právě skončil a vás čeká něco jako život po životě plný přebalování, poblitého úplně všeho a hlavně, a to je asi nejlepší a nejvíce sluníčkové, už se nikdy nevyspíte.

Pokud jste hrdinsky nezdrhli a postavili se budoucímu otcovství čelem, čeká vás spousta práce a hlavně spousta legrace během těhotenství vaší manželky. Těhotenství se rozděluje do tří trimestrů a každý trimestr má něco do sebe. V prvním trimestru například bude vaše manželka pořád zvracet, bude vám nadávat a často bude brečet. Naproti tomu v druhém trimestru bude manželka pořád zvracet, bude vám nadávat a často bude brečet. No a konečně ve třetím trimestru bude vaše manželka stále pořád zvracet, bude vám nadávat mnohem více a brečet bude imrvére. A potom přijde vysvobození v podobě porodu, kdy vám bude manželka nadávat, ale brečet a zvracet bude již dítě (a pokud budete u porodu, tak pravděpodobně i vy).

Požadavky na budoucího otce nejsou nikterak složité. Máte za úkol jedině přikyvovat na všechno, co si vaše dočasně pomatená a hormony zlomená manželka vymyslí, neustále se usmívat a šířit dobrou náladu. Mezi šíření dobré nálady se nepočítá vytváření humoru, kdy s úšklebem ve třetím trimestru oznámíte manželce, že je tlustá, jak prase. Tudy totiž cesta dobré nálady a pohody v domácnosti nevede. Radši neříkejte vůbec nic, jenom přikyvujte a kmitejte. Je totiž potřeba udělat místo pro dětské věci. Dítě má sice půl metru a váží stejně jako meloun, ale očividně potřebuje majetek, který co do velkoleposti, ceny a hlavně množství daleko zastíní ten váš. Takže si hezky pomalu a se slzou v oku vykliďte komory, skříňky a šuplíky, kde máte své oblečení, elektroniku a například elektrickou kytaru, jelikož jste si ještě donedávna mysleli, že budete děsně slavnej rocker (teď už nebudete nic) a všechno to můžete vyhodit. Uvolněné místo postupně zaplňte bodýčkama, malýma tepláčkama, plenama a dalšíma malýma věcma.

Čemu se taktéž pravděpodobně nevyhnete, je ženský předporodní kurz. A není to taková legranda, jak možná znáte z filmů, kdy se tam ženy učí dýchat, muži je podepírají a není zde nouze o děsně legrační situace, kdy například nešikovný budoucí otec utrhne při zkoušce přebalování panence hlavu a podobně. Reálný předporodní kurz je čistý několikahodinový vopruz, kdy jenom sedíte a posloucháte přednášející, která vám vypráví o tom, jak se má, kolik má dětí, jaké je její nejoblíbenější jídlo a podobně (tady hádám, jelikož na předporodním kurzu jsem usnul nudou v sedě už po pěti minutách monologu přednášející). Samotný předporodní kurz je rozdělen do dvou přednášek. První , na které jsem usnul, a proto nevím, o čem byla, a druhá nese honosný název „laktační kurz“. Tady to zavánělo zajímavým zážitkem, kdy se dalo předpokládat, že bude možnost zkusit si podojit dobře vyvinutou lektorku. Bohužel to však byla další přednáška o kojení.  Tříhodinová přednáška o kojení je nadmíru kvalitně strávený čas. Jak už bylo řečeno dříve, na tento kurz musíte, abyste nenarušili klid domácnosti. Vezměte si tam s sebou něco na čtení (musíte ale tak nějak nenápadně, ne, že si sednete do první řady před přednášejícího a otevřete si  bez skrupulí noviny) a choďte často na záchod. Tam to je zcela v pořádku, jelikož těhotný ženský tam pořád někam couraj, takže si vás nikdo nevšimne. Na záchodě si třeba zakuřte a nebo se můžete schoulit do rohu do klubíčka a na chvíli si dáchnout.

Když už jsme u toho kouření. Narození dítěte přímo svádí k tomu, aby si člověk řekl, že přestane kouřit. Je to bohulibé, avšak ne příliš reálné. Když totiž budete ve čtyři ráno vstávat po desáté ke řvoucímu dítěti, tak máte jen dvě možnosti. Buď si jít zakouřit a uklidnit se a nebo chytíte nerva a dítě prohodíte oknem. Pokud tedy kouříte, tak přestaňte, až bude dítě větší a vy ho odlifrujete někam na vojenskou školu.

O tom, že jednoho dne budu mít miminko jsem snila už jako malá holčička, hrála jsem si na maminku a moje panenky byly moje děti. Myslela jsem si, že je mi souzeno být matkou a to je byl i můj životní cíl.

Ale co život nechtěl.... V pubertě se dostavil šok.... Velmi často mě bolívalo břicho, a to vedlo k mnoha vyšetření, doktoři nevěděli co se mnou tak si mě přehazovali jako horkou bramboru. Jednoho dne, díky ultrazvukovému vyšetření přišli na to že v břiše mám něco co by tam být nemělo, tak mě poslali na velké gyn. vyšetření pod nárkozou a zjistili že v břiše mi nic nepřebýva nýbrž chybí.

Po probuzení z narkózy mi doktoři sdělili že nemám dělohu, že trpím vrozenou genetickou vadou a že nikdy nemůžu mít vlastní dítě. Bylo to hrozné a těžké, vždyť jediné po čem jsem v životě toužila bylo dítě a teď mi jen tak řeknou že ho mít nemůžu. Bylo těžké s tím žít a před kamarádama se tvářit že je vše v pořádku ale já byla strašně nešťastná a hodně nocí jsem kvůli tomu probrečela. Ale nic se nedalo dělat život šel dál...

Dlouho dobu jsem tento problém nějak neřešila. Začala jsem to řešit a hledat různá řešení až když jsem potkala svého přítele a věděla jsem že s ním bych dítě chtěla. Hledala jsem na internetu různé možnosti, a jediná dostupná možnost byla náhradní matka, tj. žena která by odnosila moje dítě. Jenže nepsané pravidlo je, že ženy které chcou být náhradními matky si za to berou né malé peníze a ty já neměla a jelikož platím já i můj partner hypotéku tak by nám na to ani nikdo nepůjčil. Takže se to muselo řešit jinak...

Naštěstí mám užasnou rodinu a tak mi nabídla má sestra a má mamka že to pro mě udělají. Přemýšlela jsem nad sestrou, jenže ta nemá žádné svoje dítě a já nechtěla aby první dítě které by porodila musela dát mě. Takže to zbylo na mamku. V době kdy jsme to začali řešit bylo mamce 46let,a i tak vůbec neváhala a šla do toho. Několikrát jsem jí říkala ať si to dobře rozmyslí, že se nebudu zlobit když to nebude chtít udělat, že na ní nechci tlačit, ale ona si to nerozmyslela, řekla bych že už byla pár let připravena na to že to udělá. Musím ještě podotknou, že mamka má tři dcery (25, 23, 6 let)

Domluvily jsme si s mamkou chůzku v centru léčby neplodnosti a tam jsem se setkaly s doktorem a celé to probrali a on s tím souhlasil že do toho půjdeme. Takže začalo pravidelné chození k doktorovi a hormonální léčba, píchaní njekcí a nakonec odběr vajíček, odebrali mi kolem 20 vajíček a z toho se jim podařilo udělat 13 embryí. Na první pokus jsme dávali jen jedno embryo, nechtěli jsme riskovat dvojčata, což už by byla na mamčin věk moc velká zátěž. a nastalo 14 dní čekání na výsledek, po uplynutí této doby jsme volali na kliniku a tam nám bohužel oznámili že to nevyšlo. Mezitím jsem ještě zkončila po oběru vajíček v nemocnici s torzi jednoho vaječníku, který mi museli nakonec vzít.

Jak se projevuje nemoc z povolání u maminek? Třeba, že si ráno namažete místo denního krému na tvář krém na opruzeniny. Nebo když muži připravíte místo kafe kakao do lahvičky. Ale nejsme v tom samy. Jednou za čas to potká každou z nás. A tak nás napadlo zavést i na českém Modrém Koníku oblíbenou dávku "mateřského humoru" vytvořeného vámi. První vyšel nedávno také v časopisu Miminko. Pod názvem Týden ze života maminek se budu snažit sesbírat každý týden to nejlepší co nabízejí vaše statusy. Doufám, že z toho vytvoříme silnou tradici i s vaší pomocí. Stačí navrhnout status, který se vám nejvíce líbí označením #navrh nebo #zivotmaminek . Jako pilotní článek mám pro vás souhrn toho, co jsem objevila a nejvíce mě zaujalo za poslední měsíc. Věřím, že vás do začátku týdne příjemně naladí. 

Týden ze života maminek

 Někdy se snažíme vychovat až příliš dokonalé děti. Nedávno jsem se zamýšlela nad tím, jak naučit svou dceru trpělivosti. Stačí, že jí něco nového nejde, jak by chtěla a už se na sebe zlobí a mračí. Během přemýšlení jsem samozřejmě stíhala ještě péct koláč. Až když jsem ho dala do trouby, zjistila jsem, že jsem do těsta zapomněla dát vejce. Jak já se vám na sebe rozčílila.

Chceme, aby naše děti měly pořád dobrou náladu, aby se usmívaly na návštěvy. Chceme, aby usínaly a uměly se zabavit samy. Říkáme jim, ať nebrečí a nerozčilují se pro hlouposti. Chceme, aby se rychle učily nové věci a hlavně, aby nás ve všem poslouchaly a respektovaly naše pravidla, která mnohdy nechápou. Přitom jsou to právě děti, které nás milují takové, jaké jsme, nesnaží se nás měnit a přes všechny naše chyby i nálady jsme pro ně středem vesmíru. 

Nikdo není dokonalý

• Přijdu na záchod, vezmu dětské prkýnko, položím ho a sednu si na něj. BOŽE!!!  Co to bude příště?? Takže až potkáte nějakou podivnou babu na odrážedle, jela jsem nakoupit.
• Jako každá druhá matka na mateřské nemám na nic čas.  Asi proto jsem si naprosto bez váhání pytlík kojícího čaje vymáchala v šálku kávy. Jednoduše šetřím čas, kde se dá.
• Zbytečně jsem si lámala hlavu s příkrmy a převařenou kojeneckou vodou. A vůbec s hygienou. Poté, co mu včera manžel nalil do lahvičky zbytek kojenecké vody z pet láhve, kterou tady má dva dny malej na hraní a poté, co mimin snědl kus toaletního papíru, už je mi všechno fuk. 

Chodíte s dítětem pravidelně na procházky a přemýšlíte jak ho ochránit před silným mrazem? Toto je hodně zásadní otázka pro zdraví vašeho potomka. V těchto třeskutých mrazech bychom si procházku s malými dětmi měli dobře rozmyslet. Stojí nám za to, riskovat rýmu nebo nedej bože omrzliny? Budete-li dodržovat několik zásad, můžete toto riziko snížit, bohužel ale ne úplně odstranit.

Než půjdete ven, mrkněte na teploměr, jeli teplota pod -5°C na procházku s kojencem nebo batoletem rychle zapomeňte. Delší pobyt venku může dítěti, potažmo vám, způsobit velké nepříjemnosti. Vždyť jedna z nejhorších věcí pro rodiče, je nemocné dítě. Znáte ty noci, kdy dítě kvůli nemoci nemůže spát, pláče a vy mu nemůžete nijak pomoci. A proto nejlepší rada je, raději zůstat doma. Na nákup pošlete manželku či manžela po cestě z práce.

A teď pár typů než půjdete ven. Děcko vždy v obličeji poctivě namažte hodně mastným krémem. Nikdy opakuji nikdy, nepoužívejte krémy na bázi vody, tak zvané hydratační. Tyto krémy v mraze udělají víc škody než užitku. Pro radu, jaký krém vybrat, zajděte třeba do lékárny nebo dobré drogérie. Jestli nechcete investovat do drahých značkových přípravků, kupte třeba modrou indulonu.

Další zásada do mrazivého počasí. Oblečení vrstvěte! Jak na to? Na tělo použijte jemné bavlněné prádlo (je příjemné a udržuje teplo). Další vrstva, ideálně fleece je lehká prodyšná a přitom krásně hřeje. Z tohoto matriálu je vhodná i čepice. Nahoru použijte pořádnou nepromokavou bundu nebo kombinézu. Tato jak se říká cibulová metoda je léty prověřená a funguje spolehlivě.

Velký pozor si dejte na šálu přes obličej!  Jak dítě dýchá, dělá se vodní pára, která zmrzne a může nadělat spoustu nepříjemností.  V nejhorším případě způsobí i omrzliny.

A ještě jedno důležité pravidlo. Berte sebou pro dítě náhradní rukavice. Mráz za nehty je další nepříjemnost, které je dobré se vyhnout.

Tento článek jsem napsala spontánně (v jedné ze skupin) jako reakci na opakující se problémy v bazaru a stížnosti převážně od nespokojených prodávajících. A tak ho tady dávám (na podnět některých maminek) pro všechny k poučení .

 Je to z mé vlastní zkušenosti, event. ze zkušenosti ostatních, abychom se vyvarovaly chyb a následnému zklamání:

1. Pokud někdo odpoví na inzerát, že má zájem, inzerát hned nepozastavuji .

2. Pozastavím až když mám peníze na účtu! (kolikrát se stalo, že první zájemce nakonec věc nekoupil, pozastavením si v tomto případě zbytečně blokuji případné další zájemce).

3. Zboží balím až po zaplacení (radost z rozjetého obchůdku je velká a balíček chcete mít nachystán co nejdřív, ale stává se, že z toho nakonec nic není, a tak máte zabaleno zcela zbytečně) .

4. Zboží posílám až když mám peníze na účtu! (nikoho nenutím k tomuto kroku, ale již mockrát se maminkám stalo, že kupující se již neozvala a peníze neposlala, můžete samozřejmě důvěřovat, ale já raději doporučuji počkat na platbu).