“Zdravím vás, potřebovala bych poradit, co dáváte svým dětem na bradavice?” Přesně takto začíná velké množství diskuzí, které se týkají právě bradavic. A není divu - s bradavicemi se za svůj život potká téměř každý z nás. Co to vlastně je, koho ohrožují a jak se jich co nejlépe zbavit - to vše bude tématem dnešního článku.

Bradavice je virové onemocnění, které způsobuje lidský papilomavirus HPV. Těchto HPV papilomavirů je v současné době popsáno přes 100 různých typů a některé z nich jsou přítomny v lidském těle, aniž byste o nich věděli. Nezpůsobují žádné potíže. Některé z nich naopak svou přítomnost hlásí. V tomto případě právě formou výsevu bradavic.

Oslabená imunita nahrává bradavicím

Bradavice je označována jako benigní kožní tumor - nezhoubný nádor a na pokožce ji můžete poznat jako zrohovatělý výstupek o něco světlejší barvy než pokožka. Občas na sobě mívají také červené tečky. Bradavice se mohou vyskytovat samostatně, ale také ve shlucích. Místem výskytu jsou nejčastěji horní a dolní končetiny, zejména okolí prstů, dlaní a plosek nohou. Neobvyklé nejsou ani bradavičky v obličeji. K výsevu bradavic jsou náchylné zejména děti, které mají nějakým způsobem oslabenou imunitu - po nemoci, díky různým autoimunitním onemocněním apod.

Bradavic se rozlišuje několik různých typů:

• bradavice pravé - jejich výskyt je obvyklý v oblasti horních končetin a není neobvyklé, že se jich vyseje v jednom místě hned několik, nebolí a jejich povrch je mírně zdrsnělý až zrohovatělý, jsou o něco světlejší než pokožka a vystupují nad ní,
• bradavice plantární - nevystupují z pokožky a jsou zanořené do hloubky, najdete je nejčastěji na ploskách nohou, často je možné je zaměnit za kuří oka, na rozdíl od pravých bradavic mohou být bolestivé,
• bradavice ploché a střapcovité - oba typy mají společné, že se objevují v oblasti obličeje a krku, mají barvu pleti a nebolí, liší se hlavně svým tvarem - ploché nijak výrazně nevystupují, kdežto střapcovité mají výrazně nitkovitý povrch

„Při výběru bot se rodiče nespoléhají na svůj vlastní úsudek a řídí se stereotypy v obouvání, což může vést ke zdravotním problémům,” říká Veronika Palková

V dnešním článku přinášíme rozhovor s Veronikou Palkovou, která se zabývá barefoot stylem obouvání. Ať už vás kolem barefoot zajímá cokoliv, můžete využít na Modrém koníku také Poradnu zdravého obouvání. 

"Som mama dvoch detí (3 a 7 rokov) a k barefoot som sa dostala vďaka nim. Mladší syn začal chodiť veľmi skoro a od prvých krokov bol veľmi odvážny a suverénny. Celé to začalo kúpou jeho prvých topánočiek ... V tych tvrdých ortopedických mi odmietal chodiť, plakal a sadal si na zem, aj keď naboso doma behal krásne. A tak mi neostávalo nič iné, len začať pátrať po niečom, čo mu bude vyhovovať. Našla som jeho prvé mäkké, ohybné topánočky Pediped, v ktorých behal po dome úplne s radosťou. 

No a keďže mi to celé nedalo a som taký akademický typ, začala som trošku bosú chôdzu a obúvanie študovať a zistila som, že mi barefoot dáva logiku. Je to jasné ako facka, že v tvrdej neohybnej topánke, ktorá nám tlačí prsty k sebe, sa nemôžeme predsa cítiť dobre. Môj lov po značkách a nových modeloch začal naberať na obrátkach. Keďže mal syn fakt špecifickú nôžku, ktorú nazývame v barefoot svete „plutvička“, bola to veru fuška. 

Obúvala som jeho, neskôr seba, muža i mladšieho syna už len barefoot. Postupne som sa dopracovala k tomu, že mi mamky začali písať a radiť sa so mnou, ako obuť svoje deti. Až nadišiel deň D, kedy som si povedala, že by bolo skvelé mať predajňu, kde sa mamky poradia, deti si topánočky vyskúšajú a hlavne sa im v takej špecializovanej predajni nastaví obuv priamo na mieru. A tak vznikol náš Bosáčik, ktorý tu je už 2,5 roka a ponúka okrem množstva značiek a modelov kvalitných barefoot topánok i fyzioporadenstvo priamo v kamennej predajni v Prešove.”

1. Styl obouvání barefoot nabývá na popularitě. Co přesně barefoot obouvání znamená?

Barefoot obúvanie je štýl obúvania detí i dospelých do topánok, ktoré konštrukčne umožňujú chodidlu to, aby pracovalo akoby bolo naboso. V princípe ide o to, aby bola obuv nastavená každému „na mieru“ tak, aby nebola noha nijako a nikde obmedzená a mohla naplno spĺňať svoju funkciu, ktorú odjakživa má. Nie je to len ohybná topánka, ako si niektorí myslia. Ohybnosť topánky fakt nestačí.

Obezita zkracuje dětství průměrně o 1,5 roku, snižuje konečnou průměrnou výšku o 1,5 cm. Obezita ve 40 letech zkracuje střední délku života o 7 let, závažná obezita dokonce o 14 let. V čem spočívá prevence, aby se vaše děti nemusely s obezitou potýkat vůbec?

Téma obezity u dětí jsme začali probírat již v článku Obezitou trpí v Česku každé sedmé dítě: Obezitolog radí 8 pravidel prevence. A s povídáním o dětské obezitě s předním obezitologem MUDr. Zlatkem Marinovem a jeho ženou MUDr. Cecílií Marinovou, MBA, patrony projektu S dětmi proti obezitě, pokračujeme v dalším rozhovoru. 

1. S příchodem nového roku si mnoho lidí dává předsevzetí, které se týká hubnutí a změny stravování. Reflektujete, že by se tento trend týkal i dětí? Zvyšuje se nějak zájem rodičů právě v lednu?

Vše nejlepší do nového roku s dobrým startem zdravého životního stylu všem vašim čtenářům. Ze strany dětí samotných žádné podobné trendy běžně nepozorujeme, ale ze strany rodičů mírný nárůst zájmu ano. Nedá se však ani zdaleka porovnat se přemrštěným zájmem o fitness centra a  zájmem o sportovní kroužky. Při řešení dětské nadváhy se s hlavním zájmem o její řešení setkáváme nejvíce se začátkem školního roku. Vzhledem k tomu jsme i uzpůsobili náš redukční program, aby dosahoval nejen co největší efektivity, ale především umožnil vybudovat dlouhodobě udržitelný zdravý životní styl.

2. V minulém rozhovoru jste několikrát zmínili projekt S kojenci proti obezitě a právě k němu se v diskuzi vyskytlo hned několik otázek. Nejčastěji se maminky podivovaly nad tím, že v rámci testu, který orientačně ukazuje genetické riziko obezity u kojenců, odpověděly ANO na jednu z otázek a jejich dítě tak patří do ohrožené skupiny. Konkrétně se jednalo o otázku na nadváhu matky a zdvojnásobení porodní hmotnosti před 4. měsícem. Můžete prosím vysvětlit, proč tomu tak je?

Přestože vědecké podklady teorie genomového imprintingu, metabolických trajektorií a genových vypínačů jsou pro odborníky velice poutavé, mohou působit odtažitě a pro laika jsou až příliš vědecké.

„Začali jsme malé číst ve chvíli, kdy ji byly asi čtyři měsíce. Nejdříve jsme začali s krátkými příběhy. Pak jí to trochu rušilo, tak jsme na nějakou dobu přestali. Když jsme nečetli, tak jsme zpívali. Teď už si řekne, kdy chce číst a co. Písničky zpívá i sama.“ 

Také se každý den těšíte, až se spolu se svým dítětem nebo dětmi zachumláte do peřin a přečtete si společně pohádku? Je to jistě příjemný pocit, ale tato činnost přináší mnohem víc. Pomáhá dětem rozvíjet jejich fantazii, upevňovat váš vzájemný vztah, zlepšovat slovní zásobu i lépe pracovat s emocemi. Prostým otevřením knihy uděláte pro své děti ohromnou věc.

Čtení knížek dětem je velmi důležité. Proto se nevymlouvejte na nedostatek času nebo únavu. Zapomeňte na chvíli na to, že máte v koši hromadu prádla, potřebujete navařit na druhý den nebo se vám na nábytku válí prach. Nic z toho vám neuteče a ani není tak důležité. Půlhodiny času před spaním (nebo i kdykoliv během dne) si musí na své dítě najít opravdu každý. Vychovávejte k lásce ke knihám a příběhům v nich. Dítěti nestačí jen pustit pohádku na CD a myslet si, že máte tzv. splněno. Naopak. Ukažte jim, jak úžasný svět se v knihách skrývá a odlákejte je od tabletu či televizní obrazovky. V budoucnu se vám to jen v dobrém vrátí.

Proč je čtení knih důležité?

Kdo by se občas nechtěl přesunout do kouzelného světa princů a princezen, kde stále dobro vítězí nad zlem, které je po zásluze potrestáno? A právě to je pro děti velmi cenné. Vaši miláčci se tak mohou stát ve svých představách oblíbeným hrdinou a prožívat jeho příběh spolu s ním.

Bohužel ne úplně pozitivní zprávou je, že velká skupina rodičů se domnívá, že čtení knížek se přeceňuje a nemá v dnešní době žádný velký význam. Odborníci jsou jiného názoru. Čtení knih napomáhá rozvíjet slovní zásobu, pomáhá porozumět významu slov i později i lépe se učit. Společně strávené chvíle nad stránkami knih s magickými příběhy tako u dětí probouzí lásku ke čtení.

Čekáte miminko a za nějakou dobu vás čeká porod. Určitě přemýšlíte, jak byste chtěla, aby porod proběhl a zvažujete všechny možnosti naší moderní doby. V dnešní době je naprosto běžné, že si ženy během porodu chtějí ulevit od bolesti pomocí medikamentů. Jednou z možností je využití epidurální analgezie (anestezie), tzv. epidurálu. Jde o často diskutované téma, které má své zastánkyně, ale také odpůrkyně.

Kdy se epidurál používá, jak se aplikuje, jaké jsou jeho pro a proti? Mohou nastat i komplikace? Užití epidurálu narušuje přirozený průběh porodu a působí také na miminko. V dnešním článku se na toto téma podíváme blíže a pokusíme se zodpovědět vše, co by vás mohlo ohledně tohoto fenoménu zajímat, abyste se mohla informovaně rozhodnout, zda je tato cesta pro vás při porodu vhodná.

Porod prostě bolí

„Já jsem nejdříve myslela, že epidurál nevyužiji. Říkala jsem si, že ho určitě potřebovat nebudu a nakonec jsem za něj u prvního porodu byla ráda, protože jsem měla 2h bez kontrakcí (byly, ale necítila jsem je). Dokonce jsem i půl hodiny spala a to jsem fakt potřebovala takový odpočinek, aspoň jsem pak nabrala sílu na tu závěrečnou fázi. Ale je to určitě individuální, dopředu bych nad tím asi nějak extra neuvažovala. Papír jsem pro jistotu do porodnice radši podepsala, abych to pak nemusela řešit za pochodu, ale říkala jsem si, že to stejně bude zbytečné. A nakonec nebylo a využila jsem ho.”

Nebudeme si nic nalhávat. Porod prostě bolí. Někoho míň, někoho víc, ale bolest k němu odjakživa patřila. Příroda to má ale v případě přirozeného porodu dobře zařízené. Již během porodu a po něm se vyplavují do těla hormony, díky kterým novopečená maminka na porod a bolest rychle zapomene a také pozitivně ovlivňují matčin vztah k nově narozenému miminku. Pokud se do porodu jakýmkoliv způsobem lékařsky zasahuje, jeho přirozený průběh je narušen a k těmto pocitům po porodu nedochází buď vůbec a nebo v menší míře (ženy si potom dlouho pamatují hroznou bolest nebo jim déle trvá, než „začnou mít rády” své miminko).

Někdo má však nižší práh bolesti a když to dnešní doba nabízí, rozhodne se využít tlumení bolesti pomocí epidurálu. Je to rozhodnutí každé ženy, je však dobré rozhodnout se informovaně, tedy vědět, co všechno s sebou užití epidurálu během porodu přináší.

"Patříme také k těm, kteří problém s nemožností donosit mimčo řeší přes náhradní mamku, takže máme už bohaté zkušenosti. Bohužel naše náhradní mamka o mimčo přišla ve třetím měsíci, takže jdeme do dalšího pokusu. Alespoň pro nás je to daleko přijatelnější než klasická adopce, ne že by mi vadilo vzít si dítě takto, ale co mi vadí, to je ta byrokracie s tím spojená a mít mimčo s náhradní maminkou je daleko rychlejší cesta."

Neplodnost je v současnosti stále aktuálnější téma. S tím, jak roste počet neplodných párů, přibývá i metod, které problém řeší a vedou k vytouženému cíli – vlastnímu potomkovi.  U většiny párů, které mají problémy s plodností, mohou pomoci velmi jednoduché léčebné metody asistované reprodukce. V případě neúspěchu se pak přistupuje k metodám složitějším.

Náhradní mateřství jako řešení neplodnosti

Páry toužící po dítěti volí i různé druhy alternativ – někteří využijí možnosti adopce nebo pěstounské péče. Avšak pokud chce pár upřednostnit postup, který umožňuje počít potomka s vlastní genetickou výbavou, může v ojedinělých případech zvolit i takzvané surogátní mateřství.

Surogátní neboli náhradní mateřství je postup, kdy je embryo biologických rodičů implantováno do dělohy náhradní matky pomocí metod asistované reprodukce. Náhradní matkou se stává žena, která přijme do svého těla uměle oplodněné vajíčko jiné ženy s tím, že je po porodu ochotna dítě odevzdat genetickým rodičům. Tato metoda je kontroverzní a diskutovanou záležitostí a ani dnes nejsou názory na surogátní mateřství jednotné. Stále se považuje za výjimečný způsob početí. „O náhradní matce mohou uvažovat pouze ty ženy, které z vážných zdravotních důvodů nemohou dítě odnosit, například kvůli vrozené vadě dělohy, či její úplné absenci. Mnohdy bývají na vině i chronické nemoci nebo stavy po operaci. Ve všech případech se k léčbě vyjadřuje i etická komise,“ objasňuje JUDr. Matěj Stejskal z kliniky asistované reprodukce GENNET.

Surogátní mateřství je eticky i právně komplikovaný postup, který nese svá rizika. Teoreticky největším rizikem pro biologické rodiče je, že náhradní matka se po porodu odmítne dítěte vzdát. Podle českých zákonů je totiž matkou žena, která dítě porodila. V České republice sice nejsou doposud zaznamenány žádné soudní spory ohledně neodevzdání dítěte nebo odmítnutí dítěte náhradními rodiči, nicméně tyto právní problémy jsou známy z jiných, zejména mimoevropských států.

S citlivou pokožkou to není jednoduché, obzvláště u malých dětí. Citlivá pokožka je velmi náchylná a reaguje na každý podnět, to jistě potvrdí nejedna maminka. Pak je vždy na místě, vyhýbat se všemu potencionálně škodlivému počínaje pracími prostředky. Nabízí se tedy otázka, v čem prát oblečení děťátka s citlivou pokožkou?

Základem je změna pracího prostředku

Praní je totiž skoro každodenní nutnost, zvláště u dětí, které dokáží během dne vyprodukovat horu špinavého prádla, na jejich věku přitom vůbec nezáleží. Běžné prací prostředky ale přinášejí potencionální riziko a mohou velmi dráždit. Obsahují totiž různá rozpouštědla, konzervační látky, rozjasňovače a vůně. To vše však pro citlivou pokožku vhodné není.

Jak tedy prát? Vhodným krokem je určitě změna pracího prostředku a vynechání aviváže. Výběr vhodnějšího pracího prostředku ale nemusí být tak jednoduchý, jak se zdá. Možností alternativ máme hned několik.

Možností je několik

Jako první většinou sáhneme po jiném pracím prostředku.  Prostředku pro citlivou pokožku nebo speciálnímu určenému na oblečení pro děti. Takové prací prášky obvykle nejsou parfemované, ale stále v menší míře obsahují konzervační látky, rozpouštědla či rozjasňovače, které mohou pokožku zbytečně dráždit.

„Od chvíle, kdy nastoupil syn do školky, mám pocit, že je doma téměř neustále. Stále dokola s tím stejným scénářem – rýma, kašel, 14 dní doma, vyléčit, zpět do školky a do týdne znovu,“ svěřuje se jedna z maminek z Modrého koníka s příběhem, který má vyústění až v adenotomii – odstranění nosní mandle.

„Než syn nastoupil do školky, prakticky nebyl nemocný. Na teploty vůbec netrpěl a netrpí ani teď, ale ta neustálá rýma a kašel jsou zničující.“ Infekce horních cest dýchacích jsou u dětí od kojeneckého věku do cca šestého roku života jedním z nejčastějších onemocnění, a to zejména v podzimním a zimním období. Prakticky znamená, že dochází k zánětlivému postižení sliznice horních cest dýchacích – tedy nosu, hrtanu, až na úroveň průdušek. Samotné průdušky, průdušinky a plicní sklípky pak již patří do dolních cest dýchacích. U malých dětí se běžně vyskytuje i sedmkrát do roka, zejména pokud navštěvují jesle, školky, nebo jakékoli dětské skupiny.

Infekce horních cest dýchacích se přenáší pouhým kýchnutím

Onemocnění se přenáší kapénkami – stačí tedy, aby si v okolí vašeho potomka kýchlo nemocné dítko, a na problém je zaděláno. A ruku na srdce – jak často se vám při příchodu do šatny stává, že okolo vidíte děti pobíhající s nudlí u nosu, případně kašlající, se skleněnými očky? „Máme s mužem veliké štěstí, že můžete být se synem doma, když je nemocný. Manžel z domu pracuje a já mohu využívat home office. Syna tedy zpět do školky vracíme zdravého. O to víc nás potom ničí, když v šatně vidíme jasně nemocné děti a víme, že za pár dní budeme mít doma znovu malého maroda. Je to zkrátka takový nikdy nekončící boj,“ potvrzuje maminka svou vlastní zkušenost.

Klasickým ukazatelem tohoto typu infekce je rýma a kašel, v prvních dnech se může přidávat zvýšená teplota, nechutenství, únava, výjimečně i horečka. Rýma se může projevovat lehce nažloutlým nebo nazelenalým, volně tekoucím sekretem až po hustý zelený nebo žlutý hlen. Přidat se může suchý kašel, který postupem času přechází v kašel vlhký. Děti velmi často dráždí zejména poloha vleže, kdy jim hleny stékají do krku a tím je dáví. Doporučuje se proto zvýšená poloha postýlky nebo postele pod hlavičkou.

Onemocnění je většinou otázkou jednoho týdne až čtrnácti dnů, pokud se nevyvíjí do závažnějších onemocnění. I s rýmou a kašlem, ač mohou vypadat banálně, se ale s malými dětmi vyplatí navštívit lékaře. Infekce horních cest dýchacích je ve většině případů záležitostí virovou. To znamená, že vás pediatr vybaví recepty na léky, které pomohou vašemu dítěti s odkašláváním a obecně s odhleněním, samozřejmě s ohledem na věk. Spreje do nosu, mořská voda na ředění hlenu, sirupy na kašel. U virového onemocnění se totiž řeší symptomy a zejména u dětí je cílem jim samozřejmě ulevit. Právě pediatr by měl určit, zda se nejedná o onemocnění bakteriální a není třeba nasazovat antibiotika.

„Zajímalo by mě, jak zabavujete děti, když jsou nemocné. Mám syna, kterého neodradí skoro žádná teplota, v posteli mi zrovna moc ležet přes den nechce. Vy s aktivními dětičkami, jak jim přes den hledáte zábavu?“ Když děti marodí, trpíme spolu s nimi a přejeme si, aby jim bylo zase lépe a vrátila se nám ta naše zlobidla. Jakmile se jim ale uleví a naše přání se plní, nastává nový problém. Jak udržet neposedy v klidu, aby se nemoc opravdu pořádně vyléčila?

Samozřejmě se nabízí jedno velmi jednoduché řešení – televize. Jenže nechat dítě sledovat televizi od rána až do večera příliš vhodné a ani výchovné není. Pevně věříme, že v článku najdete dostatek inspirace, která vám pomůže ve chvíli, kdy vaše dítě skáče ze schodů a běhá po bytě místo toho, aby bylo v klidu a odpočívalo.

Jak zabavit děti při nemoci?

„Pokud se cítí celkem dobře, tak ho nenutím být vyloženě v posteli, ale nesmí lítat, řádit apod. Takže klidně si maluje u stolečku, nebo něco skládáme, natáhne se v obýváku na pohovku a koukne na pohádky, staví si v klidu něco. Občas ho na chvíli zaženu do postele a třeba si čteme, nebo povídáme s plyšáky. Znám to moc dobře, syn se i při teplotě 39 chová v podstatě úplně normálně, vlastně to na něm ani není poznat, dokud na něj nesáhnu. Většinou i normálně jí, a že by třeba přes den usnul, když je nemocný, tak to ani náhodou,“ svěřuje se maminka z diskuze na Modrém koníku.

Je-li to jen trochu možné, naplánujte takové hry a aktivity, na které běžně nemáte tolik času, kolik byste si přáli. Vytáhněte ze skříně všechny společenské hry, puzzle, knihy, hrajte divadlo, odpočívejte společně a užívejte si společný čas.

Pohrabte se ve vzpomínkách

Mnohogenerační soužití bylo v rodinách dříve velmi běžné, řešila se jím nedostupnost vlastního bydlení. Nyní, u našich generací, je to spíše rarita, která se udržuje zejména na menších městech a vesnicích. 

Společné soužití několika generací rodiny pod jednou střechou je věky prověřené. Pokud v rodině nechochází ke konfliktům, je podle psychologa a manželského poradce Luciana Kantora, který na toto téma poskytl rozhovor Českému rozhlasu, generační soužití pro děti spíše přínosem.

Výhoda společného soužití několika generací přináší dětem podle Kantora hlavně možnost pozorovat rozdílnost několika generačních názorů, které se dokážou navzájem tolerovat. Pro dítě je to pak možnost naučit se naslouchat, třídit názory a vytvářet své vlastní pohledy na věc.

Společné soužití prarodičů, rodičů a dětí je generacemi prověřené

V minulých dobách, kdy pravděpodobnost získání vlastního bydlení, zejména v éře socialismu, byla na úrovni dostupnosti tropického ovoce a hygienických potřeb, bylo společné soužití několika generací pod jednou střechou často jediným východiskem. Mladé rodiny, často čekající na přidělení vlastního bytu, žily v jednom domě či dokonce bytě s rodiči dlouhé roky. Společně tak vychovávali narozené děti, dělili se o kuchyně, koupelny. Sdílení společného prostoru s sebou přinášelo výhody a samozřejmě i konflikty.

Dnes již tento trend pomalu vymírá. Mladé páry dnes díky možnostem nejprve budují vlastní bydlení a až později rozšiřují svou rodinu. Společné soužití v jednom domě tak přetrvává spíše u rodin, kde se z generace na generaci předávají volné prostory v rodinných domech.

Miluji tě. Dvě čarovná slůvka, která každého zahřejí u srdce. Neodmyslitelně patří ke komunikaci zamilovaného páru, ale rozdíl je v tom, jakým způsobem jsou podaná. Upřímná slova dnes často nahrazují emotikony v podobě smajlíků nebo srdíček, osobní rozměr se vytrácí. Kam se vytratily vlastnoručně psané dopisy? Kdysi bylo pravých milovníků opravdu víc. 🙂

Žijeme v uspěchané době a často zapomínáme na to, že čím víc jsme online, tím méně času reálně trávíme s nejbližšími, okolím nebo v přírodě. Právě proto dnes člověk ještě víc ocení zamilovaný dopis, láskyplné vyznání nebo milou básničku. Potřebujeme se navzájem poznávat, poslouchat a být tu jeden pro druhého. Bez ohledu na to, jak vyspělé technologie máme právě k dispozici.

Když píšete zamilovaný dopis, vše okolo se na chvíli zastaví. To žádný e-mail nebo status na Facebooku nedokáže. Ručně psané dopisy jsou unikátní i tím, že jimi můžete krásně vyjádřit svou individualitu. Možná někoho překvapí, že stejně jako zdravá strava či cvičení, denní ruční psaní má také příznivé účinky a prospívá k vaší celkové pohodě. Mnohé studie dokazují, že psaní dopisů dokonce zlepšuje kondici lidí s různými onemocněními. Přenos myšlenek na papír je praktickým způsobem, jak zmírnit stres, osamělost nebo úzkost například během delšího pobytu někde v zahraničí…

Znáte starší lidi, kteří uchovávají zamilované dopisy v krabici pod postelí? Je to z dobrého důvodu. Takto napsané dopisy vám dávají příležitost zastavit čas, zachytit kousek minulosti a utřídit si myšlenky, které jste měli v daném čase, když jste dopis dostali. Výjimečnost dopisu zvýraznily i stopy parfému nebo růže…

Věděli jste, že podle statistického údaje švýcarského Brain Research Institute bylo v roce 2015 na celém světě odesláno 141 miliard dopisů? Ať už se to jeví jako velmi vysoké číslo, v porovnání s neskutečnými 268 miliardami listů v roce 1990 jde o výrazný pokles. Přitom první papírová vyjádření lásky se začala objevovat už v 10. století. Ve vyznáních se předbíhali zejména Angličané, jejichž básnické nadání postupně inspirovalo ostatní země. V 19. století se tato tradice zejména díky výraznému rozvoji masových komunikačních prostředků rozšířila do celého světa.

Ideální příležitostí, jak projevit tyto pocity prostřednictvím dopisu, je například svátek svatého Valentýna, který slavíme vždy 14. února. Každoročně se v tento den posílají miliony valentýnských pozdravů z celého světa. Překvapte i vy svou spřízněnou duši krásným dopisem – ať už bude adresovaný vaší drahé polovičce, osobě, po které toužíte, nebo člověku, kterému za hodně vděčíte.

KiSS syndrom je souhrnný název pro několik příznaků, které popisují zranění miminek při porodu. Ve zkratce můžeme hovořit o tom, že KiSS syndrom znamená blokádu krční páteře v místě skloubení týlní kosti a prvního krčního obratle. Pokud by se KiSS syndrom neléčil již v raném věku miminka, může přerůst v takzvaný KiDD syndrom.

KiDD syndrom (Kranium imbalance Dyspraxia and Dysgnosia) postihuje nejčastěji děti starší jednoho roku a je důsledkem neléčené krční blokády. Ta v těle dítěte může zapříčinit mnoho funkčních vad a nepříznivě ovlivnit přirozené fyziologické procesy, což může vést k narušení nebo zpoždění psychomotorického vývoje. Ještě však můžete mnoho zachránit dobrou terapií.

Nedávno jsme věnovali jeden článek takzvanému KiSS syndromu, který je souhrnným názvem pro specifické potíže dětí trpící blokádou krční páteře. Ta u nich vzniká mechanickým poškozením již v děloze nebo jako důsledek poranění během porodu. KiSS syndrom se týká nejčastěji malých miminek – diagnostikuje se většinou v raném novorozeneckém věku a pokud se potvrdí, je i velmi brzy vyléčen. Jestliže se nepodaří KiSS syndrom včas diagnostikovat nebo vyléčit, může se vyvinout KiDD syndrom.

Jak vznikne KiDD syndrom

KiDD syndrom je důsledek KiSS syndromu. Jedná se o blokádu krční páteře, způsobenou nejčastěji během porodu miminka. Příznaky KiSS syndromu jsou vedle funkčního omezení hlavy a krku také plačtivost, podrážděnost a špatný spánek miminka. Často ho doprovází špatné přisávání k prsu.

Jedním z nejčastějších příznaků, za který bývá také KiSS syndrom zaměňován, je pak novorozenecká kolika, která může přetrvávat několik měsíců. Podle kritérií KiSS syndromu, jež v devadesátých letech minulého století určil na základě svých průzkumů německý lékař Heiner Biedermann, je však kolika spíše důsledkem než příznakem.

Naši prarodiče často říkávali, že je „škoda každé rány, která padne vedle“. Určitě každá z vás tuto větu zná – s fyzickými tresty se setkala drtivá většina dětí vychovávaných v minulých generacích.

Psycholog Václav Mertin v rozhovoru pro DVTV v souvislosti s tímto notoricky známým pořekadlem upozorňuje také na to, že v éře dětství a dospělosti našich prarodičů bylo i poměrně běžné a společensky přijatelné, když se fyzickým trestem „vychovávaly“ i dospělé ženy, které podle jejich mužů nebyly dostatečně ukázněné.

Poukazuje tak na to, že se trend fyzických trestů u nás postupně mírnil, a dnes naštěstí není běžné ani už tak tolerované, aby děti byly trestány fyzicky. V rozhovoru ale upozorňuje na to, že obrovský šrám na duši může zanechat i trest, který se nedotýká fyzického těla dítěte – trest slovní.

A jak to máte doma vy? Myslíte si, že když dáte dítěti na zadek, vyřeší to daný problém? Víte, že vypěnit je lidské a učit se ovládat je ctnost, která k rodičovství patří?

Trestáme svoje děti proto, že jsme byli sami vychovávány násilím?

V rozhovoru pana doktora Mertina v DVTV je zmíněn výzkum společnosti Nielsen z října letošního roku pro organizaci Liga otevřených mužů, který ukazuje, že až ve ⅔ českých domácností je běžné, že děti občas dostanou pohlavek nebo takzvaně na zadek.

V naší domácnosti se během posledních pár měsíců objevila nová “nemoc”. Lékaři o ní sice zatím ještě netuší, ale my si ji pojmenovali jako “pexesománie”. Pokud i vy žijete v domácnosti s dítětem školkového (možná i školního) věku, je pravděpodobné, že se vyskytuje i u vás. Není se čemu divit, hraní pexesa je totiž jednou z nejoblíbenějších aktivit snad každého dítěte. Náš Eliášek by mohl hrát pexeso celý den a my (rodiče) mu v tom rozhodně nebráníme, protože kromě toho, že je to samozřejmě zábavná aktivita, rozvíjí také děti v různých oblastech. Pexeso rozvíjí především paměť, ale to rozhodně není všechno. A to je super. V posledních týdnech tedy každý den usedáme celá rodina společně nad otočené kartičky a snažíme se najít co nejvíce shodných dvojic.

Když se objevila možnost otestovat Pexeso pro uši, neváhala jsem ani na minutu. A neumíte si ani představit, jakou radost měl Eliášek. Musím podotknout, že jsem do té doby o Pexesu pro uši slyšela jen velice vzdáleně a nikdy jsem ho neviděla. I já jsem tedy byla velmi zvědavá na obsah očekávaného balíčku. Pár dní po začátku nového roku nám pošťák donesl balíček až ke dveřím a my mohli začít s pořádným testováním.

Pexeso pro uši se skládá z 16 kostek (8 dvojic), které jsou různě naplněny, díky čemuž vydávají odlišné zvuky. Úkolem hráčů je samozřejmě najít 2 kostky, které vydávají shodný zvuk. Zní to docela primitivně, že? Ale věřte, že zdání klame a u tohohle pexesa se mnohdy opravdu zapotíte 🙂

Jak se Pexeso pro uši hraje?

V balení Pexesa pro uši najdete kromě již výše zmíněných 16 zvukových kostek také hrací desku, hrací kostku, notýsek na zaznamenávání výsledků a také návod (v češtině a slovenštině). Ten vás informuje o 3 možnostech hraní Pexesa pro uši. My nejvíce využíváme možnost číslo 1. Tato varianta je velice podobná hraní klasického pexesa, jen v tomto případě neprocvičujete paměť zrakovou, ale tu sluchovou. Každý hráč tedy postupně rozezní 2 kostky - pokud jsou zvuky shodné, ponechá si je. Pokud se liší, vrátí je na jejich původní místo. Takto se hráči střídají, dokud nejsou nalezeny všechny dvojice. Pokud hráč považuje zvuky za shodné, musí otočit kostky barevnou stranou nahoru, čímž potvrdí správnost či nesprávnost svého mínění.

Pexeso pro uši u nás doma prošlo i zátěžovým testem s mladším bráškou

Předškolní věk se u dětí obvykle označuje jako období mezi 3. rokem a nástupem do první třídy základní školy. Děti v tomto období rostou jako z vody a velmi rychle se zlepšují nejen jejich pohybové dovednosti. Mezi 3. a 6. rokem je čeká růst o zhruba 20 centimetrů a zvýšení váhy o asi 7 kilogramů.

Významně se zlepšují v jemné a hrubé motorice a skokový vývoj zaznamenávají také řečové dovednosti - právě v tomto období přecházejí z často ještě žvatlání a nesprávného vyslovování hlásek (okolo 3 let) až ke správné výslovnosti všech písmen (okolo 6 let). Také dochází k rozvíjení sociálních kontaktů a zkušeností.

Energie do celého dne

Vaše děti v tomto období čeká velký krok, možná by se dalo říci přímo skok. A je věc známá, že aby tělo správně fungovalo, musí dostávat to správné palivo. Děti v tomto věku potřebují “paliva” asi kolem 6 000 kJ, a to ideálně rozložené následovně do celého dne:

1. snídaně cca 25 % - tedy asi 1 500 kJ,
2. svačina dopolední cca 10 % - tedy asi 600 kJ,
3. oběd cca 30 % - tedy asi 1 800 kJ,
4. svačina odpolední cca 10 % - tedy asi 600 kJ,
5. večeře cca 25 % (případně méně a doplněno druhou večeří okolo 5 %) - tedy asi 1 500 kJ

Pro vaši představu o energetické hodnotě některých potravin uvádíme pár příkladů:

Pokud se vaše miminko narodilo pomocí císařského řezu, možná vám bylo líto, že jste neporodila přirozeně, ale po odeznění největší bolesti a zahojení své jizvy jste tomu přestala věnovat pozornost. Porod císařským řezem, kterému mnoho maminek a dětí může vděčit za záchranu života, však nezanechá jen jizvu v podbřišku a možný šrámek na vaší duši, ale může ovlivnit i budoucí život vašeho dítěte.

Ačkoli se tomu moderní medicína příliš nevěnuje, to, jakým způsobem se narodíme, může značně ovlivnit mnoho věcí v našem životě. Z testů, studií a výpočtů vyplývá, že děti narozené císařským řezem mají vyšší predispozici k nedostatečné imunitě, obezitě, vzniku alergií nebo astmatu, ale také ke vzniku hyperaktivity či autismu. Další stinnou stránku, která je však méně probádaná a z podstaty méně prokazatelná, pak odhalují psychiatričtí odborníci zabývající se vlivem způsobu našeho narození na naši povahu a psychologické zdraví. 

Průchod miminka porodními cestami

Císařský řez je především operace, která významně ovlivní vaše zdraví – hojení rány v podbřišku bývá dlouhé a regenerace bolestivá. Průchod porodními cestami je pro miminko důležitou součástí procesu zrození. Ať už byl důvod k porodu vašeho miminka „císařem“ jakýkoli, určitě jste vděčná, že jste díky pokročilé medicíně vy i vaše dítě v pořádku. Mezi první reakce na porod prodělaný císařským řezem patří starost o maminčino zdraví. Lékaři i vy se soustředíte na to, aby se vaše jizva dobře hojila. Často však tolik nemyslíme na miminko a jak k němu po císařském řezu přistupovat.

Podle MUDr. Gregory jsou nepohodlí a překážky, které musí dítě při příchodu na svět překonat během vaginálního porodu, přirozenou součástí života: „Běžný vaginální porod je událost, na kterou se plod připravuje a pro novorozence je tato forma stresu podnětem k překonání překážek, které mu na cestě k životu stojí. I zde platí pravidlo, že stres (který bolest bezesporu vyvolává), pokud není dlouhodobý a extrémní, je hybatel našeho rozvoje a jeho překonání nás posouvá ve vývoji dál.“

Jak to vidí odborníci?

Vítejte u posledního dílu kočárkového speciálu Jak vybrat kočárek. Zaměříme se v něm na různá cenová rozpětí, co dokáže s cenou udělat příslušenství a kde hledat bazarové kočárky. To vše spojíme s konkrétními informacemi od maminek!

Je samozřejmé, že každá z vás, které si v tuto chvíli vybíráte kočárek (nebo pokud vás to čeká) máte jiný finanční rozpočet a disponujete jiným zůstatkem na běžném účtu. A to, že kočárek nepatří mezi nejlevnější položky na seznamu “Co pořídit pro miminko” je jisté. Ba právě naopak - kočárek může být (a často skutečně je) tou položkou nejdražší.

Konečná cena kočárku se odvíjí zejména od následujících faktů:

• variabilita - přemýšlejte, zda se jedná pouze o podvozek s hlubokou korbičkou, nebo dvojkombinaci se sportovní sedačkou, případně o trojkombinaci se sedačkou do auta,
• příslušenství - některé kočárky obsahují automaticky pláštěnky, síťky proti hmyzu, slunečníky, sluneční clony, tašky ke kočárku, nákupní tašky apod.,
• značka - existují kvalitní kočárky, které nemají známou značku, stejně jako ty, které jsou považovány za ikonické právě díky své značce, u těch druhých si samozřejmě za značku připlatíte.

Kočárková variabilita

Nejčastější varianty kočárků na českém trhu jsou v tuto chvíli dvojkombinace a trojkombinace. Dvojkombinace znamená, že si kupujete hlubokou korbičku pro miminko a sportovní kočárek.

“Začínám tloustnout, pomoc! Všude jsem četla a slyšela, jak na štíhlých prvorodičkách není těhotenství dlouho vidět, takže jsem s tím samozřejmě počítala a ono nic. Musela jsem protřídit svůj šatník a vyřadit většinu svých kalhot a sukní, protože je najednou jaksi nedopnu. Po probuzení to ještě jde, ale třeba po obědě už mám hodně velký problém...

Nedá se nic dělat, ale budu muset vyrazit na nákupy těhotenského oblečení. Ale zase na druhou stranu se na to docela těším. Pro začátek musím pořídit alespoň dvoje kalhoty a zbytek dokoupím až později. Své těhotenství zatím tajím”- ví o něm jen můj muž. S oznámením této krásné zprávy okolnímu světu bych ráda počkala minimálně do další kontroly v těhotenské poradně. Pak teprve mám v plánu o něm povědět rodině a až daleko později ostatním. Ale jestli to přibírání a růst bříška bude pokračovat tímto tempem, budu své plány muset změnit, protože za chvilku své vzdouvající se bříško už před nikým neututlám. Už takhle mám pocit, že na mě každý kouká pátravě a jinak než dřív, ale je možné, že si to jen namlouvám.

Když takhle rostu já, je logické, že mrňous ve mně musí růst také. Pátrala jsem proto, co nového se s ním děje v tomto týdnu a o ty nejzajímavější a nejdůležitější informace se s vámi zase (jako vždycky) ráda podělím.”

Co se děje s miminkem v 9. týdnu těhotenství?

Miminko od hlavičky k zadečku právě měří zhruba 2,3 centimetrů a váží kolem 2 gramů. Svou velikostí a váhou se dá nyní připodobnit ke kuličce hroznového vína. To sice ještě není moc, ale i tak se miminko čile hýbe a reaguje na podněty z vnějšího světa, jako jsou například světlo a hluk. Ve vývoji miminka se nacházíme stále v prvním trimestru těhotenství, kdy probíhají velké a rychlé změny ve vývinu a miminko je nejnáchylnější k negativním vlivům ze strany matky (kouření, pití alkoholu, léky,...).

V 9. týdnu těhotenství má plod již vytvořeny všechny části, ale jejich vývin není ještě zcela u konce. Plod je zatím stále stočen do písmene C, ale díky růstu jater, která jsou na tak malé tělíčko již velká, začíná docházet k pomalému narovnávání. V tomto týdnu těhotenství se také začíná hlásit o slovo placenta, která přebírá vyživovací funkci plodu a zásobuje ho kyslíkem a živinami.

"Naše malá od narození velmi plakala, kojení nešlo ideálně. Pediatr nás stále směřoval k prdíkům. Byla jsem opravdu nešťastná, dcera špatně spala, neměla ráda chování v náručí, hlazení po hlavě, hodně blinkala. Ve třech měsících se k tomu přidalo špatné pasení koníčku, v pěti měsících se nepřetočila na bříško. V tu dobu jsem se dopátrala kiss syndromu a z neurologie nám doporučila doktora pro možnost zablokování krční páteře...

Pan doktor dceru prohmatal a i když to přímo neoznačil slovem kiss syndrom, myslím, že to bylo ono dle jeho slov - dcera měla poraněné krční svaly a vybočený první krční obratel vlivem porodu, tedy půl roku. I když neupřednostňovala při ležení jednu stranu, do luku se prohýbala, dělala mosty a jednu ručku skoro nepoužívala. Pan doktor ji řádně prohmatal a obratel znovu centroval a hned poté bylo první kojení po ošetření klidnější! Dcera nezačala po pěti minutách pití zničehonic řvát! Byla to nádherná úleva."

Co se skrývá za pojmem KiSS syndrom?

KiSS syndrom je souhrnný název pro několik příznaků, které popisují zranění miminek při porodu. Poprvé jej popsal německý chirurg Heiner Biedermann. Ve zkratce můžeme hovořit o tom, že KiSS syndrom znamená blokádu krční páteře v místě skloubení týlní kosti a prvního krčního obratle.

Takováto blokáda znemožňuje miminku plně hýbat krkem a hlavou. Podle doktora Biedermanna je toto poranění způsobeno nepřirozeným tlakem na hlavu a krční páteř, ke kterému může dojít během porodu. Nejčastěji se tak stává u komplikovaných porodů, kdy se k porodu dítěte použijí porodnické nástroje, jako jsou porodnické kleště nebo vakuumextraktor (VEX). Riziko je vyšší také u porodů císařským řezem, kdy se miminko vyjímá úchopem za hlavu. Blokáda krku ale může vzniknout už v děloze, jestliže je miminko v bříšku uloženo ve špatné poloze. To se děje zejména u dětí, které jsou velké nebo se o prostor dělí se sourozencem.

Jak KiSS syndrom odhalit?

„Mám dvě holčičky 2 a 4 roky a často řeším, jak docílit toho, aby spolu měly hezký a pevný vztah po celý život. Já sama mám staršího bratra, se kterým jsem nikdy moc nevycházela a myslím si, že to bohužel hodně zapříčinili rodiče, kteří nevědomky dělali chyby při naší výchově, které dnes vidím. Mám to denně na mysli a snažím se jednat s oběma stejně, i když taky to nejde pokaždé, když je mezi nimi dvouletý věkový rozdíl.

Například mladší nemůže dělat všechno, co dělá starší a mladší se zase musí prominout x věcí, protože z toho ještě nemá rozum. Ale i tak se opravdu snažím, aby ani jedna neměla důvod žárlit, věnuju jim stejnou pozornost, i si je s manželem rozdělujeme, aby každá měla možnost užít si maminku a tatínka jen pro sebe. A stejně jsou pořád v sobě. Vím, že jsou ještě malé a je to asi normální, ale mě to hrozně mrzí, když vidím, jak malá starší sestřičku zbožňuje a chce s ní pořád být a všechno s ní dělat, utěšuje ji, když je smutná, nebo se jí něco stane. A ta starší malou naopak pořád zlobí, nechce jí nic půjčit, všechno jí sebere, s čím si hraje, žárlí a je uražená, když se chvíli věnuju jí, nebo se s ní mazlím. Vím, že je sourozenecká rivalita normální, ale stejně bych ráda slyšela rady a tipy, jak vztah upevnit a čeho se vyvarovat.”

Se sourozeneckou rivalitou se potýkají téměř všichni rodiče, kteří mají více než jedno dítě. Je to naprosto přirozená věc a ve většině případů ji lze úspěšně řešit doma v rámci rodiny, zejména správným přístupem rodičů k dětem. Někdy však překročí jisté hranice a pokud se v rámci rivality mezi sourozenci objevuje agrese, fyzické nebo psychické ubližování jednomu ze sourozenců, případně jinému členu rodiny, je nutné tuto situaci řešit s odborníky.

Příchod mladšího sourozence = strach ze ztráty rodičovské lásky

Jedno dítko už máte a každým dnem se vám má narodit druhé. Těšíte se, že budete kompletní rodina a jak to všechno bude skvělé. A ono ne. Starší dítě začne časem na mladšího sourozence žárlit a přináší to s sebou různé nepříjemné situace.

Když se na situaci podíváte očima svého dítěte, zjistíte, že to není tak černobílé, jak se na první pohled zdá. Nějakou dobu bylo jedináček a veškerá pozornost se upínala jen na něj. A najednou se o ni má s někým dělit. Pro malé dítě je tato situace náročná a neví, jak jinak se v ní chovat, takže začne žárlit, vztekat se a třeba se i nehezky chovat k miminku.

Porodní péče je u nás, alespoň co se týče statistik, jedna z nejlepších na celém světě. Zejména v nejvíce zohledňovaném faktu, úmrtnosti novorozenců, patříme v porodnictví a neonatologii mezi nejbezpečnější státy, kde se dá na svět přivést miminko.

Na druhou stranu tu existuje poměrně silný hlas žen, které se způsobem vedení porodů u nás nesouhlasí. Kritika porodnického systému pramení hlavně z toho, že neexistuje varianta, která by maminkám umožňovala rodit jinak než v porodnici. Pokud si některé ženy přejí rodit ve větším soukromí či nechtějí, aby lékař zasahoval do průběhu porodu, pokud probíhá bez komplikací, často jim zbývá  jen volba dalšího extrému - porodu doma.

Vzniku porodních domů v Čechách, které jsou po celé Evropě běžnou součástí porodnického systému, brání nastavení legislativy. Možná se však všem ženám, které touží po intimním zážitku a zároveň kvalifikovaném doprovodu u porodu, blýská na lepší časy.

Možnost výběru způsobu porodu patří nejen v západní Evropě k běžnému standardu, který porodnický systém nabízí. V sousedních zemích, Skandinávii i Británii se možnost volby mezi porodem v nemocnici, v porodním domě nebo doma staví na stejnou úroveň - společensky i lékařsky. Porodní dům, který by u nás měl brzy znovu vzniknout, by přinesl možnost výběru těm ženám, které porodní zážitek a způsob, jakým přijde jejich dítě na svět, považují za důležitý.

Proč mají mít ženy možnost si zvolit, kde a jak chtějí rodit

Silným argumentem mnoha lékařů, znalců v oblasti porodnictví ale i mnoha žen - matek, je fakt, že porodní péče v České republice patří k nejvyspělejším nejen v rámci Evropy, ale celého světa. Úmrtnost novorozenců i matek při porodu u nás patří mezi nejnižší na světě. Porodnická a neonatologická oddělení patří v nemocnicích mezi ty nejlépe a nejmoderněji vybavené.

Neustále přemýšlíte, jakou zábavu vymyslet vašemu dítěti, vozíte ho na několik kroužků týdně a ve výsledku si připadáte uhoněná? Možná to neplatí zrovna na vás, ale ve většině rodin jde o běžnou situaci. Často se maminky dokonce předhání kdo má víc a jaké kroužky pro své děti. Jako by to bylo měřítko toho, kdo je lepší maminka. Děti ale nepotřebují mít každý den jeden kroužek, zvláště když chodí na celé dny do školky nebo do školy. Nechte děti se někdy jen tak nudit a jen si hrát. Vám se uleví a pro děti to má spoustu výhod.

„Než půjde syn do školy, tak žádné organizované kroužky neplánuji. Když se nám chce, tak chodíme plavat, doma spolu tvoříme. Syn má také malé jisté povinnosti odpovídající jeho věku - úklid hraček, oblečení po sobě atd. Jezdíme na kole, chodíme na procházky, nevidím důvod, proč ho zatěžovat něčím dalším. Pokud bude chtít a půjde mu to, tak bych ho potom přihlásila na keramiku, případně sportovní kroužek. Ale kroužek každý den, nebo čtyřikrát týdně je na můj vkus moc. Děti potřebují mít čas samy pro sebe a na sebe a moct si hrát, tak jak chtějí a ne tak, jak jim to neustále někdo organizuje.”

Jako rodiče máme neustále pocit, že bychom měli mít vše pod kontrolou. Chceme pro své děti jen to nejlepší, aby byly zdravé a správně se vyvíjely po všech stránkách. Máme pocit, že když je necháme jen tak, tak něco prošvihneme. Je rozdíl, když se někdo o své děti opravdu nestará a zanedbává je, to už je opravdu případ pro sociální pracovnici. Pokud ale mají vaše děti zázemí, lásku, dostatek sociálních kontaktů a přiměřené podněty, je v pořádku, že jim neustále nevymýšlíte nějakou aktivitu, kroužky nebo tábory na polovinu prázdnin. Ono je to totiž dobré, nechat je, ať se nudí a zkusí si sami vymyslet nějakou aktivitu.

Co přináší dětem nuda

Když se dítě nudí, je „nuceno” s touto situací nějak pracovat. Musí se jí přizpůsobit a hledat způsoby, jak se zabavit. Nuda, mimo jiné, přináší:

• rozhodování - děti, které se nudí, se musí k této situaci nějak postavit a rozhodnout se, jestli chtějí pokračovat v nudění se, což je přirozeně nebaví a nebo začnou vyvíjet nějakou aktivitu a zkusí si najít něco, co je bude bavit a tento čas si užijí. Je dobré, když se dítě naučí rozhodovat již od mala, protože v budoucnu se mu to bude hodit. Spousta věcí, profesí a podobně, vyžaduje rychlé rozhodování. Nerozhodnost je v dospělosti velmi nepříjemná věc.
• kreativitu (vynalézavost) - když už se dítě rozhodne, že se nudit nechce, bude muset přijít na to, co chce vlastně dělat. Zde přichází prostor pro rozvoj kreativity. Jde vlastně o tvůrčí řešení problému.
• samostatnost - najednou nebudete stát dítěti za zády a organizovat mu jeho volný čas, bude se muset osamostatnit. Samo si vymyslet, co bude dělat a případně si to i samo (nebo s vaší dopomocí) zařídit. Rozvoj samostatnosti je důležitý, jednoho dne dojde k tomu, že dítě vylétne z rodinného hnízda a tato dovednost se mu bude hodit. Když je dítě malé, je roztomilé a příjemné, že vyžaduje neustále pozornost a pomoc od rodičů. Ve třiceti to už ale tak roztomilé není.
• představivost - dítě se nudí třeba i proto, že už ho nebaví si hrát s hračkami, které má doma. Děti přitom vůbec nepotřebují mraky hraček, stačí jim i obyčejné věci. Mohou si vzít třeba batůžek a hrát si, že jedou na výlet. Gauč nebo židle poslouží jako vlak nebo autobus, koberec může představovat pláž někde u moře… Dětská představivost nezná mezí, tak jim pro ni nechme prostor.
• zodpovědnost - děti se naučí být zodpovědní za to, co dělají. I to se jim bude do budoucna hodit.
• odpočinek od „povinností” - my, jako rodiče to tak třeba nevnímáme, protože přece „zařizujeme dětem zábavu”, ale děti to tak vnímat nemusí. Kroužky nebo neustálé vymýšlení činností (které je třeba ani tak nebaví), mohou brát jako povinnost. Ne každý den mají na tohle děti náladu. Když se dětí zeptáte, často vám odpoví, že třeba jen to, že chodí do školky, berou jako „že chodí do práce, tak jako maminka a tatínek”. Znáte to sami, někdy si prostě potřebujete odpočinout od povinností a prostě nedělat nic nebo jen tak něco, co vás napadne. Dopřejme to i dětem.
• rozvoj důvěry - bude to možná těžké i pro vás, pokud jste na to nebyla doteď zvyklá. Ale tím, že necháte dítě se nudit a následně ho vymyslet, co bude dělat, rozvíjíte jeho důvěru samo v sebe i vaší k dítěti. Nebojte se, ono to zvládne. Možná ne napoprvé, ale pokud mu dáte prostor, tak se to naučí.

VBAC je zkratka pro anglický název Vaginal Birth After Cesarean, tedy vaginální porod po porodu císařským řezem. Statistiky hovoří jasně, 1 ze 4 žen v České republice porodí císařským řezem, ať už plánovaným nebo akutním. VBAC je sen pro většinu žen, které si prošly císařem a chtějí ještě další dítě nebo děti. Nejen, že jim umožní prožít vaginální porod, ale také zvyšuje šanci mít v budoucnu více dětí.

VBAC si prožila také Petra, která se rozhodla podělit se s vámi o svůj příběh:

„První těhotenství probíhalo naprosto bez problémů, kdyby mi nerostlo břicho, tak jsem ani nevěděla, že jsem těhotná. Na naše první miminko jsme se s manželem moc těšili. Jelikož byly všechny testy a vyšetření v pořádku, tak mě velmi zaskočilo, když mi doktorka na kontrole v porodnici 13 dní před termínem řekla, že miminko už neroste, má 2 400g a je velká pravděpodobnost, že budou u porodu komplikace a skončí císařským řezem. Z ordinace jsem vycházela se slzami v očích, manžel byl vyděšený, co se stalo. Další den jsem podstoupila oxytocinový zátěžový test, aby se zjistilo, zda miminko zvládne přirozený porod. Výsledky byly skvělé, ale porod se zatím nerozjel, tak mě propustili domů.”

Počet císařských řezů je vysoký - VBAC je možností, jak ho snížit

Každá čtvrtá maminka porodí dítě císařským řezem. Statistiky se napříč porodnicemi liší, někde je to více, někde méně. Každopádně po předchozím císařském řezu je vyšší riziko dalšího císařského řezu při následných těhotenstvích.

Císařský řez se provádí z různých důvodů, nejčastěji jde o situaci, kdy:

S partnerem jste dospěli do bodu, kdy se o rozšíření rodiny bavíte čím dál častěji. Když se svěříte kamarádkám nebo se letmo porozhlédnete po internetu, pravděpodobně se k vám dostanou hlavně takové zprávy o snažení, které nejsou pozitivní, a tak trochu vás děsí, jak je to náročné období.  

Když se začnete zajímat o snažení se o miminko, začnou se na vás sypat především informace o tom, kolikero vitamínů je třeba sníst, abyste vůbec byla plodná, o výpočtech nejvhodnějších dnů pro sex, kdy je největší šance na početí, a také varování, kdy sex mít nemáte, a desítky důvodů, proč se otěhotnět někdy nedaří. A jestli něco rozhodně nepomůže přirozenému početí, pak je to pocit tlaku, stresu a časové tísně.

Snažení se o miminko, samotná atmosféra toho velkého kroku, má být přece zlatý hřeb vašeho vztahu s partnerem a velký skok ve vašem životě. Nenechte si tu atmosféru ukrást. Nepředpokládejte problémy dopředu, nenechte z vašeho životního zlatého hřebu udělat mechanickou, povinnou a důkladně plánovanou akci, ke které je zapotřebí vést dva sešity a sestavovat tři grafy. Zkuste na to jít s pohodou, s vášní si to prožijte a užijte naplno.

Základ úspěšné snahy o miminko – dobrý sex

Mezi prvními věcmi, o kterých přemýšlíte, že na nich budete muset zapracovat, je sex. Od puberty nás provází touha po něm a i v jakémkoli pozdějším věku si uvědomujeme, jak důležitou roli v našich životech a vztazích hraje.

Důležitost sexu si ovšem nejvíce uvědomíte přesně ve chvíli, kdy se rozhodnete, že se budete snažit o miminko. Chvíle, kdy si s partnerem začnete přát počít dítě, bývá jedním z nejkrásnějších období v partnerském životě. Provázejí ho pocity naplnění vašeho vztahu, radosti, ale možná i strachu.

„Už druhou noc sleduji u malého takový jev – spí se mnou v posteli, normálně klidně dýchá, pak najednou nedýchá vůbec – pauza trvá několik sekund, pak začíná lapat po dechu, to dělá několik vteřin, až se hluboce nadechne, a tím se vzbudí s řevem. Vůbec nevím, co si o tom mám myslet a jsem vystrašená. Co to může být?“ ptá se maminka v diskuzi na Modrém koníkovi.

Apnoe je přerušení plicní ventilace, u dětí se definuje jako zástava dechu na dobou dvou dýchacích cyklů (tedy dvakrát nádech a výdech), u dospělých je hranicí 10 sekund.

Typy apnoe

Apnoe se dělí do tří hlavních skupin podle příčiny. Jako obstrukční apnoe se nazývá stav, kdy plíce dýchají, nebo spíš chtěly by dýchat a dýchací pohyby jsou zachované, ale v dýchacích cestách se vyskytuje nějaká překážka, která brání průchodu vzduchu. Při centrální apnoi je problém na úrovni mozkového kmene, kde je umístěno dýchací centrum. To řídí dýchání i ve chvíli, kdy se na něj zrovna nesoustředíme, a upravuje jeho hloubku a frekvenci tak, jak to tělo aktuálně vyžaduje.

Při centrální apnoi je tedy dýchání nepravidelné a dýchací pohyby někdy mohou chybět. Jako poslední existuje tzv. smíšená varianta, která je kombinací obstrukční a centrální apnoe, takže problém se vyskytuje na úrovni mozku a současně i něco brání průchodu vzduchu do plic. U některých dětí se apnoické pauzy mohou vyskytovat při rozrušení nebo vztekání. V takovém případě neváhejte navštívit neurologa, mohlo by se totiž jednat o epileptický záchvat.

U nedonošených novorozenců a kojenců se apnoe vyskytuje poměrně často, až u 25 % všech nezralých dětí. Primární apnoe, to je taková, u které neznáme její důvod a příčinu, se nejčastěji objeví během 2–7 dnů po narození. Pokud se apnoe prokáže mimo uvedené rozmezí, pravděpodobně se jedná o sekundární apnoi, to znamená, že je projevem jiné choroby probíhající v těle. Velmi často jsou to příznaky nějakého onemocnění centrální nervové soustavy, dýchacího systému, kardiovaskulárního systému nebo například infekcí.

"Při prvním těhotenství jsem něco málo přečetla o kojení, ale bradavky mi nikdo nekontroloval. Měla jsem je ploché. Malý se nechtěl přisát. Již z porodnice jsem tedy odcházela s kloboučky a ne úplně "rozkojená". Z počátku to byl boj, ale po radé mé mamky jsem pak vždy vstříkla do kloboučku trochu mléka, aby měl syn důvod sát - to byl začátek úspěchu. Měla jsem snahu se kloboučků zbavit (přece jen na ně člověk musí stále myslet, aby je měl, když jde mimo domov a strašidelné zprávy o tom, jak přijdu o mlíko, když budu kojit s kloboučky mi nedodávaly na pohodě), ale nepodařilo se. Na druhou stranu kojila jsem do jedenácti měsíců a jsem ráda," vypráví maminka z Modrého koníka.

Kojení je nejpřirozenější součást mateřství, kterou nám příroda dala spolu s darem schopnosti počít, odnosit a porodit miminko. Jen málokterá maminka se však může pyšnit tím, že kojila bez potíží a začátky kojení pro ni byly snadné.

Kojicí kloboučky byly vynalezeny jako pomocník pro maminky, jejichž prsní bradavky jsou vpáčené či jinak anatomicky nedokonalé, a proto je pro miminko těžké z nich mateřské mléko sát. Pro takové maminky a jejich miminka jsou kojicí kloboučky vynálezem, který může kojení zachránit.

Ve všech ostatních případech, kdy jsou maminkám kloboučky doporučovány, je jejich používání podle laktačních poradkyň i zkušeností maminek zbytečným hazardem s technikou kojení, který se vám po odeznění potíží může nepěkně vymstít.

K čemu byly kloboučky vynalezeny a kdy se dobře osvědčily

Kojicí kloboučky jsou vlastně nástavce na bradavky vyrobené z tenké vrstvy lékařského silikonu. Jsou anatomicky vytvarované tak, aby se z nich miminkům co nejlépe a nejpřirozeněji sálo mateřské mléko. Vyrábí se v několika různě označovaných velikostech, pro případnou koupi je ideální si je prohlédnout a velikost odhadnout na místě, nebo přeměřit v případech, kdy výrobce uvádí vnitřní rozměr kloboučku v milimetrech.

Narození dítěte mělo být zlatým hřebem vašeho dosavadního vztahu, zpečetěním vaší lásky. Stejně jako většinu novopečených rodičů vás asi překvapí, jak je rodičovství, hlavně v jeho počátcích, velmi bolestivou zkouškou fyzické i psychické výdrže. O tom, jaký vliv bude mít narození potomka na váš partnerský vztah, jste do té doby buď raději ani nepřemýšlela, nebo jste měla o rodičovství a partnerství po narození dětí romantické až naivní představy, jak jste nejspíš brzy zjistila.

Brzy po narození miminka narazíte na první potíže, které s sebou přináší očekávání, že váš partnerský vztah se bude budovat sám, sám se posílí, sami od sebe budete cítit větší vzájemnou úctu a lásku. Tak to bohužel není. Aby vás nepřeválcovalo zklamání a beznaděj z toho, že váš vztah se omezil jen na hovory o dětech, uklízení a jídle (což je pořád ještě ta lepší varianta toho, co se může s vaším vztahem bez péče stát), musíte na něm pracovat. Investice času, přemýšlení, energie a všech citů, které ke svému muži cítíte, se vám však velmi vyplatí.

První vztahové potíže po narození dětí plynou zejména ze života ve zcela odlišných světech

Narození miminka je pro vás oba důležitou a krásnou událostí. Avšak ať byl váš vztah sebepevnější a sebeupřímnější, jen těžko zabráníte osudu, který potkal asi všechny vztahy v prvních chvílích po narození dítěte.

První devastací harmonie je zcela pochopitelná únava a vyčerpání, které týdny a měsíce po narození vašeho miminka cítíte nejen vy, ale i váš partner. Hlavně vy jako máma se v této době učíte mnoha novým věcem a situacím, jste fascinovaná mateřstvím, prožíváte emoce, které jste nikdy předtím neměla možnost chápat. Pro ženu je narození dítěte životní změnou, ve které se musí naučit fungovat, a prvotně tak zcela přirozeně zpracovává všechny změny hlavně sama v sobě. Tyto změny se odehrávají různě intenzivně a bouřlivě v závislosti na psychické pohodě maminky i miminka.

V celé této situaci se žena musí nejdřív naučit se orientovat. Prioritou pro vás bude zařídit, zabezpečení potřeb vašeho miminka, současně s tím se však musíte starat i o sebe, protože miminko je vaší péči závislé. Při velké únavě, vyčerpání, hormonálních změnách, které ženy v prvních měsících života dítěte prožívají, je všechna péče o dítě, sebe a chod rodiny více či méně řízena automaticky.

„Asi ve 20 mi doktor sdělil, že mám polycystické vaječníky. Hrůza! Přišlo hledání informací a roky trápení. Už jsem se v duchu rozloučila s myšlenkou, že bych byla někdy matkou. Menstruace byla vždy tak nepravidelná, silná, bolestivá… Pořád jsem se ale nijak neléčila a pouze sbírala odvahu zajít k doktorovi a začít nějakou léčbu...

Až se jednoho dne život zamotal a světe, div se, jsem těhotná! A nemám ani rizikové těhotenství, protože gynekoložka mě poctivě sleduje a říká, že je vše v nejlepším pořádku. Možná zázrak, co já vím. Možná jsem se trápila zbytečně. Takže hlavu vzhůru, život je samé překvapení. Hlavně to nevzdávat!“ radí maminka se stejnou diagnózou ženám z Modrého koníka.

Polycystické vaječníky jako příčina neplodnosti

Syndrom polycystických ovarií (PCOS, Stein-Leventhalův syndrom) je syndrom, který se projevuje nepřítomností ovulace, nepravidelností menstruačního cyklu a hormonální nerovnováhou. Objevuje se u žen do 30 let a je považován za jednu z nejčastějších příčin neplodnosti.

„Je mi 30, cca 4 roky vím, že mám polystická ovaria – po vysazení hormonální antikoncepce žádná menstruace, asi jen jednou do roka přijde sama od sebe bez injekce. Bylo mi doporučeno zhubnout, předtím jsem vážila asi 85 kg, nyní 53 kg, bohužel ani to nepomohlo. Takže jsme se minulý týden vypravili poprvé do CAR – tam nám bylo řečeno, že je to běh na dlouhou trať a že musíme být trpěliví. Napřed bude přibližně roční léčba hormony, aby se tělo připravilo, a pak přijde IVF. Bude to ještě na dlouho, ale po miminku hodně toužíme.“

Za běžných okolností se u zdravé ženy uvnitř vaječníku vytvoří vajíčko, které díky hormonální stimulaci postupuje směrem zevnitř k jeho vnějšímu okraji, kde praskne a uvolní se do vejcovodu. Proces uvolnění se nazývá ovulace a dochází k němu asi 14. den menstruačního cyklu. Celý děj řídí hormony z hypofýzy v mozku a přímo z vaječníků, dochází ke zvýšení množství estrogenů, testosteronu a luteinizačního hormonu (LH), naopak se snižuje hladina hormonu stimulujícího folikuly (FSH). V případě syndromu polycystických ovarií se vajíčko z vaječníků neuvolňuje, jelikož nemá adekvátní hormonální podnět. Vaječníky se tak mění na cystické útvary.

"Nevím kam se obrátit. Exmanžel neplatí alimenty, teda občas jo, pak se ale vymlouvá, že nemá peníze. Momentálně mi dluží skoro 25 tisíc korun. Není s ním rozumná domluva a už mě přestalo bavit se pořád o peníze doprošovat, tak to chci řešit. Ale nevím, kam jít. Jestli na policii nebo na sociálku, nebo ho dát rovnou k soudu? Poradíte mi prosím?" Podobné starosti s alimenty od bývalých manželů má v Česku mnoho maminek. Co se s tím dá dělat?

V životě občas děláme chyby, které jsou pro náš budoucí život fatální, ale k životu a dospělosti patří. Pokud žena se žena zmýlí ve výběru partnera, se kterým má děti, je za tuto chybu nucena platit více než za jakékoli jiné přehmaty, kterých se v životě dopustila. 

Být máma samoživitelka je disciplína pro silné povahy. U maminek, které s dětmi zůstaly samy, samoživitelství často silné povahy dotváří. Máma musí být silná nejen proto, že na většinu výchovy svých dětí zůstane úplně sama, ale sama zůstane i na všechny události životního koloběhu, které je přirozeně lepší zvládat ve dvou. Zajistit chod domácnosti, placení účtů a obstarávání samotného živobytí je také snazší v páru.

Pokud se otec dětí na výchově nechce podílet, je to bolestivé a pro maminku složité. Často se ale také stává, že tatínek dětí ani neprojeví zájem o to, jak se jeho dětí mají, zda žijí v materiálním dostatku. Pokud navíc neposílá své bývalé rodině žádné peníze, ohrožuje to samotnou její existenci.

Jestli vám bývalý partner neplatí alimenty, které mu soud vyměřil jako výživné na vaše děti, perte se o ně.

Některé české samoživitelky nemají peníze na ovoce a obědy pro děti

"Syn začal zvracet už v porodnici, ale tam mi řekli, že se přejídá a strčili mu dudlíka... Ve věku 8 dnů byl pro velké zvracení na UTZ a od té doby už dvakrát hospitalizován na pozorování. Kojení jsem vydržela jen měsíc, neustálé zvracení a hlavně vážení před - v průběhu - a po kojení. Vážení, kolik toho vyzvracel, bylo pro mne neúnosné, hlavně psychicky. Běžně doporučované léky nám nepomohly. Zahuštěná mléka ani kašičky také ne. Těšili jsme se na příkrmy, že se to zmírní, ale zatím bohužel. Každý má pro mě rady a porady, ale zvládnout to musíme my sami..." Vypráví své zkušenosti s refluxem jedna z maminek na Modrém koníku.

V dnešním článku přinášíme rozhovor s MUDr. Václavem Kouckým, lékařem z Olivovy dětské léčebny, na téma refluxní choroby jícnu, ale také refluxu u malých miminek a pálení žáhy v těhotenství.

Pane doktore, co to vlastně je refluxní choroba jícnu a jak vzniká?

Na začátku bychom si měli vysvětlit, jaký je rozdíl mezi gastroesofageálním refluxem a refluxní chorobou jícnu. Tyto dva pojmy se často zaměňují, což vede k řadě nepřesností. Pokud si však tento rozdíl uvědomíme, snadno i pochopíme, kdy je třeba léčit a naopak, kdy léčba pacienta jen zbytečně zatěžuje.

Gastroesofageální reflux znamená v překladu návrat žaludečního obsahu do jícnu. To je zcela běžný jev, který se vyskytuje i u zdravých lidí a jako takový nepůsobí žádné obtíže. Zvlášť častý je u malých kojenců, kdy si rodiče často všimnou návratu mléka až do dutiny ústní. S věkem těchto epizod postupně ubývá tak, jak dozrávají přirozené mechanismy bránící refluxu. Jelikož je tento stav zcela přirozený, není nutno ho léčit, naopak zbytečná léčba může dítě spíše obtěžovat.

Naopak refluxní choroba jícnu je označení již pro stav abnormální, který dotyčnému způsobuje zdravotní obtíže. U dospělých a starších dětí to může být známé pálení žáhy, ale i závažnější komplikace jako je zánět jícnu, případně i jizvení jícnu. U kojenců nemá refluxní onemocnění typické příznaky a obtíže se dají objektivizovat podstatně hůře. V prvé řadě je nutné komplexně zhodnotit stav dítěte na základě rozhovoru s rodiči. Hodnotíme četnost a intenzitu refluxních epizod, vazbu na nakrmení a polohu těla. Dále hodnotíme váhové přírůstky a přítomnost varovných příznaků (např. krev nebo žluč ve zvratcích).