Naši dva tříletí oslavenci - ONDRA a VOJTÍK. Ondrašek slavil třetí narozeniny ještě v roce 2013, ale s naší partou je oslavil až letos. 

A jak to celé proběhlo? Čímž vám chceme poskytnout pár tipů na dětskou párty, které jsme si za ty tři roky na mateřské dovolené (my matky🙂 zdokonalily.

DÁREK                                          Loňská oslava Vojtíka s Filípkem

Už na konci loňského roku, kdy slavil narozeniny Vojtík s Filípkem jsme se domluvily, že budeme kupovat jeden velký dárek, na který se složíme. "Tehdy" si ho maminky ještě nevybíraly, ale čekaly, co jejich dítě otevře. Letos jsme to vylepšily tak, že si mamky dárek vyberou, koupí a nás jen zkasírují. Je nás 9. Takže od každé 100 Kč a hodnotný dárek je na světě.
A co kluci dostali?
Vojtík - dřevěnou garáž na mašinky
Ondrášek - autodráhu

DORT

Byl luxusní, prý hlavně díky domácí borůvkové marmeládě od tchána. Moc se Verče povedl. Dorty si pečeme (nekupujeme). Mezi oblíbené patří: nepečený ze zakysanky, tropical ovocný a dort s falešným fondánem.
Ozdoby na dort:
- marcipánové figurky
- lentilky - plno lentilek
- moc hezky vypadá vláček ze sušenek, na které jsou přilepené čokoládou lentilky a různé další bonbóny

Na odběr krve nebo na očkování se těší asi málokdo. Jsou i tací, kteří z jehel mají nepopsatelnou hrůzu i v dospělosti.  Aby mezi ně nepařily i moje děti, snažila jsem se jim pomoci při překonávání strachu od chvíle, kdy, jak se říká, začaly rozum brát.    Do dvou let jsem se snažila jen zabavit, odvést pozornost a po píchnutí konejšit a odměnit. Tříleté dceři jsem už dopředu vysvětlovala, co ji čeká. Nestrašila jsem ji, ale ani nezatajovala nebo nemlžila, jednoduše jsem jí například sdělila: „ Odběr krve je sice nepříjemný, ale jen to trochu štípne a hotovo. Udělat se to musí. Pak můžeme jít třeba na zmrzlinu. „   „A proč se to musí?“ ptala se. „Protože z krve paní doktorka pozná, jestli v sobě nemáš nějaké bacily, které se musejí zahnat pomocí léků. Chceme, aby ses uzdravila, a takhle zjistíme nejrychleji, jak na to.“ Kývla, že chápe.    V odběrové laboratoři jsem si ji vzala na klín. Sestřičky se snažily odvést její pozornost od nadcházejícího výkonu zvídavými dotazy. Vpich samozřejmě dcera cítila a zkrabatila obličej. Usmála jsem se na ni a mrkla: „Hotovo. Teď už to bolet nebude, jen musí sestřička do zkumavky nabrat trochu krve. Máš to za sebou, šikulko!“ chválila jsem ji. Z bolestné grimasy se rázem stal úsměv. Spolu s pochvalou od sestřičky dostala i obrázek, s mým souhlasem i bonbón, a celá nadšená a pyšná odcházela za ruku z odběrového centra. Měla jsem pocit, že by tento zážitek měla ještě více vnitřně zpracovat, takže jsme cestou domů znovu povídaly o tom, co musela podstoupit. Že píchnutí trochu bolelo, ale dalo se to vydržet i bez slziček. Že je statečná, že neplakala, a že jsem na ni hrdá. Nakonec jsem se zeptala, jestli se bude příště bát, až zase budeme muset na odběr krve. Podívala se na obrázek, který dostala, na barevnou náplast na ruce, pak na mě a s úsměvem zavrtěla hlavou. 

zdroj: Slune-cz.cz